Zážitky z našeho zdravotnictví aneb ještě dýchám....

Přestala jsem tady zveřejňovat osobní zážitky, ale jsou věci, o které se nelze nepodělit. Nesnáším doktory a nekonečné čekání v čekárnách. Na tom se snad od dob pádu komunismu nic nezměnilo. Pokud je to jen trochu možné, vyhýbám se proto zdravotním zařízením jako čert kříži. Přestože se mně do toho moc nechtělo, musela jsem v posledních měsících využít jejich služeb...

A teď k čerstvým zážitkům. Po páteční infúzi mně začala na těle vyskakovat drobná krupice. Vše se začalo pěkně rozvíjet v pátek večer. Věděla jsem, že to není žádná legrace, protože jak jsem se začala osypávat zvenčí, tak jsem se mohla osypávat také uvnitř. Sedla jsem proto k PC a díky googlu zjistila, že hrozí anafylaktický šok, který může skončit udušením.

Kontaktovala jsem známou lékařku, která mně řekla, že bych potřebovala dostat nějaké léky proti alergiím. No doma jsem nic neměla a kámoška-lékařka byla ode mne stovky kilometrů. S chladnou hlavou jsem proto staršímu synovi poslala SMS, jak postupovat, kdybych exla. No to nebyla prča! Myslela jsem to fakt... Pokud bych se začala dusit, tak by mně asi moc času nezbývalo... Navíc jsem byla doma sama... Syn mi napsal, abych neblbla a nevěřila tolik googlu...

Vyrážku jsem přežila a ráno tedy vyrazila do jedné nejmenované okresní nemocnice, kde jsem měla dostat další infúzi. Sestřičce jsem se svěřila s alergií. K mému překvapení jí to vůbec nevyvedlo z klidu. "Víte, my tady na infekčním o víkendu nemáme doktora. Dochází sem lékař z dětského," dozvěděla jsem se.... Na alergickou reakci se neměla ani zájem podívat. Napíchla mně kapačku  a do hoďky jsem byla venku... Před odchodem jsem ale dostala doporučení, že kdyby se "to" nějak zhoršilo, tak mám dojet... "No sem bych určitě jela, když tu ani není doktor," řekla jsem si v duchu a přemýšlela, jestli bych v případě nějakého dušení zvládla dojet do Brna, kde mám ošetřujícího lékaře. V oné okresní nemocnici mně pouze ambulantně aplikovali předepsané léky...

Večer se vyrážka rozšířila i na nohy a začalo to pekelně kousat. Ráno mě už pálil i zadek, jak kdybych snědla pytlík chilli... Moje nervy! A zase směr špitál... Sestra mně řekla, abych šla na ošetřovnu, lehla si a čekala až přijde... Kurnik... Uběhlo dvacet minut a sestra s infúzí nikde...

Sebrala jsem odvahu a vyrazila ji hledat. Našla jsem ji velmi rychle... Popíjela se sanitářkou kafíčko a měly si hodně co povídat. Nesměle jsem u dveří špitla: "Nemohla byste mně to jít napíchnout???" A ona: "Jejda!!! Já na vás zapomněla!!! Ještě, že jste se připomněla!!!" Když jsem pak vyčkávala než vše připraví, myslela jsem na lidi, co nejsou drzí jako já... Třeba má máti by aniž by se ozvala, čekala klidně asi dvě hodiny... Přestože jsem docela oprsk, tak mně bylo taky docela blbý jít sestru rušit práci... Myslela jsem si, že se třeba věnuje jiným pacošům...

Sestra se mně pak zeptala, jak se daří, jestli se to zlepšilo. "Nezlepšilo? Mám zavolat z dětského doktora? Ne? No tak si když tak zajeďte do Brna za ošetřujícím lékařem." "No nic jinýho bych taky neudělala...," pomyslela jsem si... Když jsem od tam vypadla, tak jsem si poskočila, protože od zítřka už beru antibiotika jen v pilulkách. Snad nepříjemná vyrážka zmizí...

Na závěr musím podotknout, že ve všední dny jsem byla při aplikaci léků na ambulanci v kontaktu se zlatou a moc hodnou sestřičkou, od které píchnutí pomalu nebylo ani cítit... No ona i ta víkendová byla hodná, ale jaksi na mne zapomněla a příliš si nedělala starosti s nějakou mou alergickou reakcí...

Všechny zdravím a hlavně Vám přeji, abyste byli zdraví a k doktorům vůbec nemuseli zamířit... Lenka