Máte ještě nějaký den dovolené a chtěli byste si ho užít uprostřed krásné přírody? Dávám tip na výlet. V sobotu 10. srpna se uskuteční již tradiční pouť na Sněžku. Podrobné informace se zájemci mohou dozvědět zde

Všechny zdravím a přeji Vám krásné léto - ať jste, kde jste.... Lenka

Tak jsem se dozvěděla, že časopis Krajem sv. Antonínka získal za rok 2012 první místo mezi obecními zpravodaji. Více informací zvejřejnil web města Veselí nad Moravou zde Vzhledem k tomu, že jsem vloni byla šéfredaktorkou tohoto časáku a ve spolupráci s novinářem Hynkem Zdeňkem jsme sami udělali z pěti vydaných čísel loňského roku tři, tak mne to zaujalo.

Ani mne moc ale nepřekvapilo, že mi nikdo z Mikroregionu Ostrožsko nedal o úspěchu časopisu vědět. A že by třeba řekl: "Díky za dobrou práci a získané ocenění...," tak to fakt v těchto končinách také nehrozí... To se tady prostě nenosí... Ale nevadí. Pro mne je důležité, že se časopis líbil těm, kdo ho hodnotili a hlavně čtenářům, od nichž jsem měla mnoho pozitivních reakcí. Každopádně mám z ocenění časopisu, a tedy i mé práce, radost. Dle mého mínění ale tento časopis rozhodně nepatří mezi obecní časopisy... Ten časák je hodně jinde...

Úspěch-neúspěch -zaslechla jsem, že na časopis nebudou peníze a bude vycházet jen v nějak hodně okleštěné formě... Škoda no... Ze strany redaktorů byla ale práce na tomto časopise stejně velká charita a na uživení to nestačilo nikdy... To byl také ostatně důvod, proč jsem s prací na časopisu skončila. Z 12 000 Kč hrubého měsíčně jsem si z tohoto "velmi vysokého" platu platila veškeré náklady na dopravu i telefon. No a k tomu jsem používala vlastní profi foto technku.... 

Holt doba je zlá a média jsou v krizi... Jinak archiv všechy časopisů je zde Nesmím ovšem připomenout, že duchovním otcem časopisu je Radek Bartoníček, s nímž jsem na obsahu od počátku spolupracovala. Na rok a půl jsem potom nastoupila místo něj na pozici šéfredaktora. No a právě za loňský rok se podařilo získat výše uvedené ocenění. V tom roce jsem s kolegou Hynkem Zdeňkem "vyrobila" tři čísla a zbývající dvě potom byla opět pod taktovkou Radka Bartoníčka, který se do vedení časopisu vloni v létě navrátil a je tam doposud. Pokud vím, tak se na obsahu spolu s ním nyní podílí také Vladimír Salčák... Tolik na vysvětlenou těm, kdo se v tom neorientují...

Pravidelní návštěvníci těchto stránek určitě zaregistrovali, že je neaktualizuji tak často, jak byli v minulosti zvyklí. Má to jeden zásadní důvod. Nejsem stále on-line, jak jsem byla dříve... Takže: Mám připojení v práci a pokud chci, tak tam mohu zůstat a pustit se do aktualizací svého webu.

Přiznám se bez mučení, že po práci se obyčejně chci pustit do něčeho jiného než je aktualizace mého webu. Má to ale jeden háček. Pokud si jdu z práce po svém a chtěla bych ke svému webu usednout v noci, jak jsem byla zvyklá běžně dříve, tak to už mám jaksi smůlu, protože tam, kde je nyní mé přechodné "doma", prostě nemám připojení... Má to ale i pár výhod. Začala jsem více číst a chodím dříve spát :-) No a také se odnaučuji své závislosti na internetu, což je neméně důležité... Připojuji se na něj prostě skutečně jen, když je to nezbytné, anebo když mám fakt čas a chuť. A tak tady dnes proto s odstupem času něco píši. V hlavě nosím i další dopisy babičce, ale chce to prostě čas a vše nechat uzrát.

Dnes bych se s čtenáři ráda podělila o zážitky posledních týdnů. Byla jsem i letos na Velehradě. Ti, kdo jsou na Facebooku (FB), tak už to ví. Fotogalerii ze Dnů lidí dobré vůle jsem dala jako veřejnou, tak by se na ni měli dostat i ti, kdo nejsou mezi mými přáteli. Fotky i s komentáři najdete zde a tady Také jsem dokumentovala putování Blatničanů na Velehrad, které naleznete zde

Kromě Velehradu jsem se v posledních týdnech také toulala po Krkonoších. Fotky z toulek najdete na FB zde

V srpnu bude na Sněžce pouť ke cti sv. Vavřince. Včera jsem si proto vyzkoušela, jestli na naši nejvyšší horu zvládnu vyšlapat i s foťáky v batohu. Dnes už vím, že to zvládnu. Vyjela jsem si busem na Špindlerovu boudu a odsud se vydala na cca. 9,5 km dlouhou cestu na vrchol naší nejvyšší hory. Na jejím vrcholu ve výšce 1 602 m jsem byla pár minut po poledni. Zpět jsem zvolila 13,5 km dlouhou cestu přes Luční boudu a Kozí hřbety. Nic mne včera ani dnes nebolelo.

Jedno ale už vím... Pouti na Sněžku se na 99 % nezúčastním. Proč? Byly tam davy lidí i bez pouti a to fakt nemusím. Raději se půjdu projít někam, kde moc lidí nebude. Pokud nemusím, tak na tyto masovky fakt nejsem.. Jsem ale ráda, že jsem se na Sněžku vydrápala. Vím, že to "dám" a to mně stačí... Fotky z výstupu na Sněžku jsou na FB tady Jinak v poslední době aktualizují také web Papežských misijních děl (PMD). O představení PMD při Dnech lidí dobré vůle na Velehradě se dozvíte proto zde a PMD vydala také svůj další kalendář. Více se zájemci dozví tady

No a teď se konečně dostávám ke knize avizované v titulku... Jak už jsem napsala v úvodu, mám v posledních týdnech více času na čtení i na spánek. Momentálně proto čtu knihu Marka Orka Váchy a Karla Satoria: Život je sacra zajímavej. Tito "chlapi" jsou fakt sacra odvážní, jak v této knize hovoří o věcech, které jsou v církve vééééélmi často tabu. Snad za to nebudou upáleni....  Poslední větu  berte s nadsázkou, protože věřím, že už žijeme v době, kdy se v naší zemi snad za názory neupaluje.... Ale na druhé straně může být člověk občas "upálen" i bez ohně a kouře. To je potom ale možná v určitých sférách spíše "odvařen", že už si prostě ani neškrtne. Snad se to těmto odvážným chlapíkům nestane...

Co mne v této knize mimo jiné velmi zaujalo:

str. 82: ...My zde mimo klášterní zdi svými touhami rozčleňujeme svůj čas. Těšíme se až... Pamatuji si, že jsem na samém počátku od opata Patrika slyšel zvláštní slova. Něco ve smyslu: Pustíš-li do svých hodnocení "líbí-nelíbí, baví-nebaví", ubíráš prostor Bohu. Těšit se na něco ubírá pozornost přítomnému. Plyne z toho nenahraditelná škoda. Příležitost je odnesena časem nenávratně. Tato spiritualita učí brát čas vážně.

str. 83: ... Tomáš Akvinský viděl kontemplaci jako vrcholovou polohu inteligence, která je na stopě Tomu, který prostě Je. Monotónnost až šeď vytvářejí tomuto oboru perfektní pracovní podmínky. Je jimi umožněn výkon pozornosti tomu, co je.

str. 88-89: ... Bůh, o cokoli je žádán, nemůže dát něco, ale pouze sebe. Vymodleným darem je jednota s dávajícím se Bohem, protože on nemůže dát méně než sebe... Nutno smutně připustit, že ne každá modlitba je sjednocující a tedy schopna zázraků. Problém je na naší straně. Něco v tom smyslu naznačuje i Jakubův list, který tváří v tvář nevyslyšeným prosbám říká: Připusťme, že se modlíte a nedostáváte, protože se modlíte špatně. Celé zástupy mistrů dosvědčují: ano modlitbě je třeba se naučit, není modlitba jako modlitba, ani co do účinnosti. I Ježíš upozorňuje, že jsou situace žádající si pořádný modlitební kalibr.

str. 92: ...Problém spočívá v tom, že my modlitbu ukončíme dřív, než se stačí protáhnout. Vypadá to tak, že vyřkneme svoje prosby, přidáme pár slůvek svých nebo přejatých a tím to skončí. Podle kartuziánské Scaly Paradisi tím modlitbě dopřejeme slabou půlku jejího výkonu. Je ale třeba dojít dál, až tam, "kde není kam co říci".

...Někdy je člověk zasažen při modlitbě takovou nějakou obrovskou chutí žít, ale ne tak, že se na něco těšíš nebo podobně, ale cítíš, že ta chuť žít jde přímo ze zdroje. Vím, že jsem, a že jsem to nějakým způsobem zachytil.

str. 93-95:

Je pak ještě možné nehřešit?

A jak. ...Zjišťuješ, že ne vše v tobě je nadšeno tvými výpravami ke hvězdám, či chceš-li do hlubin. Dochází tak ke vzpourám, a stačí trocha nepozornosti a ryješ zem. Když jeden ze svatejch Františků povídá, že bez obrovské Boží dotace by byl schopen toho nejhoršího, tak to nabeton není bonmot, ani hrbatá pokora. Tradice to potvrzuje. I bohaté zážitky Boží blízkosti dovolují kiotrmelce. I poté člověk dokáže být hnusák. Paradoxně právě tímto zjištěním a přiznáním roste láska k Bohu.

Přesto se ještě jednou zeptám, jak může v jedné duši přebývat zároveň modlitba a hřích?

Kamarád kněz, to už je léta a ltéa, se zamiloval, ale šíleně, šíleně, a navíc neperspektivně. Situace nedávala šanci ani případnému sňatku. Věděl jsem o tom, protože to bylo veřejné tajemství, jel jsem za ním, probírali jsme to ze všech stran, pomodlili jsme se spolu breviář a na odchodu mu povídám, že pro Boha nejsou bezvýchodné situace, ať se v takové důvěře modlí. Řekl mi tehdy, že se modlí, ale za toto že se modlit nebude, a žádal mne, abych to nedělal ani já. Situace, která právě tím, že hrozila nadělat obrovské škody a měla tedy parametry hříchu, se nechtěl zbavit. Neprožil jsem podobná zemětřesení, můj úlet míval méně dramatický průběh, nicméně zkušenost s tím, že se při modlitbě člověk klidně určitým palčivým tématům umí vyhnout, nepustit k nim ani Jeho, nedovolit, aby na ně přišla řeč, že tedy koexistence modlitby a hříchu možná je, tato zkušenost mi úplně cizí není. Vyšší patra modlitby toto nedovolí. Ne že by mi zabránila hřešit, ale nedovolí minout svou bídu a ubhotost, kterou mi Otec rozmlouvá... Umožnují poznání, že co jsi udělal, tím jsi a je to kdykoli k nahlédnutí.  Ne že by se tím člověk dlouze zabýval, Bůh se opravdu se mnou nechce bavit o hříších, nicméně neunikneš tomu, jde to s tebou na Setkání. Nikoli k soudu, ale k uzdravení. Tím uzdravujícím momentem je hlavně to, že nemáš nejmenší snahu něco kamuflovat. Jde o fázi modlitebního dění, kdy i myšleným slovům je vzat prostor. Možná znáš pocit, kdy se člověk zatížen pořádným hříchem dost bojí chvíle, kdy se bude modlit. Člověk ví, že tyto chvíle dovedou být svým nastavením zrcadla hodně nemilosrdné. Při modlitbě breviáře to zas až tak moc nefunguje. Ale modlitbu, které jsi umožnil překročit práh ticha, neobelstíš. Možná, že i povědomý strach z této indiskrétnosti mluví a hraje proti ní a člověk tak snadněji přijímá formální způsob modlitby, právě třeba breviář, protože to nedělá problémy...

Ve Francii je nyní velmi bolestivý případ bratra Efraima a celé komunity Blahoslavenství. Bratr Efraim, zakladatel této komunity, má za sebou několik sexuálních skandálů, hodně ošklivých skandálů, a zdá se, že předem promyšlených a připravených, hrozí mu soudy a toho času odjel či prchl do Rwandy. Všichni si pochopitelně kladou otázku, jak člověk takto duchovní jako on padl tak neuvěřitelně dolů? Celá věc způsobila mnoho bolesti.

Kdyby šlo o kotrmelec, o sérii kotrmelců... těch člověk může udělat dlouhou řadu. Co je důležité - aby nešlo o systém. ...Rozhodující je zachovat si status hříšníka, mít odvahu ke kotrmelci se přiznat a nepokoušet se lakovat ho na růžovo. Žít v pravdě, dá se také říci. Nebezpečná je programovost. A ještě nebezpečnější je, když se selhání prezentuje jako odvážný, od konvencí osvobozující krok. ... V Sept-Fons jsem se dostal k zajímavé studii o Šalamounovi. Psalo se tam, že u lidí, kteří prožili reálnou blízkost Boha, může v důsledku dojít k prožitku obrovské svobody, který je autentickým ovocem sjednocení s Bohem. Až opilost svobodou svádí člověka zkusit si, co jeho blízkost s Bohem vydrží, v přesvědčení, že už to nikdy nemůže být jinak. Až udělá krok přes bludný kořen - a není návratu. Dojde k úplné a nevratné dezorientaci.

str. 98-100:

Netransparentnost vnitřního dění a záměrů nejenže je živnou půdou všeho možného i nemožného, ale je neevangelijní, a především zabíjí živost, projevující se živým zájmem. Královskému kněžstvu, tedy věřícímu pokřtěnému lidu čím dál více vadí, že je v rámci institucionálního rozměru církve vnímán takřka výhradně jen jako ekonomická základna a konzumenti hotových jídel. Marně sní o pozvání k účasti na analýze současného stavu, zkoumání možností, hledání východisek, tvorbě dlouhodobé strategie. Váhají tak i s podporou církevních rozhodnutí. Ztrácejí zájem. A to je vážné. Řekl bych, že si koledujeme o malér, a teď zrovna nemyslím nás dva.

Jestli tohle otiskneme, tak se mu asi taky nevyhneme.

Prý se zeptali vtipného a svatého papeže Jana XXIII., kolik že lidí ve Vatikánu pracuje. Slabá polovina, odpověděl. (Místo pro případný smích či zatlačení slzy.)

...K pláči mne pobavila zprávička v Katolickém týdeníku. Jednalo se tehdy o průšvih okolo vatikánské banky, tuším. Ta zpráva oznamovala vytvoření komise, jejímž úkolem bude vyšetřit, jak se skandál dostal na veřejnost - dobrý, ne? Pamatuješ na dr. Plzáka, v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století to byl velmi populární psychiatr a sexuolog, byl znám svou instrukcí nevěrným manželům: zatloukat, zatloukat, zatloukat. V církevních kruzích byl těžce odmítán. Nevíš proč?

...Poslední událostí ve slovenské církvi týkající se odvolaného arcibiskupa Roberta Bezáka daly zaznít těžké absurditě. Svět viděl, jak služebníci okřikovali ty, kterým slouží. Boží lid, královské kněžstvo od svých služebníku slyšelo: Co je vám po tom? Jak si můžete dovolit chtít vědět, proč vám byl odehnán pastýř? ...Neumím si na základě toho, co lze z novozákonních textů vyčíst a vytušit, představit biblickou oporu pro to, jak se s trnavským biskupem jednalo a jedná a jak se jedná s jeho církevní obcí.  Ohrožujícím elementem je v církevním společenství podle mne jistá ostýchavost, dokonce strach. Obojí paralyzuje. Už na úrovni farnosti. Věřící se z jednoho či druhého důvodu neodváží klást požadavky na pana faráře, ten nějakou pastorační či ekonomickou radu nebo platformu, která by to mohla umožňovat, když nechce, vůbec nevytvoří, nebo dokonce existující zlikviduje. Je zvláštní, nevím, zda to trvá, ale v době svého generálování jsem nabyl dojmu, že lidé si spíš troufnou na biskupa než na vlastního faráře.

A požadavky věřící samozřejmě a pochopitelně mají klást.

A měli by vědět o svých právech, nejenom povinnostech. Tato formace se musí stát součástí pastorační péče. V zájmu sebezáchovy. Jestli si církev uchovává formu instituce a oprávněně na ni lpí, pak je nutné, aby se jako instituce chovala a náležitou péči věnovala kontrolnímu systému. Člověk potřebuje přátelskou a kritickou vazbu.

Zmínil jsi Roberta Bezáka.

Arcibiskup Bezák mi byl od samého počátku sympatický. Nejen tím jak sloužil, ale svým inteligentním a bezstarostným projevem. Zprávu o jeho odvolání jsem přijal jako člověk, který se svou církví už něco prožil a ví, že se může jak od sebe tak i od druhých dočkat všeličeho. Těžko jsem skousl úlohu, kterou v tom sehrál Jenda Baxant, biskup litoměřický. Byl jsem rozhořčen, ani ne tak rozhodnutím, ale jednáním Vatikánu. Říkám Vatikánu, protože jsem dodnes přesvědčen, že Benedikt o celé kauze nevěděl ani desáté. Smíšený pocit lítosti a naštvanosti ve mně budil chlapsky ubohý postoj slovenských biskupů. Vystoupení jejich předsedy mi připomnělo projevy představitelů Pacem in terris v dobách nejtvrdší totality.

str. 101-102:

Sloužíš v Dobříši, ale jezdíš také do Kostelní Myslové na Moravě. Tuším příběh. Takže - proč jsi nezůstal farářem v Kostelní Myslové?

Já tam vlastně farářem nikdy nebyl. Jako mnich v exklaustraci jsem měl od brněnského biskupa povolení přebývat tam a celebrovat v místním kostele. Abych ulehčil tamním kněžím, sloužíval jsem nedělní mše svaté, když bylo potřeba, tak i připravoval na přijetí a uděloval svátosti. Zároveň tam vznikla i víkendová škola modlitby. Když se exklaustrace vyčerpala a já se rozhodl, že se zpátky do kláštera vracet nebudu, bylo třeba, aby mě někdo přijal. Požádal jsem brněnského biskupa Vojtěcha, aby mně tuto farnost, kterou jsem šest let de facto duchovně obhospodařoval a která mně, zdálo se, přijala, svěřil. Chtěl jsem pokračovat v dobře zaběhlých kurzech, fara se svou minikomunitou dobře sloužila i jako, jak jsme říkali, "polepšovna". To spočívalo v možnosti dlouhodobějších pobytů pro lidi, kteří pocítili potřebu klidného prostředí, práce a modlitby, a kdybych se mohl stát farářem, umožnilo by to i spolupráci s pobočkou Masarykovy univerzity v Telči, která se začala rozvíjet. Nedá se říct, že by to biskup Vojtěch odmítl, jenom si vzal dlouhý čas na promodlení a poznání, zda je či není mé eventuální přijetí dobrem jak pro diecézi, tak i pro mne. Jeho modlitební boj se stále prodlužoval a já se tak ocitl v kanonické tísni, neboť čas exklaustrace vypršel a já jsem nutně musel mít písemný příslib přijetí. A tak jsem z pana biskupa sejmul tíhu boje tím, že jsem mu oznámil, že jdu prosit do Prahy.

A jad dlouho trval jeho modlitební boj?

Tak tři až čtyři měsíce.

V Praze to šlo rychleji?

Biskup Dominik je buďto lehkovážný, co do posuzování dobra diecéze, anebo se umí výrazně rychleji modlit. Pozval mne, vyslechl - a hned jsme se dohodli.

(Poznámka: nevytučněné otázky kladl Marek Orko Vácha a odpovídal mu Karel Satoria.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TAk a tady končím... Pokud Vás úryvky z knížky zaujaly, tak si ji přečtěte celou. Je tam mnohem více myšlenek, které stojí za pozornost...

Mějte se všichni krásně a umějte prožívat každý okamžik života a nejenom se těšit až na něco, když si můžeme "něco" užívat právě teď... Mohlo by se totiž stát, že se toho "něčeho" třeba nedočkáme...

Tak zase někdy ahoj! Lenka

Už jsem zažila mnoho poutí. Většinu z nich jsem ale absolvovala na našem milovaném Antonínku a také třeba na Velehradě. Ráda ale vzpomínám i na pouti ve Strážnici či Radějově. Byly takové domácké a nádherné.

Dnes jsem byla poprvé na pouti v Čechách. Konkrétně ve Špindlerově Mlýně. Byla ke cti sv. Petra, jemuž je tady zasvěcený kostelík. Pouť to byla zcela jiná než na jaké jsem zvyklá doma na Moravě. Od paní kostelnice jsem se dozvěděla, že v neděli ve Špindlu chodívá na mši okolo patnácti domácích lidí. Dnes jich bylo víc. Byli mezi nimi věřící také z Polska a Německa. Byla pouť... Stovky jsem se ale nedopočítala. Půl hodiny před začátkem mše svaté byl kostelík naprosto prázdný. Nemodlil se žádný růženec, jak jsem na to zvyklí doma na Moravě... Nic... Bylo mně z toho trochu smutno. Necelou půlhodinku před začátkem bohoslužby se začali trousit na chor členové smíšenézho pěveckého sboru z Vrchlabí. Pouť přijeli obohatit svým zpěvem z Vrchlabí.

Mši svatou sloužil předseda Papežských misijních děl v České republice P. Jiří Šlégr. Měl moc pěkné kázání. Přepsané a trošku pokrácené si ho můžete přečíst teď tady:

"Když jsem byl na misijní cestě. To myslím v Surinamu, tak jsme tam přijeli, ale kufry nedorazily. Měli jsme tam naplánovaný čas, šli jsme k panu biskupovi a už jsme prostě každou hodinu měli určený program a my jsme neměli nic na sebe. Pan biskup nám dal takové jedno triko, které měl u sebe. Dostal ho ze semináře od bohoslovců.

Když jsem na to koukal, zjistil jsem, že je na něm napsané: „Pojďte za mnou, já z vás udělám rybáře lidí.“ To zažil Petr. Jakoby to triko měl na sobě on. Jak to bylo vlastně s tím jeho povoláním? Přesně víme, co tehdy dělal. Pán Ježíš šel okolo a Petr a další muži chytali ryby. Pán Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali všeho a šli za ním.

Bohoslovci na to triko ještě připsali: „Jestli ne vy, tak kdo? Jestli ne teď, tak kdy?“ Je třeba využít situace. Petr myslí i na nás, abychom i my měli každý své místo a šli za Pánem Ježíšem. To není pozvání jen pro papeže a biskupy, kněze… To je pozvání pro každého z nás: „Pojďte za mnou!“ Pán Ježíš využije to, co každý umíte.

Petr uměl lovit ryby. Pán Ježíš to postavil do vyšší roviny, když jemu a ostatním řekl: „Já z vás udělám rybáře lidí.“ Jestliže ne nás, tak koho jiného by Pán Ježíš povolal, když jsme pokřtění, biřmovaní, tak kdo jiný by za Pánem Ježíšem měl jít?  Tady po horách je tolik lidí, kteří třeba Boha vůbec neznají…

Pán Ježíš si každého povolává krásným způsobem. Vidíme to i u Petra. Petr, chlap jako hora, rybář, hned všeho nechal a šel za ním. Potom si Pán Ježíš své povolané také připravuje. Petr byl vyrovnaná osobnost. Hrozila mu smrt. Byl v žaláři a čekal na smrt. Hlídalo ho mnoho strážců a byl navíc v řetězech. Měl být popravený. Představte si, že máte být ráno popravení. Jdete se proto pořádně vyspat, abyste to vydrželi? Přesně tak to ale Petr měl. V noci předtím spal. To je krásné. Já nevím, jestli bych spal, kdybych věděl, že mám být druhý den popravený. Já bych asi nespal, ale on doopravdy spal, že ho musel vzbudit anděl.

Co se stalo? Spadly mu řetězy, ale nikoho to nevzbudilo, anděl ho vyvedl ven a Petr si myslel, že má sen. Jak poznal, že je to anděl? V žaláři bylo najednou světlo Boží. Anděl ho vyvedl ven a Petr pokračoval dál.

A takových různých zkušeností měl svatý Petr mnoho a i nám může pomoct, když nás někdy svazují nějaké řetězy, prožíváme těžké chvíle a jsme jakoby svázáni řetězy. Petr si tím prošel a může nám pomoct. Bůh, když to dokázal u Petra, tak to dokáže i u nás. Dává nám svobodu. Petra si Pán Ježíš nejdříve povolal a také ho přejmenoval. Ježíš se Petra neptal, jestli ho může přejmenovat. Prostě mu řekl: „Šimone, ty budeš Petr, to je skála a na té skále vybudují svou církev, a tak je to stále. Ta církev stále je, že ji pekelné brány a mocnosti nepřemohou. 

Když někdo v Bibli dá někomu jméno, tak mu dá jiné poslání a cestu životem. Stejně to může být i s námi. Něco si myslíme a potom přijde Pán Ježíš a najednou si to vymyslí jinak, a když to pochopíme a přijmeme, tak to potom dopadne dobře. Pán Ježíš počítá s každým z nás a těší se na to, že podobně jako z Petra udělal papeže, tak z nás udělá jiné služebníky."

Na facebooku mohou zájemci vidět i fotky. Jsou tady

Všechny zdravím z Čech a vzpomínám na Moravu a milovaný Antonínek... Těším se, že to tam dnes za mne někdo nafotil a budu si moct prohlédnout fotky... L.

Milá babí,

tak Ti zase píšu, jak jsem slíbila. Posledně jsem skončila své psaní zmínkou o internetu. Že nevíš, co to je? Babí, buď v klidu... V době, kdy jsi umřela, jsem také pořádně nevěděla, co to je... Rozhodně jsem se na internetu ještě nepohybovala, neuměla ho ovládat. Dnes si bez něj ale nedovedu představit život.

A co to tedy je? Na počítač napojená jakoby televizní obrazovka, ale televize to prostě není, i když i televizi můžeš přes internet sledovat. Na internetu najdeš prakticky snad úplně všechno. Můžeš se na něj dnes připojit i přes mobilní telefon, tablet... Já vím, že vůbec netušíš, co to všechno je...

Díky internetovému propojení celého světa všichni, kdo jsou na něj napojeni, hned ví všechny zásadní události, ke kterým došlo kdekoliv na světě. Můžeš tam sledovat filmy, číst knihy, noviny, koukat na mapy, nakupovat, ovládat účty v bankách, zadarmo telefonovat a dotyčného člověka, s nímž si povídaš vidět přes kameru, dopisovat si... Babí, je toho tolik, co tam je, že se mně to ani nechce všechno vypisovat.

Můžeš se tam fakt dozvědět spoustu zajímavých, ale i škodlivých věcí. Internet je prostě dobrý sluha, ale velmi špatný pán. Proč? No lze ho totiž zneužít.. Jak? Lze přes něj vykrádat účty druhých lidí, objednat si a zaplatit zboží, kterého se nikdy nedočkáš, zneužívají se přes něj různým způsobem lidé včetně malých dětí...

Na internetu je i možnost setkávat se na tzv. sociálních sítích, kde si můžeš lidi přidávat do přátel. Tito přátelé se o Tobě mohou dozvědět, co děláš, vidí Tvoje fotky, filmy s Tebou. Pokud jim to tedy dovolíš, protože to lze vše nastavit. Oni se pak o Tobě dozví to, co chceš, aby věděli, co si tam o sobě napíšeš a zveřejníš. Někdo tam o sobě nenapíše skoro nic a další třeba i to, že si maže rohlík marmeládou. A nač to všechno je? No lidé sedí u těch svých počítačů a dalších přístrojů  doma, v práci, na ulici, v kavárnách, dopravních prostředcíh - prostě všude, kde se mohou připojit na internet a sledují, co se kde děje a komunikují s druhými lidmi prostřednictvím mailů, což je elektronická pošta a hlavně oněch sociálních sítí, kde si píší, co dělají, jak se mají...

A tak se klidně stane, že si členové rodiny píší vzkazy přes internet, místo aby šli vedle do pokoje a řekli si vše z očí do očí. Že to babí nechápeš? Proč se nesetkávají doma u kávy a bábovky, jak tomu bylo za Tvých časů? Tak občas se urvou a někde se sejdou, ale všichni pořád někam spěchají a říkají, že nemají čas. Povídají si s Tebou, ale pořád koukají do těch svých mobilů, tabletů a notebooků a něco píšou lidem, se kterými právě nejsou... Nejsou tak s nimi ani s Tebou...

Děti už moc nevidíš běhat a hrát si venku. Ve větších městech už vůbec ne. Rodiče se je bojí pustit ven, aby se neztratily. Jo, jo... Kradou se děti, ale ztrácejí se i dospělí. Prostě zmizí a nikdo neví kam... No a potom se občas stane, že někoho po letech najdou a zjistí se, že byli třeba zavření někde ve sklepě, kde je nějaký soused, který vypadal jako príma chlapík, brutálně zneužíval, týral, mučil, znásilňoval... Babí... Neděs se... já jsem Ti už posledně psala, že se teď dějí mezi lidmi šílené věci...

Ale zpět k těm dětem... Dětí je v naší zemi málo.. Moc se jich nerodí. Lidé si chtějí užívat, a tak cestují, jezdí po světě, kdo na to tedy má, a dělají kariéru v práci. Děti jsou prý drahá záležitost, přináší moc starostí na celý život, a tak s jejich rozením ženy nespěchají. Některé berou třeba už od patnácti let antikoncepci, aby neotěhotněly. Zobou ty pilulky den za dnem třeba patnáct i více let a potom se diví, že nemohou otěhotnět... Víš, holkám do hlavy někteří doktoři vtloukali, jak je antikoncepce bezva, že se jim ztratí pupínky na nose a upraví menzes... A hovno babi... Nevím, co se jim upravilo, ale znám pár holek, co z toho málem umřely na plicní embólie... O tom se ale moc nemluví, protože antikoncepce je véééélikej byznys...

Místo dětí si dnes lidi pořizují psy. To bys žasla, kolik jich je v Praze. Na špagátě jich někdo vleče i několik. Někteří ti psi se dnes mají líp než někteří lidi. Žerou vybrané lahůdky, páníčci je hýčkají, vodí ke speciálním kadeřníkům, oblékají jim "spešn" oblečky, když onemocní, nebo mají úraz, tak za jejich léčbu platí desetitisíce korun... No z toho by ses fakt po... Na ulici si musíš dávat pozor, abys nešlápla do nějakého ho... Ta jsou totiž také všude... I když by pánové čtyřnohých miláčků měli hovínka sbírat, tak se tak vždy neděje. A to jsou pro ně speciální stojany se sáčky na psí hovna. Že nevěříš??? Je to fakt! Vsaď se! :-)

Babí, budu pomalu končit. Nevím, jestli jsi z toho moudrá, ale však ještě naše psaní nekončí. Budu Ti psát dál, jak je dnes svět jinej než za Tvých časů, kdy byly v rodinách běžně čtyři a více dětí a lidé byli většinou mnohem chudší než dnes a přesto je vychovali a s láskou přijali... Ty sama bys o tom asi mohla dlouze vyprávět, když se Ti zabil ve čtyřiatřiceti letech manžel a Ty jsi zůstala sama se čtyřmi dětmi, vychovala je a už se nikdy nevdala..

Často myslím na to, že jsem jako novinářka dělala rozhovory se spoustou lidí. Někteří byli slavní, ale jiní žili své obyčejné-neobyčejné životy, které byly právě proto tak cenné... No a s Tebou jsem se o Tvém mládí a dětství takto nikdy nebavila... Nedovedeš si představit, jak mne to dnes štve. Je pravda, že v době, kdy jsi žila, jsem se ještě novinařině nevěnovala. Byl to můj sen, ale nějak to zpočátku nevycházelo... Není to pro mne omluva... Odešla jsi se svými vzpomínkami, radostmi i utrpením na věčnost a to mne fakt mrzí... 

Víš, přes všechny ty technické vymoženosti doby, o kterých jsem Ti dnes ve zkratce psala, je jedno jisté. Lidé se přes ty výkřiky techniky vlastně v jádru vůbec nezměnili. Nesou si životem stejné radosti a strasti. A po jednom jediném touží všichni jako odvěků... Po čem? Vždyť Ty to babí víš nejlíp... Ano... Po lásce... Přes ten nejlepší notebook, tablet ani iPhone Tě nikdo nemůže pohladit, vzít do náruče, pevně držet a cítit vůni vlasů... To prostě nejde. K tomu je zapotřebí se osobně setkat a užívat si jeden druhého. Dát tomu druhému sama sebe... Vzájemně pracovat na vztahu, což dnes umí, a hlavně chce, jen málo lidí...

Dnes je to jako s těmi všemi vymoženostmi moderní doby, co nás obklopují. Pokud se pokazí, tak se většina věcí neopravuje jako kdysi. Proč? Prostě se vyhodí, protože oprava by byla obyčejně dražší než zakoupení nového přístroje... A tato filosofie se bohužel přesunula i do mezilidských vztahů... Neklape nám to v manželství? Je nějaký problém? Zestárla manželka? Ztloustla? Nebo nám prostě jen zevšedněla? Tak ji vyměníme za jinou! Lidé se ženou do nových vztahů místo aby budovali ty, co už mají... Prostě se jim nechce, protože to dá moc práce... A tak vyměňují, vyměňují a ženou se kamsi do dálky a šťastní stejně nejsou... A někdy na konci cesty zjistí, že zůstali úplně sami...

Je to babí fakt divnej svět... Ale jedna pozitivní věta na závěr: Najdou se i výjimky, které mají odvahu a chuť jít proti proudu...

Babí, kdybych mohla, tak Tě pořádně zmáčknu. To už ale nejde, tak mně věř, že jsi stále v mým srdci i mysli....

Ahoooj zase někdy.... Tvoje Lenka

Milá babi,

letos by Ti už bylo sto jedna let a za chvilku to bude dvacet let, co jsi odešla na věčnost. V poslední době na Tebe často vzpomínám... Jdu po Praze a myslím na Tebe, jak jsi byla fakt pravá babička, které dnes už snad ani nejsou... Byla jsi babička a nehrála si na třicítku či zachovalou čtyřicítku. Měla jsi břicho a s přibývajícím věkem také hůř chodila.

Nevypadala jsi jako manekýna, ale měla jsi na nás vnoučata čas. Chodila jsi s námi do parku. Někdy jen tak a jindy jsme třeba společně všichni sbírali kaštany a žaludy, které jsme prodali a Ty jsi nám samozřejmě všechny peníze nechala.. Na jaře, když všechno kvetlo, jsme spolu zase chodily jen samy dvě na bylinky. V Židlochovicích už tehdy byla stařičká bylinkářka, která nám vždy přesně řekla, co kde sbírat. Něco rostlo v parku a něco zase na kopci Výhon... Díky Tobě jsem poznala spoustu bylinek a také jsme si něco vydělala, protože utržené peníze za bylinky jsi mně zase nechávala...  

Čekávala jsi u nás doma až dojdeme ze školy a ohřívala nám oběd. Já tehdy litovala, že nemůžu do školní jídelny. Dnes už vím, že oběd doma byl mnohem lepší. Dalo se s Tebou dobře povídat. Denně jsi četla noviny, sledovala zprávy, měla jsi o všem přehled. Byla jsi pravá babička, ale přitom žádná zaostalá "blbka". Babi, bylo s Tebou dobře...

Dnes je svět úplně jinej, a tak jsem Ti o tom chtěla trošku povyprávět. Co si pamatuju, tak jsi měla telefon. Samozřejmě, že pevnou linku. V době, kdy jsi umřela, ještě nebyly běžně mobily. Dnes má tu krabičku bez drátů u ucha každej. Občas mně připadá, že se svět zbláznil. Ráno jdeš z metra a najednou proti tobě jde chlap, rozhazuje rukama, povídá... Nejdřív si říkáš, že je to nějakej "pošuk" - blázen. Když ale přijdeš blíž, zjistíš, že má pod vlasama ukrytá sluchátka a prostě si s někým povídá...

Babi, svět je divnej... Mladí lidé nemohou sehnat práci, protože jsou prý moc mladí. Říká se jim dnes absolventi... Absolventem můžeš být od dvaceti do třiceti. Záleží na tom, jestli jsi absolvent střední nebo vysoké školy... Když je ti ale nad čtyřicet, tak už jsi prý zase starej, takže i lidi nad čtyřicet mají problém sehnat práci. Pokud je ti nad padesát a přijdeš o zaměstnání, tak to jsi prý už nezaměstnatelný... Prostě jsi profesně mrtvej... A to máme dělat až do třiašedesáti, a kdo se narodil později, tak snad až do sedmdesáti. Jenom nevím, kdy si budou tito lidé užívat svých vnoučat, když mají tak dlouho pracovat.

A to nemluvím o tom, že někteří zaměstnavatelé by z tebe sedřeli nejraději kůži... Je to prostě tak, že buď práci máš a můžeš se z ní posr...., anebo ji nemáš a můžeš se zase posr... z toho, že ji nemáš... Říkala mně kamarádka, že když chodí z práce, tak jí často v uších zní písnička: "Černý muž pod bičem otrokáře žil..." Babi, to není sranda! To je fakt! Úplně vidím, jak se směješ až se Ti natřásá to břicho, ale já si fakt srandu nedělám! To je prostě realita....

Babi, až budu mít zase trošku času, tak Ti ještě napíšu. O čem? No třeba o tom, jak už téměř na ulici nepotkáš kluka s holkou, ale spíš se vodí a líbají holky s holkama a kluci s klukama. O silikonech, plastických operacíh, preventivním odřezávání prsou, aby ženy nedostaly rakovinu, o únosech, týrání a zneužívání dětí i dospělých... Babi, je toho tolik, co Ti mám říct, že Ti polezou oči z důlků... Četla jsi často detektivky, ale to, co se děje dnes, je proti těm Tvým pravdivým příběhům, co se staly, úplně slabej odvar. Dnes se na mnoha místech země prostě úplně zhmotnilo zlo a pokud se tak děje, tak se o tom hned díky internetu všichni dozví... Že nevíš, co je internet? Jo o tom Ti taky napíšu!!!

Babi, už musím končit... Tak zatím! Myslím na Tebe a říkám si, že všem přeji takovou babičkou, jakou jsem měla já....

Tvoje Lenka

Nejsem žádná celebrita ani nijak významná osobnost, tak mne docela překvapilo, když mne oslovila redaktorka Radia Proglas, že by se mnou chtěla udělat rozhovor. Bylo to někdy počátkem března. Poté bylo nějakou dobu ticho po pěšině a ozvala se znovu až ke konci března, kdy mám čas. A já jí na to řekla, že zítra, protože od počátku dubna začínám pracovat v Praze. No a tak jsme sešli u mikrofonu, povídali si a já mám teď docela hrůzu, co jsem tam vlastně v Brně na Barvičově ulici povídala...

Koho to zajímá, může kouknou sem

Jinak všechny zdravím a přeji Vám klid a pohodu doma, v práci a tam, kde právě pobýváte. Nenechte si především vzít ze srdce klid různým neurvalým chováním lidí, kteří si možná ani neuvědomují, co činí... Prostě se nad to povzneste a radujte se ze vší té nádhery, co nás třeba právě teď obklopuje v přírodě...

Ze srdce Lenka

P.s. Dnes je významný den :-) Před jedenadvaceti lety se poprvé na svět rozkřičel můj syn Filip. Bylo to přesně ve 22.50 v Nemocnici v Uherském Hradišti... Jakoby to bylo včera...

S velkým předstihem jsem si plánovala, že zavítám na "demonstraci" komunistů, abych na vlastní oči viděla, jak vypadá, jestli to všechno vlastně mí kolegové krapet nepřekrucují, jestli tam fakt převládají senioři. Plány byly veliké, ale včera večer jsem si říkala, že nikam nepůjdu, protože jsem byla nějaká vyšťavená... No ale ráno jsem se vzbudila docela čilá, tak jsem vyrazila do ulic...

Od holešovického nádraží jsem jela na výstaviště šalinou, která byla plná seniorů. Ani jsem se nemusela ptát na cestu. Bylo jasné, kam všichni míří. Jedez z mužů měl v klopě sáčka rudou hvězdu se srpem a kladivem. Jak už jsem řekla, zajímalo mne, jestli budou na shromáždění převládat senioři. A převládali. Kolegové fakt nelhali. Mladých byla hrstka. A celkový dojem? Komunisté mne prostě ABSOLUTNĚ ničím pozitivním nezaujali... Už před výstavištěm byli "vystaveni" ministři ve vězeňských oblečcích s nápisem, aby na nějakou amnestii zapomněli. No tomu fakt věřím... Vždyť už to dokázali v padesátých letech minulého století...

Přímo u Křižíkovy fontány ale nebyli jen komunisté. Vetřeli se mezi ně i jejich oponenti. Transparenty dávali jasně najevo, co si myslí. Jedna seniorka mně špitla do ucha, že už jim teče do bot a ochotně si nechala vyfotit dvě rudé třešně na klopě kostýmku, které si zřejmě doma po večerech uháčkovala sama... No moje nervy... Prolítla jsem tržnici, udělala pár fotek a mizela. Já jsem odcházela, ale na setkání komunistů se hrnuli další a další lidé o berlích. Odpoledne zde komunisty vystřídali socani, ale ty už jsem si nechala ujít...

Přesunula jsem se do centra města. Nejlépe bylo v jednom okamžiku ve františkánské zahradě, kde kupodivu nebyli téměř žádní lidé. Zeleň a kvetoucí jabloně byly úplný balzám na duši. O chvilku později se na Václaváku objevili v průvodu účastníci Majálesu. Ani ti mě ale nijak zvlášť nezaujali. A bylo nás víc... O kousek dál seděly ve výloze dvě dívky, jimž stovky rybiček okusovaly nohy. Před masážní salonem zase lákal k návštěvě veselý Shrek. Mě na Václaváku ještě potěšil záhon rozkvetlých tulipánů. Koho zajímá, jak vypadaly prvomájové oslavy v Praze, může se podívat na pár fotek z Holešovic i centra města tady

Poté jsem už nasedla na metro a frčela na Vyšehrad, kde jsem nikdy nebyla, proto jsem to dnes napravila. Pro fotografa tedy dnes v Praze nebylo světlo žádná sláva, ale přesto jsem neodolala a fotila. Škoda, že bylo tak šedivo a téměř žádná viditelnost... Do prčic! Na Moravě prý bylo jasno a svítilo sluníčko. Tady šedivo... Moje nervy - podruhé! :-)

Jinak bylo ale na Vyšehradě krásně! Nejvíc jsem se těšila na hřbitov. Já mám totiž hřbitovy už dávno ráda. Panuje tam obyčejně takový klid a pokoj... Po okružní procházce okolo hradeb jsem nakoukla i do kostela. Když jsem ale zjistila, že se tam vybírá vstupné, tak jsem vycouvala... Já se do kostela chodím modlit a za to by se snad platit nemělo ne? Tak jsem se pak modlila vedle na hřbitově za zemřelé, co tam spí svůj věčný sen.

Některé hroby byly fakt nádherné. Na většině ale ležela po zimě pořádná vrstva prachu i nějakého smetí. Umělé "květiny" a celková "výzdoba" hrobů nesahá ani po kotníky hrobům na Slovácku. Na druhé straně zase sochy, mozaiky a plastiky na vyšehradském hřbitově nemají zřejmě hned tak někde srovnání.

Při procházení a focení hrobů jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Zdálo se mně pořádně směšné, jak na některých náhrobcích vyjmenovávají pozůstalí všechny funkce a tituly, které dotyčný ve své době zastával. Někde to byl nekonečný seznam do mramoru a kamene vyrytých a pozlacených písmenek. A tak jsem se ptala sama sebe: "No a co??? Já toho člověka vůbec neznám! Jeho jméno zapadlo v čase zapomnění... A navzdory všem těm funkcím a titulům - dostal se dotyčný do nebe, anebo alespoň do očistce? Na věčnost si totiž žádné funkce ani tituly neponeseme... Jen své skutky... A to jsem si říkala u mnoha hrobů...

No a potom někde byla zase jen jména a pozůstalí nemuseli vypisovat žádné elaboráty, protože prostě víme, kdo byla Božena Němcová, Karel Čapek, Vlasta Burian, Waldemar Matuška a řada dalších a dalších.... Na vyšehradském hřbitově jsem si znovu s velkou intenzitou uvědomila, že jsme tady na světě jen na návštěvě, která je i při dožití vysokého věku velmi krátká... To je prostě realita... Za čímsi se stále ženeme, místo abychom život žili, užívali si svých blízkých... Koho to zajímá, tak fotky z vyšehradského hřbitova jsou tady

Ale zpět do současnosti a jedna perlička na závěr... Tento web jsem spustila v říjnu roku 2009. První měsíc měl návštěvnost deseti lidí. Nejvyšší návštěvnost potom byla onoho prvního roku provozu 1750. V roce 2010 jsem se v červnu vyšplhala na 3 572, v roce 2011 padl rekord v říjnu, kdy si sem v listopadu našlo cestu 5 367 lidí. Další hranice byla pokořena v květnu roku 2012 s 5 426 návštěvami. Letos v březnu měl web 5 895 unikátních navštěv a v dubnu 6 849.

Nechápu to... Rekordy letos padly v době, kdy jsem to tady téměř neaktualizovala.. Prostě nějak nebyl čas a možná ani chuť.. O to víc mne ty návštěvy překvapily. Většina lidí sem přitom přichází především na blog, protože fotky nyní dávám více na facebook... Něco ale dávám občas i sem, protože ne všechny mám na FB v přátelích... A kdo mezi mými přáteli není, tak fotky prostě neuvidí...

Všem tedy moc děkuji za přízeň, že Vás mé psaní a fotky stále baví, že se sem vracíte, i když už tady dávno nejsem tak aktivní jako kdysi...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste byli šťastní a dokázali si uživat tyto nádherné májové dny! Lenka

Kostel narvaný k prasknutí, a když se člověk ohlédl, převládali na mši svaté mladí lidé. Neznalého, jako jsem třeba já, překvapilo, kolik bylo přítomných dětí nejrůznějšího věku. Zcela zaplnily všechny lavičky z obou stran oltáře. Narváno bylo i v přilehlé lodi kostela, kde se mše svaté účastnili další věřící prostřednictvím obrazovky.

Hádejte, kde to bylo? Jestli si myslíte, že na „zbožném“ Slovácku, tak jste vedle jako jedle… Takto narváno bylo při nedělní mši svaté v kostele Panny Marie Královny Míru v pražské Lhotce. Fakt jsem nevěřila svým očím… Od tamního správce farnosti P. Jiřího Kordy jsem se už včera, kdy jsem se s jeho farníky vydala na pouť do Karlína, dozvěděla, že se tří mší svatých účastní každou neděli okolo tisícovky lidí. Ke třiceti lidem přitom chodí na mši i dvakrát týdně ráno. Prostě fakt nechápu… O našem národu se pořád vykládá, jak je ateistický, ale já mám tedy z Prahy úplně jiné zkušenosti… Skoro bych si troufla říct, že je to tady živější než na Slovácku… Chtěla bych být špatným prognostikem, ale skoro si myslím, že Slovácko na tom bude za takových dvacet, třicet let hůře než Praha…

Ano… Někdo by mohl namítnout, že nelze srovnávat malé vesnice s Prahou, kde žije milion lidí… Je mně jasné, že do kostela ve Lhotce chodí i lidé z přilehlého sídliště Krč, Libuš a Hodkoviček… Ale přesto…

I na pouť se včera ze Lhotky přímo z kostela vydalo 21 lidí. V Karlíně nás ale už při mši svaté bylo více než šedesát… A teď budu porovnávat… Františkáni z Uherského Hradiště pořádají jednou za čtvrt roku tzv. Kající pouť z Velehradu na Antonínek. Je určena pro široké okolí. Zúčastnit se prostě může kdokoliv… Vím, že při poslední i předposlední pouti přímo z Velehradu vyšli pouze čtyři lidé… Do cíle pak připutovalo okolo třiceti… Mluvíme o „zbožném“ Slovácku…. To jen tak pro porovnání… Je mně jasné, že o počtech to není, ale přesto se toto srovnání přímo nabízí….

Jsem vděčná, že jsem se pouti do Karlína mohla včera zúčastnit… Proč? Do Lhotky jsem začala chodit do kostela, protože je nejblíže mému dočasnému bydlišti. V Karlíně potom dělám, takže bylo naprosto jasné, že na tu pouť prostě musím jít… Zvlášť, když byla do kostela sv. Cyrila a Metoděje, který letos slaví 150 let od vysvěcení… No a k tomu je samozřejmě nutné přičíst letošní kulaté jubileum příchodu věrozvěstů na Moravu.

Šli jsme ze Lhotky do Braníku, odkud jsme přejeli vlakem na hlavní nádraží a dál zase přes Žižkov putovali do Karlína. Cestu perfektně naplánovali manželé Jana a Jan Šilhaví, kteří dokonce celou trasu s předstihem prošli sami. V Hodkovičkách jsme šli kus cesty lesem, takže člověk neměl ani dojem, že jde Prahou. V karlínském kostele mši sloužil tamní farář P. Miroslav Cúth. Na závěr nám povyprávěl něco o historii kostela a pustil nás i do boční kaple. Tam mne moc potěšila krásná socha sv. Antonína Paduánského s Ježíškem v náruči. Byl to takový milý pozdrav jakoby z Antonínku…

No a dnes Lhotka zažila velkou slávu.  Anička, Julinka, Karolínka, Linda, Terezka, Erik, Filip, Nikolas, Šimon, Vašek a Vítek přistoupili  k prvnímu svatému přijímání. Moc si vážím toho, že mně pan farář dovolil fotit. Fotky můžete vidět tady

Nahrála jsem kázání pana faráře, a tak tady zveřejňuji něco z toho, co mimo jiné zaznělo:

„Uvědomujeme si, že Pán Ježíš je ten, který nám pomáhá. Jakoby nám říkal: 'Já jsem s vámi, i když se vám zdá, že je život těžký, já vám pomůžu.'  K čemu nám pomáhá svaté přijímání?  Věříme, že když přijímáme tělo a krev Pana Ježíše, tak se mu stáváme také více podobnými. Jakoby nás to proměňuje. Je to skutečně zdravý pokrm.

Minulý týden mne zaujal příběh starý šedesát let.  Je o muži, který se jmenoval Emil Kapaun.  Jeho rodiče byli Češi, ale on se narodil v Americe. Stal se knězem a také vojákem. Sloužil jako kněz v armádě. Před šedesáti lety se dostal do korejské války. V Americe teď dostal posmrtně velké vyznamenání.

Zachoval se velmi statečně. Když byli Američané obklíčeni, nevyužil možnosti utéct, ale naopak zůstal se svými vojáky, pomáhal jim, sloužil pro ně mše svaté, uděloval jim svátosti. Také je léčil, a když v zajetí museli jít dlouhý pochod, nesl jednoho vojáka na zádech.

Mnohým pomohl, takže zajetí přežili, i když on sám zemřel těsně před vysvobozením na nějakou infekci. 

Zaujaly mne fotky, které jsem o něm našel. Je na nich vidět, že sloužil třeba mši svatou na kapotě automobilu, kde si udělal polní oltář. Byl tak statečný, protože věřil v Pána Ježíše. Hodně čerpal ze svatého přijímání.

Pán Ježíš je stále s námi a to je důležité. Pán Ježíš je všude tam, kde mu lidé chtějí naslouchat a přijímat to, co nám dává. Přeji vám, aby pro vás byl Pán Ježíš po celý život  velikou posilou. Nejen v lehkých chvílích, kdy se nám daří, ale především tehdy, když budete mít pocit, že je život velmi těžký…"

No a já vám všem přeji totéž :-) Mějte se krásně, užívejte jara a nezapomínejte, že nikdy nejste sami....  Lenka

Nevěřila jsem svým očím, když jsem si včera zamířila koupit do Albertu na Florenci něco na svačinu. Mezi pečivem jsem totiž objevila "vlčnovské koláčky"! Chvíli jsem na to zírala a nevěřila svým očím. Ale měli to tam fakt napsané, i když se tvarem ty koláčky vlčnovským moc nepodobaly... Přesto jsem si říkala, že si dva koupím a připomenu si tak milované Slovácko... Když jsem ale na ně přes sáček sáhla, tak byly tvrdé jako šutr. No moje nervy! Toto by si ve Vlčnově nedovolili prodávat!

Večer jdu zase v Krči do Penny a je tam u východu pultík s masem a uzeninami... No a tam měli boršické klobásy :-) Tak to mne fakt pobavilo... A perlička na závěr: Bydlím v Krči a hned vedle je Lhotka, kam chodím ve středu, čtvrtek a neděli na mši svatou... No a Lhotka jde v sobotu na pouť do Karlína, kde je kostel sv. Cyrila a Metoděje. A v Karlíně dělám... Ten kostel letos slaví 150 let od postavení... No tak jdu na pouť k Cyrilovi a Metodějovi :-) Na Slovácku jsem už zažila mnoho poutí, tak jsem zvědavá na tu v Praze :-)

A ještě jeden postřeh z hlavního města... Hodně se snažím chodit pěšky a užívám si atmosféru města. Je neuvěřitelné, kolik různých typů lidí tady člověk vidí... Nejen cizince, ale i domorodci jsou fakt hodně různí... Když je člověk na Slovácku, tak v každé vesnici převažují určité tváře, protože se lidé dříve brali hlavně mezi sebou. Jedno ráno si tak kráčím po Václaváku a pod koněm vidím ženicha s nevěstou. Ještě nebylo půl osmé! Po ulici šmejdili popeláři a uklízeči, lidé spěchali do práce a pod koněm se k sobě v chladném ránu tulili ženich s nevěstou... Fakt jsem nechápala. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to děcka, co budou mít poslední zvonění. To byla ale blbost, protože poslední zvonění bývá v pátek a až ke konci dubna... Neodolala jsem, vrátila se a zeptala se jich, jestli si je můžu vyfotit... A mohla jsem! Byli z Ruska... Napsali mně e-mailovou adresu a já jsem jim poslala fotku s dotazem, jestli to byl jejich svatební den. A nebyl... Prý jeli z víkendu párů.... No tak o tom jsem slyšela poprvé...

Tož to je jen pár postřehů vesničanky v Praze :-)

Moc všechny zdravím a mávám na Slovácko.... Lenka

Ano... Tak nějak by mohl začínat inzerát mého syna Filipa: Mladý, talentovaný fotograf s oceněním Czech Press Photo, hledá práci. Je mu teprve dvacet a už dvakrát získal v kategorii junior ocenění Czech Press Photo. Dále jeden rok vyhrál kategorii portrét za soubor Boží služebníci v rámci Dnů lidí dobré vůle na Velehradě. Letos se stal laureátem fotografické soutěže Ohlédnutí, které se také říká "Slovácké Press Photo."

Ano... Těch cen je hodně a o některých by se dalo říct, že jsou prestižní... Filip má za sebou také druhou samostatnou výstavu a tři společné. To všechno je moc pěkné, ale je to k ničemu, když nemůže sehnat práci, kterou tak miluje. Dnes je divná doba.... Práci nemohou sehnat mladí lidé ani "staří". A kdo jsou staří? Lidé nad čtyřicet... A to máme, prosím, makat téměř do sedmdesáti...

Kdyby bylo na mně a na Filipovi, tak ještě žádná výstava nebyla. Podle mého mínění je příliš mladý na to, aby měl samostatné výstavy. Ty měly přijít třeba až za deset let. K té první, která byla v Blatnici pod Sv. Antonínkem, nás ukecal starosta Blatnice. Druhá, která je od soboty k vidění ve Slováckém divadle, vyplynula z ocenění Ohlédnutí. Zatímco v Kině Hvězda bylo v lednu vystaveno jen pár Filipových fotek, ve Slováckém divadle mohou nyní návštěvníci vidět celou kolekci Višňového sadu a ještě pár fotek navíc...

Filip by dnes asi všechna ocenění i výstavy rád vyměnil za práci fotoreportéra, kterou tak touží dělat. Klidně by vyrazil vše dokumentovat i do válečné vřavy... V tomto směru zatím štěstí nemá. Je škoda, že se v této zemi nedává šance mladým lidem, aby mohli rozvinout svůj talent.

Pokud byste tedy někdo, kdo čtete tyto řádky, o nějaké práci fotografa věděli, můžete se ozvat a změnit život mladýmu klukovi, který touží dělat to, nač má talent... Filipovy fotky jsou zde Pokud se Vám budou líbit, můžete mu napsat nebo zavolat. Kontak najdete tady

Ano... Máme nového papeže. Jmenuje se František I. a je z Argentiny. Jaké mám pocity? Na prvním místě mám velikou radost z jeho výběru jména. Svatý František je prostě mému srdci blízký... Se zatajeným dechem jsem sledovala nástup nového papeže na balkon, když pod sebou měl na Svatopetrském náměstí řvoucí dav. První muž církve s naprostou pokorou všechny nejdříve ve chvíli ticha poprosil o modlitbu, aby se za něj všichni pomodlili... Tak to byla síla... Úsměv na tváři vzbudila jeho poznámka, že přichází až kdesi z konce světa :-)

No a potom se mne dotklo, že náměstí zůstalo zcela zaplněné i po papežově odchodu z balkonu. Po nějakém čase začalo pršet... A co znamená déšť v podobných okamžicích??? No je symbolem přítomnosti Ducha svatého... Tak kéž nás Duch svatý všechny vede a znovu a znovu naplňuje radostí, pokojem a láskou, kterou svět absolutně nemůže dát.... Amen!

Mám kamarádku, která studuje ve Španělsku. Její profesor profesor z "Terapií duchovních nemocí" řekl při hodině tyto moudré myšlenky, o něž se s Vámi ráda podělím:
 

*Existuje i život po mobilu" (pro spoustu mladých lidí je obrovský problém, když třeba i na krátkou chvíli přijdou o mobil, a nemůžou být chyceni v sociálních sítích, na kterých si vypěstovali závislost).

*Žijeme v koprofilní společnosti, kde hovno má obrovskou cenu.  

*Výrok pouštní matky Synkletiky: "Poklad máme jistý jen tehdy, když zůstává skrytý. Objevit ho znamená okamžitě ho vystavit hamižnosti prvního, kdo se k tomu namane a ztratit jej. Stejně tak i ctnost je jistá jen tehdy, když zůstává skrytá, a kdo se jí chlubí, tomu zmizí jako pára."

Jméno onoho moudrého profesora neznám... Každopádně s jeho názory souhlasím....

Všem přeji krásnou neděli s prostorem k odpočinku Lenka
 

Prvního dubna tomu bude rok, co jsem odešla z časopisu Krajem svatého Antonínka. Proč? Být "šéfredaktorkou" v tomto časopisu byl totiž určitý druh charity. Člověk bral měsíčně možná méně než prodavačky v Kauflandu a ze svých si musel platit veškeré náklady na automobil i telefon. Nebýt úspor, tak by z těchto bezva peněz člověk neměl šanci přežít.

Přesto jsem tu práci dělala patnáct měsíců ráda, protože ráda píšu a fotím. Na dlouhodobější přežití to ale nebylo, proto jsem si hledala ze všech sil jinou práci. To se nakonec povedlo a já odešla ve zkušební době. Přestože totiž člověk makal jako brouk a myslím, že na něj bylo spolehnutí, vyfásnul po roce poctivé práce opět smlouvu na jeden rok s tříměsíční zkušební dobou. No a v té jsem dala výpověď, protože jsem si našla něco lepšího...

Dnes jsem se dozvěděla, že jsem byla z časáku vyhozena. Nechápu, kam na to ti šiřitelé zaručeně přesných zpráv chodí. Když jsem nad tím přemýšlela, tak jsem si říkala, že někdo takové lži asi vypustí do éteru, protože možná druhému tyto špatné věci přeje. Kdo ví, jestli mu ty lži udělají radost... A takových bludů a nesmyslů putuje na Slovácku od úst k ústům nepřeberně. Občas jen tiše zírám a nechápu... Mozek mně to prostě nebere... Nejhorší na tom je, že mnohým těmto "živým novinám" člověk nemůže ani vysvětlit, že šíří blbosti a nesmysly. Oni si v tom libují a nic si nenechají vyvrátit, protože jsou přesvědčeni o  "své" pravdě... A tak si musíme jen říct, že jsou to prostě chudáci...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste takových zlých chudáků ve svém životě moc nepotkávali... Lenka

Irský kněz školil evangelizátory

Jak už jsem na těchto stránkách psala, od 25. 2. do 2. 3. 2013 se v Želivě uskutečnil prakticko-teoretický seminář o Nové evangelizaci. Vedl ho katolický kněz P. Pat Collins CM z Irska. Semináře se zúčastnilo okolo sedmdesáti účastníků z celé České republiky i ze Slovenska. Byli mezi nimi kněží, řeholníci i laici. P. Patrick Collins odpověděl na několik otázek týkajících se semináře.

Mohl byste ve stručnosti říct, oč na tomto semináři šlo?

Myslím, že cílem tohoto semináře bylo ukázat na hluboký vztah mezi Novou evangelizací a evangelizací všeobecnou. Chci poukázat, že existuje Nová evangelizace, protože v Evropě, zvláště pak v západní Evropě, čelíme takové zvláštní výjimečné situaci, kdy jsou zde miliony lidí, kteří jsou křesťany jen podle jména. Kvůli sekularizaci a jiným důvodům už nepřináleží církvi, nechodí do kostela a znají velmi málo církevní učení. Zapojují se pak do různých pochybných praxí a přesvědčení.

Víte, jak se dostat z tohoto problému?

Nová evangelizace má za cíl nějakým způsobem oslovit tuto skupinu lidí a předat jim evangelium s důrazem na vztah k Ježíši Kristu. Jak říká Jan Pavel II. - novým způsobem a novým nadšením, aby mělo mnoho lidí příležitost vytvořit si osobní vztah s Ježíšem Kristem. Nová evangelizace se tedy přednostně netýká nějaké morálky, vyučování nebo nauky, ale týká se osoby. A tou osobou je Ježíš. Je zřejmé, že mnoho tradičních katolíků je spíše teisty  než křesťany. Věří, že Bůh existuje v nějaké vágním nebeském království, ale Ježíš pro ně není vůbec důležitý. Nevěří v něj a ani ho neznají. Nová evangelizace má za cíl toto změnit. Říká, že je zbytečné lidem hovořit o učení církve, nějaké morálce, instituci,.. pokud není vytvořený tento základní kámen. Též si myslím, že Nová evangelizace potřebuje novou formu církve. Jinými slovy – bude potřebovat novou strukturu církve, aby se mohla uskutečnit.

Co máte konkrétně na mysli?

Například potřebujeme teď farnosti, které jsou velkým společenstvím, skládajícím se z malých společenství, protože většina našich farností je příliš anonymní. Lidé se navzájem neznají, nestarají se o sebe, proto potřebujeme menší skupiny, kde lidé prožívají pocit sounáležitosti, kde se cítí zvláštně oceňováni, kde cítí, že se o ně pečuje, kde přijímají též nauku víry a to, jakým způsobem mají žít. Samozřejmě spolu s morální podporou, protože v současné době je velmi těžké žít křesťanský život v kultuře, kde jsou hodnoty naprosto odlišné.

Jakou vidíte v tomto směru budoucnost?

Myslím, že v budoucnosti budou mít laici daleko důležitější roli i ve smyslu uplatňování svých darů. Církev se doposud hodně zaměřovala dovnitř a postrádá evangelijní misijní perspektivu. My jsme sice pastýři pro lidi, které máme, ale nejdeme lovit lidi, kteří nejsou v církvi. Je to spíše církev, která něco udržuje. Místo, abychom byli církví misijní. V budoucnosti to bude znamenat, že všichni katolíci budou misionáři. 

Už jste na toto téma v České republice v minulosti někdy přednášel?

Když jsem tady byl minulý rok, tak jsem se o něčem zmínil. Vzpomínám si, že jsem měl rozhovor s provizorem želivského kláštera – otcem Jáchymem Jaroslavem Šimkem a říkali jsme si, že by bylo výborné mít celý týden zaměřený na vyučování o Nové evangelizaci. A že bychom mohli pozvat lidi z celé České republiky, kteří se o toto téma zajímají.

Hovořil jste během uplynulého týdne komplexně o Nové evangelizaci?

Myslím si, že nezaznělo úplně všechno, ale je to počáteční snaha. Jsme velmi povzbuzeni odpověďmi, které vnímáme. Je úplně jasné, že jsou v České republice lidé, kteří jsou velmi motivováni a chtějí  ze všech sil evangelizovat.

Proč jste si pro pořádání semináře vybral právě Želiv?

Už jsem tady byl minulý rok a během toho pobytu jsem dostal intuici, že by se právě tento klášter mohl stát centrem evangelizace pro celou Českou republiku. Je to velmi vhodné místo, které je zakořeněné v historii, ale dívá se do budoucnosti, která bude jiná.

Kdo je Pat Collins:

P. Pat Collins CM je vincentinský kněz z Irska, uznávaný a vynikající kazatel na mezinárodních konferencích, hudebník a univerzitní profesor. Ve svých knížkách, přednáškách, seminářích a televizních programech v Irsku, Anglii, Austrálii, Itálii a USA o spiritualitě, psychologii a kontemplativním životě inspiruje mnohé posluchače a čtenáře. Je autorem mnoha knih, které byly přeložené do italštiny, polštiny a maďarštiny. Po mnoho let je zapojený v ekumenickém hnutí, charismatické obnově a v Nové evangelizaci v Irsku. Je spoluzakladatelem společenství Nové jaro v Dublinu, kde v současné době též žije a přednáší.

Anketa:

Proč jste se semináře zúčastnili a co si odnášíte?

Slavomíra Filipiaková (38), Košice

Nějaké aktivity i semináře máme i na Slovensku. Zaujalo mne, že Pat Collins už přednášel na mnoha univerzitách po světě, má přehled o nových evangelizačních kurzech. Z toho, co jsem si o něm přečetla, zaujal mě i jako člověk. Předpokládala jsem, že by mi měl co říct a odpovědět na otázky, které hledám. Z jeho přednášek nyní vím, že je to kněz, který má určitý nadhled nad věcí. Je vidět, že hodně cestoval, mnoho toho zažil. Ten nadhled je potřebný.

P. Bogdan Stepien (52), katolický kněz  Ostrava-Přívoz

Jsem farářem a evangelizace mě zajímá, protože bez evangelizace nejde v pastoraci pracovat. Spoustu věcí, které tady zazněly, jsem už věděl, ale dozvěděl jsem se i něco nového. Zavrtal do mého svědomí, že vše není ideální a spousta věcí jde udělat nově a lépe. Stále je co zlepšovat.

P. Vojtěch Koukal (44) , katolický kněz Komunita blahoslavenství Dolany u Olomouce

Přijel jsem na tento seminář, protože vidím, že Nová evangelizace je velmi důležitá pro dnešní církev. Podobných setkání se u nás mnoho nepořádá. Z přednášek mě některé oslovily hodně, některé věci už člověk znal. Dobré bylo, že se tady večer mohl člověk sdílet o různých aktivitách, které už v naší zemi běží. Přijel jsem sem i s tím, že jsem se chtěl podělit o zkušenost farních evangelizačních buněk, kterou máme u nás ve farnosti už dva roky. Vidím to jako velmi důležitou rovinu pro Novou evangelizaci, jejímž cílem je, aby pronikla do farností. Otec Patrick se toho také dotýkal, když řekl, že máme hledat formy, jak přenášet Novou evangelizaci konkrétně do života farnosti. Tady vidím, že evangelizační buňky mohou mít ve farnostech své zásadní místo.

Kateřina Jagošová (52), pastorační asistentka Hodonín

Už dlouho přemýšlím nad slovy Jana Pavla II. z encykliky Redemptoris Missio: „…nastal okamžik, kdy církev musí vynaložit všechny své síly k nové evangelizaci. Žádný věřící v Krista se nesmí vyhnout této nejvyšší službě: ohlašovat Krista všem lidem...“ A protože jsem úplně přesně nevěděla, jak na to jít v dnešní komplikované době, s radostí jsem přijala nabídku absolvovat tento seminář. Očekávala jsem především teoretické podněty a návrhy různých forem evangelizace v současnosti. Oslovilo mě téměř vše, co zde zaznělo. Oslovila mě touha P. Pata Collinse po spáse lidí, jeho vztah k Bohu, pokora, obrovská znalost církevních a papežských dokumentů, katechismu, Bible, uvádění toho všeho do praxe a hlavně jeho srozumitelný a jasný výklad. Domů se vracím s novou nadějí, povzbuzením,  potvrzením obrovské smysluplnosti evangelizace a také s novým odhodláním začít v této oblasti dělat něco víc a nověji.

Fotky a video jsou zde

Zpracovala: Lenka Fojtíková

Od 25. února do 2. března přednáší v Želivě katolický kněz P. Pat Collins z Irska o Nové evangelizaci. Na přednáškách mimo jiné zaznělo:

"Jednotlivé farnosti musí být hlavním cílem evangelizace. Každý element farnosti musí odpovědět na Novou evangelizaci. Musí se zapojit všichni. Nejenom pár lidí. Duchovenstvo je dnes zaměřeno především na ty, kdo chodí do kostela. Každá farnost by měla mít misijní prohlášení. Církev totiž existuje právě proto, aby evangelizovala.

Je třeba, aby každá farnost měla svůj plán na rok dopředu. Pokud nemá plán, tak reaguje pouze na základě naléhavých potřeb a nedrží se priorit. Ve světě obchodu bychom takto rychle zahynuli.

Má farnost nějaké misijní aktivity pro nevěřící???  Pro ty, kdo nenavštěvují kostel? Nebo pouze veškerou energii zaměřujem na stále se zmenšující počet praktikujících věřících? Co děláte pro kategorii mladých lidí ve věku osmnáct až pětadvacet let? V tomto věku je největší odpad členů církve. Tato skupina v kostelech často končí. Obsahuje farní zpravodaj nějaké informace o evangelizaci? Pokud farnost neobsahuje tyto tři aspekty, je příliš zaměřená dovnitř - na sebe...

Kněží, jste připraveni? Zanechte různých aktivit a zaměřte se na priority...

Farnost potřebuje vizi do budoucnosti. (Přísloví 29, 18). Ne vizi faráře, nebo farní rady, ale Boží vizi. Chce to hodně modliteb na rozpoznání této vize.

Nová evangelizace je jako revoluce v katolické církvi.  Mnoho kněží vůbec nechápe, co tato revoluce potřebuje. Má rada je: Buď se změňte, nebo zahynete."

Koho zajímá, jak to v Želivě na semináři P. Collinse vypadá, najde pár fotek  zde a tady je video, kdy účastníci semináře přáli P. Collinsovi k jeho narozeninám.

Před pár dny jsem se dozvěděla, že zemřel Vladimír Salčák. V roce 2006 jsem měla čest s tímto mužem mluvit, protože jsem o něm psala článek u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin. O nějaký čas později jsem dozvěděla, jak se pečlivě staral o svou velmi nemocnou ženu. Měl můj velký obdiv.

Níže uvedený článek byl zveřejněný v týdeníku Naše Slovácko. Poodkrývá, jak bohatý život Vladimír Salčák žil. Pojďme si připomenout, co všechno za svůj život dokázal zvládnout....:

Aktivity Vladimíra Salčáka by vydaly na několik životů

Jubilant: Kdybych měl jistotu, že budu žít ještě deset let, začnu studovat konzervatoř

VESELÍ NAD MORAVOU – Vladimír Salčák z Veselí nad Moravou oslaví ve středu 5. dubna sedmdesáté narozeniny. V průběhu svého života hrál národní házenou, otužoval se, získal titul mistra sportu ve vysokohorské turistice, složil na šest stovek skladeb, založil přehlídku dechových hudeb Na veselském rynečku a také publikoval. Výčet jeho celoživotních aktivit by vydal na několik životů. Přestože jeho srdce bije posledních devatenáct let jen díky kardiostimulátoru, rozhodně nezahálí.

„Poslední roky spolupracuji s radiem Proglas, kde mám vždy první čtvrtek v měsíci hodinový pořad věnovaný dechovkám. Velmi dobře se mi tam pracuje. Zaměstnanci Proglasu jsou  nádherní lidé. Mají jiné smýšlení než je trend dnešní doby. Uznávají pravdu a lásku k bližním. Každý se tam na člověka usmívá. Ještě na chodbě nestačím otevřít pusu a už mě všichni pozdraví. Všichni jsou milí a vstřícní, i když některé z nich neznám, “ uvedl činorodý důchodce, jemuž by jeho věk nikdo nehádal.

Poté prozradil, že je rodák z Petrova, kde v dětství začínal s fotbalem. Následně mu učarovala královna sportu atletika.  V učení začal hrát národní házenou, jíž zůstal věrný dvacet let.   „Nejdříve jsem hrál v učilišti a po vojně pak za Veselí nad Moravou, kde se nám podařilo probojovat do druhé národní ligy,“ zavzpomínal na dobu před desítkami let aktivní muž.

Jakmile pověsil házenou na hřebíček, začal ve čtyřiceti letech s výkonnostní turistikou, kde to dotáhl až na mistra sportu. Nešlo přitom o nijak jednoduchou záležitost. Získání titulu bylo podmíněno délkou túr, počtem dnů v terénu, oblastmi i ročním obdobím.

„Nachodil jsem tisíce kilometrů. Kromě toho jsem ale také celou republiku objel na kole. V sedle jsem projel i Maďarsko a Polsko, kde jsem se dostal až k Baltu  V kanoi jsem pak sjel celý československý i maďarský úsek Dunaje. Dohromady to bylo tři sta devadesát kilometrů,“ vyjmenoval namátkou některé cíle cest Salčák.

Hned vzápětí ale upozornil, že ke zisku titulu mistra sportu turistiky bylo zapotřebí splnit celou řadu podmínek.  Musel absolvovat několikadenní túry v různém ročním období a některé dokonce i v noci. Se samotným sportovním výkonem bylo spojeno hodně administrativy. Držitel navíc musel umět do konkrétního terénu správně zvolit obuv, opravit kolo i člun. Součástí byla také kulturně-poznávací  činnost.

„Nešlo například minout nějakou pamětihodnost, aby si člověk z informačních tabulí nepřečetl něco o historii. Vše bylo navíc  zapotřebí dokumentovat. Psal jsem si takzvané vandrovní knihy. Mám jich aspoň deset. Jsou v nich razítka, vstupenky, jízdenky a účtenky z nejrůznějších míst, aby hodnotící komise viděla, že jsem tam skutečně byl,“ připomněl Salčák.

Zároveň s turistikou začal také moderovat vystoupení Veselanky. Časem se naučil hrát na křídlovku, s kterou koketoval již coby malý kluk. Poté se pustil i do skladatelské činnosti. „Můj první skladatelský pokus dopadl velmi špatně. Tehdejší kapelník Veselanky mi řekl: „Saloňu, nechej toho! Z tebe nic nebude!“ To měl ale říct někomu jinému a ne mně. Byla to pro mne výzva a do skládání jsem se pustil s ještě větší vervou a zápalem. Dnes mám na svém kontě téměř šest set písniček, které mám zákonem chráněné. U sedmdesáti čtyř jsem přitom autorem muziky i textů,“ uvedl jubilant. Ve Veselí nad Moravou se stal zakladatelem přehlídky dechových hudeb Na veselském rynečku, která získala obrovský věhlas.

Vedle všech svých aktivit se jeden rok navíc pustil do otužování. Venku se začínal koupat, když se lidé ještě halili do bund. Plaveckou sezonu pak končil v době, kdy na břehu už seděli jen rybáři ve vaťácích a nadávali, že jim plaší ryby. Poté, co si v zimě zaplaval v částečně zamrzlé Moravě, Salčákova éra otužování skončila. „Dokázal sám sobě, že na to má a to mu stačilo. Tak to bylo ostatně téměř se vším,“ uvedl jednu ze zásadních charakteristik svého otce syn Vladimír. „Manžel byl hodně často pryč, i když byl rodinný typ, na děti moc času neměl. Vše vynahradil až vnoučatům. Na druhé straně ho ale musím pochválit. Pokud byl doma, uměl výborně uvařit. Co jsme spolu, tak jsem snad nikdy nemusela připravovat Štědrovečerní večeři,“ prozradila žena Marie.

V jedenapadesáti se musel Salčák senior nečekaně zastavit. Selhalo mu bojovné srdce, které přitom ještě toužilo tolik toho dokázat. Dostal se do invalidního důchodu a devatenáct let mu činnost životně důležitého orgánu zajišťuje kardiostimulátor.

Nemoc rozhodně nezlomila jeho bojovného ducha. S turistikou nakonec definitivně skončil až v šedesáti a hudbu skládá dodnes. Říká, že je to jako droga, se kterou se nedá skončit.

V nemoci navíc začal psát a publikovat Muzikantské fejetony ve Slováckých novinách. Některé Salčákovy texty se také objevily v časopisu Dechovka a Malovaný kraj.

V současné době má pro tisk připravené dva díly povídek s názvem Tož stat sa to mohlo, v nichž popisuje skutečné události, které se staly v jeho rodině a známým z Veselí i okolí. Sedmadvacet neuvěřitelných příběhů, které psal sám život, ilustroval redaktor křesťanského časopisu Nezbeda Vítězslav Koutník. Zatím se ale nenašel žádný nakladatel ochotný knihy vydat. Odborníci přitom tvrdí, že Salčák ve své tvorbě navazuje na úspěšného autora knih Slovácko sa súdí a nesúdí Zdeňka Galušku.

„Kdybych měl jistotu, že tady budu ještě deset let, tak bych se  na své náklady pustil do studia skladby na konzervatoři,“ svěřil se při loučení muž, který si na nudu rozhodně nenaříká.

Lenka Fojtíková

Vladimír Salčák se narodil 5. 4. 1936. Nejdříve se vyučil vrtným horníkem v Československých naftových dolech.

Poté ve studiu pokračoval na Průmyslové škole pro těžbu a otvírku naftových ložisek v Břeclavi, aby nakonec odmaturoval na Střední průmyslové škole strojnické v Břeclavi. Pracoval v Kovodělu ve Velké nad Veličkou a poté byl jedním z prvních zaměstnanců Jihomoravských trubkáren ve Veselí nad Moravou. Před odchodem do invalidního důchodu pracoval v ŽPSV v Uherském Ostrohu. Vedle svého zaměstnání hrál dvacet let národní házenou, stal se mistrem sportu v turistice, složil na šest stovek skladeb, založil přehlídku dechových muzik Na veselském rynečku, publikuje, moderuje vystoupení dechových muzik a v posledních letech spolupracuje s radiem Proglas. S manželkou Marií, se kterou je ženatý sedmačtyřicet let, společně vychovali dceru Marii (42) a syna Vladimíra (47).

Vladimír Salčák v březnu roku 2006

Jedna z vandrovních knížek Vladimíra Salčáka...

Tak jedno je dnes už jisté... Papež Benedikt XVI., který byl pozvaný na letošní oslavy 1 150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, nepřijede. Stále se čekalo na jeho vyjádření a dnes, kdy byla zveřejněna jeho rezignace, je tedy jisté, že na Velehrad nepřijede.. Více o jeho rezignaci najdete zde

Záhy po oznámení papežovy rezignace vyšly sázkové kanceláře s tipy, že novým papežem bude černoch. Více tady

Až čas ukáže, jak vše dopadne...

Pokud si se mnou někdo chce zavzpomínat, jak jsem se připravovala na příjezd papeže do Brna, tak může tady a tady už jsou zážitky ze samotného focení papeže Benedikta XVI. v Brně. Tehdy jsem ani ve snu netušila, že ho vidím a fotím na vlastní oči poprvé a také naposledy ve svém životě...

Všechny zdravím a přeji, aby vše hlavně dobře dopadlo... Lenka

O fašanku v Komni jsem toho už hodně slyšela. Je ale naprosto něco jiného "něco" slyšet a zažít na vlastní oči, uši, žaludek a kůži :-) Dnes jsem se proto do Komně vydala a byl to zážitek! Jen jsem litovala, že musím okolo poledne vyrazit dál... Ještě jsem totiž chtěla zažít fašank v Březové a Nivnici. Od fašanku ve Strání jsem dnes upustila, protože si myslím, že k fašanku prostě pódiové tanečky nepatří. Nakonec jsem zjistila, že se ve Strání objevil Karel Schwarzenberg. V Komni se zase objevil Tomi Okamura. Mihnul se jen chvilku před obecním úřadem a najednou zmizel... Asi spěchal do dalších vesnic, aby byl vidět i tam... Jestli mně to pracovní povinnosti dovolí, tak bych do Strání ráda zamířila v úterý, kdy je tam "obyčejná" obchůzka... Na to se těším...

V Březové už byli někteří účastníci obchůzky po poledni pořádně posilněni alkoholem, takže se na mne jeden chlapík rozběhl a povalil i s fotobrašnou do sněhu a měl z toho óhromnó radost... Rázem jsem měla sníh i po třičkem... No byla jsem ještě docela zahřátá z Komni a navíc jsem docela otužilá, takže mne to nijak zimou nerozklepalo... Ale trošku jsem přesto nechápala... Něco podobného se mně ještě nestalo, i když už jsem v minulosti absolvovala fašank v Javorníku, Nové Lhotě, Hrubé Vrce, Lipově, Kozojídkách, Hroznové Lhotě, Blatnici, Ostrožské Nové Vsi, Blatničce, tak nikde zatím nikoho nenapadlo fotografku vyválet ve sněhu... No co už... Jen jsem pak kontrolovala, jestli nevypadly z tašky mobily, diktafony atd...

V Nivnici dnes chodil průvod maškar už dvacátým rokem a dnes v noci se zde bude poprvé v historii pochovávat basa... Obchůzku pořádá folklorní soubor Nivnička. Tolik ve zkratce k letošnímu fašanku, který jsem absolvovala na Uherskohradišťsku. Zítra bych ještě ráda vyrazila do Hluku...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste si užili masopust - fašank - na plné pecky a potom se trošku do Velikonoc zklidnili a uvědomili si, proč se vlastně slaví fašank a následně i Velikonoce... Ne... Není to kvůli tomu, že obchoďáky zavalili čokoládoví zajicí, kuřátka a vajíčka a další věci k vytahování peněz kapes...

Lenka

A tady je pár fotek z fašanku v Komni a koho by zajímalo, jak tanec skakúnů vypadá, může se kouknout  sem        

Skakúni takto tančili před každým domem, kde byli očekávání a pohoštěni. Celkem těch zastavení bylo určitě více než sto.

Malý lísteček mne navigoval na cestě z Uherského Hradiště: Uherský Brod, Bánov, za Bystřicí pod Lopeníkem odbočit do Lopeníku a potom už je následující vesnice Březová. Vždy než vyrazím do míst, kde jsem ještě nebyla, zadám si vyhledávač trasy na www.mapy.cz No a potom si vypíšu záchytné body, kde, kdy a kam odbočit. Můj syn tomu říká GPS pro chudé. No a co! Mně to funguje! Zpět ale do Březové, kam jsem vyrazila minulý čtvrtek.

Proč jsem se vydala právě do Březové? Jela jsem tam dělat reportáž ze zápisu dětí do prvních tříd. Do té školy jsem se ale chystala už od léta, kdy mně kamarádka řekla, že se tam bude na dálku vzdělávat její syn. "V Březové????," nechápala jsem... Kámoška totiž žije se syny v Polsku. Dnes už můžu říct, že její výběr byl skvělý. V Březové se totiž na dálku učí děti nejen z celé republiky, ale třeba také z Rakouska a Ameriky...Všechno je to na delší povídání. Něco z informací, co jsem se ve škole dozvěděla, ze už zítra objeví v týdeníku 5+2 dny, který vychází v okrese Uherské Hradiště.

Když jsem za Bystřicí pod Lopeníkem minulý týden odbočila k cíli své cesty a začala jsem serpentinami šplhat do hor, tak jsem se v duchu opět radovala z toho, že můžu dělat tuto práci. Pouhých sedmadvacet kilometrů od mého bydliště, kde žiji šestadvacet let, se mně začala otvírat úplně jiná krajina než je tam dole v údolí.

Vesnička Březová leží jakoby sevřená okolními kopci, které jsou posety lesy a loukami. Prostě jsem se najednou ocitla v naprosto jiném světě. Budova školy je k nepřehlédnutí. Do dálky svítí krásně opravená fasáda. Centru obce vévodí velký kostel, který by tady kdesi na konci světa člověk ani nečekal.

Jak už u mne bývá zvykem, přijela jsem s nějakým předstihem, a tak byl čas vyšplhat se nad obec a tu nádheru, která ležela pode mnou, zvěčnit foťákem. Potom jsem už pelášila ke škole, abych byla včas na schůzce. V budově bylo živo. Kdo měl ruky, nohy, pobíhal a pomáhal s přípravami na třetí ročník školního plesu. V taneční plochu se totiž už třetím rokem proměňuje vstupní hala. Hosté pak u stolů sedí na chodbách i v některých třídách.

Škola vzkvétá. Dnes ji navštěvuje 120 dětí a dalších dvaačtyřicet je ve školce, i když ještě před více než deseti lety hrozilo malotřídce s třiaatřiceti žáky zavření. Za vzestupem údajně stojí tamní ředitel Ludvík Zimčík. Svým způsobem je totiž vizionář. V době, kdy zaváděl individuální vzdělávání a vsadil na počítače, jistě nikdo netušil, jaké bude o pár let později sklízet úspěchy.

Hodně bych tady toho mohla napsat a stejně by to nebylo všechno. Postupně bych proto chtěla něco z dění školy zveřejňovat v našem týdeníku. Ta škola, a vlastně i celá obec, si to určitě zaslouží. Rodiče mně při zápisu s vděčností říkali, jak jsou rádi, že jejich děti nemusí za vzděláním nikam dojíždět.

Zdravím návštěvníky těchto stránek a přeji Vám, abyste také měli každý den nějaký důvod k radosti... Lenka

A komu se noviny do rukou nedostanou, může si něco o Březové přečíst v článku, který bude zítra zveřejněný:

Vsadili na netradiční zápis dětí

Základní škole Březová se vzdělávají děti z celé republiky i ze zahraničí

Březová/ Na netradiční zápis do první třídy vsadili v Základní škole Březová. Děti zasedly do lavic jako školáci a reagovaly na dotazy učitele. Ten při nenásilném zjišťování, kdo co umí, používal dataprojektor.

„Rozhodně nešlo o nějaké zkoušení. Potřebuji pouze vědět, jestli dítě drží správně tužku, umí namalovat postavu, obkreslit nějaký tvar, má uvolněnou ruku, umí se přiměřeně vyjadřovat a především udrží pět minut pozornost,“ uvedl učitel prvňáčků Jiří Miškar. „Náš Adam se těšil. Přesto zvažujeme odklad školní docházky. Doporučuje nám to jeho ošetřující lékařka, protože má alergii,“ uvedla Soňa Kubišová. Ředitel školy Ludvík Zimčík rodiče upozornil, že o odklad je možné zažádat do konce května. K žádosti je třeba doložit doporučení dětského lékaře a pedagogicko-psychologické poradny, nebo klinického psychologa. „Někdy rodiče nástup dětí do školy zbytečně odkládají. Je to škoda, protože ty se potom ve školce nudí a brzdí se tak jejich přirozený vývoj,“ připomněl Ludvík Zimčík. V Březové se nyní vzdělává 120 školáků.. Přitom ještě v roce 2001 tady byla malotřídka s třiatřiceti žáky a škole hrozilo zavření. Od roku 2009 je zde možnost absolvovat i na druhém stupni individuální vzdělávání. „Jsme jediní ve Zlínském kraji. Máme žáky žijící nejen v České republice, ale také v Polsku, Rakousku či Americe,“ upozornil ředitel Zimčík. V Březové nabízí nadstandard v podobě Moodle výuky. Žáci se mohou přes počítač kdykoliv propojit se školou a po přihlášení si najít pro každý předmět měsíční plán. Kromě toho mají k dispozici i testy. Součástí jsou výukové pomůcky v podobě audio, video, pdf i flash animací. „Učí se tak u nás například žačka šesté třídy od Prahy. Tato dívenka je talentovaná tenistka, proto pobývala čtyři měsíce v tenisové škole na Floridě. Její tatínek si styl výuky nemůže vynachválit,“ uvedl příklad ředitel.

"V sedmi letech se díval, jak hoří jejich rodinný dům. O rok později viděl, jak se mu utopil mladší bratr. Za dalších pár let ho popálil elektrický proud a on přišel o nohu a ruku. Přesto si Polák Jan Mela (24) myslí, že každá tragédie má nějaký smysl."

Tak začíná článek v pátém čísle týdeniku Reflex, který vyšel 31. ledna 2013. A pokračuje: "V šestnácti letech jako nejmladší polárník v historii došel během jednoho roku na oba zemské póly. S protézou a bez ruky vylezl na Elbrus, Kilimandžáro anebo El Capitan v Yosemitech. Založil nadaci a pomáhá lidem s podobným problémem. Od polského prezidenta za to dostal vyznamenání."

Tento odvážný mladý muž dále pro Reflex říká: "Hlavně jsem potřeboval podporu od člověka, jenž  vám rozumí a ví, jak se cítíte. Mě nezajímá, že mi lékař, který má dvě nohy a dvě ruce, říká, že to bude v pohodě. On o tom nemá ani páru..."

Proč to tady zveřejňuji a znovu připomínám? Protože mne ten kluk dostal. Jeho odvaha, houževnatost a touha jít za svým cílem, splnit si svůj sen... A také jeho zkušenost, kdy vás lidé v okamžiku, kdy jste v totálních sračkách, plácají po zádech a říkají neskutečné kecy typu: "Ty to zvládneš! Ty jsi statečná, ty jsi bojovník..." A přitom si mou situaci nezažli, takže ví úplné hovno o tom, jak se cítím, co prožívám...

A tak všem takovým "utěšitelům" vzkazuji: "Buďte raději ticho, když nedovedete plakat s plačícími a smát se s radujícími... Prázdné kecy rozhodně ještě nikdy nikomu nepomohly..." Tož tak... A věřte, že vím, o čem mluvím...

Všem přeji, aby i v těch nejtěžších životních situacích neztráceli naději a dokázali si snít své sny, za nimiž navzdory všem hrůzám, které se třeba v jejich životech ději, půjdou každý den krůček po krůčku... Ať k tomu máme všichni dost sil a jsou pro nás vzorem lidé jako je Jan Mela z Polska...

Lenka

Když jsem těsně po vyhlášení výsledků voleb zatelefonovala Otmarovi Olivovi, zastihla jsem ho na hřebenu Jeseníků. Už z hlasu bylo poznat, co prožívá. "Jsem z toho neskonale smutný. Mohli jsme nahlédnout do země zaslíbené, ale pro naši pitomost a malodušnost toho nejsme hodni. Čeká nás proto dalších pár let bloudění po poušti. Ti, co volili Zemana, se vyřadili ze slušné společnosti. Pan prezident už nebude tématem hovorů v dobré společnosti," řekl tento muž, kterého si velmi vážím... Proč? Nebál se říkat své politické názory ani za komunistů, a proto dvacet měsíců seděl v kriminále. Přestože toho tolik dokázal, zůstal velmi skromný. Těžko hledám slova, abych dokázala popsat tohoto "obyčejného" - neobyčejného muže.... Myslím, že z vrcholku Jeseníků mluvil za mnoho lidí této země...

Celý článek o novém prezidentovi a také o představení letošní krále vlčnovské Jízdy králů dnes najdete na Uherskohradišťsku v týdeníku 5+2 dny. Komu se noviny nedostanou do rukou, tak tady zveřejňuji článek z titulní strany:

 Česká republika má nového prezidenta a Vlčnov krále

VLČNOV | Zatímco v sobotním večeru nový prezident České republiky Miloš Zeman prožíval se svým týmem, příznivci a spolupracovníky radost z vítězství, neméně důležité okamžiky zažíval Vlčnov.

Široké veřejnosti se zde poprvé představil letošní král Jízdy králů desetiletý Ondřej Darek Franta. Do sálu ho přinesli členové královské družiny ročníku 1995. Někteří z nich letos poprvé zamířili k volebním urnám.

Historicky první přímou volbu prezidenta si nenechala ujít ani Barbora Dacíková, která je spolu s dalšími patnácti chlapci a šesti dívkami členkou královské družiny. V pátek oslavila osmnácté narozeniny a hned druhý den se vydala volit. „Volila jsem Karla Schwarzenberga, takže jsem z výsledku zklamaná,“ proradila dívka nastrojená do krásného vlčnovského kroje. Zklamání z výsledku voleb, kdy Miloš Zeman porazil Karla Schwarzenberga o necelých deset procent, neskrýval ani akademický sochař Otmar Oliva z Velehradu. Záhy po vyhlášení výsledků jsme umělce po telefonu zastihli na hřebenu Jeseníků.

„Jsem neskonale smutný. Mohli jsme nahlédnout do země zaslíbené, ale zřejmě toho nejsme pro naši pitomost a malodušnost hodni. Nyní nás čeká několik dalších let bloudění na poušti,“ řekl umělec. Za komunistů byl pro své politické názory dvacet měsíců vězněn v kriminále. Podle jeho mínění se ti, kdo volili prezidentem Miloše Zemana, vyřadili ze slušné společnosti. „Vrchol všeho ovšem bylo, když Václav Klaus parodoval slova Václava Havla prohlášením, že konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí,“ upozornil znechucený Oliva. Ne všichni jsou však téhož názoru.

„Neskrývám, že jsem levicový volič, takže jsem s výsledkem voleb spokojený,“ řekl na vlčnovském krojovém plese publicista a spolupracovník Slováckého muzea Jiří Jilík. Poté ale přiznal, že ani jeden z kandidátů nebyl jeho favoritem v prvním kole voleb. „Pan Schwarzenberg hovoří sice pěkně v přijatelných a krásných symbolech. Zdá se mně ale až příliš vzdálen praktické politice. Myslím si, že prezident státu na počátku třetího tisíciletí by měl být vybavený i určitou sumou věcných faktů, vědomostí a schopností svého jasně formulovaného názoru. Proto jsem volil Miloše Zemana,“ zdůvodnil své rozhodnutí Jiří Jilík.

K urnám se v okrese Uherské Hradiště vydalo 61,60 % oprávněných voličů. Miloš Zeman přitom získal 59,95% a Karel Schwarzenberg 40,05 % hlasů.

PORAŽENÝ KNÍŽE ZVÍTĚZIL POUZE V MODRÉ S 53,07% HLASŮ,VÁŽANECH S 51,33% A V DRSLAVICÍCH, KDE MU DALO HLAS 51,77 % VOLIČŮ. JEHO OPONENT NEJVÍCE BODOVAL VE VYŠKOVCI (88,52%), VÁPENICÍCH (80%) A RUDICÍCH (79,55%).

A tady jsou fotky z Krojového plesu ve Vlčnově.

Pokud má někdo rád pěkné fotky, neměl by si rozhodně nechat ujít výstavu skvělého fotografa Jana Šilpocha z Prahy. V Kině Hvězda v Uherském Hradišti představí výstavu s názvem: Jan Šilpoch: Karpatský oblouk (Od Banátu na Horňácko)

Autor už čtvrtstoletí dokumentuje život obyvatel obcí pod Bílými Karpaty, kde se snaží zachytit hudební spontánnost horňáckých hudců a životní styl zdejších obyvatel. Pro Uherské Hradiště zvolil záměrně v těsně předfašankovém čase doplnění o fotografie Čechů na druhém konci Karpatského oblouku, v rumunském Banátu. Vernisáž se uskuteční v pátek 8. února. od 17.00 hod. Vystoupí na ní cimbálová muzika Mirka Minkse a možná přijde i Zuzana Lapčíková.

Na tu výstavu by se měli jít podívat nejen ti, kdo mají rádi krásné černobílé fotky, ale také fotografové, aby se podívali, jak se má fotit. Já se tedy moc těším... Ta některé z fotek se můžete podívat tady

Když jsem včera odjížděla na Krojový ples do Vlčnova, kde se poprvé široké veřejnosti představil letošní král, bylo mně smutno... Dobře to řekl jeden můj dobrý kamarád, člověk, který byl za komunistů pro své politické názory vězněn: "Lenko, asi nejsme hodni lepšího prezidenta... Budeme muset ještě několik dalších let bloudit na poušti..."

Bylo mně na nic, když jsem viděla tu partičku okolo Zemana  v okamžiku, kdy už bylo jasné, že ve volbách zvítězil. Místo své ženy si na tiskovku dovlekl Bohdalku, kterou potom také místo své ženy mlaskavě líbal. Fuj! Hodně to připomínalo odporné polibky komunistických představitelů této země při jejich setkáních a loučeních s kolegy z Ruska... No moje nervy... Hnus! A dost... Víc na to teď nechci myslet... Možná se k této tématice ještě vrátím....

Koho zajímá spíš nový vlčnovský král, může kouknout sem

Vyjádření prof. Piťhy k volběprezidenta republiky

22. 1. 2013,

Prof. Dr. P. Petr Piťha, probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě a bývalý ministr školství v první vláděpremiéra Václava Klause, se jako duchovní a pedagog vyslovuje k nastávajícímu druhému kolu prezidentských voleb.

Neznámýmčtenářům pozdrav!

Byl jsem opětovně dotazován, jaký je můj názor na prezidentské volby. Vyslovuji se takto:

1. Mluvím jen za sebe, to jest ne jako exponent či mluvčí jakékoli organizace ani neoficiálního seskupení. Jde o můj názor.

2. Ke svému rozhodování mám stejné informace jako každý běžný občan. Utvořit si obraz z tendenčně vyhrocených polopravd a neúplných informací je těžké. Přesto jsem dospěl k několika důležitým poznatkům:

a) V druhém kole prezidentských voleb je položena trochu jiná otázka než v prvém. Nejde již jen o výběr vhodného kandidáta, ale o zásadní rozhodnutí o dalším směřování naší společnosti. Nečekaný úspěch Karla Schwarzenberga byl způsoben vystoupením studentů středních a vysokých škol, kteří dali najevo svou nespokojenost se současně platným způsobem politického vedení státu. Odmítají zkorumpované jednání, aféry, skandály, pomluvy, korupci, nezájem o skutečné problémy a o běžné lidi. Budoucnost vidí ve zdravém rozumu a potřebném neosobním nadhledu.

b) Naše společnost po více než 20 letech vývoje stojí ve významné společenské a mravní krizi. Zdravý chod státu je podvázán tím,že demokracie, ve které jsme se nenaučili žít, je podrývána zneužíváním pro osobní prospěch. Zájmy celku společnosti jsou opomíjeny a narůstá vliv nátlakových uskupení, která mezi sebou bojují. Ve zmatku už snad ani většina politiků neví, co kdo opravdu chce, a zápasí každý s každým.

c) Z toho mně vyšlo, že mám a musím podpořit tento mladý hlas naší země. Jednak proto, že se s ním shoduji, jednak proto, že jako pedagog a jako uvážlivý starý člověk nesmím opustit svéžáky a naše děti, když vystoupí ve prospěch života, spravedlnosti a rozumu. Tentokrát sice riskuji méně než 17. listopadu 1989, kdy jsem mladé lidi také doprovázel, ale celou svou osobností chci přispět k tomu, že jejich hlas nebude odmítnut s tím, že to jsou ještě nerozumné děti. Nejsou to děti, jsou to nositelé naší budoucnosti a nechci, aby jim někdo, ani teď, ani v budoucnu ubližoval.

Budu tedy volit kandidáta studentů Karla Schwarzenberga.

3. K tomuto vyjádření připojím ještě dvě upozornění:
Názor,že jeden hlas to nevytrhne, a proto nejít k volbám, je chyba. Jeden z kandidátů může vyhrát o jediný hlas, a to může být ten Váš. Nejít volit, protože mě politika nezajímá, je projevem člověka, který už to vzdal a o zbytek svého života ztratil zájem, je mu jedno, jaký dál bude.

Uvědomuji si také s bolestí, že jako občan České republiky ponesu hanbu, o kterou se postarali mnozí z mých spoluobčanů. Ať totiž bude zvolen ten nebo onen, objeví se hlava našeho státu před světem poplivaná vlastním národem, vyválená v hnoji pomluv a zmazaná blátem lží, ve kterých si libuje kde kdo. Zamyslete se nad tím, co si o nás může cizina myslet, když tímto způsobem představujeme svého prezidenta.

V Praze 19. ledna 2013, v úmrtní den Jana Palacha
Prof. Dr. Petr Piťha

Mladý klučina z Boršic u Blatnice vyřezal ze dřeva reliéf tančícího šohaje ve vinném sklípku. Nyní na něj pořádá aukci. Výtěžek dostane Charita Uherské Hradiště, která peníze dá na pomoc Haiti. Reliéf je nyní na ceně 300 Kč. Tak přihazujte! Více zde

Ještě jednou se musím vrátit ke včerejšímu tématu... Poté, co jsem Karla Schwarzengerga obhajovala v diskuzi mezi zbožnými katolíky tím, že nemanželského syna přijal jako vlastního a neodvrhnul ani svou ženu, která od něj odešla. Dokonce si ji po vážném úrazu, kdy na nějaký čas celá ochrnula, znovu vzal za manželku. Dotyčným lidem jsem také připomněla, že pomáhá mnoha sociálně slabým ldiem aniž by to nějak medializoval...

A připluly tyto odpovědi - je to zkopírované bez jakýchkoliv korektur:

"Nevím, proč ho žena opustila, nevím jaký byl a nevím, zda ji měl tolik rád už v manželství nebo si to uvědomil, až ho opustila. Jeho skutek je zářný, ale republika není manželka. To že pomáhá, je také chválihodné, ale má na to možnosti a prostředky. Kdyby ho pomáhání ruinovalo, teprve potom by to bylo opravdu něco.Pokud chceš vědět, jestli jenom vypichuju nebo zjišťuju a ověřuju, potom si ověřuju právě to špatné, co o něm slyším. Nevypichuju ho. To dobré ochotně sdělí jeho přívrženci. Schwarzenberg se v tom všem prostě umí pohybovat nebo je tak naivní, až je hloupý, ale o tom pochybuju, vzhledem k tomu, jak vysoko se dostal. Kdo nechce vidět, nevidí. Vážně obdivuju vervu, s jakou je kníže obhajován, přestože mi přijde co se týče jeho skutků velice kontrastní osobou. PS: Nevolit Zemana ani Schwarzenberga neznamená, že člověk nejde k volbám :) "

Od zbožné katoličky, podotýkám mladé dívky, mne nejvíc šokuje názor, že pokud někdo někomu pomáhá ze svého přebytku, tak to vlastně nic není, protože hodnotu by to mělo jen v případě, že by ho to ruinovalo...

A názor jejího muže:

"....Zde rozebíráme jeho veřejné působení, ve světě vůči nejen ubohým sociálně slabým lidem, ano právě na těch jde vidět jak MOC je pan kníže dobrý, jinak by se o tom nevědělo vůbec. Dobrý člověk dělá to co NEJDE vidět, ne to co vyplouvá na povrch. Proto ten dobrý člověk není prvním mezi ostatními. Naopak je jinými pohrdán, že nepředvídá ani ve své pomoci. A sám pohrdá mocí, protože ví, že moc kazí charakter."

Takže tento mladý muž si zase myslí, že skutečně dobrý člověk dělá to, co nejde vidět. Ne to, co vyplouvá na povrch... Tak to už ať jde fakt do háje! Ježíš za svého působení také konal zázraky a pomáhal chudým, nemocným a.... darebákům... A byly ty skutky vidět! I bez mediální propagace, protože si to lidé prostě mezi sebou řekli. V žádném případě tím nechci někoho z kandidátů na prezidenta přirovnávat k Ježíšovi! Fakt je ale ten, že se holt lidé dozvěděli o tom, jak Karel někomu pomohl, protože se s tím prostě lidi "pochlubili" druhým aniž by byli voláni novináři, fotografové a televize, jak to bývá u nejrůznějších "hvězdiček"... Tak to fungovalo i v dobách, kdy noviny a internet nebyly...

No moje nervy, jak si někteří lidé vysvětlují, kdo je dobrý, kdo ne, jak se mají dělat dobré skutky, kdy to dobré skutky jsou (pokud se tím ruinuje jejich majetek a nikdo to přitom neví...). Když jsem četla tyto myšlenkové výplody oněch mladých lidí, tak jsem fakt nechápala a říkala si jediné: "Ještě, že nás lidi nebudou jednou soudit lidé, ale milosrdný Bůh, který vidí do lidských srdcí a nedá na výplody nesmyslů různých jedinců...." Znovu musím říct: "No moje nervy"" Jedno mají ale tyto předvolební diskuze pozitivní. Ukazují se a odhalují charaktery různých lidí...

Všem Vám přeji jediné: Pán Bůh s námí a zlý pryč.... Lenka
 

Nechtěla jsem sem psát o předvolební kampani, ale musím... Je neuvěřitelné, jak přímá volba prezidenta rozdělila naši zemi na dva docela brutálně znepřátelené tábory. Objevují se citace vytržené z kontextu, překroucené polopravdy a dokonce i lži... Nelíbí se mně, jak pan Zeman útočí na nejnižší pudy a mnoho z obyvatel této země mu to žere i s navijákem... Ponižuje knížete Schwarzenberga, že je degenerovaný a tvrdí, že šlechtici měli v minulosti právo první noci, takže se nemuseli nijak namáhat. Na rozdíl od zemanů, kteří museli znásilňovat a vše si sami vybojovat. Sorry, ale vyzdvihovat se tím, že je někdo lepší, protože jeho předci "museli" znásilňovat, je hodně nízké...

Dobře to řekl jeden můj kamarád, kterého si velmi vážím jako člověka. Pro své politické názory za komunistů seděl v kriminále. Podle jeho mínění měl Zeman v okamžiku, kdy řekl tu "bezva" myšlenku o degeneraci knížete, dostat rovnou pěstí, nebo ho měli vykázat ze studia. Tak to ale holt v televizním duelu řešit nešlo... Kníže Karel ovšem tuto urážku přijal s noblesou. Usmál se a řekl, že totéž se jemu i jeho předkům snažili vtlouct komunisté už v osmačtyřicátém, takže má dojem, že omládl... Ale přesto je to smutné...

Na druhé straně ale rozhodně nesouhlasím s tím, aby herec Martin Dejdar přišel o roli jen proto, že podporuje Zemana... Tak si říkám, jestli to nezařídil sám Zeman, aby vzrostla vůči knížeti nenávist... Nějak už nevěřím téměř nikomu a ničemu... Boj o post prezidenta se nám v posledních dnech přehoupnul do čehosi nechutného. Někteří lidé v prosazení svého názoru přechází až do agresivity. Zvlášť je to vidět na facebooku... Nechápu, jak s mimořádným zaujetím někdo dokáže o někom tvrdit, že je takový a makový, když se s ním vůbec nezná. Nikdy s ním nemluvil, nepoznal ho jako člověka... Ano... Za oba muže mluví skutky let minulých a také jejich názory. Pokud se ale vytrhnou z kontextu a ještě navíc překroutí, tak je to někde úplně jinde...

Nyní je také vidět, že mnozí lidé vlastně ani nerozumí tomu, co slyší, neumí si dát dohromady souvislosti. Nebo si to dají dohromady svým způsobem - dle svého "rozumu" a potom je neštěstí hotové... Zažila jsem to už i v novinařině, kdy někdo byl se mnou u někoho na reportáži, poslouchali jsme totéž a on nakonec napsal úplnou kravinu, který dotyčný člověk vůbec neříkal a říct nechtěl... To je prostě nepochopení toho, co říká druhý...

Nejdříve jsem se v diskuzích na facebooku snažila občas napsat svůj názor, ale nemá to cenu.. Unavuje mne to... Nemám zájem a potřebu někoho o něčem přesvědčovat. Stejně má většina lidí svůj názor, který si nechce nechat vyvrátit. Když ale čtu, jak různé věci překrucují a přetvářejí si je k obrazu svému, tak je mně z toho na nic... A jsou to mladí lidé... Často těmi svými výlevy v diskuzích ale odhalují, že jsou nevzdělaní. Ve své až fanatické zaslepenosti si to ale bohužel ani neuvědomují... Nemá smysl něčím argumentovat. Nechám je v tom a budu si myslet svoje... Přiznám se ale, že někdy mě neskutečná blbost některých jedinců pěkně se..e...

Zprávy z volebních týmů prokládají informace o prasečí chřipce. Tak z toho se mně úplně ježí všechny vlasy na hlavě... Vždycky si říkám, proč se v médiích neuvádí, kolik přestárlých a jinak různými chronickými chorobami oslabených lidí zemře každý den na obyčejnou chřipku??? Těch by byly možná stovky, tisíce... Proč se pořád mele jen o prasečí chřipce??? Úplně vidím, jak je to mediálně vytvořená bublina, která má v lidech vyvolat strach, obavy, paniku...Není to všechno jen jeden velkej kšeft???

Lidi, nenechte se zblbnout nejrůznějším masírováním v médiích a "chytráky" na webu. Čtěte, vzdělávejte se, mluvte s moudrými lidmi, pokud tedy máte to štěstí, že se k nim dostanete, a teprve potom si utvářejte svůj názor...

Moc Vás všechny zdravím a přeji pro celý náš národ tu nejlepší volbu...

Lenka

Radoooooost!!!!! Filip byl dnes na Tříkrálovém večeru v Kině Hvězda v Uherském Hradišti vyhlášený laureátem fotografické výstavy Ohlédnutí 2012, což je tzv. "slovácké pressphoto". Letos fotky poslalo osmačtyřicet fotografů a porota hodnotila celkem na pět set fotografií.

Tak mám mega radooooost, o kterou se nešlo tady nepodělit :-) Více jeho fotek z divadla je k vidění zde A tady je video, které z předávání ocenění natočil Radek Bartoníček. Patří mu za to velký dík, protože se pořád někde honí s foťákem a vše natáčí, dokumentuje... a nemá za to ani korunu... Pro většinu lidí je to naprosto nepředstavitelná a nepochopitelná věc... Takže moc díky!

Všechny moc zdravím a přeji taky radooost!!! :-) Lenka

Nevíte, co budete dělat o víkendu? Mám jeden zajímavý tip. Od pátku do neděle je v sále Kulturního domu v Nedakonicích na Uherskohradišťsku unikátní výstava. K vidění je zde na osm stovek nejrůznějších panenek. Některé jsou v životní velikosti a vypadají jako živé. Zdaleka nejde jen o novorozence a miminka, ale třeba i sedmileté holčičky.

Sbírku jsem viděla u majitelky v domě v několika místnostech, tak jsem sama velmi zvědavá, jak se jí vše podařilo nainstalovat. Kromě panenek budou vystavené i historické kočárky, které jsou součástí sbírky. V sobotu je možné výstavu navštívit od 14 do 21 hod. a v neděli od 14 do 19 hod.

Tato výjimečná sbírka ještě nebyla nikde vystavena, takže si v Nedakonicích odbyde svou premiéru. Jak říkám, jsem zvědavá na instalaci...

Všechny zdravím a přeji krásný víkend! Jo a pokud budete doma, tak otevřete dveře tříkrálovým koledníkům a podpořte nějakou částkou dobrou věc... Lenka

V týdeníku 5+2 dny vyšel 12. prosince 2012 o této výjimečné sbírce článek. Koho by zajímal, tak si ho nyní tady může přečíst:

Reborny vypadají jako živé

Sběratelka tvrdí, že má ke svým panenkám citový vztah, proto je neprodává

Polešovice - Za okny domu Moniky Chmelařové v Polešovicích na Uherskohradišťsku vykukují do ulice panenky. Pokud má někdo to štěstí a dostane se do jejího obývacího pokoje, musí si sednout a notnou chvíli jen koukat. Na první pohled oči nemají šanci vše vnímat.

Kam se člověk podívá, vidí samé panenky. Obývák je jimi přímo zavalen. Na návštěvníka shlíží v několika řadách z obývací stěny a podle věku sedí či pasou koníčky i na sedací soupravě. Další jsou v kolébkách a na přebalovacím pultu. Panenky jsou prostě naprosto všude. Okupují také ložnici. Jsou od novorozeneckého věku až po sedmileté holčičky v životní velikosti. Mají nejrůznější národnosti a znázorňují mnohé profese. Nechybí kuchařky a dokonce ani řeholnice. Dohromady jich dům ukrývá na osm stovek.

Pětačtyřicetiletá žena je totiž sbírá. Unikátní sbírku přitom ještě nikdy nepředstavila širší  veřejnosti. Možná také proto se o sběratelku doposud nezajímal žádný novinář.

„Všechno začalo tím, že má maminka koupila dceři před osmnácti lety první panenku s porcelánovou hlavičkou. Moc se mně líbila, proto jsem začala postupně přikupovat další. To byl základ sbírky,“ vzpomíná na své sběratelské počátky Monika Chmelařová. „Dalo by se říct, že rozvoj sbírky byl závislý na trhu,“ doplňuje matku jednadvacetiletá dcera Nikol.

„Hodně se rozšířila v době, kdy jsem měla velké zdravotní problémy a prodělala operaci páteře. Kdykoliv za mnou tehdy přijel můj přítel, dovezl mně nějakou panenku. Zaměřil se na vzácnější kousky od módních návrhářů,“ prozrazuje sběratelka. Jedním dechem dodává, že bez celkové podpory rodiny by se svému koníčku nemohla věnovat. „Všichni bydlíme v jednom domě a vidíte, že své miláčky mám všude. Bez tolerantních dětí a našich partnerů by to doopravdy nešlo,“ upozorňuje žena.

K zásadnímu zlomu v její zálibě došlo koncem loňského roku, kdy se začala vážně zajímat o realisticky vypadající miminka. „Říká se jim reborny, což znamená znovuzrozený. Vypadají jako živé děti. Zdaleka nejde jen o kojence. V současné době rebornuji sedmiletou holčičku, ale je možné udělat postavu jakéhokoliv věku,“ připomíná Monika Chmelařová. Ke kompletování panenek se dostala díky svému koníčku. Vloni si byla vybírat nové přírůstky do sbírky a dostala nabídku, jestli by se nechtěla kompletování panenek věnovat. Souhlasila, prošla školením a letos za necelý rok zkompletovala okolo čtyřiceti kousků své rozsáhlé sbírky.

„Víte, já to nedělám na kšeft. Ke všem panenkám mám citový vztah. Těžko se mně s nimi loučí. To snad ani nejde,“ tvrdí vyučená švadlena. Přestože se své původní profesi nikdy nevěnovala, nyní se jí bude velmi hodit. Připravuje totiž svou první výstavu. Ojedinělá sbírka zaplaví od 4. do 6. ledna sál Kulturního domu v Nedakonicích. K vidění zde přitom budou i historické kočárky. Nejstarší unikát pochází z roku 1876. „Kočárky k dětem patří, takže není žádný div, že se staly součástí mé vášně,“ říká s úsměvem žena. Nyní ji ke konci roku čeká spousta příprav s výstavou. Při instalaci chce použít dekorace, které ušila, upletla i uháčkovala. Jednadvacetiletá dcera Nikol mamince pomáhá. Ráda zase vyšívá. Tvrdí, že se jednou vydá v jejich šlépějích. Už dnes má také docela rozsáhlou kolekci barbín, které člověk běžně v obchodě nenalezne. „Na panenky, které maminka tak miluje, rozhodně nežárlím. Ona je totiž úžasná a má dost lásky pro všechny,“ tvrdí dcera.

Loňský rok jsem uzavřela na Antonínku, kde jsem také začala ten nový. Stejně jako hromada jiných lidí jsem tam zamířila na mši svatou. Šla jsem pěšky a na cestu mně úžasně svítil měsíc, takže bylo krásně vidět i v lesíku, kterým jsem chvilku kráčela. V myšlenkách a srdci jsem na kopec nesla blízké a známé - ty, co mě mají rádi i ty, co mi nemohou přijít na jméno :-) Určitě takoví lidé jsou. Znáte to... Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. No a mne někteří lidé fakt nemusí, protože říkám pravdu, i když se snažím v poslední době raději neříkat nic, protože mnozí pravdu neunesou. Na druhé straně je fakt, že některé lidi pravdivá slova potěší. Věřím, že těch druhých je víc. Aspoň se o to snažím...

Na některé lidi jsem ale včera přece jen myslela víc než na ostatní... Patřila mezi ně především paní Trněná. Jedna z mých kámošek nad osmdesát... O pár hodin dříve jsem ji totiž navštívila ve veselské nemocnici. Ona už to vlastně nemocnice ani není. Spíše léčebna pro dlouhodobě nemocné, ale tak se taky nejmenuje... Vždyť je ale jedno, jak se to zařízení jmenuje, ne?

Za paní Trněnou jsem se chystala už dlouho a pořád to nevycházelo... Nejdříve ležela v nemocnici, potom doma a teď už je zase dlouhou dobu v nemocnici... Včera mně to vyšlo a byla jsem za to moc ráda. Je pravda, že když jsem vešla do pokoje, kde leží, tak jsem jí nejdřív nepoznala. Musela jsem se podívat na cedulku, jestli v té posteli fakt leží ona. Strašně moc zhubla no a pyžamo člověka taky změní. Když jsem se ale nad ní naklonila, tak se usmála a to už byla zase ta moje stará kámoška. Byla ráda... A já jsem byla taky ráda... Nemůže chodit, ale vše nese velmi trpělivě. Říkala, že "to" člověk musí vydržet, když "to" Bůh dopustil... Byla taková smířená a pokojná...

Když jsem šla na kopec, vzpomínala jsem, jak jsme se před mnoha léty seznámily a já psala o paní Trněné první reportáž o tom, jak sbírá oblečení pro potřebné. Těch balíků, co poslala do Úpice v Čechách bylo nespočet. Potom jsem také dělala rozhovor s jejím manželem, který byl politickým vězněm a poté celý život perzekuován, aby na sklonku svého života roky poctivě sloužil coby strážce kaple na Antonínku.

Díky těmto setkáním jsem se stali přáteli... Prožívala jsem s ní obrovskou bolest, když manžel nečekaně odešel na věčnost. Přesto to bývala krásná setkání... Při cestě na Antonínek jsem také přemýšlela na tím, proč musí tak trpět na sklonku života, když trpěla celý život, protože už od útlého dětství neměla na růžích zrovna ustláno... Proč si jí Bůh nevezme k sobě, aby se zase mohla setkat se svým milovaným manželem. Proč se tady musí tak trápit a mezitím umírají mnohem mladší lidé. Je mně jasné, že to jsou otázky, na které tady na zemi nedostaneme odpovědi, ale přesto se v mysli vynořují...

A tak jsem všechny nesla na Antonínek a všem vyprošovala jen dobro a Boží požehnání. Přímo v kapli nešlo nevzpomenout na kámošku Janu, kterou jsem poznala před jedenácti lety. Bylo to docela za dramatických okolností, kdy jsem byla v totálních sračkách. Po letech jsem ji dovedla na Antonínek, aby tam zjistila, že oltář v kapli dělal její pradědeček... No jsou to často úžasné "náhody", které dávají lidi dohromady. Samozřejmě, že na náhody nevěřím...

Pokud by někdo chtěl vidět, jak to včera na Antonínku vypadalo, může kouknout na pár fotek sem Kaple na posvátné hoře zářila v noci jako maják... Maják, který je pro všechny jistotou a světlem ve tmě...

V blatnickém kostele dnes byly tři křty malých dětí. Jedna z maminek byla výjimečná žena. Zasloužila by si vyznamenání. Pořádný metál. Dnes totiž přinesla se svým manželem ke křtu už šesté dítě. Pokud byste si mysleli, že to musí být nějaká "trhlá" katolička, tak byste se moc pletli.

Je to krásná žena a i po šesti porodech štíhlá jako proutek, že by jí mohly postavu závidět dvacetileté holky. Také není žádná blbka. Její sestra žije s manželem v Anglii a bratr si našel ženu ve Francii. Na následné oslavě po křtu tato zasloužilá maminka přecházela při konverzaci plynule z češtiny do angličtiny. Zatímco jí na jedné ruce v náručí spinkala před pár chvilkami pokřtěná dcerka Agátka, druhou rukou stačila ještě vše dokumentovat malým foťáčkem...

Více slov netřeba... Tito manželé mají můj velký obdiv. Kdo má zájem, může mrknout na slideshow, kde je křest Agátky zdokumentovaný krok za krokem. K vidění je zde

Co říct na závěr? Všem přeji, aby v tom pozitivním dokázali jít také proti proudu doby, kdy většina lidí myslí jen na sebe, své pohodlí a neumí se obětovat pro druhé.

Lenka

S velkou slávou se dnes dokonce v hlavní zpravodajské relaci TV Nova objevila zpráva, že velehradský domov pro postižené dostal darem automobil. Postižení s radostí křičeli: "Děkujeme!!!!" Více o té události píše i Deník zde

Zírala jsem na tuto zprávu v šoku, protože vím, že je cílem tento ústav zavřít!!! Už v polovině června jsem v týdeníku 5+2 dny čtenáře informovala, co všechny obyvatele tohoto ústavu čeká!!! Přestěhování!!!! A najednou se jim s velkou slávou předává auto???? Na jak dlouho? Co je to tady za hru a divadýlko? Kam to auto půjde až se ústav na Velehradě zavře? Na tuto zprávu jsem prostě zase zírala a nechtěla věřit svým úším... Tady je popsané, co postižené, kteří se tak dnes radovali z darovaného automobilu, čeká...

Postižení se připravují na přestěhování

Velehrad –  Více než padesátku obyvatel Domova pro osoby se zdravotním postižením na Velehradě čeká stěhování. Někteří půjdou do jiných ústavů a další dostanou nový domov v chráněném bydlení.

Ti, kdo budou poprvé v životě bydlet sami, se nyní připravují na samostatný život. S přípravou na zásadní změnu životního stylu jim pomáhají sociální pracovnice. „Náš domov byl vybrán jako jeden ze dvou ve Zlínském kraji, který se zapojuje do procesu transformace sociálních služeb,“ informoval ředitel Sociálních služeb v Uherském Hradišti Bronislav Vajdík.

Proces transformace sociálních služeb začal v roce 2011 a s jeho dokončením se počítá v roce 2014. V tom okamžiku bude budova velehradského ústavu prázdná. Klienti s těžším postižením budou přestěhováni do jiných podobných ústavů na Uherskohradišťsku. Schopnější by pak měli začít zcela nový život v bytech v Uherském Hradišti a dvojdomku ve Starém Městě.

Kvůli připravovaným změnám se v Uherském Hradišti sešli odborníci ze sociálních služeb, zaměstnavatelé i zástupci kraje a národního centra transformace u kulatého stolu. Hodnotili dosavadní průběh, dělili se o zkušenosti a plánovali zaměstnávání zdravotně postižených.

Až čas ukáže, zda jsou zdravotně

postižení schopni žít samostatně

Velehrad – Prvních třicet lidí s mentálním postižením se nastěhovalo do budovy velehradského Stojanova domu už v roce 1949. Komunisté ji tehdy zabavili církvi.

V roce 1960  zde vznikl ústav sociální péče. Jeho kapacita se postupně zvyšovala až na 240 lůžek. Od roku 1985 je zde ředitelkou až do současnosti lékařka Irena Hučíková.

Po roce 1989 byla budova v rámci restituce majetku bavrácena církvi. Někteří lidé byli v té době přemístěni do jiných ústavů na Uherskohradišťsku.

Vedle historické budovy Stojanova byly postaveny tři nové pavilony s kapacitou pětadevadesáti lůžek.  „Dnes zde žije sedmapadesát klientů. Mají různá mentální postižení. Jsou ve věku od sedmi do čtyřiasedmdesáti let,“ informovala vedoucí domova Irena Hučíková.

„Naše společnost bude dnes platit za to, že si to naši předchůdci velmi usnadnili. Dá spoustu práce dostat tyto naše spoluobčany zpoza ústavních zdí,“ upozornil při kulatém stolu v Uherském Hradišti vedoucí Národního centra podpory transformace sociálních služeb Milan Šveřepa.

S jeho názorem zcela souhlasí koordinátora procesu transformace na Velehradu Pavlína Vařiníková. „Lidé v domově na Velehradě žijí až po pěti na pokojích. Nejsou tam bezbariérové prostory. Musí se podřizovat řádu domu a nemohou si svobodně zajít, kam by chtěli či si uvařit to, nač mají chuť. Chráněným bydlením chceme všem zkvalitnit život,“ upozornila Pavlína Vavřiníková.

V rámci transformace se počítá také se zaměstnáváním a kvalitním využitím volného času zdravotně postižených. V první vlně našlo chráněné bydlení sedm žen. Letos v únoru se přestěhovaly jen pár stovek metrů od dosavadního ústavu. Nedaleko sídlící Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje totiž v zahradě postavila na své náklady chráněný dům. Spolu s ženami byly na nové působiště převedeny také tři sociální pracovnice, které jim nyní pomáhají  v aklimatizaci a přechodu na nový životní styl.  „Děvčata pomáhají v rámci svých možností s úklidem, na zahradě i v kuchyni,“ prozradila přestavená sester Václava Dudková. Ti, kdo byli vybráni, že budou přestěhováni do chráněného bydlení, se nyní učí vařit, uklízet, obsluhovat mobilní telefon a také třeba cestovat hromadnou dopravou.

Nadšení z transformace ale příliš nesdílí maminka šestadvacetileté Veroniky Karasové. „Dcera je v ústavu od tří let. Přestože je absolutně nevzdělavatelná, patří mezi ty, kdo by měli žít v novém chráněném bydlení. Přiznám se, že z toho mám obavy, protože Verunka neumí poznávat hodiny ani peníze. Nedovedu si představit, že by si měla jít nakoupit a sama uvařit,“ uvedla Ludmila Karasová.

Přitom právě tato žena se snaží postiženým z Velehradu nabídnout práci. Poskytuje totiž caterringové služby a čtyři děvčata jí už s přípravou rautů pomáhají. „Jsou velmi šikovné. Mohu to porovnat, protože jsem dělala dvacet let vedoucí odborného výcviku v Hotelové škole v Uherském Hradišti. Na rozdíl od zdravých poslouchají, co mají dělat a neodmlouvají,“ podělila se o zkušenosti žena. Vzápětí ale připustila, že nejslabším článkem tohoto týmu je její dcera.

Právě pomocné práce v kuchyni či při úklidu by mohly být jednou z možností pracovního zapojení postižených do pracovního procesu. „Samozřejmě, že nepočítáme s tím, že by zdravotně postižení pracovali osm hodin denně jako zdraví lidé. Úspěch by byl už několik hodin denně, protože by našli smysl života a měli radost z vydělaných peněz,“ upozornil ředitel Sociálních služeb Uherské Hradiště Bronislav Vajdík. Z toho důvodu se plánuje u dvojdomků, které vyrostou na pozemcích zlínského kraje v areálu školního statku ve Starém Městě, také s terapeutickou dílnou. Další chráněné byty by pak měly vzniknout přestavbou bytového domu v Uherském Hradišti.

A jaký bude osud stávající budovy sociálního zařízení? Nepatří totiž církvi, jak si mnozí lidé myslí. „Je v majetku Zlínského kraje, který rozhodne o jejím dalším využití. Pokud by ho kraj nenašel, může být i prodána,“ uvedl ředitel Bronislav Vajdík.

Tak si to dnes v podvečer šupajdím na hřbitov, abych rozsvítila svíčky těm, kdo tady už s námi nejsou, a záhy po překročení prahu domu zjišťuji, že se silnice proměnila v kluziště... V hlavě mně hned zabliká žárovka: "Léňo, musíš "valit" pomalu, aby sis něco nezlomila!!!!" Chůzi měním v klouzání a hledám zasněžené úseky, kde to neklouže... Potom mně ale při odbočení do jiné uličky přes všechnu snahu ujedou nohy a já letím jako pytel k zemi. Chvíli ležím a říkám si: "Měla bych vstát! Není hanba upadnout, ale příliš dlouho ležet..." A tak vyskakuju... Kromě naraženého boku, žeber a ruky "valím" dál a potom i zpět domů už bez nehody...

A tak Vám přeji, abyste si užili Vánoce bez jakýchkoliv pádů a úrazů!!! A pokud už spadnete, tak rychle vyskočte, protože je přece stará věc, že není ostuda upadnout, ale příliš dlouho ležet...

Mějte se krásně a hlavně nezapomínejte, proč se vlastně slaví Vánoce. Že to není kvůli tomu, abychom doma měli stromek a hromadu dárků. Ty nám mají pouze připomenout ten největší dar - narození Ježíše Krista...

Krásné Vánoce!!!!!

Když jsem se dnes dopoledne dozvěděla, že zemřela Helena Vaculová, dlouholetá redaktorka MF Dnes a v posledních měsících moje kolegyně v týdeníku 5+2 dny na Vyškovsku, nechtěla jsem té zprávě uvěřit. "To přece není možné!!!!!" Říkala jsem si znovu a znovu.... S přibývajícími hodinami přicházelo potvrzení této smutné zprávy z více stran, takže jsem tomu musela uvěřit...

Pořád jsme se v poslední době domlouvaly, že musíme zajít na kafe a konečně pokecat, ale stále nebyl nějak čas... A teď už na to kafe nepůjdeme... Je mně na nic... Nebyly jsme si úplně blízké, ale přesto mne to pořádně sejmulo... Měla jsem Helenu ráda... Vzpomínala jsem na ni v posledních letech o každých Vánocích. Jeden rok, když mně bylo zrovna docela bídně, přistála od Helči v mém mobilu krásná SMS. Ne, nebyly to žádné trapné rýmovačky ani klasika: Šťastné a veselé.... Ne... Napsla pár slov od srdce, která mne potěšila a dojala až k slzám, protože jsem věděla, že to nejsou jen tak poskládaná písmenka...

Heli, budu na Tebe vzpomínat... Je Tě veliká škoda... Více o této skvělé ženské najdete zde

Zítra se ve stojanech, a u některých šťastlivců přímo ve schránkách, objeví letošní poslední vydání týdeníku 5+2 dny. Novin, o nichž jsem přesně před rokem neměla ani tušení. A už vůbec jsem nevěděla, že se stanu jejich redaktorkou v Uherském Hradišti. Jsem za tuto práci vděčná. Dostala jsem šanci poznávat hlouběji region, v němž jsem v roce 1998 začínala jako novinářka na plný úvazek.

Do novin jsem samozřejmě dopisovala už mnohem dříve. První články mně byly zveřejněny už před třiceti lety. Bylo proto docela úsměvné, když jeden můj známý před pár měsíci vyprávěl v jisté společnosti, že mne učil novinařinu. To mne hodně pobavilo... Pokud mne někdo něco učil, tak to byli dva "staří" profíci v bývalém deníku Rovnost v Brně. A ještě před nimi mně jako první začal publikovat články Miroslav Homola v Brně v tehdejším okresním týdeníku Směr...

Ale o tom jsem mluvit nechtěla... Takže zítra vychází poslední letošní vydání týdeníku 5+2 dny. V okrese Uherské Hradiště se v něm čtenáři hned na titulní straně dočtou o nelehké situaci Uherského Hradiště v dalším financování Slováckého divadla a knihovny. Fotoreportáž připomene Betlémské putování zámkem v Uherském Ostrohu, vzpomínání paní Marie Suchánkové z Uherského Brodu na Vánoce, kdy byla s manželem pod stromečkem spolu se svými devíti dětmi. Při tomto rozhovoru mně několikrát vystoupily slzy do očí. Paní Marie má totiž obrovskou víru, přestože její život nebyl vůbec lehký. Její manžel jí nečekaně zemřel v pětačtyřiceti letech. Nejmladšímu synkovi bylo v tom okamžiku teprve šest let... O pár let později potom zemřela v devatenácti letech i dcera Klárka. Přesto všechno si tato statečná žena ani slůvkem nepostěžovala na rány osudu, ale naopak stále s vděčností děkovala Bohu za všechny dary... Dva z jejích synů jsou dnes kněží a jedna dcera se stala řádovou sestrou. To bylo silné setkání...

Krásná byla ale i návštěva stodvouleté Marie Janoškové. Ta zase zavzpomínala, jaké byly Vánoce na počátku minulého století. Dnes žije v Domově pro seniory v Nezdenicích...

Myslím, že lidé fakt počtou. Od kolegyně Alenky Kučerové v novinách najdou výborné recepty na různé dobroty včetně výborných koláčků - vdolečků...

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby Vás čtení našich novin bavilo a naladilo tu pravou vánoční atmosféru. Další číslo týdeníku vyjde až ve čtvrtek po Novém roce...

Z domu provoněného prvními druhy vánočního cukroví všechny zdraví Lenka

Nejmilejší hračkou byla hadrová panenka

Stodvouletá pamětnice vzpomíná, jaké byly Vánoce jejího dětství

Hradčovice, Nezdenice – Žijeme v době konzumu. Vánoční výzdoba se v obchodních domech objevuje už v polovině listopadu. „Správnou“ atmosféru se nám snaží vnutit se značným předstihem také nekonečné vyhrávání koled, z nichž se tak stávají nepříjemné odrhovačky. Lidé se vymýšlí originální dary a na závěr roku připravují hromady jídla, které nejsou schopni sníst, proto mnohé končí v popelnicích.

Pravá duchovní podstata Vánoc se nám ale nějak v posledních desetiletích zcela vytratila. Letos sto dvouletá Marie Polášková v Domově pro seniory v Nezdenicích zavzpomínala, jaké byly Vánoce jejího mládí na počátku minulého století.

„I za mého dětství už byly stromečky. Samozřejmě, že nebyly nastrojené tolika blýskavými ozdobami jako dnes. Přesto ale byly krásné,“ vrací se ve vzpomínkách žena. Zadívá se do dálky a před očima se jí odehrává dávný film vzpomínek.

„Na stromeček jsme věšeli linecké pečivo, perníčky, panenská jablíčka, ořechy zabalené do alobalu a také jsme vyráběli různé ozdoby. Z čeho? No třeba řetězy ze slámy,“ vypráví pamětnice. Pod stromečkem v oné dávné době ale o Štědrém večeru děti žádné hromady dárků nenacházely. Většinou se dávaly ponožky a něco potřebného.

„Pamatuju si, že jsem měla panenku. Už ani nevím, kdy jsem ji dostala. Byla celá ušitá z hader a na bílé látce měla namalovanou tvář. Byla pěkně v peřince s tkaničkou i volánkem. Říkala jsem jí Cilenka. Ušila mně jí maminka. S tú panenkú jsem si hrála furt. Chodila jsem už do školy a pořád jsem si ji opatrovala. Byla to prostě moja zamilovaná Cilenka. Jinak hračky nebyly, nebylo peněz,“ připomíná stále čilá stařenka s pamětí, kterou by jí záviděli i o desítky let mladší senioři.

Vzápětí upozorňuje, že jídla bylo v její rodině dost. O Štědrém dnu se sice dodržoval přísný půst, ale jinak hlad rozhodně nebyl. „Celý den se nejedlo, ale večer jsme mívali takové malé buchtičky, které se namočily v mléce a obalily v maku. Pilo se k tomu kafe. Smaženého kapra ani bramborový salát, jsme tehdy neznali. Měli jsme ale také oplatky namazané medem! Ty dostával i dobytek,“ vzpomíná žena. V noci pak šla celá rodina do kostela na půlnoční. V kapli nechyběl velký betlém s andělíčkem, který za každé vhození koruny zakýval hlavou  na poděkování. „Vydržela bych mu házet jednu korunu za druhou, abych znovu a znovu viděla to jeho milé: Zaplať pán bůh,“ říká s úsměvem na tváři Marie Janošková.

Oslavy narození Spasitele pak pokračovaly především na Boží hod vánoční.

„To jsme měli sváteční oběd. Tatínek chovali králíky, holubi a měli jsme i krávy. Polévka bývala  buď hovězí, nebo holubí. Maminka dělala nadívané holuby a k tomu bramborový salát. Ten byl ale bez majonézy. Jen brambory, cibulka a okurek. Také byly napečené vdolky s tvarohem, hruškovými povidly i posypátkem… Jídla jsme měli moc,“ tvrdí pamětnice.

Dodnes také ráda vzpomíná na muzikanta, který vyhrával před kostelem.

„V Hradčovicích je kostelík na kopci. Vede k němu čtyřicet dva schodů. Nahoře na plošině tam vytruboval a to se neslo tak krásně do dálky. Bylo to nádherné, jako celé tehdejší Vánoce,“ končí své vzpomínání sto dvouletá žena.

Na závěr dodává, že její současné Vánoce v domově jsou také krásné. Letos je zde bude trávit potřetí. Při slavnostní večeři se v minulosti k bramborovému salátu podávalo smažené filé i kapr. Každý z obyvatel dostal také ovoce a balíček vánočního cukroví.

Vánoce, při nichž bývala pod stromečkem

místo hromady dárků hromada dětí

Uherský Brod - Když jsem se rozhodla, že napíšu, jak slaví Vánoce vícečetná rodina, netušila jsem, jak těžký na sebe beru úkol. Slovem vícečetná jsem myslela rodinu s osmi a více dětmi. Záhy jsem zjistila, že najít takovou rodinu je dnes téměř nadlidský výkon. Nakonec se na mne usmálo štěstí v podobě mluvčí uherskobrodské radnice Elen Sladké.

„V Uherském Brodě o jedné vím. Jen si nejsem jistá, jestli bude maminka ochotná mluvit s novináři. Ona je totiž velmi skromná,“ dozvěděla jsem se. O pár dnů později jsem ale měla na Marii Suchánkovou telefonní číslo. Nejdříve se zdráhala, že není nijak zajímavá a vůbec netuší, co by mně mohla říct. Nakonec ale svolila, že se sejdeme.

V rodinném domku v Uherském Brodu mě přivítala drobná usměvavá žena. Až na místě jsem se dozvěděla, že sice vychovala devět dětí, ale všechny jsou už dospělé. Až na nejmladšího třicetiletého syna se také všichni rozprchli do světa.

„První chlapec se nám narodil v šestašedesátém roce a v průběhu následujících čtrnácti let dalších osm dětí. Celkem pět kluků a čtyři děvčata. Je pravda, že všichni nebyli plánování, ale rozhodně byli s velkou láskou přijatí,“ začala své vzpomínání šestašedesátiletá žena.

Její manžel Josef pocházel z s osmi dětí. Do Uherského Brodu ho následovala po sňatku z Vápenic, kde vyrůstala spolu s dalšími třemi sourozenci.

„Jak jsme všechno s manželem zvládali z jedné výplaty? Pán Bůh nám do cesty posílal hodně dobrých lidí. Čím dětí přibývalo, tím byla větší pomoc,“ upozornila zasloužila matka. Velkou oporu měli manželé především v dědečkovi z Brodu. Měl krávu a hospodářství, takže je zásobil. Navíc byl také velkým iniciátorem toho, aby si mladí manželé co nejdříve postavili vlastní domeček. Po třech a půl letech se stěhovali do vlastního. Na stavbě pomáhala celá početná rodina. Ve svém pak začali chovat každý rok prasátko, králíky i slepice.

V době, když už měli okolo sebe spoustu drobotiny a někteří byli ještě v plenkách, nezbývalo příliš času na nějaké pečení vánočního cukroví. „Jedna paní z kostela nám před Vánocemi donesla velikou krabici výborného cukroví. Bylo toho tolik, že nám vystačilo až do nového roku. A to nebylo jen o jedněch Vánocích!,“ zavzpomínala Marie Suchánková. Další dobří lidé přinesli rukavice, ponožky, deku, krásnou ušitou peřinku pro miminko a spoustu dalšího oblečení na děti. „V jednom okamžiku jsme toho dostali tolik, že už jsme neměli oblečení kam dávat. V duchu jsem si říkala, že bych potřebovala skříň. A představte si, že jsem ji skutečně dostala! Slouží dodnes, protože byla z kvalitního materiálu. Pán Bůh se o nás prostě staral. Dal nám vše, co jsme potřebovali,“ připomněla s velkou vděčností znovu a znovu maminka devíti dětí.

Zároveň ale upozornila, že Vánoce byly v jejich domě sice krásné, ale velmi skromné. Stejně jako jinde se dělal bramborový salát se smaženým kaprem. Kdo chtěl, mohl se do večera postit. Tatínek s dětmi zdobil stromeček. Byl kovářem, a tak udělal na strom speciální stojan. „Byly to dvě veverky, které ho držely. Jak děti chodily na cukroví, tak stromeček převrátily. Příštím rokem pod veverky přidal ještě těžké kovové kolo,“ řekla se smíchem žena.

Přes velký počet dětí nebyly pod stromečkem v žádném případě hromady dárků. „Na jedné staré fotce je například vidět, jak jedna dcerka dostala malinkatý prsténeček. A jakú měla radost! Jinak většinou dostávaly omalovánky a pastelky. Kluci zase různé modely z papíru či balzo na letadélka. Jednú jim manžel kúpil také Merkura. On na ně byl hodnější,“uvedla s úsměvem na tváři maminka.

Přestože stále za vše děkuje Bohu, neměla život vůbec lehký. Manžel jí zemřel v necelých pětačtyřiceti letech a ona zůstala na výchovu devíti dětí sama. Nejmladší synek měl v té době šest let. Klárka, jedna z dcer, byla navíc od útlého dětství vážně nemocná. Trpěla špatnou krvetvorbou. Už ve třech měsících proto musela absolvovat první transfúzi. „Lékaři nám tehdy hrozili, že jestli hned nedostane transfúzi, tak zhasne. Nakonec žila do devatenácti a byla pro nás velkým darem. Kolik rozdala radosti a přitom tak velmi trpěla. Byla moc statečná,“ řekla s chvějícím hlasem žena. Jeden Štědrý den s ní přitom prožila v Nemocnici v Brně Bohunicích. Tehdy tam Klárku převezli z Olomouce vrtulníkem. „Řekli mně, že je v kritickém stavu na hranici smrti. Zavodnili ji a vysadili léky. Ona ale byla statečná, začala chodit a po třech týdnech se vrátila domů. Měla zameškáno hodně školy, učila se švadlenou. Vše ale dohnala a udělala i závěrečné zkoušky,“ zavzpomínala s láskou na dcerku, o které věří, že se nyní za celou rodinu přimlouvá v nebi.

Po dlouhých letech, kdy Marie Suchánková nevěděla co udělat dřív, bude možná letos o Vánocích sama. Rozhodně to není proto, že by o ni její děti neměly zájem. Ba naopak. Pozvání dostala hned z několika stran. „Víte, teprve nyní začínám chápat třeba mou maminku, jak chtěla být o Vánocích sama. Ono to není špatné. Člověk si vše udělá, kdy chce, jak se mu to hodí. Má svůj klid a pohodlí. A já nejsem nikdy sama, protože jsem věřící, takže vím, že Bůh je stále se mnou. On mne neopouští,“ uzavřela své vzpomínání zasloužilá matka.

Vánoce ve Vlčnově

Dlouho jsem tady nepsala. Včera jsem ale spolkla poslední pilulku své pětitýdenní antibiotikové anabáze a dostala zase chuť do života. Včera jsem totiž byla také ve Vlčnově, kde v historických domcích připravili úžasné připomenutí adventu i vánoční doby našich předků. Všechno "spískala" Olga Floriánová, ředitelka tamního Klubu sportu a kultury. Před dlouhými lety totiž přišla ve strážnickém skanzenu s uspořádáním obdobné akce, která se dnes jmenuje Radujme se, veselme se a každoročně se na ni přichází pobavit tisíce lidí.

Včera měla ale obavy, jestli lidé přijdou. Od některých Vlčnovjanů jsem také zaslechla poznámku, že místní nepřijdou, protože jim stačí si pak prohlédnout fotky na webu obce. Přes vytrvalý déšť ale nakonec přišlo hodně lidí. Chvílemi jsem měla dojem, že se ten nával nemůže do některé z chaloupek vejít. Nakonec jsem ale zjistila, že skutečně stále platí ono staré pořekadlo tvrdící: "Dobrých lidí se vejde...." A vešlo a stálo to zato. Pár fotek jsem dala sem

Práce pro 5+2 dny

Neflákala jsem se ani přes svou nemoc... Všechny články a fotky ale sypu do týdeníku 5+2 dny. V posledním čísle byly na titulce například roráty z Ostrožské Lhoty. Kromě toho tam vyšel mooooc zajímavý materiál o paní, co žije v Polešovicích a sbírá panenky. Má jich více než osm set. Kromě toho ale sbírá i historické kočárky. Její domek je panenkami úplně zavalený. Jsou všude... Letos začala vyrábět také tzv. reborny, které vypadají jako živé. Dozvěděla jsem se tam, že se dají rebornovat lidé od miminek až po seniory. Je to trošku až strašidelné, že? Koho to zajímá, tak počátkem ledna bude výstava v Polešovicích. Měla být v tamním muzeu, ale tam se celá sbírka nevejde, proto panenky zaplaví kulturák :) Já jsem měla radost, že se sběratelkou Monikou Chmelařovou ještě nemluvil žádný novinář, takže o ní také nikdo doposud nepsal. Ono vyškrábat dnes nějakého zajímavého člověka, který unikl novinářskému slídění, je docela umění.

Kromě toho jsem ale byla v Nízkoprahovém centru sv. Vincenta v Uherském Brodě, kde jsem se bavila s tamními pracovnicemi charity, které se starají o bezdomovce. Moc si těch žen vážím. Hlavně jejich přístupu k bezdomovcům, k nimž přistují s velkou láskou a úctou... No a těch zajímavých lidí, s nimiž jsem měla tu čest se seznámit, byl kotel, takže mám velikánskou radost. Spoustu zajímavého čtení bude ve vánočním čísle 5+2 dny, které vyjde 20. prosince. Další vydání se pak ve stojanech a schránkách objeví až po Novém roce....

Kurzy Alfa Hodonín

Abych se nenudila, tak jsem také včera byla na posledním kurzu Alfa v Hodoníně. Ty kurzy běžely od října do poloviny prosince v hodonínském Centru pro rodinu. Že nevíte, co to kurzy Alfa jsou? Jsou určeny v první řadě nevěřícím a hledajícím, kteří mají zájem dozvědět se něco víc o křesťanství. Jedná se o deset setkání. Na každém setkání je nejdříve večeře, poté přednáška a na závěr následuje sdílení ve skupinkách, kde se lidé mohou ptát, čemu nerozumněli a hlavně se podělit o své názory na danou problematiku. V Hodoníně kurzy Alfa pořádala tamní farnost ve spolupráci s Farností Dolní Bojanovice. Při organizaci se sešel tým úžasných lidí, kteří uměli pro dobrou věc táhnout za jeden provaz. Všichni všechno dělali zdarma ve svém volném čase. Hlavním přednášejícím byl P. Petr Karas. Podle ohlasů účastníků byl vynikající... Byl... Jo a zapomněla jsem říct, že kurzy Alfa jsou pro všechny účastníky samozřejmě včetně večeře zdarma. Kdo chtěl, mohl přispět do krabice od bot na suroviny... Více zde

Celkem první kurz v Hodoníně navštívilo čtyřicet lidí. Pravidelně se ale účastnilo nějakých třiadvacet. Zdaleka všichni nebyli pouze z Hodonína. Jedna paní přijížděla až ze Ždánic, další z Petrova a mladí muži také z Lužic či Mutěnic. Byli mezi nimi mladí, vysokoškoláci i senioři. Součástí kurzu byl i jeden společný víkend ve Vranově u Brna. O tom, že lidi tato forma evangelizace oslovila, svědčí fakt, že mnozí chtějí pokračovat ve své cestě za Bohem v kurzech Obnovy v Duchu Svatém. Ten začne zhruba v polovině ledna v Dolních Bojanovicích. Včera si ale naši účastníci mohli přivézt kamarády pozvat je na další běh, který by se měl začít někdy koncem září příštího roku. No a představte si, že se jich spousta přihlásila. Kdybych neviděla, tak bych nevěřila. Byla to fakt čistá radost...

Bylo mně velkou ctí, že jsem byla přizvána do pořadatelského týmu a mohla s kamarádkou moderovat každou sobotu jednu ze skupinek, kde se sešli úžasní lidé... Mohli jsem se tak podělit o to nejcennější, co máme - víru v Boha, kterou nám nikdo nemůže vzít...

Pravá radost

A dnes na to v Blatnici výborně navázal v kázání P. Stodůlka, který neměl ani tušení, že jsem včera právě skončila první běh kurzu Alfa v Hodoníně, kde jsem zažívala fakt tu pravou radost. A on dnes mimo jiné řekl: "Vždyť celé křesťanství je vystiženo jediným výrazem: Evangelium, radostná zvěst, Boží zpráva plná radosti. Slovo evangelizace tedy znamená pronikání radosti skrze křesťany ke všem lidem. Kde by v našem svědectví chyběla radost, pravdivá, přesvědčivá, doslova nakažlivá radost, nepředstíraná, zvoucí a vyzařující, tam by se okamžitě slůvko evangelizace změnilo v pouhý zamlžený program, v cizí slovo... Když uvažujeme o pojmu radost v dnešním světě, myslí se většinou zábava. Cílem je bavit se. Časté pořady v televizi, vtipkování, mnohdy pochybné kvality, laciný humor až křečovité náhražky skutečné radosti. Lidské srdce ale touží po skutečné radosti... I my bychom mohli v adventu přehodnotit sami v sobě hodnotu radosti z Boha. Radosti ze života. Radosti ze všeho, co přichází, protože všechno, úplně všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Dokonce i to co je těžké a bolestné náš Pán proměňuje v břemeno sladké a únosné. Zkoumejme přítomnost radosti ve své duši, v manželském vztahu, v životě vlastní rodiny, ve vztahu rodičů a dětí, v životě farnosti. Radost je vždycky jakýmsi barometrem pravosti našeho života, jeho kvality a správného zaměření. Tam, kde chybí radost, je duše nemocná a potřebuje lék. Ten lék se může okamžitě přijmout ve ztišení modlitby, v probuzené jistotě, že Pán je mi blízko, že mě slyší, že nemám mít o nic starost. A všechno co přichází, předkládat Bohu, který se postará. A co teprve infúze takové síly, jako je svátost smíření, svaté přijímání, nebo adorace..."

Přestala jsem tady zveřejňovat osobní zážitky, ale jsou věci, o které se nelze nepodělit. Nesnáším doktory a nekonečné čekání v čekárnách. Na tom se snad od dob pádu komunismu nic nezměnilo. Pokud je to jen trochu možné, vyhýbám se proto zdravotním zařízením jako čert kříži. Přestože se mně do toho moc nechtělo, musela jsem v posledních měsících využít jejich služeb...

A teď k čerstvým zážitkům. Po páteční infúzi mně začala na těle vyskakovat drobná krupice. Vše se začalo pěkně rozvíjet v pátek večer. Věděla jsem, že to není žádná legrace, protože jak jsem se začala osypávat zvenčí, tak jsem se mohla osypávat také uvnitř. Sedla jsem proto k PC a díky googlu zjistila, že hrozí anafylaktický šok, který může skončit udušením.

Kontaktovala jsem známou lékařku, která mně řekla, že bych potřebovala dostat nějaké léky proti alergiím. No doma jsem nic neměla a kámoška-lékařka byla ode mne stovky kilometrů. S chladnou hlavou jsem proto staršímu synovi poslala SMS, jak postupovat, kdybych exla. No to nebyla prča! Myslela jsem to fakt... Pokud bych se začala dusit, tak by mně asi moc času nezbývalo... Navíc jsem byla doma sama... Syn mi napsal, abych neblbla a nevěřila tolik googlu...

Vyrážku jsem přežila a ráno tedy vyrazila do jedné nejmenované okresní nemocnice, kde jsem měla dostat další infúzi. Sestřičce jsem se svěřila s alergií. K mému překvapení jí to vůbec nevyvedlo z klidu. "Víte, my tady na infekčním o víkendu nemáme doktora. Dochází sem lékař z dětského," dozvěděla jsem se.... Na alergickou reakci se neměla ani zájem podívat. Napíchla mně kapačku  a do hoďky jsem byla venku... Před odchodem jsem ale dostala doporučení, že kdyby se "to" nějak zhoršilo, tak mám dojet... "No sem bych určitě jela, když tu ani není doktor," řekla jsem si v duchu a přemýšlela, jestli bych v případě nějakého dušení zvládla dojet do Brna, kde mám ošetřujícího lékaře. V oné okresní nemocnici mně pouze ambulantně aplikovali předepsané léky...

Večer se vyrážka rozšířila i na nohy a začalo to pekelně kousat. Ráno mě už pálil i zadek, jak kdybych snědla pytlík chilli... Moje nervy! A zase směr špitál... Sestra mně řekla, abych šla na ošetřovnu, lehla si a čekala až přijde... Kurnik... Uběhlo dvacet minut a sestra s infúzí nikde...

Sebrala jsem odvahu a vyrazila ji hledat. Našla jsem ji velmi rychle... Popíjela se sanitářkou kafíčko a měly si hodně co povídat. Nesměle jsem u dveří špitla: "Nemohla byste mně to jít napíchnout???" A ona: "Jejda!!! Já na vás zapomněla!!! Ještě, že jste se připomněla!!!" Když jsem pak vyčkávala než vše připraví, myslela jsem na lidi, co nejsou drzí jako já... Třeba má máti by aniž by se ozvala, čekala klidně asi dvě hodiny... Přestože jsem docela oprsk, tak mně bylo taky docela blbý jít sestru rušit práci... Myslela jsem si, že se třeba věnuje jiným pacošům...

Sestra se mně pak zeptala, jak se daří, jestli se to zlepšilo. "Nezlepšilo? Mám zavolat z dětského doktora? Ne? No tak si když tak zajeďte do Brna za ošetřujícím lékařem." "No nic jinýho bych taky neudělala...," pomyslela jsem si... Když jsem od tam vypadla, tak jsem si poskočila, protože od zítřka už beru antibiotika jen v pilulkách. Snad nepříjemná vyrážka zmizí...

Na závěr musím podotknout, že ve všední dny jsem byla při aplikaci léků na ambulanci v kontaktu se zlatou a moc hodnou sestřičkou, od které píchnutí pomalu nebylo ani cítit... No ona i ta víkendová byla hodná, ale jaksi na mne zapomněla a příliš si nedělala starosti s nějakou mou alergickou reakcí...

Všechny zdravím a hlavně Vám přeji, abyste byli zdraví a k doktorům vůbec nemuseli zamířit... Lenka

Pohřby

Ve čtvrtek mně mailem v počítači přistála tisková zpráva, v níž správce nivnické farnosti P. Petr Martinka prosí novináře, aby nefotografovali ani nenatáčeli v kostele při pohřbu dvou dívek. Zemřely minulou sobotu při tragické nehodě v Lopeníku. O neštěstí se popsaly kilogramy papíru, proto se k tomu tady nebudu vracet. V oné tiskové zprávě bylo zveřejněno vyjádření rodiny, které si prostě novináře na pohřbu nepřály. Vyloženě se v ní také uvádělo, aby nebyli pozůstalí novináři oslovováni.

Už včera odpoledne, kdy se pohřeb uskutečnil, bylo naprosto zřejmé, že přání pozůstalých nebylo respektováno. V televizním i internetovém zpravodajství se dokonce objevily záběry z kostela, kde se vyloženě fotit ani natáčet nemělo... Nechyběly detailní záběry kamer na rodiče, při nichž bylo vidět, jak se tatínek snaží v jednom okamžiku zakrýt šílenou bolestí poznamenanou tvář své ženy - maminky zemřelé. Záhy svou marnou snahu vzdal. Co říct? Kolegy novináře - obyčejné pěšáky v terénu - rozhodně nijak neodsuzuji. Co o nich vím, tak většina z nich by raději tuto událost nedokumentovala. Dostali to ale příkazem z vedení. Neuposlechneš? V lepším případě dostaneš pokutu, v horším padáka... I taková je realita dneška.

Jsem velmi vděčná, že jsme pohřby dokumentovat nemuseli... Další zpravodajství týkající se této šílené tragédie, udělala kolegyně naprosto jinak. Jsem za to vděčná... Většina velkých šéfů v médiích tvrdí, že lidé chtějí "krev"... Já se pohybuji mezi lidmi, kteří už mají plné zuby negativních zpráv. Chtějí slyšet i něco pozitivního. Něco, co jim dá do dalších dnů naději...

Třiadvacet let po revoluci

Třiadvacet let po "Sametové revoluci" dnes lidé opět vyšli do ulic. Jeden z nejvíce sledovaných zpravodajských webů měl na svých stránkách během dne anketu, ve které se mohli lidé vyjádřit, jestli bylo za komunistů lépe než dnes. Z několika tisíců čtenářů, kteří se zapojili, si bezmála sedmdesát procent myslí, že lépe bylo před revolucí.

Dovolím si nesouhlasit. Jsem přesvědčená, že teď se máme lépe. Je ale fakt, že kdo ztratí práci a navíc třeba onemocní, tak to zrovna není super situace... Doba odchodu do důchodu se u žen navýšila o mnoho let. Pokud je vám ale okolo padesátky, tak téměř nemáte šanci práci ve své odbornosti sehnat. Můžete být dobrý, jak chcete, nemáte šanci. Práci dostanou mladí, krásní... A rozhodně nemusí ani příliš mnoho umět. Přivřou se oči i před jejich leností a nespolehlivostí... Důležité je mít prostě známé... Tak to bylo i zakomunistů... Na všechno bylo zapotřebí mít dobré kontakty na těch pravých místech...

Když vidím dnešní politiky, tak mně hodně připomínají  jejich předchůdce - předrevoluční panáky. Rozdíl je pouze v tom, že politická korýtka dnes nemají zase až tak jistá. Ve svých funkcích se ale většina hodně ohání, aby si všichni získali nějaké bezva "trafiky", do nichž zamíří po ukončení politické kariéry... Uvidíme, jaký další vývoj čeká tuto zemi v následujících letech. Ze všech stran ale slyším, že dobře už bylo...  

S přijetím zákona o částečném majetkové narovnání vztahů s církvemise objevila řada polopravd i lží. Jasno v tom nemají ani věřící. Pár výborných otázek a odpovědí jsem nalezla na stránkách Farnosti Dolní Bojanovice, a tak jsem si je sem dovolila zkopírovat.

Částečné majetkové narovnání vztahů s církvemi

– otázky a odpovědi

Proč má být majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi provedeno?

Jde v první řadě o zmírnění křivd spáchaných za minulého režimu. Stát si nemůže ponechat majetek, který mu nenáleží. Majetkovým vyrovnáním se církve stanou ekonomicky samostatnými a přestanou být hospodářsky závislé na státu. Z dlouhodobého hlediska jde o úsporu. Vyrovnání s církvemi je nutné provést co nejdříve i kvůli stanovisku Ústavního soudu, který opakovaně upozorňuje na to, že nečinnost ve věci vyrovnání státu s církvemi je protiústavní. Soud v roce 2010 potvrdil, že na straně církví existuje legitimní očekávání, že jejich historický majetek bude státem vypořádán, a dostaly tudíž možnost podávat v dané věci žaloby. Takový postup by ale v důsledku vedl k živelnému vydávání majetku nejen státu, ale i obcí, krajů a fyzických a právnických osob. Zákon o vyrovnání je systematický a nestátní majetky z navracení vynechává. Z tohoto hlediska jde o optimální řešení. Velký zájem mají také obce, protože mnohé z nich mají na svém území zablokovaný církevní majetek a kvůli tomu se nemohou rozvíjet, někde dokonce nemohou dělat potřebné kanalizace a inženýrské sítě, či pokračovat ve výstavbě. Tím utíkají i evropské dotace, které by tyto obce mohly získat. Po pravdě to berou jako křivdu.

Jaká je hodnota nahrazovaného majetku?
Celkem byly náhrady vyčísleny už v roce 2007, a to v hodnotě 134 miliard korun. Vycházelo se při tom z údajů, které dodaly církve a náboženské společnosti, a z materiálů Pozemkového fondu ČR i Lesů ČR. Pro ocenění majetku bylo použito průměrné ceny nemovitého majetku v České republice, tedy v podstatě průměru mezi nejdražšími a nejlevnějšími pozemky. Tento výpočet byl ověřen dvěma studiemi, studií Výzkumného ústavu zemědělského a studií společnosti Ernst & Young.

Jaký majetek bude navrácen?
Vydávat se bude jedině ten majetek, který je v tuto chvíli ve vlastnictví státu, nikoli ve vlastnictví krajů, obcí či fyzických a právnických osob. Je to majetek, jejž nyní spravují Pozemkový fond ČR a Lesy ČR. Celková suma se rozdělí. 75 miliard korun bude uhrazeno navrácením majetku a 59 miliard korun bude církvím a náboženským společnostem finančně kompenzováno.

Jak bude vypadat finanční kompenzace?
59 miliard nebude splaceno najednou. Stát se s církvemi dohodl na vzájemně výhodných podmínkách a tato částka bude splácena po dobu 30 let, a to pouze s přihlédnutím k výši inflace. Tyto podmínky jsou výhodnější než ty dohodnuté v roce 2007, které počítaly s dobou splácení 60 let, zvyšovaly právě metodou splácení celkovou hodnotu vyrovnání až na 270 miliard korun. Současná dohoda je tedy daleko výhodnější.

Jakým způsobem bude církev žádat o navrácení svého majetku?
Žádosti budou podávat jednotlivé církevní subjekty – každá farnost či klášter zvlášť. Bude tedy několik tisíc žadatelů, kteří budou muset dokazovat své právo na vrácení. Stát pak případ od případu přezkoumá, zda na to má dotyčný subjekt nárok. Po případném úspěšném završení souvisejícího legislativního procesu budou dotčené církve muset předložit výčty majetku a vlastnictví konkrétních movitostí a nemovitostí (jednotlivých položek) před rokem 1948 prokázat a požádat o jeho vydání. Až na základě této procedury může dojít k průkazným změnám ve vlastnictví zmiňovaného majetku.

Proč církev nezveřejní seznamy majetku, který má být vrácen?
Církve si pro svou vlastní potřebu vytvořily seznamy majetku, o němž se domnívají, že jim má být navrácen. Tyto seznamy jsou interní povahy a nechceme je vydávat. Má to několik důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že tam, kde je takový seznam znám, dochází k pokusům buď majetek před navrácením schovat; případně, jde-li o lesy, k jejich těžbě, takže ty pak nemohou přinést potřebný užitek.

Proč není možné použít výčtový zákon?
Výčtová metoda je nevhodná, resp. nemožná hned z několika důvodů. Vzhledem ke standardu rozhodování Ústavního soudu by mohla být označena za protiústavní, neboť by se jednalo o individuální právní akt. Tedy o něco, co Ústavní soud již několikrát zrušil. Český úřad zeměměřičský a katastrální označil tuto metodu navíc za naprosto nereálnou a nesplnitelnou. Je totiž jednak značně chybová, jednak by nebylo možné do okamžiku nabytí účinnosti zákona zajistit „znehybnění“ údajů v katastru, což by vedlo k tomu, že některé vydávané nemovitosti nebudou právně v katastru vůbec existovat či jejich označení nebude odpovídat aktuálnímu stavu.

Proč církev odmítá návrh vytvořit veřejnoprávní fond, který by majetek spravoval?
Takový návrh znamená, že majetek se původním majitelům nevrátí. V podstatě tedy zachovává stav, který máme dnes. Způsob, kdy je majetek roztroušený po celé republice spravován centrálně, naprosto nefunguje a navíc je nesmírně náchylný na rozkradení. Navíc neodpovídá tomu, že církev v historii majetek spravovala decentralizovaně, podle místních potřeb.

Co je příspěvek na chod církví a co se s ním stane?
Stát v tuto chvíli přispívá na platy duchovních, zaměstnanců a na chod sedmnácti církví a náboženských společností. Jen v roce 2011 dosáhly tyto příspěvky výše 1,42 miliardy korun. Pokud by letos zákon o vyrovnání přijat nebyl, příspěvky požadované ze státního rozpočtu by se dále zvyšovaly. Letos totiž uplyne deset let od registrace některých nových církví a náboženských společností. Pokud by tyto získaly ve svůj prospěch podpisy jednoho promile obyvatel ČR, tedy zhruba 11 000 podpisů lidí, kteří nemusí být s těmito uskupeními ani nijak oficiálně svázáni, příspěvek by jim musel být ze státního rozpočtu vyplácen též. Pokud zákon o vyrovnání s církvemi přijat bude, bude příspěvek vyplácen ještě po dobu sedmnácti let. Díky Deklaraci shody, již s církvemi a náboženskými společnostmi uzavřel Jiří Besser, bude první tři roky příspěvek zmrazen na jeho výši z roku 2011 a po třech letech se začne postupně snižovat o 5 % ročně. Díky tomuto opatření se zabrání navyšování vydávaných příspěvků například o valorizaci platů duchovních. Navíc, jelikož je výše splátek přesně určená, může s nimi každý tvůrce státního rozpočtu předem počítat

Co přinese vyrovnání s církvemi českým obcím?
Velkou úlevou bude narovnání zejména pro více než pět set českých obcí. Budou totiž zrušena tzv. blokační ustanovení, která jednak znemožňovala nakládání s majetkem, u nějž nebyly vztahy mezi státem a církví jasné, jednak nebylo možné například na opravy tohoto majetku čerpat dotace. Konečně se obce začnou rozvíjet. Doposud totiž blokovaný majetek znemožňoval schvalování územních plánů a byl spravován z obecních peněz, přestože obci nepatří. Bez schváleného územního plánu není možné čerpat dotace z žádného dotačního programu. Po proběhnutí vyrovnání s církvemi budou majetkové vztahy vypořádány a obce budou moci konečně žádat dotace z programů EU na roky 2014–2020. Majetku, který doposud ležel ladem, se konečně dostane plného využití.

Co přinese církvím a náboženským společnostem?
Církve se stanou ekonomicky nezávislými. Začnou samy rozhodovat o využívání svého majetku, o vlastních investicích, budou hradit náklady spojené s chodem institucí, platy duchovních a zaměstnanců.

Jak církev k majetku v minulosti přišla?
Nedá se mluvit o církevním majetku jako jediném bohatém vlastníku. Všechno mělo své určení k zabezpečování konkrétních cílů. Když měla být založena nová farnost, musel být zabezpečen provoz. To znamená, že se muselo pořídit pole či les, na němž se živil farář. Podobně patřily některé pozemky kostelům. Z výtěžku takových pozemků se opravoval kostel. Majetek biskupství sloužil k zabezpečení domácnosti biskupa a jeho pracovníků, pro zabezpečení kněžského semináře atd.

Někteří tvrdí, že majetek církvi nikdy nepatřil, takže není co vracet
Popírání vlastnictví majetku církvemi v minulosti je nepřijatelný ahistorický přístup. V dobách, kdy církev většinu majetku, který se stane předmětem narovnání, nabyla či vytvořila se na vlastnictví či vymezení soukromého a veřejného nahlíželo zcela odlišným pohledem; dívat se na problematiku tohoto vlastnictví jako člověk žijící ve 21. století tedy není možné. Právní dokumenty i legislativa věnované problematice a vzniklé na našem území v různých epochách podstatu církevního vlastnictví nikdy nezpochybnily.
Například již v listině olomouckého biskupa Zdíka o přenesení biskupského kostela od sv. Petra ke sv. Václavovi (datována rokem 1141) nalezneme soupis majetku spadající pod nový sídelní kostel. I v Zemských deskách z dob vlády Přemysla Otakara II. nalézáme písemné doklady o tom, že různé církevní subjekty, jako například biskupství, kapituly, farnosti atd. jsou vlastníky svého majetku.
Rovněž v moderní době bylo vlastnictví církve uznáváno; je tak třeba odmítnout tezi postavenou na tom, že církev měla od josefínských dob majetek jen jakoby v pronájmu. Za vlastníka považoval církev občanský zákoník z roku 1811 i Československý stát po roce 1918. Důkazem toho je pozemková reforma, která zacházela s církevními majiteli jako s kterýmkoli jiným soukromým vlastníkem a tzv. veřejné vlastnictví, tedy vlastnictví státu, krajů či obcí bylo naopak ze záboru vyloučeno. Konfiskovat něco sobě samotnému (tedy státu) nelze.

Proč chce církev vrátit pozemky, které kdysi dostala od státu darem?
Ano, najdeme ještě kláštery, které dostaly třeba ve 13. století od krále pozemky, na nichž měly vybudovat klášter. Cisterciáci dostávali nejčastěji bažiny, které si měli vysušit a na nich stavět a budovat (například Velehrad). Proč tehdy král zval mnichy do různých krajů své země? Věděl, že dají lidem práci a naučí je novým zemědělským metodám, hospodaření, ale i stavebnictví a to nemluvíme o přímém vzdělávání. Za tuto jejich službu veřejnosti jim dopředu zaplatil pozemkem. Nedělá se dnes totéž, když stát nabízí cizím firmám, které dají našim lidem práci, na několik let daňové prázdniny? Nedává i EU podnikatelům dotace na nová pracovní místa a vzdělávací projekty? Pokud je projekt úspěšný, podnikatel nic nevrací. Ty kláštery tehdy splnily dané projekty velmi úspěšně.

Jak bude s církevním majetkem naloženo po jeho vrácení?
O správu se budou starat jednotlivá biskupství. Použijí ho tak, aby vydělával na výplaty pro kněze a zaměstnance církve v době, až na ně přestane přispívat stát.
Většina polností bude dále pronajímaná těm, kdo na nich pracují dnes. Pro správu lesů vytvoří svou společnost, ale v lese budou asi většinou zase pracovat ti, kteří tam pracují dnes. Výtěžky půjdou do centrální pokladny na výplaty kněží a pastoračních asistentů. Bude-li na víc, budou se podporovat školy a charity.

Budou zase některá biskupství bohatá a jiná chudá?
Rozdělovat se bude podle nového klíče, který by měl být spravedlivý, pokud je to v lidských silách. Počítá se i se solidaritou a spoluprací. Některá biskupství budou asi hospodařit i společně.

Zvládne církev tak velké ekonomické úkoly, když na ně nebyla zvyklá?
Naše generace na to opravdu nebyla zvyklá, ale církev to zvládala po staletí. Proč by to neměla zvládat dál? I když se k církvi hlásí menšina národa, přece jen je to dost velké procento lidí, aby se mezi nimi našli lidé schopní a vzdělaní.

Kde vezme v době krize stát 2 miliardy ročně na vyrovnání s církvemi? Neměly by církve počkat, když požadovaná spravedlnost může dopadnout na ty nejchudší?
Dvě miliardy vypadají jako strašné číslo, pokud ho nepostavíme vedle jiných. Například učitelé pohrozili stávkou a školství dostalo na rok o 4 miliardy víc. V novinách čteme, že státní podpora na obnovitelné zdroje činí ročně 35 miliard. Z toho 60% dělají sluneční elektrárny, které vyrostly na nejlepších polích jako houby po dešti, protože se na tom dá rychle zbohatnout.

Na co církev potřebuje majetek? Nemá být chudá? Místo toho má paláce…
Duchovním záleží především na duchovním rozměru církevního společenství, ale vědí, že nejsme duchové bytosti a potřebujeme aspoň skromné hmotné zajištění. Máme řadu zaměstnanců, kteří mají rodiny. Ty nemůžeme trestat za to, že pracují pro církev. Stejně dostávají platy hluboko pod průměrnou mzdou.
Paláce jsme nebudovali, ale zdědili. Je pravda, že jejich provoz a údržba jsou náročné. Jejich prodej by se však nevyplatil. Těžko bychom za to pořídili budovy vhodnější. Například v Olomouci byla otevřena reprezentační část paláce pro turisty a část domu se opravila z příspěvků EU na turistiku. Historické a kulturní poklady tak slouží lidem. Nejsme jen udržovatelé památek, ale byli bychom barbary, kdybychom odkazy kultury, která vyrostla z evangelia, zanedbali či ničili.

V Ostrožské Lhotě si včera věřící připomněli třicet let od úmrtí P. Antonína Šuránka. Více než dvě stovky lidí se sešly nejdříve v kostele, kde se společně pomodlily Korunku k Božímu milosrdenství. Poté následovala mše svatá, kterou sloužilo okolo třiceti kněží. Do rodiště P. Šuránka se sjeli z celé jižní i severní Moravy. Nechyběl mezi nimi ani P. Alois Kotek, který o životě P. Šuránka sepsal mnoho publikací.

Hlavním celebrantem byl olomoucký arcibiskup Jan Graubner. V kázání několikrát vzpomněl zásady P. Šuránka. Tady je kompletní přepis promluvy, která je fakt hodně dobrá...:

Když slyšíme:  „Dobrý pastýř dává život za své ovce,“ musíme si vybavit P. Šuránka jako spirituála. On říkával bohoslovcům, že se máme v duchovní správě sedřít z kůže. Říkal: „Ne uštvat, ne uhonit, ale dát svůj život po kapkách.“

Dobrý pastýř dává život za své ovce, ale tady nejde o to, že by nás někdo chtěl ukřižovat jako Pána Ježíše. Je třeba, aby pastýř nežil pro sebe, aby žil pro ty, ke kterým byl poslán.

Tím způsobem žije pro svého Pána. Protože slouží těm, kteří patří Pánu. Pase ovce svého Pána. Ne svoje, a proto slouží kněz Bohu, když je pokorně ve službě lidem, k nimž je poslán. Tato služba se dá jistě chápat různě. Především to má být služba Božího slova. Jsme posláni, abychom vydávali svědectví o velkých Božích skutcích, abychom hlásali Boží lásku a dosvědčovali ji svými postoji.

Ale tak podobné, jak je to u pastýřů, to má být třeba u rodičů. Jednou, vzpomínám, že mluvil o současném bludu, který špatně interpretuje poslání ženy. Kdysi říkal: „Moderní bludařství emancipuje ženu, ale ubíjí matku a olupuje děti. Mají-li z ní děti sát jako stromky nejen životní mízu, ale i světlo a teplo, musí tu být pro ně. Jinak je ochuzeno celé lidstvo.“ Ano, mluvíme-li o dobrém pastýři, je třeba říct, že by to mělo být na podobné úrovni jako služba matky v rodině.

I na to se dnes dost zapomíná, kdy každý hledí na sebe a na svou seberealizaci. Ale tam, kde se nežije dostatečně pro děti, dětem něco chybí. Když se to káže z kazatelny, tak si někteří říkají, že to je takové to zbožné přehánění. Ale věřte, že ono se dnes už stačí dívat na statistiky a různé průzkumy. Je možné z nich vyčíst, jak pravdivá jsou tato slova. Copak neslyšíme stále více nářků od učitelů, jak je těžké dnes učit a vychovávat děti? A když říkají, jak se to změnilo za pár let k horšímu, v čem to je? Jistě je těch důvodů mnoho. Je to především jakási atmosféra sobectví, bezohlednosti, hrubosti, zábavy, které nechybí násilí, ale je za tím také krize rodiny.

Kolik dětí nedostalo doma to, co dostat mělo? Dnes se mluví tak často o lidských právech. Dokonce máme i Chartu práv dítěte na mezinárodní úrovni. Ale kdo se ptá dětí, jestli je respektováno jejich právo na lásku otce i matky? Kdo se ptá, jestli se respektuje dostatečně právo dětí na bezpečí domova, když se v tolika rodinách musí bát, že se rodiče rozejdou a jejich domov rozpadne?

Ano, to všechno se může změnit za jednoho předpokladu, že pastýři budou mít odvahu dávat život za své ovce. A to kněží ve své službě, kdy se nebudou bát ani toho, že ztratí síly, nebo že se vyčerpají ve službě. Stejně pak je to i v rodinách, kde matky možná nedosáhnou takové kariéry, jak by mohly a zasloužily si, ale udělají to největší dílo pro lidstvo, když dají lidstvu děti, které dobře vychovají. Když jim dají zakusit opravdovou lásku matky, která nechá dobře rozvinout život dítěte.

Nejde to bez oběti. Žijeme v době, která je o hodně pohodlná a to je jeden z našich velkých problémů. I Šuránek říkával: „Co je dnes hlavní překážkou rozvoje katolíků? Nedostatek odvahy se obětovat pro vyšší, nadpřirozené zájmy.“

Obětovat se. Ano, to znamená sedřít se, dát svůj čas, dát své síly, dát někdy kus svých představ, abychom mohli přijmout představy Boží i v tom vzájemném vztahu ať už kněze ve farnosti, či rodičů v rodině. Zztratit kus sebe, aby dostal prostor ten druhý, i když to něco stojí.

Ale k tomu, aby člověk byl schopen přinášet potřebné oběti pro velké ideály a nenechal si jen tak všechno líbit, nespokojil se s pohodlím jako s vrcholným ideálem, je zapotřebí se trochu cvičit. Šuránek říkával bohoslovcům takovou obyčejnou věc, která by měla asi platit u každého. „Neodkládejte ráno se vstáváním. Jaký je to muž, který se nedovede rozloučit s lůžkem tehdy, kdy volá povinnost? Tehdy začínáme být muži a přestáváme být rozmazlenými dětmi, pochopíme-li slovo povinnost, a když se dáme určovat povinnosti. Nikoliv jako dítě náladou, chutí či nechutí.“

To, co říkával bohoslovcům, jak opakuji, platí všem. Může to být taková drobnost, jako když se ráno nechce vstávat a člověk si řekne: S radostí, z lásky nabídnu to, co se mi právě nechce. A tak to může být se spoustou jiných maličkostí každý den, do kterých se nám nechce. To můžou být některé práce, které odkládáme a děláme radši ty druhé, které jsou příjemnější. To můžou být drobnosti, ze kterých nemá nikdo užitek. Jako například jenom jestli člověk třeba sedí pohodlně, nebo rozvaleně, anebo ukázněně. Ano, někdy si spočiňme, ale někdy umějme poručit sami sobě tak, že se držíme v kázni.

To jsou takové drobné věci, kterých si nikdo běžně nevšimne, ale v tom se člověk zoceluje a to je důležité pro to, aby člověk uměl jednou se rozhodnout ve chvílích důležitých. Vždyť vzpomeňme, nebyla spousta různých chyb v našem životě či pádů nebo hříchů spojená zrovna s tím, že jsme neměli dost síly? Či dost obezřetnosti? Ale právě aby to člověk zvládal, je třeba, aby si uměl poručit. A to může cvičit úplně každý. A když to nebude dělat jen tak samoúčelně, kdy cvičí jen sebe, ale kdy cvičení dá do služby druhým, třeba těm doma v rodině, nebo ve farnosti, potom můžeme říct s Šuránkem, jak si píše kdysi v deníku: „Ber z mého a daruj jiným. Já znám tvou velkou lásku, i když se kolem mne ochladí, ale dej teplo jim! Oni ho potřebují. Oni potřebují povzbuzení, útěchu, mimořádné projevy tvé dobroty. Mně je dávat nemusíš, dej je jim.“

A tady už cítíme, že člověk, který na sobě pracuje, se naučí nejenom ovládat, aby uměl obstát, když přijdou třeba zkoušky, ale může růst ve skutečné lásce tím, že hledá dobro druhých. Tak se člověk otevře Bohu a nechá se jím vést. Nenechá se vést jenom tím, co je móda, co se nosí, jaká je atmosféra, čím se lidé baví.

Ano. To také kdysi psal. „Kdo přilne k člověku, skončí s člověkem. Kdo se dá do služeb své doby, zapadne s ní, ale kdo je věrným služebníkem Kristovým, zůstává jako Kristus na věky. K tomu, aby dovedl takto člověk růst, musí mít čas na své vnitřní spojení s Pánem. Musí rozjímat. Zastavit se, zamyslet, zvažovat smysl a cíl věcí, zkusit se na ně dívat, jak se na ně dívá Bůh. Ano, často učil Šuránek dobrému rozjímání různými metodami. Říkal: „Kdo se naučí rozjímat, naučí se žít. Bude sám sebe stále lépe poznávat. Může se stále lépe vychovávat, nezklame. V takovém růstu člověk potřebuje také porady druhých.“ A když radíval: „Nezůstávejte v rozhodování sami, ptejte se i druhých,“ říkal jednu důležitou zásadu. „Neptejte se na radu toho, kdo se nemodlí, protože jeho radě může chybět právě to nejpodstatnější.“

Drazí přátelé, jestli jsme dnes připutovali sem do Lhoty a chceme se zajít také pomodlit k hrobu otce Antonína za jeho oslavení, ale i za naše posvěcení a za nová povolání. Chceme prosit také za vás, za rodiny, protože mají-li v další generaci být dobří kněží, musí tu být nejprve dobré rodiny, které budou mít děti, a které je dobře vychovají.

Jinak by naše modlitby za povolání charakterizoval kardinál Špidlík takto: „No vy jste zajímaví. Když se jdete modlit o zázrak kněžských povolání a přitom neprozradíte, že chcete vlastně zázraky dva.“ „Jaké dva? My chceme povolání!“ „No ne! Vy chcete, aby Bůh povolal lidi, kteří se ani nenarodili, takže vy chcete, aby si nejdříve Hospodin z kamení utvořil syny a potom jim dal kněžské povolání.“ Takže nechcete-li těch zázraků příliš mnoho, udělejte také něco sami pro to, aby vaše modlitby mohly být vyslyšeny, aby mohlo být vidět, že vaše modlitby myslíte vážně protože za nimi stojí i váš život. Amen.

Myslím, jsem přesvědčená, že jakákoliv moje další slova jsou zbytečná...

Takže všem přeji, aby se nám dařilo žít naplno a dobře své životy Lenka

Jedna ničivá bouře, která se prohnala Amerikou, ukázala, jak křehký je náš svět. Stačil výpadek elektřiny, na níž jsme všichni v tolika věcech závislí, a na malér je zaděláno. S napětím jsem četla, jak v jedné nemocnici, kde vypadl i záložní zdroj, bojovali o těžce nemocné a miminka v inkubátorech. Zdravotníci hráli o čas, aby všechny vážné pacienty včas dopravili do jiných nemocnic, kde proud šel. Běhali s těžce nemocnými pacienty po schodech patnáct pater... Muselo to být fakt drama.

Jedna bouře... A my se tady na zemi zabydlujeme, jako bychom z ní nikdy neměli odejít. V těchto dnech si ostatně stejně připomínáme, že jedno je jisté - všichni zemřeme. Někdo dřív, někdo později, ale všichni budeme jednoho dne povoláni na věčnost. Tam si s sebou nevezmeme tučná konta ani baráky a fára. Jedno ale přece - dobré skutky... Lásku, kterou jsme tady na zemi rozdali.

Při pohledu na obrázky z ničivé bouře v Americe jsem si znovu plnou silou uvědomila, jak velmi lehce můžeme přijít naprosto o vše. Dokonce i o život. Snažme se proto žít každý den naplno, jako by měl být tím posledním. Nikdo totiž nevíme,jestli jím skutečně nebude.

Všechny zdravím a přeji Vám i sobě, aby se nám to alespoň trochu dařilo plnit... Lenka

Od té doby, co jsem tu nebyla, už všichni víme, že nám naše země po posledních volbách oranžovo-zrudla. Přesně, jak jsem předpokládala na těchto stránkách...  Glosu jsem na toto téma napsala to týdeníku 5+2 v Uherském Hradišti. Komu se ty noviny nedostaly do rukou, tak ji nyní zveřejňuji zde:

Zakladatelka Občanského sdružení Chraňme zeleň minulý týden všem dokázala, že se zájem „obyčejných“ lidí o dění ve městě vyplatí. Sedm let bojovala za záchranu dvou stromů v centru Uherského Hradiště. Její snaha byla korunována úspěchem.  Tato akční žena by měla být motivací všem, kdo si myslí, že nemá cenu chodit k volbám, protože se stejně nic nezmění. Možná kdyby šli, tak by nám nyní celá země nezrudla. Kdo ví, co nám přinesou další dny. Nevěřím tomu, že nám rudí poskytnou ráj na zemi. To tu už jednou bylo.  Chápu ale, že lidé chtěli změnu, a tak vyjádřili svou nespokojenost. Ti, kdo ovšem nešli volit, teď snad nebudou u piva nadávat, jak jde v této zemi vše do kytek...

No ale volby už jsou dávno pryč a máme tady realitu. Lid dal jasně najevo, že je buď nasr.., a proto nešel volit, anebo je naštvanej, a proto volil oranžovo-rudě.... Uvidíme, co nám tato volba přinese v dnech budoucích. Pokud by komunisté vyhráli parlamentní volby a opakovala by se historie, budu zřejmě mezi těmi, kdo pošupajdí za mříže. To jsou všechno samozřejmě jen úvahy, protože úder na lidstvo může přijít někde z úplně jiné strany. A možná přijde až to nikdo nebude čekat. No jen si třeba představte dlouhodobější výpadek elektřiny. To by byl mazec...

Ale zpět do reality. S přibývajícími týdny a měsíci vůbec nechápu, jak může tak dlouhou dobu plnit stránky bulváru jakási ku.va, která spala s manželem jakési bezvýznamné hvězdičky z televize. To doopravdy nechápu. Dříve žena na okraji, která čeká dítě s ženatým chlapem, na něhož teď prosakuje, že se vyspí s kdekým, plní dnes dlouhý čas stránky bulváru. Tato žena nic jiného nedokázala kromě toho, že nafotila nějakých pár reklam a spala s těmi "pravými". Moje nervy... To fakt nechápu. Kolegové novináři, ty kecy o této nicce nikoho nezajímají! Neříkejte mně, že to zvyšuje prodejnost bulváru. Vždyť nebýt bulváru, tak nikdo ani neví, že tato lehká děva existuje... Na druhé straně je Ornela jasným důkazem toho, jak novináři dokážou udělat "hvězdu" z naprosté nicky...

Včera jsem byla na výstavě věnované Karlu Krylovi. Ten hvězdou skutečně byl. Je zajímavé, že svými písněmi, postoji a názory ležel v žaludku komunistům i polistopadovým politikům. Dnes už lze říct, že byl také vizionářem. Záhy po revoluci kritizoval porevoluční vývoj v této naší malé zemičce. Kritizoval ho naprosto trefně a přesně. Na výstavě v Redutě v Uherském Hradišti se o tomto umělci dozvíte mnoho zajímavého. Na panelech si totiž můžete přečíst spoustu rozhozvorů s Karlem Krylem, vzpomínání známých a přátel na to, jaký vlastně byl. Nechybí ani reportáž z jeho pohřbu, na který si neudělal čas Václav Havel.... No a samozřejmě je tam k vidění také mnoho fotek..

Při vernisáži a v následném koncertu zazpíval Karlů bratr Jan. Ten mně mimo jiné řekl, že kdyby Karel žil a viděl, co se zde děje, tak by z toho stejně umřel... Reportáž z vernisáže bude zveřejněna v týdeníku 5+2 dny 8. 11.

Všechny moc zdravím a přeji Vám, abyste se nenechali masírovat různými mediálními masážemi, v nichž někteří kolegové novináři dokážou z nikoho udělat "hvězdu" a skutečných hvězd života si nevšímají... Lenka

Moc sem v poslední době nepíšu, i když témat by bylo dost. Když jsem se tento týden například dozvěděla, že naše klasické marmelády nesmí být v obchodech označeny jako marmelády, myslela jsem, že mne trefí šlak. Proč? No protože nám to přece zakázala Evropská unie! Označení marmeláda mohou nést jen marmelády z citrusových plodů... A tak naše marmelády z jahod, borůvek, rybízu a jiného ovoce ponesou označení Jam či Rosol. Moje nervy! Vždycky jsme doma vařili marmeládu a nikdy nebyla z citrusových plodů. Nikdy jsme jí neříkali jam a už vůbec ne rosol!

Moje nervy! Co nám bude všechno Evropská unie zakazovat a přikazovat? Kterou rukou si utírat zadek? A tato Evropská unie teď dostala Nobelovu cenu. Moje nervy... Nedivím se, že si náš prezident nejdřív myslel, že je to sranda. No ale není. Je to fakt...

Dále jsem mrtvá z toho, jak nás "velké" sdělovací prostředky začaly připravovat na bídu. Píše se a zveřejňuje i v televizích, kdy už jsme v chudobě, a kdy ještě ne. Je zajímavé, jak se toto číslo liší v rámci Evropské unie... Tak například v Rakousku je označován na hranici chudoby ten, kdo má měsíční příjem tisíc euro, což je pro nás pětadvacet tisíc korun. U nás je podle odborníků na hranici chudoby ten, kdo má měsíční příjem devět tisíc korun. Ve srovnání s Rakouskem je to pěkně velkej rozdíl. Když jsem přitom nedávno byla v Rakousku, zjistila jsem, že je tam stejně draho jako u nás. Něco tam mají dokonce levnější.

V rámci příprav obyvatel na chudobu jsem se také tento týden dočetla, že firma Nestlé už připravuje řadu sladkostí pro chudé... No a aby toho nebylo dost, tak jsem se dnes ráno dozvěděla, že se v naší bezva zemi při operacích používají čočky, které neprošly klinickými testy. Jsou ale nejlevnější...., proto je také používají pouze v Indii a Africe... Vše vyšetřuje Všeobecná zdravotní pojišťovna... No prostě bezva věci se tu dějí...

A teď nám začaly volby... Koho volit? Když mně přišla ta hromada papírů a já začala pročítat seznamy jmen, tak se mně chtělo nad některými jmény zvracet. Dotyčné lidi znám už tak trochu z komunální politiky. Jsem docela přesvědčená, že za této situace vyhraje sociální demokracie a komunisté.  Dvacet let po revoluci... No uvidíme...

Mám dojem, že se nejen naše země, ale celá Evropa řítí do nějaké veliké ři.. Jsem zvědavá, jaký bude další vývoj. Stačilo by, kdyby zkolaboval systém zásobování obchoďáků, na kterých jsme dnes všichni závislí. Pryč je doba, kdy si lidé všechno pěstovali na polích a po dvoře běhala drůbež, v králikárnách se vykrmovali králící a ve chlívku chrochtala prasátka. Od podobných aktivit byla většina vesničanů odrazena, protože se jim to nevyplatilo. Ceny potravin jdou ale pěkně nahoru, a tak se to pomalu začíná vyplácet... Zvlášť těm chudým... Do podobných aktivit se ale mohou pustit jen vesničané...

No nic... Konec přemýšlení nad událostmi a zprávami posledních dnů. Mějte se krásně a radujte se i z maličkostí, které nám svět nabízí.... Lenka  

Po neskutečně dlouhé době jsem aktualizovala fotogalerii svatebních fotek. Smazala jsem část starých a vyměnila je za nové. Většinu jsem nafotila letos, ale je tam i pár záběrů z loňského roku.

V září jsem měla štěstí, protože jsem mohla fotit moc krásné  a příjemné novomanžele. Byla to přímo radost s nimi spolupracovat. Malý vzorek - spíše taková ochutnávka z mých svatebních fotek je zde

Všechny zdravím a přeji pěknou a pohodovou neděli Lenka

Cítila jsem, že nutně potřebuji dovolenou. Odpočinout si, vypnout a alespoň chvilku někde nelítat jako šílenec a nevybírat fotky ze stovek pořízených a sepisovat zpravodajství, rozhovory a příběhy. Delší dobu jsem si docela plánovala, jak vyrazím na některý z řeckých ostrovů. Lákal mne Kypr a Kréta. Nakonec jsem se na ostrovy vyprdla a rozhodla jsem se svůj drahocenný čas věnovat mamce svým blízkým, na které nemám normálně čas.

V průběhu roku mne totiž mnoho různých známých zvalo, abych se k nim zastavila na kafe, navštívila je. Všem se omlouvám a prosím, aby se nezlobili, ale na to fakt nemám kapacitu. Já totiž nemám v průběhu roku čas navštívit ani svou vlastní matku. A teď jsem si na ni tedy čas udělala. Jeden den jsme vyrazily do Třebovic v Čechách, kde prožila většinu svého dětství. Já jsem tam v útlém dětství jezdila na prázdniny k babičce. Ta ale potom i s dědou umřela a dnes už bych ani netrefila k jejich domečku, kde potom bydlel roky strýc Otta. Ale i ten už zemřel, a tak jsme si s mamkou udělaly v úterý výĺet proti času.

V Třebovicích mně ukázala domek, ve kterém žila s rodiči a sourozenci. Vzpomínala, jak měla pod okny  její maminka vždy zahrádku plnou květin. O kousek dál rostla jabloň, pod kterou bývala lavička a na ní sedával děda. Jabloň ani lavička tam dnes už samozřejmě nejsou. Opravený domek obklopuje vzrostlá plevel. Od jedné domorodkyně jsme se dozvěděly, že domek koupil jeden muž a ten je prodal dalšímu. Ten stavení opravil a chtěl ho se ziskem prodat, což se mu nepodařilo, protože ta oprava nebyla zase až tak bezva udělaná a navíc chtěl za domek nekřesťanské peníze. Tam, kde měla babička s dědou louku s včelínem, je dnes tenisový kurt... Holt doba se mění...

Dál naše kroky vedly k domu, kde bydlela mamčina sestra Jarka. I ten je už prodaný a žijí v něm cizí lidé. Další zastávka byla u domu sestry Marcely. Spolu s manželem vychovala tři dcery, rozvedla se a dnes žije v pečováku v Lanškrouně. Jedna z dcer ji zde jednou za měsíč navštíví...

Putování Třebovicemi jsme zakončily na hřbitově. Hned vedle je obecní úřad, tak mne napadlo zajít se tam zeptat, jak je to s úhradou pronájmu hrobu. No a představte si, že právě letos smlouva končí a bude zapotřebí udělat novou a vše na deset zaplatit. To je ale náhodička! Nechali jsme tam proto na mamku kontakt, aby se s ní mohli pracovníci úřadu zkontaktovat až budou nové smlouvy.

Upravily jsme hrob a vzpomněly na zemřelé. V Třebovicích je hřbitůvek malý a velmi pěkně udržovaný. Uprostřed stojí kříž s německým nápisem, protože z této obce bylo po válce odsunuto mnoho německých obyvatel. Okolo je docela velká plocha s krásně zastřiženým trávníkem, kterou v několika řadách lemují hroby. Ještě by se jich sem vešlo hodně. Možná se ten prostor ale nikdy nezaplní. Obec má dnes okolo osmi stovek obyvatel a základní škola docela bojuje o přežití.

Vesnička je jinak moc pěkně upravená a je vidět, že vedení obce myslí i na nejmenší, pro které je v centru krásné dětské hřiště. Bylo to pěkné vzpomínání... Z Třebovic jsme vyrazily do Lanškrouna, kde v pečováku nedaleko fary "slavného" faráře Zbigniewa Czendlika žije v pečováku teta Marcela. Říkala nám, že tento kněz se nestýká jen s celebritami, ale udělá si čas i na obyvatele tohoto domova, za nimiž občas zajde. Pobyly jsme s ní chvilku, potěšily se navzájem a zašly na oběd U Dobrého Pastýře, který provozuje farnost P. Czentlika. Jedna ze zdí restaurace je "vytapetována" fotografiemi "slavného" faráře, na kterých je zachycený s nejrůznějšímij slavnými osobnostmi tohoto světa. Zjistily jsme, že zde dobře vaří. A potom už jsme valily domů, abychom nabraly síly na další den.

Včera jsme totiž ráno vyjely směr Mistelbach. Po prošmejdění jednoho z obchoďáků jsme si prošly centrum města a v íčku si nechaly poradit, kde ve městě nejlépe vaří typickou rakouskou kuchyni. Dostaly jsme tipy na tři restaurace a jednu z nich navštívily. Byla to fakt taková klasická hospoda, kde výborně vařili. Už dlouho jsem snila o tom, že bych si jednou v Rakousku chtěla dát typický vídeňský řízek z telecího masa, který se sotva vejde na talíř. A tak jsme si ho objednaly. K tomu jsme si daly co jiného než rakouský bramborový salát. Ještě nesmím zapomenout na vynikající polévku se dvěma obřími játrovými knedlíky. Všechno bylo vynikající a nejde to ani popsat, jak moc to bylo dobré. Kája Mařík by řekl, že vše šlo rovnou do ledvin.

Po náročném obědu jsme ještě vyšplhaly na kopeček ke kostelu. Babí už docela supěla a já jsem poznala, že roky fakt přibývájí a už to není, co bylo dřív. Krok se krátí, musí jít pomaleji a občas odpočívat. Celá se taky tak trochu jakoby scvrkla, že mě sahá už jen pod paži... No jsem ráda, že jsme ty dva dny mohly být spolu.

Z Mistelbachu jsme pak ještě jely do Lednice. Mamka tam totiž nebyla od školního výletu, což může být šedesát i více let... Před opraveným zámkem vzpomínala, jak byla fasáda za jejího dětství jen šedivá. Dnes září novotou... A taky stromy se jí zdály větší. No bodejď by ne - za šedesát let, že?

Pěknou tečku za zdařilým dnem udělala návštěva Cafe Fara v Klentnici na úpatí Pálavy. Tam jsme si pochutnaly na výborné kávě, borůvkovém zákusku a karafě vynikající domácí bezinkové limonády. No včerejšek byl trošku dnem gurmánů a obžerství, ale užily jsme si to super. Volba výletů byla dobrá volba. A hlavně jsem měla čas pobýt s mamkou, na kterou nemám jinak čas...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli také čas na své blízké, protože jednou by se mohlo stát, že odejdou a už nikdy nebudete moct udělat to, co byste chtěli... Lenka

Přiznám se, že jsem se včera musela stydět. Proč? Pětadvacet let žiji na Slovácku - pouhých sedmnáct kilometrů od Uherského Hradiště a teprve včera jsem se vyškrábala na Rochus. Zasvěceným nemusím vykládat, že je to kopec nad Hradištěm... Samozřejmě, že jsem tam nešla jen tak, protože jsem zrovna neměla do čeho píchnout... To tedy v žádném případě...

Naopak... Práce včera bylo až nad hlavu. Na 14 hodin jsem měla být v Modré, kde se v kapli svatého Jana Křtitele brali dva mladí krásní lidé. Předtím jsem potřebovala vyfotit referendum, při němž se v Základní škole v Jarošově rozhodovalo, jestli se tato část odtrhne od Uherského Hradiště. Stačilo mně tam být někdy okolo poledne. Obávala jsem se ale, že v ten čas tam bude problém někoho vyfotit.Vyrazila jsem do terénu proto se značným předstihem, jak je u mne ostatně zvykem. Fotku jsem měla hned a našli se i ochotní lidé podělit se o svůj názor, proč se odtrhnout chtějí či nechtějí. Vše jsem měla vyřízeno cca. o půl jedenácté a do svatby zbývalo několik hodin. Volný čas jsem využila k návštěvě Rochusu. Odpoledne se tam totiž otvírala historická stodola, která byla do areálu Parku Rochus přesunuta z Břestku, kde stála už od devatenáctého století.

Chtěla jsem tam udělat nějakou fotku a kouknout, kde stodola vlastně stojí, abych byla trochu v obraze. Ještě, že jsem nedala na rady organizátorů akce, že je nejlepší nechat auto na parkovišti u Kauflandu. Pokud bych na vycházku měla celé odpoledne, tak určitě ano. Nesměla bych ale táhnout zhruba dvacet kilo fototechniky... Mazaně jsem si proto vyjela až na konec Vinohradské ulice, kde jsem našla místo na zaparkování. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, kde Rochus vlastně je, vyrazila jsem dál po svých. No musím říct, že i tak jsem zdolala nějaký kilák, protože jsem lehce bloudila. Jak jsem ale šla okolo těch zahrádek, políček, vinohradů a sadů nad Mařaticemi, tak jsem jen tiše žasla, zírala a styděla se, že jsem zde poprvé. Objevila jsem totiž nádherný kousek země s úžasným výhledem na město, Buchlov i Barborku.... Lidi, tam je nádherně... Kdo ví, tak se musí jen usmívat a souhlasně kývat hlavou...

Měla jsem dojem, že jsem se ocitla v naprosto jiném světě, jiné dimenzi. Vzduch tam voněl úplně jinak než tam dole ve městě a celková atmosféra mne naprosto chytila za srdce. "Tady bych chtěla bydlet," říkala jsem si v duchu a tiše záviděla všem, kdo zde mají sebemenší domeček či chatu. Ano. Bohatě by mně stačila nějaká chatička. Úžasné místo pro život... Na těch políčkách jakoby se zastavil čas... Také se mně líbilo, že tam nahoře lidé staví spíše menší domky a žádné ty milionářské hrůzy, kdy boháči neví, jak by se před druhými předvedli... No prostě úžasný kousek země... Po malém bloudění jsem našla i onu historickou stodolu, kde jsem narazila na ředitele parku Jana Blahůška. Povykládali jsme si, já cvakla pár fotek a já mazala zpátky k autu, abych stihla svatbu.

Na Modré jsem potom potkala bezvadné syny sochaře Olivy, kteří makali v sadu a také jejich maminku Olinku. Ta jim totiž přivezla k obědu guláš, knedlíky, sekanou i džbánek piva. Bylo to moc milé, i když krátké setkání. A potom už jsem prožila zbytek odpoledne s krásnými a zamilovanými novomanžely. Perfektně se s nimi spolupracovalo a myslím, že to je vidět i na fotkách. Znovu jsem se přesvědčila, jak je krásné, když se berou mladí a zamilovaní lidé. Už jsem fotila i svatby, kdy spolu novomanželé třeba pět let žili a někdy měli i dítě. Je jasné, že už to mezi nimi tak nejiskřilo, což se také samozřejmě odrazilo ve fotkách. I když byly třeba hodně dobré, něco jim chybělo... To už je ale na jiné povídání...

Dnes ráno jsem vyrazila poprvé v životě na hody v Ořechově na Uherskohradišťsku. To hlavní hodové veselí tam bylo už včera. Dnes se ale stárci sešli ráno na bohoslužbě. Měla jsem čas povykládat i s osmdesátiletou pamětnicí, která mně říkala, že za jejího mládí se hody slavily v mnohem větším stylu. Fotoreportáž bude zveřejněna v týdeníku 5+2 Uherské Hradiště. A bude tam ostatně spousta dalších věcí a informací. Od října budou na Hradišťsku tyto noviny k dostání ve všech prodejnách Coop. I dnes už máme ale řadu míst, kde si je mohou lidé brát každý čtvrtek, kdy vycházejí, zdarma. Včera jsem si povídala s paní z novinového stánku v Ostrožské Lhotě, která mně tvrdila, že se jich jen u ní rozdá bezmála stovka. Že se lidem noviny líbí. A tak to jsem měla radost, protože mne ta práce baví...

Všechny zdravím a všem přeji, aby Vás práce také bavila a stále jste objevovali ve svém životě něco krásného, co Vás potěší, jako se to v sobotu podařilo hned několikrát mně... Lenka

Docela zajímavý pohled se nabídne všem, kdo v těchto dnech zavítají v blatnickém kostele na choru. Varhanáři zde opravují varhany. Koho by zajímaly bližší informace, dozví se je zde

Parkoviště na Antonínku

Docela mne zvedlo ze židle, když jsem se dozvěděla, jak naši zastupitelé hlasovali o pozemcích, na nichž má být na Antonínku parkoviště. Někteří se zdrželi a jiní byli rovnou proti... A to nemluvím o těch, kdo jsou teď v opozici..

Ti, kdo byli proti i ti, co aliblisticky nehlasovali vůbec, aby si to náhodou s někým nerozházeli, by si měli uvědomit jednu zásadní věc... Když při Děkovné pouti hrdě kráčeli v procesí na Antonínek, tak nešli kvůli tomu, aby se předvedli, že jsou právě v čele obce, a proto se chtějí ukázat v parádním kroji... Na pouť se chodí děkovat za Boží požehnání. Za vše dobré, co nám Bůh dává... Tam se nejde ukazovat a předvádět, ale jde se na počest a coby díkůvzdání Bohu...

Oni zastupitelé tam šli ale zcela naprosto jen kvůli sobě a svému egu. Jinak by přece nemohli hlasovat, jak hlasovali... Oč šlo? Aby se na Antonínku dalo kulturně zaparkovat u lesíka a nebrodit se v případě dešťů po kotníky v bahně... No je to na svědomí každého jednotlivce... Všichni by si ale měli uvědomit, že za chvilku budou zase volby...

Zákaz pití tvrdého alkoholu

Celým národem hýbe prohibice. Kvůli otravám methylalkoholem už zemřelo více než dvacet lidí... Zajímalo by mne, kdo tento smrtící jed pustil mezi lidi zrovna před volbami... Je to divná "náhodička"...

Jinak mne štve, že nikomu nevadí, kolik lidí každý rok zemře kvůli "nezávadnému chlastu"... Ukažte statistiky, kolik lidí se ročně v té naší české a moravské kotlině uchlastá k smrti! Ukažte statistiky, kolik lidí dělá alkoholismus nešťastných! Kolik dětí si nese rány na duši, protože kvůli chlastu nevyrůstaly vůbec v harmonických rodinách! Kolik dětí zažívá pravidelně hrůzu z okamžiku až se tatínek vrátí z hospody a začne tanec, kdy bude všechno rozbíjet a mlátit toho, kdo se mu dostane pod ruku...

O tom se nemluví... Na to je zřejmě i statistika krátká, protože to nemůže vše zaznamenat...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli k dispozici lepší zprávy než ty, co jsou výše uvedené... Jednu pozitivní mám i já! Navzdory oněm komunálním politikům nakonec hlasování o parkovišti na Antonínku prošlo... A venku je stále krásně, tak si to pořádně užívejte!

Lenka

To bylo po revoluci keců, jak nám komunisté vymývali mozky "bezva" seriály Nemocnice na kraji města či Žena za pultem... Třiadvacet let po revoluci běží už několik let obdoba Nemocnice s názvem Ordinace v růžové zahradě. Ženu za pultem nyní nahradil Obchoďák... Moje nervy! Teď by ještě měl nějaký chytrák natočit něco o našich "bezva" politicích, jak to tady vše perfektně funguje a budeme mít náhradu za Muže na radnici... Ach jo...

V Uherském Hradišti jsem dnes slyšela od jednoho kolegy, že několik hodin trvající průvod krojovaných, mu evokuje jiné průvody, které také trvaly hodiny... A někdy se v nich dokonce objevovali i krojovaní... Ach jo... Obyčejný lid, s nímž jsem dnes mluvila, to tak ale nevnímal... Brali to jako spontánní veselici, ve které nechtěli chybět... V první řadě před tribunou se ale "prsili" mocní stejně jako před pětadvaceti lety při oněch jiných průvodech... Tehdy ale lidu pravda mávali z tribun...

V dobách minulých jsme ale účast v průvodech dostávali příkazem. Dnes přijel každý do Hradiště ze své svobodné vůle. Většina lidí si přitom sama zaplatila cestu a nemálo peněz stálo i pořízení a údržba kroje... Další rozdíl vidím v tom, že kdybych tyto řádky napsala a někde šířila před pětadvaceti lety, tak jdu asi bručet do chládku...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se uměli radovat a užívat si života jako ti lidé, které jsem dnes potkávala v krojích v Uherském Hradišti... Pár fotek z Hradiště najdete zde

Dnes v deset dopoledne zažije Slovácké divadlo generální zkoušku Višnového sadu s diváky. Zítra večer potom čeká divadlo premiéra této hry, kterou herci nacvičovali pod taktovkou přísné režisérky Oxany Smilkové od května letošního roku. Zatím mohu prozradit, že se návštěvníci mají nač těšit.

Na pár fotek se mohou zájemci podívat zde

Všem přeji pěkný pátek a ještě krásnější víkend. Pokud někdo vyrazíte na Slavnosti vína a otevřených památek v Uherském Hradišti, tak se tam možná potkáme. Budu tam lítat s fotákem na krku....

Lenka

Oblíbená herečka, která na divadelních prknech, v televizi i filmu září už více než padesát let, přijímala včera v Uherském Hradišti jednu gratulaci za druhou. Odpoledne nejdříve zamířila do Slováckého muzea, kde byla přivítána jak jinak než kyticí s gratulací.

Do tamní galerie si přišla prohlédnout výstavu k filmu Limonádový Joe. "Natáčeli jsme ho ve dvaašedesátém roce, kdy se mně narodila Zuzanka. Je to jako včera," zavzpomínala herečka a poté ochotně zapózovala u kostýmů, v nichž hrála.

Večer ji pak čekalo vystoupení po boku kolegy a kamaráda Josefa Kubáníka v divadelní hře Harold a Maude. Po dlouhém aplausu přišlo na gratulace. Paní Květa se za chvilku topila v záplavě květin. Od ředitele divadla Igora Stránského dostala kromě kytky také nečekaný dárek v podobě nové divadelní role ve hře Popel a pálenka. Zkoušet se začne v dubnu příštího roku a paní Květa bude hrát jednu z hlavních rolí.

Mezi dary se na jevišti objevilo i několik lahví šampaňského. Jedno z nich Květa hned věnovala muži v první řadě. Za odměnu si od něj vymohla polibek. Ředitele divadla pak vyzvala, aby vybral deset diváků, kteří budou mít zdarma vstup na premíéru připravované hry. Pan ředitel nejdříve v rozpacích prozradil svůj mobil, že mu mají lidé poslat SMS a prvních deset získá lístky. Nakonec do rozpravy vstoupil herec a mluvčí divadla Jožka Kubáník, který upravil podmínky na zprávy přes sociální síť facebook. Ráno už byli známi výherci.

Co říct k paní Květě Fialové? Snad vyslovím jen přání, aby jí vydrželo zdraví, stálý úsměv na tváři, pozitivní myšlení, nadhled, vtip a přátelé, kteří ji obklopují a dávají ji svou lásku najevo. No a ona ji samozřejmě opětuje, protože tvrdí, že miluje lidi... 

"Jediným majetkem člověka je čas. Ten je nám darován a máme ho prožít. Od rána do večera za něj musíme děkovat.  Jiný majetek nemáme a my ho nesmíme promarnit. Pro mne je každá minuta překvapením. Všechno je krásné. Co? No, že existuju, že tady můžu být a hrát," řekla oslavenkyně ve Slováckém muzeu.

Všechny zdravím a přeji Vám alespoň trochu energie a vitality, kterou má stále na rozdávání paní Květa Fialová, která prvního září oslaví už třiaosmdesáté narozeniny.

Lenka

Tak jsem se před chvílí dozvěděla, že bývalého starostu Josefa Vavříka čeká soud za špatné hospodaření se svěřeným majetkem. Hrozí mu až tři roky za mřížemi. Více se mohou zájemci dozvět v reportáži České televize zde

Dnes jsem zažila fakt neuvěřitelné setkání s paní, která má sto dva let... Už jsem v minulosti dělala pár rozhovorů s lidmi, kteří slavili sté narozeniny. Za drtivou většinu z nich vlastně odpovídali jejich blízcí. Oslavenci totiž většinou už téměř neslyšeli, a tak jen tak koukali někam do dáli...

Tato paní byla ale úplně jiná. Slyšela lépe než nějaká šedesátnice, perfektně s vtipem glosovala určité situace a nakonec si s ošetřovatelkou při trazistoráku zatrsala! A žádnou dechovku! Valila na moderní hudbu a i se tak vrtěla. No bylo to něco neuvěřitelného. Navíc byla plná energie a humoru. Když začala šermovat rukama, že se fotit nebude, tak jsem fakt neměla šanci. Kamarádka ji tedy přátelsky chytila za ruce, abych mohla fotit a stařenka bleskurychle zvedla před objektiv nohu :) No my jsme se dnes tak nasmály, že to bylo fakt něco. Mohla by druhým optimismus rozdávat.

A co vidí jako recept na dlouhověkost? Hodně tvrdé práce a málo jídla :) To je haluz co? Sama dřela celý život. Před čtyřiceti lety odešla do důchodu. Dnes dokázala přesně vyjmenovat, kde od kdy do kdy pracovala - s počtem sezon. Neuvěřitelně jsem jen kroutila hlavou. A zapomeňte na to, že by byla studovaná! Kdepak! Dřela na poli a taky byla uklízečka...

Koho to zajímá, tak jsem včera byla také celý den na Antonínku. Více je zde No a také jsem byla na po dvaačtyřiceti letech obnovených Dožínkách v Horním Němčí. Lidé tam dokázali, že se umí skvěle bavit bez dotací z Evropské unie a jiných grantů. Prostě se před pár týdny rozhodli, že obnoví Dožínky a taky se tak stalo. Dědina se dala dohromady a skvěle se tam potom bavili mladí i dříve narození. V Horním Němčí jsem byla poprvé a zjistila jsem, že je to nádherná dědina... Fotoreportáž z akce se objeví v týdeníku 5+2 na Uherskohradišťsku. Také tam bude fotorepka z folklorního večera ve Strání a veteránů, kteří zase projízděli Moravským Slováckem.

Jo na Slovácku to žije. Jak jsem tak putovala Uherskohradišťskem a Uherskobrodskem, tak jsem se také doslechla o nějakých průserech, na které také zaostřím a najdete je v týdeníku 5+2 dny. Po cestě do Strání jsem se v pátek zastavila v Brodě, kde byla vernisáž sochařského sympozia. Díky němu má město zase tři krásné sochy. Tu jednu je ale třeba ještě dotesat - více v novinách...

Mějte se krásně a ať Vás život baví jako onu paní, která už tady "bojuje" sto dva let...

Lenka

A tady je pár fotek, jak pamětnice řádí a raduje se ze života s jednou z pracovnic domova, pro které měla jen samou chválu...

Tak jsem teď koukala chvilku na vzpomínání maminky mladé dívky z Itálie Chiary Luce Badano. Zemřela na rakovinu kostí v necelých devatenácti letech. Její maminka vyprávěla účastníkům Setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou o jejím životě a především živé víře v Boha. Přes obrovské utrpení, které prožívala, se dokázala radovat ze života a dokonce povzbuzovat druhé. Narodila se v roce 1971 a v nedožitých devatenácti letech zemřela. V roce 2010 byla prohlášena za blahoslavenou.

A proč to tady všechno píši? Bylo úžasné sledovat ty davy mladých lidí, které pozorně naslouchaly vyprávění maminky Chiary Luce. Pršelo a oni vytrvali. Závěrečný aplaus vestoje nebral konce. Koukala jsem na to a říkala si: "Toto jsou mladí lidé země, o které se často vypráví, jak je ateistická, jak ubývá věřících, že už dnes vlastně nikdo nevěří." Pohled na ty mladé lidi mne znovu (jako už tolikrát) usvědčil, že to s naší zemí není zase až tak zlé, jak se s oblibou tvrdí...  Ti mladí jsou pro nás všechny velkou nadějí. Nestály tam a netleskaly staré babičky v šátcích těsně nad hrobem. Byli to nádherní mladí lidé...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se dokázali kolem sebe koukat s otevřenýma očima a nevěřili všemu, co se objevuje v médiích, co tvrdí různí "chytří" lidé a politici. Stačí používat obyčejný selský rozum a zjistíte, že je občas mnoho hodně jinak než se nám někdo snaží vsugerovat. K tomu Vám přeji hodně pozornosti a síly nenechat se ovlivnit a zmanipulovat nějakými darebáky...

Lenka

P.s. A tady je pro zájemce o životě Chiary Luce více

Dnes měl svátek sv. Vavřinec a v Hluku začaly hody. Mši svatou sloužil světící biskup z Českých Budějovic Mons. Pavel Posád. Byla jsem tam a jsem za to vděčná. Pan biskup připomněl život sv. Vavřince. V závěru bohoslužby prozradil, že sloužil jako kněz v brněnské diecézi. Působil třeba v Ratíškovicích na Hodonínsku. Po revoluci potom také u sv. Tomáše v Brně. "Tam jsem míval o velikonoční vigilii i pětašedesát křtů dospělých lidí. To bylo něco úžasného. Sloužil jsem ale v pohraničí i v kostelích, kde chodilo v neděli na mši svatou třeba jen šestnáct babiček. Sbírku jsem tam měl vždy spočítanou raz-dva. Už jsem dopředu věděl, že to bude šedesát dva korun," zavzpomínal na své zkušenosti z kněžské služby biskup.

Poté se přítomného místostarosty Davida Hájka zeptal, kolik žije v Hluku obyvatel. Ten mu obratem odpověděl, že 4 333. Biskup na to řekl: "Tak je vás tady hodně, ale všichni tady nejsou. Vyřiďte moje pozdravy těm, kdo se možná báli, že by se sem nevešli, a proto nepřišli. Posílám jim své požehnání," kladl všem přítomným na srdce biskup. A bylo to skutečně upřímné, tak tady jeho pozdravy vyřizuji.

Všechny zdravím a přeji Vám krásný víkend, který je celý před námi. Můžete někam vyrazit! Zítra od 8 do 13 otevřou své dveře Sklárny ve Strání. Od rána je připravena zábava v rámci oslav v Hluku. Vladimír Šácha bude malovat ornamenty v památkových domcích a také tam bude možné si pochutnat na dobovém obědu. Zítra v Hluku také slaví fotbalisté 80 let existence a chybět nebude folklor ani dechovky. Folklorní odpoledne bude zítra také ve Slavkově u Boršic. No a v Hostětíně si v neděli při mši připomenou 600 let od první písemné zmínce o obci. Na Slovácku to prostě žije :)

Prostě všem přeji, aby si užili dnů volna! Lenka

Ve čtvrtek vyšlo na Uherskohradišťsku další číslo týdeníku 5+2. Je to neuvěřitelné, ale už jsme vyšli patnáctkrát... Mně to tedy letí neskutečně... Pro ty, kdo nemají šanci se k našim novinám dostat, sem dám dva články. Jeden je o o Muzeu Bojkovska, protože ho vede úžasný chlapík. Byla radost se s tímto mužem setkat a dělat rozhovor. Mám ráda lidi, kteří jsou zapáleni pro to, co dělají a Tomáš Hamrlík takový rozhodně je!

Muzeum darovalo městu dárek

Ještě před třemi lety hrozilo, že zůstane Muzeum v Bojkovicích zavřené. Dnes se pyšní prestižním oceněním a nový ředitel Tomáš Hamrlík má spoustu dalších plánů.

Bojkovice –  Muzeum Bojkovska darovalo městu k jeho letošnímu 650. výročí od první písemné zmínky o Bojkovicích krásný dárek. Získalo totiž druhé místo v soutěži Gloria muzealis za počin roku. Akční ředitel muzea Tomáš Hamrlík ale rozhodně nezůstává se získaným oceněním spát na vavřínech. V hlavě nosí spoustu další plánů. Kdo ho zná, moc dobře ví, že od myšlenky k realizaci u něj není vůbec daleko.

Překvapivé ocenění

„Do soutěže za loňský rok jsem se přihlásili jen tak. Uzávěrka byla letos v únoru. Ani jsem nevěřil, že něco vyhrajeme. A ono to vyšlo,“ řekl v úvodu našeho setkání Tomáš Hamrlík. Ještě v roce 2009 přitom nebylo vůbec jisté, jestli muzeum ve městě zůstane zachováno.

Uzavřelo se kvůli opravě zámku Nový Světlov a exponáty putovaly do depozitu. Poté radní hledali vhodného ředitele. V prvním kole se jim ho nepodařilo vybrat. „Dozvěděl jsem se o tom a řekl jsem si, že se musím přihlásit. V roce 2007 jsem byl v Bojkovicích jedním ze zakladatelů Muzejního spolku Aloise Jaška, kde jsem byl místopředsedou. Říkal jsem si, že by byla hanba, kdybych se nepřihlásil,“ zavzpomínal na rok 2009 vystudovaný historik a muzeolog.  V té době učil děti v Základní škole v Žeravicích na Kyjovsku. Konkurz vyhrál  a do funkce nastoupil prvního ledna roku 2010. „Mým prvním úkolem bylo udělat pořádnou inventuru a sepsat veškeré exponáty v depozitu. Celkem jich je dvacet tisíc a dalších devět tisíc kusů čítá muzejní knihovna,“ připomněl ředitel.   Ke zlomovému okamžiku došlo v roce 2010, kdy se z muzea stala příspěvková organizace města. Depozit byl umístěný v budově sídla pošty. Právě zde se nakonec také našly výstavní prostory.  Vloni, kdy si muzeum připomínalo osmdesát let existence, se podařilo jubileum v květnu oslavit otevřením muzea.  „Otevřeli jsme první část expozice,“ upozornil ředitel. Vzápětí dodal, že nyní už je přístupná i druhá část. Muzeum se rozkládá na pěti stech metrech čtverečních.  V sedmi místnostech a na chodbách se mohou návštěvníci například seznámit se soudnictvím ve městě, cechy a řemesly, sakrálním uměním, tradičním životem předků a třeba navštívit také jednu plně vybavenou školní třídu z poloviny minulého století.

Ředitel chtěl přijít

s něčím originálním

„Věděli jsem ale, že musíme být v něčem originální. Proto jsme zde v pěti místnostech zřídili byt z padesátých let,“ připomněl ředitel Hamrlík. V kuchyni, obývacím pokoji, ložnici, koupelně i na toaletě je vše zachováno, jak za časů našich babiček. Na stole leží Lidová demokracie z třiapadesátého roku, v koupelně je funkční pračka, v obýváku rádio i s gramofonem. Provozu jsou schopné také všechny přístroje v kuchyni. Nechybí zde mixer, sporák s troubou či žehlička. Na záchodě jsou nařezané staré noviny, které ve své době v mnoha domácnostech nahrazovaly toaletní papír. Ze stropu visí dobové lustry a stěny zdobí typická válečková výmalba. „Lidé nám veškeré vybavení darovali zdarma. Našlo se také mnoho řemeslníků ochotných pomoct. Všem patří veliký dík,“ upozornil ředitel. V muzeu jsou kromě toho dvě místnosti určené ke krátkodobým výstavám. V době naší návštěvy v jedné z nich vystavovala obrazy Ladislava Kotačková z Hluku. V druhé měli svou expozici hasiči, kteří si letos připomínají 130 let existence.

Plány do budoucna

Ředitel už teď plánuje zpřístupnění dalších prostor. „Ve zbývající části chodby chceme připomenout první a druhou světovou válku a novodobou historii. Poslední místnost potom bude patřit spolkům a sportu ve městě,“ prozradil Tomáš Hamrlík. Při loučení přiznal, že v muzeu využije i praxi ze školství. Stále totiž přemýšlí nad tím, jak vše zorganizovat a připravit tak, aby zaujal školáky. V současné době je jediným stálým zaměstnancem muzea. V sezónně vypomáhá brigádnice. Podle jeho mínění bude ale do budoucna zapotřebí alespoň ještě jeden pracovník. Vloni si sem za pouhého půl roku provozu, kdy málokdo o znovuotevření muzea věděl, našlo cestu dva tisíce návštěvníků.

Věřím, že o muzeu toho v budoucnu budu psát ještě víc. Minulý týden jsem ale dostala také zajímavý tip. Volal mi známý, že slyšel, že v Bánově propouští lidi z družstva, a že se bude prodávat snad Rusům. Zavolala jsem tamní paní vedoucí, ale ta se se mnou vůbec o ničem nechtěla bavit, že je to věc jen a jen zaměstnavatele a zaměstnanců. Víceméně mně ale potvrdila, že se tam fakt propouští. Nasedla jsem tedy do auta a poprvé v životě zamířila do Bánova. Po cestě jsem se modlila, abych narazila na někoho, kdo mi poradí. Bylo mně jasné, že do družstva jít nemůžu. Chtěla jsem ale mluvit s těmi propuštěnými lidmi. Vím, jak je těžké shánět práci v tomto regionu jen pár kilometrů od slovenských hranic.

No a měla jsem opět ono novinářské štěstí. Zastavila jsem u obchodu, zeptala se muže v autě a ten mně řekl: "Jeďte za mnou." Dovedl mne tak k domu, kde jsem nasedla do cizího auta, projeli jsme celou vesnici a já si jen do deníčku psala jména lidí, kteří bydlí v konkrétních domech. Do mozku jsem si pak musela zapsat trasu, kudy jsme jeli. Ale zvládla jsem to a podařilo se mně s těmi lidmi mluvit! Jen mne zarazilo, jak moc někteří měli strach... Připadala jsem si skoro jako za komunistů... Prostě hrozná deka strachu na těch lidech ležela... Snažila jsem se je přesvědčit, že už vlastně nemají co ztratit, protože už je z práce vyhodili... No ale přesto měli strach...

A tady je článek z této mé pracovní jízdy:

 Lidé dostali výpověď, krávy se rozprodávají na Ukrajinu a do Polska

Bánov – Smutek, beznaděj a bezmoc zaplavila devět zaměstnanců firmy Zeas Bánov. Dostali výpověď a po ukončení výpovědní lhůty zůstanou ve většině případů bez práce.

Za totality přitom Zemědělské družstvo Bánov zaměstnávalo v živočišné a rostlinné výrobě tisíc pracovníků. Ještě nedávno jich zde pracovalo devatenáct. Brzy z nich zůstane pouhých deset. Nikdo přitom netuší, jestli se nebude po sklizni propouštět dál.

„Nebudu se k této věci vyjadřovat. Je to záležitost mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci,“ reagovala na náš dotaz, jestli jsou informace pravdivé, vedoucí pracovnice Zeas Bánov Jana Vykoukalová.

„Je to tak. Jsem ve výpovědní lhůtě. Jestli dobře počítám, tak nás dostalo výpověď devět. Nikdo nám nevysvětloval proč,“ uvedl pětačtyřicetiletý Pavel Beníček. Poté se svěřil, že je to pro něho vše velmi těžké. Má dva velké syny, jednoho ročního a další dítě je na cestě.

„Jeden ze starších kluků jde na vysokou, máme rozestavěný barák a hypotéku,“ vypočítal závazky muž. Původně se vyučil chovatelem v Kroměříži. Později si ale pořídil stolařskou dílnu a podnikal. Před sedmi lety se vrátil ke svému původnímu řemeslu, protože nebylo příliš mnoho zakázek. V družstvu byl stájníkem. „Platili nás dobře. Navíc jsem nemusel nikam dojíždět. Teď jsem rád, že mám aspoň tu dílnu,“ povzdechl si Pavel Beníček. 

Bez práce zůstal i devětačtyřicetiletý Josef Zálešák. V kravíně měl na starosti čistotu a stlaní. „Vše jsme dělali strojově. Starali jsem se o zhruba tři sta krav a potom ještě také o jalovice. Celkem to mohlo být okolo čtyř set kusů,“ prozradil Josef Zálešák. Poté přiznal, že už se mu nějaká práce rýsuje. Za výhodu označil, že je profesionální řidič a kromě toho má také svářečský průkaz a další odborná osvědčení. „Čím víc toho člověk umí, tím lépe se mu shání práce,“ připomněl důležitou věc muž.

Nejsmutnější ze všech oslovených byla čtyřiapadesátiletá žena. Nechtěla uvést své jméno, ale redakce ho zná. V bývalém zemědělském družstvu pracovala třiadvacet let. Pamatuje dobu jeho největšího rozkvětu, kdy zde bylo zaměstnáno tisíc lidí. „Široko daleko jsme byli první, kdo měl počítač. Stál tehdy tři sta tisíc a já jsem byla mezi prvními, kdo se na něm učil,“ zavzpomínala bývalá mzdová účetní družstva. V roce 2 000 ale dostala výpověď. Poté pracovala v AVIX v Uherském Hradišti, kde dostala po osmi letech také výpověď. Poslední tři roky pracovala v akciové společnosti Zeas Bánov jako dojička. Nyní je ve stavu nemocných a moc dobře ví, že ve svém věku bude mít nemalé problémy sehnat práci.

Mezi lidmi je veřejným tajemstvím, že majitel krávy rozprodá do Polska a jalovičky poputují do Ruska a na Ukrajinu. Před pár lety přitom byla z dotací v Bánově postavena moderní dojírna.

Na webových stránkách má společnost uvedeno: 

ZEAS Bánov, a.s., vznikla v roce 1995 transformací zemědělského družstva na akciovou společnost. Společnost se zaměřuje především na živočišnou výrobu a ekologické zemědělství. Do skupiny LUKROM byla začleněna v roce 1998.  Za účelem výroby objemových krmiv pro živočišnou výrobu jsou pěstovány na orné půdě o výměře cca 500 ha kukuřice na siláž a vojtěška. Nosným programem společnosti je produkce mléka. Na farmě Bánov je ustájeho 300 ks mléčných krav typu černostrakatý holštýn. Na farmě v Suché Lozi je soustředěn chov jalovic, které jsou jako vysokobřezí přemístěny na farmu Bánov. Ekofarmy v Bystřici pod Lopeníkem a v Komni jsou zařazeny do programu ekologického zemědělství. Ve filosofii naší společnosti se odráží hledání cesty k úctě a zodpovědnosti  člověka k člověku, k přírodě a univerzálním zákonům.

V pátek jsem nemohla chybět při zahájení oslav dvacátého výročí existence historické skupiny Memento mori v Uherském Ostrohu. V sobotu jsem odpoledne "valila" do Strání, kde se u tamního rybníku bojovalo při Straňanské lávce. V nedělním odpoledni jsem potom své putování regionem uzavřela opět na zámeckém nádvoří v Uherském Ostrohu, kde pokračovaly oslavy kulatého jubilea Memento mori...

Těmi třemi dny se jako neviditelná nit stále vinuly olympijské hry. Kdo mne zná, tak ví, že prostě sport je má láska a atletika nade vše... Jo, jo... Byly doby, kdy jsem tvrdila, že sport = vytrvalostí běh, je můj celý život, že si bez něj prostě nedokážu představit život... A vidíte... Už je to patnáct let, co závodně neběhám. Vytrvalostní běh mně vzala další moje láska. Jaká? No přece novinařina... Po svých zkušenostech, ale už neříkám, že si bez ní nedovedu představit svůj život... Jsou dny, kdy si říkám: "Jo! To je přesně to, co miluju! Jsem šťastná, že tuto práci dělám!" Co já ale vím, co ještě budu v životě dělat, že?

No a jak jde dohromady olympiáda a nějaké (pro někoho možná přízemní...) zpravodajství z regionu? Divili byste se, ale docela úzce.. Uvědomila jsem si totiž jeden zásadní fakt. Když koukám na olympijské boje, tak mají můj velký obdiv všichni, kdo tam jsou. Nejen ti, kdo nakonec stojí na bedně, ale i ti, co skončili v boji poražených... Proč? No koukněte se třeba jen na to, jak těsné byly boje třeba v silniční cyklistice... Jak malé byly rozestupy mezi těmi chlapy... Anebo třeba takový triatlon... Ta dřina jen vše uplavat, poté bušit jako divá do pedálů kola a nakonec úžasně zaběhnout, aby ty ženy získaly některou ze tří nejcennějších medailí... Patnácté místo Venduly Frintové a dvacátá příčka Radky Vodičkové jsou proto úžasné výsledky. Zvlášť když naše holky zřejmě zdaleka neměly takové podmínky na přípravu jako jejich soupeřky.  Stejně tak šedesáté sedmé místo Ivany Sekyrové v maratonu žen, která je podle našich komentátorů poloamatérka! Tuto drsnou trať dokázal zaběhnout za 2:37:14, což je skvělý čas... A tak by se dalo pokračovat přes Kreuzigera a celou řadu dalších...

Na olympiádě totiž bojují ti nejlepší sportovci naší planety. A svým způsobem je úplně jedno, jak skončí. Prostě odvádí nejlepší výsledky, proto jsou na olympiádě. No a zpět do našeho regionu - do bývalého okresu Uherské Hradiště. Jak už jsem v úvodu vzpomenula, historická skupina Memento mori slavila dvacet let existence. Bylo úžasné v nedělním odpoledni sledovat, kolik stovek lidí tito nadšenci dnes v Ostrohu dokázali pobavit. Dětmi počínaje přes střední generaci až po seniory... Za jejich uměním se přitom skrývá neuvěřitelné množství práce. Šitím kostýmů počínaje, přes údržbu brnění až po nácvik samotných vystoupení. Jsou to hektolitry potu a také nervů, protože aby spolu vyšlo více lidí, dokázali se na všem domluvit a fungovali, jak fungují, není vůbec žádná legrace...

Ve Strání, kde se lidé bavili a soutěžili při Straňanské lávce, bylo zase úžasné, kolik se sem přišlo pobavit lidí. Svou účastí a vstupným podpořili činnost mladých hasičů v obci. Většina práce s organizací a programem samozřejmě ležela na bedrech pořádajících hasičů. Pokud by ale nepřišli návštěvníci, tak by jejich snaha byla k ničemu... Takže velký dík patří i všem, kdo přišli podpořit hasiče...

Tož tak...

Sobě i Vám přeji, aby takových zapálených a výjimečných lidí bylo v naší zemi co nejvíce. Bez nich by byla tato země o mnoho chudší...

Všechny zdravím a přeji všem věrným návštěvníkům těchto stránek klidný pracovní týden... Lenka

Tady je fotoreportáž ze Straňanské lávky a tady z oslav kulatého jubilea Memento mori v Uherském Ostrohu...

Minulý týden mne pracovní povinnosti přivedly do Fryštáku. Poprvé v životě jsem zde navštívila Dům Ignáce Stuchlého. O činnosti tamních salesiánů jsem psala pro týdeník 5+2 dny. Do článku se samozřejmě zdaleka nevešlo vše, co jsem se dozvěděla. Chtěla bych zde zmínit jeden zásadní fakt, který v něm chybí. Když mne salesiánský kněz, a jinak také dlouholetý kamarád, František Bezděk provázel celým rozsáhlým objektem, dovolil mně ke konci exkurze nahlédnout i do míst, kde bydlí samotní salesiáni. Zatímco prostory určené hostům svítí a mnohdy ještě i voní novotou, salesiáni žiji v mnohem skromnějších poměrech. Viděla jsem prošlapané linoleum, starý nábytek a sociálky odhadem někdy ze sedmdesátých let minulého století. Možná jsou i starší. Samotní salesiáni ve Fryštáku tedy rozhodně nepatří k těm, kdo by žili v nějakých zlatých palácích.

O jejich činnosti dnes vyšel článek na krajských stránkách Zlínského kraje týdeníku 5+2 dny. Více je zde:

Orientační dny stmelují kolektivy

Fryšták – Do Domu Ignáce Stuchlého (DIS) ve Fryštáku míří každým rokem stovky mladých lidí. Někteří z nich možná ani netuší, že tamní pobyt prožili v řeholní komunitě. Program pro ně totiž připravují salesiáni Dona Boska a jejich spolupracovníci.

Na vesměs mladých mužích při prvním pohledu ale nikdo nepozná, že jsou kněží. Obyčejně jsou oblečení ve sportovním, na nohou mají trekové boty či tenisky. Sami tvrdí, že své hosty v žádném případě nechtějí prvoplánově obracet na víru.

„To by bylo velmi laciné. U nás se nikdo nemusí bát nějakého vymývání mozků. Rozhodně tady neskloňujeme od rána do večera slovo Bůh či Ježíš,“ upozornil ředitel DIS salesiánský kněz František Bezděk. Hlavním cílem tzv. Orientačních dnů je stmelení kolektivů jednotlivých tříd. A to se salesiánům a jejich spolupracovníkům z řad laiků velmi daří.

Školy se do Fryštáku

už dlouhé roky vrací

Jasným dokladem je fakt, že se do Fryštáku pedagogové se svými svěřenci už roky vrací. Vloni dokonce padl rekord  v počtu účastníků, kdy se Orientačních dnů zúčastnilo 1 626 školáků a studentů ze základních i středních škol.

Pedagogové chválí

vynikající spolupráci

„Jezdíme sem už od roku 1998. Naším cílem je, aby studenti společně prožili něco pěkného, poznali se a posílilo to vztahy v kolektivu.  Ve Fryštáku jsou schopni takové programy připravit. Jsou to profesionálové. Máme s nimi jen velmi dobré zkušenosti,“ uvedla výchovná poradkyně Gymnázia a Jazykové školy Zlín Jana Karolová. Stejnou zkušenost má také zástupkyně ředitele ZŠ Vyhlídka ve Valašském Meziříčí Jarmila Malíková. „Začali jsme spolupracovat před deseti lety. Kromě Orientačních dnů využíváme i adaptační pobyty pro žáky šestých tříd. Po návratu kolektivy fungují skutečně bez konfliktů,“ řekla Jarmila Malíková.

Inspirace z Německa

Metodiku Orientačních dnů  převzali salesiáni v devadesátých letech minulého století z Německa a upravili ji na české podmínky.  Školám nabízí zážitkové programy na stmelení kolektivu. Jdou tak ve šlépějích svého zakladatele italského kněze Dona Boska, který se věnoval mládeži a pomáhal nejchudším klukům  z ulice.

Dnes není materiální,

ale citová chudoba

Podle Františka Bezděka se ale doba změnila. Dnes není chudoba materiální , ale spíše citová. „Ti, kteří dělají ve třídě největší problémy, zpravidla prostě stojí o pozornost. Jakoby křičí: ‚Všimněte si mne! Něco mně chybí!‘, upozornil František Bezděk. Učitelé mají ve vyučování  jen omezené možnosti,  proto využívají nabízené pomoci ve Fryštáku.

Fond pomáhá těm,

kdo na pobyt nemají

Program je postavený tak, že jsou hned v úvodu pro účastníky připraveny hry na prolomení ledů. Dále vedou ke zlepšení týmové spolupráce a nechybí  diskuse. „Pro nás je nejdůležitější  právě vlastní názor každého účastníka. Nejsme tady od toho, abychom někomu vnucovali své názory,“ připomněl František Bezděk. Neméně důležité také je, aby se zúčastnila celá třída. Pro ty, kdo se omlouvají, že se nemohou zúčastnit z finančních důvodů, je určen fond pomoci, z něhož pořadatelé potřebným dětem uhradí polovinu pobytu. Svou aktivitu berou salesiáni jako otevřenou práci pro společnost.

Vydali knihy

„Je to vlastně prevence. Zaměřujeme se nejen na vztahy, ale také na závislosti,“ upozornil ředitel DIS. Letos středisko vydalo dvě knihy s názvem Orientační dny. Jedna je určeně základním a druhá středním školám. Salesiáni na publikacích pracovali s pedagogy  dvanácti škol a vydali  je díky dotaci z Evropské unie.

Za totality zde byl

domov důchodců

DIS, kde byl v době totality domov důchodců, prošel po revoluci rozsáhlými opravami. V první etapě prošly přestavbou pokoje. Dále došlo na opravu přízemí, kde vznikla recepce s barem. V třetí etapě se opravila kuchyně, jídelna a vybudovalo nové hřiště s umělým povrchem. „Na různé programy se nám daří získat dotace z města, kraje a MŠMT. Investiční akce ale musíme vesměs hradit z vlastních zdrojů. V tomto směru jsme mohli mnohé vybudovat jen díky darům drobných sponzorů,“ upozornil ředitel. V poslední době se tak podařilo zřídit nový moderní výtah a v plánech je také sociální zařízení, které vyjde zhruba na dva miliony korun.  Pokud by někdo chtěl přispět, může svůj dar poslat na číslo účtu: 1400565339/0800.

Kdo jsou salesiáni:

Společnost svatého Františka Saleského (Salesiáni Dona Boska, SDB) je kongregace v katolické církvi.  Zakladatelem salesiánů je italský kněz Jan Bosco (1815-1888). Kongregace se věnuje výchově mládeže. S tímto účelem salesiáni provozují celou řadu středisek mládeže a podobných aktivit.  V českých zemích zahájili salesiáni činnost v roce 1927. První český salesián P. Ignác Stuchlý (1869 - 1953) přišel do naší vlasti až ve svých 58 letech, ale měl za sebou bohatou zkušenost z Itálie a Jugoslávie. Mateřským domovem se stal chlapecký ústav ve Fryštáku u Holešova. Za druhé světové války zabraly útvary SS  i ústav ve Fryštáku. Přes všechny těžkosti však salesiánské dílo pokračovalo dál. V roce 1950 působilo v českých zemích 261 salesiánů ve dvanácti domech.Další rána dopadla v padesátých letech ze strany komunistů. Domy byly zabrané a 47 salesiánů skončilo v kriminále. K obnově činnosti došlo až po roce 1989. V současné době v šestnácti komunitách žije 164 členů.

Olympiáda a Slavnosti česneku v Buchlovicích - že to nejde dohromady? Ale jde! Tím vším jsem včera a dnes žila. Nejdříve ke včerejšímu zahájení olympiády. Mně se líbilo, protože bylo originální. Chvílemi se mně zdál na ploše sice chaos a lidí tam bylo jako v mraveništi, ale  každý věděl, co má dělat.

Nejvíc mne ale pobavilo oblečení našich olympioniků. Už před jejich odletem na olympiádu jsem s napětím sledovala, kolik se kolem oblečení české olympijské výpravy popsalo papíru a internetových stránek. To bylo keců, jak je to příšerné, že budou naši sportovci za chudáky a blbce... A ejhle! Nakonec nebyli za žádné blbce, ale sklidili úspěch, protože prostě gumáky zaujaly mnohé novináře prestižních novin z celého světa. Češi prostě byli jiní, a tak byli vidět... No a ejhle! Naši komentátoři a "odborníci" na módu začali také pět chválu. Ach jo... Já sama se přiznám, že gumáky nemusím... Zaregistrovala jsem "gumákovou" módu, ale představa, jak se v této obuvi "bezva" jde a potí nohy, mne fakt neláká. Naše výprava byla ovšem na olympiádě k nepřehlédnutí, takže klobouk dolů před těmi, kdo oblečení sportovců vymýšleli. Oni v tomto směru vyhráli hned první den. Uvidíme, jak to půjde našim sportovcům. Kéž by byli také tak úspěšní.

No a teď zpět na Slovácko. dnes jsem se značným předstihem, jak to u mne bývá zvykem, vyrazila na Slavnosti česneku do Buchlovic. Chtěla jsem tam být cca. půl hodiny předem, abych si v klidu zaparkovala v uličce za parkem. Dojela jsem na místo ale o hodinu dřív. Když jsem vyjížděla z Boršic u Buchlovic, tak jsem si říkala, co tam tu hodinu jako budu dělat. Při vjezdu do Buchlovic jsem se ale nestačila divit. Organizátoři odkláněli auta na parkoviště snad dva kilometry od parku. Odsud "mazaly" davy po svých. Prý tam měla jezdit kyvadlová doprava, ale já ji zrovna neviděla.

Mužům v reflexních vestách jsem argumentovala tím, že jsem novinář, a tak mne pořadatelé pustili až do městečka. Potom jsem měla ale stejně dost velký problém zaparkovat v bočních uličkách a pěšky jsem musela absolvovat s foťáky pořádný kus cesty. Takže to byl první šok. Druhý šok byly ty davy lidí, které zaplavily celé náměstí a částečně i zámecký park.

Proč se tak divím? No já byla v Buchlovicích fotit Slavnosti česneku někdy před šesti lety a to byla zcela odlišná akce než dnes! Odehrávala se v komorním prostředí zámeckého parku v okolí výstavy fuchsií. Bylo to tam nádherné... Letos se paličky česneku do parku snad vůbec nedostaly. Jejich prodej byl koncentrován v jedné boční uličce v centru městečka. Slavnosti se zahajovaly na zámeckých schodech a byla to sláva veliká. Mně se to ale zdála trošku už komerce... Zato ale pořadatelé nemohou, že se to tak zvrhlo.

Jinak kilo česneku se prodávalo údajně až za 350 Kč... Já viděla nejdražší za 320 Kč a byla u toho stánku fronta "jak sviňa"... Tož nevím... Jo a bramorák byl za čtyřicet a více korun... Tak jsem si nechala zajít chuť... Udělám si ho doma a cena bude někde úplně jinde.. Přiznám se bez mučení, že kdybych nešla do Buchlovic dělat fotoreportáž, tak už bych tam asi na podobnou akci nešla. Ty davy lidí a blázinec s tím spojený fakt nemusím...

Jednoznačně největší fronta byla u stánku Jana Kozáka. "Proč je právě o tento česnek takový zájem? Má ho prostě kvalitní," řekl soukromý zemědělec Jan Němeček z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Poté prozradil, že patří mezi Kozákovy dodavatele česneku. "Letos ale česnek nemám. Vymrzl. Mohla zůstat jen tak desetina úrody. Z toho nám ještě něco pokradli zloději," podělil se o zkušenosti s letošním pěstováním česneku Jenda Němeček.

A to je všechno! Jdu odpočívat! Anebo žehlit? Nevím... Mohla bych i psát. Včera jsme totiž podnikli s Filipem další výpravu na Kopanice a máme hoooodně zajímavý materiál a krásné fotky! O tom ale zase až někdy jindy :)

Všechny zdravím a přeji Vám krásný zbytek víkendu! Lenka

Minulý týden mne moje práce dovedla poprvé v životě na Žítkovou. Dozvěděla jsem se totiž, že se tam natáčí reality show Farma. Když jsem tam vyrazila, tak jsem prakticky vyrážela do neznáma. Vůbec jsem netušila, jestli se mně podaří získat nějaké informace a něco nafotit. Fotky jsem považovala za sci-fi. Měla jsem totiž informace, že je vše střeženo bepečnostní agenturou, která je naprosto nekompromisní. No a představte si, že se mně podařilo udělat i fotky. Svým způsobem to považuji za zázrak. Zítra o mém putování Žítkovou vyjde velká reportáž v týdeníku 5+2 dny. Je noc před vydáním novin, které se lidem rozdávají zdarma, a tak si své zážitky tady dovoluji zveřejnit s předstihem. Dělám to pro ty, kdo se k novinám nedostanou, protože prostě nebydlí v okrese Uherské Hradiště.

Tady jsou mé zážitky:

Na Žítkové se natáčí reality show Farma

Žítková –  Už i vrabci na střeše si na Kopanicích cvrlikají, že se v Žítkové natáčí reality show s názvem Farma. Televizní štáb Novy zde okupuje jedno stavení, kam postupně přivezl dvanáct soutěžících. Dvanáct farmářů, z nichž vzejde vítěz, který získá jeden milion korun.

Starosta potvrzuje informace

Starosta obce s necelými dvěmi stovkami obyvatel potvrzuje informaci. „Je to tak! Stavení a pozemek, kde se vše odehrává, ale leží na katastru Pitína! Celý štáb jezdí ovšem přes Žítkovou,“ upřesňuje starosta obce Josef Pernička.  Vzápětí prozrazuje, že část filmařů dojíždí z Luhačovic a moderátorka reality show Tereza Pergnerová je ubytovaná přímo v hotelu na Žítkové

Ledově chladné recepční

a sdílná domorodkyně

„Nikomu neposkytujeme žádné informace o tom, kdo je u nás ubytovaný,“ dozvídám se od ledově chladných dívek na recepci čtyřhvězdičkového hotelu, který by člověk kdesi na konci světa ani nečekal. Mám ale štěstí. Na autobusové zastávce stojí sdílná domorodkyně. Záhy zjišťuji, že má o všem velký přehled. V obci žije od narození . „Musíte jet dolů do údolí a pak se dáte doleva. Dál se ale nedostanete. Je to tam obklíčené ochrankou, které neproklouzne ani myš,“ upozorňuje ochotně čtyřiasedmdesátiletá Anna Mikulková.

Vítězství přeje Libušce

Poté připomíná, že farma, v níž se vše natáčí, patří mezi tzv. chaloupky, které jsou roztroušené v širokém okolí. Ve většině z nich už původní obyvatelé zemřeli. Mnohé proto využívají jen o víkendech a dovolených chalupáři. „Toto stavení patřilo panu Michalcovi. Zemřel a pozůstalí jeho chalupu nyní pronajali. Filmaři vše přizpůsobovali natáčení. Pokud vím, tak si pronajali ještě nějaké pole od dvou sousedů, aby měli farmáři na čem pracovat,“ prozrazuje ochotně žena. Ještě předtím než se rozloučíme mě upozorňuje, že dnes se už takto na Žítkové nežije. „Tady se tak žilo před sto lety! No je pravda, že i za mého dětství jsme ještě mleli ručně obilí a chovali různá domácí zvířata včetně krávy,“ vzpomíná pamětnice. Dříve než nasedne do blížícího se autobusu, se dozvím, že soutěž bedlivě sleduje. Ráda se dívá na záběry nádherné přírody. „Jdou mně ale na nervy ti farmáři! Hlavně Jirka, který je mladý sopel a je pěkně sprostý na Libušku. Já bych vítězství přála Libušce,“ říká žena a mizí v autobusu.

Bloudění v neznámém prostoru

Já už ale startuji auto a pokračuji v cestě. Záhy zjistím, že jsem se nějak ztratila. Zaparkuji auto u kapličky, která byla postavená v roce 1990 a dál jdu pěšky. Nemám tušení, kde ona farma může být. Míjím stádo ovcí za elektrickým ohradníkem. Jdu nádhernou krajinou a fotím. Nohy mne dovedou k moderní chalupě, kde na terase odpočívá žena. Zdravím a prosím o radu, kterým směrem může být farma.

„Je tady za tím lesíkem. Vzdušnou čarou to může být tři sta metrů,“ ukazuje žena. Mám dnes štěstí na lidi. Vyráží se mnou směrem k farmě. Při řeči se dozvím, že ji ochranka s manželem nechtěla z počátku natáčení pustit na příjezdovou cestu k jejich domku. Dnes už jsou muži v černém tolerantní, protože ví, že zde manželé žijí.

Nekompromisní ochranka

Když ale přijdeme na cestu vedoucí k farmě, tak ke mně ochranka rozhodně tolerantní není. Zvlášť, když uvidí foťák. „S fotoaparátem dál jít nesmíte. Takové máme příkazy,“ tvrdí slovensky mluvící muž. Od pasu si ho vyfotím a jdeme zpět. Má průvodkyně ale nevěší hlavu. „Víte co? Půjdeme za mým manželem a ten vám určitě poradí, odkud byste si mohla farmu vyfotit. On tady totiž na rozdíl ode mne vyrostl, tak se tu moc dobře vyzná,“ říká žena. Její muž nemá daleko k činu. Přestože se vidíme poprvé v životě, naloží mne do auta a už frčíme zpět. Na ochranku řidič zamává jako na staré známé a skáčeme po nerovné cestě dál. Okem jen zahlédnu, že muži už někomu něco hlásí vysílačkou. Přes stromy vidím od cesty prosvítat stavení, které se stalo na několik týdnu přechodným bydlištěm farmářů. Jedeme rallye do kopce a řidič mě upozorňuje: „Koukejte tady vlevo je stodola, kde se konají vyřazovací duely. Na průčelí je velký nápis Farma. Začínám fotit z okna auta. Další fotky vznikají z kopce, kdy pod námi leží farma v údolí. Stojíme s autem jen pár metrů od hranic se Slovenskem. Cvak, cvak… Rychle mačkám spoušť, protože není čas na nějaké vymýšlení kompozice. A už zase skáčeme s autem z kopce dolů.

Neznámý muž mne vysazuje kousek od místa, kde mám zaparkované auto. Pomalu nestačím ani poděkovat a auto mizí v prachu.

Při cestě zpět se zastavuji u domečku, kde zahrádku okopává stařenka v zástěře. Dávám se s ní do řeči. Její domek vypadá minimálně o sto let starší než farma z reality show. Tady už to není žádná show, ale skutečná realita. „Viem, že sa tady natáčí, ale v televizi nic nesleduji. Proč? Nemám na ni peníze. Chtěla jsem si koupit satelit, ale nemám na něj. Vdala jsem se sem před šedesáti lety ze Slovenska. Letos je mně šestaosmdesát,“ prozrazuje Emília Zemanovičová.

Farma v číslech
1 000 000 korun získá vítěz po více než 2 měsících na Farmě
4 000 Čechů se chtěly stát soutěžícími Farmy
80 členů má štáb, který pracuje na výrobě pořadu
12 soutěžících vzešlo z castingových kol
5 dnů v týdnu budou Češi u obrazovek trávit s Farmou

V této stodole se odehrávají duely, v nichž se soutěžící vyřazují.

Všimněte si králíkárny nalepené u stavby vpravo, tak tu farmáři v televizi stloukali ten večer, co vznikla tato fotka :) Vedle je nafukovací bazének. Pokud fotku v plné kvalitě zvětšíte a přiblížíte, stojí u bazénku tři lidé, kteří na farmáře nevypadají...

Dnes byla krásná neděle. Díky své práci jsem ji prožila v Ostrožské Lhotě, kde slavili ženáči hody. Fotky z této zdařilé akce jsou zde Ve Lhotě jsem se dnes opět přesvědčila, že se tam lidé umí bavit. Tolik krojovaných by jim mohla závidět leckterá jednou tak velká obec. No a když jsem odcházela z hřiště, kde zábava pokračovala, tak jsem se svezla i na voze! Stopla jsem si Jaroslava Šuránka, který mne svezl k cukrárně, kde jsem měla zaparkované auto. Nedávno jsem o tomto velkém koňákovi a milovníku koní psala a teď jsem mohla  koukat na jeho koně z vozu a užívat si projížďky. Byl to krásný pohled a k tomu ještě ta jejich vůně... Prostě nádhera.

Musím říct, že ve Lhotě bylo moc dobře. Potkala jsem známé a dokonce bylo čas si i trochu popovídat, což bylo milé. Je pěkné potkávat kamarády a milé lidi. Dnes jsem na ně ve Lhotě měla štěstí.

Zdravím všechny návštěvníky těchto stránek a přeji Vám, abyste také měli štěstí na lidi, kteří mají rádi Vás a Vy je...

Ze srdce Lenka

Už jsem tady dost dlouho nic nepsala... Rozhodně to ale neni proto, že bych nic neprožívala! Naopak! Zážitků mám kotel! Vrátím se do minulého týdne, kdy jsem objížděla některé kempy v regionu. Objevuji Uherskohradišťsko a Uherskobrodsko a často si říkám, jak je dobře, že jsem se při nabídce pracovat pro 5+2 dny rozhodla právě pro tento region. Mohla jsem totiž pro stejný týdeník pracovat také na Hodonínsku, kde jsem se pohybovala posledních čtrnáct let. A teď (zatím tedy!) nelituji. Tato oblast je úžasná a pro mne zatím také neobjevená...

Jak jsem tak tedy objížděla ty kempy, tak jsem zjistila, jak nádherně je na Smraďavce! No fakt to tam úplně vzkvétá! Když jsem pak večer zajela do kempu v Ostrožské Nové Vsi, tak jsem se nestačila divit... Až na místě jsem zjistila, že příští rok bude tento kemp zavřený, protože se tady bude stavět nový - prý luxusní :) Tak uvidíme... Každopádně tím přijde o svou letní práci, kterou vykonávala třicet let, sedmdesátiletá paní Hedvika Kunovjánková. Pamatuje doby, když před tímto kempem v době komunismu stály dlouhé řady aut a čekaly až někdo odjede... No ty časy jsou pryč, ale kempy nyní zažívají renesanci. Češi a Moraváci šetří, a tak se začínají vracet o dovolených do kempů. Více o tom píšu v posledním týdeníku 5+2 dny, který vyšel ve čtvrtek. Kromě toho je tam třeba také rozhovor s vynikajícím fotografem Jindřichem Štreitem, který převzal na Velehradě ocenění Česk biskupské konference... No a je tam celá řada dalších věcí...

Když jsem odjížděla z kempu v Ostrožské Nové Vsi, tak jsem tam měla ještě jeden zážitek. Už se těžce stmívalo a uprostřed příjezdové cesty ležel muž a vedle něho kolo. Bylo evidentní, že vypil víc alkoholu než měl. Stála nad ním nějaká žena s pejskem. Zastavila jsem s dotazem, jestli není třeba nějak pomoct... Nakonec jsme onoho muže společnými silami dopravily na trávník, aby ho nic nepřejelo. Když jsem odjížděla, tak jsem nechápala sama sebe. Odjakživa jsem měla šílený odpor k ožralcům. Ještě před pár lety bych dotyčného objela obloukem a v duchu si říkala, že když ho něco přejede, dobře mu tak, protože neměl chlastat... Teď mně ho bylo líto... No člověk se mění... Vzhledem k tomu, že bylo nádherné světlo, šla jsem ještě udělat pár fotek z golfového hřiště. Když jsem pak odjížděla, viděla jsem, že onen muž se dal dohromady a opírajíc se o kolo, "mazal" :) směrem k domovu...

Další zajímavé zážitky na mne čekaly tento týden, kdy jsem vyrazila do Bojkovic a poté na Žítkovou. Lidi, tam je nádherně... Jakoby se tam zastavil čas. Na Žítkové jsem zažila neuvěřitelné zážitky. Celou stranu včetně fotek jsem z toho připravila pro 5+2 dny, tak si noviny ve čtvrtek sežeňte v některém ze stojanů, protože to fak stálo zato!

No a dnes jsem vyjela hned ráno směr Velehrad, protože právě odsud startovalo třicet účastníků cyklopouti. Měli před sebou 1 400 kilometrů v sedle kola. Jedou totiž na pouť do Říma. Přiznám se, že jsem jim záviděla... Kurnik... Hned bych jela s nimi... Bylo cítit, že tam bude bezva parta... Ach jo...

Bezva parta byla odpoledne i v Dolním Němčí, kde členové Dolněmčanu pekli chleba. Mně se na tom moc líbilo hlavně to, že se prostě sešli kámoši a kámošky a jen tak pekli chleba. Nebyla to žádná komerce. Ti mladí s tím měli prostě jen kotel práce. Vstávali už po čtvrté hodině, aby v peci starého mlýna, kde je muzeum, udělali oheň v peci, zadělali těsto no a potom až do večera pekli na padesát bochníků chleba. Lidi, jak ten voněl! Osminku bochníku potom prodávali za symbolickou desetikorunu. Zájemci si ho mohli omastit sádlem, posypat cibulkou a třeba i škvarky. No je jasné, že se po upečených chlebech vždy jen zaprášilo. Některří zájemci by si koupili i celý bochník, ale to prostě nešlo, protože by byly chleby hned pryč...

Tož tak... Na Slovácku je nádherně... A úžasní jsou hlavně ti "obyčejní" neobyčejní lidé, s nimiž se při svých toulkách za reportážemi potkávám.

Tady je pár fotek ze sobotního pečení chleba v Dolním Němčí...

Všem těm úžasným lidem, s nimiž jsem měla tu čest se v minulých dnech setkat, děkuji! I těm, kteří o nějakém mém webu nemají ani tušení... To neva! Já o nich vím, moc jim děkuji a jsem ráda, že jsem je mohla poznat... Lenka

Třiadvacátý ročník Katolické charismatické konference, která se i letos uskutečnila na brněnském výstavišti, je už minulostí. Branami areálu prošlo okolo šesti tisíc účastníků, čímž opět padl rekord. Pětidenní program zakončila mše svatá. Sloužil ji kardinál Miloslav Vlk. Do Brna přijel už v sobotním podvečeru, kdy se zúčastnil modlitebního večera.

"Je úžasné, že na konferenci přichází rok od roku více lidí. Je vidět, že se naplňuje to, co řekl papež Jan Pavel II., že je zapotřebí znovu v církvi objevit působení Ducha svatého. Já to působení tady objevuji," řekl záhy po svém příjezdu pan kardinál. Poté prozradil, že se už zúčastnil dvou konferencí ještě v době, kdy se konaly v Českých Budějovicích.

V minulých letech jsem byla na konferencích v Třebíči, Ostravě a několikrát také v Českých Budějovicích. Oproti jiným "charoušům" nejsem žádný mazák. Přesto si pamatuji ještě tu radost, kdy na konferenci v Českých Budějovicích padl rekord v počtu účastníků. Bylo nás tisíc... Ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, že budu jednou na konferenci v Brně, kam přijede šest tisíc lidí... Přitom to nebyla žádná davová tlačenice. Prostě jsme se nějak v tom prostoru rozptýlili, vše klapalo jako na drátkách... Organizátoři měli vše pod perfektní kontrolou... No a hlavně... Hlavně tam byla cítit mocná síla modlitby a podpory z této "neviditelné" strany...

A proč to tady píšu? No já původně vůbec na konferenci totiž jet nechtěla... Nemám ráda davy... Dalo by se dokonce říct, že mám z davů lidí v poslední době fobii. Nakonec jsem ale jela a rozhodně nelituji... Kdybych slyšela jen to, co řekl otec Daniel Ange, tak to stálo zato... Kromě toho jsem ale potkala také spoustu přátel, které jsem neviděla delší či kratší dobu. Ano... Konference je i o setkání, takže je možné na každém kroku vidět někoho v radostném objetí.

Při pohledu do jednoho pavilonu výstaviště jsem si říkala, že to s vírou v České republice není zase tak špatné, jak se všude povídá a píše... Mezi těmi tisícovkami účastníky totiž převažovali mladí lidé. Mnozí z nich přijeli se svými dětmi. To bylo povzbudivé... Víru tady nedrží jen pár babiček v kostelích, jak by si někdo nezasvěcený mohl myslet.. Kdepak. Byla tam spousta krásných, mladých a vzdělaných lidí...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste někdy mohli zažít tu úžasnou atmosféru, co v Brně byla...

Lenka

Program Katolické charismatické konference v Brně v sobotním dopoledni pokračoval přednáškami P. Daniela Ange. Mimo jiné řekl:

"V každém z nás je dobrý základ, který do nás vložil Bůh. Jsme ponořeni do Ježšíova srdce. Čím víc jsme ponořeni do Ježíšova srdce, tím více se naše slova budou dotýkat druhých. Čím více se klaním Ježíši v Eucharistii, tím více ho poznávám v lidech, ke kterým mne posílá.

Boj mezi životem a smrtí

V Evropě se odehrává veliký souboj mezi životem a smrtí. Mezi Zabijákem a Dárcem života. Jsme uprostřed války. Žijeme ve světě, který zapomíná na Boha. Když člověk odmítá Boha, nalézá se v pekle. Jsou to ideologie nacismu, komunismu. které vyloučily Boha, a tak vznikly gulaky a Osvětim. Když odmítáme Boha, přínášíme tím utrpení. Devadesát procent utrpení ve světě pochází z hříchu. Kolik utrpení pochází ze žárlivosti, pýchy, egoismu či korupce... Kdyby lidé následovali evangelium, nebyly by války, rozvody a další neštěstí. Už více než dva tisíce let jsou křesťané všude tam, kde lidé nějak trpí. V Indii jsou jen dvě procenta katolíků, ale provozují tam pětatřicet procent různých sirotčinců a zdravotních zařízení právě oni.

Senioři se v Holandsku bojí do

domovů, aby nedostali eutanázii

V Evropě se dnes bojuje o život. V Holandsku už senioři nechtějí chodit do domovů důchodců, protože se bojí, že jim tam udělají eutanázii. Odchází proto do Německa, kde jsou v tomto směru přísnější zákony. V Belgii chtějí uzákonit, aby dvanáctileté dítě mohlo samo bez souhlasu rodičů rozhodnout o své asistované sebevraždě.

My se dnes znovu ocitáme v nacismu. Hitler nechal zabít 37 000 postižených lidí. My dnes začínáme pomáhata s eutanázii lidem, kteří nejsou pro společnost už ekonomicky výhodní. Lékař rozhoduje, jestli budeme dál žít. Ve Švýcarsku existuje turistika smrti. Jsou tam kliniky zaměřené na eutanázii. V Číně se rodičům může narodit jen jedno dítě. Přednost mají kluci. Holčičky jsou potracovány. Nyní proto chybí padesát milionů dívek pro mladé muže.

Ve Francii je uzákoněno, že žena

musí s postiženým dítětem na potrat

Ve Francii je uzákoněné, že ženy musí s postiženými dětmi, které mají v lůně, na potrat. Vyšetření jsou ze zákona povinná. Lékaři mají strach, že půjdou před soud, pokud se narodí dítě i s nějakou malou vadou. Špatná je také genetická manipulace. Vajíčka žen jsou oplodňována i třicet let zmraženým spermem. Dražší je sperma vědce než nějakého dělníka. Za novou prostituci lze označit ženy, které se za úplatu stávají nositelky plodu.  Ženy, které nechtějí být těhotné, si pronajmou lůno jiné ženy, která jim donosí dítě. Přivydělávají si tak třeba studentky, které nemají na studia. A to se vše děje v době, kdy už se dávno ví, jak je člověk ovlivňován už v lůně matky. Hned po narození jde do náruče matky, jejíž srdce nikdy neslyšel tlouct.

Dochází potom k neuvěřitelným soudům. Jsou soudní procesy, kdy žena, která nosila dítě na objednávku, se rozhodla si ho nechat, protože se do něj zamilovala. V Německu je nyní třicet procent párů, které nechtějí mít vůbec děti. Rodí se tam jen muslimové. V západní Evropě bude za dvacet let pětavacet procent populace nad šedesát let. V Rakousku jde už dnes padesát procent financí na staré lidi. Když zemře v Číně rodičům dítě, nemá se o ně kdo postarat, protože jich více nesměli mít. Od státu přitom neberou ani korunu. Blížíme se k sociálnímu peklu. Máme dvě řešení. Pozvat sem cizince z rozvojových zemí anebo všem nepotřebným udělat eutanázii.

Novodobí mučedníci

Musíme být připraveni být třeba i bez práce než asistovat při eutanáziích či potratech. Znám lékaře i zdravotní sestry, kteří ztratili práci, protože odmítli provádět portraty a eutanázii. To jsou dnes novodobí mučedníci. Velká Británie poprosila vládu, aby se změnil lékařský slib, v němž slibuje, že nebude vykonávat to, co mu zakazuje svědomí.

Život tryská z lásky. Satan ničí lásku. Kde je poničena láska, tam vzniká nejvíce beznaděje a sebevražd. Ve Francii jsou děti vyučovány, že se může člověk narodit jako sasmička, ale být samec. Každý si může vybrat pohlaví sám. V USA jsou už kliniky, které se specializují na změnu pohlaví. Pokud si pětiletý chlapeček hraje s panenkami, všimnou si toho rodiče a zeptají se ho, jestli by chtěl být raději holčička a on souhlasí, tak je přeoperován. Dnes se už ví, že padesát procetn těchto lidí končí sebevraždou.

Drama prožívají také děti, které jsou adoptovány homosexuály. Opět se vše děje v době, kdy už bylo dávno dokázáno, jak je pro výchovu dětí nutné vyrůstat s mužem i ženou.Ztratili jsme zdravý lidský rozum.

Další věc je paliativní péče. Lidé, kteří jsou láskyplně doprovázeni až do konce svého života o eutanázii nikdy nepožádají. Eutanázie je velký křik: "Jsem tady! Nezapomínejte na mne!"

To jsou jen útržky, které P. Daniel Ange řekl při svých přednáškách. Kompletní zvukový záznam bude možné zakoupit a poslechnout si vše v klidu a znovu.... Tady je pár fotek P. Daniela Ange.

Když jsem si před lety kupovala a četla knihu Raněný pastýř, jejímž autorem je francouzský kněz P. Daniel Ange, tak mne ani ve snu nenapadlo, že ho jednou budou fotit v Brně. Je to tak! Letos se P. Daniel Ange stal hlavním hostem Katolické charismatické konference v Brně.

Nejdřív jsem si říkala, že do Brna vůbec nepojedu. Když jsem slyšela, že vloni se konference zúčastnilo snad více než čtyři tisíce lidí, tak mne to fakt nelákalo... Nemám ráda davy... No ale přesto jsem letos na brněnské výstaviště, kde se konference v posledních letech koná, vyrazila. A nelituji. Jsem šťastná, že jsem jela. Z úst P. Daniela Ange jsem slyšela věci, které jsem už slyšela mnohokrát, ale přesto se mne dnes mnohé velmi dotýkalo... Proč? Prostě tento malý-velký muž umí mluvit tak, že se jeho slova dotýkají až hlubin lidského nitra. Je to nepopsatelná síla...

Přednáška byla odpoledne pěkná, ale ještě víc se mně líbilo, když večer vzpomínal, jak se dostal ke kněžství. Dnes tomu totiž bylo přesně na den šestašedesát let, kdy se rozhodl, že se stane knězem. Bylo mu tehdy dvanáct let a on byl v internátní škole ve Švýcarsku. Jeho rodiče totiž museli odjet služebně do Číny, a tak jejich děti putovaly do internátních škol. Malý Daniel v internátě trpěl.

"Chtěl jsem být dirigentem nebo závodním lyžařem. To byly totiž dvě jediné věci, které mi tehdy šly," vzpomínal hned v úvodu na své dětství. Ve škole byl velmi smutný, uzavřený do sebe, koktal a proplakal mnoho nocí. "Učitel mně říkal, že jsem nula, že špatně dopadnu," pokračoval ve vzpomínání kněz.

Poté ale za Danielem přijeli na návštěvu rodiče. Bylo to přesně 13. července před šestašedesáti lety. Šli společně s chlapcem do kapličky, kde se modlili. Během minuty ticha prosili všichni Boha, aby k nim promluvil. "Tehdy jsem s velkou silou cítil, že mi Bůh říká, abych žil s Ním, ptal se mne, jestli s ním chci spolupracovat a pomoct mu spasit svět. Nejvíc se mě dotklo, že mi v mém rozhodování dal absolutní svobodu si vybrat, jak chci já sám. Všechno to mám stále živě v paměti, jako by se to stalo včera večer. Od té doby jsem o svém rozhodnutí nikdy neměl absolutně žádné pochyby. Další věc, která mě tehdy ohromila, byla skutečnost, že jsem pro Boha nebyl ta nula jako pro ostatní. Pro své učitele jsem byl nula, protože jsem se velmi špatně učil. Potom jsem několik hodin plakal. Byly to ale slzy radosti. Došlo totiž k uzdravení mé nesmělosti," prozradil pozorným posluchačům kněz. A poté ve svém poutavém vzpomínání pokračoval.

V sedmnácti vstoupil do kláštera v Luxembursku. Chtěl tam jít už v šestnácti, a proto jel poprosit i samotného papeže, aby se přimluvil, ale ten nepomohl. Musel trpělivě rok počkat. Ve dvaadvaceti letech odjel do Rwandy, kde žil na malém ostrově třináct let. Poté byl povolán zpět do Evropy. Studoval teologii a sedm let žil v poustevně v horách. Pak začal evangelizovat mladé lidi po celé Evropě.  v r.1984 založil první mezinárodní katolickou školu modlitby a evangelizace pod názvem Jeunesse – Lumière, kde se mladí lidé formují, aby pak mohli sami oslovit a evangelizovat mladé.

No a poté kněz navázal a vzpomínal na život Jana Pavla II. Příběhy tohoto papeže vyvolávaly výbuchy smíchu, aby vzápětí tlačily slzy do očí. Páteční večer s Danielem Angem byl silný, a kdo ho prožil, tak na něj hned tak nezapomene...

Katolická charismatická konference na brněnském výstavišti pokračuje i v sobotu a neděli... Celý program je zde No a jistě není bez zajímavosti, že P. Daniel Ange z Brna zamíří do Dolních Bojanovic, kde bude pro tamní farníky sloužit v neděli mši svatou a poté tam bude mít také přednášku. Proč pojede právě do Dolních Bojajovic? Tamní farář P. Petr Karas totiž ve svém mládí prošel také evangelizační školu Jeuness - Lumiere... Tady je pár fotek Daniela Ange z jeho přednášky a ze setkání s přáteli.

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli alespoň občas možnost setkat se s tak úžasnými lidmi, jako je P. Daniel Ange z Francie...

Lenka

Před pár hodinami jsem se vrátila z Národní pouti na Velehradě. Mám dojem, že se mně uvařil mozek, a tak dávám jen pár fotek, které jsem tam ulovila. Najdete je zde Více sem napíšu snad někdy později. Co na mne na Velehradě udělalo největší dojem? Zřejmě to budou dvě setkání - s fotografem Jindřichem Štreitem a lékařkou Marií Svatošovou.

Oba byli na závěr Národní pouti oceněni. Měla jsem tu čest s nimi mluvit ještě předtím, než převzali medaile. Oba znám už pár let. Patří mezi ty úžasné lidi, co jsou borci ve svých oborech, snažení a přitom zůstali naprosto normální. Jsou to prostě fantastičtí lidé a já si moc vážím, že jsem je měla čest poznat a jen tak si s nimi vykládat. To je fakt radost, protože podobných lidí nám nějak ubývá... Obou si jich velmi vážím...

No a pro všechny návštěvníky těchto stránek mám na závěr jediné přání: Neuvařte se, koupejte se (ne ve vlastním potu), ale třeba v řece, rybníku, koupališti či nejlépe v moři. Koupejte se a chlaďte se i za mne, protože já musím makat... A kdo vydržíte, tak se rozumně i opalujte. Užívejte si prostě léta - odpočinku i svých blízkých...

To Vám všem přeji ze srdce Lenka

Tak jsou tady zase Dny lidí dobré vůle na Velehradě a já jsem ráda, že mohu být po ročním pauze zase přitom. Pár fotek z dnešku je zde A já valím spát, abych vše zvládla. Dnes jsem se tady koupala ve vlastním potu a zítra asi nebude líp. Mám ale radost z pár fotek, které se mně tady podařilo udělat. A také mám radost z pár setkání, která se mně zde podařilo neplánovaně uskutečnit.

Všem přeji krásné léto a milé lidi kolem sebe!

Lenka

P.s. A dnes vyšlo další číslo týdeníku 5+2 dny, tak si ho někde sežeňte. Myslím, že je tam docela dobré počtení. Na Velehradě pár kousků ještě leží v infocentru vedle vynikající cukrárny v opravené budově sýpky :)

Nějak to tady nestíhám aktualizovat... Každopádně jsem minulý týden navštívila spoustu zajímavých akci. Patřilo sem například natáčení hraného dokumentu o Cyrilovi a Metodějovi v Modré. Fotky můžete vidět zde a Filipovy fotky jsou z téže akce k vidění tady

Taky jsem byla se svou mamkou na divadelní hře Harold a Maude, což byl úžasný zážitek. Herci byli odměněni zaslouženým dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Fotky jsem dávala na Facebook....

Včera jsem byla také dokumentovat sté výročí postavení nové čtvrti Na Láně v Uherském Ostrohu. Velká fotoreportáž a další informace se příští čtvrtek objeví v týdeníku 5+2 dny. Už ve středu budou v tomto týdeníku také fotky a informace z natáčení vzpomínaného filmu o Cyrilovi a Metodějovi.

No a včera byla také pouť sv. Petra a Pavla na Antonínku. Pár fotek je zde No fakt se nenudím. Dva dny budu vše dokumentovat také na Velehradě, z čehož by se měla objevit fotoreportáž příští týden v týdeníku 5+2 dny.

Všem přeji, aby se Vám v tom vedru nezavařily mozky a horka přežili ve zdraví Lenka

A ještě jednou MFF Strážnice 2012 tentokrát pohledem Filipa Fojtíka zde

Mezinárodní folklorní festival Strážnice 2012 obrazem zde

Tak už teď můžeme říct, že máme za sebou Hlavní pouť na Antonínku. Vše, co jsem tam viděla a zažila, jsem popsala zde Co říct navíc? Snad jen to, že jsem na Antonínek dorazila už někdy okolo půl osmé ráno. Chtěla jsem si v klidu prožít první mši svatou a potom už jen dokumentovat. Tak se také stalo. Velmi mne překvapilo, jak moc lidí na tuto první mši svatou došlo. Obliba Antonínku prostě roste. A zajímavé bylo, že co jsem viděla, tak lidé chvátali především na bohoslužby. A tak to má být. Nebýt pouti, tak by nebyly ani atrakce a stánky...

"Takovou pouť jsme snad ještě nezažili. Před pár lety padaly při Domácí pouti kroupy, ale za chvilku bylo po dešti," vzpomínali pamětníci na Antonínku, kam dnes odpoleden přišli oslavit svátek patrona tamní kaple a vlastně celého kopce svatého Antonína Paduánského. Jeden ze strážců kaple zase řekl: "Dnes přijdou jen praví křesťané."

Mnoho fotek, které jasně zachycují dnešní atmosféru Domácí poutě mohou zájemci vidět zde

Do Blatnice dnes zavítali dva salesiánští kněží. V kázání krásně rozebíral jednu jedinou větu P. Libor Všetula - rodák ze Vnorov. O jakou větu šlo? O tu, kdy se Bůh ptá Adama poté, co jedl ovoce ze zakázaného stromu poznání: "Kde jsi???"

A tak nechejme zaznít v našich srdcích slova tohoto mladého kněze:

Chtěl bych se totiž spolu s vámi podívat pouze na jednu jedinou větu z onoho prvního čtení. Podle některých se jedná o klíčovou větu celého příběhu o stvoření a v podstatě o klíčovou větu lidského života. Touto větou je otázka: „Adame, kde jsi?“

Nevím, jestli jste nad tímto úryvkem někdy takto uvažovali, ale proč se Bůh ptá Adama, kde je, když naprosto přesně ví, kde se Adam nachází? Možná nám částečnou odpověď může dát tento příběh:

Když seděl rabi Šneur v petěrburském vězení a čekal na výslech kvůli tomu, že jeden z vůdců mitnagdim pomluvil u vlády jeho názory a cestu, přišel do jeho cely velitel četnictva. Podle mocné a klidné tváře rabiho, jenž ho nejdříve, ponořen do sebe, vůbec nezpozoroval, mohl tento přemýšlivý muž vytušit, co je jeho vězeň zač.

Dal se s ním do řeči a po chvíli nastolil nejeden problém, který se mu vynořil při čtení Písma. Nakonec se zeptal: „Jak se má rozmět tomu,že Bůh vševědoucí říká Adamovi: „Kde jsi?“ „Věříte,“ odpověděl rabi, „že Písmo je věčné a každá doba a každý člověk jsou v něm obsaženy?“ „Věřím,“ řekl on. „Dobře,“ pravil rabi. „Tedy na každého člověk v jakékoliv době Bůh volá: „Kde jsi ty ve svém životě? Již tak mnoho let uplynulo ze dnů, jež ti byly vyměřeny, kam až jsi došel ve svém světě?“

Pak pohlédl veliteli do očí a řekl: „Asi tak to říká Bůh: ‚Čtyřicet šest roků jsi prožil. Kde dlíš?‘“ Když velitel uslyšel výčet let svého života, probral se, položil rabimu ruku na rameno a zvolal: „Skvěle!“ A jeho srdce se zachvělo.

Bůh se v onom úryvku z Písma neptá Adama po informaci, na kterém místě se nachází, ale Bůh se ptá Adama, kde se nachází ve svém životě.

A co víc! Jsem přesvědčen o tom, že se dnes i nás Bůh ptá. Čtyřicet šest roků jsi prožil. Kde jsi? Anebo dvacet jedna, padesát, sedmdesát let jsi prožil, prožila, a kde jsi ty ve svém životě? Při pohledu na svou minulost, co se všechno stalo až do dnešního dne, na to, co jsi dokázal, udělal, jaké lidi kolem sebe máš a děti a studium a všechny tvé hříchy a šrámy, které si na duši neseš… Vyvíjí se tvůj život podle tvých představ?

Zesnulý Steve Joby, zakladatel firmy Apple při svém památném projevu řekl: „Už třiatřicet let se každé ráno dívám do zrcadla a ptám se sám sebe: ‚Kdyby byl dnešní den v mém životě poslední, chtěl bych dělat to, co se dnes chystám dělat?‘ A jakmile po mnoho dní za sebou zněla odpověď ‚ne‘, věděl jsem, že musím něco změnit.“

Stejnou otázku: Kde jsi ve svém životě? se snažíme klást mladým lidem, kteří přijíždí do našeho salesiánského domu. Každý rok projde Domem  Ignáce Stuchlého ve Fryštáku více než dva tisíce mladých a nezávisle na tom, jestli se nazývají věřící či nikoliv. To je to,  na čem si zakládáme – věřící i nevěřící mladí mohou přijít a cítí se přijati. Každý z nich může přijít do kaple, na místo ztišení a cokoliv ze svého života napsat do zvláštního sešitu s tím, že nikdy neví, kdo se jejich příběh dozví.

Rád bych skončil několika vybranými citáty od  těch, kteří už u nás byli. Myslím, že nám mají co říct….

Moje maminka dva roky bojovala s rakovinou. Včera jí řeli, že je zdravá. Obdivuji ji za její duševní i fyzickou sílu. Obdivuji i babičku, která se i s námi staralo o dvě malé děti. Člověk si málo umí vážit toho, co má, dokud o to mále nepřišel. Má maminka je jen člověk a má své chyby, ale já ji miluji. Maminky jsou andělé. …

Nejsem smutná, že nikoho nemám, protože teď se na mě dívá Bůh a říká mi: „Tohle děvče si schovám pro někoho speciálního :)

Chci vám dát jednu radu: Buďte co nejvíce se svými blízkými a snažte se na ně být co nejhodnější. Nepíšu to jen tak ale proto, že mi nedávno umřela teta. A já jsem ji přitom asi rok neviděla a nestihla jsem jí říct spoustu věcí. Je těžké to potom říkat nad jejím hrobem…

Tito mladí lidé si na otázku z dnešního prvního čtení 'Kde jsi?' takto odpověděli. Co byste o svém životě napsali vy? Kde se v něm nacházíte a co prožíváte? To je otázka, kterou každému z nás pokládá Bůh skrze svoje slovo,“ zakončil své kázání salesiánský kněz, rodák ze Vnorov P. Libor Všetula, který v současné době slouží ve Fryštáku.

Spolu s ním dojel do Blatnice také jeho spolubratr a rodák z Blatnice P. František Bezděk. Vzal si slovo po mši svaté, kdy přítomné věřící oslovil s prosbou o pomoc a finanční podporu Salesiánského střediska mládeže ve Fryštáku.

„Jak už bylo řečeno, naším střediskem ročně projde okolo dvou tisíc mladých lidí. Máme pro ně připravené třídenní programy s ubytováním a stravou. Nemůžeme od nich požadovat plnou cenu, kterou bychom pokryli veškeré náklady včetně nutných oprav a údržby. Proto sháníme peníze, které nám chybí. Kromě dotací od státu, Evropské unie, Fryštáku a Zlína, jsou naším velkým zdrojem naši dobrodinci. Před deseti lety jich bylo osm set, dnes je jich asi polovina. Jsou v naší registraci a pravidelně nám každý rok podle možností nějakou částkou přispívají. Nezáleží přitom na velikosti daru, ale na tom, že můžeme tyto lidi následující rok znovu poprosit o pomoc. To je pro nás taková jistota. Prosím vás tedy, kdo chcete, abyste si vzali složenky něco nám darovali. Když to půjde přes složenku, budeme vědět, kdo nám příspěvek poslal a budeme vás moct za rok zase oslovit a dopisem informovat, nač byla vaše částka použita. Další možnost je platit přímo převodem z účtu na účet. V tom případě vás prosíme, abyste do zprávy pro příjemce uvedli vaše jméno a adresu. Dále je také možné předat příspěvek blatnickému panu faráři, který nám peníze předá. Vím, že už přispíváte na zvelebování Antonínka i vašeho farního kostela a je neuvěřitelné, kolik práce se zde díky vaší štědrosti podařilo v posledních letech udělat. Někdo také přispívá na Haiti, Proglas či Noe. To všechno vím… Když však člověk potřebuje pomoct, obrací se nejdříve na svou rodinu, na své blízké. Má rozšířená rodina je i tato farnost, kde jsem vyrůstal, kam se rád vracím. Děkuji vám za všechnu dosavadní pomoc ať už peněžní nebo potravinovou i za vaše modlitby.

Pán Bůh zaplať,“ zakončil svou prosbu salesiánský kněz P. František Bezděk.

Pokud by někdo chtěl pomoct, může své příspěvky zasílat na číslo účtu: 35-1400565339/0800 variabilní symbol: 412011 a konstantí symbol 0558

Kdo má zájem, může se o Salesiánském středisku mládeže ve Fryštáku více dozvědět zde

Dnes byla v Blatnici krásná oslava Božího těla. Mnoho fotek a nějaké informace zde

Včera jsem si dovolila ten přepych, že jsem si celé odpoledne až do hluboké noci četla. Přečetla jsem za tu dobu jedním dechem knihu V ringu s Bohem, kterou napsal Tim Guénard. Vlastně je to autorův životopis. A je tak drsnej, že jsem nad těmi 187 stranami knihy několikrát fakt řvala nahlas...

Je to příběh muže, jehož první vzpomínka je ta, kdy ho matka ve třech letech přivázala v příkopu k elektrickému sloupu u silnice, která nikam nevedla. Pamatoval si jen její bílé kozačky... Když ho našli, dali ho otci. Ten si ale našel jinou ženu a tomuto chlapci začalo peklo. Peklo nelásky... Otec pil a vyléval si na chlapci zlost, že ho opustila jeho matka. Brutálně ho bil. Jednou ho zmlátil tak, že ho chlapce ze všech zranění dávali v nemocnici dohromady dva roky ... Potom putoval do blázince ačkoliv žádný blázen nebyl. A potom zase do polepšovny... Utekl a ve dvanácti letech skončil na ulici Paříže, kde ho znásilnil homosexuál, živil se jako gigolo, kradl, přespával venku, ve skladu kol...

Drsná kniha... A přesto se z těch všech hrůz nakonec vyhrabal... Začal boxovat, stal se mistrem Francie v boxu, vyučil se sochařem... A přesto pořád nebyl šťastný... A potom se setkal s lidmi z Archy, kde se dobrovolníci starají o postižené... Začal jim také pomáhat, cestoval, poznával nové lidi, kteří mu dali lásku bez jakýchkoliv podmínek... Setkal se s Bohem a dokázal odpustit své matce i otci, kterého toužil dlouhé roky zabít...

Ne... Nepopíšu to tady všechno, co za hrůzy a potom také uzdravení a krásné chvíle prožil... Nad tou knížkou jsem brečela z několika důvodů... Z té beznaděje, kdy se malé dítě vůbec nemůže proti všem hrůzám a ranám osudu, které na něj dopadají, nijak bránit.. A také z toho, že rozhodně nejde o ojedinělý případ... O těch ostatních se prostě jen nepíše...Hrůzy lidské nelásky... Touhy po objetí, pohlazení, dobrém slovu...

Možná by někdo mohl říct, že takové knížky nechce číst, že se na nás i tak valí ze všech stran všelijaké hrůzy...Do prčic, tak strčíme hlavu do písku a budeme dělat, že to tady není, že se to neděje? A zvlášť mne dovede nakrknout, když takový postoj mají věřící...

No nic... Končím...Přečtěte si tu knihu a možná se ve Vás - v každém z nás - objeví touha nešířit zlo, kterého je tady tolik, že ho už ani nevidíme, anebo možná nechceme vidět.... Lenka

V poslední době mě stíhá jeden "bezva" zážitek za druhým... Dnes jsem vyrazila dělat reportáž do pivovaru. Sládek byl úžasnej, prováděl mne jednotlivými provozy a osvětloval postup výroby piva krok za krokem. Všechno šlo jako na drátku až do okamžiku, kdy jsme se dostali do bodu expedice.

Přišli jsme k chlapíkovi, který házel sudy na pás a sládek na něj: "Pepo, paní novinářka si tě vyfotí!" A milej Pepa místo aby dál v klidu házel sudy, tak bez jakéhokoliv varování zvedl rozevlátou nohavičku svých trenýrek od Vietnamců a hádejte, co mi ukázal? No sud s pivem to tedy rozhodně nebyl. Myslela jsem, že mne trefí šlak a v duchu se sama sebe ptala, co mne při práci novináře a fotografa ještě jako nepotká. Navenek jsem ale zachovala chladnou tvář a řekla: "Pepo, nefotím do erotického časopisu, soustřeďte se na bečky s pivem!" No a tak je začal zase házet...

V tom okamžiku nešlo nevzpomenout na jiný "bezva" zážitek, kdy jsem dělala reportáž s jedním soukromým zemědělcem... Když už jsem měla nafocené krávy i prasata, tak mně na závěr téměř až k autu dovedl hřebce a aniž bych to čekala, připustil ho ke kobyle a ještě mu pomáhal. No moje nervy! Jsou fakt věci, který vidět nemusím!

Zítra jedu fotit dětičky, tak tam už snad podobné hrůzy nehrozí... Zase by se ale mohly třeba pozvracet... Tak snad ne na můj foťák ani na mne... By jeden neřekl, jak je někdy sběr informací a fotografií náročný...

Všechny zdravím a přeji, aby Vás nepotkala žádná nemilá překvapení... Lenka

Nebývá v poslední době tak časté, abych se sem vracela a psala. Dnes musím udělat výjimku... O zážitek, který se mně stal, se musím podělit, protože mi to mozek pořád nebere...

S předstihem jsem si domluvila schůzku s jedním mužem, který nebývá příliš často v regionu. Kvůli setkání s ním jsem oželela i tiskovku v Uherském Hradišti. Teď se tluču do hlavy, že jsem raději nejela na tu tiskovku... Jak už u mne bývá zvykem, byla jsem na místě setkání s určitým předstihem. Onen muž došel pár minut po dohodnuté hodině. Představili jsme se a já mu dala jeden výtisk našich novin, aby věděl, komu vlastně rozhovor dává. Zase tak moc známí ještě pořád nejsme.. 

Na předem dohodnutý rozhovor, kvůli němuž jsem jela desítky kilometrů, nakonec ale vůbec nedošlo. Onen muž otevřel naše noviny a řekl: "Tak kolik mně dáte prostoru? Titulku a tři strany?" Normálně mi to zpočátku mozek nebral, co to mele za nesmysly. Přesto jsem se snažila vysvětlit, že článek může být zpravodajský, ale pokud se náš rozhovor bude ubírat nějakým zajímavým směrem, tak by z toho mohla být třeba i jedna strana. Poté jsem se dozvěděla, abych si to tedy domluvila s vedením, probrala to v redakci a pak se můžeme někdy sejít. Pak se mi bude věnovat celý den, kdy mne bude provádět a ovšem dopodrobna povídat, abych byla v obraze, jaké má záměry a filozofii...

Na to jsem mu řekla, že bude sice pěkné, že budu mít v diktafonu třeba tři hodiny jeho povídání, ale do novin by mohly jít stejně maximálně dvě strany. Na to jsem se dozvěděla, že si z těch šesti hodin budu moct vybrat to nejdůležitější na ony dvě strany, že on nepotřebuje, abych článkem o něm a jeho činnosti zalepila jen nějakou díru v novinách...

Že když jsme mohli věnovat titulku Jízdě králů v Kunovicích a ještě jednu další stranu, tak proč bychom jako nemohli stejný rozsah věnovat jemu... Taktně jsem ho upozornila, že on na rozdíl od Jízdy králů nebyl zapsán na seznam nehmotného dědictví lidstva UNESCO...

Přestože mi onen muž neodpověděl ani na jednu otázku, protože jsem neměla šanci ji položit, hodinu mi povídal o tom, jak všichni (téměř tedy...) dělají všechno špatně... Na prvním místě zmiňoval kolegy novináře, jak mu kladli blbé otázky, proto na ně ani neodpověděl.

Tak jsem mu na to řekla, že jsem taky slyšela, že není blbých otázek, ale je jen blbých odpovědí... Byla jsem totiž svědkem toho, jak se novináři ptali katolického kněze P. Eliase Velly z Malty. Když to řeknu jemně, tak některé otázky nebyly skutečně nejšikovnější. Tento Boží muž ale nikoho nezeměšnil, neudělal z něho blbce, ale i na nešikovně položenou otázku dokázal odpovědět naprosto luxusně a bez zbytečné vaty a balastu... Jenže v otci Vellovi je obrovská pokora, kterou onen chlapík, s nímž jsem dnes mluvila, neměl ani co by se za nehet vešlo. Má ale prachy, a tak si zřejmě myslí, že je oooooobrooooovským PÁNEM...

Když jsem odjížděla se ztrátou několika hodin, které jsem mohla prožít mnohem užitečněji, tak ve mně zůstala divná pachuť... Nešlo nevzpomenout na onoho boháče z Písma, jak se radoval, že má nové sýpky, jak je bezva zabezpečený do dalších let.. Jaký je borec... Stejně tak mi připadal onen muž dnes... Asi si stejně jako onen biblický boháč neuvědomuje, že už dnes v noci může být povolán Pánem nad životem a smrtí na věčnost, kde mu budou všechny prachy a z nich pramenící moc naprosto k ho.... = k ničemu...

A jedna poznámka na závěr. Za svou dlouhou novinářskou praxi jsem už dělala rozhovory s mnoha lidmi. Byli mezi nimi slavní, mocní, významní, ale třeba také úplně obyčejní a přitom svými životy tak neobyčejní lidé. Na jeden rozhovor jsem čekala dokonce rok. A podotýkám, že to nebyla žádná rocková či filmová hvězda, ale velmi zaneprázdněný kněz...

Jedno měli všichni společné.. Když už jsme se na onom rozhovoru dohodli, tak mně ho dali... Dnes jsem tedy zažila premiéru, kdy jsem si dohodla schůzku a rozhovor jsem nedostala. A pak je tu ještě jedna velmi zásadní věc. Čím byli ti lidé větší - kapacity ve svém oboru - fakt borci nad borce, tak tím byli skromnější a pokornější. Byly to prostě osobnosti, takže ze sebe nemuseli dělat borce a před druhými velká ramena... Tak to onomu pánovi dnes chybělo. A já mám obavy, že už se s ním nebudu chtít vidět a dělat s ním rozhovor... Okolo nás přece žije tolik zajímavých lidí, kteří si to určitě zaslouží víc než onen muž, který mne svým způsobem s úsměvem na tváři plivnul do tváře a vykopnul...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste potkávali jen samé milé lidi. No to je možná utopie.. Tak aby měli aspoň převahu...

Lenka

Včera jsem měla chuť na zmrzlinu. Šilhala jsem po nějakém stánku, ale nakonec jsem si ji nedala... Prostě jsem nestíhala, a tak se nedala zlákat.. Dnes jsem ráda, že to nevyšlo... Jedna z prvních zpráv, které jsem ráno slyšela, když jsem si pustila rádio, byla ta, že odborníci našli v jedné zmrzlině z Polska přísady jedu na hubení vší... Údajně se výrobce hájil tím, že tam tuto bezva "přísadu" dal, aby se zmrzlina tak rychle nekazila...

Do prčic! Co se ještě nedozvím, co za "pochoutky" baštíme... Zmrzlinu si hned tak asi nedám... Na druhé straně vím, že to mohla být jen vypuštěna mediální bublina, aby někdo zlikvidoval konkurenci.. Zpět se to potom bere těžko... Je mi ale také jasné, že když dávají takový fialový hnus do zmrzliny v Polsku, proč by ho nedávali jinde... Ať žije globalizace!!!

Už jsem přestala jíst téměř uzeniny a teď tedy přestanu asi i zmrzlinu...Pokud mne bude honit mlsná, tak si dám zřejmě jen med... Rozhodně ale žádný z těch bezva hyper a super marketů! Naštěstí mám známého, co má včeličky doma... Od toho jsem se dozvěděla, jak lze vyrobit "umělý" med třeba z kukuřice a jiných plodin... S pravým včelím medem nemají tyto náhražky nic společného! A já mu věřím, protože ještě neznalá věci jsem si koupila skleničku medu v jednom z těch "bezva" obchodů. Když jsem pak med dala na ovoce, tak jsem najednou cítila divný smrad... Nic netušíc - číchám, čichám (ne člověčinu) smradlavinu a nos mne přivedl k "medu". Čichla jsem i do skleničky a zjistila, že se tam line smrad, jak kdyby se tam louhovaly zbytky cigaret. No něco odporného...

No ale stejně pořád nechápu, že zmrzlina vydrží déle, když se do ní přidá jed na vši... Tuto záhadu by mi asi vysvětlil nějaký chemik... Jedno je ale jisté.. Lidé by zřejmě po této "pochoutce" déle nevydrželi... No a pak se divíme, že onkologické ústavy praskají ve švech...Ani netušíme, co za jedy do sebe cpeme a potom se veeeeelmi divíme, kolik lidí má v této zemi rakovinu a umírá na ni...

Všechny zdravím a přeji Vám pozitivnější zbytek dne než bylo mé dnešní ráno...

Lenka

Dnes je tomu přesně sto deset let, co se narodil P. Antonín Šuránek. Byla tehdy Slavnost Božího těla a jeden z venkovních oltářů měl být i u domu, kde se otec Šuránek narodil . Ve stejný den byl také pokřtěný.

Tohoto úžasného muže, o němž všichni pamětníci, kteří se s ním měli možnost osobně setkat, tvrdí, že to byl svatý muž, si přpomněli členové Společenství P. Šuránka. K jeho hrobu a poté i do kostela přišli nejen věřící z Ostrožské Lhoty, ale také z Blatnice a Blatničky. Pár fotek i slov je zde

Při Jízdě králů ve Vlčnově bylo hodně silné kázání tamního rodáka P. Rudolfa Repky při nedělní bohoslužbě. Tady je jeho přepis:

Vaše královská výsosti, králi Martine, vážení členové královské družiny, milá děvčata ročníku 1994 – vážená paní místostarostko, milý spolubratře v kněžské službě, otče Ladislave, bratři a sestry v Kristu, milí hosté.

Už je to 22 let, co jsem jako legrút ročníku 1972 jezdil i já Jízdu Králů. Bylo to v roce 1990 a byla to první Jízda Králů po sametové revoluci. Abych byl upřímný, tak o čem tehdy kázal pan farář si opravdu nepamatuji, proto se nebudu zlobit, když také zapomenete, co dnes budu říkat. Ale přesto se vás pokusím zaujmout.

Nabízí se jistě otázka, proč jízda králů vždy začíná společnou mší svatou (dříve o svatodušní neděli) za účasti celé královské družiny v čele se svým králem. A to bez ohledu na to, zdali jsou či nejsou její členové věřícími křesťany.

Myslím,že je třeba, abychom si na tuto otázku odpověděli, protože když tak neučiníme, mohly by další generace ztratit motivaci k účasti na jízdokrálové mši svaté. Začněme tím, co víme. Nejstarší dochovaná verze vyvolávky na vlčnovského krále zní: „Počúvajte, horní, dolní, domácí aj přespolní! Co vám budu povídati v tomto svatodušním pondělí. Máme krále chudobného, ale velmi poctivého.“

Je zde tedy doklad o tom, že se Jízda králů jezdívala o svatodušním pondělí. Teprve později, když svatodušní pondělí přestalo být dnem pracovního volna a Jízda králů se začala ve Vlčnově jezdit o svatodušní neděli, byla pozměněna i tato vyvolávka. „Co vám budu povídati o téjto svatodušní neděli…“ Nevíme, kdy přesně, ale jeví se, že Vlčnovjané zřejmě před staletími spojili Jízdu králů neodmyslitelně právě se slavností Seslání Ducha Svatého. Proč to ale udělali?

Abychom našli odpověď, musíme trochu zapátrat v historii. Už jako kluk jsem si oblíbil historku o králi Matyášovi, který prchal v ženském přestrojení pod ochranou své družiny do Uher. Když pak přišli etnografové s teorií, že se pravděpodobně jedná o prastarý, snad ještě pohanský, iniciační obřad, kterým byli mladí chlapci uváděni do stavu dospělosti, byl jsem nemile překvapen. Posléze jsem došel k přesvědčení, že etnografové mají pravdu. Co mne k tomuto tvrzení přivedlo? Máme zde z dnešního pohledu dvě odlišné společenské události, které ale v historickém kontextu splývají v jedinou slavnost.

Jednak je to onen pravděpodobně pohanský zvyk iniciace, tedy uvedení mladých mužů do dospělosti, později doplněný a obohacený vojenským odvody branců na vojnu, jak my říkáme rekrutúm. A ve Vlčnově je Jízda králů odedávna výsadou kluků.

A jednak je to církevní slavnost Seslání Ducha Svatého, se kterou byla Jízda králů neodlučně spojena až do sedmdesátých let minulého století. Od té doby se Jízda králů a slavnost Seslání Ducha svatého setkávají pouze jednou za několik let. Naposledy to bylo v roce 2009, letos v roce 2012 a další Jízda králů se bude o Seslání Ducha Svatého konat až v roce 2020. Tedy za osm let.

Spojení těchto dvou slavností se přímo nabízí a není divu, že k němu v průběhu dějin došlo. Příkladem pro pokřesťanštění lidových, pohanských slavností jsou například Vánoce, které byly záměrně ustanoveny do období zimního slunovratu. My nevíme, jestli se Ježíš narodil v prosinci nebo srpnu. Ale právě ustanovení tohoto svátku do zimního slunovratu, bylo překryto pohanské slavení boha či bohyně slunce. A takových příkladů bychom našli víc.

Jízda králů je lidová slavnost, ve které se z chlapců stávají muži a proměna z člověka nezralého v člověka dospělého je výmluvně podpořena křesťanskou vírou, že Duch Svatý svým působením od základu proměňuje každého člověka, který Ducha Svatého přijímá. Je to pregnantně vyjádřeno ve svátostech, kterým příznačně říkáme slavnosti iniciační. Je to svátost oltářní a plnost darů Ducha Svatého přijímáme ve svátosti Biřmování.

První biřmování, můžeme lidově říci, se odehrávalo právě o letnicích. Deset dnů po Nanebevzetí Páně, kdy na apoštoly sestoupil Duch Svatý. A tento den oslavuje celá církev jako slavnost Seslání Ducha Svatého. Z komentáře svatého Cyrila Alexandrijského v Janovu evangeliu se dozvídáme toto: „Duch přece všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v jiné lidi a dává jim nový život, jak lze snadno každému ukázat na svědectví Starého i Nového zákona. Jak Bohem poslaný Samuel říká Saulovi: „Zmocní se tě duch Hospodinův a změníš se v jiného muže.“ A svatý Pavel v Novém zákoně říká: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě jakou má On. To působí Duch Páně.“

Vidíte, jak Duch přetváří do jiné podoby ty, v nichž se usídlil? Tolik Cyril Alexandrijský. Tuto duchovní proměnu zcela jedinečně vyjadřuje nejen Jízda králů, ale i podoba a bohatost vlčnovského kroje, kde vedle bílé a modré vévodí právě tato červená v bohatě naplněných červených kakrholech. Musíme si uvědomit, že podobu kroje, jak ho dnes známe, celá staletí Vlčnovjané postupně utvářeli a kroj vyzdobovali barvami, které jim byly blízké.

Kroj se v nejslavnostnější podobě nosil především při církevních slavnostech. Křesťanství se na Moravě začalo šířit koncem devátého a začátkem desátého století. Ve třináctém století už máme zmínky o Vlčnově a zasvěcení kostela svatému apoštolu Jakubu staršímu mučedníkovi. Liturgická barva mučedníků je barva krve. Nebude překvapením, že červená barva je na vlčnovském kroji dominantní. K tomu přidáme slavnost Seslání Ducha Svatého. Barva této slavnosti je na našich ornátech rovněž červená, protože Duch svatý je symbolizovaný červeným plamenem ohně.

Uvědomme si, že lidé všech ras a ve všech dobách vyjadřovali své vnitřní pocity a tužby vnějšími symboly. Vzpomeňme onen biblický text: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle obraz Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on – Bůh.

Jak výmluvně vyjadřuje tato slova právě vlčnovský kroj. Postavte vedle sebe chlapce a dívku oděné do vlčnovského kroje, kteří měli předtím na sobě civilní oděv. Jaká to proměna, jaká to krása vyjadřující touhu a snahu být uvnitř tak krásný, jakou krásu odráží lidový kroj. Jak trefně označil dívčí věnec Joža Uprka otázkou: „Mají snad vlčnovská děvčata svatozář?“ a červený kamrhol vypínající se na hrudi chlapců i dívek, jak výmluvně vypovídá o symbolu ohně Ducha Svatého, který vytryskává z lidských srdcí. Proto není překvapením, že byla od raných křesťanských dob Jízda králů spojena právě se slavností Seslání Ducha vatého. Možná právě proto v tradici Jízdy králů dodnes nezanikla pravidelná účast královské družiny na mši svaté a to přesto, že se Jízda králů o svatodušní neděli jezdí jen jednou za několik let nezávisle na křesťanském kalendáři. A pokud nevymizí křesťanství z tohoto kraje,  a to bych si nepřál, nedojde ani k rozdělení těchto slavností. Jízda králů a církevní slavnost Seslání Ducha Svatého jsou nerozlučně spojené a Vlčnov tak dává dobrý příklad, jak křesťanství i lidová tradice jdou ruku v ruce i v jednadvacátém století.

Chlapci a děvčata, až budete dnes celý den ukazovat návštěvníkům Vlčnova krásu našeho kroje i lidových tradic, buďte si vědomi, že podoba vnější krásy vlčnovského kroje je pouhým odleskem naší touhy být stejně krásným ve svém nitru, ve svém srdci. Když obléknu vlčnovský kroj, stávám se nejen hrdým na to, že jsem Vlčnovjanem, ale zároveň demonstruji, ukazuji, jak toužím po tom být vnitřně krásným, charakterním, mravně vzorným člověkem, příkladem a vzorem pro druhé. Buďte si vědomi, že vlastními silami to nejsme schopni, ale v síle Ducha Svatého jsme vnitřně proměňováni a utvářeni k obrazu Božímu. Kéž tedy dnešní slavnost není jen připomenutím lidových tradic, ale také oslavou Ducha Svatého a jeho moci učinit z nás člověka nového. Člověka, který odráží čistotu, pokoru, charakter a Boží krásu.

Chlapci a děvčata, buďte hrdí na to, že jste Vlčnovjany.

Drsná neděle... Tak by se dal nazvat můj včerejší den. Drsná, ale přesto krásná a plná zážitků. Vstávala jsem po necelých čtyřech hodinách, abych ve čtyři ráno vyrazila směr Buchlovice. Po pěti letech jsem jela dokumentovat kosení v zámecké zahradě. Bylo tam nádherně a potkala jsem spoustu milých lidí a také hromadu známých, s nimiž jsem se třeba neviděla rok a více... O půl sedmé jsem ale už zase startovala auto a švihala směr Vlčnov.

O tamní Jízdě králů jsem toho slyšela už kotel - že je to tam komerce, že jsou koně tak obalení papírovými růžemi a ozdobami, že nejsou ani vidět atd., atd.... Byla jsem tam už v sobotu večer, kdy se předávala vláda novému králi. V neděli jsem si nechtěla nechat ujít mši svatou, na kterou měla přijít celá družina i dívky z ročníku chlapců. Letos to byl ročník 1994. Kázání měl vlčnovský rodák P. Rudolf Repka. Nádherně mluvil o Jízdě králů. Mluvil stručně, jasně a k věci. Kázání mám nahrané na diktafonu, tak jestli budu někdy stíhat, tak ho přepíšu a tady zveřejním, protože bylo hodně dobré...

Z kostela krojovaní s králem zamířili na radnici, kde je přijal starosta Jan Pijáček. V narvané obřadní síni mluvil dojatým hlasem o tom, aby kluci chránili tradici, která je už v dnešní době vzácná. Tam jsem viděla, jak stojí v očích jedné z dívek slzy. A nebyla zdaleka jediná, komu o tomto víkendu a při této Jízdě králů ve Vlčnově stály v očích slzy.

Přes všechny kecy pochybovačů jsem ve Vlčnově zažila, že tam nejde o žádné divadlo. Ti lidé tam svou jízdou totiž žijí. Jsou hrdi na obec, ve které žijí i na tradice, které se jim podařilo udržet. Jak mně řekl jeden pamětník. To, co člověk při Jízdě králů prožívá, nelze předat slovy. Je to hluboká rýha, která zůstává navždy zapsaná v srdci všech účastníků...

Tady je pár fotek z neděle.

Koho zajímám, může se podívat, jak to ve Vlčnově vypadalo v sobotním večeru. V tamním Domu sportu a kultury bylo k vidění třeba i to, jak maminka strojí s dcerou krále do ženského kroje... Fotky najdete zde

Dnes jsem prožila úžasný večer v Hluku. Tamní kapela, která si říká Capella :) připravila pro všechny nevšední zážitek. Kdo šel večerním městečkem okolo kostela, nestačil se divit.

K hlavnímu vchodu vedly rozsvícene svíce a u dveří stály dívky, které každému příchozímu připnuly voničku a daly svíčku. Těsně po osmé začala hrát a zpívat Capella. Večer chval, který pořádá každý měsíc, se tentokrát nesl v duchu svatby. Byla to nádherná oslava před sesláním Ducha svatého. V kostele se dokonce i tančilo s prapory.

Po skončení byli všichni pozvání do pastoračního domu, sousedícího s kostelem, kde zábava pokračovala v čajovně svatební hostinou. Na ní nechyběl přípitek, koláčky ani nádherný dort. A kdo to všechno připravil??? Podržte se! Samí mladí lidé. Mládež dokonce napekla několik stovek svatebních koláčků. No bylo tam prostě nádherně... Atmosféru můžete trošku poznat zde

Mne jinak čeká docela drsný víkend... Zítra jedu na otvírání přístaviště ve Starém Městě a večer do Vlčnova, kde bude vládu přebírat letošní král Jízdy králů... No a potom tam bude premiéra dokumentárního filmu o Vlčnově. Na ten jsem mooooc zvědavá. Prý je na něj ale více lidí zvědavých, tak uvidíme, jaký bude...

V noci přifrčím domů, abych zkopírovala fotky, umyla se, dobily baterky a cca. ve 4 vstala a frčela do Buchovic na kosení... Z kosení potom frrrrr po sedmé hodině ranní do Vlčnova, kde se jede slavná Jízda králů... Po poledni potom frrrr domů k počítači a zpracovávat, zpracovávat, zpracovávat...

Všechny zdravím a přeji Vám klidný a pohodový víkend... Lenka

Fotky najdete zde Kromě Jízdy králů v Kunovicích zažili zdařilé nedělní odpoledne také v Blatničce. Více najdete tady a mnoho dalších fotografií zde

Právě dnes začal třídenní maraton Jízdy králů v Kunovicích. Program vyvrcholí v neděli samotnou Jízdou králů. Hodně zajímavá bude ale i sobota, kdy pořadatelé připravují formanské odpoledne. Na to se fakt těším. Slovo dostanou také folklorní soubory a večer předvede svůj um Ondráš.

Zatímco startoval v Kunovicích náročný program prodlouženého víkendu, v Ostrožské Lhotě zase startovala Noc žalmů. Vše začala mše svatá, na ni navázal koncert a poté se už začaly číst žalmy... Dobrovolníci je budou číst až do rána, kdy se bude ve 4.30 slavit mše svatá...

Ve stejnou dobu, co se ve lhotském kostelíku četly žalmy, začínaly přes kopec v Blatnici pod Svatým Antonínkem přípravy na Putování po blatnických búdách. Právě pod búdami se na ohni grilovalo obří zvíře. Údajně to měl být býk...

Na blatnické sobotní putování naváže v neděli vinařský den v Blatničce. O půl druhé vyjde ze hřbitova procesí do vinohradů, kde budou požehnána nová Boží muka se sochou sv. Urbana. Poté ochotníci ze Skoronic odehrají divadlo Pražáci na vinařských stezkách. Poprvé jej budou hrát skutečně na vinařské stezce... Které? Strážnické... Na divadlo pak naváže košt vína.

Starostka z Blatničky s nadsázkou řekla, že když mohou mít Pražáci Divadlo na Vinohradech, proč by v Blatničce nemohlo být divadlo ve vinohradech :)

Na Slovácku je dobře. Přij'dte se také pobavit!

Všechny zdravím a přeji krásný víkend! Lenka

Včera jsem zažila docela šílený den... Od rána lilo jako z konve a já zrovna na ten den měla domluvenou schůzku na Kopanicích. No a po rozhovoru jsem chtěla fotit kvetoucí přírodu. V lijáku byla ta představa docela drsná... Pokoušela jsem se přeložit setkání, ale paní neměla počátkem týdne čas a potom už to bylo pozdě zase pro mne...

A tak jsem jela a nic nerušila... Rozhovor proběhl bezva a já pak déšť-nedéšť vyrazila i fotit. Fotky se podařily a já frčela docela spokojená domů, že nakonec vše dobře dopadlo... A ještě jsem se přes lijavec dokázala kochat krajem, kterým jsem projížděla a znovu si uvědomila, jak je Slovácko rozmanité a nádherné...

Doma jsem ale po nějaké době zjistila, že jsem ztratila diktafon. Úplně mi to vzalo všechnu energii... Mám další dva diktafony, ale v tom ztraceném jsem měla spoustu nahrávek. Zavolala jsem do místa, kde jsem dělala rozhovor, jestli někde nezůstal ležet. Nezůstal... Paní byla ale tak ochotná, že šla projít i zahradu, kde jsem fotila... Tam už ale byla docela vzrostlá tráva, takže nic nenašla... Já navíc ještě něco fotila v lese...

Nelenila jsem tedy a v šest večer vyrazila na místo činu... Měla jsem před sebou bezmála padesát kilometrů... Nejdříve jsem valila do lesa, ale bezúspěšně... Ještě musím podotknout, že jsem se úpěnlivě po cestě modlila ke sv. Antonínovi, patronu všech ztracených věci, aby pomohl... Co modlila! Já úplně škemrala! Z lesa jsem pak s nadějí vyrazila do onoho sadu... Chodila jsem hore-dole, ale opět bez výsledku... Sedla jsem tedy do auta a celá skleslá jsem se vrátila domů...

Musím přiznat, že jsem byla docela na sv. Antonína nakrknutá. V duchu jsem si říkala: "Tak tentokrát jsi Antoníne zklamal... Nejsi takový borec, jak o Tobě všichni básní... Jo...Pomohl jsi mi často leccos najít, ale tentokrát jsi zklamal!" Ještě před zalezením do postele jsem rozeslala na dvě adresy otázky, které jsem měla ve ztraceném diktafonu.

Ráno mne potěšílo, že jsem našla už i na jeden mail odpovědi, takže jsem mohla napsat článek... Ještě předtím jsem ale vyprovodila poutníky z Ostrožské Lhoty, kteří se dnes ráno pěšky vydali na Hostýnek. Více je tady. Odpoledne jsem potom vyrazila na Obecní den do Blatničky. Bylo to tam super! Více zde No a když jsem si to tam v nádherné přírodě s bezva lidmi užívala, tak zadrnčel mobil, oznamující, že přišla SMS. A v té SMS stálo: Našli jsme Váš mobil, pošlete nám adresu, kde bydlíte...

Nedovedete si představit mou radost.... Sv. Antonín tedy opět nezklamal a já se mu musím hluboce omluvit... Obecní den pak v Blatničce zakončili koštem vína a různých dobrot. Více je na videu zde Dnes se mi bude sladce usínat :)

Všechny zdravím a pokud něco ztratíte, tak vřele doporučuji, abyste se obraceli na sv. Antonína. Je to fakt borec, který dokáže najít snad všechno! :) Lenka

Venku to vypadá, jako by se všichni čerti ženili... A to jsem chtěla jet fotit do jednoho odlehlého kousku regionu přirodu... Z toho tedy dnes nic nebude... Zemědělci si ale asi radují, že začalo pršet, protože je prý šílené sucho... Kvůli přívalům deště utichlo i rádio zedníků, kteří sousedům dělají fasádu a zateplení. Jejich hlasy a řev rádia vystřídal tlukot kapek na plechovou střechu...

Včera vyšlo ve Zlínském kraji první číslo nového týdeníku 5+2 dny. Dopoledne jsem si proto vyzkoušela roli kamelota. Lidé měli o noviny zájem. Jedno setkání mně ale pořád leží v hlavě... Když jsme nabízely (byly jsme dvě holky) noviny jedné paní, nejdřív se zdráhala, když ale slyšela, že jsou zadarmo, tak si je s radostí vzala. Poté se nám svěřila: "Víte, jsem na podpoře, a tak musím moc šetřit. Teď jsem si byla nakoupit staré pečivo. Z té podpory se nedá vyžít," zdůvodňovala s rozpaky své původní obavy....  No bylo mně z toho docela na nic... Mohla mít mezi padesáti, šedesáti roky a rozhodně nevypadala na člověka, kterýmu se nechce dělat... Spíš byla dost smutná... Těžká doba... Vždycky ale byla nějak těžká doba... A tak třeba oné paní udělaly v tom okamžiku radost noviny, které dostala zadarmo... Noviny, které nejsou (zatím tedy...) plné reklam a dočte se tam i o pěkných věcech a nejen o tom, že někdo někoho zabil, okradl, podvedl...

Občas tady píšu, že by z této stránky měli rychle vycouvat všichni, kdo nevěří, kdo se hlásí k ateismu. Tentokrát říkám, aby se všichni -věřící i nevěřící podívali na dokument, na který tady dávám odkaz. Určitě se podívejte na celý dokument, i když je dlouhý. Určitě stojí zato, protože graduje ke konci... Proč to sem dávám? Aby jednou někdo nemohl tvrdit, že "o tom" nevěděl... Na druhé straně je mi naprosto jasné, že kdo nechce, tak stejně neuvěří. Určitě se na to ale podívejte... Možná změníte svůj názor, a proto to sem dávám... Dokument je zde

Ve čtvrtek se na Zlínsku dostane čtenářům do rukou poprvé týdeník 5+2 dny. Má rozměr většího formátu A4 a na dvaatřiceti stránkách se mohou všichni těšit na spoustu zajímavého čtení. Mnohé možná potěší i to, že v obsahu nechybí televizní program. Jinak budou okresní, krajské i celostátní stránky. Jedna strana je také věnována dětem. Jeho různé mutace budou vycházet na Hradišťsku, Kroměřížsku, Zlínsku a Vsetínsku.

Týdeník bude k dostání zdarma a první číslo půjde i do některých schránek. Jinak si ho budou moct lidé brát ze stojanů, které budou v jednotlivých obcích umístěny na frekventovaných místech. Z nejbližšího okolí (od Blatnice) budou tyto noviny k mání třeba v cukrárně U Budařů v Ostrožské Lhotě.

Díky nové práci teď často jezdím do Uherského Brodu a nestačím se divit, kolik se tam děje věcí. V pátek jsem tam byla při otvírání cyklostezky a ještě na jedné moc zajímavé akci. Za krátkou dobu jsem se setkala s mnoha zajímavými a různě aktivními lidmi. Tady zřejmě nehrozí, že by nebylo o čem psát :) A to je dobře...

A co se děje poblíž Blatnice? Tak docela hustý program mají v posledních dnech v Blatničce. V pátek slavili osvobození - více zde. No a v sobotu dechovka slavila čtyřicátiny, o čemž se lze dozvědět tady  Na příští sobotu je potom naplánovaný Obecní den, který bude tentokrát u rybníku Kačák. Večer pak bude vše v kulturním domě pokračovat koštem vína a různých dobrot, které napečou ženy z Blatničky i rakouského Falkensteinu. V Blatnčice to prostě žije...

Filip včera udělal dvě zajímavé fotky a shodou okolností byl fotit také v Blatničce, což by podle snímků asi nikdo nehádal. Jsou tady

Co popřát? Krásnou neděli. Užijte si všichni jara plnými doušky! Lenka

Když jsem dnes stála na hřbitově plném smutečních hostů, slunce pražilo, na modrém nebi pluly bílé obláčky a nad hřbitovem se vypínal kopec Antonínek, na kterém do dálky zářila jako vymalovaná kaple. Říkala jsem si v duchu: "Proč musí být pohřeb v tomto krásném jarním dni? Proč zemřela teprve padesátiletá žena právě teď, když tak nádherně kvetou a voní stromy? Proč zemřela ona a ne někdo přestárlý, kdo už na smrt čeká? Proč nezemřel nějaký darebák, když ona byla tak hodná?" Milión proč a žádné proto... Z pohledu Boží prozřetelnosti to tak mělo být. Možná už tady na tomto světě splnila vše, co měla splnit, a tak si ji Pán povolal k sobě... Skutečnou odpověď poznáme až na věčnosti...

V paměti stále vidím Věrčin úsměv. Neznala jsem ji nijak do hloubky, ale kdykoliv jsme se potkaly, tak jí zářil na rtech úsměv. A takovou si ji budu pamatovat - se stálým úsměvem na tváři. Milou, ochotnou zadarmo poradit, což dnes u právníků není příliš často vidět... Ano. Měla vystudovaná práva a před lety mi zadarmo poradila...

Její tělo dnes bylo uloženo do hrobu, ale já věřím, že je v nebi, kde už nemá žádné bolesti ani trápení. Zemřela, ale její úsměv žije v mé mysli a srdci dál....  

Slíbila jsem, že sem dám něco víc z toho, co zaznělo z úst evangelického faráře Mojmíra Blažka při oslavách výročí ukončení druhé světové války v Hrubé Vrbce.

Tady jsou jeho myšlenky, které řekl v rámci pietního aktu u pomníku padlých:

"Vzpomínáme dnes oběti války. Proč vlastně? Život těm zahynulým přece nevrátíme. Jitřit bolavé vzpomínky těm, kdo dodnes cítí ztrátu je spíš na pováženou. Mnozí mají za to, že to je nesmyslné. Já jsem vděčný panu starostovi i všem zastupitelům, že do toho šli. Má smysl pamatovat na ony zlé události i jen proto, abychom si třeba hluboce uvědomili, že válka je zlá, a že i naše generace musí být na stráži, aby se společnost už nikdy nedala vtáhnout do válečných plánů těch, kdo si válkou, utrpením a smrtí nevinných htějí zajistit větší zisky či moc nad národy.

A pak je tu ještě jedna rovina, kterou chci speciálně vyzvednout. Stalo se tu něco zlého, co způsobilo smrt mnoha našich bývalých občanů. Myslíte, si, že to zlo zmizelo? Když někdo zavinil, že rodina přišla o otce, žena o muže a děti o tatínka - myslíte si, že to zlo, kvůli kterému vytekly potoky slzí se prostě nějak vytratilo? Mluvil jsem s některými, kteří byli tímto zlem postiženi, a kteří padesát či šedesát let po válce stále cítí bolest a nevyhojená zranění. Dá se takové zlo zavřít jako kostlivec do skříně či zamést jako špínu pod kobrec a myslet si, že jsme za tím udělali tlustou čáru a jde se dál? Kdo si tohle myslí, je naivní anebo nebezpečný.

Zlo je vždy spojeno s hříchem, s ďábelskou vzpourou proti Bohu a jeho řádům. Zlo má i svou duchovní podstatu. Je to jed působící často i přes generace. A jestli jste nad tím nikdy takto neuvažovali, tak zkuste vzít vážně, proč se někdy v rodech drží cosi jako prokletí? Sám Bůh varuje  v textu desatera před následky zlého jednání, které působí až do třetího či čtvrtého pokolení (Ex. 20, 5).

Ptám se tedy, co když je prokletím Evropy, že mlčela k Hitlerovu vyvražďování Židů a Cikánů? Co když duchovní stagnace a tzv. vymírání současných církví souvisí také s tímto zlem, ke kterému jsme my Evropané za války mlčeli? Co když i na nás tady ještě nějak leží tíha vin za prolitou krev těch, kdo padli v bojích anebo zahynuli v koncentračních táborech?"

Tolik citace z promluvy evangelického faráře Mojmíra Blažka z Hrubé Vrbky... Určitě jsou jeho slova pravdivá... Ano... Cokoliv, kdo udělal zlého se nikam nevypařilo, ale dál v duchovním světě trvá. Stejně jako cokoliv kdo udělal dobrého... Zlo přitom nejsou jen zlé skutky... Zlo je i mlčet, když mám mluvit a nepomáhat, když pomoct mohu. Jasné... Vždy se najde milion výmluv, proč jsem něco neudělal, ale uvědomujeme si vůbec, že je to také zlo? Zahrabme ve svém svědomi a vybavme si chvíle, okamžiky, kdy jsme druhému pomoct mohli a přitom nepomohli, kdy jsem se někoho mohli zastat, ale nezastali se, abychom měli klid, pokoj a byli ti hodní, dobří... Ti, co mlčí... Ti, co jsou bezkonfliktní..

Znovu se vracím ve vzpomínkách do včerejška, kdy jsem jela fotit demonstraci v Břeclavi. Plně jsem si tam uvědomila několik faktů. Neměla tam být žádná rasistická hesla - Břeclav bez Cikánů, Cikáni do práce atd., atd... Ne... To je špatně... Je ale zapotřebí chytit viníky, kteří vážně zranili a celoživotně poškodili mladého chlapce. Ti by měli být přísně potrestáni.  K tomu rozhodně mlčet nemůžeme. Ať už mají barvu kůže jakoukoliv... 

Včerejší demonstrace v Břeclavi by tedy měla vést k tomu, aby se město stalo bezpečnější, aby  se lidé nebáli chodit do ulic, aby nemuseli trnout hrůzou, že se jim dítě třeba nevrátí ze školy. Jakékoliv násilí - bez rozdílu toho, kdo jej vykonal, je třeba odsoudit. Násilí - ne národnostní menšiny.. Jak k výkřikům: "Cikáni do práce!" přijdou ti, kdo z nich do práce skutečně poctivě chodí?

A tak na to všichni dnes i v dalších dnech svého života, který je krátky, byť by byl sebedelší, stále mysleme: Je tu někdo, komu jsem pomoct mohl, ale nepomohl? Je tu někdo, koho jsem se zastat mohl, ale nezastal jsem se? Nemějme huby plné "svatých" keců, ale jednejme... Ať za nás mluví činy a ne mrštné a mnohdy i úlisné jazyky...

Dnes jsme s Filipem vyrazili do Břeclavi, kde byla demonstrace na podporu patnáctiletého Petra, kterého před týdnem napadla skupina tří Romů kvůli tomu, že jim nedal cigaretu. Po jejich útoku přišel o ledvinu, má natrženou slezinu i játra.

V ulicích Břeclavi se dnes objevili především obyvatelé města. Bylo jich okolo tří tisíc a údajně od revoluce v devětaosmdesátém roce nikdy nebylo tolik lidí v ulicích města.... Budu se snažit tady o všem napsat více...

Zatím si můžete prohlédnout Filipovy fotky zde a moje tady

Už delší dobu uvažuju nad tím,  kam se ten svět řítí... Přemýšlím nad mnohým a vlastně ani nemám chuť to sem psát, proto mé psaní tady upadá... Kolik se namluvilo po revoluci keců, jak bylo špatné, že ženské chodily za totáče záhy po porodu do práce, děti šouply do jeslí, a že se jim to vrátí až je děcka šoupnou do domovů důchodců...

Z toho důvodu se za velkého halasu zrušily téměř všechny jesle, které byly i v mnoha vesnicích. Něco o tom vím, protože moje máma v jedněch dělala sedmatřicet let... Když jí je zrušili, měla něco málo přes padesát, a tak nastoupila do jiných, ale ty také zrušili a poté zrušili ještě jedny. Ona se tak ocitla snad ve čtyřiapadesáti v předčasném důchodu. Kdo ví, jestli to nebylo ještě dřív. To nám tedy dnes nehrozí... My máme naplno makat do třiašedesáti. Má to ale jeden háček... I kdybychom byli ve své profesi kurnik dobří, byli zdraví a fakt uměli, jsme pro zaměstnavatele staří už ve čtyřiceti... Jak to má potom člověk dělat?

A tak ten, kdo si třeba třicet let poctivě platit sociální a zdravotní, na sklonku padesátky ztratí práci. Stane se dlouhodobě nezaměstnaným, i když třeba rozešle dvě stě žádostí o práci, ale holt nikdo o něj nemá zájem, protože je starý... Po nějakém čase vyfasuje reflexní vestu a je vyslán zametat ulice, aby dosáhl na pár korun podpory.. No nežijeme ve Švýcarsku, kde se tímto stylem věk neřeší... Tam si zkušených pracovníků, kteří něco umí, váží... My žijeme prostě v českých luzích, kde je všechno hodně jinak...

Myslela jsem, že mne trefí šlak, když jsem našla na internetu tento článek. Informuje o tom, jak se chystají zakládat podniky jesle, kam budou moct matky své děti šoupout už od šesti týdnů... Jsem si říkala, že se kolega novinář asi musel splést... Stále věřím, že tam mělo být od šesti měsíců... No prostě se po třiadvaceti letech po revoluci objevují věci dávno objevené a také zavržené...

Do prčic! Dětem přece žádný cizí lidi nemůžou nahradit tu pohodičku, že si budou spát ráno, jak dlouho chtějí, že budou mít za zadkem stále maminčinu náruč a jistotu bezpečí... Ach jo... Divnej svět...

Mnohokrát jsem také přemýšlela nad tím, že v těch "bezva" obřích obchodech člověk moc nenarazí na nějaké stařečky, jak tam nakupují... U pokladny bych si je pravda nedovedla vůbec představit. Když pokladní kliká položky, že zboží nestačím házet ani já do vozíku, jaký je to fofr, tak nevím, jak by to stíhali stařečci... Včera jsem se dozvěděla, že musí... Že jsou tyto ženy za kasou bedlivě sledovány kamerami a pokud za určité sekundy neodkliknou určitý minimální počet položek a neprovedou spoustu dalších úkonů, které si zákazník ani neuvědomuje, tak je na minutu vyhodí... NA MINUTU!!! A to prosím berou nějakých celých osm či devět tisíc čistého měsíčně... Takové prachy, že? Tak co bychom se kvůli nim všichni nepřetrhli...

Je mně z té dnešní doby na nic... Přemýšlela jsem také nad tím, co musela zvládat a ovládat zhruba před sto lety žena... No téměř nic... Doma akorát snad zatopit a na kamnech pak uvařit... Ženy tehdy pracovaly jen skutečně výjimečně. Bylo pár učitelek, někdo tedy dřel v zemědělství a jiné byly služky, ale služky máme i dnes...  A co musí umět a zvládat žena dnes?

Kromě toho, že všechny (až na skutečné výjimky!!!) mají nějakou práci, kde se po nich chtějí výkony na více než sto procent, protože jinak poletí... Doma kromě péče o děti musí umět také (ve většině případů) řídit auto, programovat pračky, myčky, mikrovlnky, pekárny, kávovary, mají několik ovladačů na televizi, DVD, věže, zvládají několik programů v počítači, musí umět ovládat několik druhů mobilů atd.,atd... Za pochodu se stále musí učit nové návody, jak spotřebiče odcházejí a jsou nahrazovány novými... No a k tomu takové ty samozřejmé věci jako je vaření, pečení, úklid a chod celé domácnosti... Divnej svět...

Občas toužím někam utéct, koupit si kousek louky a bydlet tam ve srubu, mít pár slepic, králíků, kozu, místo sportování si protáhnout tělo na políčku se zeleninou, která nebude hnojená ani dovážená až kdesi z druhého konce světa a jen si tak v klidu žít... Pak si ale říkám, že kdybych se tak ztratila na tři roky, tak už bych se asi nikdy nedokázala do toho moderního blázince, vrátit.. Jsme totiž stále nuceni k vyšším a vyšším výkonům, abychom vydělali co nejvíce a peněz a poté je rychle zase utratili mnohdy za nesmysly, které vlastně vůbec nepotřebujeme... Jak říkám... Divnej svět...  A tak demonstrace střídá demonstraci a kdo ví, nač se ještě můžeme "těšit"...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste ten divnej svět se svými blízkými ve zdraví přežili... To je dnes totiž ten největší zázrak, když někdo všechen ten blázinec přežije ve zdraví na těle i na duši... Lenka

A pro potěchu a zklidnění duše můžete kouknout na fotky ze Slováckého divadla a hry Kdyby tisíc klarinetů

Připravujeme rozjezd nových novin, které se budou jmenovat 5+2 dny a budou ve všech obcích zdarma. Do toho ale musím dotáhnout staré resty, takže občas (dost často...) nevím, kde mně hlava stojí.... Kvůli časopisu Krajem svatého Antonínka, kde jsem skončila, ale květnové číslo jsem ještě slíbila dokončit, jsem včera zamířila do Hrubé Vrbky. Občané tam připravili vzpomínku na osvobození obce a všechny obyvatele, kteří za druhé světové války zahynuli. Nevzpomínalo se přitom pouze na padlé vojáky, ale také na židy a cikány, kteří v Hrubé Vrbce žili a kvůli svému původu skončili v koncentračních táborech, odkud se většina z nich už nikdy nevrátila domů.

Krásné bylo, že se pietního aktu zúčastnil jak pravoslavný biskup Jáchym, tak i evangelický farář Mojmír Blažek. Otec biskup vyzpíval ve své modlitbě jména všech zemřelých. Moc pěkná byla také promluva evangelického faráře, který mluvil o zlu. Všem přítomný připomněl, že zlo je i to, když neuděláme něco dobrého, i když bychom mohli, a že zlo, které se událo, stalo, se nikam nevypařilo, ale je stále tady, proto prosil zástupně za všechny bývalé i současné obyvatele Hrubé Vrbky za odpuštění . Ráda bych sem přepsala větší část jeho promluvy, ale teď nemám absolutně čas, protože za chvilku vyrážím do terénu fotit. Mnoho fotek a také zprávičku najdete zde

Z Hrubé Vrbky jsem potom včera zamířila ještě do Lipova, kde byl už čtyřicátý ročník Mladého Horňácka. Děti byly úžasné, ale nedařilo se zvukaři, takže po většinu vystoupení nešly mikrofony, což byla škoda, protože vzadu sálu zřejmě návštěvníci občas nic neslyšeli... Fotky a zpravodajství je tady

Koho fotky z Mladého Horňácka zaujmou, může se dnes vypravit do Velké nad Veličkou, kde bude od 14 hod. vystoupení. Dnes bude také možné navštívit úžasnou výstavu v Hrubé Vrbce. V kulturním domě si můžete připomenout druhou světovou válku, osvobození a hlavně obyvatele Hrubé Vrbky, kterých se tato válka nějak osobně dotkla. Kromě toho jsou také k vidění dobové uniformy, zbraně, vyznamenání i nálezy z války, které se našly na katastru i v okolí obce. Autorem výstavy je pan Halíček.

Dnes je neděle Božího milosrdenství. Pokud dnes někdo půjde ke zpovědi a poté k přijímání, získává křestní čistotu. Smyjí se mu veškeré hříchy včetně jejich následků. Tu šanci má každý katolík pouze jednu neděli v roce a ta je právě dnes. Lidé si to asi neuvědomují, protože v Blatnici bylo před zpovědnicí naprosto prázdno. Škoda... Takové dary zadarmo a lidi o nich neví... Nebo na ně kašlou a jsou jim šumák? Kdo z nás ale ví, že ještě dnes neodejde na věčnost? Nikdo... No a tam nám budou úplně k ničemu miliony v bankách, baráky, dobré postavení v práci a já nevím, co ještě... Abychom TAM byli šťastni, potřebujeme jediné - čistou duši...

Do večera je ještě čas, tak to můžete stihnout :) Všechny zdravím a přeji krásnou neděli Božího milosrdenství.... Lenka

Tak jsem si dnes dovolila ten přepych, že jsem se koukala na televizi. Při filmu o sv. Augustinovi mně docvakla jedna  zásadní věc. Životopis sv. Augustina, který se odehrává v druhé polovině čtvrtého století a končí v první polovině pátého století, mi připomenul, že se od těch dob vlastně vůbec nic nezměnilo.

Pokud si někdo myslí, že je světový a in, když je nevěrný, věnuje se hazardu, účastní se swinger party, bojuje o moc, slávu, dobré postavení ve společnosti, tak je vedle jako jedle... Přátelé, to všechno tady už bylo. Film o sv. Augustinovi to dokumentuje naprosto dokonale a přesně.

Vedle křesťanů byli tehdy samozřejmě také pohané a nejrůznější sekty. Docela mne pobavilo, že odpůrci křesťanů už tehdy používali stejné argumenty a snižování věřících, jako dnešní ateisté. Takové ty řeči: "Ta vaše víra jsou jen berličky, protože sami nezvládáte svůj život, musíte se zařadit do nějakého stáda! A ti vaši kněží, biskupové a papež vám jen vymývají mozky! Víra je prostě jen pro slabochy atd., atd..." Připadalo mi, jako bych se ocitla v jednadvacátém století.

Stejné je ale i ono opravdové hledání pravdy, štěstí a smyslu života, které lidi přivedlo tehdy stejně jako dnes k Bohu. Vím, o čem mluvím... I já jsem šla před třiceti lety coby drsný ateista statísícovým Brnem a hledala smysl života. Ptala jsem se sama sebe, proč žiju, proč tady vlastně jsem...  "No snad jsem se nenarodila proto, abych chodila každý den do jakési šílené kanceláře, když jsem chtěla studovat a na školu mne nevzali? Přece tady nejsem proto, abych každý den vstala, jedla a někde úředničila????"

Ne... Jenom kvůli tomu jsem se určitě nenarodila. Dnes už to vím. Moje cesta k nalezení Boha byla trnitá. Jsem ale nesmírně vděčná, že jsem Ho našla. Dnes už vím, že ať se kolem mne děje cokoliv, tak On je se mnou. On je pravá láska, štěstí a pokoj, které svět nemůže dát. Střípky těchto hodnot můžeme na krátký čas najít u lidí, v zážitcích, práci, úspěších... Je to ale jen na čas... Lidé jsou totiž jen lidé se svými slabostmi, takže nás mohou zklamat, mohou nám ublížit... Jedinou jistotu ve věrnosti a lásce bez jakýchkoliv podmínek máme totiž v Bohu. V Bohu, který pro nás chce to nejlepší. Který zůstává, když všichni lidé odešli...

Všechny zdravím a v tomto velikonočním čase Vám přeji, abyste k Němu také našli cestu. Je to totiž velké dobrodružství. Ať to z našeho pohledu dopadne jakkoliv, tak pokud se dáme zcela k dispozici Bohu, můžeme mít jistotu, že to s přesahem na věčnost dopadne dobře... Vždyť stačí kouknout na smrt Ježíše. Kdo by si zpočátku řekl, že to vypadá nějak povzbudivě? No a všichni víme, jaký to mělo vývoj tři dny po Jeho smrti. A Velikonoce dodnes slaví věřící i nevěřící... No snad si někdo nemyslí, že máme den volna jen proto, aby mohli chlapi zmlátit ženské. To snad všichni pochopí, že je to blbost-ne???

Lenka

Je zbytečné více psát... Radoooost!!!! Koho zajímá, jak vypadala velikonoční vigilie v Blatnici, může kouknout sem

Jinak všem přeji jediné: Velikou radost ze Vzkříšeného Krista! Pořádně si to užijte!

Lenka

P.s. Kdybyste nevěděli, co dělat v neděli, pondělí či úterý, můžete zamířit v Blatnici na výstavu pana Lukáše. Jmenuje se Nitěná krása. Více zde

Zeleným čtvrtkem začaly největší křesťanské svátky.  Docela zajímavé fotky se mně dnes podařilo udělat v Nové Lhotě na Horňácku. Více zde

Všechny zdravím a přeji Vám krásné Velikonoce a velikou radost ze Vzkříšeného Krista...

P. Pat Collins při kázání dnes ze své dlouholeté praxe kněze vzpomněl jeden příběh. Vypráví o krásné ženě a její odvaze jít proti proudu dnešní doby. Tady je:

"Jednou za mnou přišla po mši svaté krásná, atraktivní žena. Mohla mít něco málo přes třicet let. Začala mi vyprávět svůj přiběh. Byla osm let vdovou. Krátce po svatbě jí zemřel manžel a ona zůstala sama se dvěma malými syny. Po nějakém čase poznala muže, do kterého se zamilovala. Byl ale ženatý. Jak už to muži dělají, vykládal ji, že svou ženu vlastně nikdy nemiloval, že jejich svatba byla omyl. Nabídnul jí, že ženu opustí, rozvede se a mohli by začít žít spolu. Pro tuto ženu to byla velmi lákavá nabídka. Její kamarádka v té době navíc prožívala něco podobného. Začala žít s jiným mužem a byla velmi šťastná.

"A jak jste se rozhodla vy?," zeptal jsem se jí. A ona mi na to odpověděla: "Víte, já jsem před pár lety uvěřila v Boha. Uvědomila jsem si, že ho nemůžu zradit. Příteli jsem řekla, že s ním žít nezačnu a zároveň jsem celý vztah ukončila. Věřte, že to pro mne bylo velmi těžké. Oplakala jsem to tehdy víc než smrt svého prvního manžela. Nemohla jsem se ale rozhodnout jinak, pokud jsem chtěla zůstat věrná Ježíši, ve kterého jsem uvěřila," řekla tato žena. "Já jsem se pak neudržel a objal jsem ji. Měla můj velký obdiv. Toto jsou totiž novodobí mučedníci, kteří mají odvahu jít proti trendu dnešní doby," zakončil své kázání P. Collins.

A t ady  je pár fotek, které jsem dnes udělala po mši svaté....