Tak jsem se zase ocitla na pár dnů v Želivu. Tentokrát zde exercicie vede P. Pat Collins z Irska. Skvělé je, že jen nepřednáší, ale snaží se nás vtáhnout do diskuse, ptát se, říkat své názory...

Tady je pár postřehů z jeho přednášek:

Jste spaseni skrze svou víru. Ničím si spásu nemůžeme zasloužit - jen skutečnou vírou v Boží milosrdenství...

Druhým nemůžeme předat to, co jsme sami nezažili.

Je nutné, aby naše víra sestoupila z mozku - hlavy do srdce... Potom budeme mít víru očekávající...

Ježíš nás nabádá k tomu, abychom záviseli na Boží prozřetelnosti.

Všichni  v sobě máme navigační zařízení, co máme v určité době dělat. Bůh nám svůj plán zjevuje osobně zevnitř. Vyžaduje to velkou pokoru přijímat Boží vůli - záviset na Boží milosti.

Bůh nám chce pomoct, ale my často nejsme otevřeni Jeho milosti, je v nás příliš velké ego, spoutanost vůle, která nás okrádá o naši svobodu. Můžeš se osvobodit pouze tehdy, pokud se zcela spolehneš na Boží milost.

Neděkovat Bohu za vše, co se děje v našich životech - za věci dobré i zlé, je to stejné jako nevěřit. Žijeme v době velké nevíry, důvod nevíry je nevděk. Vše, co se nám děje, napomáhá k dobrému. Vzpomeňte si na nejhorší věc, která se vám stala v životě a děkujte za ni Bohu... Vzpomeňte si také na svůj největší hřích a děkujte ze něj Bohu.

V Getsemanech, na křížové cestě ani na kříži do Ježíše nevstoupila jediná negativní myšlenka, proto zlý nijak nemohl ovlivnit jeho klid a pokoj.

Ve své mysli věříte, že je Bůh všemohoucí, že může i dnes konat zázraky. Proč je nekoná, když se za ně modlíte? Protože všemu věříte jen svým rozumem a ne srdcem. Nemáte očekávající víru.

Současná katolická církev je plná slov, ale je v ní málo činů. Chybí uzdravování, zázraky. Proto miliony katolíků v jižní Americe přecházejí do letniční církve, kde se zázraky dějí.

Očekávající víra je charismatický dar, která Pán dává do společenství, které je sjednoceno v mysli a srdci. Ne každý tento dar očekávající víry dostane.

A tady je pár fotek z jarního Želivu

V poslední době jsem si musela několikrát přiznat, že už jsem pamětník, i když si tak zrovna nepřipadám, je to prostě holý fakt. Když jsem se dnes tak vlekla na Antonínek, vzpomínala jsem na porevoluční dobu. Uplynulo pouhých dvaadvacet let a všechno je úplně jinak než se zpočátku jevilo...

Stále mám v živé paměti, jak se nadávalo na komunisty, že hnali ženy záhy po porodu do práce, a proto se děti musely cpát do jeslí a školek. Jak teď bude vše jinak, protože ženy mají být doma a věnovat se výchově svých potomků samy, protože nikdo těm nejmenším nemůže dát více než jeho máma.

Patřila jsem tehdy mezi ty, kdo byli touto myšlenkou nadšení. Sama jsem byla s dětmi doma devět let, ale většinu z té doby jsem nebrala ani kačku. Pokud si pamatuji, tak jsem dostávala mateřskou snad rok - maximálně dva... Za těch devět let jsme nebyli ani jednou na dovolené... Dodělávali jsme barák, takže jsme si fakt nijak nevyskakovali. Nastupující generaci jsem to ale moc přála, když brali pár let krásné mateřské... Všechno se ale změnilo...

Opět nastává trend rychlých návratů žen do práce, takže by se mnohým možnost umístit děti do jeslí, šikla... Mají ale smůlu. Ve většině míst byly jesle zrušené. Pokud jsou někde ve větších městech, tak za ně zaplatí nekřesťanské peníze... Náhodně jsem si vyhledala na webu jedny jesle v Brně. Za měsíční pobyt dítěte tam chtěji šest tisíc korun... No řekněte, kdo si to může dovolit... Nějaká prodavačka v těch bezva super a hypermaketech těžko... A platit se tam musí tzv. paušální poplatek za den ve výši padesát korun, i když tam dítě není! Tak si říkám: "Za co???" Je to binec....

Na porodné mají od ledna 2011 nárok jen rodiny, jejichž čistý příjem je menší než 2,4 násobek životního minima. Tuto sociální dávku dostanou jen na první dítě, nikoliv už na další v pořadí. Za nás se bralo porodné na každé dítě... Už slyším a vidím, jak se pohrdlivě ušklíbají lidé s vysokými příjmy... To se jim to kecá, když mají plná konta a mnohdy přitom vůbec neumí víc než ti, co žijí od výplaty k výplatě o dvou kůrkách. Holt mají třeba jen lepší známé, kteří jim pomohli na nějaké bezva místečko...

Samozřejmě, že jsem nesouhlasila s vládou komunistů, ale některý věci, které se staly po revoluci, nechápu... Proč se zlikvidovalo naše zemědělství, když jsme byli soběstační a teď dovážíme hnusné a hlavně předražené potraviny ze zahraničí??? Pamatuju dobu, kdy se slepice chovaly i v sousední Blatničce. Byla jsem je tam tehdy fotit... Ještě na klasický film... Dnes aby člověk slepičárnu hledal pomalu lupou...A nenajde... Zničila se většina chovů a poté vyletěla cena vajec na pět korun a více...

Pobavil mne rozbor na jednom nejmenovaném zpravodajském webu, kde vypočítali, že když si člověk doma chová slepice, tak ho jedno vejce vyjde na 6,90 Kč. Započítali tam, že jedna slepice přijde na 150-200 Kč a krmení pro ni na 175 Kč za rok. K tomu přičetli tisíc korun na pořízení kurníku... Magoři... Neví, že lidé na vesnicích kurníky mají, takže nic pořizovat nemusí? Potom jsme rázem na úplně jiné ceně za jedno vejce! Vyjde na necelé dvě koruny... Podle jejich propočtů slepice ročně snese 200 vajec...

A tak by se dalo pokračovat  a zabrousit i do jiných oborů. Jen si říkám, jestli to má cenu... Výše uvedené mně ale prostě aktuálně letělo hlavou... A ještě jedna věc na závěr přece... Dnes mi psal kámoš. Má nad padesát a před nějakým časem ztratil práci. Jen za loňský rok napsal přes 200 různých žádostí o práci . Podotýkám, že to není žádný blbec bez vzdělání... O  práci ale za dobu své nezaměstnanosti ani nezavadil, i když se fakt snažil...

Dnes mi psal: "Poctivě jsem třicet let platil sociální a zdravotní pojištění. Nic to ale neznamená. Zítra jdu vyfasovat vestu, pometlo, káru a budu zametat ulice, abych dostal dávky... Smutné... A zase je tu jedna vzpomínka... Mou mámu po revoluci hnali ve čtyřiapadesáti do důchodu. Rušili jesle, kde pracovala přes třicet let... Máma potom samozřejmě pracovala na jiných místech, ale k tomu už pobírala důchod. Za chvilku to bude dvacet let, co si užívá důchodu... Já mám jít do důchodu ve třiašedesáti... Jsem zvědavá, pro kolik lidí v mém věku bude v té době práce... Možná už budou obsazená i ta pometla k zametání ulic...

Musím ale skončit pozitivně! Je tady jaro! Pro mne nejkrásnější období a čas v roce. Na nádherně modrém nebi svítí slunce a příroda se začíná pomalu probouzet. I když se mnohé mění, tak tato vracející se nádhera zatím navzdory tomu, co se děje kolem, stále zůstává, a tak Bohu díky za to!

Všem přeji dokořán otevřené oči i srdce, abyste byli schopni tu nádheru vnímat a nechat se jí obohacovat i proměňovat k lepšímu... Lenka

Koncem roku 2008 vzešla z Blatnice pomoc na Haiti. V současné době se hledají další peníze. Více se lze dočíst zde

Přestože bydlím v Blatnici pod Svatým Antonínkem už pětadvacet let, do minulé neděle jsem neměla ani tušení, že je pár stovek metrů od kaple svatého Antonína na Blatnické hoře lokalita, které se říká Na novinách. A už vůbec jsem netušila, že tam stojí velký kamenný kříž, který pochází z roku 1936.

Všechno jsem se dozvěděla právě minulou neděli při vzpomínání pana Budaře, o němž jsem napsala článek do časopisu Krajem svatého Antonínka. Samozřejmě, že se do toho článku nevešlo všechno, co pan Budař za tři hodiny napovídal. No a nevešla se tam ani ona zmínka o kříži, na který jsem se dnes byla poprvé v životě podívat. Kde je? Když si stoupnete za kapli sv. Antonína ve směru na Lhotu, tak je před vámi louka a vlevo lesík. No a v cípu onoho lesíku, v místech, kde je vidět vysílač jakéhosi mobilního operátora, stojí i onen vzpomínaný kříž. Je ukrytý mezi stromy a rozbité tělo Krista "kouká" ve směru na Lhotu.

Podle pana Budaře stál původně tento kříž před kaplí sv. Antonína. Byl ale poškozený při bombardování na konci druhé světové války. Poté se kus pod kaplí postavil nový kříž a tento putoval do oné lokality Na novinách...

Vidíte... Člověk někde může bydlet čtvrt století jako já a stále má co objevovat. A to jsem na Antonínku byla snad už tisíckrát... a přesto jsem o tomto kříži ukrytém mezi stromy nevěděla.

Dnes se kousek od něj na louce kdosi opaloval. Zaparkoval auto, vytáhnul plážová lehátka a za plechovým miláčkem chytal první sluneční paprsky... Jo, jo... Na Antonínku dnes bylo, a stále ještě je, nádherně... Strážce mně ale řekl, že do kaple v době mé návštěvy ještě nikdo nezavítal. Mnoho lidí se ale po kopci procházelo s dětmi a pejsky... Na pařízku taky odpočíval cyklista...

A ještě jeden "drb" vám řeknu. Vloni jsem v časopisu Krajem sv. Antonínka představovala všechny strážce kaple. Krátce poté zemřel pan Dobřecký ze Lhoty a teď je po úraze také dvaaosmdesátiletý pan Václav Válek. Strážci kaple se prostě na počátku roku ocitli v oslabení. Za každého, kdo odejde se těžko hledá náhrada. A podržte se! Nakonec se našla - poprvé v historii kaple bude strážkyní žena! Je jí Marie Prachařová a potkat ji na Antonínku budete moct každé pondělí.

Všechny zdravím a přeji všem krásný víkend plný slunce na nebi i v srdci Lenka

Na semináři P. Eliase Velly se v Blatnici s kameramanem objevila i redaktorka TV Slovácko Miluše Těthalová. Reportáž byla poté odvysílaná nejen v kabelové televizi TV Slovácko, ale převzala ji i TV Noe. Koho by zajímalo, jak to v Blatnici vypadalo, může se podívat sem

Možná už je někdo z pravidelných návštěvníků těchto stránek naštvanej, že jsem sem dlouho nic nenapsala... Nějak jsem ale prostě neměla potřebu a navíc bylo plno jiné práce... Ne, že bych neprožívala zajímavé věci, ale prostě jsem jen neměla chuť je tady ventilovat. Hlavně ale prostě nebyl čas... V posledních dnech to byla těžká nestíhačka...

V nedělním odpoledni jsem ale zažila úžasné setkání. Dvaadevadesátiletý Slavomír Budař vzpomínal na P. Šuránka. Jen toto setkání, které jsem si nemohla nechat ujít, mne stálo celé nedělní odpoledne. Bude z toho jedna stránka do časopisu Krajem sv. Antonínka. Více o všem píši zde

O den dříve jsem ale byla také v Blatnici na výstavě vína. Sice je doba postní, kdy v  minulosti utichly všechny zábavy, aby se lidé připravovali na Velikonoce, ale dnes už to neplatí. Někteří mladí by řekli: "Co blbneš? Je jiná doba!" Zábavy i nejrůznější košty, kde se chlastá jako o dušu, běží na všech frontách - půst-nepůst... V Blatnici byla hned po otevření výstavy pořádná tlučka a některá vína s označením šampión zmizela pár minut po otevření... Vína prý byla celkově skvělá. Fotky a pár řádků z koštu mohou zájemci vidět zde

Jinak pilně pracuji na časopisu Krajem svatého Antonínka. Už je hotových třináct stran a myslím si, že se čtenáři mají nač těšit. Kromě informací z aktuálního dění v časopise najdou rozhovory, příběhy, fotoreportáže, téma i něco z historie.

Nač jinak myslím? Třeba na kolotoč, který se roztočil okolo ceny vajec, která v poslední době raketově vzlétla do oblak... Nešlo nevzpomenout na Martina Smetanu z Blatničky, se kterým jsem dělala rozhovor před tímto humbukem. Materiál už vyšel v časopisu. Je to totiž velmi zajímavý mladý muž. Přestože má diplom z univerzity a dětství prožil v paneláku, zbudoval si v Blatničce drůbeží farmu. Rozhodně ji nemá kvůli tomu, že by chtěl mít levná vajíčka či maso z těchto opeřenců. On je totiž chová jen tak pro radost, což ne každý vesničan dokáže pochopit. Něco málo jsem o něm psala tady a tady

Když jsem tak na něj vzpomínala, říkala jsem si, že mne zajímá, jestli s cenou vajec nevyletí nahoru také cena cukrárenských a pekařských výrobků... No a dnes jsem se už dočetla, že ano.. Jestli to tak půjde dál, tak za chvilku bude většina populace o dvou kůrkách...

Taky jsem dnes od rána  dost myslela na všech osmadvacet Belgičanů, kteří zemřeli v tom autobuse, který havaroval ve švýcarském tunelu, když se vraceli domů z úžasné lyžovačky... Myslela jsem na jejich rodiny, na hrůzu, kterou prožívají... Myslela jsem na to, jak se nám může v jednom okamžiku od základu změnit život aniž bychom to čekali. Myslela jsem na to, jak je náš život křehký a krátký.. No a potom mne naštvaly ty blbé kecy mých kolegů novinářů, kteří zdůrazňovali, že se záchranářům tlačily do očí slzy. Tak jsou normální? A co by se jim jako mělo do očí tlačit, když vytahují z jednoho autobusu dvaadvacet mrtvých dětí a šest dospělých? Z toho by snad byl každej vyřízenej ne?

No nic... Všechny zdravím a přeji klidné dny Lenka

To zas byl den... Bych si mohla říct... No byl docela náročný... Nejdříve jsem fotila ráno děti, které se připravují na první svaté přijímání. Přistoupí k němu letos v květnu. Fotky a pár slov k nim jsou zde Hned poté, co jsem vše naházela na web, jsem skočila do auta a uháněla směr Hluk, kde byl na tvrzi druhý ročník Koštu zelé...

Podle loňské návštěvnosti jsem věděla, že tam musím být na třináct hodin, kdy košt začínal. Už předem mně bylo také jasné, že tam budu trčet až do pěti odpoledne, protože jsem chtěla počkat na vítěze... Čas jsem si ale zkrátila rozhovory s třemi velmi zajímavými lidmi. Povídání o nich se objeví v květnovém čísle časopisu Krajem svatého Antonínka. Jen prozradím, že nejmladší je teprve patnáct a nejstaršímu z oné trojice letos bude sedmaosmdesát. Navzdory věku jsou všichni nesmírně akční a zajímaví.

Nakonec jsem se z Hluku vrátila až v šest večer, protože hlavní pořadatel Tonda Vrba všem téměř hodinu tvrdil, že se čeká na vítěze. Antony hlásil, že je vítěz už jen kousek před Hlukem - u Babí hory, aby nakonec onoho vítěze vytočil mobilem, pustil rozhovor do mikrofonu a vítěz Koštu zelé - Martin Kománek z Velké nad Veličkou Tondovi přes mikrofon zaplněného sálu řekl, že nepřijede, protože cosi slaví... Jen mně doposud mozek nebere, proč nám Tony tak dlouho tvrdil, že je vítěz na cestě... Kdybych to věděla hned, tak jsem mohla být minimálně o hodinu dříve doma... Ach jo... Jinak měl Tonda můj obdiv. Nejen, že byl hlavní organizátor celé akce, navíc stíhal celé odpoledne poutavě moderovat, dělal rozhovory se zajímavými lidmi, vše dokumentoval kamerou a také fotil. O Koštu zelé, který byl, co se týče počtu vzorků, opět rekordní, píši více zde

Všechny zdravím a přeji klidný pracovní týden bez zbytečných nerváků... Lenka

Před pár lety poskytl P. Elias Vella rozhovor redaktorce TV Noe, v němž hovořil o službě exorcisty. Mnohé lidi tato služba zajímá, proto zde zveřejňuji odkaz na tento rozhovor, který vznikl v Koclířově. Více zde

Neodolala jsem a poté, co otec Elias odjel z Blatnice, zamířila jsem na jeho přednášky, které od neděle do úterý vedl v kostele sv. Janů v Brně u minoritů. Zatímco v Blatnici byl seminář zaměřený na vnitřní uzdravení, v Brně otec mluvil o okultismu, spiritismu, černé i bílé magii, prokletí, jak se proti němu bránit i o modlitbě.

Kdo si udělal čas a k minoritům zamířil, může potvrdit, že to opět byla velká sila. Myslela jsem na vše, když jsem seděla včera večer v Cafe Pierre ve Veselí nad Moravou a jeden muž si tam dělal prostřednictvím přednášky o chození po žhavém uhlí vlastně reklamu na své semináře, které pořádá.

Jde totiž o okultismus, jako když ho vyšije... Onen muž účastníky přesvědčoval, jak je bezva chození po uhlících absolvovat, protože pak se promění jejich životy, jelikož je v každém člověku ukryto mnoho netušené síly. Sliboval jim moc, peníze, slávu, sex... Kromě chození na žhavém uhlí a střepech se totiž věnuje také tantrickému sexu. Mluvil o šamanismu, zasvěcení.... Promítal na plátno video, na němž se lidé klepou, natřásají a tančí okolo ohně při rituálním obřadu... Co ale neřekl, že pokud se někdo pustí na tenký led těchto temných sfér, že bude muset za vše zaplatit pořádnou daň. Nic totiž nikdo nedostane zadarmo, jak je na podobných akcích organizátory všem líčeno. A teď vůbec nemluvím o penězích, i když se samozřejmě za tyto bezva "kurzy - semináře" musí platit. A rozhodně to nejsou malé peníze....

Ta daň je úplně jiná... Přednášející nemluvil o tom, že se pak mohou dostavit psychické problémy, úzkosti, nespavost, že účastníci těchto praktik končí v rukou psychologů, psychiatrů... Ne, ne... o tom řeč nebyla... Jen o úspěchu, moci, slávě a penězích... Kdo četl - čte Bibli, tak moc dobře ví, kdo tyto věci sliboval a stále slibuje.... (Lukáš 4, 6-7)

Lidé jsou velmi nevzdělaní, a tak si klidně po mši svaté, kde přijali svaté přijímání, udělají "duchovní obnovu" s okultistou... Pokud neví, o čem je řeč, oč se tady "hraje", tak mohou někam spadnout ani neví, jak... A proč jsem tam byla já? Z jediného důvodu... Přišla jsem se tam v duchu modlit růženec, protože jsem věděla moc dobře, že tato "bezva" přednáška je hodně přes čáru...

O těchto okultních praktikách mluvil i otec Elias. Koho zajímají některé myšlenky, které jsem v Brně nahrála na video, najde je kompletně zde

Tak je to tady... 26. číslo časopisu Krajem svatého Antonínka je na prodejních pultech. Čtenáři v něm najdou spoustu fotek ze všech možných plesů, obchůzek Tří králů a oslav fašanku. Nechybí velký článek o nové poutní cestě z Velehradu na Antonínek, rozhovor s Věrou Hendrychovou, která vzpomíná na vznik Galuškova Slovácka. Hlavním tématem jsou mladí lidé, kteří se rozhodli pracovat a studovat v zahraničí. Zajímavý je příběh mladého muže, který sbírá drůbež či povídání s členy sdružení Futra. Ti zase probouzí k životu zapomenuté loutky. Sportovce určitě zaujme portrét pana Vajčnera, který se stal trenérem roku.

Před deseti lety jsem byla docela na dně z okolností, které se děly už delší dobu v mém životě. Kámoška Katka mně proto tehdy řekla: "Jeď se mnou do Koclířova. Prý tam povede týdenní exercicie nějaký výborný kněz z Malty. Jmenuje se P. Elias Vella."

To jméno mně nic neříkalo, ale byla jsem jako tonoucí, který se chytá i stébla, proto jsem na hozené laso záchrany kývla. Pokud bych nosem neryla v bahně života, nikdy bych do Koclířova za jakýmsi knězem z Malty nejela.

Přednášky P. Eliase mne tehdy docela dostaly. Nejsilnější ale byl okamžik osobního setkání, kdy se za mne a mé problémy, ve kterých jsem se zcela topila, modlil. V Koclířově jsem tehdy prolila spoustu slz. Bůh se tam začal dotýkat mých ran a uzdravovat je. Na jedné straně bylo krásné zakoušet Boží lásku, ale na druhé straně to i bolelo...

Otci Eliasovi jsem po návratu domů poslala pár fotek, které jsem tam udělala. Tehdy jsem ještě fotila na filmy. Do obálky jsem kromě fotek také napsala krátký dopis, v němž bylo jen, že posílám fotky z Koclířova, že si na mne asi už nepamatuje, ale jsem ta fotografka, co tam fotila.

Po nějakém čase jsem v poštovní schránce našla dopis se známkou a razítkem z Malty. Psal mi otec Elias! Ten dopis mám stále schovaný. Psal, že si mne pamatuje, a že si také pamatuje moje slzy. Začali jsme si vyměňovat dopisy a později maily. Vzniklo z toho hluboké přátelství, jehož si nesmírně vážím. Pokud musím řešit nějaké problémy a nejsem si jistá, co je správně, stačí napsat a můžu si být jistá, že dostanu tu nejlepší odpověď. Odpověď, která má hlavu a patu, poradí, povzbudí a nakopne na další cestu životem.

Věřím, že se otec Elias od našeho setkání za mne a vše, co prožívám, co mne trápí, modlí. Zajímavé ale je, že se přesto v mém životě určitá věc, která mne nejvíc deptala, vůbec neměnila k lepšímu. Naopak. Situace byla horší a horší.. Díky ale všem modlitbám jsem měla sílu kráčet i v těch nejtěžších okamžicích života dál.

Roky plynuly a my se s otcem alespoň vždy dvakrát ročně někde sešli osobně. Ať už to bylo v Koclířově, na Velehradě, Kežmarku, Svitu, Olomouci či Dubňanech. Vždy jsem se snažila dostat tam, kde měl nějaký seminář, exercicie či kde alespoň sloužil mši svatou. Zpočátku mne ani ve snu nenapadlo, že by se nějaká duchovní obnova mohla uskutečnit i v naší vesnici. Potom občas takový nápad blesknul hlavou třeba při cestě na Antonínek, kdy jsem myslela na to, že zde chtěl mít duchovní obnovy už P. Antonín Šuránek, a proto bylo jeho touhou postavit na kopci exerciční dům.  Letmé nápady jsem ale obyčejně ve své mysli rychle zadupala s tím, že je to přece naprostá blbost, aby zde kázal otec Vella.

Před třemi lety ale v Blatnici vzniklo Společenství P. Antonína Šuránka, jehož hlavním posláním je modlitba za kněze. Aniž bych o to nějak stála, ocitla jsem se v jeho vedení. Po roce existence mne napadlo, že bychom mohli do farnosti pozvat P. Eliase. Náš pan farář Zdeněk Stodůlka souhlasil, a tak jsem se otce Eliase zeptala, jestli by to bylo možné.

Nakonec jsem ale přesto všechno sebrala odvahu a zeptala se ho, jestli by k nám do Blatnice nepřijel. Psal se rok 2010 a otec Elias mi řekl, že už plánuje své exercicie po celém světě na rok 2013, ale že by se k nám možná na den až dva dostal i v roce 2012, kdy měl naplánované působení na Velehradě, Praze a Brně. Toto setkání má blatnická farnost právě za sebou.

A proč to tady všechno píšu? No přece úplně z jednoduchého důvodu. Už v pátek, kdy seminář otce Eliase Velly, který byl zaměřený na vnitřni uzdravení, začal, jsem prožívala velikou vděčnost vůči Bohu. Při pohledu do kostela, který byl zaplněný více než čtyřmi stovkami účastníků, jsem si uvědomila, jak úžasná je Boží prozřetelnost.

Pokud bych před deseti lety kvůli své šílené situaci nejela do Koclířova, nikdy by se s otcem Eliasem neseznámila. Pokud bych tam jela a Bůh by hned uzdravil všechny mé rány a vyřešil situaci podle mých představ, zřejmě bych neměla potřebu komunikovat s knězem z Malty a později být jednou z vedoucích Společenství P. Šuránka. No a samozřejmě bych také určitě neměla zájem pozvat otce Eliase do Blatnice.

Nepřijely by sem proto v pátek 24. února ani ty stovky lidí ze všech koutů republiky i ze Slovenska a Bůh by se jich tady nedotýkal, neuzdravoval a vlastně by se tady ani nemohl oslavit....

Když  jsem pak viděla tu radost tolika zářících lidí a vylévání Ducha svatého, tak jsem jen tiše žasla a byla vůči Bohu plná vděčnosti. Stále ještě jen stojím a zírám, jak se může oslavit i na těch hrůzách, které často téměř všichni ve svých životech nějakým způsobem prožíváme... Stojím, zírám a jsem vůči Bohu plná vděčnosti...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste také alespoň někdy zažili tak mocné doteky Boží lásky, jako jsem to měla možnost poznat na vlastní kůži v posledních dnech já a mnoho dalších lidí.... Lenka

Tady mohou zájemci nahlédnout na pár fotek, jak to vypadalo druhý den semináře P. Eliase v Blatnici.

A zde je zase krátké video, v němž P. Vella odpovídá na otázky redaktorky kabelové televize Miluše Těthalové, která se ptala na zranění, která vznikají v manželství.

A tady o semináři píše Hodonínský deník...

Zažívám velmi náročné dny, které ale přináší velikou radost. Více zde Další informace z ojedinělé akce tady napíšu někdy později...

Všechny zdravím a přeji Vám také takovou radost, kterou nelze koupit v žádný kšeftě za žádný peníze....

Lenka

Včerejší den byl docela náročný. Ráno jsem jela do Ostrožské Nové Vsi, kde měla začít fašanková obchůzka už v osm hodin. Fotila jsem tam sice už vloni, ale to se vycházelo od železničního přejezdu u vlakového nádraží. Letos si dali "fašankaré" sraz u hasičské zbrojnice. Nakonec ale vyšli s více než půlhodinovým zpožděním.

S tím se prostě při spontánních oslavách a fašankových obchůzkách musí počítat. Horší je to pro novináře, kteří chtějí objet více dědin a přitom v nich alespoň trošku zažít atmosféru. Přestože jsem v Nové Vsi byla vloni, letos to bylo zase trochu jiné. V čem? No třeba v tom, že přišlo mnohem méně maškar. Někteří odhadovali, že možná někoho odradila ranní námraza, kdy to fakt hodně klouzalo. Po pár hodinách byla ale pryč. A další věc, která mne zaujala, je skutečnost, že lidé, kteří vloni přišli v krásných maskách, měli letos zase úplně jiné kostýmy. Rozhodně to tedy není tak, že by měli ve skříni jeden oblek a ten na sebe navlékli každým rokem. Samo, že u takových maškar jako je třeba medvěd, tato poznámka neplatí... Koho zajímá, jak to vypadalo v reálu, může kouknout sem , protože některé masky byly doopravdy originální a nádherné.

Z Ostrožské Nové Vsi jsem pak pádila do Blatničky. Tam měli všichni sraz v hospodě nedaleko obecního úřadu. Zde se v teple také většina z účastněných převlékala. I to bylo zajímavé nafotit. Také v Blatničce se ale do ulic vyrazilo minimálně o půl hodiny později, takže jsem už byla trošku nervózní, protože jsem od tam měla zamířit ještě do Nové Lhoty a poté do Javorníku a Hrubé Vrbky.

Každopádně jsem nakonec nelitovala, že jsem v Blatničce vydržela. Na to, jak je to malá obec s necelou pětistovkou obyvatel, byl průvod masek docela velký a muzikanti z cimbálové muziky Falešnica dokázali vytvořit perfektní atmosféru. Kdybych mohla, tak tam s nimi zůstanu, protože tam panovala taková domácí, přátelská atmosféra. Pár fotek mohou zájemci najít tady

Ač nerada, musela jsem z Blatničky odjet na Novou Lhotu a jela jsem fakt hoooodně opatrně, protože jsem měla hrůzu, že skončim někde v příkopu. Na Lhotkách obnovili fašank po čtvrtstoletí teprve vloni, což nebylo nijak poznat. Kupodivu jsem tam potkala spoustu muzikantů, kteří v minulých letech obcházeli v Javorníku. Od nich jsem se také dozvěděla, že letos po dlouhé době fašanková obchůzka v Javorníku vůbec nebyla. Proč? Kvůli nezájmu... Škoda... V Javorníku bývalo také moc dobře.

No ale zpět do Nové Lhoty. V průvodu originálních masek nechyběly mezi dospělými ani děti. Jistě není bez zajímavosti, že se do masky převlékl také pan starosta Antonín Okénka se ženou i teprve dvouletým synkem Kubíkem. Všichni si zábavu pořádně užívali. Mnozí na veselý průvod čekali a měli nachystané bohaté občerstvení. Krásné bylo zastavení u manželé Rosalie a Josefa Štipčákových, kteří spolu žijí už šedesát šest let... Stařečkovi oči jen zářily. Více zde

Večer jsem pak byla na Krojovém plese v Blatnici. Původně měla při zahájení tančit chasa, ale nakonec se většině mladých nechtělo, a tak předtančení zůstalo na folklorním souboru Vavřínek. Do tance mu vyhrávala blatnická Studánečka. Z Blatnice jsem ještě zajela do Velké nad Veličkou, kde byl košt slivovice. V rámci programu vystoupili folkloristé i pěvecké sbory a poté fašanková zábava pokračovala besedou u cimbálu. Sál kulturního domu byl zaplněný do posledního místa.

A podobné obchůzky, zábavy i plesy byly na mnoha místech, takže jeden člověk neměl absolutně šanci vše stihnout. O to ani při fašanku nejde. Lepší je zůstat jen na jedné akci a pořádně si ji užít.

Všechny zdravím a přeji pěkný zbytek fašankového víkendu. Já dnes jedu ještě do Hrubé Vrbky. Podle církevního kalendáře by ve středu, které se říká Popeleční, měly utichnout všechny zábavy a nastat čas usebrání, čas velkého postu, čas přípravy na Velikonoce, kdy se za nás vydal na kříž Ježíš Kristus, aby nám dal život věčný...

Lenka

Před chvílí jsem dozvěděla, že prezident Obama podepsal stanné právo. Více zde a všem doporučuji, aby to dokoukali až do konce... Kdo neumí angličtinu, může si zapnout titulky vpravo dole... Docela se z  toho klepu... Všichni pořád říkají, že se něco strašnýho stane a ono už se svým způsobem stalo... Už v tom žijeme.... Média řeší kraviny typu: nekonečný příběh Ivety Bartošové a mrazy jsou horší - lepší - oteplí se... A ve světě se přitom dějí naprosto zásadní věci, o kterých je ticho po pěšině...

A s tím stanným právem docela koresponduje text, který mně došel, tuším včera... Tady je:

Týká se tě to však víc, než si myslíš :
"""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""
Ve čtvrtek 26. ledna 2012 ČR podepsala dohodu ACTA

Pokud tuto přistoupení k této dohodě schválí Parlament ČR, tak tě čekají
věci, které jsi už dvacet let nezažil(a).
Na hranicích (a to i v rámci Schengengského prostoru, tedy klidně kousek za
Rozvadovem...) tě čekají kontroly.
Najdou u tebe notebook, tablet, čtečku knih, přehrávač hudby nebo snad CD s
mp3 hudbou v autorádiu?
Tak tohle bude trestný čin!
"""""""""""""""""""""""""""""""""
Ne, nespletl jsem se: nepůjde o přestupek, toto bude trestný čin!
Čeho jsi se dopustil(a)?
"""""""""""""""""""""""""""""
Nejsi schopen doložit vlastnictví obsahu na digitálních nosičích! Asi u sebe
nevozíš doklady o nabytí hudby, kterou si hraješ v autě, že? Zřejmě u sebe
nemáš doklady o legálním nabytí mp3 skladeb, které máš v přehrávači, že?

Vozíš s sebou doklad o koupi svých Windows?
"""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""
ACTA je presumpce viny! Nemáš u sebe doklad o nabytí digitálního obsahu? Dle
ACTA jsi zloděj!
ACTA je výborný bič na všechny, co jsou nepohodlní. Nějakou tu mp3, či film,
ke kterým není doklad o nabytí, najdou asi u každého.

Zlobil jsi? Vyčuhuješ z davu? Dával jsi nepříjemné otázky svému politikovi?
""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""""
"""""""""""""""
Potom jsi ten pravý pro kontrolu tvých digitálních nosičů!

Více o ACTA:
""""""""""""""""""
https://www.pooh.cz/pooh/a.asp?a=2017573

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anti-Counterfeiting_Trade_Agreement

...kde věnujte pozornost kapitole Opatření na hranicích !!!
Za stažení mp3 písně Michaela Jacksona ti bude hrozit přísnější trest než
dostal lékař, kterému byla prokázána vina na jeho smrti !!!
Pokud si dále myslíš, že se tě ACTA netýká, pak tento email smaž.
Pokud máš pocit, že ACTA tu není na ochranu autorských děl proti kopírování,
ale je tu na ochranu režimu proti lidu, pak tohle pošli dál.
Chceš, aby někdo měl právo prolézat tvůj telefon a hledat, jestli v něm
nemáš nějakou mp3 hudbu?
Toužíš, aby tě při cestě do Mnichova zastavil německý celník a čmuchal ti v
notebooku či tabletu?
Chápeš, že od tohoto už je jen krůček, aby si udělili právo ti vlézt do bytu
s tím, že jsi podezřelý z toho, že doma máš nelegální nahrávky?
Je-li ti méně než třicet, tak se zeptej rodičů, určitě si vzpomenou na dobu,
kdy tohle možné bylo...
https://www.stopacta.cz/

PS: Tento text není podpora lidí, kteří okrádají tvůrce tím, že na internet
umísťují aktuální filmy, hudbu či knihy.
Tito lidé jsou zločinci a zaslouží si potrestání.
Dohoda ACTA však nebojuje proti těmto zločincům. Dohoda ACTA je namířena i
proti tobě...
 

Dostala jsem tip, že bych mohla napsat o promítači v hluckém kině. Jaroslav Kupec totiž není ledajaký promítač. Je to PAN promítač, který těší lidi promítáním filmů už více než šedesát let... Dovedete si představit, že něco děláte soustavně, jak nejlépe dovedete, více než šedesát let?

Já ne... Možná si to nedovedu představit také proto, že jsem si těch šedesát let ještě ani neodžila - natož, abych něco soustavně tak dlouhou dobu dělala... A dnes jsem se s takovým mužem setkala. Pravda úvod našeho setkání pro mne moc příznivě nevypadal. Aniž by onen muž cokoliv tušil, čekala jsem ho před kinem. Byla jsem totiž upozorněna, že žádný rozhovor nebude, že nechce, aby se o něm cokoliv psalo.

Když jsem mu tedy dnes o půl šesté řekla, kdo jsem, a že bych o něm ráda napsala story, tak řekl kategoricky, že ne, že to tedy vůbec nepřipadá v úvahu... Teď už ani nevím jak jsem se přesto dostala do kinosálu. Nádherného kinosálu, který byl jakoby vystřižený z první republiky, ale vše bylo v naprosto perfektním stavu - včetně čalouněných sedaček, které vypadaly, jakoby v nich nikdo ještě ani neseděl.

No a my jsme najednou stáli v tom kinosále a pan Kupec začal vykládat a já jsem dokonce mohla pokládat i otázky. Dlouholetý promítač, když začal vzpomínat na léta dávno minulá, na dobu, kdy začínal s promítáním, a že byl například mnohokrát i na Filmovém festivalu v Karlových Varech či ve Zlíně. Naráz mu v očích svítily hvězdičky a jakoby měl o několik desítek let méně.

Co Vám budu povídat... Vyprávěli jsme si bezmála dvě hodiny. Mezitím jsme zašli také ke kotli, aby pan Kupec přiložil do kamen a nebyla v kinosále divákům zima. Kromě toho mne vzal také do promítací kabiny, kde mně vše vysvětloval, ukazoval.. A jak se zabral do práce, tak jsem mohla udělat i pár fotek bez blesku, což považuji po prvotním "uvítání" za malý zázrak...

Nakonec jsem v kině zůstala i na film, který se dnes promítal. Měla jsem to v plánu. Na programu byl film Dům a byl hodně dobrý. Jen byla škoda, že včetně mne došli jen čtyři diváci. Veliká škoda...

O panu Kupcovi bych ráda napsala velký materiál do některého vydání časopisu Krajem svatého Antonínka. Snad se na mne nebude zlobit, protože při loučení znovu zdůrazňoval, že rozhodně nechce, aby se o něm cokoliv psalo... O kinu ale prý můžu napsat. No ale řekněte... K tomu kinu přece neodmyslitelně patří i pan Kupec, který v něm promítá neuvěřitelných dvaašedesát let...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste něco hned tak nevzdávali, i když to může vypadat beznadějně, jako vypadalo zpočátku dnešní setkání s panem Kupcem. Nakonec se z toho vyklubal úžasný večer, na který hned tak nezapomenu... Lenka

A koho zajímá, jak vypadá království pana Kupce, může kouknout sem

Je to tak... Dnes je 11. února, kdy si věřící připomínají zjevení ve francouzských Lurdech. Právě dnes uplynulo sto padesát čtyři let, co se zde prosté, tehdy čtrnáctileté dívce jménem Bernadetta zjevila Panna Marie. V současné době je to nejznámější poutní místo, kam za dobu od prvního zjevení připutovaly miliony lidí z celého světa. V Lurdech došlo také k nejvíce zázrakům, které lékaři nedovedli nijak vědecky vysvětlit...

Možná zřejmě kvůli tomu byl 11. únor vyhlášený za Světový den nemocných. Věřící se tedy dnes intenzivněji modlí za nemocné a na řadě míst celého světa jsou za ně slouženy také mše svaté. Stejně je tomu i v Olomoucké arcidiecézi.

Více lidí dnes ve slunečném a mrazivém počasí zamířilo také na Antonínek. Strážce kaple František Vyskočil mně necelou hodinku po poledni hlásil, že do kaple přesně v poledne zavítala větší skupina poutníků od Hradce Králové a další lidé připutovali z Vlkoše. Kdo ví... Možná přišli všichni také prosit za své zdraví čí uzdravení svých blízkých. V Blatnici přitom bylo údajně dnes ráno -17 stupňů a na farním dvoře dokonce -19...

Kvůli velkým mrazům se proto v kapli na Antonínku také topí. Teploměr tam ale dnes stejně ukazoval pouhou nulu...

No a když je ten Světový den nemocných, tak se s návštěvníky těchto stránek podělím o radu, která mně připutovala před pár dny mailem. V mailu se psalo, že bychom v místnosti, kde trávíme přes den hodně času, měli mít někde volně položenou cibuli. Tato cibule má údajně absorbovat všechny bakterie. A pokud už někdo onemocní, měl by si na noční stolek položit oloupanou cibuli. Prý to pomáhá k uzdravení. Nevím, nemám to vyzkoušené, ale předávám radu zcela zdarma, jak ke mně přifrčela. Vyzkoušet to můžeme, protože cibule nejstojí žádné velké peníze, takže pokud by to nefungovalo, rozhodně nás to nezruinuje...

Všechny zdravím a přeji krásný víkend někde v teploučku... Lenka

P.s. A kdo by se chtěl dozvědět o zjeveních v Lurdech víc, může si přečíst knihu o Franze Werfela Píseň o Bernadettě...

Zde je více informací o sv. Bernadettě i zjevení, která měla:

Bernadetta Soubirousová se narodila 7. ledna 1844 v Lurdech mlynáři Františku Soubirousovi a jeho ženě Luise. Bernadetino dětství nebylo jednoduché, často se setkávala s chudobou svých rodičů a také ji postihla cholera, která roku 1855 řádila v Lurdech. Dostala se z toho jen tak tak, ale její zdraví bylo od té doby velmi špatné. Byla mnohem slabší než ostatní dívky v jejím věku a také náchylnější ke všem nemocem. V zimě 1856, kdy už Soubirousovi nejsou schopni živit všechny děti, jde Bernadeta pracovat ke své tetě Bernardě jako malá služka. Začátkem roku 1857 se Soubirousovi díky velké nezaměstnanosti dostanou na ulici. Nakonec se nastěhují do malinkého pokojíčku Františkova bratrance. V září 1857 se Bernadeta vrátila ke své kojné, ale po smrti Mariina dalšího syna od ní odešla zpět ke svým rodičům.

Zjevení

11. února 1858 šla Bernadeta se svými mladšími sestrami a otcem na dříví. Došli k jeskyni a protože se Bernadeta, která trpěla na astma bála přejít s nimi řeku, zůstala u jeskyně a hledala mělké místo, kde by mohla přejít. Náhle uslyšela, jak sama popsala, hluk, jako když narazí vítr. Potom uviděla krásnou bíle oděnou dívku, z jejíž přítomnosti ji naplňovala bázní. Začala se tedy modlit růženec, poté ji vidění ukázalo, aby přišla němu, ale ona se neodvažovala. Dívka zmizela.

Bernadetta o zjevení pověděla jedné ze svých sester, Tonči, ale ta ji brzy zradila a řekla to matce, která Bernadetě nevěří a zakáže ji chodit dál k jeskyni.

12. února to však Bernadettu znovu táhne k jeskyni, rodiče ji však nepustili. 13.února šla Bernadetta ke zpovědi a tamního otce velmi udivila slova tak nevzdělané dívky. Obzvlášť se pozastavil nad slovy náraz větru. Kde vzalo toto dítě taková slova, která jsou nad jeho chápání?

14. února se Bernadetta tentokrát v doprovodu nejen svých sester, ale také spousty jiných dívek, vydá znovu k jeskyni. Bernadettin výraz se promění, klečí a usmívá se, ostatní dívky však nic nevidí. Bernadetta zjevení kropí svěcenou vodou, ale to nemizí. Jedna z děvčat shodila ze sály kámen, což způsobilo mezi ostatními paniku a rozutekly se. Bernadettu tam nechtěly nechávat, a tak poprosily přítomného mlynáře, aby ji odnesl, neboť ony s ní nemohly pohnout. Pověst o tom se dostane do Lurd a přísný zákaz chození k jeskyni Bernadettu nemine.

18.února jde však Bernadetta opět k jeskyni, v doprovodu bohaté vdovy, která chtěla zjistit, kdo se Bernadettě opravdu zjevuje. Vzaly s sebou pero a papír, aby Paní mohla napsat své jméno. Aqueró (Ono), jak ji Bernadetta nazývala, však své jméno nenapsalo. Pouze odpovědělo, že to není nutné a požádalo Bernadettu, aby sem chodila ještě dalších 15 dní.

Díky pozornosti a panice, kterou Bernadetta svými zjeveními vyvolala, musela čelit mnoha nepříjemnostem a problémům, jako byl například výslech u komisaře nebo výsměchy ostatních.

Od té doby chodí s Bernadettou k jeskyni čím dál víc lidí, kteří ji chtějí vidět. Pokaždé jí někdo zařídí u rodičů povolení jít k jeskyni.

1.března se u jeskyně stane první zázrak. Bylo to první ze sedmi uzdravení, které později bude zkoumat celá biskupská komise. Kateřina Latapiová přijela jeskyni v 9. měsíci těhotenství spolu se svými dalšími dvěmi dětmi. Kdysi spadla z dubu a poranila si 2 prsty, které jí ochrnuly. Při jednom z Bernadetiných zjevení ponoří ruku do potůčku u skály a její prsty jsou zázračně uzdraveny.

2.března zjevení požádalo Bernadettu, aby nechala u jeskyně postavit kapli. Bernadettino přesvědčení a prosby však nestačí. Postavení kaple jí nebylo povoleno.

5.března byl poslední z určených patnácti dní, tzv. .Veliký den.. Množství lidí před jeskyní se odhaduje na 8 000 až 20 000. Podivně klidný dav se nepřestává modlit. Bernadetta však ani tentokrát nedostala odpověď, kdo se jí vlastně zjevuje.

25.března, o svátku Zvěstování, se Bernadetta opět probouzí s nutkáním jít k jeskyni. Jde tam s pevným rozhodnutím dostat odpověď na svou otázku. Paní se však stále usmívá, po čtvrté otázce se přestane usmívat, sepne ruce ve výši prsou, zdvihne oči k nebi a řekne: .Que soy era Immaculada Councepciou.. Bernadetta rychle spěchá k faráři a slova si stále opakuje, doběhne na faru a vše opakuje faráři. Ten tomu nechce věřit, neví, co si myslet, Bernadeta význam slov nezná, nikdo se ale přece nemůže jmenovat Neposkvrněné početí!!!

7.dubna 1858 má Bernadetta 17.zjevení. K jeskyni tentokrát přichází i doktor Dozous, který chce prozkoumat její extázi. Vidí, že Bernadetta drží v rukou svíčku a chrání plamen velmi těsně až se ho dotýká svými dlaněmi. Přesto se však nespálila! Nikdo to nedokáže vysvětlit.

16.července 1858 měla Bernadetta poslední zjevení, naposledy viděla svatou Pannu na této zemi.

Bernadetta se díky zjevením stala známou po celém světě a neustále za ní přijížděly davy poutníků. Ona sama však byla skromná a o obrovskou přízeň všech nestála, byla si vědoma, že to není její zásluha.

Druhé období svého života prožila v Nevers, kde se stala řeholnicí a přijala jméno Marie Bernarda. Celý svůj život zasvětila Panně Marii a všechny nabádala k její úctě. Poslední měsíce života byly pro Bernadettu velmi těžké, jak psychicky tak fyzicky. Stále ještě podléhala výslechům a navíc byla těžce nemocná: chronické astma, rozedma plic doprovázena chrlením krve, která se opakovala 2 roky, výduť aorty, bolesti žaludku, nádor v koleně a v posledních dvou letech kostižer. Sestra Marie Bernarda umírá ve třiceti pěti letech 16.dubna 1879 v klášteře svatého Gildarda v Nevers, po 13 letech řeholního života a za 21 let po zjeveních v roce 1858.

Informace o smrti Bernadetty se rozšířila jako blesk. Všichni chtěli uctít zesnulou sestru, jejíž tělo bylo vystaveno v klášteře v Nevers. Pohřeb se uskutečnil 19.dubna, Bernadettino tělo bylo zavřeno do dubové, pocínované rakve, kterou opatřili pečetěmi. Zúčastnění svědkové museli podepsat příslušný dokument. Informační proces sestry Bernadetty na diecézním stupni skončil až na podzim roku 1909. Podle závazných církevních předpisů bylo třeba kanonicky .přezkoumat tělo zesnulé., což se stalo 22.září 1909. Když však byla po 30 letech otevřena rakev Bernadetty, naskytl se pohled plný překvapení. Tělo Bernadetty bylo velmi dobře zachovalé. Její tělo podrobně prozkoumali lékaři a podle jejich písemné zprávy se tělo ukázalo v perfektním stavu, pružné a celistvé v každé své části. Tento jev nedokázal nikdo vysvětlit, a to tím spíše, že Bernadetta trpěla mnoha nemocemi a její tělo se po smrti nacházelo na velmi vlhkém místě, hábit se jí rozpadával, růženec a křížek byly silně zrezivělé. Sestry Bernadetu umyly, uložily do nové, dvojité rakve, kterou zapečetily a vložily do stejného hrobu.

Druhá prohlídka se uskutečnila o 10 let později a její výsledky byly shodné s předchozí. 46 let po Bernadettině smrti se uskutečnila nutná třetí a poslední prohlídka jejího těla. Tělo bylo i tentokrát zachováno v neporušeném stavu! Tělo vůbec nepodlehlo procesům hniloby a rozkladu, které jsou přirozené při tak dlouhém uchování v zemi. Doktor Comte, který tělo zkoumal, také uvedl, že ho nejvíce zarážel stav jater, které měly už dávno podlehnout rozkladu nebo zvápenatění a ztvrdnout, tento orgán však také zůstal pružný a měl normální strukturu. Tato skutečnost nebyla přirozená.

18.července 1925 bylo tělo Bernadetty uloženo do průhledného sarkofágu ve stejné místnosti noviciátu, kde Bernadetta po přijetí řehole poprvé podrobně vyprávěla 300 sestrám o zjeveních Panny Marie. Sarkofág byl 3.srpna přenesen do kaple po pravé straně hlavního oltáře a tam je dodnes.

Použitá literatura:
Život svaté Bernadetty, René Laurentin
Časopis Milujte se

Tak jsem dnes ráno nahlédla do statistiky tohoto webu. Jak už jsem napsala dříve, nechápu, že návštěvnost těchto stránek neustále roste, když sem téměř nedávám žádné fotky a pro lidi jsou přitom největším lákadlem právě fotky, na nichž najdou sami sebe nebo své blízké...

Takže nejvíce návštěvníků má tento web z České republiky. Poté ale následují USA, Velká Británie, Canada, Švédsko, Japonsko, Rusko a na chvostu top osmičky je Slovensko :) Zájem všech mne těší, takže díky za přízeň!

Všechny zdravím ze zamrzlé Blatnice, kterou do rána pokryl slabý poprašek sněhu Lenka

Před třemi roky vzniklo v Blatnici Společenství P. Šuránka. Byla jsem u toho. První schůzky byly dokonce v našem obýváku. Bylo nás tam plno. Přijeli lidé z Veselí nad Moravou i Uherského Hradiště. Dnes jsem poslední, kdo z tohoto původního osazenstva zůstal.

Pokud by přitom před třemi lety bylo na mně, tak bych rozhodně žádné společenství nezakládala. Několik roků předtím jsem už byla "lámána", abych začala chodit do různých modlitebních společenství, ale všem jsem argumentovala faktem, že nemůžu, protože jsem pracovně vytížena na více než sto procent. A nelhala jsem. Byla jsem takový magor, že jsem měla stále připravený batoh s foťáky, který jsem mohla v kteroukoliv denní či noční hodinu popadnout a vyrazit do terénu.

Pak jsem ale byla okolnostmi přitlačena ke vzniku společenství. Ten nápad se zrodil na Maltě. Bylo by to ale na dlouhé povídání. O tom možná až někdy jindy... Každopádně jsem si to na té Maltě pořádně obrečela, jako bych tušila, že pouštět se do vedení modlitebního společenství nebude žádná legrace, že bude následovat spousta překážek a obtíží. Jak už jsem řekla, z původních členů nezůstal kámen na kameni. Poctivé členské jádro se vykrystalizovalo z obyvatel Blatnice a Ostrožské Lhoty.

Za Společenství P. Šuránka se už dlouho modlím i ve svých osobních modlitbách. Nedávno jsem na Antonínku zrovna říkala Bohu: "Pane, jestli chceš, tak si povolej do tohoto společenství další lidi..." Záhy na to mně volala starostka Blatničky, že u nich zakládají modlitební společenství, jestli bych jim zpočátku nepomohla s jeho vedením... Rozhodně jsem to nebrala jako náhodu...

Ode dneška je tedy v Blatničce nová pobočka modlitebního Společenství P. Antonína Šuránka, které bylo v Blatnici založeno v březnu roku 2009. Na první schůzku dnes do kostela Nanebevzetí P. Marie přišlo třináct věřících. Byl mezi nimi i jeden muž - Petr Šuránek. Co pro mne byla největší síla? Když jsem tam těm lidem řekla, že znám život P. Šuránka jen z knížek a vyprávění a oni ho možná někdo znali osobně. Přítomní jako jeden muž vyhrkli, že ho znali všichni... Více o prvním setkání najdete zde

Na počátku každého setkání tohoto společenství je vzývání Ducha svatého, chvály, díky a prosby - tento úsek je spontánní - prostě si to vede Duch svatý a do modliteb se zapojují všichni. V Blatničce na spontánní modlitby asi zatím nebyli moc zvyklí, a tak zpočátku hledali v papírech, kde to čtu. No nečetla jsem to nikde :) Záhy ale vše pochopili a bylo milé, že se pěkně začali zapojovat sami, z čehož jsem měla radost.

Ještě větší radost jsem pak měla, když mně před odchodem domů říkali, že se jim "to" líbilo, že to bylo takové od srdce. A to je radost, protože tato setkání by měl být od srdce k srdci, měla by povzbudit někdy ve velmi těžkých okolnostech, které každý občas prožíváme.

A co je nejdůležitější? Vytrvalost... Známe přece ono podobenství o rozsévači: „Vyšel rozsévač rozsévat semeno. Když rozséval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“ To řekl a zvolal: Kdo má uši k slyšení, slyš."   Lukáš 8,4–8

A stejně je to přece i s lidmi... Často mně toto podobenství v posledních měsících naskakuje...

Všechny zdravím a přeji Vám také vytrvalost ve všem dobrém, co právě děláte, i když to občas přináší nějaké obtíže a námahu. Ale znáte to... Co nic nestojí, nemá ani žádnou cenu... Lenka

P. s. Kdyby někdo z čtenářů chtěl tam u Vás doma založit pobočku Společenství P. Šuránka, tak to není žádný problém! Stačí, když se mně ozvete a já Vám pošlu schéma těchto setkání. Nebojte... Není to žádná věda! Už pomalu do tisku chystáme brožurku, kde budou všechny potřebné informace včetně modliteb, krátkého životopisu P. Šuránka a také jeho píseň, která se může na setkáních zpívat...

V některých místech Blatnice dnes údajně teplota klesla na jednadvacet stupňů pod bod mrazu. Nevím, já to moc osobně nesleduji, ale asi to bude pravda. Je pravda, že mně je pořád zima. Chápu ale, že je zima, a tak to prostě musím vydržet. Za mých mladých časů to přece nebylo lepší...

Přes mrazy je na Slovácku pěkně živo a lidé rozhodně nezalezli jen za kamna. Dnes jsem například viděla, jak kluci hráli hokej a proháněli se po ledové ploše na jednom z nových přírodních rybníčků v Blatničce. Více zde V pravé poledne pak v Blatničce od kostela vyrazili na letošní obchůzku Blažejáci. Další informace o této tradici a fotky mohou zájemci vidět tady

Když jsem se pak vracela domů a zastavila se nakoupit v blatnickém obchoďáku, zjistila jsem, že se bruslí i za farou. Pár řádků a nějakou fotku jsem dala sem No a přes docela velký mráz bylo večer plno i v kostele. Tam samozřejmě nemrzlo, protože máme v provozu od letošní zimy nové podlahové topení. Takže věřící rozhodně nemrzli. Dnes přišli nejen na dětskou mši, ale také pro svatoblažejské požehnání. Oč jde, a jak takové požehnání vypadá, můžete vidět tady

No prostě se nenudím... Finišuji se svými kolegy na dalším čísle časopisu Krajem svatého Antonínka. Myslím, že se čtenáři mohou nač těšit. Časopis by měl vyjít počátkem března. No a kdo ještě neví, kam by mohl vyrazit i s dětmi v zítřejším podvečeru, může třeba zamířit do blatnického kulturáku, kde bude od 16.30 Čaj o páté. Zpočátku si mohou zábavy užívat i nejmenší děti, ale zábava bude pokračovat až do hluboké noci. Více informací o této akci je zde

Všem přeji krásný víkend, nezmrzněte ani se nenachlaďte a prostě si užívejte i toto roční období, které je pro mne šílené :) Drží mě ovšem naděje, že po zimě přijde jaro, které miluju tak moc, že to ani neumím popsat....

Ze srdce všechny zdravím! Lenka

Dnes jsem měla tu čest poznat zajímavého chlapíka. Proč je zajímavý? No chová spoustu drůbeže a nic z toho nejí. Prostě ty své opeřence nechová za účelem produkce vajec a masa, ale jen pro radost.

Nechápete? No mnozí nechápou :) Řekl mně, že jak jiní sbírají třeba známky, tak on sbírá drůbež. Už jí má čtyřicet různých druhů. O každém z nich dokáže neuvěřitelně zajímavě a poutavě povídat. Co já mám zase v diktafonu nahraných věcí... Ode dneška třeba vím, že po indické běžce je vybranou pochoutkou slimák - ten bez domečku. Ke konci sezóny už byla na drůbeží farmě jejcih totální absence :)

Když jsem se ptala, jestli těm jeho ptákům není zima, tak tvrdil, že ne, že mají krásné, husté peří... No mluvil o nich fakt s láskou a na jeho svěřencích bylo vidět, že se jim daří, prospívají. Peří se jim jen lesklo. Na důkaz toho, že mluví pravdu, mně jednoho ptáka donesl v náručí, abych si sáhla. Zmrzlé prsty mně zajely pod křídlo, kde bylo takové teplo, že se mně nechtělo ruku vůbec vytahovat ven. Jejich majitel mně pohotově řekl, že tam má osmatřicet stupňů :) Že to měřil, aby věděl, jakou teplotu potřebují mláďata, když se pod ta křídla schovávají :)

A tento chlapík, který se na Slovácko přestěhoval za hlasem svého srdce ze Slovenska, má, prosím, vystudovanou vysokou školu, ale v jiném oboru. Je fakt moc zajímavý, protože se zdaleka nezaměřuje jen na ty své opeřence. Pěstuje také staré odrůdy jabloní, sto padesát!!!! druhů rajčat - no ne každý rok prý sadí všechny, ale přesto... Nic neošetřuje postřiky... Více o něm napíšu do časopisu Krajem svatého Antonínka. Tady ale můžete kouknout už s předstihem na ty krasavce, kteří mají krásnou perspektivu, protože nejsou chováni za účelem toho, aby skončili na pekáči... Fotky jsou k nahlédnutí zde

Jo a ještě takový detail... Fotila jsem a povídali jsme si asi hodinu a půl. Nic by na tom nebylo, kdyby tak nemrzlo... Prsty jsem potom měla celé rudé. No co bych chtěla, když je zima, že? :)

Všechny zdravím a také Vám přeji setkání se spoustou zajímavých lidí... Lenka

Kam se člověk koukne, všude se píše o arktickém mraze, který vtrhl do naší země. Novináři nás upozorňují, že se rodí až kdesi za Uralem, že raději nemáme nos ani vystrkovat z domu atd., atd.... Myslím, že nejsem zase až takový pamětník, ale přece jen pamatuji, že mrzlo i za mého dětství  a mládí. Nikdy se s tím ale nenadělalo tolik cavyků a nepopsaly takové hromady papíru.

Lidi, co chcete? Vždyť je zima, tak prostě mrzne. Počítač mně ukazuje, že je ve Zlínském kraji 13 stupňů pod nulou. Řekla bych, že je to takový normální mráz, který byl i za našich praprapředků. Holt se musíme víc obléct, když chceme vyrazit ven. A pokud chceme mít doma teplo (a samozřejmě pokud na to máme i dost peněz...), tak prostě víc zatopit.

Krásně teplo včera bylo ve Fňukalově stavení ve Velké nad Veličkou. Dala jsem si tam dostaveníčko s několika zakládajícími členy sdružení Futra. U rozpálených kamen mně vyprávěli, jak se dali před lety dohromady a jak přišli ke starým loutkám, které nyní opravují. Právě Fňukalovo stavení se díky jejich bohulibé činnosti, kterou dělají jak jinak než zadarmo, proměnilo v loutkovou dílnu. Bylo tam s nimi dobře. Větší článek připravuji do časopisu Krajem svatého Antonínka, který vyjde počátkem března.

Co říct na závěr? Nenadávejte na zimu, udělejte si ve volné chvilce čas, běžte se ven vyzmrzat a potom si o to více užívejte teplo domova - třeba se sklenkou horkého čaje, svařáku či grogu.

Všechny zdravím a přeji, aby nám nikdy nezamrzla naše srdce mrazem nelásky.... Lenka

Sobotní noc pro mne byla náročná... Nejdříve jsem už v šest hodin vyrazila na Lhotky, kde měli ten večer zahajovat Školní ples polonézou tanečníci z tamní malotřídky. Už jsem o tomto plesu, který se vymyká, hodně slyšela, ale nikdy jsem se na něj nejela podívat a fotit. Letos jsem se rozhodla tam vyrazit alespoň na generálku, protože v osm jsem už zase měla být v Blatničce, kde měla chasa tančit mazurku na Krojovém plesu.

Cesta na Lhotky nebyla žádná legrace... Od Suchova silnici pokrývala nepříjemná ledovka "pádila" jsem si to na trojku a místy i na dvojku. Přes mou maximální opatrnost nešťastný bavorák občas na cestě plaval... Moje nervy... Říkala jsem si a litovala, že jsem nejela raději jen do Blatničky, kam to bylo v suchu - po rovině, takže i v klidu...

Nakonec jsem ale "výletu" na Lhotky nelitovala. Hned při vstupu jsem viděla, že je to přece jen jiný ples než bývají ty dole v údolí... Připadalo mně, že kdo měl ruky a nohy, tak všichni běhali jako mravenci a každý plnil některý ze svých dílčích úkolů. Panovala tam přátelská atmosféra s milými lidmi. Škoda, že jsem musela po generálce prchnout. Koho zajímá, jak to na Lhotkách i v Blatničce vypadalo, může kouknout sem

Z Nové Lhoty jsem pak "pádila" na dvojku zpět do Blatničky, abych stihla onu mazurku. Stihla jsem ji v pohodě a dokonce jsem musela chvilku i čekat. V Blatničce bylo milé, že nedočkaví tanečníci na nějaké oficiální zahájení nečekali a tančili ihned, jak začala vyhrávat domácí dechovka. Sál byl plný krojovaných. A zdaleka mezi nimi nebyli jen domácí. Našli se zástupci téměř všech okolních obcí (Louka tedy chyběla, takže má jedno velké mínus :) , ale přijeli i ze vzdálenějších dědin. Všech bylo tak akorát, aby se neušlapali, ale mohli to v kole pořádně roztočit.

Velký úspěch sklidili mladí muži z Hluku, kteří přítomným připomněli přípravy i samotnou Jízdu králů, která je podle jejich mínění ze všech ta nejlepší, protože ji všichni dělají srdcem a ne pro nějakou komerci a turisty. A svým způsobem je vzácná, protože se jede jen jednou za tři roky. Vyvolávačky postavené na Blatničku vyvolaly výbuchy smíchu všech návštěvníků a právem si zasloužily bouřlivý potlesk. Jak to v Blatničce vypadalo, můžete vidět v krátkém videu zde

A ještě jedna perlička na závěr... Kromě toho, že hlavní cenou byl v Blatničce letní mužský kroj, který se výherci ušije na míru a také bude brán ohled na region, odkud pochází, přišlo na závěr ještě na losování dalších speciálních cen. Jednou z nich byl například pobyt v "Kanadě". Na jak dlouho? No jak dlouho výherce chtěl. V kulturáku totiž byla k dispozici bota zvaná kanada, do které si mohl dotyčný vlézt a zůstat v  ní, jak dlouho chtěl. Další cenou byl balíček s označním "svěží dech". Co obsahoval? Česnek a cibuli :) Mnozí možná zpočátku zajásali nad cenou "Přelet nad Alpami". Oč šlo? Výherce drapli dva silní chlapi a přelétli s ním nad řadou vyskládaných lahviček Alp. :) V Blatničce prostě bylo vidět, že se zde lidé umí ještě stále bavit a to je dobře. Ze všech prognóz, jak si budeme utahovat opasky a vše bude v letošním roce horší a horší, by se jinak totiž lidi museli zbláznit.

Všechny zdravím a přeji klidný týden bez zbytečných nerváků... Lenka

Už od konce loňského roku se na lidi z různých médii valily zprávy, že letos nastane konec světa. A různí "odborníci" k tomu tvrzení mají dokonce přesné datum! 21. 12. 2012. Došli k němu podle Mayského kalendáře. Někteří lidé, kteří už jsou totálně otráveni, se na konec světa těší a jiní zase mají strach. Buďte ale všichni v klidu. Věřte, že konec světa přijde, až to nikdo nebude čekat . Stejně jako došly v posledních letech mnohé katastrofy. Přes veškerou techniku a vynálezy udeřily s nečekanou silou, že ti, kdo byli přímými účastníky, nemohli prakticky nic udělat.

Na druhé straně si říkám, jestli už svým způsobem konec světa nežijeme dnes. Není oním koncem časů třeba to, že se hroutí mezilidské vztahy? Kam člověk koukne, tam se rozpadají rodiny. A není to po pár letech manželství. Kdepak... Blbnou více než padesátiletí chlapi, kteří si chtějí ještě "užít" života. A kde nezblbne chlap, tak zblbne ženská, protože si myslí, že jí ujel vlak, že jen vychovávala děti a teď musí přece všechno, co zameškala dohnat... Těmito úlety přitom trpí všichni. Nejen dospělé děti a jejich děti, ale také rodiče oněch poblázněných a "užívajících" si potomků. Pokud tedy ještě žijí...

Připadá mi to jako pořádný blázinec, který je mnohem horší než živelné katastrofy. Možná je konec světa i tento divný život, kdy se lidé mohou ztrhat, aby vydělali co nejvíce a peněz a ty pak mnohdy utráceli za "blbosti", které ve svých domácnostech vlastně vůbec nepotřebují... Vím, že je dnes těžká doba, většina lidí si vydělává méně a méně, ale na rozdíl od jiných konců světa máme zatím co jíst. Hlady ani žízní neumíráme. Naopak mnozí lidé vyhazují spoustu potravin, protože je nakoupili výhodně "v akci", ale jaksi už je nestačili zkonzumovat, takže se vše pokazilo... Na toto téma by se dalo dlouze diskutovat, ale věřte, že se mně ani nechce...

Do toho jsem si dnes při přišívání knoflíků u mikiny, kterou si můj syn koupil za dva tisíce, ale knoflíky visí na jedné niti...., pustila ČT 24. Jsem totiž takový magor, který si myslí, že nesmí ztrácet ani minutu času, a tak jsem přišívání knoflíků využila k poslechu zpráv. No přiznám se bez mučení, že jsem se nestačila divit. V televizi zrovna běžel přenos prezidenta Obamy o stavu Unie. Normálně mně naběhla podobnost s projevy Hitlera. Možná je to opovážlivé tvrzení, ale snad mě kvůli mému názoru nikdo nezavře.

Proč ta podobnost? No pan Obama řečnil prakticky jen o tom, jak je Amerika ve všech směrech nejlepší a vynikající. Nepůjdu do podrobností, ale tak to prostě bylo. Vojenstvím počínaje, uznáním světa až po řešení ekonomické krize - Amerika je nejlepší. To by ještě šlo, ale šokovaly mne projevy posluchačů. Jeho proslov přerušovali neustále bouřlivým potleskem, při kterém si často stoupali, aby tak dali jasně najevo, že pan Obama a celá Amerika je fakt světová jednička. No podobnost s Hitlerem, jeho projevy a reakcemi posluchačů, nebyla podle mého názoru vůbec náhodná. Akorát Němci byli ještě víc zfanatizovaní...

A rada na závěr? Nevěřte všemu, co se píše v novinách, časopisech, co se objevuje ve zprávách na internetu či v televizi. Nevěřte ani politikům, kteří tvrdí, že jsou ti nejlepší, že jejich vize světa je ta nejgeniálnější. Z historie totiž už přece víme, že až čas ukáže, kde vlastně byla pravda. A některé skutečné pravdy se dozvíme až na věčnosti...

Nenechte se vším, co se kolem nás děje otrávit a sešrotovat. Užívejte si třeba faktu, že dnes krásně svítí slunce a Vy to můžete vidět... Lenka

Dnes mně přifrčel v elektronické poště mail, který psala jedna žena, žijící od Blatnice mnoho tisíc kilometrů. Psala, jak zcela náhodou objevila tento můj web, jak začala číst blog, zcela se do něj ponořila a nemohla se od čtení odtrhnout.

Z podobných mailů mám samozřejmě radost. Občas také potkám různé lidi, kteří mi za toto psaní děkují. Jiní se třeba také zlobí, že bych měla psát víc. To ale není jen tak. Toto není žádný zpravodajský ani informační web, i když sem dávám odkazy na zpravodajské weby, které třeba občas aktualizuji.

Sem píšu jen když mne něco nějak osloví - ať už pozitivně, tak i negativně, nebo když něco zajímavého prožiju nebo uvidím. Někteří lidé mně už párkrát řekli, že ani nevím, kolika lidem tímto svým psaním pomáhám. Přiznám se, že mne něco podobného původně ani nenapadlo, že by někomu mohly tady naklovaná slova, věty, řádky, mohla někomu pomáhat...

Pokud tomu tak ale skutečně je, mám radost ještě větší. Pokud někomu něco ze zde napsaného jakýmkoliv způsobem pomohlo či potěšilo, tak je to skvělá věc. Kdyby šlo jen o jednoho člověka, tak už to stálo zato. Vím, že některé jedince ale mé psaní i nakrklo - dožralo, nakakalo... Lidé jsou totiž hodně vztahovační, a tak i když jsem někdy psala o nějaké události či zážitku anonymně, vztáhli si obsah na sebe. To je potom těžké... Dávám si proto už pozor a vše zvažuji, abych se někoho nedotkla, ale samozřejmě, že se to může občas nechtě stát... Všem se dodatečně i do budoucna :) omlouvám....

Už jsem tady psala, že pokud mám čas, snažím se urvat od počítače a chodím si pročistit hlavu na Antonínek. V pátek jsem se tam dostala až v podvečer. Z louky za kaplí (ve směru na Ostrožskou Lhotu) mně oči sjely na zvlněnou krajinu Horňácka. Koukala jsem jako blázen, cože se tam na jednom kopci děje. Vypadalo to jakoby se v jednom kopci zastavila kolona svítících aut. Přemýšlela jsem, jestli to nemůže být osvětlená ulice v Kuželově. Ale kdepak! Záhy mě to docvaklo! Koukala jsem poprvé na nasvícenou sjezdovku ve Filipovském údolí, kde se ten den lyžovalo!

Do pátečního podvečera jsem vůbec netušila, že je z Antonínku vidět i tato sjezdovka. A je! Když jsem pak mířila z Antonínku po louce dolů do Blatnice, tak už jsem ostřila a nasvícená sjezdovka byla vidět i z této strany... Tak to je jeden můj zážitek z Antonínku :) No žádné objevné drama :)

Včera jsem fotila ples Církevní základní školy ve Veselí nad Moravou. Koho zajímá, jak to tam vypadalo, může kouknout sem a Filip fotil ples Základní školy v Blatnici. Fotky a pár slov k nim najdou zvědavci tady

Všechny zdravím a přeji klidný zbytek neděle... A taky všem děkuji za přízeň!!! Lenka

Přesně před týdnem jsem se zúčastnila zahájení veletrhu cestovního ruchu Regiontour, který se uskutečnil na brněnském výstavišti. Věděla jsem, že ho má zahajovat hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek. Pásku spolu s ním a dalšími politiky přestřihával také pražský arcibiskup Dominik Duka.

V jednom okamžiku se naskytla situace,  kdy se dav s hordou novinářů a fotografů přesunul k stánku Brna, a tak mohl docela v klidu vzniknout rozhovor s mužem, kterého nedávno papež jmenoval novým českým kardinálem. Rozhovor tento týden vyšel v Katolickém týdeníku. Já ho zde zveřejňuji v nezkrácené verzi.

Dominik Duka zahajoval Regiontour

Zahájení mezinárodního veletrhu cestovního ruchu Regiontour, který se minulý týden od čtvrtka do neděle uskutečnil v Brně, si nenechal ujít ani pražský arcibiskup Dominik Duka. Spolu s hejtmanem Jihomoravského kraje Michalem Haškem přestřižením pásky veletrh zahájil. Poté ochotně odpovídal na otázky novinářů. Letošní Regiontour se totiž hodně točil okolo církevní turistiky. 

Jak osobně vnímáte církevní turistiku?

Domnívám se, že církevní turistika alias poutě patří k počátku naší historie a vůbec k historii evropského kontinentu. Křesťanství totiž vytvořilo mezinárodní společenství bez rozdílu na národnosti a rasu. Poutníci se z celého světa nejdříve vydávali na místa, kde působil a žil Ježíš Kristus. Později to byla místa působení apoštolů a dalších významných světců. Na těchto cestách lidé získávali zkušenosti, poznatky a nová přátelství. I dnes dostává církevní turistika studijní, kunsthistorický a kulturní rozměr, což hraje poměrně velkou roli i v naší zemi. Přináší velmi důležitý rozměr pro život celé společnosti.

Do církevních objektů často přicházejí lidé, kteří ještě nepoznali Boha. Uvažujete o tom, že byste těmto laikům nějak vyšli vstříc, aby se jim církev přiblížila?

Pro nás bude jakousi metou rok 2013, kdy si připomeneme cyrilometodějské jubileum. V rámci širšího programu se budeme snažit o ještě větší otevření církevních památek. My nevítáme turisty ale návštěvníky. Otázka náboženské příslušnosti není na první pohled viditelná. V dnešním světě obrovské migrace, stěhování národů je určitá cesta hledání duchovních hodnot, proto je každý návštěvník vítán. Věřím, že když se bude chovat s určitou otevřeností, bude přijat.

V menších městech a obcích se možná brání většímu otevření chrámů pro širší veřejnost, protože se obávají krádeží…

Drancování kostelů, k němuž došlo především v posledním desetiletí minulého století, vytvořilo skutečně určitou bariéru. Vše bude záležet na hlubší spolupráci ministerstva kultury s policejními útvary, aby byly tyto věci dostatečně zabezpečeny.

Souhlasíte s vybíráním vstupného do kostelů?

To je složitá záležitost. Tady by měla spíš zvítězit vzájemná spolupráce a uznání. Pokud se otevřou kostely většímu počtu návštěvníků, vyžaduje to zvýšené náklady na jeho údržbu a opravy. Nebral bych to proto, že jde o vstupné, ale pouze o příspěvek pro jednotlivý kostel na jeho údržbu. Většina lidí totiž v našich kostelech tyto práce vykonává prakticky zadarmo. Měla by se tedy zavést nějaká rozumná cesta na pokrytí potřebných nákladů. Rozhodně by to ale nemělo být formou zavádění vstupenek.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Dnes jsem vystartovala z domu po sedmé hodině a zamířila na Novou Lhotu za koledníky Tříkrálové sbírky. Poté jsem fotila v Javorníku, Velké nad Veličkou, Louce a Blatničce. Koho zajímá, jak to ve jmenovaných obcích vypadalo, může kouknout na slideshow zde Více fotek jen z Blatničky je pak tady

A tady jsou fotky z plesu Základní školu Hutník ve Veselí nad Moravou. No a já letím fotit Divadelní ples v Louce...

Všem přeji dobrou noc a méně hektickou neděli než jsem měla já sobotu... Lenka

P.s. Jo a Filip také nelenil... Byl dnes fotit pohřeb romského mladíka, který byl zastřelený. Jeho fotoreportáž z Tanvaldu, kde se pohřeb uskutečnil, je zde

Nebýt paní Lídy Šumové, kterou jsem osobně do dnešního rána neznala, nevydala bych se v pátečním dopoledni do Uherského Hradiště. Počátkem týdne jsem se totiž prostřednictvím mailu právě od této akční ženy dozvěděla, že je dnes ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti veřejná generálka hry Oskar a růžová paní. Dvě ústřední postavy ztvárnili Květa Fialová a Josef Kubáník.

No a právě od těchcto dvou skvělých lidí jsem se vloni na jaře dozvěděla, že jejich další hrou bude právě Oskar a růžová paní. Nelenila jsem, knížku si hned koupila a docela mne ten příběh dostal... Autor Eric-Emmanuel Schmitt v něm píše o desetiletém chlapci, který umírá na leukémii. Rodiče si k němu přes tu hrůzu, co prožívají, neumí najít cestu, a tak tento kluk celým srdcem přilne k babí Růžence, jak říká dobrovolnici v růžových šatech, která chodí za dětmi do nemocnice. Ta mu poradí, aby začal psát dopisy Bohu, i když kluk v žádného boha nevěří. Zároveň se společně dohodnout, že jeden den pro umírajícího chlapce bude jakoby deset let jeho života.

Když umírá, má přes sto a prožil si vše - od puberty, přes první lásku, zamilování, svatbu i stárnutí... Příběh přinutí každého k zamyšlení nad podstatnými i méně podstatnými věcmi života. Kdo knihu nečetl a nebyl připravený na to, co přijde, tak to snad ani nešlo, aby alespoň jednou nezašátral po kapesníku.

Jožka Kubáník s paní Květou Fialovou ztvárnili své role skvěle. Chvílemi se člověk smál a hned vzápětí se mu tlačily do očí slzy. Děj umocňovala hudba. Každého z přítomných diváků v sále se dotýkalo něco jiného.

Velkým svědectvím oběma hercům byla paní Lída Šumová, která mně o veřejné generálce řekla. S Jožkou i paní Květou se totiž zná už pět let. Spolupracuje s nimi při svých charitativních aktivitách, jejichž prostřednictvím pomáhá dětem v Africe. Do Uherského Hradiště se dojela na divadlo podívat až z Děčína!!! Cesta jí zabrala deset hodin, takže musela přijet už ve čtvrtečním večeru. Přespala u maminky v Blatničce, odkud pochází a ráno tradááá do divadla...

Po cestě nezapomněla paní Květě koupit kytku. Po představení oběma hercům v slzách prozradila, že si teprve při jejich vystoupení uvědomila, že má doma také nemocného syna a nikdy ho neobjala jako maminka svého synka ve hře Oskar a růžová paní...

Toto vystoupení všem vřele doporučuji. Věřím, že se bude líbit. Jen je otázkou, jestli nebude problém sehnat lístky....

Kdo by si chtěl prohlédnout pár fotek z tohoto skvělého divadla, může kouknout sem

V poslední době docela dost přemýšlím nad tím, jak se někdy lidé ženou za tím, aby vykonali nějaké "velké" věci. Velké jsem napsala záměrně v uvozovkách, protože s odstupem času se mohou ony "velké" věci jevit jako zcela zanedbatelné a naopak, co se člověku zdá v určité chvíli něčím malým, může být po letech něco obrovského.

Nedávno jsem viděla dva filmy o svatém Františkovi a v jednom z nich hlavní hrdina několikrát opakoval: "Jen vytrvat a dělat dobře malé věci." Má můj naprostý souhlas! Co z toho, když budeme rozjíždět óóóbrovskééééé projekty, nasadíme do toho spoustu sil a energie, ale po pár měsících, možná maximálně roce z toho vycouváme s rčením, že je přece každý nahraditelný a zase se pohrneme do něčeho dalšího, abychom i to po čase opustili a zase se vrhli do něčeho dalšího... 

Nejsou tyto všechny naše véééélikéééé aktivity vlastně jen honěním si svého trika, ega, pýchy, abychom sobě a hlavně druhým dokázali, jací jsme borci? A také honbou za novými zážitky, poznáváním lidí a zviditelňováním sama sebe? Ono je totiž mnohem těžší vytrvale pokračovat v nějaké drobné aktivitě, která druhým přináší systematicky užitek. Pravda, po čase se na nás může zapomenout, ale důležité je pokračovat a vytrvat v započatém díle.

A znovu musím vzpomenout film o sv. Františkovi. Poté, co vyjednal se sultánem, o němž všichni tvrdili, že mu usekne hlavu hned, jak tam vejde, smír a možnost vstupu křesťanů do Jeruzaléma, Betléma i Nazareta, tuto dohodu křižácká vojska nepřijala a chtěla bojovat. Když se pak vracel se sklopenou hlavou domů, do Itálie, tak svému spolubratru řekl: "Není třeba dlouhých cest... Betlém je v každé rodině..." A zase hluboká pravda... Nemusíme jezdit konat veliké věci za hranice naší vlasti... Stačí se rozhlédnout v naší zemi, anebo spíš v našich rodinách...

O tom ostatně řekla hlubokou pravdu i Matka Tereza. Dobrovolníky, kteří k ní chtěli přijít pomáhat do Indie, upozorňovala, aby se nejdříve rozhlédli kolem sebe doma. Zjistili, jestli někdo z jejich blízkých a známých v okolí nepotřebuje pomoc. A pokud někdo takový je, tak mají nejdříve pomoct jemu... Je fakt, že to nebude tak super vypadat, když řeknu, že se starám o přestárlou babičku, sousedku či někoho jiného, jako kdybych řekl, že jedu pomáhat sestrám Matky Terezy do Indie. To bych byl v očích světa přece mnohem větší borec! A o tom to všechno je... Nevyhlédávat nic atraktivního, abychom se před druhými blýskli, jak jsme skvělí... Ale dělat (a někdy i ve skrytosti) malé věci poctivě a s velkou láskou... z pohledu věčnosti potom budou tyto věci ty největší...

Všem čtenářům i sama sobě přeji, aby se ná to dařilo, protože to je vlastně podstata našeho života... Lenka

Už jste si toho taky všimnuli? Čeho? No, že si žijeme jako prasátka v žitě... No naschvál! Kdo ze čtenářů těchto stránek měl v poslední době hlad, protože neměl peníze, za které by si mohl koupit nějaké jídlo? Ne proto, že drží dietu, má narvanou ledničku i mrazák nejrůznějšími dobrotami, ale ničeho si ani nezobne, protože chce, aby zmizely hnusné pneumatiky! O tom tady není vůbec řeč!

Takové hladové nemám vůbec na mysli! Ti se trápí jen kvůli sami sobě a své "kráse", ale kdykoliv si ten svůj prázdný žaludek mohou pořádně napěchovat a obyčejně to také po každé dietě, kdy zmizí nějaká ta přebytečná kila, udělají...

A budeme pokračovat: Kdo z vás trpěl v poslední době zimou? Ne venku! Ale doma, protože si kvůli nedostatku peněz nemohl zatopit, a tak má v nevytopené chalupě či bytu něco okolo bezvadných deseti stupňů? A ruku na srdce - to je pořád ještě pořádné vedro proti tomu, co za zimu musí snášet lidé, kteří skončili na ulici. Už slyším ty řeči: "Většinou si za to mohou sami!" To je ale argument - co? Kdo z nás ví, co který z těch nebožáků  prožil než se pod onen pomyslný most dostal? Jak je lehké odsoudit...

A mohli bychom pokračovat: Kdo z nás trpěl žízní? Ne po pivu a jiném chlastu! Ale prostě žízní.... To v našich končinách snad ani nehrozí... A přitom v jiných koutech světa jde o běžnou věc...

Z tohoto pohledu si žijeme fakt jako prasátka v žitě... Horší je to s jinými hodnotami. Lidi, kteří trpí neláskou svých bližních, tak těch je okolo nás spousta... Ty bych se svíčkou rozhodně hledat nemusela... Teď je otázkou, co je horší.... Jednou mně jedna moudrá žena řekla, že trpět neláskou manžela, manželky, dětí, rodičů... je horší než rakovina. Na tu se totiž prý rychleji umírá...

A jedna rada na závěr: Nenechávejte si ublížit lidmi, kteří se třeba pod nějakou záminkou vetřou do Vašich životů a poté Vás odkopnou jako prašivé psy, protože už si našli jinou zábavu. Jsou to totiž chudáci, kteří sami potřebují pomoc...  

A tak všem přeji, aby nadále netrpěli hladem, žízní, zimou, ale hlavně nedostatkem lásky, protože ta je v životě nejdůležitější. Ono se totiž i lépe umírá, když člověka drží za ruku někdo, kdo ho má rád... Pokud se někdo dostal už tak daleko, že mu stačí "jen" Boží láska, tak ten je za vodou. Tomu totiž vlastně nemůže ublížit nic a nikdo. On totiž ví, že Bůh je stále s ním, neopouští ho, jak to dělají lidé, a že Bůh také ví, v jaké se nachází situaci a všechny i ty největší životní hrůzy mají z pohledu věčnosti nějaký důležitý smysl, význam, který mi tady na Zemi zatím nevidíme.. Lenka

Sice už se píše rok 2012, ale já se dnes ještě vrátím do poslední noci roku 2011. Když jsem po třiadvacáté hodině valila s taškou foťáků na Antonínek, tak jsem se nestačila divit... Tentokrát jsem totiž zvolila cestu "pod búdama" a byl to fakt zážitek....

Ve většině sklepů se popíjelo a někde spíš "chlastalo". Když jsem hodinu před půlnocí viděla totálně "na šrot" asi šestnáctiletou dívenku, která sotva stála na nohou a možná i zvracela, takže jí pomáhal zhruba osmnáctiletý kamarád, tak mně bylo smutno... Uvědomila jsem si totiž, že to, co jsem během svého průletu pod búdama viděla v okamžiku pár sekund, byl jenom naprostý střípek toho, co dělo na jiných - skrytých místech...

K čemu jsou vlastně tyto oslavy Silvestra - závěru roku? K tomu, aby se lidi ožrali, sjeli a přežrali až je jim šíleně špatně? Aby pak za veeeeelkééééého jásotu střileli k nebi tisice, desetitisíce a možná i statisíce korun, když je kolem čím dál víc potřebných lidí...

Ne... Rozhodně nemoralizuji. Jen mně je prostě líto mladých lidí, kteří si takto kazí život, zdraví a možná ani netuší, že si do budoucna zadělávají na pořádný malér. A tak jsem i potom na kopci myslela i na všechny mladé...

Mši svatou sloužil farář ze Starého Města u Uherského Hradiště P. Miroslav Suchomel. Měl moc pěknou promluvu. Pokud by někoho zajímalo, o čem mluvil, tak si může kázání poslechnout zde

Všechny zdravím a přeji šťastný a pokojný vstup do prvního pracovního týdne nového roku Lenka

Tak jsem dnes dostala vyčiněno, že už jsem sem dlouho nic nenapsala, že sem lidé najíždí a není tady nic nového... Lidi, já si užívám vánočních svátků! Navíc to není jen tak. Já tady píšu jen když mám potřebu :) No a v posledních dnech nebyla...

Tak sem dám alespoň odkazy na nějaké akce, které jsem v poslední době absolvovala. Začnu dnešním Pochodem vinohrady, který v Blatnici nabývá na popularitě. Více je zde Chtěla jsem jít s turisty na Antonínek také, ale oni nakonec na Antonínek nešli, protože bylo příliš mokro, a kdyby se ten dav prohnal nějakou rozbahněnou polňačkou, tak by asi ten sál na kulturáku moc dobře nevypadal. Vyrazili proto přes hájek na Blatničku. Po celé cestě byl totiž asfalt, nebo tzv. panelka. Blbé bylo, že šel dlouhý štrůdl poslední tři kilometry po docela frekventované silnici vedoucí na Slovensko.

Já jsem se proto s radostí rozhodla jít sama na Antonínek a rozhodně jsem nelitovala! Bylo tam nádherně! Ale na polňačkách bylo fakt hodně rozbředlé bláto, takže jsem domů dorazila jako "kalený došek". Nevíte, co to je? Kombinaci těchto výrazů vždy používala naše maminka, když jsme přišli z venku celí od bahna. No a já jsem dnes byla po návratu z Antonínku fakt jako "kalený došek"... Pokud někoho zajímá, jak to na kopci i v kapli a okolí dnes vypadalo, může kouknout sem

Mimo jiné jsem o vánočních svátcích zamířila do Blatničky. Více zde a ještě také zde

Tak zatím končím. Všechny zdravím a do nového roku přeji jen všechno nej..., i když nás straší ze všech stran, jak strašný nás čeká rok. Nemyslete na to a hlavně si ty myšlenky nepřipouštějte! Užívejte si každý den jednotlivě, a tak nebudete mít čas na myšlenky a obavy z toho, co nás čeká.

Takže na zdraví! Musím končit, protože za chvilku valím na Antonínek, kde je půlnoční! Budu tam myslet i na všechny čtenáře těchto stránek :) Lenka

Před pár týdny jsem si s plnou intenzitou uvědomila, že se vlastně Ježíš Kristus - Bůh, který přišel na svět jako malé bezbranné dítě, narodil coby bezdomovec! Nikdy jsem si to neuvědomila až letos... A tak si znovu a znovu představuji, jak Josef s Marií klepali na betlémské domy, když hledali ubytování.

Na kolik dveří zaklepali? Kolikrát je odmítli a vyhodili? Jaké bylo počasí? Byla zima? Pršelo a bylo nevlídno jako dnes na Slovácku? V mysli naskakuje další otázka: Jak by Boží rodinu lidé vítali, co by organizovali, kdyby věděli, že se právě u nich má narodit Bůh v podobě člověka?

Kurnik to by se všichni mohli přetrhnout... Největší boháči by dali nevím co, aby se tato vzácná návštěva ubytovala právě u nich. Snosili by ty nejvybranější lahůdky a sezvali další boháče a vyvolené z vyšších vrstev...

Bůh to tak ale nechtěl. Nepřišel a vlastně ani dnes nepřichází s velkou pompou a lomozem. Prostě jen klepe na dveře jako kdysi - před více než dvěma tisíci lety. Zdaleka neklepe jen u dveří bohačů, ale vlastně u všech. Stejně jako tehdy i dnes záleží pouze na lidech, jestli Jeho klepání zaslechnou a otevřou Mu dveře nejen svých domů, ale hlavně srdcí...

V Betlémě Jeho klepání nezaslechli, a tak skončil ve chlévě. Možná to byla spíše jeskyně. Prostě jakési útočiště pro bezdomovce. Možná tím chtěl ukázat, že se nikam nedere, netlačí, nevnucuje... Jen tiše klepe a potom čeká, jestli Jeho klepání zaslechneme. Přichází nečekaně a nepozorovaně. Můžete Ho potkat v druhém člověku či nějaké životní situaci, kterou právě prožíváte...

A tak Vám i sobě přeji, abychom až přijde, nepřeslechli Jeho klepání na dveře našich domovů a hlavně srdcí....

Krásné Vánoce všem čtenářům těchto stránek, kterých je stále víc, přeje Lenka

Často přemýšlím o různých druzích utrpení, která lidé prožívají. Je jich tolik... Proč přicházejí? Můžeme vůbec druhé s jejich trápením pochopit? Jsem přesvědčená, že kdo určité druhy utrpení neprožil, nemůže si představit, co konkrétní člověk prožíval. Navíc každý vše vnímáme jinak...

Těžko může někdo pochopit a vědět, co prožívá:

- matka, když ztratí své milované dítě...

- dítě, které je odmítnuté už v lůně své matky...

- bezdomovec, který má hlad a trpí neskutečně zimou...

- člověk, jemuž lékař právě řekl, že má agresivní nádor...

- nezaměstnaný, který se snaží sehnat práci, ale nikde ho nechtějí...

- odkopnutá žena či muž, protože si manžel (-lka) našel (-a) jinou (-ného)...

- rodiče, jejichž dítě propadlo démonu alkoholu, drog či jiným závislostem...

- týrané dítě...

- týraná žena...

- týraní senioři doma i v různých sociálních zařízeních...

- osamělý člověk, který se cítí sám, jak jen člověk může být...

- lidé, kteří se cítí nemilovaní lidmi i Bohem...

- člověk, který ztratil veškerou naději...

- ten, kdo je plný strachu a úzkosti...

A mohla bych pokračovat... Těch utrpení je tolik... Možná se lidem někdy dějí šílené věci, aby měli soucit s druhými. S těmi, které v životě potká něco podobného. Pokud si někdo totiž nějakou hrůzou prošel, tak pak má pochopení a soucit se stejným utrpením svých blízkých. Třeba ho to přivede k tomu, že je pak ochotný různě  trpícím pomáhat...

Každý si neseme ve svém životě a srdci něco těžkého. A tak všem i sobě přeji, aby nás hrůzy, které nás v životě potkávají, nezlomily, naše srdce nezatvrdla, ale naopak se stala více milosrdná a pozorná k potřebám a utrpením druhých... To Vám i sobě přeji nyní na prahu oslav Vánoc a blízkého příchodu Nového roku... A nezapomeňte, že když Vás zahalí temné mraky, vždy se za nimi skrývá krásné, zářící slunce, které druhý či některý z dalších dnů zase vyjde a bude líp... Lenka

Když jsem dnes dorazila domů, zjistila jsem, že maso není v mražáku zcela zmrzlé... Alespoň některé... A lednička nebzučela, takže podle mého mínění nemrazila... Prostě se pár dnů před Vánocemi pokazila :(

Kurnik - to je pech... Jsem si ani nestačila říct a pustila jsem se do práce. Vlítla jsem do garáže, kde je velký mrazák, který se ale jaksi poté, co se naše rodina scvrkla na dva lidi - mne a Filipa, nepoužíval... Vydrhla jsem ho a bleskem přenesla vše, co ukrýval narvaný mrazák u lednice v kuchyni. Ta pořád nebzučela a spíš jsem měla dojem, že "vesele" roztává.

Zuřivě jsem začala hledat v šanonech doklad o nákupu. Vždyť jsme ji kupovali teprve vloni! Na dokladu jsem ale zjistila, že to v březnu budou už dva roky, co jsme ji koupili... Ten čas ale letí! Letělo mně hlavou... Snažila jsem se hned dovolat do prodejny, protože jsem lednici kupovala přes internet. Asi pět minut mně tam drmolil automat, že jsou všichni zaneprázdněni, a že mám čekat až to někde vezme... Kurnik! Tento debilní hovor mne stál kotel peněz, když už jsem to chtěla položit, tak to vzala jakási pracovnice, od které jsem se dozvěděla, že mám kontaktovat nejbližší servisy, na které mně dala kontakty a ty, že jim pak budou fakturovat náklady na opravu. Také jsem se dozvěděla, že s nikým z nich nemají smlouvu. Hrozila jsem se, jestli někdo bude ochotný mně něco opravovat na fakturu firmy, se kterou nemá smlouvu... Myslela jsem, že mne klepne...

Hrozila jsem se, jak přežiju svátky bez lednice, protože jsem příliš nedoufala, že mně to opraví. Už jsem přemýšlela, že budu muset potraviny uchovávat na balkonu... Po všech těchto úvahách jsem přišla do kuchyně, kde jsem zjistila, že lednice už vrčí a mražák mrazí! Když už jsem ale byla v tom zápalu, tak jsem celou lednici vydrhla a vše přeskládala. Tuto práci fakt nemiluji, a tak díky hrůze, že je lednice pokažená, jsem ji "nechtě" vydrhla a k tomu navíc i mražák ve sklepě. Tak to je jeden z mých předvánočních "veselých" zážitků...

Ve Veselí nad Moravou to dnes jinak na silnicích vypadalo, jako kdyby se lidstvo připravovalo na válku... A to nechci vidět, co se dělo na silnicích třeba v Uherském Hradišti, Zlíně či Brně... Takže všem přeji šťastné návraty z cest domů a žádné podobné nerváky, jako jsem dnes měla já. I když ruku na srdce - ono zase až tak o moc nešlo... Co je rozbitá lednice proti jiným hrůzám, co lidé zažívají... Byla by to jen taková věc, která člověku krapet znepříjemní život. Přesto jsem ráda, že lednice vrčí, chladí a snad i mrazí...

Všechny zdravím a přeji, abyste neměli žádná nečekaná, nemilá překvapení... Lenka

Dětský folklorní soubor Jasenka včera už popáté ve své krátké historii připravil Vánoční koledování. Co říct? Bylo tam moc dobře. Fotky i odkazy na videa najdete zde: https://www.obecblatnicka.cz/udalosti/udalosti-v-obci/vanocni-koledovani-navodilo-krasnou-atmosferu.html

Všechny zdravím a přeji trpělivost v těchto hektických dnech, kdy se všichni snaží dohnat, co doposud nestihli, takže všem přeji jediné: KLÍÍÍÍÍÍD!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Lenka

Ufff... Tak je to za námi. Co? No přece Filipova první vernisáž! Přiznám se bez mučení, že kdyby bylo na mně, tak Filipovi žádnou výstavu nedělám. Proč? Protože si myslím, že má v devatenácti na nějaké výstavy ještě času dost...

Od léta na nás ale tlačil starosta Blatnice, abychom před Vánocemi udělali výstavu. Tak jsem mu na to řekla, že nemám peníze, abych dělala nějakou výstavu... A starosta, že se to nějak udělá... Když ale zjistil, na kolik takové zvětšeniny vyjdou, tak se nestačil divit. Sehnal ale sponzora, proto se výstava mohla uskutečnit. Zhotovení fotek totiž zaplatila firma Blatinie, a. s., za což vedení společnosti patří velký dík.

Co říct? No byly to docela nervy. Hlavně jsem měla hrůzu z instalace fotek. Do té jsme se pustili v pátek ráno. Byli jsme na to tři - já, Filip a jeho táta. Makali jsme bez přestávky téměř pět hodin, ale podařilo se to, z čehož jsem měla radost... A mohla jsem se vrhnout na další přípravy. Na catering jsem pravda neměla peníze, a tak jsem se musela do zabezpečení občerstvení pustit sama... Podle toho, jak dnes vše z talířů mizelo, asi návštěvníkům chutnalo. Bezkonkurenčně největší úspěch sklidila domácí paštika. Recept jsem získala při hodové obchůzce v Hrubé Vrbce. Bude zveřejněný v časopisu Krajem svatého Antonínka, který vyjde počátkem ledna.

Při vernisáži zahrál a zazpíval Jan Ombre Blahynka, který zároveň představil všem přítomným své debutové CD. V rámci vernisáže bylo v prodeji. Kdo si ho koupil, tak určitě neprohloupil, protože na něm jsou fakt krásné písničky. Jejich autorem je právě Honza Blahynka.

Co říct na závěr? Bylo to krásné odpoledne. Přestože je náročný předvánoční čas, přišlo hodně lidi a všichni společně vytvořili nádhernou atmosféru. Na té vernisáži prostě bylo dobře, protože tam přišli dobří lidé... Všem díky, kdo přišli. Moc si toho vážíme, že si udělali čas, což v dnešní době není vůbec samozřejmé... Koho zajímá, jak to na vernisáži vypadalo, může na slideshow kouknou zde: www.youtube.com/watch?v=3XvzQca5EZE&feature=plcp&context=C3f37babUDOEgsToPDskK0V0YL3URp1t1E5_rJUm4i

a tady je úvodní řeč Báry Lungové, která Filipovu vernisáž zahájila: www.youtube.com/watch?v=qz4PXaoE6yw&list=UUlM4XLyItrwCHHR52u1hPUg&index=1&feature=plcp

Všechny zdravím a přeji krásnou (už čtvrtou!!!) adventní neděli! Lenka

Dnes mně v mailu ráno přistálo toto přání Ježíškovi, se kterým naprosto souhlasím, a proto ho zde zveřejňuji.....

Milý Ježíšku,
Pod stromečkem toho moc nechci.. Přeji si, aby človek, který nyní čte tyto řádky, byl šťastný.
O Vánocích slyším jen, co lidé chtějí a co už koupili.
A co chci já?
Aby lidé, co jsou nemocní, byli zdraví.
Aby si lidé nemuseli dělat starosti s bydlením, jídlem a teplem...
Přeji si pro včechny lidi přátelství, lásku a zdraví.
 

Včera večer venku pršelo a bylo prostě počasí, že by člověk ven ani psa nevyhnal. A v té slotě u mých dveří zazvonil anděl. Když se rozdrnčel zvonek, nechápala jsem, kdo jde, protože ke mně bez ohlášení v tak pozdním čase nikdo nechodí. A on anděl! Donesl plnou tašku dárků - několik sklenic okurků, zavařeniny švestek i meruněk, pytlík česneku a domácí vajíčka. Tolik dárků! A vůbec nechtěl jít dál, že zase musí letět... Jak přišel, tak i odletěl. Zanechal tady ale kus srdce a dobra...

Včera přitom během dne kopali a vystrkovali růžky i různí čertíci. Zvlášť jeden nechutně kopal, že bych ho taky nejraději nakopla až by letěl za hory, za doly... Ze zkušenosti ale vím, že čertíky nejvíce nakakáme, když si jich nebudeme všímat, budeme je ignorovat, jakoby vůbec nebyli, neexistovali. A tak jsem se o to snažila, i když mně to zpočátku moc nešlo. Veškeré jejich zlo a negativitu ovšem večer překonal onen vzpomínaný anděl.

Kdo jsou ti andělé a čertíci? No žijí kolem nás. Skrývají se v různých lidech. Zatímco jedni nosí dobrou náladu, pohodu, úsměvy, radost a lásku, ti druzí koukají na vše jen negativně, všechny kolem sebe jen kritizují, posuzují a kde můžou, tak udělají něco špatného a zlého.

A tak Vám v tomto krásné adventím předvánočním čase přeji, abyste ve svých životech potkávali více andělů než těch rohatých. A hlavně, abyste Vy sami byli anděly pro druhé... Lenka

Krásnými anděly dnes byli všichni účinkující v Malé Vrbce, kde se v kulturním domě uskutečnilo úžasné předvánoční koledování... Více zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/20211/

Všichni jsou zváni na vernisáž fotografií Filipa Fojtíka, při níž přestaví své nové CD Jan Ombre Blahynka. K vidění budou snímky oceněné na Czech Press Photo a řada dalších. Při zahájení pak samozřejmě zazní skladby v podání Honzy Ombre Blahynky. Vernisáž se uskuteční v sobotu 17. 12. od 17 hod. v obřadní síni Obecního úřadu v Blatnici pod Svatým Antonínkem. A bude i něco dobrého na zub :)

Dnes jsem pracovala čtrnáct hodin. Fakt na plné pecky, že to sama nechápu... Ale mezitím jsem měla i mega radost! V podvečer zazvonil mobil a na displeji svítil Johny a prý jestli už u mne byl Mikuláš. Tak mu říkám, co blbne, když ví, že tady trčím zcela sama jen ve svém virtuálním světě. Ale on nedal pokoj, a že mám hoooonem oběhnout všechna okna. Tak jsem ho tedy poslechla a na jednom okně objevila obří tašku s nadílkou, která byla i pro Filipa. Já jsem dostala kromě spousty dobrot také do mé sbírky plyšového medvěda. Je nádhernej!!! A Filipovi Mikuláš naložil tričko.  No prostě nečekané překvapení, které udělalo o to větší radost.

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli taky někoho takového, jako mám já Katku a Johnyho, kdo Vám připraví nějaké podobně milé překvapení.... Lenka

Dnes byl v Blatnici adorační den. Koho zajímá, jak to vypadalo, může kouknout na krátké slideshow zde: www.youtu.be/miMRVP9y5mU

Jinak všechny zdravím a přeji krásnou neděli! Lenka

Nechce se mně tomu ani věřit, ale návštěvnost těchto webových stránek stále šplhá výš. Za právě uplynulý měsíc listopad totiž padl rekord tohoto webu! Bezkonkurenčně nejvíce příchodů bylo z České republiky, hned na druhém místě jsou ale USA, následuje Velká Británie, Německo, Kanada, Švédsko, Rusko, Holandsko a Slovensko. Díky Vám všem! Vážím si toho...

Děkuji všem návštěvníkům, čtenářům a příznivcům za zájem. Na druhé straně je ale pravda, že jedna věc mne přesto mrzí. Spousta kamarádů a známých si tady pravidelně čte, jaké vzlety a pády prožívám, ví o mně téměř všechno, ale sami se neozvou a nenapíší, jak žijí. Těším se, že to po napsání těchto pár vět změní. Snad mně to nezahltí mailovou schránku :)

Všechny zdravím a přeji Vám krásný adventní čas, kdy si najdete čas na ztišení a sdílení s těmi, které máte rádi... Lenka

Fantastická atmosféra panovala na setkání seniorů v Blatničce. Chvilku jsem tam pobyla a měla jsem materiály minimálně na tři velmi zajímavé články. Neuvěřitelná je story Josefa Kostřiba, který byl zakladatelem ve své době tolik populárních Buřinek a Berušek. Nikdy jsem netušila, že tento muž pochází z Blatničky, kde se v roce 1943 narodil. Je úžasné, co všechno prožil, na která místa světa díky své profesi zavítal a jak se stále rád vrací do Blatničky a nedá na tuto malou vesničku dopustit.

Tentokrát doprovázel svého šedstadevadesátletého tatínka, který byl v Blatničce v letech 1940 - 1945 panem rídícím. Ten třeba vzpomínal na dobu, kdy učil v Boršicích u Blatnice, kde tehdy bylo ve třídě čtyřicet dětí. A spoustu dalších zajímavých věcí jsem se dozvěděla. Prostě to byla tiskovka ve velkém stylu :)

Pár fotek a nějaké informace jsou zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/20149/

A letím spát, protože většina normálních lidí už dávno spí...

Takže doboru noc a dobré ráno všem! Lenka

V Blatnici dnes byla první rorátní mše svatá. Více zde:https://www.antoninek.cz/?topic=novy-clanek-44

Toto je dobrá zpráva.... A já jsem ráda nositelem dobrých zpráva... Více zde: https://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=722965

Ale nejvíc má vše určitě zmapované Radek Bartoníček, který tuto informaci na svém webu zveřejnil zřejmě jako absolutně první. Více zde: https://www.slovackodnes.cz/?topic=vite-jako-prvni-jizda-kralu-z-vlcnova-hluku-kunovic-a-skoronic-byla-na-bali-prave-zapsana-mezi-kulturni-dedictvi-lidstva-unesco-pridal-jsem-psani-primo-z-bali

Včera jsme se synem Filipem zjistili, že máme prasklou expanzní nádrž. V topné sezóně je to fakt bezva zjištění... Filip vše oznámil majiteli domu a ten mu na to jen lakonicky řekl: "Co bys chtěl... Je to tam pětadvacet let..." V hlavě mně to šrotovalo, jestli si už letos centrálně nezatopíme a budeme si jen přitápět v různých místnostech elektrickým radiátorem...

Ráno mně došla SMS, že máme vyklidit onu úklidovou místnost, kde se expanzní nádrž nachází, protože se to odpoledne majitel pokusí zavařit. Pustila jsem se hned do vyklízení.. To by člověk neřekl, kolik krámů ona místnost ukrývala... Ke krabicím, které byly zcela dole, jsem se už neprokousala roky, a tak jsem v nich dnes objevila spoustu pokladů... Třeba hromadu starých dopisů od různých kámošů, kámošek, přátel i od mého muže, kde mi sliboval věrnost až za hrob a utvrzoval mne v tom, že nám se to nestane, že bychom se jednoho dne rozešli, jako to dnes dělá tolik lidí... Psal se rok 1985...

Tu krabici s dopisy, z nichž některé před více než čtvrtstoletím připutovaly z Rakouska, Švýcarska, Ruska i Ameriky, považuji za velkou vzácnost.... Je mně naprosto jasné, že už mně nikdy nedojde tolik dopisů. Dopisů, k jejichž napsání si dotyční usedli ke stolu, vzali do rukou propisku či pero, aby napsali, co prožívají, aby mne potěšili, pozdravili... A pak šli většinou pěšky na poštu, kde na obálku nalepili známku a dopis poslali... Ne... Už nikdy nedostanu tolik klasických dopisů... Jsem přesvědčená, že dostanu tisíce mailů a SMS, ale dopis téměř žádný...

Pak jsem tam v jedné krabici taky našla první obrázky, které vodovými barvami namaloval můj syn Johny! Ony kačenky kráčející po louce, které jsem tak hledala! Ty si zarámuju a pověsím na zeď... Pak jsem tam také objevila kresbu akademického malíře Jaromíra Blažka z Břeclavi, pod kterou obyčejnou tužkou připsal: Lenko Fojtíková, zvu Vás na mou výstavu! a podpis mistra... Tak z tohoto nálezu mám taky obrovskou radost.... Pochází z roku 1997 a s malířem mne seznámil známý milovník umění Vojtěch Petratur. Díky němu ke mně také připlula tato originální pozvánka... Krabice dále ukrývaly také exlibris, noviny z roku 1989 a také mou starou sbírku pohledů... Pár pohledů jsem musela vyhodit, protože je rozmáčela voda. Jsem ale vděčná, že se voda nedostala k výše popisovaným pokladům. Ani dopisy nerozmáčela. Jsem za to vděčná...

A tak se večer začtu do dopisů, jejichž papír už zežloutnul uplynulými roky. Budu číst a vzpomínat na dávnou-nedávnou dobu, kdy jsem byla mladá, štíhlá, zamilovaná, plná naděje a víry v krásnou budoucnost... Možná pak pod peřinou na chvíli zapomenu na to, že mám v baráku třináct stupňů, a že je to už dost zima i na mne starého otužilce, protože si tady ani v jiných dnech nevytápím až bych musela větrat...

A tak se dostávám k závěru tohoto psaní. Vidíte, jak je každé zlo k něčemu dobré. Nebýt prasklé expanzní nádrže, neobjevila bych spoustu pokladů díky nimž se mohu vrátit do časů, kdy všechno bylo jinak... Jo a perlička na závěr. Na Wikipedii jsem našla, že se otevřená expanzní nádrž u topení, kterou v baráku máme, dnes už téměř nepoužívá...

Majitel domu v podvečer poslal SMS, že dnes nestíhá, že to přijde zkusit zavařit zítra... A tak si říkám, že bych si taky ještě mohla jít zaběhat, abych se zahřála. Potmě bych si ale nerada někde zlomila nohu... Ještě je tady další možnost zahřátí! :) Nedávno mně mamka vykládala, jak se zahřívá jedna její kámoška důchodkyně. Mamka si u nich v městečku zašla do Sokolovny na jakési trhy a potkala tam onu kámošku. "Ahoj Anežko, co jsi nakoupila?," ptala se jí. A Anežka na to: "Ále nic! Já mám doma hader hromady! Nic nepotřebuju! Já jsem se sem jen přišla ohřát! Přece doma nebudu od rána topit!" :)

Taky řešení, ale u nás na vsi v sobotu večer žádné trhy nejsou, tak to budu muset nechat na tu peřinu...

Všem přeji krásný zbytek víkendu a také občas nějaké nálezy, které Vás potěší a vrátí Vás do starých-krásných časů... Lenka

Mám dojem, že se můj syn Johny teprve nedávno narodil... Už se přitom stačil oženit a dnes převzal titul bakaláře umění. A to všechno za pouhých pětadvacet let...

Když dnes stál na půdě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně ve slavnostním hábitu, tak mě to docela dostalo. Co dostalo! Úplně mne to odbouralo! Já si myslela, že budu muset z té auly odejít a řvát někde na záchodě na plný "kule"... Mozek ale velel, že bych tam měla zůstat... A tak jsem si jen říkala: "Hele, musíš to vydržet, jako jsi už vydržela v životě tolik věcí..." Ale ty slzy prostě nešlo zastavit....

Na mysli mně naskakovaly vzpomínky, jak jsem Johnyho vezla poprvé do hradišťské ZUŠky na talentovky, protože jsem viděla, že od dvou let krásně maluje a kreslí... Maloval tenkrát ze všech dětí nejdéle... A pak jsme se dozvěděli, že ho vzali... Chodil tam osm let a taky ve stejné škole absolvoval dva cykly hry na klarinet...

První roky jsem s ním každý týden do Hraditšě jezdila a nebylo to snadné... Neměli jsme auto, takže to byl vždy "výlet" na půl dne... Nejdřív autobusem do Veselí, odsud vlakem do Kunovic a zde přesednout na Hradiště. Stejná cesta pak zase zpět... Po dobu, co byl ve škole, jsem poznávala Hradiště, nebo když byla moc zima, seděla někde v kavárně a něco si četla... Matky jsou pro své děti ochotné hodně obětovat....

A potom se zase připravoval na zkoušky na hradišťskou Umprumku... A zase ho vzali... Umístil se dokonce ze všech uchazečů na druhém místě... A to bylo v době, kdy se ještě hlásily davy děcek, kdy se fakt do školy přijímali skutečně jen ti nejtalentovanější... To všechno a mnohem víc mi letělo hlavou ve chvílích, kdy jsme seděli v aule univerzity... 

No nic... Jsem na něj hrdá a jsem ráda, že ho máme...

Dnes jsem byla fotit hody v Boršicích u Blatnice. Odpoledne jsem z fotek udělala slideshow. Koho to zajímá, může kouknout sem: https://www.youtube.com/watch?v=7QPPqFMyQUk

Sobota pro mne byla drsným dnem. Ráno jsem se vzbudila a netekla voda. Bezva... Barák plnej lidí, protože jsou hody a neteče voda. Nepřemýšlela jsem nad tím a naklusala ke kostelu, kde starosta předával stárkům právo. Ještě předtím jsem zašla ke kulturnímu domu, kde byly po páteční zábavě pro mladé  hromady odpadků a neskutečný bordel... V kulturáku ale už vše drhla jedna maminka.

Venku se ovšem rozčiloval Josef Samson, který bydlí jen pár kroků od kulturáku. "Ty děcka za to nemůžou! Za to můžou jejich rodiče, kteří je pořádně nevychovali," křičel Samson a dodal: "Muslimy na ně! Ti by s nimi udělali pořádek!" "Možná by udělal pořádek i s tebou," říkala jsem si v duchu, když jsem kráčela ke kostelu. 

Asi o hodinu později mě pobavilo, jak šli stárci na sobotní hodovou zábavu pozvat pana faráře. Ten jim popřál, aby vše dobře zvládli a na oplátku je pozval na nedělní hodovou mši svatou. Filip Rumíšek ho upozornil, aby šetřil s kadidlem a moc je neokuřoval, protože by se mohlo některým stárkům v krojích udělat špatně. A pan farář na to zareagoval vtipem: "To mně připomíná toho chlapa, který celý večer chlastal a potom si dal koláček. Když se pak ráno vzbudil, bylo mu šíleně špatně a na to konto řekl: "Kdybych nejedl ten koláček, tak mně mohlo být dobře!"

Něco málo k hodům je zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/20059/

Potom už jsem valila domů, abych navařila. Ani nevím jak, podařilo se mně bez tekoucí vody uvařit bramborový salát, usmažit řízky a upéct maso. Naštěstí byly nějaké zásoby vody v petkách... Je pravda, že jsem se ale vyprdla na polévku... Najedli jsme se a já valila do Uherského Ostrohu, kde byl v tamním kostelíku pohřeb hudebního skladatele Slávka Smišovského. Venku vyhrávala Mistřiňanka, a když o nějakou chvilku později začali v kostele krásně zpívat dva mladí lidé Za tichú Moravú, tak mne to docela dost dostalo. A myslím, že nejenom mne... Zpravodajství a fotky jsou zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/20061/ Nejraději bych šla v dlouhém smutečním průvodu a doprovodila pana Smišovského spolu s ostatními až na hřbitov. Musela jsem jet ale do Ostrožské Nové Vsi, kde byl společensko-charitativní večer s názvem Návraty k hodnotám.

Kromě modelek v programu vystoupil také houslista Jaroslav Svěcený. Celé to bylo moc pěkné, ale já jsem myslela na to, jak je náš život pomíjivý... Prach jsi a v prach se obrátíš... Zatímco se v Uherském Ostrohu loučili s člověkem, který odešel na věčnost, v Ostrožské Nové Vsi byli všichni účinkující v plné síle a mnozí z nich teprve na prahu svého života. A o tom to všechno je... Někdo se rodí a druhý umírá. Slávek Smišovský ovšem bude žít v lidských srdcích i mysli dál díky obrovskému hudebnímu dílu, které zde zanechal.

Fotky a něco málo textu z přehlídky zájemci naleznou zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/20060/

Texty o pohřbu i módní přehlídce budu někdy zítra na stránkách www.ostrozsko.cz aktualizovat. Nevím ale ještě přesně kdy, protože dopoledne jedu fotit hodovou mši svatou zase do Boršic u Blatnice.

Všechny zdravím a přeji Vám trošku klidnější víkend než jsem měla tentokrát já... Lenka

Před chvilkou mi na mobilu zapípala zpráva, ve které jsem se dozvěděla, že zemřel P. František Adamec. Přinutilo mne to zamyslet se nad skutečností, že mně nějak ti staří kamarádi kněží umírají jeden za druhým. Z těch, s nimiž jsem měla tu čest se sejít osobně a poté napsat o jejich zajímavých a mnohdy velmi dramatických životech, už mně zemřeli salesián P. Šimčík z Blatničky, který prožil velkou část svého života v emigraci ve Švýcarsku, P. Zuska, který zase sloužil většinu života ve Španělsku, další salesián a skvělý člověk P. Václav Filipec, s nímž jsem se seznámila na pohřbu P. Šimčíka a poté jsme si několik let psali a telefonovali..., P. Pavel Zíbal ze Vnorov - autor knihy Šéfe, znáte Želiv?, další salesián P. Josef Planita, který sepsal Církevní dějiny Velké nad Veličkou, P. Josef Malár, jehož místem působení bylo Bavorsko v Německu, který mně byl velmi blízký, kapucínský kněz P. Sasín, s nímž jsem byla na Maltě a poté psala o jeho putování do Žarošic a nyní P. František Adamec.

Tohoto muže mám v paměti uchovaného jako člověka stále plného humoru, přestože prožil za komunistů šílené hrůzy... A tak pojďme si také připomenout jeho život, který nebyl vůbec snadný.... Následující řádky jsem o otci Adamcovi napsala v roce 2006 pro tehdejší týdeník Naše Slovácko. Obyvatelé Vacenovic tehdy svému faráři při příležitosti šedesátého výročí jeho vysvěcení na kněze, přichystali velkolepou oslavu, kdy se navzájem dotýkala srdce všech zúčastněných....

P. FRANTIŠEK ADAMEC: POKUD BYCH PODLEHL PESIMISMU, NEPŘEŽIL BYCH
Radostného ducha komunisté nezlomili ani mučením


Vtipy ze sebe sype jeden za druhým jako na běžícím pásu. V životě přitom rozhodně neměl na růžích ustláno. Série dramatických okamžiků, které v průběhu čtyřiaosmdesáti let prožil, by vydala hned na několik životů. P. František Adamec z Vacenovic si ale žádným z prožitých utrpení nenechal vzít pozitivní pohled na svět. Spolu se stovkami věřících oslavil v červenci ve vacenovickém kostele šedesát let svého kněžství.

Znáte neuvěřitelné množství vtipů a legračních hádanek. Kdo vás všechny naučil?
Ani nevím. Některé jsem někde slyšel a něco jsem si také vymyslel (smích).


Říká se, že příklady táhnou. Byl někdo z vaší rodiny knězem nebo řeholníkem?
V rodině byl knězem páter Stanislav Trnavský, který byl nějakým vzdáleným maminčiným příbuzným.


Jak reagovali vaši rodiče, když se dozvěděli, že se chcete dát na dráhu duchovního?
Maminka mi řekla: „Rozmysli si to! Pokud bys měl být špatným knězem, tak raději nikam nechoď!“


Muselo být pro ni velmi těžké, když jste potom dlouhá léta prožil za mřížemi…
Dopisy, které mi tam psávala, mám schovány dodnes. Místa, kde mi psala, že se za mne modlí, bachaři začernili nebo vystřihli.


Narodil jste se stejně jako první komunistický prezident Klement Gottwald v Dědicích u Vyškova. Byl někdy věřící?
Pamatuji si, že jsem coby bohoslovec vypisoval pro soud jeho rodokmen.V papírech měl uvedeno, že v jedenadvacátém roce vystoupil z církve. Když jsem měl soud, tak pro mě bylo přitěžující okolností, že pocházím z Dědic a svým povoláním zradil dělnickou třídu. Zeptal jsem se jich, jak jsem mohl zradit dělnickou třídu, když tatínek byl dělník a dělnická třída mne tedy vychovala.


Jste stále plný humoru nebo by se spíše dalo říct, že jste radostný člověk. Z vás ta radost přímo tryská. Přitom jste neměl zrovna na růžích ustláno….
Pokud bych podléhal pesimismu a nebyl optimistou, tak bych všechno asi nemohl zvládnout a přežít.


Proč vás zavřeli?
Věnoval jsem se mládeži. Představení mě proto poslali na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde jsem učil ruštinu, češtinu a latinu. Hráli jsme také divadlo a věnovali se spoustě dalších aktivit. Byl jsem tam prefektem, což bylo něco jako vychovatel. Podle komunistů jsem měl na mládež špatný vliv. Doslova mi řekli, že po dobu budování socialismu mě venku nemohou potřebovat. Dostal jsem za to čtyři roky a deset měsíců. Jednou měsíčně jsem dostal příkazem půst o chlebě a vodě a tvrdé lože. Navíc mi zkonfiskovali majetek


Nakonec jste ale seděl mnohem déle…
Odvolal jsem se totiž k Nejvyššímu soudu. Tam mi na celý život zakázali vstup do Kroměříže. Nesměl jsem si dodělat doktorát. To už jsem měl přitom za sebou dvě státnice a zbývala jediná... Tak jsem jim na to řekl: „Slavný soude, doktorát nepotřebuji. Vždyť ho neměl ani Kristus a co všechno dokázal udělat!“ Pak jsem se usmál a oni mi to prodloužili na deset let.


Ve vězení jste pak pobyl jak dlouho?
Pustili mě na podmínku v roce 1956, takže jsem si odseděl necelých sedm roků.


Možná je to pro vás stále citlivé téma. Myslím si ale, že bychom měli připomenout, jaké se děly za komunismu hrůzy.
Přišli si pro mne do školy 19. února 1949. Kolegové vzpomínali, že tam všechno rozházeli, protože hledali nějaké letáky. Já jsem ale žádné neměl. Odvezli mě do Olomouce, kde mě hned začali mučit. Strčili mi ruce do takového válce a pouštěli do mě elektřinu. Nejdříve mi začaly brnět ruce a pak jsem omdlel. Odvezli mě do nemocnice, kde jsem byl přivázán za nohu k posteli a hlídal mě bachař, abych neutekl. Já jsem byl přitom tři dny v bezvědomí. Pak mě zase odvezli do věznice, kde mi říkali: „Ty kurvo vatikánská! Podívej! Tady byl oběšený Lecián, a ty tak skončíš taky!“ V noci mě budili. Našel se ale i hodný bachař, který mi říkal, co hlásilo rádio Svobodná Evropa.


To ale nebylo všechno…
Když jsem byl v Jáchymově, přišli na to, že jsem ve vězení tajně sloužil mše. Jeden den mě chytli na třech místech, jak říkám svým spoluvězňům, že si prostě i v kriminále musí zachovat víru. Dali mě do korekce, abych je nemohl ovlivňovat.


V kriminále jste ale zažil i další dramatické chvíle…
Z Jáchymova se utíkalo a mě obvinili, že jsem se podílel na organizaci útěků. Chtěl jsem sice také utéct, ale nikdy k tomu nedošlo. Všechny podezřelé nahnali do jedné místnosti, kde nás strašně zmlátili. Krev mi tekla přes oči, takže jsem ani neviděl, kteří spoluvězni tam jsou se mnou. Celkem nás bylo osm. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a na zádech mi stál vlčák. Bili nás pendreky a nutili ze země lízat vlastní krev. Pak nás odvezli na Bory do uzavřené věznice, kde jsem dostal za úkol draní peří. Musel jsem drát osmnáct kilo za měsíc. Pro tři lidi jsme na celu dostali džbánek, půl litru vody na celý den. Všude lítalo peří, které padalo i do vody. Byla to snad nejhorší práce. Nedalo se tam dýchat. Peří už smrdělo, neměli jsme čisté prádlo a ani se čeho napít. Za pobytu ve Zdicích mi dal zase jeden z dozorců k hlavě revolver a řekl: „Ty sviňo! Byls zvyklý chlastat jen víno a žrát kuřata, tak tě musíme odsvětit!“ Nutil mě mačkat holýma rukama lidské výkaly a neuvěřitelně se u toho chechtal. Ten smích byl přímo ďábelský. Do smrti na to nezapomenu.


Spousta vašich kolegů byla také zavřena, ale nebyli tak brutálně mučeni jako vy. Čím si to vysvětlujete?
Možná bachaře štvalo a provokovalo, že se dokážu za každé situace radovat a neztrácím pozitivní pohled na život.


Prožil jste psychický i fyzický teror. Co bylo nejtěžší?
Nejhorší byla asi půlroční samovazba, kdy jsem nevěděl, co se mnou zamýšlejí. Pokud za mnou vlétla moucha, byl jsem rád, že vidím živého tvora. Našel jsem tam kuličku nového koření, kterou jsem si schoval a trefoval se s ní do díry po suku, a tak jsem se trošku odreagovával. Samozřejmě, že jsem se i modlil. Na zdi někdo z mých předchůdců nehtem vyryl kříž a nápis Bože, posiluj mě! Pak udělali šťáru a všechno zalíčili vápnem. Nemohl jsem sloužit mši svatou. Byl tam taky hlad…


Kolik jste vážil?
Když jsem přišel z kriminálu, měl jsem osmačtyřicet kilo a rodiče mne nepoznali, protože když jsem z domu odešel, vážil jsem přes sedmdesát.


Byl jste pak vůbec schopný pracovat?
Doktor mi napsal, abych pracoval v suchu a teple.Tomu se komunisté jen vysmáli. Do duchovní správy mě samozřejmě nepustili. Chtěli, abych šel do dolů. Tomu jsem se ale s podlomeným zdravím bránil. Našel jsem si místo řidiče tramvaje v Brně, což mi zakázali, protože bych byl údajně ve styku s příliš mnoha lidmi. Ani cukrovar se jim nezamlouval. Měli obavy, že bych byl zase s lidmi a mohl krást cukr. Nakonec jsem na dva roky skončil v cihelně.


Je zajímavé, že jste se pak záhy dostal na místo kaplana. Podobné štěstí přitom neměli vaši spolubratři, kteří sice nebyli mučeni a zavřeni tak dlouho jako vy, ale na druhé straně se k duchovní činnosti za komunistů už téměř nedostali.
Ve Švábenicích u Vyškova šel kněz do důchodu a chyběl tam farář. Někteří dělníci z cihelny šli za církevním tajemníkem a řekli mu, že v cihelně pracuje kněz, který by tam mohl jít. Dali mne tedy na zkoušku za kaplana do Ivanovic na Hané. Měl jsem na starosti i Chvalkovice.


Moc dlouho jste tam ale nevydržel. Zase jste nedal pokoj…
Ve Chvalkovicích mi zakázali slavit v neděli Boží tělo, tak jsem vše zorganizoval již ve čtvrtek. Šel dlouhý průvod, i krojovaní. Ze sousedního okresu jsem sehnal kapelu. Nic netušící muzikanti se jen divili, že to máme ve čtvrtek. Byla to veliká sláva (smích).


Za rok a půl jste byl tedy převelen. Kam?
Měl jsem jít do Prostějova nebo Velkého Ořechova, ale nikde mne nechtěli, protože se báli, že budu mít špatný vliv na mládež. Nakonec jsem skončil jako kaplan v Uherském Hradišti, kde jsem pobyl šest let.


Ani tam jste se nechoval podle představ některých…
Starali jsme se i o Staré Město. Načerno jsem tam nechal ulít osmimetrákový zvon svatého Gorazda. On totiž pochovával svatého Metoděje, tak bylo zapotřebí, abychom uctili jeho památku. Udělali jsme sbírku. Lidé nosili trubky a nic se neprozradilo. Nechal jsem ho tajně odlít v Praze, protože to bylo tehdy zakázáno. Měl jsem plány, kde postavíme kostel svatého Gorazda. A pak šmytec. Zase jsem musel pryč z okresu. Biskup Vrana přemýšlel, kam mne poslat. Nakonec padla volba na Vacenovice, protože je to pohraničí olomoucké arcidiecéze. Doufal, že mě tam nějaký čas strpí. Měl jsem tu být totiž jen dočasně a až se vše uklidní, zase se vrátit zpět. Nakonec je z toho třicet let.


Přijali vás farníci dobře?
Lidé na mě byli moc hodní. Přijali mě jako svého. Byl jsem tu v pořadí čtvrtým knězem.


Poučil jste se a začal konečně sekat dobrotu?
Zase mě chtěli přeložit. Církevnímu tajemníkovi se nelíbilo, že jsem v kostele vyvěsil plakátek, na kterém bylo napsáno: Kdo odvádí mládež od Boha, nahání ji do náruče pekla nebo kriminálu.


Zaznamenal jste v posledních letech úbytek věřících v kostele?
Je to cítit. Lidé se hodně zaměřili na konzum a práci. Navíc se teď rodí méně dětí. Letos jsme měli třináct prvních přijímání a před třiceti lety jich bylo devětadvacet.


Smutná statistika hodonínského okresu připomíná, že si zde letos za prvního půl roku vzalo více než dvacet lidí život. Vy jste prožil drsné věci. Napadlo vás někdy, že byste rezignoval a utrpení sám ukončil?
Ne, ale v kriminále jsem kolem sebe sebevraždy viděl. Sám jsem si v duchu připomínal, že prvotní křesťané procházeli také těžkými zkouškami. Seděli tam s námi generálové z druhé světové války, právníci i lékaři. Prostě inteligence. Vzájemně jsme se posilovali nadějí, že to musí brzy prasknout a dostaneme se ven. Jednou se mi na zahradě při vynášení fekálií profesor z Karlovy univerzity vyzpovídal a pak mne prosil, abych mu druhý den podal svaté přijímání. Řekl mi, že sice v kriminále ztratil postavení i majetek, ale našel tam Boha a víru.


I ten nejchudší člověk na podpoře se má dnes mnohem lépe, než jste se měli vy. Čím si vysvětlujete, že si stále více lidí sahá na život? Vy jste tento únik z utrpení nezvolili…
Myslím, že vše je zdevastováno. Lidé žijí konzum a nevnímají pravé hodnoty života.


Potýkáte se dnes po všech těch útrapách ve vězení s nějakými zdravotními problémy?
Nyní jsem zdravý, ale před několika lety jsem ležel ve velmi vážném stavu v kyjovské nemocnici. Doktoři mysleli, že umřu. Nemohl jsem komunikovat, ležel v horečkách a v duchu jsem prosil svého učitele a kněze Antonína Šuránka, aby se za mne v nebi přimlouval. Prosil jsem, abych - pokud je to vůle Boží - ještě zůstal v duchovní správě, protože kněží ubývá. Ráno jsem byl v pořádku a bez horeček. Lékaři to označili jako náhlé, nečekané a nevysvětlitelné uzdravení. K blahořečení Otce Šuránka je zapotřebí minimálně dvou lékařsky podložených zázračných uzdravení. Někdo v Olomouci můj případ nahlásil. Zavolali mě tam a za přítomnosti zástupce z Vatikánu vše čtyři hodiny sepisovali.


Slavíte šedesát nelehkých let kněžství. Šel byste do této služby znovu?
Ano, ale už bych byl asi opatrnější a tolik neprovokoval. Pokud totiž odvařili kněze, neměl už možnost působit mezi lidmi.


Lenka Fojtíková - pro týdeník NAŠE Slovácko 


P. František Adamec se narodil 28. 2. 1922 v Dědicích. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži studoval teologické učiliště v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5. 7. 1946, poté se stal kaplanem v Drahotuších u Přerova a do února 1949 byl studijním prefektem v Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. V letech 1949-1956 byl komunistickým režimem vězněn. Prošel věznicemi v Jáchymově, Plzni-Borech, Valdicích a Ruzyni. Po amnestii a získání státního souhlasu působil v Ivanovicích, Chvalkovicích na Hané, Starém Městě u Uherského Hradiště a od roku 1975 slouží ve Vacenovicích. Před šesti lety byl jmenován kanovníkem kroměřížské kapituly. Kromě duchovní služby dnes stále vyučuje náboženství. Je čestným občanem Vacenovic a Jeruzaléma. 

O tři roky později týdeník Naše Slovácko krachoval a já jsem se jako novinář ocitla ze Slovácka až v Kroměříži. Pomáhala jsem tam tehdy v týdeníku Naše adresa, který dnes už také neexistuje... Objevila jsem tam v té době v nemocnici svého starého, dobrého známého otce Adamce. Nádherně mne přivítal a v kroměřížském týdeníku potom vyšel tento text:

Komunisté mu zakázali doživotní vstup do Kroměříže
 

Před šedesáti lety se za P. Františkem Adamcem na sedm let zavřely dveře komunistického kriminálu.

Tehdy dostal také doživotní zákaz vstupu do Kroměříže.

Letos se sem díky neuvěřitelné životní smyčce vrátil dožít závěr svého dobrodružného příběhu. Je kaplanem v nemocnici Milosrdných sester, kde slouží mše svaté, zpovídá, uděluje svátosti pomazání nemocných a hlavně kolem sebe všude šíří radost a pozitivní náladu.  V životě to přitom neměl vůbec jednoduché. Narodil se před sedmaosmdesáti roky, stejně jako první komunistický prezident Klement Gottwald, v Dědicích u Vyškova.  Při soudu to pak pro něj byla přitěžující okolnost. Svým kněžským povoláním měl zradit dělnickou třídu. „Zeptal jsem se, jak jsem mohl zradit dělnickou třídu, když byl tatínek dělník a dělnická třída mne tedy vychovala,“ prozrazuje s úsměvem na tváři kněz.
 

Vychovával mládež

Do Kroměříže přišel ve třiatřicátém roce studovat arcibiskupské gymnázium, odkud po maturitě přešel na teologii do Olomouce. Na kněze byl vysvěcený 5. července 1946. Poté se stal na rok kaplanem v Drahotuších u Přerova.  „Věnoval jsem se mládeži, proto mě představení o rok později poslali na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde jsem učil ruštinu, češtinu a latinu. Vedl jsem katechetické kurzy, hráli jsme také divadlo a  věnovali se spoustě dalších aktivit. Byl jsem tam prefektem, což bylo něco jako vychovatel. Podle komunistů jsem měl na mládež špatný vliv. Doslova mi řekli, že po dobu budování socialismu mě venku nemohou potřebovat. Dostal jsem za to čtyři roky a deset měsíců,“ vzpomíná kněz.

Dostal deset let

Tajní si  pro něj přišli 19. února 1949 přímo do školy. Kolegové vzpomínali, že tam všechno rozházeli, protože hledali letáky. P. Adamec ale žádné neměl. Odvezli ho do Olomouce, kde prošel prvním výslechem spojeným s mučením elektrickým proudem. Omdlel a byl tři dny v bezvědomí. Přesto ho v nemocnici na lůžku přivázali za nohu k posteli a hlídal ho také bachař. Nevzdal se ale bez boje. Odvolal se k Nejvyššímu soudu. Práva se ovšem nedočkal. Naopak. Dostal na celý život zákaz vstupu do Kroměříže. Navíc si nesměl dokončit ani doktorát, přestože měl už  dvě státnice a zbývala  jediná. U soudu tehdy řekl: „Slavný soude, doktorát nepotřebuji. Vždyť ho neměl ani Kristus a co všechno dokázal udělat!“ Za pohrdání soudem mu pak soudruzi trest prodloužili  na deset let.

Postupně prošel věznicemi Kartouzy, Jáchymovem, Bory, Valdicemi, Ruzyní, Horní Břízou a Zdicemi. Seděli s ním generálové z druhé světové války, právníci i lékaři. Vzájemně se všichni posilovali nadějí, že vše brzy praskne a dostanou se ven. „Jednou jsem na zahradě při vynášení fekálií zpovídal profesora z Karlovy univerzity. Pak mne prosil, abych mu druhý den podal svaté přijímání. Řekl mi, že sice v kriminále ztratil postavení i majetek, ale našel tam Boha a živou víru,“ vrací se k jednomu ze silných zážitků kněz.
 

Půlroční samovazba

V Jáchymově bachaři zjistili, že tajně sloužil mše svaté. Jeden den ho přistihli, jak na třech místech  povzbuzuje spoluvězně, aby si i v kriminále zachovali víru. Vyfasoval za to korekci, aby je dál neovlivňoval. „Nejhorší byla asi půlroční samovazba, kdy jsem nevěděl, co se mnou zamýšlejí. Pokud za mnou vlétla moucha, byl jsem rád, že vidím živého tvora. Našel jsem tam kuličku nového koření, kterou jsem si schoval a trefoval se s ní do díry po suku, a tak jsem se trošku odreagovával. Samozřejmě, že jsem se i modlil. Na zdi někdo z mých předchůdců nehtem vyryl kříž a nápis Bože, posiluj mě! Pak udělali šťáru a všechno zalíčili vápnem. Nemohl jsem sloužit mše svaté a byl tam taky hlad,“ připomíná těžké okamžiky P. Adamec.
 

Lízal vlastní krev

A těžkých chvil bylo za mřížemi mnohem víc. Z Jáchymova vězni utíkali a Františka Adamce obvinili, že se podílel na organizaci útěků. Všechny podezřelé nahnali do jedné místnosti, kde je šíleným způsobem zmlátili. „Krev mně tekla přes oči, takže jsem ani neviděl, kteří spoluvězni tam jsou se mnou. Celkem nás bylo osm. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a na zádech mi stál vlčák. Bili nás pendreky a nutili ze země lízat vlastní krev. Pak nás odvezli na Bory do uzavřené věznice, kde jsem dostal za úkol drát peří. Měli jsme normu  osmnáct kilogramů za měsíc. Na cele jsme byli tři a  dostali jsme dohromady džbánek s půllitrem vody na celý den. Všude lítalo peří, které padalo i do vody. Nedalo se tam vůbec dýchat. Peří už smrdělo, neměli jsme čisté prádlo a ani se čeho napít. Za pobytu ve Zdicích mně dal zase jeden z dozorců k hlavě revolver a řekl: „Ty sviňo! Byls zvyklý chlastat jen víno a žrát kuřata, tak tě musíme odsvětit!“ Nutil mě mačkat holýma rukama lidské výkaly a neuvěřitelně se u toho chechtal. Ten smích byl přímo ďábelský. Do smrti na to nezapomenu,“ tvrdí kněz.
 

Rodiče ho nepoznali

Z kriminálu se dostal po sedmi letech díky amnestii. Když se vrátil domů, vážil osmačtyřicet kilo a rodiče ho nepoznali.  Za mříže totiž odcházel o třicet kilogramů těžší. Doktor mu napsal doporučení, aby pracoval v suchu a teple.Tomu se ale komunisté jen vysmáli. Chtěli, aby šel do dolů, čemuž se ale kněz s podlomeným zdravím bránil. Našel si místo řidiče tramvaje v Brně, což mu nedovolili, protože by byl údajně ve styku s příliš mnoha lidmi a mohl je ovlivňovat. Ani cukrovar se soudruhům nezamlouval. Měli obavy, aby nekradl cukr. Nakonec  dva roky pracoval v cihelně. Poté dostal státní souhlas a působil v Ivanovicích a Chvalkovicích na Hané. Později byl přeložený do  Starého Města u Uherského Hradiště. Od roku 1975 sloužil až do letošního léta ve Vacenovicích na Hodonínsku. Odsud ho olomoucký arcibiskup Jan Graubner přeložil do kroměřížské nemocnice Milosrdných sester, kde v novém prostředí letos poprvé prožije Vánoce.

Vánoce bez

kapra a dárků

„Jaké byly Vánoce mého dětství? Byly jsme čtyři děti a já jsem byl nejstarší. Rozhodně jsme tenkrát nejedli žádného kapra. Byl půst a k večeři jsme měli jen vánočku. Možná byla i nějaká polévka, ale už je to spousta let, takže si to nepamatuji. Nepamatuji si také, že bychom dostávaly nějaké dárky.  V adventu jsme ale chodili na roráty. Půlnoční čtyřiadvacátého nebyla nebo nás na ni naši nevzali. O  Božím hodu vánoční jsme ale chodívali na jitřní mši už  v pět hodin ráno. Další mše pak byla  v osm hodin,“ vrací se hluboko do vzpomínek kněz.

V base nesměli

ani zpívat koledy

O Vánocích prožitých v kriminále přitom nesměl se spoluvězni zpívat ani koledy. Co byl zavřený, tak  se mu ani jednou nepodařilo o vánočních svátcích sloužit mši svatou. Při vzpomínání na dávné časy P. Adamec ještě netušil, jak Vánoce prožije na novém působišti, kde žije teprve pár měsíců. Od počátku adventu v nemocniční kapli slouží každé ráno od 6.45 hodin mši svatou. Na roráty přitom chodí nejen lékaři, zdravotní a řeholní sestry, ale také děti z okolí.  Po mši svaté je pro nejmenší připravena snídaně. „Jsem tu k dispozici ve dne i v noci. Je výborné, že se všichni pacienti mohou účastnit mše svaté prostřednictvím rozhlasu i na svých lůžcích. Nejdříve jsem to nevěděl. Teď už při bohoslužbě zdravím i ty, kdo jsou s námi v duchu spojeni na pokojích. Posílám jim samozřejmě také požehnání.  Panuje tady taková pěkná atmosféra a nálada. Není to jen můj dojem. Říkají mně to i samotní pacienti. Moc se jim líbí lidský přístup zaměstnanců. Nedávno po nemocnici chodil  Mikuláš, který malými dárky všechny bez rozdílu obdaroval,“ připomíná kněz.

Na svého kněze

nezapomínají

Na svého pana faráře ale nezapomínají ani farníci z Vacenovic, kde prožil čtyřiatřicet let. Při odchodu mu na rozloučenou mimo jiné věnovali také mobil, aby si mohli telefonovat. O druhé adventní neděli do Kroměříže zavítali členové mužského pěveckého i mariánky. „Všichni byli v krojích a zazpívali nám tu v kapli. Udělali mně velikou radost. Sestřičky byly úplně unešené,“ říká při loučení dojatý muž, jehož neuvěřitelná životní smyčka na sklonku života vrátila do města, kam po zákazu komunistů neměl už neměl nikdy vkročit.

Lenka Fojtíková pro kroměřížský týdeník Naše adresa (prosinec 2009)

Za čtrnáct dnů bude zase první adventní neděle. Vacenovjáci ale už nebudou moct svého pana faráře navštívit. Jsem ale přesvědčená, že dnes mají dalšího přímluvce v nebi, který se tam určitě za své známé a přátele přimlouvá a mezitím chrlí spoustu fórků a vtipů, takže je tam pořádně veselo...

Podle zatím neověřených informací by měl být pohřeb P. Františka Adamce příští středu....

P. František Adamec slaví ve Vacenovicích mši svatou...

Při oslavě šedesátého výročí vysvěcení na kněze si po mši svaté zatančil i sólo se svými farnicemi ve Vacenovicích.

P. František Adamec byl pro každou legraci. Podle úsměvů muzikantů na tváři je jasné, že na tento hudební nástroj hrát neuměl.

Včera v noci jsem objevila v mailu zprávu, že zemřel Blahoslav Smišovský z Uherského Ostrohu, jemuž nikdo z přátel a známých neřekl jinak než: "Slávku..." Ve vzpomínkách jsem se vrátila do března letošního roku, kdy jsem se s tímto mužem sešla po oslavám jeho osmdesátých narozenin. Udělal si na mne čas, přestože byl oslabený nemocí. Jeho vyprávění a vzpomínání s milou manželkou pak nebralo konce. V časopisu Krajem svatého Antonínka pak vyšel tento článek:

Slávek Smišovský se před hudbou sklání

Počátkem března si v rodinném domku manželů Věry a Blahoslava Smišovských podávaly návštěvy dveře. Všichni chtěli poblahopřát slavnému skladateli, který se 8. března dožil osmdesátých narozenin. Práce přibyla i poštovním doručovatelkám. Ze všech koutů světa přišlo totiž téměř sto gratulací.

Jedna z místností rodinného domku v Uherském Ostrohu se proto proměnila v květinovou síň. „Jsem nemocný a teď je toho na mne skutečně moc. Zavolejte příští týden a uvidíme, jestli se budeme moct sejít," řekl mně v den svých narozenin oslavenec do telefonu. A tak jsem zkusila štěstí a setkání se nakonec uskutečnilo.

Jubilant mě přijal v županu a paní Věrka hned upozorňovala, že manžel celý včerejší den proležel a musela mu volat doktora. Druhý den oslavence čekalo vyšetření v nemocnici. O to více jsem si vážila toho, že jsem se s tímto mužem, kterého zná a jehož písně obdivuje celý dechovkový svět, mohla sejít. A bylo to setkání, které patří mezi ta, na něž se nezapomíná. Přes svou nemoc dával pan Smišovský do rozhovoru veškerou energii a celé srdce. Stejně jako do svých písní. Při setkání bylo jasně cítit, že nic nedokáže dělat jen tak na půl plynu. 

O každém předmětu, fotce, výstřižku z novin či trofeji a cenách, jimiž je ve svém domku obklopený, umí vyprávět s naprostým zápalem. Ke každému se váže nějaká zajímavá a neuvěřitelná historka, příběh člověka, kamaráda, známého... V podobných okamžicích je pro mne velmi těžké, když vím, že při svém psaní budu omezena nějakým prostorem, kam budu muset vměstnat text i fotky. Přitom je mně jasné, že by se o něm dala napsat lehce celá kniha.

Hudební skladatel Blahoslav Smišovský se narodil 8. března 1931 v Dolní Cerekvi do muzikantské rodiny. Maminka byla výborná zpěvačka a tatínek zase bubeník. Starší bratr hrál na bicí a housle. Blahoslav začal hrát jako malý kluk na bubínek ve výborné Konířově kapele. Později se naučil hrát také na housle, harmonium, harmoniku, trombon, baskřídlovku, basu a klavír. Už jako desetiletý kluk napsal první skladbičku Šípkový květ.

Muziku a češtinu studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na vojenskou základní službu nastoupil do Jičína a po roce byl odvelen do Bzence. Zde poznal kromě vynikajících kapel, cimbálových muzik, pěveckých souborů, chrámových sborů i celoživotní lásku. Devátého června tomu bude už pětapadesát let, co si se ženou Věrkou řekli ano na společnou cestu životem

Na Slovácku učil nejdříve v Základní škole v Ostrožské Lhotě. „Měl jsem tam úžasný pěvecký sbor. Na ten rok vzpomínám rád,“ vrací se v myšlenkách. Po několika štacích nakonec zakotvil v Lidové škole umění v Uherském Ostrohu, kde působil až do doby, než odešel na volnou nohu.

Souběžně s pedagogickou prací totiž spolupracoval s celou řadou kapel. Rád vzpomíná na Bojany z Dolních Bojanovic, s nimiž začínal. Dále pak následovala Stříbrňanka, Novovešťanka, Moravanka, Mistříňanka a Frajérka. Za svůj život napsal více než pět set skladeb. „Někde šlo o úpravy slováckých písní, které byly napsané jen pro cimbálovou muziku,“ upozorňuje skladatel. Vzápětí dodává, že nejlépe se mu psalo, když byl v pohodě. Muzika je podle jeho mínění totiž citová záležitost.

Písničky Za tichú Moravú, Zahrada Moravy, Měšťanská hospůdka, Hodonínská bažantnica, Pod dubňanskú horú a hlavně Falešná frajárka zlidověly. Jeho písně přijali i tam, kde nikdy nebyl - za mořem. „Já jsem byl jen v Holandsku, Belgii, Německu a ve Švýcarsku. Nejlepší publikum bylo v Holandsku, kde měla premiéru moje píseň Zahrada Moravy. Narvané divadlo tam tehdy povstalo. Oni poznali, že jsem do té skladby vložil poděkování tomuto kraji a brali ji jako naši hymnu. Muzikantům, když hráli, tekly po tvářích slzy. Na takové zážitky nelze zapomenout,“ upozorňuje ve svém poutavém vyprávění oslavenec.

Slávek Smišovský tvrdí, že se před hudbou hluboce sklání. Nebýt muziky nikdy by neprožil tak bohatý život a nesetkal se s tolika zajímavými lidmi. Z těchto setkání si nejvíce váží přátelství se spisovatelem Františkem Kožíkem, jemuž zhudebnil text básně Rodnému Hluku.

„Bylo, jest a bude, že někteří lidé nebudou dechovku považovat za dobrou a budou ohrnovat nos. Já jsem celý život tvrdil, že se hudba dělí pouze na dobrou a špatnou. Špičková dechúvečka… to se musí umět,“ říká s něhou v hlase, jako když matka mluví o svém milovaném dítěti.

Vzápětí ale připomíná, že dříve bylo poznat, kdo hraje. Zatímco Bojané byli lyričtí, v Mistříňance byli zase ražní chlapi s naprosto odlišným temperamentem. Dnes jsou všechny kapely z velké většiny profesionální. Hrají v nich absolventi konzervatoří i akademií. „Technicky jsou nádherně vybaveni, ale já si nemohu pomoct, já jsem měl ty staré muzikanty rád, protože dřeli a dávali do toho všechno. Bylo tam cítit srdéčko. Vysvědčení z akademie muzických umění není všechno. Dnes hraje několik kapel za sebou a vy nevíte, která je která…,“ porovnává dřívější a současné dechovky skladatel.

Při loučení tvrdí, že by rozhodně nechtěl být znovu mladým klukem a stát na počátku své kariéry. „Proč?  V každé době najdete nádherné lidi, úspěch, přátele, ale také propady, úmrtí, neštěstí a nenávist. Všechno v mém životě bylo. Díky Bohu, že jsme to mohli prožít,“ loučí se vynikající skladatel.

Pohřeb zesnulého se uskuteční v sobotu 19. listopadu v chrámu sv. Ondřeje v Uherském Ostrohu ve 14. hod. a poté na hřbitově. Na poslední pozemské cestě mu zahraje jeho milovaná Mistřiňanka.

Na závěr slavnostního předávání cen Czech Press Photo 2011 dostal slovo letošní vítěz soutěže Stanislav Krupař z týdeníku Reflex. A mluvil moc dobře... Více zde: https://www.youtube.com/watch?v=UIcqJzi_ot8

Úterní podvečer patřil na Staroměstské radnici v Praze oceněným fotografům letošní soutěže Czech Press Photo. Domů jsme se s Filipem vrátili až po půlnoci, tak pár postřehů napíšu někdy později. Zatím tady dávám odkaz na Facebook, kde je pár fotek. Více zde: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.2379214519626.2123525.1228559279&type=3&saved

Dnešní neděle byla hodně náročná... Nejdříve jsem ráno zamířila do kostela, kde byly poslední křtiny letošního církevního roku. Mám na mysli jako v Blatnici... No a já jsem byla při nich poprvé v životě kmotrou :) Více zde: https://www.antoninek.cz/?topic=farnost-privitala-noveho-krestana

Odpoledne jsem pak zamířila na hody v Kuželově, které neměly absolutně žádnou propagaci. Od jednoho chytráka z Brna jsem se při hodové obchůzce dozvěděla, že prostě v Kuželově žádnou reklamu hodů nepotřebují, protože tam ani po žádných hostech netouží... No nechápu potom, co tam dělal tento Brňák.... Každopádně tam s sebou dovlekl ještě dva studenty z Indie :) Více zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/20029/

Všechny zdravím a přeji Vám pohodový týden bez srážek s nepříjemnými lidmi.... Lenka

Před lety jsem měla tu čest seznámit se s františkánským knězem P. Šimonem Zuskou. Většinu svého kněžského života prožil ve Španělsku. Při svém vyprávění o neuvěřitelných životních zážitcích vzpomněl tento rodák z Uherského Hradiště i to, jak zázrakem objevil ve Španělsku ostatky Anežky české. Bez nich by totiž tato česká světice nemohla být svatořečena...

Pro týdeník Dobrý den s Kurýrem jsem v rubrice Slovácký gen 5. 11. 2007 o P. Zuskovi mimo jiné v celostránkovém materiálu napsala:

Nalezl ostatky Anežky České

Možná dnes už jen málokdo ví, že bez P. Zusky by nemohla být svatořečena Anežka Česká. K tomu byly zapotřebí její ostatky, o nichž nikdo nevěděl přesně, kde jsou. "V roce 1950 jsem cestoval do Říma na zakončení svatého roku. Tam jsem se dozvěděl, že ostatky Anežky České měly být převezeny do Španělska. Jejich část měla údajně skončit v Escorialu, kde jsou pochováni králové. Za hlavním oltářem je ukryto nějakých osm tisíc ostatků. Bez seznamu, který chyběl, by to znamenalo jako hledat ztracenou jehlu v kupce sena," připomněl P. Zuska. Přesto si v Římě vyřídil potřebná povolení, aby měl přístup, kam potřeboval. Bez seznamu se ale špatně hledalo. Když tam vešel, tak vůbec nevěděl, jak a kde začít. "Hodinu a půl jsem se jen modlil, jak se do toho dostat. Pak přišel správce, v ruce držel obálku a zeptal se mě, jestli věřím na zázraky. A zázrak to skutečně byl!! V právě došlé poště nalezl psaní se seznamem ostatků. Pak už jsme šli naprosto najisto do skříňky označené "Of Beate Agnes Pragensis," zavzpomínal P. Zuska na okamžik, kdu se mu podařilo objevit chrup Anežky České....

Více o Anežce České zde: https://www.stream.cz/slavnedny/627474-12-listopad-den-kdy-byla-svatorecena-anezka-ceska

Na P. Šimona Zusku jsem pak vzpomínala na tomto blogu zde: https://fojtikova.webnode.cz/news/zemrel-p-simon-zuska/

Všem přeji také občas taková nádherná, jako jsem měla já s otcem Šimonem Zuskou... A nechejte se při svých rozhodováních, s kým se sejít, vést intuicí... Víte, mně se původně do toho prvního setkání v roce 2003 s  otcem Zuskou moc nechtělo. Ve stejnou dobu totiž byla Charismatická konference v Ostravě, které jsem se chtěla zúčastnit. Ukecával mne tenkrát po telefonu tehdejší provinciál františkánů, rodák z Hluku, P. Maria Vianney a mimo jiné řekl: "No co je větší charisma než šedesát let kněžství?" A já jsem mu dala za pravdu...  Oželela jsem část konference a jela do Olomouce na setkání s otcem Šimonem. A nikdy jsem toho nelitovala, protože to byl skvělý člověk, který byl přes svůj pokročilý věk mladý duchem a plný humor. Ten z něj jen sršel... Byl to úžasný muž. Kdybych ono léto řekla na pozvání provinciála P. Maria Vianneye: "Ne," tak bych byla o mnoho chudší.... V opačném případě to ovšem platí také! Některým lidem je lepší se obloukem vyhnout a ušetřite si tím spoustu zbytečných nervů a starostí. To už je ovšem příběh o něčem či někom úplně jiném.... Takže přeji všem dobrou volbu v rozhodování!!!!

Fotoreportáž z žehnání svatomartinský vín na Aktuálně najdete zde: https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/zlinsky/fotogalerie/2011/11/11/svaty-martin-privezl-k-pozehnani-letosni-mlada-vin/

Všechny zdravím a přeji pěkný víkend! Lenka

Ano... Jsem proti potratům a nestydím se za to. Potrat je totiž prachsprostá vražda toho nejhoršího kalibru. Je při něm zavražděný malý bezbranný človíček, který se nemůže nijak bránit. K jeho zavraždění dala souhlas matka, která by ho měla chránit. Ne... Žádnou z žen, které se tak rozhodly, neodsuzuji. Nevím, jaké k tomuto šílenému činu měly pohnutky. Nemám ani tušení, co v oné době právě prožívaly. Možná ani pořádně nevěděly, co dělaji! Doktor jim řekl, že o nic vlastně nejde, že je to jen kousek tkáně-pár buněk... Rozhodně je tedy neodsuzuji... Přesto ale nesouhlasím s potraty, a proto píšu tyto řádky. Zveřejním zde monolog jednoho nenarozeného dítěte, který jsem dnes objevila na FB... Proč? Kdyby to pomohlo jen jednomu člověku, který díky tomu nebude zavražděn, tak to stálo zato...

V kostelíku v Ostrožské Lhotě dnes věřící vzpomínali na P. Šuránka. U oltáře se sešlo šestnáct kněží v čele s biskupem Mons. Josefem Hrdličkou. Ten měl krásné, hluboké a hlavně pravdivé kázání. Více ze: https://www.antoninek.cz/?topic=biskup-josef-hrdlicka-v-ostrozske-lhote-vzpominal-na-p-antonina-suranka

Všechny zdravím a přeji Vám krásné dny! Lenka

Poslední číslo časopisu Krajem svatého Antonínka se ještě moc na prodejních pultech neohřálo a už se intenzivně pracuje na dalším. K čtenářům by se mělo dostat počátkem ledna roku 2012. Budu se snažit, aby to bylo co nejdříve. Hodně ale bude také záležet, jak bude na přelomu roku provoz v tiskárně.

Včera jsem proto dělala pár rozhovorů v Blatničce a večer pak v Hrubé Vrbce. Dnes jsem něco podobného absolvovala v Uherském Ostrohu. Znovu a znovu si uvědomuji, jak je tento kraj bohatý na úžasné a zajímavé lidi, kteří toho tolik umí... Všichni mají můj obdiv. Je radost se s nimi setkávat a také si toho velmi vážím, že si s nimi mohu povídat a oni jsou ochotni mně toho spoustu prozradit ze svého soukromí. Je neuvěřitelné, že se stále objevují noví, s nimiž jsem si ještě nepovídala, které jsem ještě za těch patnáct let, co se regionální novinařině věnuji, neobjevila. Člověk tomu ani nechce věřit, ale je to tak.

A venku stále nádherně svítí slunce. Tak krásný podzim už dlouho nepamatuju...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste si užívali slunečních paprsků, dokud svítí a také abyste se setkávali se zajímavými  a šikovnými lidmi. Oni totiž žijí všude! Jen je třeba chodit s otevřenýma očima :)

Lenka

Věděla jsem, že dnes rozhodně neprožiji nějakou odpočinkovou neděli. Záhy po obědě jsem vyrazila směr Ostrožská Nová Ves, kde byl zajímavý pořad s názvem Ostrožsko, poznej folklor Horňácka. Antonín Vrba, který byl hlavním organizátorem a také moderátorem, mně s přestihem upozornil, že z této akce od něj s fotoreportáží počítat nemohu, protože na to nebude mít čas...

Chápala jsem ho, ale nevěděla jsem, jak to vyřešit.. Po jedné hodině totiž v Hrubé Vrbce začínala hodová obchůzka, kterou jsem si taky chtěla nafotit... Bilokovat zatím neumím, a tak jsem se v duchu rozloučila s tím, že si závěr hodů v Hrubé Vrbce nafotím sama. Hlavou mně letěly myšlenky, že si prostě budu muset někde vyškemrat nějaké fotky...

Po příjezdu do Ostrožské Nové Vsi jsem ale hned u vchodu narazila na fotografa Štěpána Mitáčka, kterýmu jsem hned vyčinila, proč mi jako neřekl, že tam bude, že jsem mohla jet v klidu rovnou fotit do Vrbky... Nabídl se, že mně fotky pošle, a tak bylo pro mne vše vyřešené. Bleskově jsem zmizela v šatnách Horňáků, kde jsem se jich zeptala, co jsem potřebovala, udělala pár fotek a valila do Vrbky.

A dobře jsem udělala! Zatímco v Ostrožské Nové Vsi návštěvníci poznávali folklor Horňácka na pódiu, já jsem mohla poznávat folklor Horňácka přímo v ulicích Vrbky. A stálo to za to! To jsem fakt nečekala... Čtyři stárky ročníku 1993 doprovázela Mičkova muzika a byl to fakt super zážitek. Nejvíc se mne dotklo, že stárci s muzikou si rozhodně nemuseli připadat jako nějací žebráci, kterým by lidé nechtěli otevřít dveře. Ba naopak! Čekali na ně a měli pro všechny připravené nejrůznější dobroty - sladké i slané. Domácí chlebíčky byly fakt nepřekonatelné...

V domě manželů Hudečkových si zase všichni pochutnali na fantastické domácí paštice! Prý se jí říká falešná husí játra... Byla to neskutečná pochoutka, na kterou mne jeden ze stárků předem upozornil, že ji musím rozhodně ochutnat, protože tak dobrou ji nedělají ve Vrbce nikde jinde. Paní Marie Hudečková se bránila, že všude dělají něco dobrého, a že to není zase až tak výjimečné, ale neměla pravdu. Byla to fakt delikatesa. Mám radost, že byla ochotná a slíbila, že mně její dcera pošle recept. Zveřejníme ho pak v novoročním čísle časopisu Krajem svatého Antonínka. Takové věci si přece nemůžeme nechat jen tak pro sebe :)

Více se o hodové obchůzce dočtete zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19997/ a tady jsou zase fotky a text z nedělního vystoupení v Ostrožské Nové Vsi: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19996/

Všechny zdravím a přeji pohodový pracovní týden bez zbytečných nerváků... Lenka

Strašně mně jde na nervy, když slyším blbý kecy, jak jsou v naší zemi lidé zamračení, neusmívají se, a jak je to směrem na západ od našich hranic jiné. Někteří chytráci dokonce argumentují tím, že se kvůli tomu přestěhovali do jiné země, protože tam jsou lidé mnohem milejší...

Do prčic a není to tak krapet vina v oněch lidech samotných? Ze své zkušenosti moc dobře vím, že když se na někoho usměju a pozdravím ho, tak mně obyčejně úsměv oplatí... Musela jsem na to docela intenzivně myslet dnes, kdy jsem si v nádherném slunečném dni vyrazila na Antonínek - jak jinak než pěšky... Pokud bych přifrčela autem, tak bych totiž tu nádheru kolem sebe ani nějak moc nemohla vnímat.

Na kopci jsem potkala svýho syna Filipa, jak fotil nádhernou nevěstu. A hádejte, co jí tak slušelo?! No nádherný úsměv! A usmívali se všichni přihlížející - ženich i svatebčané, kteří je doprovázeli. Usmívaly se ale i ženy, které sledovaly focení, když si nevěsta lehla do napadaného listí v aleji vedoucí ke kapli.

Usmíval se také strážce kaple pan Říha, který tam měl službu i pán z Hluku, žijící v Brně, který se ale do svého rodného města rád vrací a na Antonínku jsem se s ním seznámila, když si tam z Hluku jednoho dne v létě zaběhl. Aby toho nebylo dost, tak se na mě usmívala i malá Sylvinka, kterou jsem pak potkala v naší ulici. Šla na procházku s obrovským psem a ochotně se nechala vyfotit. Tuto holčičku jsem si už chtěla vyfotit mockrát, ale nikdy jsem s sebou neměla zrovna foťák, nebo jsem ho nestačila vytáhnout. Ona jde s tím psem totiž vždycky strašně rychle a občas i utíká, protože je její čtyřnohý kamarád obrovský, a tak ji trošku většinou vleče. Každopádně jsou úžasná dvojka, a tak jsem dnes neodolala a vyfotila jsem si je mobilem...

Sousedovic vnučka s jejím čtyřnohým kamarádem...

Po sprše jsem valila do obřadní síně, kde ženy pilně instalovaly nádhernou výstavu, která připomíná letošní Rok křtu. Vyhlásila ho katolická církev. A zase jsem se setkala s partou žen, které měly úsměv na tváři. Navíc byly ochotné o jednotlivých vzácných kouscích poutavě vyprávět. Přestože před sebou měly ještě spoustu práce. Výstava se otevírá veřejnosti zítra ve dvě po obědě a určitě stojí zato se jít na ni podívat. Je fakt nááááádhernááááá!!!! Více zde: https://www.antoninek.cz/?topic=krasna-vystava-pripomina-rok-krtu

A co tím vším chci říct? Jděte někam, kdo nadáváte, že jsou naši lidé hnusní, nemilí a nepříjemní! Já takovou zkušenost nemám. Jasné... Někdy může člověk narazit na protivného hňupa, ale ti jsou přece po celém světě! Takže: Nenadávejte, usmívejte a uvidíte, že se Vám ty úsměvy začnou hodně rychle vracet.

Všechny zdravím, přeji krásnou neděli a úsměv na tváři, který se Vám pak bude vracet jako bumerang. A teď rozhodně nemluvím o těch šílených amerických "smile" , které jsou pouhou křečí s ceněním uměle vybělených zubů a žádným úsměvem! Ten pravý úsměv totiž vychází ze srdce a teprve potom skočí na rty... Lenka

P. s. Všem věrným návštěvníkům těchto stránek děkuji za přízeň. Ač je to neuvěřitelné, jejich návštěvnost neustále roste. Člověk tomu nechce ani věřit, že zde mám v průměru okolo dvou set unikátních návštěv každý den... A to aktualizuji pouze tento blog. S nadsázkou říkám, že jsou lidé prostě zvědaví, co prožívám, a proto se sem znovu a znovu vrací... Takže díky za věrnost :) , protože už to spolu táhneme nějaký ten rok.... 

Dnes je tomu devětadvacet let, co zemřel P. Antonín Šuránek - rodák z Ostrožské Lhoty, který byl spirituálem v kněžském semináři a mimo jiné působil také na Antonínku.

Při svém intervačním pobytu v Želivu napsal o podzimu tuto báseň:

Pozdní podzim

Po blátivých cestách, po mazlavé hlíně,
obuv zablácená, ruce stále v špíně –
mysl se však vzhůru zvedá,
ta se blátem země pošpinit nedá.

Nasušené chladem – listí rychle vadne,
rozzáří se v barvách a pak na zem spadne,
deštěm zalévané tlí a doumírá …
teskno, teskno v duši, není-li tam víra!

Stromy ční až k nebi jako holé dlaně!
Sešli, Bože, svoje požehnání na ně!
Pokryj brzo sněhem větve osiřelé,
zahřej zkřehlé zrno, zahřej lidstvo celé!

Země letí smutná, slunci odevzdána -
jako velký hřbitov, všude samá rána …
„Přijde ještě jaro? Budou květy ještě?“
Odpověď ti dají chladné kapky deště.

Lžete, chladné kapky, jistojistě lžete!
Probudí se země! Jaro zase vzkvete!
Smrt je bránou k žití, k nové, nové kráse!
Zima vede k jaru! A kříž vede k spáse.

Více se o jeho životě zájemci mohou dozvědět třeba zde: https://www.farnost-ostrozska-lhota.cz/podrubrika.php?ID=40 a zde:  https://www.pastoracnicentrum.wz.cz/zivotopis.php

A tak jsem se urvala od počítače a v nádherném počasí si na Antonínek vyběhla. Po cestě jsem myslela na zemřelého P. Šuránka, ale i na živé lidi, kteří jsou blízcí mému srdci. Narcisticky jsem si v tom krásném počasí na Antonínku udělala i pár fotek mobilem :)

S krásně zbarvenými vinohrady za zády....

A taky jsem si lehla do napadaného listí, protože široko daleko nikdo nebyl,tak jsem si vše užívala...

U kaple jsem narazila na strážce pana Polehňu ze Lhoty, který se divil, co tam dělám, když večer zase přijedu na spolčo. Tak jsem mu říkala, že teď jsem pěšky zatímco večer budu muset přifrčet autem. Ještě předtím ale zajedu do Lhoty zapálit svíčku na hrobu P. Šuránka a taky zajdu na mši, kterou bude dnes v Ostrožské Lhotě sloužit P. Miroslav Reif za Šuránkovo blahořečení...

Na hrobu otce Šuránka večer svítila spousta svíček, což bylo dokladem toho, že na něj dnes vzpomínalo hodně lidí....

Všechny zdravím a přeji Vám abyste si užili krásných podzimních dnů... Lenka

Filip má nové webové stránky, tak to snad ani nejde, abych sem nedala odkaz. Koho zajímají pěkný fotky, může kouknout sem: https://www.filipfojtik.cz/ No jo no... Co bych jako neudělala pro podporu svého synka, že?

Kdo chce nafotit třeba k Vánocům pěkné fotky, tak se ozývejte, protože ateliér je připravený :) Času do konce roku zase moc nezbývá. A blízké nejvíc potěší, když jim prostřednictvím pěkných fotek dáte svým způsobem sami sebe :)

Všechny zdravím a přeji všem radost v srdci :) Lenka

Jak jsem si naplánovala, tak jsem i udělala. Odpoledne jsem pěšky vyrazila na výstavu historických knih a svícnů, která je od včerejška k vidění v Pastoračním domě P. Šuránka v Ostrožské Lhotě. S taškou plnou objektivů, foťákem a bleskem se moc dobře nekráčelo. Musím se přiznat, že při cestě zpět jsem toho už měla docela dost. V duchu jsem si říkala, že jestli mně někdo zastaví, tak svezením autem nepohrdnu. A zastavil! Ušetřila jsem si asi dva kilometry. Ty dva kiláky by samy nevadily, kdybych nevlekla onu tašku s technikou...

Jinak výstava je moc pěkná. Pár fotek a informace o výstavě jsou zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19905/ Zájemci ji mohou navštívit ještě příští víkend... Já jsem tam dnes kromě zajímavých exponátů potkala také moc milé a hodné lidi.

Všechny zdravím a přeji Vám úspěšný pracovní víkend bez setkávání s nepříjemnými lidmi....

Lenka

Dnes byla na Antonínku Dušičková pouť, kdy se vzpomínalo na zemřelé. Mše svatá byla obětována za živé i zemřelé členy Matice svatoantonínské. Kazatel, P. Michal Špaček, farář ze Ždánic, moc pěkně vzpomínal na P. Antonína Šuránka. Fotky a myšlenky z kázání jsou zde:https://www.antoninek.cz/?topic=p-spacek-vzpominal-pri-dusickove-pouti-na-p-antonina-suranka

Všechny zdravím a přeji Vám krásný zbytek víkendu. Pokud by někdo nevěděl, co v neděli s volným časem, může zamířit na výstavu do Pastoračního domu P. Šuránka v Ostrožské Lhotě. Má tam být výstava starých Biblí. Já se tam chci zajít určitě podívat. Pokud bude pěkně, tak si udělám výšlap pěšky. Z výstavy pak můžete zamířit do nedaleké cukrárny u Budařů, kde mají spoustu skvělých dobrot. :)

Lenka

Na závěr přináším s menším zpožděním pár myšlenek z přednášek P. Eliase Velly v Želivu:

Rozlišení Boží vůle je někdy složité. Boží uvažování je totiž naprosto odlišné než naše uvažování. Boží logika je jiná než naše logika. Jak rozlišíme, co je Boží vůle a co je jen naše představivost, nebo co je dokonce od ďábla? Potřebujeme moudrost a světlo Ducha Svatého. Kdo nám pomůže? Panna Maria. One je matkou Boží a také dokonalou ženou. Marie je prototyp ženskosti.

Při rozlišování Boží vůle musíme přijít skrze své srdce a ne skrze svou mysl. Právě Marie nám pomůže rozpoznat Boží vůli, protože je ženou a má intuici. Maria nás jako matka může vést k Ježíši a Boží vůli. Pomůže nám mít intimní vztah s Bohem. Kde je přítomná Panna Maria, tam je i Duch svatý. Přítomnost P. Marie nám pomáhá otevřít se vylití Ducha svatého.

Bůh otec v nás počne Ježíše a já mu v sobě dávám život až do okamžiku, kdy ho porodím a dám druhým lidem. Co znamená učednictví? Spočívá v tom, že počnu Ježíše a dovolím Mu, aby ve mně rostl. Roste v nás skrze naši modlitbu a intimitu, kterou s ním mám. Potom ho mohu předat druhým. Všichni jsme povoláni, abychom dávali Ježíše druhým...

Pokud někoho myšlenky otce Eliase Velly zaujaly a rád by se s ním setkal osobně, mám pro něj dobrou zprávu. 24. - 25. února 2012 bude v Blatnici. Ve farním kostele sv. Ondřeje povede referát o vnitřním uzdravení. Více inforamací zájemci naleznou na stránkách farnsoti zde: https://www.antoninek.cz/?page=uvodni-stranka/p-elias-vella Už je zde zveřejněný kompletní program obou dnů, který otec Vella právě v Želivu odsouhlasil. Pod programem jsou pak dva zajímavé rozhovory. Jeden otec Vella poskytl v roce 2006 regionálnímu týdeníku NAŠE Slovácko, když byl na návštěvě v Dubňanech. Druhý rozhovor byl potom v roce 2005 pro slovenské rádio Lumen a mluví v něm právě o vnitřních zraněních.

Všechny zdravím a přeji Vám krásný víkend. Já se teď jdu začíst do knihy P. Pavla Zíbala. Jmenuje se "Šéfe, znáte Želiv...?" Otec Zíbal mně ji dal ještě za svého života. Pocházel ze Vnorov a byl jedním z neposlušných farářů, kteří proto skončili v padesátých letech zavření v Želivu. Vzpomněla jsem si na to až v okamžiku, když jsem četla jeho jmého na zdi želivského kláštera. Děkovala jsem Bohu, že mně dal tu milost tohoto muže poznat, povídat si s ním a potom o jeho životě napsat. Poté, co jsem byla na místech, kde P. Zíbal trpěl s P. Šuránkem, budu knihu číst zase úplně jinak. Budu si totiž vše umět mnohem lépe představit...

Seminář P. Eliase Velly se v Želivu už chýlí ke konci, a tak přináším ještě nějaké jeho myšlenky, které tady zazněly...

Abychom šli za Ježíšem, musíme se každý den rozhodovat a to není snadné. Potřebujeme k tomu sílu z nebe. Ježíš nám předal poselství, ale není jednoduché ho žít. Jak mám odpustit nepříteli, jak žehnat těm, kdo mě proklínají, jak mám žít všechna přikázání, která nám tady Ježíš zanechal?

Vlastními silami na to nestačíme. Často nás Ježíš žádá dělat věci, které nás přesahují. Jak mám vydržet být věrný své ženě, svému muži až do konce? Jak se mám chovat k dětem, které jsou nezvladatelné? Proto Ježíš říká: "Sešlu vám Ducha svatého, abyste to co nezvládáte svými silami, zvládali silou Božího ducha.

Žijeme v éře Ducha svatého. Duch svatý nám dává sílu ovládat své vášně. Bez něj to nemůžeme zvládnout. Sílu Ducha svatého potřebujeme neustále. Musíme znovu a znovu volat Ducha svatého, aby na nás sestoupil.

Následování Ježíše není nic snadného. Je to zápas. Představte si, že jste nemocní, berete léky, modlíte se, ale uzdravení nepřichází. Jdete tedy za psychotronikem, čarodějem a jste uzdraveni. Myslíte si, že je to dobré, ale není. Ďábel vám nedá nic zadarmo. Za vše musíte zaplatit cenu. Časem se to obrátí proti vám.

Musíme být proto pozorní a opatrní, jestli jsou věci, které přijímáme, od Boha, nebo od ďábla.  Ďábel nás totiž může oklamat, protože některé věci mohou vypadat dobře, ale nejsou dobré.

My se můžeme ďáblu bránit. Jedna z největších zbraní je svátost smíření. Je mnohem silnější než modlitba exorcisty. Zatímco svátost smíření je svátost, modlitba exorcisty je jen svátostina. Skrze svátost smíření proto porážíme ďábla. Dále máme eucharistii. Ďábel se před eucharistií třese. Ďábel chce moc a lidem také moc nabízí. Eucharistie je oproti tomu pokora. Třetí zbraní proti ďáblu je chvála Boha. Ďábel se bojí člověka, který chválí Boha, a tak před ním prchá. Pokud jsme pokoušení nějakým pokušením, začněme chválit Boha. Dále nesmíme zapomínat na Pannu Marii, které se také zlý bojí, protože ji nijak nezískal.

Dalších pár myšlenek otce Eliase Velly v Želivu....

Když Ježíše pustíme do svého života, začneme dělat vše v Jeho světle. Někdo dělá vše ve světle peněz či své kariéry - prostě něčeho, co řídí jeho život. Nemohu být Ježíšovým učedníkem, pokud nenesu svědectví ve svém životě. Můžeme být jen malým světýlkem ve své farnosti, na svém pracovišti, rodině..., ale svědectvím skrze svůj život přinesu světlo radosti, pokoje a lásky mnoha lidem.

V dnešní době je největší dar, který můžeme druhému dát, je náš čas. Čas se stal vzácným. Nikdo ho nemá. Když jdu před eucharistii, věnuji svůj čas Ježíši. Nemusím přitom nic cítit ani prožívat. Stačí říct: "Pane, teď ti dávám svůj čas."

Skutečný Ježíšův učedník evangelizuje. Nemůžu si dobrou zprávu nechat jen pro sebe. Nemusím znát o Ježíši spoustu věcí. Důležité je, abych se znal s Ježíšem. Evangelizovat znamená předávat druhým Ježíše. To mohu jen tehdy, když ho mám v sobě.  "Můžeme mluvit s mladými, vést katecheze, ale Ježíše jim nepředáme. Jednou jsem měl setkání s dětmi, které byly velmi nepozorné a nešlo je uklidnit, neposlouchaly mě. Zeptal jsem se jich proto, co by chtěli říct Ježíši o svých rodinách. Najednou začali všichni mluvit. "Mí rodiče jsou rozvedení! My máme velké finanční problémy! S námi žije velmi nemocná babička," začali říkat o překot. Najednou se atmosféra našeho setkání proměnila. Místo lekce katecheze jsem se s nimi začal modlit a oni začali cítit Ježíše ve svých zraněních," připomněl jednu svou zkušenost P. Elias.

Věci, které otec Elias Vella tady v želivském opatství říká, nejsou pro ty, kdo jezdí na jeho přednášky, nic nového. Přesto je dobré si tyto myšlenky znovu oprášit a připomenout....

Přináším dalších pár myšlenek, které zazněly na přednáškách P. Eliase Velly v Želivu....

1. ASPEKT EUCHARISTIE - SVATOST

Co je svatost? Dělat každodenní malé věci s velkou láskou.

2. ASPEKT EUCHARISTIE - jsem poslán, aby byl můj život stráven pro druhé. Ježíš říká apoštolům: "Jezte mne, pijte mne..." Když sám sebe drauji druhým, tehdy jsem člověkem Eucharistie. Dát sám sebe ve službě druhým aniž bych čekal něco zpět. Dát druhým svůj čas, energii, charismata....

3. ASPEKT EUCHARISTIE - společenství s Bohem a druhými. Dělat věci tak, jako Bůh a ne tak, jak nám velí naše logika.

Milovat tak, jak miluje Ježíš. Pokud chodím ke sv. přijímání a neproměňuje mě to, je to pouze forma zbožnosti. Pokud se ale proměňuje má mysl a srdce, žiji eucharistický život. Jestliže přijímáme Ježíše a neděje se s námi žádná změna, nežijeme Eucharistii...

4. ASPEKT EUCHARISTIE - oběť. Když se člověk plně odevzdá druhým, znamená to oběť a utrpení. Trpět pro druhé je proti mentalitě dnešního světa. Dnes se lidé nechtějí obětovat. Spíše se ptají, co je pro ně výhodnější....

5. ASPEKT EUCHARISTIE - umývání nohou -  musíme si navzájem sloužit, jakou Ježíš sloužil-slouží nám. Eucharistie je svátost lásky - nekonečné Boží lásky vůči člověku. Je proto nesmyslné přicházet na Eucharistii, pokud nemám v srdci lásku, když je v mém srdci nenávist vůči někomu...  Láska musí být charakterem člověka - stát se jeho přirozeností. Musím se učit, jak milovat a odpouštět. Eucharistie mne uzdravuje, zachraňuje, dává mi úplnost a odvahu, kterou potřebuji.

6. ASPEKT EUCHARISTIE - adorace - pokud mne neproměňuje, je to jen zbožnost. Adorace je bohatství katolické církve - nemají ji evangelíci ani pravoslavní. Ďábel se bojí Eucharistie, protože on touží po moci, zatímco Eucharistie je plná pokory a poslušnosti.

Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivu.

Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.

Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: "Proč jsi tak plná radosti?" "Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši," řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: "Odevzdej svůj život Ježíši."

Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: "Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám." Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.

Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: "Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě... Nikdy jsem tě tady neviděl..." "Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní," odpověděl Arisa. "Co jsi dnes ukradl?", zeptal se ho nový soused. "Nic," odtušil Arisa. "Proč?" "Protože hledám Ježíše," řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: "Jez! Musíš mít hlad..." Za pět minut měla být půlnoc...  Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.

"Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem..." skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias....

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat.... Lenka

Pro ty, kdo se nedostali na seminář otce Eliase Velly, který má nyní v Želivu, přináším k připomenutí pár myšlenek, které tady zazněly....

O utrpení....

Utrpení nepochází od Boha. Často je důsledkem mého hříchu - onemocním, protože kouřím, nejím střídmě, beru drogy, žiji promiskuitně.. Příčiny utrpení ale mohou být i jiné. Od Boha pochází utrpení jen ve výjimečných případech - např. stigmata P. Pia byla od Boha a působila otci Piovi utrpení.

Přestože tedy utrpení nepochází od Boha, Bůh ho využívá, aby z něj vytěžil něco dobrého. Utrpení mne může zničit, nebo mohu díky jemu vyzrát. Pokud dovolím, aby mne drtilo, tak mě může zničit. Jsem naštvaný na Boha, na utrpení samotné a spáchám sebevraždu.

Každý z nás pochází nějakým utrpením. Někdo víc, někdo méně. Pokud prožívám vnitřní utrpení s odporem a vzdorem proti Bohu, pak se veškerá energie z utrpení ztrácí bez užitku. Utrpení mne může zničit, nebo učinit silnějším. Když trpím, tak se ptám, proč se to děje. Svatý Pavel to nazývá tajemstvím spravedlnosti, tajemstvím zla, protože zlo je tajemství. Často, když se snažím najít odpověď na utrpení, nenalézám ji, protože žádná odpověď není uspokojující.

I když utrpení nemá odpověď, má řešení. Ukazuje nám ho Ježíš. Když visel na kříži, cítil se opuštěný a volal: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Víme, že mu Bůh na jeho volání neodpověděl, proto tajemství utrpení zůstává tajemstvím. Ježíš na to ale našel řešení: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha..."

Toto je řešení i pro nás. Své utrpení vložím do Ježíšových rukou. Místo, abych byl naštvaný na Boha, ztrácel víru, přestal chodit do kostela, jak to dělají mnozí, což je pak přivede ke zničení. V utrpení nejsem sám. Trpím spolu s Ježíšem, který se mnou pláče.

Bůh nechce utrpení, ale častokrát ho dovoluje. Za tímto utrpením se pak může skrývat Boží plán, který je pro nás ten nejlepší. Bůh se mnou trpí a stará se o mne, protože ví, že je to utrpení k mému dobru. Častokrát máme na Boha hněv aniž bychom si uvědomovali, že nás vlastně Bůh zachraňuje. Utrpení vykupuje. Mé utrpení způsobuje, že rostu a uzrávám. Neznamená to, že bychom vyhledávali utrpení, protože ono samo přijde a bude klepat na naše dveře. Přes veškerou naši snahu zůstane realitou.

O učednictví...

Ježíšův učedník potřebuje tři věci: živé Boží slovo, Eucharistii a Ducha svatého.

Bůh ale není povinen k nám mluvit skrze Boží slovo. Může k nám promlouvat také skrze životní situace, naši osobní modlitbu či bratry i sestry. Když ale čteme Boží slovo, působí v nás, i když si ho neuchováváme ve své mysli. Působí v našem srdci a proměňuje nás. Bible je manuálem našeho života. Ježíš skrze evangelium i dnes uzdravuje a působí. To není jen zaznamenání něčeho, co se stalo v dávné historii.

O modlitbě...

Bůh slyší všechny naše modlitby. Nedá nám ale vše, oč prosíme, protože ví, co je pro nás nejlepší. A to nejsou vždy ty věci, o něž prosíme... Některé modlitby vyslyší také z našeho pohledu se zpožděním, protože Jeho čas není náš čas... Ví, kdy co máme dostat. Je to stejné, jako když dítě prosí matku, že má hlad: "Mami, mám hlad. Dej mně žvýkačku!" Matka dá dítěti najíst, ale nedá mu žvýkačku....

Hodně jsem toho už přečetla o Želivu, kam byly v padesátých letech deportovány stovky kněží. Byl mezi nimi nejen P. Antonín Šuránek, ale třeba také prastrýc mýho muže P. František Hořák ze Strážnice.

Teď jsem na místech, kde se nechtěně před šedesáti lety tito muži ocitli. Procházím místa, kde se pohybovali a přemýšlím, co tady asi prožívali. Ne... Nedovedu si to představit. To se asi musí všechno zažít. A většina z těch, co to zažili, jsou už mrtví. A svět tak rychle zapomíná na hrůzy, které se děly různých lidem v minulosti... A tak jsem udělala jen pár fotek zdí, které si vše pamatují, které byly němými svědky všech zvěrstev a utrpení, která se zde odehrávala....

Fotky jsou zde: https://www.facebook.com/#!/photo.php?fbid=2295216579730&set=a.2295215419701.2121202.1228559279&type=1&theater

Krásné Filpovy fotky z výlovu přehrady v Blatničce, za kterými vyrazil už v pět hodin ráno... Jeho námaha ale určitě stála zato....

https://www.obecblatnicka.cz/udalosti/udalosti-v-obci/vylovu-prehrady-pocasi-pralo.html

Všechny mezi šíleným kašlem zdravím a přeji krásný víkend bez jakýchkoliv hnusných chorob... Lenka

https://www.stream.cz/slavnedny/618301-13-rijen-den-kdy-tisice-lidi-videly-zazrak

Když si člověk po zhlédnutí krátkého výstižného filmu přečte něco málo z diskuze pod ním, tak si znovu uvědomí, že mnozí lidé prostě neuvěří ani kdyby viděli zázrak... 

Od soboty na mne leze nějaká viróza. Noc byla docela krutá, kdy jsem častěji smrkala, kašlala, chrlala a trápila se než spala. Ráno jsem vyrazila směr Zlín. Johny (můj synek) totiž dělal poslední státnice a já mu slíbila, že za ním přijedu, aby pak nemusel čekat sám na výsledky. Ještě večer jsem si nebyla jistá, jestli pojedu, jak mně bude.

Nakonec jsem jela, protože mně bylo k ránu po Ibalginu trochu líp. A užili jsme si to :) Čekání bylo sice docela dlouhé - šest hodin, ale docela nám to uteklo. Byli jsme na obědě, dobře jsme pokecali a tak vůbec :) Asi uprostřed čekání mně volal Filip, že se mu zase podařilo získat jedno z ocenění v kategorii mezi juniory na Czech Press Photo, že má takovou radost, že u toho počítače brečí. V tom okamžiku bych chtěla být nejraději s oběma synky. To ale prostě nejde. Po půl čtvrté jsem se radovala znovu, když jsem se dozvěděla, že Johny zkoušku udělal  a je bakalářem.

Pak už jsem frčela domů, abych s Filipem oslavila jeho úspěch. Co si matka může více přát, že? Přes bolest v krku a drsný kašel se vznáším radostí na obláčku. Cítím ale, že noc bude zase drsná... No co už. Nějak to musím vydržet. Hlavně, když se klukům daří. Teď ještě kdyby se Filipovi podařilo sehnat práci... Více o vítězných fotkách zde: czechpressphoto.cz/cz/rocniky2

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste taky občas zažili nějakou mega radost :) Lenka

Nejen bulvár, ale i seriózní noviny, už delší dobu propírají další nemanželský vztah exprezidenta Václava Havla. Ve své nové knize o tom píše Irena Obermannová. Právě s ní si měl čerstvý pětasemddesátník užívat.

Co to prasklo, tak už Dagmar Havlová manžela nedrží na veřejnosti za ruku, ale oba si od sebe udržují určitý tělesný odstup. Dagmar nyní může po pár letech zakusit, jaké to je být, když je podváděnou manželkou. Dělala totéž, když první Havlova žena Olga umírala na rakovinu. V tomto ohledu je ve výhodě, protože není nemocná a tedy ani tak bezbranná. Nic jí ale nepomůže, že je mnohem větší kočka než o devět let mladší spisovatelka. Kočka-nekočka je podvedenou, odlouženou ženou, která byla vyměněna za mladší "maso".

Havel potvrdil starou pravdu, že chlapi, kteří svým ženám zahýbají, jsou nevěrní a ubližují jim, to budou dělat i v pětasedmdesáti, kdy se budou při chůzi opírat o hůlku, bude se jim třást hlas a na scvrklé kůži budou mít stařecké skvrny. Jedno je jisté. Pokud by tito muži neměli moc, postavení a peníze, tak si jich žádná z těchto žen ani nevšimne. Je zajímavé, že se ženy nezamilovávají do o dvacet, třicet a více starších popelářů či nádražáků....

Pokud jdou tyto ženy do nevěry s tím, že ubližují svým předchůdkyním, musí také počítat s tím, že se v budoucnu najde zase nějaká mladší pipka, která udělá totéž jim...

Fotoreportáž z Františkánských misií v Ostravě zveřejnil i zpravodajský server www.aktualne.cz Fotoreportáž je zde: aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/moravskoslezsky/fotogalerie/2011/10/03/misionari-v-ostrave-pripominaji-krestanske-hodnoty/foto/410980/

Pokud by měl někdo zájem vidět ve zkratce průřez Františkánských misií v Ostravě, může ho vidět ve slideshow zde: www.youtube.com/watch?v=2t2_qw7wW_s a tady jsou pak dvě písničky skupiny Thyra, která se do misií také zapojila: www.youtube.com/watch?v=VlMwXeEF6s0 a ještě jedna: https://www.youtube.com/watch?v=0Y6i8xif83I

Tak jsem se dnes ráno probudila do posledního dne svého pobytu v Ostravě. A to probuzení bylo docela drsné... Spala jsem totiž něco málo přes pět hodin, takže jsem si příliš neodpočinula. Hlavně jsem se ale hned po otevření očí dusila jakýmsi podivným smradem!!! Moje vzorná sousedka totiž poctivě každé ráno větrala svůj pokojíček, kde složila na týden svá křídla... No a "díky" tomuto bezva větrání zamořila dnes v brzkém ránu i můj pokoj neskutečným smradem...

Nejdříve mně to připadalo, jakoby se někdo posr.... Když jsme o nějakou minutu později chvátaly na tramvaj, tak jsem zjistila, že je se ten bezva vzduch line po celém městě. Přestože jsem nikdy neměla problémy s dýcháním, jakoby se mně v krku najednou stáhla jakási podivná smyčka. Hnusný vzduch mě nutil ke kašli. Po pár okamžicích jsem cítila, jakoby mně hrdlo rozleptal nějaký jed. Musela jsem pít, aby se ten hnus spláchnul... No nemám tušení, co to udělalo se sliznicemi ve střevech a žaludku...

Byla jsem pořádně naštvaná, že se něco podobného může v naší zemi klíďo-píďo stát... Podrobnosti o tom, co se dnes v Ostravě dělo jsou zde: aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/moravskoslezsky/clanek.phtml?id=716074 Bylo mně líto lidí, kteří v takovém smradu, který jim ničí zdraví, musí žít. Dostanou od někoho, kdo tento "sajrajt" do ovzduší pustil nějaké odškodnění? Dostanou peníze na léky? A co jejich děti? Jak je mají chránit? Dostanou nějaké příspěvky na vitamíny, léčbu a alespoň dočasný pobyt ve zdravém prostředí???

Do prčic! Vždyť je to strašný!!! Co já! Já jsem jsem si v pohodě odpoledne odfrčela směr na Slovácko, kde je teď akorát cítit ze sklepů kvasící víno a z polí dým bramborové natě. Ale co ty tisíce lidí, kteří tam musí dál žít i se svými dětmi, protože se nemají kam odstěhovat?

V Ostravě jsem byla vůbec poprvé a to město na mě moc dojem neudělalo.. Je to jakási podivná placka bez záchytných bodů... Jediné, co se mně tam líbilo, byly kostely. Předposlední den pobytu mně ale kámoš ukázal centrum města s protékající řekou, což celkem ujde, ale není to žádný zázrak... To město je prostě nemocné. Měla jsem ale štěstí, že jsem mohla poznat, že i zde žijí dobří lidé. A nebylo jich málo, co jsem jich za těch pár dnů potkala... Snaží se, dělají, co mohou, aby se Ostrava začala pomalu zotavovat ze všech svých ran, bolestí a nemocí.

V Ostravě jsem na týden získala střechu nad hlavou ve farnosti Přívoz. Jejím správcem je katolický kněz z Polska P. Bogdan Stepien. Malý-velký muž, který je plný energie, takže zvládne neskutečně mnoho věcí. Kromě toho, že je výborným duchovním, umí třeba také skvěle vařit a souběžně organizovat neskutečně mnoho aktivit. O svátku sv. Václava například ve svém kostele od brzkých hodin zpovídal. Potom stihnul pro všechny misionáře navařit obrovský kotel bigosu, což je polská specialita - zelí, které se vaří s masem a podává s chlebem. Mezitím se stačil na jarmarku, který byl na náměstí před kostelem, nechat portrétovat pouličním malířem, vyfotografovat se známými rodinami, připravovat vystoupení misionářů na pódiu a kráčet v historickém průvodu, v němž jel na koni sv. Václav s družinou.

Se svatým Václavem to byla ostatně také úsměvná příhoda. Otec Bogdan si o den dříve povzdechnul, že ačkoliv pořadatelům už několik let navrhoval, aby průvod se sv. Václavem zamířil po představení na náměstí také do kostela, nikdy se jeho nabídka nesetkala se zájmem. Letos bylo ale všechno jinak. Sv. Václav s družinou vyjel do ulic a na náměstí. Slavnostního zahájení se ale kupodivu nezúčastnil nikdo ze zástupců města, a tak poté celý průvod zamířil do kostela. P. Bogdan zářil radostí a spokojeností. Sv. Václava přivítal s náležitou úctou a slíbil mu, že se věřící budou snažit žít po vzoru tohoto světce a patrona českého národa. No a představte si, že do kostela nakonec dorazil i starosta Moravské Ostravy a Přívozu. Sv. Václav si totiž popletl nějak program a do ulic vyjel o půl hodiny dříve než bylo v plánu :) A tak se stalo, že poprvé v historii Svatováclavského jarmarku navštívil i kostel. Bůh má prostě smysl pro humor.

A co se mě na misiích ještě dotklo? Bylo toho víc. Už jsem tady psala, že síla byl celý tým misionářů, kde vládla skutečně pravá láska bez jakékoliv přetvářky. Přestavuji si, že to tak bylo v prvotní církvi, kde si byli křesťané skutečnými bratr, kteří si pomáhají a žijí v lásce Kristově. Žijí v lásce a pravdě bez jakékoliv přetvářky a falešných "cukrbliků"... Takže to byla první síla.

Další silné okamžiky nastaly při návštěvě komunity Sester Matky Terezy. Tito andělé mají otevřené dveře hordám celých romských rodin i bezdomovcům. Lidem bez střechy nad hlavou dávají jíst i možnost účasti na  mši svaté. Jedné jsem se zúčastnila. Před slavením mše byla snídaně.

Dnes ráno vyprávěl otec Didak, že si všimnul, že jedna žena nejedla, tak se jí zeptal, proč nesnídá jako ostatní. A ta žena řekla: "Nemůžu teď jíst, když půjdu k přijímání. Bůh totiž sytí hladové...." A další síla byla znalost Bible jednoho z bezdomovců, který by strčil do kapsy většinu věřících tradičně "zbožného" Slovácka...

No a další síla byl páteční závěr dne, kdy se v katedrále v centru města uskutečnil Večer dobrých zpráv. Program začal v sedm a končil až o půlnoci. Misionáři nejdřív zahráli pantomimu, vydali svědectví o své cestě k Bohu a taky se za doprovodu kapely Thyra zpívalo a hrálo. Po úvodním programu vyšli misionáři ve dvojicích do ulic noční Ostravy. Někteří zamířili i na vyhlášenou Stodolní. Jejich úkolem bylo oslovovat lidi a zvát je do kostela, kde byla adorace. Příchozí si zde mohli napsat na lísteček nějaký vzkaz Bohu, zapálit svíčku a vzít si Boží slovo. Po bocích chrámu byli připraveni misionáři k přímluvné modlitbě a kněží dávali požehnání a v případě zájmu také zpovídali.

Přiznám se, že oslovovat někoho na ulici není zrovna moje parketa. Nakonec jsem do toho ale šla. Říkala jsem si, že fotek už mám dost a do Ostravy jsem přece jela hlavně kvůli tomu, abychom svědčili o naší víře a vztahu s Bohem. No když to zkrátím, tak to byla prostě síla. Chodila jsem s bratrem Gineprem a oslovení lidé skutečně byli ochotni si s námi povídat a někeří pak šli i do kostela. Docela mě překvapilo, že u nás převažovali mladí lidé.

Když mně pak před kostelem děkoval sedmnáctiletý kluk se slzami v očích, jak je rád, že jsem ho tam přivedla. Bůh se prostě dotýkal lidských srdcí a dával se jim zakoušet. Pro mě byla neskutečná věc, že člověk mohl být u toho a vidět, zažít na vlastní kůži, jak málo stačilo... Sebrat odvahu, oslovit zcela cizí lidi,  povídat si s nimi a nechat vše na Bohu, aby konal On sám... A pak se skutečně děly neuvěřitelné věci. Sestra Maxmiliána například dovedla ze Stodolní ulice celou tlupu mladých lidí.  

Hned naproti katedrály stojí divadlo. Po představení mnozí návštěvníci zamířili do kostela, protože byli zvědaví, co se tam děje. Odhaduji, že za pět hodin katedrálu navštívily stovky lidí. Většina z nich psala na připravené papírky své vzkazy-modlitby Bohu. A také si odnášeli slovo Boží. Když rozbalili ruličku s citátem Písma a přečetli si, co je na ní napsáno, tak nechápali a někteří se svěřili, že to přesně sedí do jejich situace, kterou právě prožívají.

Po půlnoci, kdy byla ukončena adorace, v kostele vybuchl gejzír radosti. Misionáři zpívali, tleskali, skákali a tančili. Jásajícímu veselí přihlíželo pár nastrojených lidí, kteří se zřejmě vraceli z nějaké oslavy. Bylo zřejmé, že nechápou, která bije. Zašla za nimi sestra Baptista a oni se s podivem ptali: "Co se to tady děje??? My jsme něco podobného viděli jen v amerických filmech!"

:) :) :)

Tak to bylo jen pár postřehů z Františkánských misií v Ostravě. A ještě jedna věc, na kterou bych málem zapomněla!!! Když jsem dnes dopoledne zpracovávala na faře v Přívozu fotky ze včerejšího večera, nestačila jsem se divit. Dvě místnosti v přízemí byly plné dětí. Věnovali se jim pastorační asistenti z farnosti, ale přišel se za nimi podívat i pan farář. Otec Bogdan také požehnal jídlo. Pro děti byl totiž na faře přiravený i oběd!!!! Kuchařka navařila obří hrnec buřtového guláše! A co děti dělaly? Dopoledne se připravovaly na drakiádu a byly pro ně připraveny i různé soutěže - prostě program na celý den... Pomoc přišlo i pár misionářů. Ti odpoledne zamířili do Zábřehu a děti šly s dozorem pouštět draky.

To byla další síla... Dozvěděla jsem se totiž, že nejde o žádnou výjimečnou akci v rámci misií či oslav Dne dětí. Kdepak! Takové soboty mají na faře v Přívozu jednou do měsíce pravidelně!!! Nevím o žádné farnosti tady na Slovácku, kde by se něco podobného organizovalo. Pokud se pletu, tak mne někdo opravte... A tak jsem si říkala, že za dvacet let se může klidně stát, že "zbožné" Slovácko bude někde úplně jinde než tato "nemocná" Ostrava...

Všem přeji, abyste mohli zažít alespoň občas nějaký střípek z toho, co jsem za pár dnů zažila při Františkánských misiích v Ostravě. No a k tomu také přeji jen čerstvý vzduch bez jakýchkoliv otravných jedů v ovzduší i mezilidských vztazích...

Lenka

Jak to vypadalo při pátečním Večeru dobrých zpráv, můžete kouknout sem: www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/patecni-vecer-dobrych-zprav

Tady jsou fotky z návštěvy bezdomovců u Sester Matky Terezy: www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/misionarsky-patek

a zde je pár fotek ze soboty než jsem odjela domů: https://www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/sobota

Několik misionářů dnes ráno zamířilo k Sestrám Matky Terezy do Ostravy-Přívozu. Sestry zde totiž připravily snídani pro lidi bez střechy nad hlavou. Po snídani sloužil františkánský kněz P. Didak mši svatou. Kaplička byla zcela plná.

Po mši svaté následovalo setkání s misionáři. K bezdomovcům promluvil Petr, který do Ostravy přijel z plzeňské Komunity Jana Křtitele. Účastníkům setkání vyprávěl svůj příběh, jak se dostal do vězení, kde se setkal s Kristem a uvěřil. Sestřičky posluchačům uvařily kávu a rozdaly oplatky.

Petr se do basy dostal kvůli ozbrojenému předadení. "Byl to tuším paragraf dvě sta čtyřicet. Nevím to ale přesně." "Dvě stě třicet čtyři," upřesnil okamžitě jeden z přítomných mužů. O pár chvil později pak Petr citoval z Písma s tím, že neví, kde to přesně v evangeliu je a zase dostal odpověď z publika: "Jan, tři, šestnáct," řekl okamžitě další z posluchačů.

K bezdomovcům by se mohli jít učit tradičně věřící lidé ze Slovácka, kteří jsou každou neděli v kostele. Určitě Bibli neovládají tak, jako tento bezdomovec," letělo mně obdivně hlavou...

Pár fotek ze setkání s bezdomovci je zde:

www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/misionarsky-patek

Jinak se dnes uskuteční velký večer v katedrále Božského Spasitele na náměstí Msgr. Šrámka. Někteří misionáři by snad měli zamířit i do "vyhlášené" Stodolní ulice a zvát je do kostela na setkání s Ježíšem....

Přiznám se bez mučení, že se mně těsně před odjezdem do Ostravy na misie vůbec nechtělo. Věděla jsem, že to rozhodně nebude žádný odpočinek. Ba naopak. Po zkušenostech z Plzně a Liberce jsem už moc dobře věděla, že účast na misiích dá docela zabrat a je hodně náročná. Když jsem si k tomu přičetla, že budu aktualizovat web, fotit a psát tiskové zprávy, tak mně bylo jasné, že to bude pořádný záhul.

Dnes mohu říct, že byl můj odhad správný. Na druhou stranu jsem přesto nesmírně vděčná, že se můžu misií zúčastnit. Panuje tady nádherná atmosféra, kterou nelze popsat slovy a předat druhým lidem prostřednictvím písmenek, fotek ani videa. Ta se prostě musí zažít. Dále jsem nesmírně vděčná, že jsem se tady mohla setkat s velmi zajímavými a vzácnými lidmi, kteří o Bohu nemluví a nemají ho plnou pusu, ale oni s ním žijí. A je to poznat. Rozhodně to nejsou žádní cukrouši, kteří by svá rozpatlaná a přesladká slova balili do růžového papíru. Kdepak... Jsou úplně normální a právě tím jsou tak vzácní...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se také setkávali s takovými normálními lidmi, kteří jsou občas v dnešním světě honby za penězi, kariérou, úspěchem a touhou po moci... Lenka

V Ostravě to dnes žilo... Oslavy sv. Václava se fakt vydařily... No a misionáři při tom nechyběli...

Více zde:

www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/ostrava-oslavovala-svateho-vaclava-a-misionari

Večer pak bylo krásné divadlo... To se ale musí zažít... Ten zážitek je nepředatelný.... Více zde:

www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/divadelni-predstaveni-zraneny-pastyr1

Večer chval odstartoval v Ostravě týdenní maraton Františkánských misií.

Tisková zpráva z 26. 9. 2011

Do ulic Ostravy vyšli misionáři

Večerem chval kapely Thyra byla v neděli 25. září zahájena Františkánské misie v Ostravě. V pondělním dopoledni se misionáři rozešli do ulic a část se vydala také do Domova se zvláštním režimem Korýtko v Ostravě-Zábřehu.

Zde se všichni setkali s velmi milým přijetím ředitele Marka Kyjovského. „Naše uživatele určitě potěší každé milé lidské slovo. I když se naši pracovníci snaží sebevíc, nedokážeme suplovat rodinu a přirozené vztahy. Jsme prostě ústav. Obyvatelé nás i dobrovolníky, kteří sem přicházejí, znají. Určitě je pro ně dobrým zpestřením, když přijde někdo nový a je ochotný si s nimi povyprávět a také naslouchat. Proto v našem zařízení Františkánské misie vítám a věřím, že to přinese plody,“ zdůvodnil svou vstřícnost ředitel Domova se zvláštním režimem Korýtko v Ostravě Zábřehu Marek Kyjovský.

Misionáři budou v Ostravě působit od 25. září do 1. října na třech místech. Většina bydlí v salesiánském domě Dona Bosca, kde se také téměř všichni stravují a do přilehlého kostela je směrována část programu. Dalším místem je chrám Neposkvrněného početí Panny Marie v Ostravě-Přívozu a kostel Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu.

Tam návštěvníci najdou v prostorách Pastoračního centra Jana Pavla II. kavárnu s nabídkou levného a přitom velmi dobrého občerstvení. I zde jsou připraveni řeholníci i dobrovolníci z řad laiků k naslouchání a vyprávění.. V samotném chrámu pak čekají přímluvci, kteří jsou ochotni se za příchozí pomodlit. Před kostelem je navíc stánek s informačními materiály i nabídkou knih.

Pondělí, první pracovní den, zakončili misionáři slavením mše svaté v kostele Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu. Hlavním celebrantem byl ostravsko-opavský biskup Mons. František Václav Lobkowicz. Mši svatou v přímém přenosu přenášelo Radio Proglas. Biskup posluchače mimo jiné vyzval k modlitbě za tyto misie. Všichni misionáři pak dostali požehnání do jejich služby.

Souběžně se slavila mše svatá v komunitě Sester Matky Terezy, která je v Ostravě-Přívozu. Spolu s několika misionáři sem zamířil dlouholetý vězeňský kaplan a farář v Praze-Petrovicích P. František Převrátil. U sestřiček se totiž pravidelně schází velká skupina Romů a mohou se zde také účastnit bohoslužeb.

Tentokrát si přišli poslechnout povídání o tom, jak se žije ve  věznicích. Vzhledem k tomu, že rodiče přivedli spoustu maličkých dětí, otec František operativně přizpůsobil přednášku pestrému složení posluchačů. Všichni se zájmem vyslechli poutavé vyprávění a naprosto bezprostředně se zeptali na vše, co je zajímalo. Došlo i na povídání o pobytu kněze v Americe a jeho nedávné návštěvě Kamerunu. Na závěr P. František sloužil v komunitě mši svatou.

Katolické misie pořádají bratři františkáni v Ostravě ve spolupráci s dalšími členy františkánské rodiny a se zástupci ostravských farností a řadou dobrovolníků. Prioritou misií jsou hledající lidé. Program je však sestaven tak, aby oslovil i obec věřících.

„V minulých dvou letech jsme už podobné misie uspořádali v Plzni a Liberci. Tuto aktivitu vnímáme jako nabídku a svědectví naší víry. Rozhodně nejde o nějakou agitaci. Spíše se chceme s ostatními lidmi podělit o to, čím žijeme. Co nás naplňuje a činí šťastnými a dává nám pokoj v duši, kterým je pro nás Ježíš,“ uvedl františkánský kněz P. Jakub Sadílek, OFM. Právě z jeho iniciativy se před lety uskutečnily první misie v Plzni.

Františkánské misie se uskutečňuje pod záštitou ostravsko–opavského biskupa Františka Lobkowicze a primátora Ostravy Petra Kajnara.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Podrobný program celého misijního týdne naleznete zde: www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/

Fotky z nedělních chval naleznete zde: www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/vecer-chval-v-kostele-neposkvrneneho-poceti

A fotky z pondělí jsou zde: www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/misionari-v-ulicich-mesta-ostravy a zde:

www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/galerie/fotogalerie/album/navsteva-u-sester-matky-terezy

Jednou nohou jsem ještě stále na oslavách v Hrubé Vrbce (více zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19659/ ), ale druhou jsem už ve vlaku do Ostravy. Právě tam se ode dneška do příští neděle konají Františkánské misie. Mám tam psát a fotit. Kdo jste věřící, tak si na nás vzpomeňte... Koho zajímá, oč vlastně jde, tak se více dozví zde: https://www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/

A teď už valím, protože ještě nejsem uplně sbalená, vezu Filipa do Hrubé Vrbky, který tam dnes bude fotit a potom vzhůru na vlak....

Všechny zdravím a přeji Vám jen vše dobré!!! Lenka

V sobotu pokračovaly oslavy Hrubé Vrbky. Byl nádherný den a já jsem ho prožila v Hrubé Vrbce. Potkala jsem se tam se spoustou známých a přátel. Taky jsem slyšela mnoho nádherných písniček. Z mého pohledu (poslechu) nic nepřekonalo sólo Veroniky Sedlářové. Vystoupila v rámci ekumenického koncertu Zpívejme Hospodinu píseň novou za katolíky. Ono je mně ale úplně jedno, jestli zpívala za katolíky nebo evangelíky. Fakt je ten, že zpívala nádherně. Při zpěvu této mladé ženy mně šel prostě mráz po zádech. Ta její píseň nebyla jen píseň, ale byla to vyzpívaná modlitba, která šla až kdesi z hloubi duše a srdce.... Byla to prostě nádhera... Je mně ale naprosto jasné, že jiným návštěvníkům Hrubé Vrbky se klidně mohla líbit nějaká úplně jiná písnička, kterých dnes v Hrubé Vrbce letělo k nebi velmi mnoho... Mne dostal zpěv Veroniky Sedlářové, která zpívala Žalm 8 a píseň Jen ty...

Další informace a mnoho fotek zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19657/

Všechny zdravím a přeji Vám krásnou neděli!!! Lenka

Zapadající slunce krásně dopadalo na krojované, kteří přišli zazpívat na zahájení výstav v Hrubé Vrbce. Panovala tam pohodová a krásná atmosféra. Kdo máte čas, tak se tam určitě zajeďte podívat. Pár fotek z dnešní akce je zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19651/

Mailem mně teď přišel pěkný příběh, o který se ráda podělím. Tady je:

Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl mu, aby si sedl. Věděl jsem, že se na něj sotva kdo podívá dřív než za hodinu. Díval se však pořád na hodinky a já zrovna neměl pacienta, tak jsem se rozhodl na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena. Promluvil jsem s druhým lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány. Zatímco jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se ho, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou.
Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl mi, že tam už nějakou dobu je, a že má Alzheimera. Jak jsme si povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je a jeho již pět let nepoznává. To mne překvapilo a ptám se: „A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste?“
Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: „Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona!“
Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít. Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání všeho, co je, bylo, bude a nebude. Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho. Oni si udělají to nejlepší z toho, co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti. Všichni stárneme. Už zítra může dojít na vás. Užívejte si nyní života naplno. Má omezenou dobu platnosti. 
 

Od čtvrtečního podvečera mohou zájemci navštívit výstavu Lenky Jurečkové, která pochází ze Bzence. Na vernisáži byla úžasná atmosféra. Přišla spousta známých, přátel, umělců. Pohodu a zážitek umocnily svým zpěvem Drmolice ze Bzence. Další informace o výstavě i nějaké fotky jsou zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19643/

Jinak dnes v Hrubé Vrbce začíná výstava k 650. výročí první písemné zmínky o obci. Tam se taky těším. V Hrubé Vrbce budu ostatně i v sobotu a neděli. Připravují tam krásný program. Kdo neví, co s volnými dny, tak rozhodně doporučuji návštěvu této obce. Pořadatelé tvrdí, že hlavní program bude v sobotu, ale já si myslím, že super pořad připravují i na neděli. To totiž obcí projde krojovaný průvod a pak bude následovat pořad, který připomene, jak vypadá jeden kalendářní rok v obci - se všemi zvyky a tradicemi. Já bych se osobně víc těšila na tento zážitek.

Má být pěkně, tak jim snad počasí vyjde. Podrobný program je zde: https://www.hrubavrbka.cz/news/oslavy-650/

Všechny zdravím a přeji krásný víkend!!!! Lenka

Miroslav Kalousek včera zfackoval na ulici drzého mladíka, který ho slovně napadl. Televizní záběry pak ukázaly celému národu, jak to pobavilo ostatní členy vlády. Vééélikáááá legrace to byla...

Nedovedu si představit, že by se podobně chovali učitelé na základních a středních školách či učilištích. Jsem přitom přesvědčená, že si často vyslechnou mnohem horší komentáře než pan ministr. Ze strany žáků jde někdy o systematický teror. Je v tom ale jeden podstatný rozdíl... Všichni pedagogové musí při podobných útocích držet hubu a krok. Proč? No to je přece naprosto jasné! Pokud by někoho podobně vyfackovali, tak by prostě letěli, jak papírový drak. Ředitelé  by jim dali padáka a možná by to několik dnů rozmazával bulvár, jak učiteli ujely nervy... Dotyčný žáček - student - učeň by to možná ještě zahrál na ublížení na zdraví, otřes mozku a já nevím, co ještě... Spolu s rodiči by se ze vzniklé situace snažili vytřískat ranec peněz na odškodném, které by samozřejmě musel platit onen "nedobrý" učitel...

Všichni přitom moc dobře víme, kolik pedagogů končí u psychiatrů a ty horší případy dokonce v léčebnách pro psychicky nemocné. Rozhodně se tímto nechci zastávat sprostého mladíka. Spíš mně zůstává rozum stát nad tím, jaká je to legrace, když ministr vyfackuje nějakého "fracka" na ulici, zatímco učitelé by za podobné jednání tvrdě pykali ztrátou zaměstnání a už by si zřejmě nikde v oboru ani "neškrtli"...

Jsem velmi zvědavá, jak tato situace dopadne. Pokud to panu Kalouskovi projde, tak se zřejmě většina "obyčejných" lidí národa přesvědčí v tom, že je v tomto "království" na různé lidi různý metr. Vysoce postavení si mohou dělat, co chtějí, protože mají peníze a moc. A ti ostatní? No ti musí držet hubu a krok...

Na tomto webu příliš často neaktualizuji fotogalerie. Proč? Protože většinu akcí, které fotím, zveřejňuji v aktualitách na www.ostrozsko.cz a v poslední době také na: www.obecblatnicka.cz Minulý týden jsem ale fotila kamarádčinu dceru Natálku. Je jí teprve jedenáct a klube se z ní moc pěkná holka. Když jsem si pak prohlížela fotky v počítači, tak jsem si říkala, že začínám chápat, proč módní návrháři a jejich fotografové vyhledávají stále mladší a mladší modelky. I Natálka totiž na těch fotkách vypadá mnohem starší. Na dráhu modelky se ale asi nedá. V parku jí víc než focení zajímaly modré skořápky jakéhosi ptáčka a taky žába. Prý chce být veterinářkou, tak uvidíme, čím jednou bude. Každopádně to bylo moc pěkné odpoledne, které jsem s ní a její mamkou prožila. Pár fotek je ve fotogalerii zde: https://fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/

Všem přeji krásné dny a také alespoň občas trošku času na krásné chvíle s přáteli, kteří zůstávají, i když čas běží dál...

Lenka

Focení s Natálkou začíná....

Kdo ještě neví, co bude dělat o víkendu, rozhodně by si neměl nechat ujít oslavy 650. výročí Hrubé Vrbky. Obec si ho sice v tichosti připomněla už vloni, ale na oslavy dojde až letos. Při té příležitosti vyšla kniha, která bude veřejnosti představena právě v rámci oslav. Prodávat se bude za tři stovky. Toto o oslavách obce napsal na Facebook Pavel Graf:

Uvedeme novou knihu o Hrubé Vrbce. Vzpomeneme naše významné rodáky, dvě známé muziky: Ňorkovu a Kubíkovu a jejich významné osobnosti: Jana Ňorka a Jožku Kubíka.

Program oslav:
PÁ 18:00: Vernisáž výstavy "Hrubá Vrbka v obrazech a fotografiích"
Na vernisáži v budově CHKO vystoupí hrubovrbecké sbory za doprovodu HCM Petra Mičky. Výstava pokračuje v budově CHKO a v hasičce v sobotu od 10:00 do 22:00, v neděli od 10:00 do 18:00 a v ...pondělí od 10:00 do 17:00.

SO 13:30: Koncert v hrubovrbeckém kostele "Zpívejte Hospodinu píseň novou"
Ekumenický koncert duchovní hudby. Vystoupí místní Ten Sing, kuželovská Schola a pravoslavný sbor. Dále zazní varhanní koncert Jiřího Kováře. Po dobu koncertu je zajištěno hlídání dětí učitelkami MŠ (za příznivého počasí na hřišti Horňácké farmy, případně ve školce).

SO 16:00: "Více jak 650 let znějí písně Hrubou Vrbkou"
Hlavní program oslav. Vystoupí HCM Martina Hrbáče, hrubovrbecká CM s primášem Vítem Práškem, CM Jožky Severina, vrbecké sbory a jejich sólisté, Krahulíček, František Okénka, Dušan Holý, Jaroš Hrbáč, Eva Grombířová a další. Po programu následuje beseda u cimbálových muzik. Občerstvení je zajištěno.

NE 10:00: Slavnostní bohoslužba v evangelickém kostele v Hrubé Vrbce

NE 14:00: Krojový průvod obcí
Společný průvod občanů a spolků z Hrubé Vrbky za doprovodu dechové hudby ZUŠ Veselí nad Moravou.

NE 15:00: "Vrbecký rok" aneb Hrubou Vrbkou znějí písně dodnes
Pořad představující aktuální dění v Hrubé Vrbce během roku. Vystoupí hrubovrbecké sbory, jejich sólisté a rodáci, CM Petra Mičky, mažoretky, Krahulíček a děti z MŠ.

Sobotní i nedělní program se uskuteční na návsi, v případě nepříznivého počasí v kulturním domě. Změna programu vyhrazena.

Více viz. https://www.hrubavrbka.cz/news/oslavy-650/

Včera byl krásný den, který jsem téměř celý prožila v rakouském Falkensteinu. Blatnička se zde účastnila oslav Vína, kultury a umění. Kde se slavilo? Ve vinných sklepích, kterých je tam celá dlouhá ulice. Oslavy pokračují ještě v neděli. Kdo tedy neví, co s načatým dnem, může si udělat výlet do Rakouska. Koho zajímá, jak to ve Falkensteinu vypadalo, může kouknout sem: https://www.obecblatnicka.cz/udalosti/udalosti-v-obci/blatnicka-s-hosty-zamirila-do-druzebniho-falkensteinu-v-rakousku.html

A komu by se nechtělo jet tak daleko, může přijet do Blatnice, kde je dnes Vinobraní. Průvod vychází ve 13.30 od kostela. Pod búdami pak bude veselo až do večera. V Hrubé Vrbce je zase výstava ovoce a zeleniny, která bývá také moc pěkná.

Všechny zdravím a přeji, abyste si užili nádherný zářijový den v pohodě!

Lenka

Od devíti do třiatřiceti let jsem závodně běhala. Byly tam kratší přestávky, ale prostě to bylo ve mně. Od sedmnácti do oněch třiatřiceti jsem měla běh a systematický trénink zarytý fakt hodně pod kůží. Mou specializací byly dlouhé štreky. Vytrvalostní běžec je svým způsobem osamělý běžec. I když jde občas na trénink s někým, v konečném důsledku je sám.

Samotné závody běží každý úplně sám jen se svými myšlenkami. Na to se mě ostatně lidé často ptali: "Nač myslíš, když běžíš pět, deset, dvacet, pětadvacet kilometrů?" Nač? Na všechno možné... Hlavou toho proteče hodně. Je zajímavé, že když vám někdo nějak ublíží a vy si myslíte, že se z toho půjdete vyběhat, tak to moc nefunguje... Prostě jakoby na vás ten druhý hodil deku zloby, anebo přivázal k nohám ocelové koule. Možná to někomu jde. Mně to nikdy nešlo... Spíš jsem se pak vlekla jako šnek...

Ty roky vytrvalostního tréninku mě vytrénovaly v tom, že když něco začnu dělat, tak mám prostě v hlavě zakódované, že "to musím" vydržet. I když už zdaleka nemám kondičku, jakou jsem mívala dřív, tak prostě můj mozek ví, že to vydržím. Co? No třeba běhat deset hodin po nějaké akci, být stále ve střehu a fotit. Nevěřili byste, jaká je to dřina, když vám navíc u pasu visí dvanáctikilogramová taška s technikou, nebo ji máte na zádech v batohu... A nejde přitom jen o to, aby "to" člověk vydržel a jen nějak mačkal spoušť.. Je třeba udělat dobré záběry, zdokumentovat příběh, zachytit emoce, nejzajímavější okamžiky, události, umět se dívat jinak než ostatní...

Takový trénovaný vytrvalec je obyčejně vytrénovaný i do osobního života. Hodně toho od druhého vydrží a snese, ale také jen do určité míry. Jakmile přeteče ona pověstná kapka, tak si třeba i po letech řekne: "A dost!"

Obecně si myslím, že je vytrvalost dobrá vlastnost... V některých případech je dokonce nutná a nezbytná... No představte si třeba přátelství, v němž bude chybět vytrvalost... Co je to za přátelství, když se chvilku kámoším s tímhle a chvilku s tamtím? A můžeme pokračovat dál. Co je to za víru, když v ní nejsem vytrvalý? Pořád potřebuji nové zážitky a skáču od jednoho k druhému - hop - sem - hop - tam...

Jo, jo... O vytrvalosti by se daly popsat kilogramy papíru. Toto je jen pár myšlenek, co mně aktuálně proletělo hlavou...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste dokázali být vytrvalí ve všem, co děláte. Ať už jde o práci, mezilidské vztahy či víru. Ono se to totiž nejvíc vyplatí pro nás samotné. Pokud něčeho dosáhneme po dlouhém a vytrvalém úsilí, tak si toho také víc vážíme.... Na druhou stranu nemusíme ve své vytrvalosti kýženého cíle ani dosáhnout. Ona totiž může být krásná i cesta, po které za svým cílem kráčíme....

Lenka

Včera jsem zase po nějakém roce dokumentovala Slavnosti vína v Uherském Hradišti. Fotila jsem téměř deset hodin, a když jsem se před šestou hodinou vracela domů, tak jsem byla nadřená jako kůň. A to mě po sprše čekala další šichta u počítače, kterou jsem končila po jedné hodině v noci.

Ten den mně letělo hlavou mnoho myšlenek. K jeho konci jsem si říkala, jak dlouho ještě můžu podobné akce vydržet? Za chvilku mám padesátku na krku a cítím, že kondice už rozhodně není, jaká byla ve dvaceti... To mne ale napadlo až večer, kdy jsem byla z toho všeho docela dost vyfluslá...

Hned od rána jsem ale přemýšlela hlavně nad samotnými Slavnostmi vína. Docela mne fascinovalo, když jsem viděla ty davy lidí, jak se už po sedmé hodině ráno hrnou na seřadiště do Mařatic. Když jsem pak městem viděla procházet tisíce krojovaných, tak už jsem věděla, že to ty lidi prostě baví. S kým jsem mluvila, tak měl dobrou náladu a tvrdil, jak se na tento den těšil. Ti lidé ale nemuseli vlastně říkat vůbec nic. Z nich to bylo prostě cítit. Šla z nich radost, dobrá energie. Prostě tak nějak v těch krojích zářili zevnitř. Nesvítily tedy jen výšivky na jejich šatech, ale oni svítili zevnitř...  Přitom bylo na každém kroku vidět, jak se na Slovácku předávají tradice z rodičů na potomky. V krojích byly nastrojené docela malé děti a dokonce i nemluvňata v kočárcích.

Většina lidí určitě ví, že tyto slavnosti významně podporuje firma Synot ze svých zisků. Z jakých? Z výherních automatů. Tedy z hazardu, což by se mohlo zdát někomu velmi nemorální. Hodně jsem nad tím přemýšlela. Je fakt, že výherní automaty zrovna taky nemusím. Na druhé straně je fakt, že hazard byl, je a zřejmě i bude. Dalším faktem je, že ničí životy hráčů i jejich blízkých... Z toho všeho je mně samozřejmě na nic...

Na druhé straně Synot podporuje ze své nadace vzpomínané Slavnosti vína. Letos na ně dá čtyři miliony korun. Ty se rozdělí mezi krojované účastníky. Jak? Darované miliony se vydělí počtem krojovaných, a tak vznikne částka, kterou dostane každý účastník. Letos prý bude menší, protože údajně vloni bylo méně krojovaných a více peněz. Tyto informace ovšem nemám nijak ověřené. Každopádně je jisté, že z takto získaných peněz nikdo nezbohatne... Možná s bídou vystačí na vyprání kroje.

Peníze získají především různé folklorní soubory, skupiny a muziky na podporu své činnosti. A jsme u dalšího faktu. Faktem je, že pokud se děti a mladí lidé věnují folkloru, mají kvalitní vyplnění volného času. Tím se zmenšuje riziko, že by se jednou vydali na špatnou cestu, která vede třeba právě k hazardu či jiným nezdravým závislostem. Synot tedy vlastně z hazardu napomáhá ke kvalitnímu využití volného času mnoha mladých lidí. Kéž by jich časem bylo tolik, že by o hazard neměl nikdo zájem...

Dalším faktem je, že se lidé prostě chtějí bavit. Už od starého Říma přece platí, že lidé potřebují chléb a hry... A jak jsem koukala včera po Uherském Hradišti, tak to platí stále. Ulice zaplavily tisíce lidí. Jedni účinkovali, druzí se koukali, ale v konečném důsledku se všichni bavili. A o to zřejmě šlo, což se také podařilo. Jiným faktem ovšem je, že si těmito slavnostmi Synot udělal (dělá...) obrovskou reklamu, která daleko přesahuje ony čtyři miliony korun, které se rozdělí mezi krojované účastníky... Z tohoto pohledu byly (jsou) Slavnosti vína v Uherském Hradišti geniální reklamní tah...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste  se dokázali v životě dobře bavit i bez alkoholu a jiných šílených drog....

Koho zajímá, jak to na Slavnostech vína v Uherském Hradišti včera vypadalo, může kouknout sem: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19462/

sem: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19465/

a sem: https://www.obecblatnicka.cz/udalosti/udalosti-v-obci/blatnicka-nechybela-na-slavnostech-vina-v-uherskem-hradisti.html

Po aktualizacích tohoto mého webu, webu blatnické farnosti (www.antoninek.cz) a Mikroregionu Ostrožsko (www.ostrozsko.cz) jsem souhlasila s nabídkou aktualizovat také webové stránky obce Blatnička (www.obecblatnicka.cz). V Blatničce je velmi aktivní starostka (Jarmila Hrušková) se spoustou nápadů. Věřím proto, že budu mít stále o čem psát. První vlaštovka je tady: https://www.obecblatnicka.cz/udalosti/udalosti-v-obci/blatnicka-byla-na-dekovne-pouti-k-neprehlednuti.html

V sobotu budu fotit Slovácké slavnosti vína a otevřených památek v Uherském Hradišti. Krojovaní z Blatničky tam budou mezi zástupci Mikroregionu Ostrožsko, tak bude zase čím aktualizovat web. Následující týden bude Blatničku hostit družební Falkenstein v Rakousku, kam s nimi vyrazím já i Filip. Opět tedy přibudou další fotky i článek. Už z nástřelu budoucích dvou týdnů je naprosto zřejmé, že o materiály na web Blatničky rozhodně nebude žádná nouze.

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli práci. Pokud Vás bude ještě navíc bavit, tak není vůbec co řešit...

Sobě i všem ostatním bych přála, abychom nepromarnili čas, který nám byl svěřen. Dnes se ke mně dostala nádherná slova, která mluví za vše, tak se s nimi podělím. Tady jsou:

....spěchejme milovat lidi,protože rychle odcházejí...
až budeme na konci, nebudeme trpět tím, co jsme
špatného udělali, pokud jsme toho litovali, ale tím,
že jsme mohli milovat, ale nemilovali jsme, že jsme
mohli pomoct, ale nepomohli, že jsme mohli zavolat,
ale nezavolali, že jsme se mohli usmát, ale neusmáli,
že jsme mohli podržet ruku, ale nepodrželi.....
Jan Twardowski

Rok se sešel s rokem a jsou tady opět Františkánské misie. Po Plzni (2009) a Liberci (2010) tentokrát františkáni se svými spolupracovníky a příznivci zamíří na přelomu září a října do Ostravy. Více se mohou zájemci dozvědět na novém webu, který byl právě spuštěn. Více zde: https://www.frantiskanskemisie.cz/ostrava/

Titulní strana časopisu zachycuje Jízdu králů v Hluku. Foto: Filip Fojtík