Arogance moci peněz a plivnutí novináři do tváře....

Nebývá v poslední době tak časté, abych se sem vracela a psala. Dnes musím udělat výjimku... O zážitek, který se mně stal, se musím podělit, protože mi to mozek pořád nebere...

S předstihem jsem si domluvila schůzku s jedním mužem, který nebývá příliš často v regionu. Kvůli setkání s ním jsem oželela i tiskovku v Uherském Hradišti. Teď se tluču do hlavy, že jsem raději nejela na tu tiskovku... Jak už u mne bývá zvykem, byla jsem na místě setkání s určitým předstihem. Onen muž došel pár minut po dohodnuté hodině. Představili jsme se a já mu dala jeden výtisk našich novin, aby věděl, komu vlastně rozhovor dává. Zase tak moc známí ještě pořád nejsme.. 

Na předem dohodnutý rozhovor, kvůli němuž jsem jela desítky kilometrů, nakonec ale vůbec nedošlo. Onen muž otevřel naše noviny a řekl: "Tak kolik mně dáte prostoru? Titulku a tři strany?" Normálně mi to zpočátku mozek nebral, co to mele za nesmysly. Přesto jsem se snažila vysvětlit, že článek může být zpravodajský, ale pokud se náš rozhovor bude ubírat nějakým zajímavým směrem, tak by z toho mohla být třeba i jedna strana. Poté jsem se dozvěděla, abych si to tedy domluvila s vedením, probrala to v redakci a pak se můžeme někdy sejít. Pak se mi bude věnovat celý den, kdy mne bude provádět a ovšem dopodrobna povídat, abych byla v obraze, jaké má záměry a filozofii...

Na to jsem mu řekla, že bude sice pěkné, že budu mít v diktafonu třeba tři hodiny jeho povídání, ale do novin by mohly jít stejně maximálně dvě strany. Na to jsem se dozvěděla, že si z těch šesti hodin budu moct vybrat to nejdůležitější na ony dvě strany, že on nepotřebuje, abych článkem o něm a jeho činnosti zalepila jen nějakou díru v novinách...

Že když jsme mohli věnovat titulku Jízdě králů v Kunovicích a ještě jednu další stranu, tak proč bychom jako nemohli stejný rozsah věnovat jemu... Taktně jsem ho upozornila, že on na rozdíl od Jízdy králů nebyl zapsán na seznam nehmotného dědictví lidstva UNESCO...

Přestože mi onen muž neodpověděl ani na jednu otázku, protože jsem neměla šanci ji položit, hodinu mi povídal o tom, jak všichni (téměř tedy...) dělají všechno špatně... Na prvním místě zmiňoval kolegy novináře, jak mu kladli blbé otázky, proto na ně ani neodpověděl.

Tak jsem mu na to řekla, že jsem taky slyšela, že není blbých otázek, ale je jen blbých odpovědí... Byla jsem totiž svědkem toho, jak se novináři ptali katolického kněze P. Eliase Velly z Malty. Když to řeknu jemně, tak některé otázky nebyly skutečně nejšikovnější. Tento Boží muž ale nikoho nezeměšnil, neudělal z něho blbce, ale i na nešikovně položenou otázku dokázal odpovědět naprosto luxusně a bez zbytečné vaty a balastu... Jenže v otci Vellovi je obrovská pokora, kterou onen chlapík, s nímž jsem dnes mluvila, neměl ani co by se za nehet vešlo. Má ale prachy, a tak si zřejmě myslí, že je oooooobrooooovským PÁNEM...

Když jsem odjížděla se ztrátou několika hodin, které jsem mohla prožít mnohem užitečněji, tak ve mně zůstala divná pachuť... Nešlo nevzpomenout na onoho boháče z Písma, jak se radoval, že má nové sýpky, jak je bezva zabezpečený do dalších let.. Jaký je borec... Stejně tak mi připadal onen muž dnes... Asi si stejně jako onen biblický boháč neuvědomuje, že už dnes v noci může být povolán Pánem nad životem a smrtí na věčnost, kde mu budou všechny prachy a z nich pramenící moc naprosto k ho.... = k ničemu...

A jedna poznámka na závěr. Za svou dlouhou novinářskou praxi jsem už dělala rozhovory s mnoha lidmi. Byli mezi nimi slavní, mocní, významní, ale třeba také úplně obyčejní a přitom svými životy tak neobyčejní lidé. Na jeden rozhovor jsem čekala dokonce rok. A podotýkám, že to nebyla žádná rocková či filmová hvězda, ale velmi zaneprázdněný kněz...

Jedno měli všichni společné.. Když už jsme se na onom rozhovoru dohodli, tak mně ho dali... Dnes jsem tedy zažila premiéru, kdy jsem si dohodla schůzku a rozhovor jsem nedostala. A pak je tu ještě jedna velmi zásadní věc. Čím byli ti lidé větší - kapacity ve svém oboru - fakt borci nad borce, tak tím byli skromnější a pokornější. Byly to prostě osobnosti, takže ze sebe nemuseli dělat borce a před druhými velká ramena... Tak to onomu pánovi dnes chybělo. A já mám obavy, že už se s ním nebudu chtít vidět a dělat s ním rozhovor... Okolo nás přece žije tolik zajímavých lidí, kteří si to určitě zaslouží víc než onen muž, který mne svým způsobem s úsměvem na tváři plivnul do tváře a vykopnul...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste potkávali jen samé milé lidi. No to je možná utopie.. Tak aby měli aspoň převahu...

Lenka