Ve čtvrtek vyšlo na Uherskohradišťsku další číslo týdeníku 5+2. Je to neuvěřitelné, ale už jsme vyšli patnáctkrát... Mně to tedy letí neskutečně... Pro ty, kdo nemají šanci se k našim novinám dostat, sem dám dva články. Jeden je o o Muzeu Bojkovska, protože ho vede úžasný chlapík. Byla radost se s tímto mužem setkat a dělat rozhovor. Mám ráda lidi, kteří jsou zapáleni pro to, co dělají a Tomáš Hamrlík takový rozhodně je!

Muzeum darovalo městu dárek

Ještě před třemi lety hrozilo, že zůstane Muzeum v Bojkovicích zavřené. Dnes se pyšní prestižním oceněním a nový ředitel Tomáš Hamrlík má spoustu dalších plánů.

Bojkovice –  Muzeum Bojkovska darovalo městu k jeho letošnímu 650. výročí od první písemné zmínky o Bojkovicích krásný dárek. Získalo totiž druhé místo v soutěži Gloria muzealis za počin roku. Akční ředitel muzea Tomáš Hamrlík ale rozhodně nezůstává se získaným oceněním spát na vavřínech. V hlavě nosí spoustu další plánů. Kdo ho zná, moc dobře ví, že od myšlenky k realizaci u něj není vůbec daleko.

Překvapivé ocenění

„Do soutěže za loňský rok jsem se přihlásili jen tak. Uzávěrka byla letos v únoru. Ani jsem nevěřil, že něco vyhrajeme. A ono to vyšlo,“ řekl v úvodu našeho setkání Tomáš Hamrlík. Ještě v roce 2009 přitom nebylo vůbec jisté, jestli muzeum ve městě zůstane zachováno.

Uzavřelo se kvůli opravě zámku Nový Světlov a exponáty putovaly do depozitu. Poté radní hledali vhodného ředitele. V prvním kole se jim ho nepodařilo vybrat. „Dozvěděl jsem se o tom a řekl jsem si, že se musím přihlásit. V roce 2007 jsem byl v Bojkovicích jedním ze zakladatelů Muzejního spolku Aloise Jaška, kde jsem byl místopředsedou. Říkal jsem si, že by byla hanba, kdybych se nepřihlásil,“ zavzpomínal na rok 2009 vystudovaný historik a muzeolog.  V té době učil děti v Základní škole v Žeravicích na Kyjovsku. Konkurz vyhrál  a do funkce nastoupil prvního ledna roku 2010. „Mým prvním úkolem bylo udělat pořádnou inventuru a sepsat veškeré exponáty v depozitu. Celkem jich je dvacet tisíc a dalších devět tisíc kusů čítá muzejní knihovna,“ připomněl ředitel.   Ke zlomovému okamžiku došlo v roce 2010, kdy se z muzea stala příspěvková organizace města. Depozit byl umístěný v budově sídla pošty. Právě zde se nakonec také našly výstavní prostory.  Vloni, kdy si muzeum připomínalo osmdesát let existence, se podařilo jubileum v květnu oslavit otevřením muzea.  „Otevřeli jsme první část expozice,“ upozornil ředitel. Vzápětí dodal, že nyní už je přístupná i druhá část. Muzeum se rozkládá na pěti stech metrech čtverečních.  V sedmi místnostech a na chodbách se mohou návštěvníci například seznámit se soudnictvím ve městě, cechy a řemesly, sakrálním uměním, tradičním životem předků a třeba navštívit také jednu plně vybavenou školní třídu z poloviny minulého století.

Ředitel chtěl přijít

s něčím originálním

„Věděli jsem ale, že musíme být v něčem originální. Proto jsme zde v pěti místnostech zřídili byt z padesátých let,“ připomněl ředitel Hamrlík. V kuchyni, obývacím pokoji, ložnici, koupelně i na toaletě je vše zachováno, jak za časů našich babiček. Na stole leží Lidová demokracie z třiapadesátého roku, v koupelně je funkční pračka, v obýváku rádio i s gramofonem. Provozu jsou schopné také všechny přístroje v kuchyni. Nechybí zde mixer, sporák s troubou či žehlička. Na záchodě jsou nařezané staré noviny, které ve své době v mnoha domácnostech nahrazovaly toaletní papír. Ze stropu visí dobové lustry a stěny zdobí typická válečková výmalba. „Lidé nám veškeré vybavení darovali zdarma. Našlo se také mnoho řemeslníků ochotných pomoct. Všem patří veliký dík,“ upozornil ředitel. V muzeu jsou kromě toho dvě místnosti určené ke krátkodobým výstavám. V době naší návštěvy v jedné z nich vystavovala obrazy Ladislava Kotačková z Hluku. V druhé měli svou expozici hasiči, kteří si letos připomínají 130 let existence.

Plány do budoucna

Ředitel už teď plánuje zpřístupnění dalších prostor. „Ve zbývající části chodby chceme připomenout první a druhou světovou válku a novodobou historii. Poslední místnost potom bude patřit spolkům a sportu ve městě,“ prozradil Tomáš Hamrlík. Při loučení přiznal, že v muzeu využije i praxi ze školství. Stále totiž přemýšlí nad tím, jak vše zorganizovat a připravit tak, aby zaujal školáky. V současné době je jediným stálým zaměstnancem muzea. V sezónně vypomáhá brigádnice. Podle jeho mínění bude ale do budoucna zapotřebí alespoň ještě jeden pracovník. Vloni si sem za pouhého půl roku provozu, kdy málokdo o znovuotevření muzea věděl, našlo cestu dva tisíce návštěvníků.

Věřím, že o muzeu toho v budoucnu budu psát ještě víc. Minulý týden jsem ale dostala také zajímavý tip. Volal mi známý, že slyšel, že v Bánově propouští lidi z družstva, a že se bude prodávat snad Rusům. Zavolala jsem tamní paní vedoucí, ale ta se se mnou vůbec o ničem nechtěla bavit, že je to věc jen a jen zaměstnavatele a zaměstnanců. Víceméně mně ale potvrdila, že se tam fakt propouští. Nasedla jsem tedy do auta a poprvé v životě zamířila do Bánova. Po cestě jsem se modlila, abych narazila na někoho, kdo mi poradí. Bylo mně jasné, že do družstva jít nemůžu. Chtěla jsem ale mluvit s těmi propuštěnými lidmi. Vím, jak je těžké shánět práci v tomto regionu jen pár kilometrů od slovenských hranic.

No a měla jsem opět ono novinářské štěstí. Zastavila jsem u obchodu, zeptala se muže v autě a ten mně řekl: "Jeďte za mnou." Dovedl mne tak k domu, kde jsem nasedla do cizího auta, projeli jsme celou vesnici a já si jen do deníčku psala jména lidí, kteří bydlí v konkrétních domech. Do mozku jsem si pak musela zapsat trasu, kudy jsme jeli. Ale zvládla jsem to a podařilo se mně s těmi lidmi mluvit! Jen mne zarazilo, jak moc někteří měli strach... Připadala jsem si skoro jako za komunistů... Prostě hrozná deka strachu na těch lidech ležela... Snažila jsem se je přesvědčit, že už vlastně nemají co ztratit, protože už je z práce vyhodili... No ale přesto měli strach...

A tady je článek z této mé pracovní jízdy:

 Lidé dostali výpověď, krávy se rozprodávají na Ukrajinu a do Polska

Bánov – Smutek, beznaděj a bezmoc zaplavila devět zaměstnanců firmy Zeas Bánov. Dostali výpověď a po ukončení výpovědní lhůty zůstanou ve většině případů bez práce.

Za totality přitom Zemědělské družstvo Bánov zaměstnávalo v živočišné a rostlinné výrobě tisíc pracovníků. Ještě nedávno jich zde pracovalo devatenáct. Brzy z nich zůstane pouhých deset. Nikdo přitom netuší, jestli se nebude po sklizni propouštět dál.

„Nebudu se k této věci vyjadřovat. Je to záležitost mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci,“ reagovala na náš dotaz, jestli jsou informace pravdivé, vedoucí pracovnice Zeas Bánov Jana Vykoukalová.

„Je to tak. Jsem ve výpovědní lhůtě. Jestli dobře počítám, tak nás dostalo výpověď devět. Nikdo nám nevysvětloval proč,“ uvedl pětačtyřicetiletý Pavel Beníček. Poté se svěřil, že je to pro něho vše velmi těžké. Má dva velké syny, jednoho ročního a další dítě je na cestě.

„Jeden ze starších kluků jde na vysokou, máme rozestavěný barák a hypotéku,“ vypočítal závazky muž. Původně se vyučil chovatelem v Kroměříži. Později si ale pořídil stolařskou dílnu a podnikal. Před sedmi lety se vrátil ke svému původnímu řemeslu, protože nebylo příliš mnoho zakázek. V družstvu byl stájníkem. „Platili nás dobře. Navíc jsem nemusel nikam dojíždět. Teď jsem rád, že mám aspoň tu dílnu,“ povzdechl si Pavel Beníček. 

Bez práce zůstal i devětačtyřicetiletý Josef Zálešák. V kravíně měl na starosti čistotu a stlaní. „Vše jsme dělali strojově. Starali jsem se o zhruba tři sta krav a potom ještě také o jalovice. Celkem to mohlo být okolo čtyř set kusů,“ prozradil Josef Zálešák. Poté přiznal, že už se mu nějaká práce rýsuje. Za výhodu označil, že je profesionální řidič a kromě toho má také svářečský průkaz a další odborná osvědčení. „Čím víc toho člověk umí, tím lépe se mu shání práce,“ připomněl důležitou věc muž.

Nejsmutnější ze všech oslovených byla čtyřiapadesátiletá žena. Nechtěla uvést své jméno, ale redakce ho zná. V bývalém zemědělském družstvu pracovala třiadvacet let. Pamatuje dobu jeho největšího rozkvětu, kdy zde bylo zaměstnáno tisíc lidí. „Široko daleko jsme byli první, kdo měl počítač. Stál tehdy tři sta tisíc a já jsem byla mezi prvními, kdo se na něm učil,“ zavzpomínala bývalá mzdová účetní družstva. V roce 2 000 ale dostala výpověď. Poté pracovala v AVIX v Uherském Hradišti, kde dostala po osmi letech také výpověď. Poslední tři roky pracovala v akciové společnosti Zeas Bánov jako dojička. Nyní je ve stavu nemocných a moc dobře ví, že ve svém věku bude mít nemalé problémy sehnat práci.

Mezi lidmi je veřejným tajemstvím, že majitel krávy rozprodá do Polska a jalovičky poputují do Ruska a na Ukrajinu. Před pár lety přitom byla z dotací v Bánově postavena moderní dojírna.

Na webových stránkách má společnost uvedeno: 

ZEAS Bánov, a.s., vznikla v roce 1995 transformací zemědělského družstva na akciovou společnost. Společnost se zaměřuje především na živočišnou výrobu a ekologické zemědělství. Do skupiny LUKROM byla začleněna v roce 1998.  Za účelem výroby objemových krmiv pro živočišnou výrobu jsou pěstovány na orné půdě o výměře cca 500 ha kukuřice na siláž a vojtěška. Nosným programem společnosti je produkce mléka. Na farmě Bánov je ustájeho 300 ks mléčných krav typu černostrakatý holštýn. Na farmě v Suché Lozi je soustředěn chov jalovic, které jsou jako vysokobřezí přemístěny na farmu Bánov. Ekofarmy v Bystřici pod Lopeníkem a v Komni jsou zařazeny do programu ekologického zemědělství. Ve filosofii naší společnosti se odráží hledání cesty k úctě a zodpovědnosti  člověka k člověku, k přírodě a univerzálním zákonům.