Poslední den v roce....

Loňský rok jsem uzavřela na Antonínku, kde jsem také začala ten nový. Stejně jako hromada jiných lidí jsem tam zamířila na mši svatou. Šla jsem pěšky a na cestu mně úžasně svítil měsíc, takže bylo krásně vidět i v lesíku, kterým jsem chvilku kráčela. V myšlenkách a srdci jsem na kopec nesla blízké a známé - ty, co mě mají rádi i ty, co mi nemohou přijít na jméno :-) Určitě takoví lidé jsou. Znáte to... Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. No a mne někteří lidé fakt nemusí, protože říkám pravdu, i když se snažím v poslední době raději neříkat nic, protože mnozí pravdu neunesou. Na druhé straně je fakt, že některé lidi pravdivá slova potěší. Věřím, že těch druhých je víc. Aspoň se o to snažím...

Na některé lidi jsem ale včera přece jen myslela víc než na ostatní... Patřila mezi ně především paní Trněná. Jedna z mých kámošek nad osmdesát... O pár hodin dříve jsem ji totiž navštívila ve veselské nemocnici. Ona už to vlastně nemocnice ani není. Spíše léčebna pro dlouhodobě nemocné, ale tak se taky nejmenuje... Vždyť je ale jedno, jak se to zařízení jmenuje, ne?

Za paní Trněnou jsem se chystala už dlouho a pořád to nevycházelo... Nejdříve ležela v nemocnici, potom doma a teď už je zase dlouhou dobu v nemocnici... Včera mně to vyšlo a byla jsem za to moc ráda. Je pravda, že když jsem vešla do pokoje, kde leží, tak jsem jí nejdřív nepoznala. Musela jsem se podívat na cedulku, jestli v té posteli fakt leží ona. Strašně moc zhubla no a pyžamo člověka taky změní. Když jsem se ale nad ní naklonila, tak se usmála a to už byla zase ta moje stará kámoška. Byla ráda... A já jsem byla taky ráda... Nemůže chodit, ale vše nese velmi trpělivě. Říkala, že "to" člověk musí vydržet, když "to" Bůh dopustil... Byla taková smířená a pokojná...

Když jsem šla na kopec, vzpomínala jsem, jak jsme se před mnoha léty seznámily a já psala o paní Trněné první reportáž o tom, jak sbírá oblečení pro potřebné. Těch balíků, co poslala do Úpice v Čechách bylo nespočet. Potom jsem také dělala rozhovor s jejím manželem, který byl politickým vězněm a poté celý život perzekuován, aby na sklonku svého života roky poctivě sloužil coby strážce kaple na Antonínku.

Díky těmto setkáním jsem se stali přáteli... Prožívala jsem s ní obrovskou bolest, když manžel nečekaně odešel na věčnost. Přesto to bývala krásná setkání... Při cestě na Antonínek jsem také přemýšlela na tím, proč musí tak trpět na sklonku života, když trpěla celý život, protože už od útlého dětství neměla na růžích zrovna ustláno... Proč si jí Bůh nevezme k sobě, aby se zase mohla setkat se svým milovaným manželem. Proč se tady musí tak trápit a mezitím umírají mnohem mladší lidé. Je mně jasné, že to jsou otázky, na které tady na zemi nedostaneme odpovědi, ale přesto se v mysli vynořují...

A tak jsem všechny nesla na Antonínek a všem vyprošovala jen dobro a Boží požehnání. Přímo v kapli nešlo nevzpomenout na kámošku Janu, kterou jsem poznala před jedenácti lety. Bylo to docela za dramatických okolností, kdy jsem byla v totálních sračkách. Po letech jsem ji dovedla na Antonínek, aby tam zjistila, že oltář v kapli dělal její pradědeček... No jsou to často úžasné "náhody", které dávají lidi dohromady. Samozřejmě, že na náhody nevěřím...

Pokud by někdo chtěl vidět, jak to včera na Antonínku vypadalo, může kouknout na pár fotek sem Kaple na posvátné hoře zářila v noci jako maják... Maják, který je pro všechny jistotou a světlem ve tmě...