Poprvé v kroji...

Já vím, že jste zvědaví, jak to všechno dopadlo, ale na druhé straně je mně jasné, že už mnozí víte, že jsem se do kroje nakonec oblékla. Nebylo to ovšem vůbec jednoduché... Teď vám tedy vše popíši krok za krokem, i když už se nějaké informace objevily v tisku. To víte, každý novinář hledá něco zajímavého. No a tentokrát jsem byla za exota já sama... Kdo to kdy viděl, aby se nějaký fotograf oblékl kvůli zajímavého záběru do kroje, že? Když jsem tam tak stála ještě ve tmě na letištní ploše, sama sobě jsem si v duchu říkala, že jsem doopravdy veliký pošuk... To už ale trochu předbíhám, a proto začnu pěkně od začátku...

Do poslední chvíle jsem váhala, jestli v kroji jít. Přesvědčili mě kolegové v práci, kteří tvrdili, že pokud chci mít něco jiného než všichni fotografové, kteří budou ve vyhrazené zóně, mám do toho jít. Poslechla jsem tedy jejich "dobré" rady. Se synem Filipem, který dostal také akreditaci, jsme se rozhodli do Brna vyrazit už v sobotu. Chtěli jsme totiž obhlédnout místo činu, odkud půjde nejlépe fotit, a jestli má skutečně cenu se do kroje strojit.... K letišti jsme dorazili v pohodě. Na dvou vstupech nás sice pořadatelé odmítli pustit do areálu bohoslužby, která tam měla být sloužená druhý den. Je kuriozní, že jsme pak bez problémů projeli místy, kde to hlídali policajti. Zaparkovali jsme hned za pódiem pro zpěváky, kde už pilně nacvičoval sbor. Vpluli na plac a začali fotit. Viděla jsem, že nějaké zahradnice aranžují u oltáře květiny, tak jsem za nimi zamířila a zachytila je při práci. Poté jsem drze šla i za oltář a udělala si pěkně z detailu fotku zlatého kříže a svícnů. Najednou ale vedle mne stál pán v obleku, ukázal průkazku policie a ptal se, co tam dělám. Co asi, že? To by nikdo neuhodl s tím foťákem na krku. A on hned, jestli mám povolení. Samozřejmě, že jsem žádné neměla, tak mne z prostoru velmi slušně ale důrazně vykázal... Zadem jsem pak mazala co nejrychleji k autu. Po cestě mne zastavil ještě jeden jeho kolega se psem a cože tam dělám. Po krátkém vysvětlení, že právě odcházím na doporučení jeho kolegy, jsem mizela. Ovšem Filip se v té době stále v pohodě klátil na ploše. Když jsem mu posunky dávala najevo, aby opustil své pozice, přišoural se zcela v pohodě k autu. Potom jsme se pohádali a konečně zvedli kotvu a jeli k mému bráchovi, který nám nabídnul azyl. Ještě, že to tak dopadlo, protože kdybychom zůstali s Filipem přes noc na parkovišti, kde mně měl pomáhat do kroje, tak bychom se asi do rána ukousali. Takhle jsem se při vynikajícím jídle a pití připraveném bráchou a jeho ženou Ivou, odreagovali a já částečně zapomněla na nervozitu z blížící se akce.

Je to tak. Před každou větší akcí mám prostě nervy na dranc. Mou touhou je vždy udělat co nejlepší fotky. Je jasné, že ne vždy to vyjde. Záleží totiž na více okolnostech - na světle - pohodě mé i fotografovaných a samozřejmě hodně i na štěstí. Nakonec jsme u bráchy spali asi necelé tři hodiny. Okolo třetí jsem se začala oblékat do kroje. Naše hostitele jsme nechtěli budit, a tak mně pomáhal Filip. Díky dobrým radám ředitelky Školy lidových tradic v Blatničce Jany Smutné, jsme to společně zvládli. Poté jsme ovšem museli vzbudit bráchu, aby nás pustil z jejich činžáku a zamknul za námi vchodové dveře. Když mě rozespalýma očima uviděl, začal se řehtat jako blázen a říkal, že v tom uvázaném šátku na hlavě vypadám jako po chemoterapii... Tím mně samozřejmě sebevědomí nezvedl...

Když jsme po půl čtvrté projížděli autem ještě spícím Brnem, potkávali jsme první poutníky. Auto jsme nechali u Lídlu s tím, že půjdeme tři kilometry na letiště pěšky. Nakonec jsme měli štěstí, protože nás po pár stovkách metrů naložil jeden z autobusů. Byl zaplněný především pořadateli, ale byli mezi nimi i poutníci. Na letišti nás přivítala tma jako v pytli. Přesto se tam ale už pohybovaly stovky lidí. Nejdřív jsme zamířili do letištní haly, kde měla být akreditace. Když jsem se u jednoho stánku, které jinak slouží cestovním kancelářím, ptala úředníka z pražského Hradu, jestli tam bude akreditace, tak si mne změřil přísným okem od hlavy až k patě a odtušil: "Bude, ale jen pro novináře." V duchu jsem zaúpěla: "Ale já jsem přece novinář!!! I když mám na sobě dnes jiné hadry..."

Chvilku jsem v hale čekala s Filipem, ale dlouho jsem to nevydržela. Důvodů jsem měla více. Ten hlavní byl, že na mne všichni zírali jako na exota, nebo jsem si to alespoň myslela... Dále mne svrběla má novinářská duše... Potřebovala jsem jít mezi lidi a dělat rozhovory. Mluvit s nimi, vyptávat se, proč dojeli a raději nesedí doma v pohodlí u televizních obrazovek. Když jsem si to tak šinula po ploše, tak jsem potkala kámoše novináře, který mne v přestrojení vůbec nepoznal. Nakonec jsem vše vzdala a vydala se do sektoru pro krojované, kde ostatně ten den bylo moje místo. Problém byl, že jsem tam byla příliš brzy, takže ostatní krojovaní dorazili až o dvě hodiny později. Měla jsem tedy dost času pohovořit s hasiči z Ratíškovic, kteří tam měli službu. Díky svému brzkému nástupu jsem také přes několik metrů vysokou kotvu, připomínající naši naději, udělala nádherné fotky ranních červánků a východu slunce...

Potom už začali přicházet postupně krojovaní a já konečně byla pro ten den mezi svými. Všichni byli milí a úžasní. Po šestihodinovém čekání jsem se dočkala a k našemu stanovišti pomalu přijížděl Svatý otec ve svém papamobilu. V tom okamžiku se před nás postavili dva pořadatelé v reflexních vestách a dva muži z ochranky v černých oblecích. Myslela jsem, že mne trefí šlak. Tolik hodin čekání a zřejmě zbytečně. V tu chvíli jsem se v duchu úpěnlivě modlila, aby se posunuli někam jinam. Měla jsem obavy jim něco říkat, protože by se také mohlo stát, že bych na sebe upozornila a bylo by vše ještě horší. A nakonec to vyšlo! Když se auto přiblížillo, papež podle mého předpokladu koukal na krojované a žehnal jim. A já jsem fotila, fotila a fotila... Když už si všichni mysleli, že projede otevřenou zátarasou a zmizí v zakázané VIP zóně, tak auto zastavilo, jeden muž z Vatikánu vzal přihlížející mamince miminko z náruče a podal je Svatému otci do okna automobilu k požehnání. V tom okamžiku jsem zareagovala a udělala několik snímků. Jsem jediná novinářka, které se to podařilo, protože tam zrovna nikdo jiný nebyl. Úhel nebyl zrovna ideální a také tam bylo protisvětlo, ale vyšlo to! Udělala jsem fotku, kterou nikdo jiný nemá. Potom jsem se přesula k zátarásam, kudy měl papež projíždět na bohoslužbu. A zase se mně podařilo udělat několik portrétů z detailu. Radostí jsem říkala přihlížejícímu šéfredaktorovi Práva Mirku Homolovi: "Jo! Jo! Třikrát jo! Mám to!!! Mám, co jsem chtěla vyfotit!!!" A on se jen usmíval. Kdo ví, co si myslel o mém kroji. V té chvíli mně to bylo ale úplně šumák. Měla jsem fotky, které jsem chtěla udělat.

Je pravda, že jsem pak při bohoslužbě sledovala dva fotografy, kteři si tam různě lehali a klekali na zem, aby udělali tu nejlepší fotku. Trochu mně v tom okamžiku mrzelo, že nemohu naplno fotit taky, protože mne omezoval kroj... Na druhé straně mne ale hřálo vědomí, co se mně podařilo... Po mši jsem pak udělala ještě několik pěkných záběrů, kdy papež odjížděl a také pana prezidenta Klause s chotí, kteří neodolali a šli pozdravit naše krojované.

Když jsem pak při návratu domů o celém dnu přemýšlela, uvědomila jsem si několik zásadních faktů. Změnou oblečení jsem úplně ztratila svou veškerou identitu. V lidovém kroji jsem to prostě nebyla já. Pro ty, kdo mne neznají osobně, jsem se na pár hodin stala tetičkou v kroji... Když jsem šla ráno ještě setmělým letištěm, tak jsem myslela na židy, které nacisté odvlekli do koncetráků. Venku na svobodě měli určité postavení. V lágrech je ale všechny vysvlékli donaha a navlékli do vězeňských hadrů. Tím okamžikem naprosto ztratili svou identitu... A já jsem si tak také připadala. Nic na tom nezměnil fakt, že si mne lidé fotili (!!!!!), což pro mne bylo docela utrpení... Jeden pán mně řekl: "Moc vám to sluší! Musím si vás vyfotit!" Dokonce si mne zvěčnil i jakýsi Japonec a pak různí reportéři z cizích zemí. Asi jsem pro ně byla velkou exotkou - v kroji a s foťáky na krku.

Jedno je jisté: Okamžik úlevy nastal, když jsem se asi hodinu po poledni konečně dostala ke svému zaparkovanému autu a začala se převlékat do civilu. V té chvíli se u mne objevil chlapík v maskáčích, že vybírá parkovné. V údivu jsem se ho ptala, odkdy se u Lídlu vybírá parkovné. A on v pohodě odtušil: "Ode dneška." Tak jsem mu docela rázně vysvětlila, že mu nic platit nebudu, a že mně může zavolat šéfa. Nikoho nezavolal, ale řekl, že výjimečně tedy platit nemusím, ale že nemá rád vyčůrané lidi. No to já taky ne... Zvlášť když ten den bylo zcela zdarma parkoviště pro všechny poutníky o kus dál a zadarmo se všichni také na letiště vozili MHD...

A ještě perlička: Díky kroji jsem už od večera předešlého dne nic nejedla ani nepila, abych nemusela vyhledávat toaletu. Skutečně se mně podařilo ukočírovat i tyto lidské potřeby a vše absolvovala až v civilu. Co říct na závěr? Velký dík patří starostce Blatničky Jarmile Hruškové, která mně kroj zapůjčila, ředitelce Školy lidových tradic Janě Smutné, která mne naučila vše správně obléknout, hodonínskému děkanovi Josefu Zouharovi, který mně věnoval jednu místenku mezi krojované, kolegovi Karlu Prchalovi, který půjčil teleobjektiv mému synovi, fotografu Martinu Sekaninovi, který svezl Filipa do Prahy, nechal ho u sebe přespat a potom ho vzal i do Staré Boleslavi, našemu faráři P. Stodůlkovi, který pak Filipa odvezl domů. A protože jsem věřící, tak hlavní dík patří Bohu, který mně vnukl myšlenku jít v kroji a potom vše zařídil tak, abych ty fotky mohla udělat a také vzbudil ve všech vyjmenovaných lidech dobro a oni mně pak různým způsobem pomohli. Jo! Ještě jsem zapomněla na bráchu Jožku se ženou Ivčou. Brácho, ten pozdní oběd i večeře byly výborné!!!! Mňam!!!! A díky moc!!!

Všem vytrvalcům, kteří dočetli až sem, přeji, aby měli takové štěstí na lidi, známé a kámoše, jako mám já. Zdravím vás, přeji pěkné dny a věřím, že mě už v kroji nikdy neuvidíte... Ale jak říkávala moje babička: "Nikdy neříkej nikdy..." Tak uvidíme! Lenka

Kdo je zvědavý, tak tady je pár mých fotek: www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/cirkevni-akce/papez-benedikt-xvi-v-ceske-republice/

A tady Filipových: www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/cirkevni-akce/navsteva-papeze-benedikta-xvi-foto-filip-fojtik/