Když jsem ve sračkách, nepotřebuji, aby mně někdo říkal, že bude vše v pohodě

"V sedmi letech se díval, jak hoří jejich rodinný dům. O rok později viděl, jak se mu utopil mladší bratr. Za dalších pár let ho popálil elektrický proud a on přišel o nohu a ruku. Přesto si Polák Jan Mela (24) myslí, že každá tragédie má nějaký smysl."

Tak začíná článek v pátém čísle týdeniku Reflex, který vyšel 31. ledna 2013. A pokračuje: "V šestnácti letech jako nejmladší polárník v historii došel během jednoho roku na oba zemské póly. S protézou a bez ruky vylezl na Elbrus, Kilimandžáro anebo El Capitan v Yosemitech. Založil nadaci a pomáhá lidem s podobným problémem. Od polského prezidenta za to dostal vyznamenání."

Tento odvážný mladý muž dále pro Reflex říká: "Hlavně jsem potřeboval podporu od člověka, jenž  vám rozumí a ví, jak se cítíte. Mě nezajímá, že mi lékař, který má dvě nohy a dvě ruce, říká, že to bude v pohodě. On o tom nemá ani páru..."

Proč to tady zveřejňuji a znovu připomínám? Protože mne ten kluk dostal. Jeho odvaha, houževnatost a touha jít za svým cílem, splnit si svůj sen... A také jeho zkušenost, kdy vás lidé v okamžiku, kdy jste v totálních sračkách, plácají po zádech a říkají neskutečné kecy typu: "Ty to zvládneš! Ty jsi statečná, ty jsi bojovník..." A přitom si mou situaci nezažli, takže ví úplné hovno o tom, jak se cítím, co prožívám...

A tak všem takovým "utěšitelům" vzkazuji: "Buďte raději ticho, když nedovedete plakat s plačícími a smát se s radujícími... Prázdné kecy rozhodně ještě nikdy nikomu nepomohly..." Tož tak... A věřte, že vím, o čem mluvím...

Všem přeji, aby i v těch nejtěžších životních situacích neztráceli naději a dokázali si snít své sny, za nimiž navzdory všem hrůzám, které se třeba v jejich životech ději, půjdou každý den krůček po krůčku... Ať k tomu máme všichni dost sil a jsou pro nás vzorem lidé jako je Jan Mela z Polska...

Lenka