Referendum, Rochus, svatba a hody

Přiznám se, že jsem se včera musela stydět. Proč? Pětadvacet let žiji na Slovácku - pouhých sedmnáct kilometrů od Uherského Hradiště a teprve včera jsem se vyškrábala na Rochus. Zasvěceným nemusím vykládat, že je to kopec nad Hradištěm... Samozřejmě, že jsem tam nešla jen tak, protože jsem zrovna neměla do čeho píchnout... To tedy v žádném případě...

Naopak... Práce včera bylo až nad hlavu. Na 14 hodin jsem měla být v Modré, kde se v kapli svatého Jana Křtitele brali dva mladí krásní lidé. Předtím jsem potřebovala vyfotit referendum, při němž se v Základní škole v Jarošově rozhodovalo, jestli se tato část odtrhne od Uherského Hradiště. Stačilo mně tam být někdy okolo poledne. Obávala jsem se ale, že v ten čas tam bude problém někoho vyfotit.Vyrazila jsem do terénu proto se značným předstihem, jak je u mne ostatně zvykem. Fotku jsem měla hned a našli se i ochotní lidé podělit se o svůj názor, proč se odtrhnout chtějí či nechtějí. Vše jsem měla vyřízeno cca. o půl jedenácté a do svatby zbývalo několik hodin. Volný čas jsem využila k návštěvě Rochusu. Odpoledne se tam totiž otvírala historická stodola, která byla do areálu Parku Rochus přesunuta z Břestku, kde stála už od devatenáctého století.

Chtěla jsem tam udělat nějakou fotku a kouknout, kde stodola vlastně stojí, abych byla trochu v obraze. Ještě, že jsem nedala na rady organizátorů akce, že je nejlepší nechat auto na parkovišti u Kauflandu. Pokud bych na vycházku měla celé odpoledne, tak určitě ano. Nesměla bych ale táhnout zhruba dvacet kilo fototechniky... Mazaně jsem si proto vyjela až na konec Vinohradské ulice, kde jsem našla místo na zaparkování. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, kde Rochus vlastně je, vyrazila jsem dál po svých. No musím říct, že i tak jsem zdolala nějaký kilák, protože jsem lehce bloudila. Jak jsem ale šla okolo těch zahrádek, políček, vinohradů a sadů nad Mařaticemi, tak jsem jen tiše žasla, zírala a styděla se, že jsem zde poprvé. Objevila jsem totiž nádherný kousek země s úžasným výhledem na město, Buchlov i Barborku.... Lidi, tam je nádherně... Kdo ví, tak se musí jen usmívat a souhlasně kývat hlavou...

Měla jsem dojem, že jsem se ocitla v naprosto jiném světě, jiné dimenzi. Vzduch tam voněl úplně jinak než tam dole ve městě a celková atmosféra mne naprosto chytila za srdce. "Tady bych chtěla bydlet," říkala jsem si v duchu a tiše záviděla všem, kdo zde mají sebemenší domeček či chatu. Ano. Bohatě by mně stačila nějaká chatička. Úžasné místo pro život... Na těch políčkách jakoby se zastavil čas... Také se mně líbilo, že tam nahoře lidé staví spíše menší domky a žádné ty milionářské hrůzy, kdy boháči neví, jak by se před druhými předvedli... No prostě úžasný kousek země... Po malém bloudění jsem našla i onu historickou stodolu, kde jsem narazila na ředitele parku Jana Blahůška. Povykládali jsme si, já cvakla pár fotek a já mazala zpátky k autu, abych stihla svatbu.

Na Modré jsem potom potkala bezvadné syny sochaře Olivy, kteří makali v sadu a také jejich maminku Olinku. Ta jim totiž přivezla k obědu guláš, knedlíky, sekanou i džbánek piva. Bylo to moc milé, i když krátké setkání. A potom už jsem prožila zbytek odpoledne s krásnými a zamilovanými novomanžely. Perfektně se s nimi spolupracovalo a myslím, že to je vidět i na fotkách. Znovu jsem se přesvědčila, jak je krásné, když se berou mladí a zamilovaní lidé. Už jsem fotila i svatby, kdy spolu novomanželé třeba pět let žili a někdy měli i dítě. Je jasné, že už to mezi nimi tak nejiskřilo, což se také samozřejmě odrazilo ve fotkách. I když byly třeba hodně dobré, něco jim chybělo... To už je ale na jiné povídání...

Dnes ráno jsem vyrazila poprvé v životě na hody v Ořechově na Uherskohradišťsku. To hlavní hodové veselí tam bylo už včera. Dnes se ale stárci sešli ráno na bohoslužbě. Měla jsem čas povykládat i s osmdesátiletou pamětnicí, která mně říkala, že za jejího mládí se hody slavily v mnohem větším stylu. Fotoreportáž bude zveřejněna v týdeníku 5+2 Uherské Hradiště. A bude tam ostatně spousta dalších věcí a informací. Od října budou na Hradišťsku tyto noviny k dostání ve všech prodejnách Coop. I dnes už máme ale řadu míst, kde si je mohou lidé brát každý čtvrtek, kdy vycházejí, zdarma. Včera jsem si povídala s paní z novinového stánku v Ostrožské Lhotě, která mně tvrdila, že se jich jen u ní rozdá bezmála stovka. Že se lidem noviny líbí. A tak to jsem měla radost, protože mne ta práce baví...

Všechny zdravím a všem přeji, aby Vás práce také bavila a stále jste objevovali ve svém životě něco krásného, co Vás potěší, jako se to v sobotu podařilo hned několikrát mně... Lenka