Prvomájové oslavy v Praze a rekord webových stránek...

S velkým předstihem jsem si plánovala, že zavítám na "demonstraci" komunistů, abych na vlastní oči viděla, jak vypadá, jestli to všechno vlastně mí kolegové krapet nepřekrucují, jestli tam fakt převládají senioři. Plány byly veliké, ale včera večer jsem si říkala, že nikam nepůjdu, protože jsem byla nějaká vyšťavená... No ale ráno jsem se vzbudila docela čilá, tak jsem vyrazila do ulic...

Od holešovického nádraží jsem jela na výstaviště šalinou, která byla plná seniorů. Ani jsem se nemusela ptát na cestu. Bylo jasné, kam všichni míří. Jedez z mužů měl v klopě sáčka rudou hvězdu se srpem a kladivem. Jak už jsem řekla, zajímalo mne, jestli budou na shromáždění převládat senioři. A převládali. Kolegové fakt nelhali. Mladých byla hrstka. A celkový dojem? Komunisté mne prostě ABSOLUTNĚ ničím pozitivním nezaujali... Už před výstavištěm byli "vystaveni" ministři ve vězeňských oblečcích s nápisem, aby na nějakou amnestii zapomněli. No tomu fakt věřím... Vždyť už to dokázali v padesátých letech minulého století...

Přímo u Křižíkovy fontány ale nebyli jen komunisté. Vetřeli se mezi ně i jejich oponenti. Transparenty dávali jasně najevo, co si myslí. Jedna seniorka mně špitla do ucha, že už jim teče do bot a ochotně si nechala vyfotit dvě rudé třešně na klopě kostýmku, které si zřejmě doma po večerech uháčkovala sama... No moje nervy... Prolítla jsem tržnici, udělala pár fotek a mizela. Já jsem odcházela, ale na setkání komunistů se hrnuli další a další lidé o berlích. Odpoledne zde komunisty vystřídali socani, ale ty už jsem si nechala ujít...

Přesunula jsem se do centra města. Nejlépe bylo v jednom okamžiku ve františkánské zahradě, kde kupodivu nebyli téměř žádní lidé. Zeleň a kvetoucí jabloně byly úplný balzám na duši. O chvilku později se na Václaváku objevili v průvodu účastníci Majálesu. Ani ti mě ale nijak zvlášť nezaujali. A bylo nás víc... O kousek dál seděly ve výloze dvě dívky, jimž stovky rybiček okusovaly nohy. Před masážní salonem zase lákal k návštěvě veselý Shrek. Mě na Václaváku ještě potěšil záhon rozkvetlých tulipánů. Koho zajímá, jak vypadaly prvomájové oslavy v Praze, může se podívat na pár fotek z Holešovic i centra města tady

Poté jsem už nasedla na metro a frčela na Vyšehrad, kde jsem nikdy nebyla, proto jsem to dnes napravila. Pro fotografa tedy dnes v Praze nebylo světlo žádná sláva, ale přesto jsem neodolala a fotila. Škoda, že bylo tak šedivo a téměř žádná viditelnost... Do prčic! Na Moravě prý bylo jasno a svítilo sluníčko. Tady šedivo... Moje nervy - podruhé! :-)

Jinak bylo ale na Vyšehradě krásně! Nejvíc jsem se těšila na hřbitov. Já mám totiž hřbitovy už dávno ráda. Panuje tam obyčejně takový klid a pokoj... Po okružní procházce okolo hradeb jsem nakoukla i do kostela. Když jsem ale zjistila, že se tam vybírá vstupné, tak jsem vycouvala... Já se do kostela chodím modlit a za to by se snad platit nemělo ne? Tak jsem se pak modlila vedle na hřbitově za zemřelé, co tam spí svůj věčný sen.

Některé hroby byly fakt nádherné. Na většině ale ležela po zimě pořádná vrstva prachu i nějakého smetí. Umělé "květiny" a celková "výzdoba" hrobů nesahá ani po kotníky hrobům na Slovácku. Na druhé straně zase sochy, mozaiky a plastiky na vyšehradském hřbitově nemají zřejmě hned tak někde srovnání.

Při procházení a focení hrobů jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Zdálo se mně pořádně směšné, jak na některých náhrobcích vyjmenovávají pozůstalí všechny funkce a tituly, které dotyčný ve své době zastával. Někde to byl nekonečný seznam do mramoru a kamene vyrytých a pozlacených písmenek. A tak jsem se ptala sama sebe: "No a co??? Já toho člověka vůbec neznám! Jeho jméno zapadlo v čase zapomnění... A navzdory všem těm funkcím a titulům - dostal se dotyčný do nebe, anebo alespoň do očistce? Na věčnost si totiž žádné funkce ani tituly neponeseme... Jen své skutky... A to jsem si říkala u mnoha hrobů...

No a potom někde byla zase jen jména a pozůstalí nemuseli vypisovat žádné elaboráty, protože prostě víme, kdo byla Božena Němcová, Karel Čapek, Vlasta Burian, Waldemar Matuška a řada dalších a dalších.... Na vyšehradském hřbitově jsem si znovu s velkou intenzitou uvědomila, že jsme tady na světě jen na návštěvě, která je i při dožití vysokého věku velmi krátká... To je prostě realita... Za čímsi se stále ženeme, místo abychom život žili, užívali si svých blízkých... Koho to zajímá, tak fotky z vyšehradského hřbitova jsou tady

Ale zpět do současnosti a jedna perlička na závěr... Tento web jsem spustila v říjnu roku 2009. První měsíc měl návštěvnost deseti lidí. Nejvyšší návštěvnost potom byla onoho prvního roku provozu 1750. V roce 2010 jsem se v červnu vyšplhala na 3 572, v roce 2011 padl rekord v říjnu, kdy si sem v listopadu našlo cestu 5 367 lidí. Další hranice byla pokořena v květnu roku 2012 s 5 426 návštěvami. Letos v březnu měl web 5 895 unikátních navštěv a v dubnu 6 849.

Nechápu to... Rekordy letos padly v době, kdy jsem to tady téměř neaktualizovala.. Prostě nějak nebyl čas a možná ani chuť.. O to víc mne ty návštěvy překvapily. Většina lidí sem přitom přichází především na blog, protože fotky nyní dávám více na facebook... Něco ale dávám občas i sem, protože ne všechny mám na FB v přátelích... A kdo mezi mými přáteli není, tak fotky prostě neuvidí...

Všem tedy moc děkuji za přízeň, že Vás mé psaní a fotky stále baví, že se sem vracíte, i když už tady dávno nejsem tak aktivní jako kdysi...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste byli šťastní a dokázali si uživat tyto nádherné májové dny! Lenka