Pravdivá a odvážná kniha Marka Orka Váchy a Karla Satoria

Pravidelní návštěvníci těchto stránek určitě zaregistrovali, že je neaktualizuji tak často, jak byli v minulosti zvyklí. Má to jeden zásadní důvod. Nejsem stále on-line, jak jsem byla dříve... Takže: Mám připojení v práci a pokud chci, tak tam mohu zůstat a pustit se do aktualizací svého webu.

Přiznám se bez mučení, že po práci se obyčejně chci pustit do něčeho jiného než je aktualizace mého webu. Má to ale jeden háček. Pokud si jdu z práce po svém a chtěla bych ke svému webu usednout v noci, jak jsem byla zvyklá běžně dříve, tak to už mám jaksi smůlu, protože tam, kde je nyní mé přechodné "doma", prostě nemám připojení... Má to ale i pár výhod. Začala jsem více číst a chodím dříve spát :-) No a také se odnaučuji své závislosti na internetu, což je neméně důležité... Připojuji se na něj prostě skutečně jen, když je to nezbytné, anebo když mám fakt čas a chuť. A tak tady dnes proto s odstupem času něco píši. V hlavě nosím i další dopisy babičce, ale chce to prostě čas a vše nechat uzrát.

Dnes bych se s čtenáři ráda podělila o zážitky posledních týdnů. Byla jsem i letos na Velehradě. Ti, kdo jsou na Facebooku (FB), tak už to ví. Fotogalerii ze Dnů lidí dobré vůle jsem dala jako veřejnou, tak by se na ni měli dostat i ti, kdo nejsou mezi mými přáteli. Fotky i s komentáři najdete zde a tady Také jsem dokumentovala putování Blatničanů na Velehrad, které naleznete zde

Kromě Velehradu jsem se v posledních týdnech také toulala po Krkonoších. Fotky z toulek najdete na FB zde

V srpnu bude na Sněžce pouť ke cti sv. Vavřince. Včera jsem si proto vyzkoušela, jestli na naši nejvyšší horu zvládnu vyšlapat i s foťáky v batohu. Dnes už vím, že to zvládnu. Vyjela jsem si busem na Špindlerovu boudu a odsud se vydala na cca. 9,5 km dlouhou cestu na vrchol naší nejvyšší hory. Na jejím vrcholu ve výšce 1 602 m jsem byla pár minut po poledni. Zpět jsem zvolila 13,5 km dlouhou cestu přes Luční boudu a Kozí hřbety. Nic mne včera ani dnes nebolelo.

Jedno ale už vím... Pouti na Sněžku se na 99 % nezúčastním. Proč? Byly tam davy lidí i bez pouti a to fakt nemusím. Raději se půjdu projít někam, kde moc lidí nebude. Pokud nemusím, tak na tyto masovky fakt nejsem.. Jsem ale ráda, že jsem se na Sněžku vydrápala. Vím, že to "dám" a to mně stačí... Fotky z výstupu na Sněžku jsou na FB tady Jinak v poslední době aktualizují také web Papežských misijních děl (PMD). O představení PMD při Dnech lidí dobré vůle na Velehradě se dozvíte proto zde a PMD vydala také svůj další kalendář. Více se zájemci dozví tady

No a teď se konečně dostávám ke knize avizované v titulku... Jak už jsem napsala v úvodu, mám v posledních týdnech více času na čtení i na spánek. Momentálně proto čtu knihu Marka Orka Váchy a Karla Satoria: Život je sacra zajímavej. Tito "chlapi" jsou fakt sacra odvážní, jak v této knize hovoří o věcech, které jsou v církve vééééélmi často tabu. Snad za to nebudou upáleni....  Poslední větu  berte s nadsázkou, protože věřím, že už žijeme v době, kdy se v naší zemi snad za názory neupaluje.... Ale na druhé straně může být člověk občas "upálen" i bez ohně a kouře. To je potom ale možná v určitých sférách spíše "odvařen", že už si prostě ani neškrtne. Snad se to těmto odvážným chlapíkům nestane...

Co mne v této knize mimo jiné velmi zaujalo:

str. 82: ...My zde mimo klášterní zdi svými touhami rozčleňujeme svůj čas. Těšíme se až... Pamatuji si, že jsem na samém počátku od opata Patrika slyšel zvláštní slova. Něco ve smyslu: Pustíš-li do svých hodnocení "líbí-nelíbí, baví-nebaví", ubíráš prostor Bohu. Těšit se na něco ubírá pozornost přítomnému. Plyne z toho nenahraditelná škoda. Příležitost je odnesena časem nenávratně. Tato spiritualita učí brát čas vážně.

str. 83: ... Tomáš Akvinský viděl kontemplaci jako vrcholovou polohu inteligence, která je na stopě Tomu, který prostě Je. Monotónnost až šeď vytvářejí tomuto oboru perfektní pracovní podmínky. Je jimi umožněn výkon pozornosti tomu, co je.

str. 88-89: ... Bůh, o cokoli je žádán, nemůže dát něco, ale pouze sebe. Vymodleným darem je jednota s dávajícím se Bohem, protože on nemůže dát méně než sebe... Nutno smutně připustit, že ne každá modlitba je sjednocující a tedy schopna zázraků. Problém je na naší straně. Něco v tom smyslu naznačuje i Jakubův list, který tváří v tvář nevyslyšeným prosbám říká: Připusťme, že se modlíte a nedostáváte, protože se modlíte špatně. Celé zástupy mistrů dosvědčují: ano modlitbě je třeba se naučit, není modlitba jako modlitba, ani co do účinnosti. I Ježíš upozorňuje, že jsou situace žádající si pořádný modlitební kalibr.

str. 92: ...Problém spočívá v tom, že my modlitbu ukončíme dřív, než se stačí protáhnout. Vypadá to tak, že vyřkneme svoje prosby, přidáme pár slůvek svých nebo přejatých a tím to skončí. Podle kartuziánské Scaly Paradisi tím modlitbě dopřejeme slabou půlku jejího výkonu. Je ale třeba dojít dál, až tam, "kde není kam co říci".

...Někdy je člověk zasažen při modlitbě takovou nějakou obrovskou chutí žít, ale ne tak, že se na něco těšíš nebo podobně, ale cítíš, že ta chuť žít jde přímo ze zdroje. Vím, že jsem, a že jsem to nějakým způsobem zachytil.

str. 93-95:

Je pak ještě možné nehřešit?

A jak. ...Zjišťuješ, že ne vše v tobě je nadšeno tvými výpravami ke hvězdám, či chceš-li do hlubin. Dochází tak ke vzpourám, a stačí trocha nepozornosti a ryješ zem. Když jeden ze svatejch Františků povídá, že bez obrovské Boží dotace by byl schopen toho nejhoršího, tak to nabeton není bonmot, ani hrbatá pokora. Tradice to potvrzuje. I bohaté zážitky Boží blízkosti dovolují kiotrmelce. I poté člověk dokáže být hnusák. Paradoxně právě tímto zjištěním a přiznáním roste láska k Bohu.

Přesto se ještě jednou zeptám, jak může v jedné duši přebývat zároveň modlitba a hřích?

Kamarád kněz, to už je léta a ltéa, se zamiloval, ale šíleně, šíleně, a navíc neperspektivně. Situace nedávala šanci ani případnému sňatku. Věděl jsem o tom, protože to bylo veřejné tajemství, jel jsem za ním, probírali jsme to ze všech stran, pomodlili jsme se spolu breviář a na odchodu mu povídám, že pro Boha nejsou bezvýchodné situace, ať se v takové důvěře modlí. Řekl mi tehdy, že se modlí, ale za toto že se modlit nebude, a žádal mne, abych to nedělal ani já. Situace, která právě tím, že hrozila nadělat obrovské škody a měla tedy parametry hříchu, se nechtěl zbavit. Neprožil jsem podobná zemětřesení, můj úlet míval méně dramatický průběh, nicméně zkušenost s tím, že se při modlitbě člověk klidně určitým palčivým tématům umí vyhnout, nepustit k nim ani Jeho, nedovolit, aby na ně přišla řeč, že tedy koexistence modlitby a hříchu možná je, tato zkušenost mi úplně cizí není. Vyšší patra modlitby toto nedovolí. Ne že by mi zabránila hřešit, ale nedovolí minout svou bídu a ubhotost, kterou mi Otec rozmlouvá... Umožnují poznání, že co jsi udělal, tím jsi a je to kdykoli k nahlédnutí.  Ne že by se tím člověk dlouze zabýval, Bůh se opravdu se mnou nechce bavit o hříších, nicméně neunikneš tomu, jde to s tebou na Setkání. Nikoli k soudu, ale k uzdravení. Tím uzdravujícím momentem je hlavně to, že nemáš nejmenší snahu něco kamuflovat. Jde o fázi modlitebního dění, kdy i myšleným slovům je vzat prostor. Možná znáš pocit, kdy se člověk zatížen pořádným hříchem dost bojí chvíle, kdy se bude modlit. Člověk ví, že tyto chvíle dovedou být svým nastavením zrcadla hodně nemilosrdné. Při modlitbě breviáře to zas až tak moc nefunguje. Ale modlitbu, které jsi umožnil překročit práh ticha, neobelstíš. Možná, že i povědomý strach z této indiskrétnosti mluví a hraje proti ní a člověk tak snadněji přijímá formální způsob modlitby, právě třeba breviář, protože to nedělá problémy...

Ve Francii je nyní velmi bolestivý případ bratra Efraima a celé komunity Blahoslavenství. Bratr Efraim, zakladatel této komunity, má za sebou několik sexuálních skandálů, hodně ošklivých skandálů, a zdá se, že předem promyšlených a připravených, hrozí mu soudy a toho času odjel či prchl do Rwandy. Všichni si pochopitelně kladou otázku, jak člověk takto duchovní jako on padl tak neuvěřitelně dolů? Celá věc způsobila mnoho bolesti.

Kdyby šlo o kotrmelec, o sérii kotrmelců... těch člověk může udělat dlouhou řadu. Co je důležité - aby nešlo o systém. ...Rozhodující je zachovat si status hříšníka, mít odvahu ke kotrmelci se přiznat a nepokoušet se lakovat ho na růžovo. Žít v pravdě, dá se také říci. Nebezpečná je programovost. A ještě nebezpečnější je, když se selhání prezentuje jako odvážný, od konvencí osvobozující krok. ... V Sept-Fons jsem se dostal k zajímavé studii o Šalamounovi. Psalo se tam, že u lidí, kteří prožili reálnou blízkost Boha, může v důsledku dojít k prožitku obrovské svobody, který je autentickým ovocem sjednocení s Bohem. Až opilost svobodou svádí člověka zkusit si, co jeho blízkost s Bohem vydrží, v přesvědčení, že už to nikdy nemůže být jinak. Až udělá krok přes bludný kořen - a není návratu. Dojde k úplné a nevratné dezorientaci.

str. 98-100:

Netransparentnost vnitřního dění a záměrů nejenže je živnou půdou všeho možného i nemožného, ale je neevangelijní, a především zabíjí živost, projevující se živým zájmem. Královskému kněžstvu, tedy věřícímu pokřtěnému lidu čím dál více vadí, že je v rámci institucionálního rozměru církve vnímán takřka výhradně jen jako ekonomická základna a konzumenti hotových jídel. Marně sní o pozvání k účasti na analýze současného stavu, zkoumání možností, hledání východisek, tvorbě dlouhodobé strategie. Váhají tak i s podporou církevních rozhodnutí. Ztrácejí zájem. A to je vážné. Řekl bych, že si koledujeme o malér, a teď zrovna nemyslím nás dva.

Jestli tohle otiskneme, tak se mu asi taky nevyhneme.

Prý se zeptali vtipného a svatého papeže Jana XXIII., kolik že lidí ve Vatikánu pracuje. Slabá polovina, odpověděl. (Místo pro případný smích či zatlačení slzy.)

...K pláči mne pobavila zprávička v Katolickém týdeníku. Jednalo se tehdy o průšvih okolo vatikánské banky, tuším. Ta zpráva oznamovala vytvoření komise, jejímž úkolem bude vyšetřit, jak se skandál dostal na veřejnost - dobrý, ne? Pamatuješ na dr. Plzáka, v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století to byl velmi populární psychiatr a sexuolog, byl znám svou instrukcí nevěrným manželům: zatloukat, zatloukat, zatloukat. V církevních kruzích byl těžce odmítán. Nevíš proč?

...Poslední událostí ve slovenské církvi týkající se odvolaného arcibiskupa Roberta Bezáka daly zaznít těžké absurditě. Svět viděl, jak služebníci okřikovali ty, kterým slouží. Boží lid, královské kněžstvo od svých služebníku slyšelo: Co je vám po tom? Jak si můžete dovolit chtít vědět, proč vám byl odehnán pastýř? ...Neumím si na základě toho, co lze z novozákonních textů vyčíst a vytušit, představit biblickou oporu pro to, jak se s trnavským biskupem jednalo a jedná a jak se jedná s jeho církevní obcí.  Ohrožujícím elementem je v církevním společenství podle mne jistá ostýchavost, dokonce strach. Obojí paralyzuje. Už na úrovni farnosti. Věřící se z jednoho či druhého důvodu neodváží klást požadavky na pana faráře, ten nějakou pastorační či ekonomickou radu nebo platformu, která by to mohla umožňovat, když nechce, vůbec nevytvoří, nebo dokonce existující zlikviduje. Je zvláštní, nevím, zda to trvá, ale v době svého generálování jsem nabyl dojmu, že lidé si spíš troufnou na biskupa než na vlastního faráře.

A požadavky věřící samozřejmě a pochopitelně mají klást.

A měli by vědět o svých právech, nejenom povinnostech. Tato formace se musí stát součástí pastorační péče. V zájmu sebezáchovy. Jestli si církev uchovává formu instituce a oprávněně na ni lpí, pak je nutné, aby se jako instituce chovala a náležitou péči věnovala kontrolnímu systému. Člověk potřebuje přátelskou a kritickou vazbu.

Zmínil jsi Roberta Bezáka.

Arcibiskup Bezák mi byl od samého počátku sympatický. Nejen tím jak sloužil, ale svým inteligentním a bezstarostným projevem. Zprávu o jeho odvolání jsem přijal jako člověk, který se svou církví už něco prožil a ví, že se může jak od sebe tak i od druhých dočkat všeličeho. Těžko jsem skousl úlohu, kterou v tom sehrál Jenda Baxant, biskup litoměřický. Byl jsem rozhořčen, ani ne tak rozhodnutím, ale jednáním Vatikánu. Říkám Vatikánu, protože jsem dodnes přesvědčen, že Benedikt o celé kauze nevěděl ani desáté. Smíšený pocit lítosti a naštvanosti ve mně budil chlapsky ubohý postoj slovenských biskupů. Vystoupení jejich předsedy mi připomnělo projevy představitelů Pacem in terris v dobách nejtvrdší totality.

str. 101-102:

Sloužíš v Dobříši, ale jezdíš také do Kostelní Myslové na Moravě. Tuším příběh. Takže - proč jsi nezůstal farářem v Kostelní Myslové?

Já tam vlastně farářem nikdy nebyl. Jako mnich v exklaustraci jsem měl od brněnského biskupa povolení přebývat tam a celebrovat v místním kostele. Abych ulehčil tamním kněžím, sloužíval jsem nedělní mše svaté, když bylo potřeba, tak i připravoval na přijetí a uděloval svátosti. Zároveň tam vznikla i víkendová škola modlitby. Když se exklaustrace vyčerpala a já se rozhodl, že se zpátky do kláštera vracet nebudu, bylo třeba, aby mě někdo přijal. Požádal jsem brněnského biskupa Vojtěcha, aby mně tuto farnost, kterou jsem šest let de facto duchovně obhospodařoval a která mně, zdálo se, přijala, svěřil. Chtěl jsem pokračovat v dobře zaběhlých kurzech, fara se svou minikomunitou dobře sloužila i jako, jak jsme říkali, "polepšovna". To spočívalo v možnosti dlouhodobějších pobytů pro lidi, kteří pocítili potřebu klidného prostředí, práce a modlitby, a kdybych se mohl stát farářem, umožnilo by to i spolupráci s pobočkou Masarykovy univerzity v Telči, která se začala rozvíjet. Nedá se říct, že by to biskup Vojtěch odmítl, jenom si vzal dlouhý čas na promodlení a poznání, zda je či není mé eventuální přijetí dobrem jak pro diecézi, tak i pro mne. Jeho modlitební boj se stále prodlužoval a já se tak ocitl v kanonické tísni, neboť čas exklaustrace vypršel a já jsem nutně musel mít písemný příslib přijetí. A tak jsem z pana biskupa sejmul tíhu boje tím, že jsem mu oznámil, že jdu prosit do Prahy.

A jad dlouho trval jeho modlitební boj?

Tak tři až čtyři měsíce.

V Praze to šlo rychleji?

Biskup Dominik je buďto lehkovážný, co do posuzování dobra diecéze, anebo se umí výrazně rychleji modlit. Pozval mne, vyslechl - a hned jsme se dohodli.

(Poznámka: nevytučněné otázky kladl Marek Orko Vácha a odpovídal mu Karel Satoria.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TAk a tady končím... Pokud Vás úryvky z knížky zaujaly, tak si ji přečtěte celou. Je tam mnohem více myšlenek, které stojí za pozornost...

Mějte se všichni krásně a umějte prožívat každý okamžik života a nejenom se těšit až na něco, když si můžeme "něco" užívat právě teď... Mohlo by se totiž stát, že se toho "něčeho" třeba nedočkáme...

Tak zase někdy ahoj! Lenka