Zítra vychází letošní poslední vydání týdeníku 5+2 dny

Zítra se ve stojanech, a u některých šťastlivců přímo ve schránkách, objeví letošní poslední vydání týdeníku 5+2 dny. Novin, o nichž jsem přesně před rokem neměla ani tušení. A už vůbec jsem nevěděla, že se stanu jejich redaktorkou v Uherském Hradišti. Jsem za tuto práci vděčná. Dostala jsem šanci poznávat hlouběji region, v němž jsem v roce 1998 začínala jako novinářka na plný úvazek.

Do novin jsem samozřejmě dopisovala už mnohem dříve. První články mně byly zveřejněny už před třiceti lety. Bylo proto docela úsměvné, když jeden můj známý před pár měsíci vyprávěl v jisté společnosti, že mne učil novinařinu. To mne hodně pobavilo... Pokud mne někdo něco učil, tak to byli dva "staří" profíci v bývalém deníku Rovnost v Brně. A ještě před nimi mně jako první začal publikovat články Miroslav Homola v Brně v tehdejším okresním týdeníku Směr...

Ale o tom jsem mluvit nechtěla... Takže zítra vychází poslední letošní vydání týdeníku 5+2 dny. V okrese Uherské Hradiště se v něm čtenáři hned na titulní straně dočtou o nelehké situaci Uherského Hradiště v dalším financování Slováckého divadla a knihovny. Fotoreportáž připomene Betlémské putování zámkem v Uherském Ostrohu, vzpomínání paní Marie Suchánkové z Uherského Brodu na Vánoce, kdy byla s manželem pod stromečkem spolu se svými devíti dětmi. Při tomto rozhovoru mně několikrát vystoupily slzy do očí. Paní Marie má totiž obrovskou víru, přestože její život nebyl vůbec lehký. Její manžel jí nečekaně zemřel v pětačtyřiceti letech. Nejmladšímu synkovi bylo v tom okamžiku teprve šest let... O pár let později potom zemřela v devatenácti letech i dcera Klárka. Přesto všechno si tato statečná žena ani slůvkem nepostěžovala na rány osudu, ale naopak stále s vděčností děkovala Bohu za všechny dary... Dva z jejích synů jsou dnes kněží a jedna dcera se stala řádovou sestrou. To bylo silné setkání...

Krásná byla ale i návštěva stodvouleté Marie Janoškové. Ta zase zavzpomínala, jaké byly Vánoce na počátku minulého století. Dnes žije v Domově pro seniory v Nezdenicích...

Myslím, že lidé fakt počtou. Od kolegyně Alenky Kučerové v novinách najdou výborné recepty na různé dobroty včetně výborných koláčků - vdolečků...

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby Vás čtení našich novin bavilo a naladilo tu pravou vánoční atmosféru. Další číslo týdeníku vyjde až ve čtvrtek po Novém roce...

Z domu provoněného prvními druhy vánočního cukroví všechny zdraví Lenka

Nejmilejší hračkou byla hadrová panenka

Stodvouletá pamětnice vzpomíná, jaké byly Vánoce jejího dětství

Hradčovice, Nezdenice – Žijeme v době konzumu. Vánoční výzdoba se v obchodních domech objevuje už v polovině listopadu. „Správnou“ atmosféru se nám snaží vnutit se značným předstihem také nekonečné vyhrávání koled, z nichž se tak stávají nepříjemné odrhovačky. Lidé se vymýšlí originální dary a na závěr roku připravují hromady jídla, které nejsou schopni sníst, proto mnohé končí v popelnicích.

Pravá duchovní podstata Vánoc se nám ale nějak v posledních desetiletích zcela vytratila. Letos sto dvouletá Marie Polášková v Domově pro seniory v Nezdenicích zavzpomínala, jaké byly Vánoce jejího mládí na počátku minulého století.

„I za mého dětství už byly stromečky. Samozřejmě, že nebyly nastrojené tolika blýskavými ozdobami jako dnes. Přesto ale byly krásné,“ vrací se ve vzpomínkách žena. Zadívá se do dálky a před očima se jí odehrává dávný film vzpomínek.

„Na stromeček jsme věšeli linecké pečivo, perníčky, panenská jablíčka, ořechy zabalené do alobalu a také jsme vyráběli různé ozdoby. Z čeho? No třeba řetězy ze slámy,“ vypráví pamětnice. Pod stromečkem v oné dávné době ale o Štědrém večeru děti žádné hromady dárků nenacházely. Většinou se dávaly ponožky a něco potřebného.

„Pamatuju si, že jsem měla panenku. Už ani nevím, kdy jsem ji dostala. Byla celá ušitá z hader a na bílé látce měla namalovanou tvář. Byla pěkně v peřince s tkaničkou i volánkem. Říkala jsem jí Cilenka. Ušila mně jí maminka. S tú panenkú jsem si hrála furt. Chodila jsem už do školy a pořád jsem si ji opatrovala. Byla to prostě moja zamilovaná Cilenka. Jinak hračky nebyly, nebylo peněz,“ připomíná stále čilá stařenka s pamětí, kterou by jí záviděli i o desítky let mladší senioři.

Vzápětí upozorňuje, že jídla bylo v její rodině dost. O Štědrém dnu se sice dodržoval přísný půst, ale jinak hlad rozhodně nebyl. „Celý den se nejedlo, ale večer jsme mívali takové malé buchtičky, které se namočily v mléce a obalily v maku. Pilo se k tomu kafe. Smaženého kapra ani bramborový salát, jsme tehdy neznali. Měli jsme ale také oplatky namazané medem! Ty dostával i dobytek,“ vzpomíná žena. V noci pak šla celá rodina do kostela na půlnoční. V kapli nechyběl velký betlém s andělíčkem, který za každé vhození koruny zakýval hlavou  na poděkování. „Vydržela bych mu házet jednu korunu za druhou, abych znovu a znovu viděla to jeho milé: Zaplať pán bůh,“ říká s úsměvem na tváři Marie Janošková.

Oslavy narození Spasitele pak pokračovaly především na Boží hod vánoční.

„To jsme měli sváteční oběd. Tatínek chovali králíky, holubi a měli jsme i krávy. Polévka bývala  buď hovězí, nebo holubí. Maminka dělala nadívané holuby a k tomu bramborový salát. Ten byl ale bez majonézy. Jen brambory, cibulka a okurek. Také byly napečené vdolky s tvarohem, hruškovými povidly i posypátkem… Jídla jsme měli moc,“ tvrdí pamětnice.

Dodnes také ráda vzpomíná na muzikanta, který vyhrával před kostelem.

„V Hradčovicích je kostelík na kopci. Vede k němu čtyřicet dva schodů. Nahoře na plošině tam vytruboval a to se neslo tak krásně do dálky. Bylo to nádherné, jako celé tehdejší Vánoce,“ končí své vzpomínání sto dvouletá žena.

Na závěr dodává, že její současné Vánoce v domově jsou také krásné. Letos je zde bude trávit potřetí. Při slavnostní večeři se v minulosti k bramborovému salátu podávalo smažené filé i kapr. Každý z obyvatel dostal také ovoce a balíček vánočního cukroví.

Vánoce, při nichž bývala pod stromečkem

místo hromady dárků hromada dětí

Uherský Brod - Když jsem se rozhodla, že napíšu, jak slaví Vánoce vícečetná rodina, netušila jsem, jak těžký na sebe beru úkol. Slovem vícečetná jsem myslela rodinu s osmi a více dětmi. Záhy jsem zjistila, že najít takovou rodinu je dnes téměř nadlidský výkon. Nakonec se na mne usmálo štěstí v podobě mluvčí uherskobrodské radnice Elen Sladké.

„V Uherském Brodě o jedné vím. Jen si nejsem jistá, jestli bude maminka ochotná mluvit s novináři. Ona je totiž velmi skromná,“ dozvěděla jsem se. O pár dnů později jsem ale měla na Marii Suchánkovou telefonní číslo. Nejdříve se zdráhala, že není nijak zajímavá a vůbec netuší, co by mně mohla říct. Nakonec ale svolila, že se sejdeme.

V rodinném domku v Uherském Brodu mě přivítala drobná usměvavá žena. Až na místě jsem se dozvěděla, že sice vychovala devět dětí, ale všechny jsou už dospělé. Až na nejmladšího třicetiletého syna se také všichni rozprchli do světa.

„První chlapec se nám narodil v šestašedesátém roce a v průběhu následujících čtrnácti let dalších osm dětí. Celkem pět kluků a čtyři děvčata. Je pravda, že všichni nebyli plánování, ale rozhodně byli s velkou láskou přijatí,“ začala své vzpomínání šestašedesátiletá žena.

Její manžel Josef pocházel z s osmi dětí. Do Uherského Brodu ho následovala po sňatku z Vápenic, kde vyrůstala spolu s dalšími třemi sourozenci.

„Jak jsme všechno s manželem zvládali z jedné výplaty? Pán Bůh nám do cesty posílal hodně dobrých lidí. Čím dětí přibývalo, tím byla větší pomoc,“ upozornila zasloužila matka. Velkou oporu měli manželé především v dědečkovi z Brodu. Měl krávu a hospodářství, takže je zásobil. Navíc byl také velkým iniciátorem toho, aby si mladí manželé co nejdříve postavili vlastní domeček. Po třech a půl letech se stěhovali do vlastního. Na stavbě pomáhala celá početná rodina. Ve svém pak začali chovat každý rok prasátko, králíky i slepice.

V době, když už měli okolo sebe spoustu drobotiny a někteří byli ještě v plenkách, nezbývalo příliš času na nějaké pečení vánočního cukroví. „Jedna paní z kostela nám před Vánocemi donesla velikou krabici výborného cukroví. Bylo toho tolik, že nám vystačilo až do nového roku. A to nebylo jen o jedněch Vánocích!,“ zavzpomínala Marie Suchánková. Další dobří lidé přinesli rukavice, ponožky, deku, krásnou ušitou peřinku pro miminko a spoustu dalšího oblečení na děti. „V jednom okamžiku jsme toho dostali tolik, že už jsme neměli oblečení kam dávat. V duchu jsem si říkala, že bych potřebovala skříň. A představte si, že jsem ji skutečně dostala! Slouží dodnes, protože byla z kvalitního materiálu. Pán Bůh se o nás prostě staral. Dal nám vše, co jsme potřebovali,“ připomněla s velkou vděčností znovu a znovu maminka devíti dětí.

Zároveň ale upozornila, že Vánoce byly v jejich domě sice krásné, ale velmi skromné. Stejně jako jinde se dělal bramborový salát se smaženým kaprem. Kdo chtěl, mohl se do večera postit. Tatínek s dětmi zdobil stromeček. Byl kovářem, a tak udělal na strom speciální stojan. „Byly to dvě veverky, které ho držely. Jak děti chodily na cukroví, tak stromeček převrátily. Příštím rokem pod veverky přidal ještě těžké kovové kolo,“ řekla se smíchem žena.

Přes velký počet dětí nebyly pod stromečkem v žádném případě hromady dárků. „Na jedné staré fotce je například vidět, jak jedna dcerka dostala malinkatý prsténeček. A jakú měla radost! Jinak většinou dostávaly omalovánky a pastelky. Kluci zase různé modely z papíru či balzo na letadélka. Jednú jim manžel kúpil také Merkura. On na ně byl hodnější,“uvedla s úsměvem na tváři maminka.

Přestože stále za vše děkuje Bohu, neměla život vůbec lehký. Manžel jí zemřel v necelých pětačtyřiceti letech a ona zůstala na výchovu devíti dětí sama. Nejmladší synek měl v té době šest let. Klárka, jedna z dcer, byla navíc od útlého dětství vážně nemocná. Trpěla špatnou krvetvorbou. Už ve třech měsících proto musela absolvovat první transfúzi. „Lékaři nám tehdy hrozili, že jestli hned nedostane transfúzi, tak zhasne. Nakonec žila do devatenácti a byla pro nás velkým darem. Kolik rozdala radosti a přitom tak velmi trpěla. Byla moc statečná,“ řekla s chvějícím hlasem žena. Jeden Štědrý den s ní přitom prožila v Nemocnici v Brně Bohunicích. Tehdy tam Klárku převezli z Olomouce vrtulníkem. „Řekli mně, že je v kritickém stavu na hranici smrti. Zavodnili ji a vysadili léky. Ona ale byla statečná, začala chodit a po třech týdnech se vrátila domů. Měla zameškáno hodně školy, učila se švadlenou. Vše ale dohnala a udělala i závěrečné zkoušky,“ zavzpomínala s láskou na dcerku, o které věří, že se nyní za celou rodinu přimlouvá v nebi.

Po dlouhých letech, kdy Marie Suchánková nevěděla co udělat dřív, bude možná letos o Vánocích sama. Rozhodně to není proto, že by o ni její děti neměly zájem. Ba naopak. Pozvání dostala hned z několika stran. „Víte, teprve nyní začínám chápat třeba mou maminku, jak chtěla být o Vánocích sama. Ono to není špatné. Člověk si vše udělá, kdy chce, jak se mu to hodí. Má svůj klid a pohodlí. A já nejsem nikdy sama, protože jsem věřící, takže vím, že Bůh je stále se mnou. On mne neopouští,“ uzavřela své vzpomínání zasloužilá matka.