Dovolená a výlety za hranice všedních dnů

Cítila jsem, že nutně potřebuji dovolenou. Odpočinout si, vypnout a alespoň chvilku někde nelítat jako šílenec a nevybírat fotky ze stovek pořízených a sepisovat zpravodajství, rozhovory a příběhy. Delší dobu jsem si docela plánovala, jak vyrazím na některý z řeckých ostrovů. Lákal mne Kypr a Kréta. Nakonec jsem se na ostrovy vyprdla a rozhodla jsem se svůj drahocenný čas věnovat mamce svým blízkým, na které nemám normálně čas.

V průběhu roku mne totiž mnoho různých známých zvalo, abych se k nim zastavila na kafe, navštívila je. Všem se omlouvám a prosím, aby se nezlobili, ale na to fakt nemám kapacitu. Já totiž nemám v průběhu roku čas navštívit ani svou vlastní matku. A teď jsem si na ni tedy čas udělala. Jeden den jsme vyrazily do Třebovic v Čechách, kde prožila většinu svého dětství. Já jsem tam v útlém dětství jezdila na prázdniny k babičce. Ta ale potom i s dědou umřela a dnes už bych ani netrefila k jejich domečku, kde potom bydlel roky strýc Otta. Ale i ten už zemřel, a tak jsme si s mamkou udělaly v úterý výĺet proti času.

V Třebovicích mně ukázala domek, ve kterém žila s rodiči a sourozenci. Vzpomínala, jak měla pod okny  její maminka vždy zahrádku plnou květin. O kousek dál rostla jabloň, pod kterou bývala lavička a na ní sedával děda. Jabloň ani lavička tam dnes už samozřejmě nejsou. Opravený domek obklopuje vzrostlá plevel. Od jedné domorodkyně jsme se dozvěděly, že domek koupil jeden muž a ten je prodal dalšímu. Ten stavení opravil a chtěl ho se ziskem prodat, což se mu nepodařilo, protože ta oprava nebyla zase až tak bezva udělaná a navíc chtěl za domek nekřesťanské peníze. Tam, kde měla babička s dědou louku s včelínem, je dnes tenisový kurt... Holt doba se mění...

Dál naše kroky vedly k domu, kde bydlela mamčina sestra Jarka. I ten je už prodaný a žijí v něm cizí lidé. Další zastávka byla u domu sestry Marcely. Spolu s manželem vychovala tři dcery, rozvedla se a dnes žije v pečováku v Lanškrouně. Jedna z dcer ji zde jednou za měsíč navštíví...

Putování Třebovicemi jsme zakončily na hřbitově. Hned vedle je obecní úřad, tak mne napadlo zajít se tam zeptat, jak je to s úhradou pronájmu hrobu. No a představte si, že právě letos smlouva končí a bude zapotřebí udělat novou a vše na deset zaplatit. To je ale náhodička! Nechali jsme tam proto na mamku kontakt, aby se s ní mohli pracovníci úřadu zkontaktovat až budou nové smlouvy.

Upravily jsme hrob a vzpomněly na zemřelé. V Třebovicích je hřbitůvek malý a velmi pěkně udržovaný. Uprostřed stojí kříž s německým nápisem, protože z této obce bylo po válce odsunuto mnoho německých obyvatel. Okolo je docela velká plocha s krásně zastřiženým trávníkem, kterou v několika řadách lemují hroby. Ještě by se jich sem vešlo hodně. Možná se ten prostor ale nikdy nezaplní. Obec má dnes okolo osmi stovek obyvatel a základní škola docela bojuje o přežití.

Vesnička je jinak moc pěkně upravená a je vidět, že vedení obce myslí i na nejmenší, pro které je v centru krásné dětské hřiště. Bylo to pěkné vzpomínání... Z Třebovic jsme vyrazily do Lanškrouna, kde v pečováku nedaleko fary "slavného" faráře Zbigniewa Czendlika žije v pečováku teta Marcela. Říkala nám, že tento kněz se nestýká jen s celebritami, ale udělá si čas i na obyvatele tohoto domova, za nimiž občas zajde. Pobyly jsme s ní chvilku, potěšily se navzájem a zašly na oběd U Dobrého Pastýře, který provozuje farnost P. Czentlika. Jedna ze zdí restaurace je "vytapetována" fotografiemi "slavného" faráře, na kterých je zachycený s nejrůznějšímij slavnými osobnostmi tohoto světa. Zjistily jsme, že zde dobře vaří. A potom už jsme valily domů, abychom nabraly síly na další den.

Včera jsme totiž ráno vyjely směr Mistelbach. Po prošmejdění jednoho z obchoďáků jsme si prošly centrum města a v íčku si nechaly poradit, kde ve městě nejlépe vaří typickou rakouskou kuchyni. Dostaly jsme tipy na tři restaurace a jednu z nich navštívily. Byla to fakt taková klasická hospoda, kde výborně vařili. Už dlouho jsem snila o tom, že bych si jednou v Rakousku chtěla dát typický vídeňský řízek z telecího masa, který se sotva vejde na talíř. A tak jsme si ho objednaly. K tomu jsme si daly co jiného než rakouský bramborový salát. Ještě nesmím zapomenout na vynikající polévku se dvěma obřími játrovými knedlíky. Všechno bylo vynikající a nejde to ani popsat, jak moc to bylo dobré. Kája Mařík by řekl, že vše šlo rovnou do ledvin.

Po náročném obědu jsme ještě vyšplhaly na kopeček ke kostelu. Babí už docela supěla a já jsem poznala, že roky fakt přibývájí a už to není, co bylo dřív. Krok se krátí, musí jít pomaleji a občas odpočívat. Celá se taky tak trochu jakoby scvrkla, že mě sahá už jen pod paži... No jsem ráda, že jsme ty dva dny mohly být spolu.

Z Mistelbachu jsme pak ještě jely do Lednice. Mamka tam totiž nebyla od školního výletu, což může být šedesát i více let... Před opraveným zámkem vzpomínala, jak byla fasáda za jejího dětství jen šedivá. Dnes září novotou... A taky stromy se jí zdály větší. No bodejď by ne - za šedesát let, že?

Pěknou tečku za zdařilým dnem udělala návštěva Cafe Fara v Klentnici na úpatí Pálavy. Tam jsme si pochutnaly na výborné kávě, borůvkovém zákusku a karafě vynikající domácí bezinkové limonády. No včerejšek byl trošku dnem gurmánů a obžerství, ale užily jsme si to super. Volba výletů byla dobrá volba. A hlavně jsem měla čas pobýt s mamkou, na kterou nemám jinak čas...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli také čas na své blízké, protože jednou by se mohlo stát, že odejdou a už nikdy nebudete moct udělat to, co byste chtěli... Lenka