Tak jsem se po docela dlouhé době dostala do kina. Přijel Johny s Katkou oslavit Johnyho pětadvacetiny, které má zítra. Byl to super den... Udělali jsme si jedenáctikilometrovou túru s mezistanicí ve vynikající cukrárně v Ostrožské Lhotě. Taky jsme se občerstvovali ze studánky pod Antonínkem - směrem na Ostrožskou Lhotu. Řekla bych, že tam teče mnohem lepší voda než na Antonínku. Má lepší chuť a je fantasticky vychlazená... Už o pár dnů dříve jsem se tam stavovala i s kolem a fascinovaně zírala na to, jak z trubky ze země stále vytékají litry a litry nové vody... Co by za to dali lidi někde v Africe...

Večer jsme pak vyrazili do veselského kina Morava, kde dávali film Muži v naději. Nic jsem o něm nevěděla. Jen mně známí říkali, že je dobrý. I lidí přišlo na Veselí docela dost... Kamera byla dobrá, pěkné světlo i solidní výkony herců. Jen příběh se mně nelíbil... Oč šlo? Když to řeknu úplně hulvátsky a zjednodušeně, tak prostě všichni se všema šuk...li. To mne fakt  moc nenadchlo, když člověk viděl, jak si partneři lžou, podvádí... Přesto tam byly scény, kdy se člověk musel smát a taky okamžiky, kdy se mu chtělo hodně brečet.

Co z toho všechno vyplynulo? No, že hojné střídání partnerů a užívání si sexu ze všech sil, nikomu vlastně nijaké štěstí nepřineslo. V konečné podstatě všichni toužili po "obyčejné" lásce, dobrém slovu, blízkosti druhého a jistoty, že jsou dotyční hrdinové milováni. Člověku z toho bylo spíš smutno, protože dnes tak žije mnoho lidí, ale štěstí, pokoj a radost v srdci jim to stejně nepřináší. Potěšilo mne, že mladí, kteří jsou ode mne o generaci mladší, řekli, že by tak žít nechtěli. Že je to dnes možná pro někoho "normální", ale jim by se takový život nelíbil, nelíbí...

Tak mám docela radost, že ta moje včerejší námaha nebyla zbytečná. Fotoreportáž z pouti zveřejnil i zpravodajský server Aktuálně.  Více zde: https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/jihomoravsky/fotogalerie/2011/08/29/dekovna-pout-ke-kapli-na-blatnicke-hore/

Dnes se mně dopoledne podařilo taky konečně přepsat celé kázání olomouckého arcibiskup Jana Graubnera, tak ho sem dávám.

Přepis kázání olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera při Děkovné mši na Antonínku (neděle 28. srpna 2011)

Přicházíme radostně děkovat za úrodu a dnes můžeme děkovat i za tak krásný den. Přitom slyšíme z Písma svatého dnes texty vybrané pro dnešní neděli, takové trošku nepříjemné. Už s tím prorokem Jeremiášem, jak to bylo… On neměl lehkou úlohu. Povolání za proroka znamenalo: „Běž a Božím jménem mluv!“ A to bylo v době, kdy neměl hlásat zrovna to, co lidé rádi slyší. Bylo to v době, kdy se měli dobře a příliš se na to soustředili, že se mají dobře. Zapomněli na to, z čeho to dobro vyrůstá a přišli o to. Celému národu hrozí zajetí, těžké sužování celého národa a Jeremiáš je poslaný, aby varoval. Obraťte se, jinak bude zle. Řečeno jednou větou. Ale lidé ho odmítali a jemu už to lezlo krkem. Už to nemohl snášet. Už si řekl: „Hospodine, už budu mlčet.“ Ale pak ten oheň pálil vnitru a nemohl, musel to říct.

Máme zač děkovat

A tak se mně zdá, že i to jeho poselství zní pro dnešní den dosti významně. Dnes, kdy děkujeme Bohu, máme se dobře a máme zač děkovat, i když  my jsme zvyklí pořád kritizovat a pořád být nespokojení, ale to už patří k našemu folkloru – ne tak hezkému jako ty kroje. Když se člověk může podívat trošku do jiných zemí, tak vidí, že my máme opravdu za co děkovat.

Setkání v Madridu

Před týdnem jsem byl s naší mládeží v Madridu na krásném setkání mládeže se Svatým Otcem. Bylo tam přes dva miliony mladých lidí a bylo to opravdu krásné. Užili si trošku ještě víc tepla než tady. Bylo tam ve stínu čtyřicet stupňů. Ale když člověk viděl tu krajinu, těžko jste tam našli něco zeleného v tom jejich vedru.

Být vděčný se vyplatí

Když se člověk podívá do jiných zemí, jak se tam daří, tak si říká, že my se chceme mít ještě lépe a je to dobře, ale kéž bychom uměli být vděčni za to, jak se máme. Uměli z toho mít radost, vzdávat Bohu díky a chválit ho za to. To se člověku totiž navíc ještě vyplatí, protože ten nespokojenec, i když má všechno, má v srdci hořko. Zatímco ten, který umí děkovat a chválit, má srdce naplněné vděčností, chválou a Boží slávou.

Potřeby těla a ducha

Umíte si představit něco cennějšího a krásnějšího než mít naplněné srdce Boží slávou? No to je kus ráje, to je kus nebe. Ano, vděčnost je velice užitečná pro nás samotné. Tam se totiž ukazuje, že roste i duchovní bohatství, které dělá člověka teprve šťastným. To hmotné potřebujeme. Nejsme jenom duch. Jsme tělo a duše a to tělo potřebuje svoje. Nemůžeme umřít hlady. Aby byl ale člověk šťastný, nestačí, když jenom dostane tělo, co potřebuje. Důležité je, aby dostal i duch, co potřebuje.  

Člověk musí umět

poručit sám sobě

Někdy se stává, že je to jakoby proti sobě. Tělo chce něco a duch něco jiného. A na to jsme slyšeli odpověď v dalších čteních Písma. „Dejte přednost duchu před tělem.“ Je to důležité. Člověk si musí umět poručit, aby sám sobě vládl. Rád vzpomínám na jednu perličku, kterou jsem už mnohokrát na různých místech připomínal. Kdysi jsem přišel do farnosti, kde si děvče v pubertě stěžovalo, že farář ji nechce pustit k nějakým svátostem. Když jsem se ptal, jak to je, ukázalo se, že ona vlastně nic neplní nic z toho, co by měla. Skončilo to mou otázkou: „Tak chceš, nebo nechceš?“ A nezapomenu na ty její vykulené oči a jak říká: „Otče, a jak možu chtět, když sa ně nechce?“ Myslím si, že velice často jednáme podobně. Člověk musí sám sobě umět poručit, aby to byl člověk, který je vládcem. Člověk, který je tažen jen svými pudy, jenom tím, co se mu chce, nebo nechce, ten není svobodný. Ten je otrokem. Když takto přestane být svým vládcem a stává se jenom otrokem pudu, působí to mnohé duchovní škody, které se nakonec často promítnou i v materiální škody.

Rozpady rodin

Zmiňme jeden z velmi častých příběhů dnešní doby. Člověku se daří, všechno má, hezkou rodinu a pak se tam objeví nějaká manželská nevěrnost. Rozpadne se rodina, najde se někdo další, kdo do toho vstoupí, štěstí je pošlapané a nakonec, když vidím, jak se soudí o ten barák, který spolu vybudovali a nemůžou ho ani prodat a roky mají trápení. Co jim to štěstí pokazilo? Jen to, že nebyli vládci sami nad sebou. Nechali se něčím vláčet, přestali být svobodní. A proto nám ve druhém čtení říká svatý Pavel: „Abyste poznali, co je správné, co je Boží vůle, neřiďte se tím, k čemu vás táhne svět, ale k čemu vás táhne duch.“

Co je láska

A když se upíráte k Božímu Duchu, víte spolehlivě jedno, že je Bůh dobro, že je Bůh pravda, že je Bůh láska, a když se otevřu Bohu, znamená to, že musím být v pravdě. My máme někdy pokušení něco si namlouvat, a tak to různě kroutit. Postavím-li se ale před Boha, je třeba se postavit před pravdu. Tak, jak bych ji nejen já rád viděl, ale jaká je. Člověk se musí postavit před Boha, aby poznal, co je láska. Dnes si mnoho lidí lásku plete jenom s pocitem, nebo dokonce se sexem, nebo se sebeláskou. Ale láska hledá dobro druhého. Láska to není jenom cit, ale to je i vůle. Člověk, který si umí poručit a chce dobro druhého věrně a vytrvale. A svatý Pavel má dobrou zkušenost a ve své Velepísni lásky nám dává nejkrásnější obraz toho, co to znamená milovat.

Nutnost odpuštění

Patří k tomu i odpouštět a znovu dávat důvěru a znovu začínat. Taková láska, která je milosrdná, dovede osvobozovat. Ale když odpustí, tak už to nesmí připomínat. Opravdu je to uzdravující síla svobodné lásky. Člověk se chce mít dobře. To je v pořádku, ale slyšeli jsme z evangelia ten rozhovor Petra s Ježíšem: „Pane, to se ti nesmí stát!“ Petr ho má rád, přeje mu dobro: „Ty mluvíš o kříži! Kdepak!“ A Ježíš to tvrdě odmítne: „Petře, ty se díváš jen na věci hmotné…“ Ježíšova láska je zrovna to, co bychom si mohli odnést z dnešní poutě.

Nesení oběti

Přišli jsme poděkovat, přinášíme Bohu dary z toho, co nám dal. Je to hezký symbol, ale máme darovat i sami sebe. A to nejtěžší na tom je zřeknout se své vlastní vůle. Když já něco chci a přitom poznám, že Bůh, který je pravda, dobro a láska, chce něco jiného. Mám-li zůstat v pravdě, lásce, že mám jednat jinak, tak je třeba přinést oběť a zřeknout se toho svého. A to mne osvobodí a otevře novému požehnání. Kéž tedy je dnes naše srdce naplněno vděčností, ale zároveň je otevřené tomu, který nám tak hojně požehnal a chce nás provázet svou milostí dál a bude s námi i kdyby se zrovna nedařilo, kdyby přišla nějaká těžkost, i když přijde problém. To je potřeba přijmout, abychom osvědčili svou věrnost milujícímu Bohu. Pak můžeme počítat s tím, že Boží sláva bude přebývat v našem srdci a při pohledu do budoucnosti, i když uvidíme všelijaké překážky a někdy nepříjemné, v nás bude opravdová naděje a těšení se na dobro, které Bůh slíbil těm, kdo zůstanou věrní. Tady nám dal už něco zakusit, ale to je pořád jenom moc málo z toho, co nám nabízí….

Tak tomu bych nikdy nevěřila... Na Děkovnou pouť dnes připutoval i sociální demokrat hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek. Údajně proto, že Jihomoravský kraj (stejně jako Zlínský kraj) přispěl na pamětní desku malíře Joži Uprky. Hejtman Hašek prozradil, že je na Antonínku poprvé. Chtěla jsem se ho zeptat, jak je na tom on a víra. Nakonec jsem to ale nějak nezvládla...

Michala Haška doprovázel bývalý hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek a ten tedy na Blatnické hoře v žádném případě nebyl poprvé. Dnes šel spolu s krojovanými dokonce v procesí od farního kostela až na kopec.

Všechno jsem dokumentovala a pak zpracovávala, takže jsem v tomto okamžiku utahaná jako pes. Zdaleka jsem přitom ještě nezpracovala všechno, co jsem chtěla. Koho zajímá, jak to dnes na Antonínku vypadalo, může kouknout sem: https://www.antoninek.cz/?topic=pri-dekovne-pouti-byla-odhalena-pametni-deska-jozovi-uprkovi

Text chci ještě aktualizovat, ale prostě jsem už všechno nezvládla přepsat z diktafonu, tak snad se to podaří zítra...

Filipovy fotky jsou zase k vidění na stránkách Mikroregiono Ostrožsko zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19300/

Všem přeji pohodový pracovní týden bez zbytečných nerváků...

Lenka

Kdo dnes po obědě zavítal na Antonínek, mohl zde prožít krásné odpoledne s částí rodiny Otmara Olivy a pár jeho přáteli. Akademický sochař totiž na kapli svatého Antonína instaloval pamětní desku malíři Jožovi Uprkovi. Umělce doprovázela žena Olga a synové Václav a Antonín, ve kterých měl velké pomocníky.

Olinka zase upekla výborný koláč, který všem nabízela. Zatímco dole ve vsi bylo horko k zalknutí, na kopci pofukoval příjemný vánek. Komu bylo přesto vedro nebo měl třeba žízeň, mohl se osvěžit vodou ze studánky. Koho zajímá, jak samotná instalace vypadala, může kouknout na stránky Antonínku, kde je ve fotografiích vše zdokumentované krok za krokem... Více zde: https://www.antoninek.cz/?topic=akademicky-sochar-otmar-oliva-instaloval-na-antoninku-pametni-desku-na-pamatku-malire-jozi-uprky

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste si dokázali užívat horkých dnů . Vždyť se ani nenadějeme a bude zde čas plískanic, což je mnohem horší... Lenka

Koho to zajímá, může kouknout, jak to vypadalo v sobotu při putování cestami suchovských republikánů zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19249/

Momentálně jsou k vidění hlavně fotky. Text bude aktualizován.

Všechny zdravím a přeji, abyste si super užili krásného počasí!!! Lenka

Také se vám už v životě stalo, že vám šel někdo nesnesitelně na nervy? Čím? No prostě vším! Jak mluvil, hlasitostí projevu, slabostí, ukňouraností a já nevím, čím vším ještě. Prostě vám vadila pouhá jeho existence. Proč? Zranil vás? Ublížil nějak vám nebo někomu jinému? Udělal něco hrozného? Možná vůbec nic neudělal a přesto vám jde na nervy. Tak moc, že ho nemůžete ani cítit.

Co s tím? Můžete se takovému člověku vyhýbat či se s ním přestat úplně stýkat. Pokud už jste s tím člověkem ale měli nějaký vztah, který se pokazil, tak se ho zřejmě ale nezbavíte ani kdybyste se odstěhovali na druhý konec světa. Povlečete si ho s sebou. Když ne v srdci,tak v mysli zcela jistě.

Co s tím udělat? Můžete si s dotyčným dát schůzku pěkně si od srdce všechno vyříkat a na závěr mu třeba dát doporučení, že je jeho chování fakt nesnesitelné a absolutně nepřijatelné, že by se nad sebou ten nebožák měl zamyslet a od základu se změnit. Co? No  všechno! To, jak mluví, jaký má projev, jak se obléká atd., atd.... Aby byl konečně "dobrý", musí se změnit a přetvořit podle vašich představ.

No jo... Co když dá na vaše "dobré" rady, změní se podle vašich přání, ale zase se pak nebude líbit jiným lidem, kteří na něj začnou tlačit, že by se sebou měl něco dělat a změnit se... V tomto okamžiku mě napadají moudrá slova, která jsem kdesi četla. "Pokud chceš, aby se změnil svět, tak nejdřív začni měnit sám sebe..." Možná, že je řekla Matka Tereza. Nevím to ale jistě. To je jedno. Na tom zase až tak nezáleží. Jisté je, že je to velké moudro...

Ano... Pokud chci, aby se někdo z mých blízkých změnil, tak bych se nejdřív měl změnit já sám. Jak? No třeba tím, že dotyčného budu přijímat a milovat i s jeho omezeními. Vždyť i já jich mám kotel... Ano... To je mnohem těžší než někoho napomínat, jak na sobě má makat, aby byl lepší a konečně se posunul do vyššího levelu "svatosti".

Kdo o sobě může říct, že je svatý a ten vedle něj je pěkný darebák? Kdo vidí do srdcí a mysli druhých lidí? Nikdo jiný než Bůh... No vidíte.... Zajímavý je, že ON vidí do našeho nitra. Vidí tam všechnu tu špínu, co si třeba jen o druhých myslíme, co bychom jim třeba s chutí rádi udělali, ale nikdy to neuděláme, protože třeba nemáme odvahu. Bůh o tom všem ví a přesto nás miluje. Všechny stejně bez jakýchkoliv podmínek. Neříká: "Hele, já tě budu mít rád jen v případě, že už nebudeš chlastat, křičet tak nahlas, odsekávat, zahýbat své ženě, být drsný atd., atd... ON nás prostě miluje bez jakýchkoliv podmínek a zbytečných keců a buzerace. No není Borec? :) A jedna velmi podstatná věc na závěr, kterou řekl jeden velmi moudrý člověk: "Jsme to, co jsme před Bohem. Nejsme to, co jsme před lidmi..."

Všechny zdravím a přeji Vám, aby se Vám to alespoň trošku ve Vašich životech dařilo. Jo a ještě něco... Co s těmi, kteří nás přesto všechno nebudou přijímat takové, jací jsme? Ti, kdo jsou věřící, mohou utrpení, které přichází z jejich odsouzení, posuzování druhými lidmi, nabídnout Ježíši jako svůj kříž... No a ti, kdo Boha ještě nepoznali, se prostě musí nějak smířit s tím, že stále platí ono staré pořekadlo: "Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem...."

Lenka

Jak už jsem na těchto stránkách psala, v Hluku si při nedělní bohoslužbě věřící připomněli 270 let od vysvěcení kostela. Slavnosti se zúčastnil nejen místní farář P. Jaroslav Kapuš, který má velkou zásluhu na opravě hlavního oltáře, ale třeba také rodák z Hluku, bývalý provinciál františkánského řádu P. Jan Maria Vianney Dohnal, P. Stojaspal a farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem byl olomoucký biskup Mons. Josef Hrdlička. Sláva to byla veliká. Do kostela přišla také spousta krojovanýcn. Pan biskup měl moc pěkné kázání, a tak jsem ho přepsala.

Kázání olomouckého biskupa Mons. Josefa Hrdličky při příležitosti 270. výročí vysvěcení kostela sv. Vavřince v Hluku a Svatovavřineckých hodů:

 Všechny bohoslužby, které jsem zde za více než dvacet let mé biskupské služby sloužil, byly pro mne nezapomenutelné a zanechaly v mém srdci stopy. Dnes slavíme 270 let tohoto tak dobře udržovaného Božího domu. Uvědomujeme si, že domov je místo, kde jsme nejvíce milováni, a kde jsme všichni a za všech okolností bezvýhradně přijati. A ve vztahu Bůh a člověk toto platí dokonale. Zatímco v našem národě vidíme, kolik rodin se rozpadá, u Boha je dokonalé přijetí a láska naplněná až po okraj.

Říká se, že během jednoho století si zhruba čtyři pokolení lidského rodu předají život přirozenou cestou – početím a zrozením. Kromě toho ale dojde i k předání hodnot rodičovské lásky, péče, mnoha obětí, modliteb i osobního příkladu. I v tomto zástupu bychom určitě našli čtyři generace. Třeba malého vnoučka, mladého člověka, rodiče a prarodiče. Zkusme se zamyslet, kolik za těch 270 let tímto kostelem svatého Vavřince v Hluku postupně procházelo pokolení.

Deset generací

a ohlédnutí zpět

Možná deset i více. To už je kus historie. Tak daleko už naše paměť ani nedosáhne. Spousty předků už jste ani nemohli poznat a přesto cosi z nich nesete v sobě a právě kostel je duší obce. Je jejím středem a srdcem. Všechny tyto zdi jsou za těch 270 let už hodně promodlené těmi, kdo zde na vás mysleli dříve než jste se jim narodili. Opravdu by se člověk musel hodně zhluboka nadechnout, aby si dokázal představit, kolik se zde za tu dobu odehrálo jen křtů. Stovky? Tisíce? Zcela jistě… Co všechno se dělo v srdcích rodičů, kteří zde slibovali Bohu, že udělají vše, aby dětem předali to nejlepší a především víru.

Nebo si zkuste představit, kolik zde za tu dobu prošlo svatebních průvodů. Stovky lidských osudů tady Bůh spojil a oni si zde před ním slibovali lásku, úctu a věrnost, dokud je smrt nerozdělí.  Ale kolik se zde odehrálo i smutných pohřebních loučení. Kolik zde Bůh setřel slzí z lidských očí. I v těchto smutných událostech ale pokaždé kostel zůstává místem naděje.

Nebo si můžeme při troše fantazie představit průvod všech dětí, které zde prožily své první svaté přijímání. Byl by to opravdu hodně dlouhý průvod. Nebo mládež v den biřmování. V tom všem se vlastně chvěly už příští osudy a dějiny tohoto vašeho města. Místa, kde máte své domovy a kořeny.

A teď si ještě můžeme představit, kolik zde bylo za tu dobu podáno svatých přijímání, kdy Kristus tady sytil denně a stále všechna ta pokolení svých dětí. Tam by už to šlo do statisíců a milionů podaných hostií nebeského chleba. Představme si, kolik zde bylo za tu dobu ve svaté zpovědi odpuštěno hříchů a uzdraveno lidských duší, kolik pokoje vstoupilo do kajících srdcí, kdo denně potřebujeme Boží milosrdenství a odpuštění.

Kolik do tohoto chrámu bylo doneseno břemen, bolestí, někdy i lidsky neúnosných, kolik zde bylo přijato útěchy, kdy Bůh tato břemena odňal, nebo alespoň hodně nadlehčil. Kolik zde zaznělo povzbuzení, ale i napomenutí, tak jako v každé lidské rodině. Kolik zde zaznělo krásných zpěvů. I dnes poznáváme, jak mohou sborové zpěvy mocně povznášet naše duše kamsi výš k Bohu.

Ano, člověk je plný úžasu a vděčnosti, jakým darem je přítomnost kostela uprostřed lidské rodiny. Úžasná skutečnost, že Bůh má svůj dům uprostřed našich domů, aby byl blízko svým dětem a ony aby měly blízko k němu. Ano, za to všechno chceme dnes děkovat. Proto jsme zpívali: „Radostně půjdeme – nyní a stále do domu Hospodinova.“ A připomeňme si, co říkají křesťané, že každý dík je nová prosba.

Patron svatý Vavřinec

Máte patrona svatého Vavřince. Je to jeden z největších hrdinů a mučedníků v dějinách církve. I když žil někdy ve třetím století, církev na něho nemůže zapomenout, protože on prošel nejkrutější zkouškou mučení a násilí. Nejenom, že se nedal zlomit, ale ukazoval obrovskou pravdu nad těmi, kdo ho chtěli připravit o život, protože on sám tento život toužil předat Ježíšovi. Víte, toto nás udivuje a nutí k zamyšlení položit si otázku, jakou výdrž má asi naše víra a láska. Do jaké míry dokážeme být statečnými křesťany, a kde je naše hranice, kdy máme sklon ochabovat a slevovat, nebo vzdávat určitá svá předsevzetí.

Svatý Vavřinec jakoby se díval na vás z nebe a říkal: „Moji přátelé, já o vás vím. Jste také z masa a kostí jako já, ale věřte, že je možné, aby se i slabý člověk stal hrdinou, pokud dovolí

Bohu, aby se ho zmocnil.“

Cena křesťana

Být křesťanem neznamená jen přijít do kostela a zachovávat jakési nejnutnější minimum určitých zásad. To by bylo moc málo. Cena křesťana nám dává jiné měřítko. Cena křesťana se pozná podle toho, kolik je schopen pro svou víru vytrpět a obětovat. V lásce neexistuje se ptát, kam až mohu zajít. Představte si, jak by dopadlo manželství, kdyby si ti dva řekli: „Ale to už stačí, nepotřebujeme už víc. Jakž-takž si rozumíme, jakž-takž nám to vychází. Víte, láska se nikdy takto neptá. Láska touží dávat víc a ještě víc a postupně dát i úplně všechno. A tak to je mé přání vám všem, kteří jste přáteli svatého Vavřince, abyste i vy byli těmi statečnými křesťany, kteří odmítají vlažnost, polovičatost a takové to balancování mezi podbízivými lákadly našeho konzumního a často i prázdného života a mezi tím, k čemu nás volá Ježíš. Dávat víc a ještě víc. Dávat třeba i všechno.

Nejen opravený oltář

Pohled na ten krásně opravený oltář, kde se zaskvěla barokní socha svatého Vavřince nám připomíná, že ta socha je nejen krásným uměleckým dílem, artefaktem, ale že je obrovskou výzvou i nám, kteří jsme z toho živého materiálu, a kteří jsme povoláni k tomu, abychom pracovali na obnově vlastního originálu, protože každý z nás je originálem Bohem stvořeným, který se má stále více podobat Kristu.

Cena originálu

Ovšem toto dílo dělá Duch svatý pouze se spoluúčastí každého z nás. Opět když se podíváte do našeho světa, často si kladu otázku, jaký je rozdíl mezi vzácným originálem a laciným kýčem. Naprosto zásadní. Originál má obrovskou cenu. Ten tvůj originál, Boží obraz vložený do tebe ve chvíli křtu, má dokonce cenu nekonečnou. Zatímco svět, když se tak díváme na všechny ty nálepky a billboardy, nám chce vnutit jakýsi kýč. Jakousi levnou napodobeninu čehosi, co rozhodně není obrazem Božím a co my máme odmítnout a hledět si Božího obrazu v sobě, který celoživotně a bez konce máme neustále v sobě obnovovat.

Pohled na kroje

V dnešním evangeliu jsme slyšeli Pánova slova, která zejména v tak proslulé vinařské oblasti, jako je Hluk, zní velmi důvěrně. Ježíš říká: Já jsem živý kmen a můj nebeský otec je vinař. Já jsem kmen a vy jste ratolesti. Ta větvička, která pevně drží na kmeni, ponese mnoho ovoce. Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Tato slova řekl Ježíš krátce před smrtí už ve večeřadle svým přátelům. Je to jeho poslední vůle. Jak by bylo hrozné, kdybychom tuto Ježíšovu závěť zanedbali nebo nenaplnili. A hned za tím Ježíš dodává: Chci, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstávalo. Také pohled na ty vaše nádherné kroje ukazují, nebo připomínají květenství a krásu, která je ukryta v člověku, do které má vaše duše rozkvést.

Benedit XVI.

Na závěr jsem si připravil citát papeže Benedikta XVI., který nedávno vyslovil v Římě, když slavil šedesát let svého kněžství. Říká, že Pán chce, aby naše ovoce bylo trvalé a zůstalo. Ptá se: „Jak to myslíš pane o tom ovoci našeho života?“ Víme přece, že běžně každé ovoce nějakou dobu vydrží, ale stejně se časem pokazí, nebo shnije.

Úvaha o vínu

A Svatý otec upozorňuje, že u vína je tomu jinak. Cituji: „Plodem vinné révy jsou hrozny, z nichž se připravuje víno. A u vína platí, že čím je starší, tím je lepší, aby mohly uzrát hrozny, je třeba slunce, ale i déšť, den i noc. Je třeba o hrozny pečovat na vinici v době zrání, a je třeba i trpělivosti při procesu kvašení. U kvalitního vína se cení nejen jeho sladkost, ale i rozmanitost různých příchutí, vůní, zabarvení. Také člověk a my všichni potřebujeme vláhu a slunce, období klidu i těžkostí, očisty, tříbení, zkoušek. Stejně jako onoho radostného prožitku v životě s Bohem, který právě teď zde společně prožíváme.

Děkovat za

těžkosti i radosti

Děkujme tedy za těžkosti i radosti. Za chvíle temnoty i Boží přízně. Všude a ve všem máme zakoušet blízkost Pána a tak dodávám: „Přijď pane Ježíši a buď stále s tímto lidem na přímluvu své matky Panny Marie i skvělého hrdiny svatého Vavřince. I z těchto svých dětí proměňuj to nejušlechtilejší, co jsi do nich vložil, aby to bylo dobrým chlebem a vínem pro živé obětní dary, ve kterých má růst budoucnost ke tvé větší cti a chvále i k našemu štěstí. Kéž se tak stane…

Jak jsem slíbila, tak i činím. Koho zajímá, jak to vypadá při řeholních slibech, může kouknout sem: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/fotogalerie/2011/08/08/i-dnes-vstupuji-do-reholi-mlade-zeny/

To je divnej titulek, že? Ale svým způsobem jsem v posledních hodinách tím vším žila... Takže popořádku. Do atobusu jsem se v sobotu jen tři hodiny po půlnoci dostala. Bylo to ale hodně napínavé... Slovenský řidič v Uherském Hradišti přepočítal cestující a řekl: "Do Prahy můžu vzít tři lid!" Byla jsem mezi nimi. Na nádraží zůstali dva nešťastníci, i když vlastně nevím, jestli jen někoho nedoprovázeli. Raději jsem to nezjišťovala...

Jízda oním slovenským expresem ale byla zážitek... Nastoupit do busu, který vyrazil už před mnoha hodinami až z úplného východu Slovenska směr Praha, nebylo nic moc chutného... Lidi namačkaní jako sardinky a smrad jako v opičárně... No ale dobré... Přežila jsem to a v Praze byla dokonce už v sedm hodin ráno. Na Břevnov jsem se přesunula v klidu za necelou hodinku, takže jsem měla čas ještě vypít čaj, krátce pokecat se sestrou Bernadetou a absolvovat nácvik řeholních slibů v kapli. Pro fotografa je totiž docela důležité vědět, jak bude vše probíhat. No a já na řeholních slibech nikdy nebyla, takže jsem nevěděla, jak to chodí...

Nakonec všechno klaplo a myslím, že mám docela dost dobrý fotky... Mám z nich radost, protože komu se podaří dostat do řehole a mít tu možnost tam fotit, že? Sestřičky byly úžasné - hodné, milé a bylo s nimi prostě dobře. Navic jsem tam potkala spoustu starých známých, což bylo super. Jedním z nich byl Jan Maria Vianney - františkanský kněz, který pochází z Hluku. Slovo dalo slovo a já jsem zjistila, že se chystá do rodného městečka na Slovácko na hody a 270. výročí kostela sv. Vavřince. V autě měl jedno místo volné, a tak jsem se s ním svezla až do Hluku, kde jsem ještě stačila skočit na Památkové domky, kde Filip v sobotu večer fotil  cimbálovou muziku Petra Mičky.

V noci jsem stihla na web  Mikroregionu Ostrožsko asázet fotky i výsledky z Horňácké pětadvacítky. Samo, že jsem tam nefotiila... Všechno dokumentoval Filip. Kdo má zájem, může kouknout sem: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19149/

V neděli jsme hned ráno vyrazili do Hluku na mši svatou. Pan biskup Hrdlička měl krásné kázání. Ještě jsem ho ale nestačila přepsat z diktafonu... Pár fotek ze mše i odpoledního průvodu je zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19150/ Text se chystám aktualizovat...

V neděli večer jsem dostala poslední údaje o Světových dnech mládeže ve španělském Madridu, kam míří i mladí lidé z Ostrožska a Horňácka. Vše jsem zhruba od poloviny týdne postupně zjišťovala od Alenky Skřenkové z Ostrožské Lhoty. Jede tam totiž taky... Více zájemci najdou zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19151/

Vidíte, že se vůbec nenudím... A to jsem ještě odpoledne dávala dohromady fotoreportáž ze vzpomínaných řeholních slibů sestry Bernadety. Až to bude zveřejněné na www.aktualne.cz, tak sem hodím link....

Zítra bude krasojízda pokračovat. To se zase vrhnu na časopis. Polovina už je ho hotová, což mne těší. Musím sebou ale ještě docela mrsknout, aby se zase počátkem září objevilo na prodejních pultech další číslo... Bude tam kotel čtení i fotek, tak se snad mají příznivci tohoto periodika nač těšit...

Všechny zdravím a přeji Vám dobrý pracovní týden bez zbytečných srážek s blbci....

Lenka

Dnes jsme s Filipem mapovali větší část dne návštěvu amerického astronauta Andrew Feustela ve Zlínském kraji. Doprovázela ho krásná manželka Indira a také dva synové. Já jsem to vůbec fotit neměla. To měl za úkol Filip, proto dostal také lepší foťák. Mým úkolem k tomu bylo napsat jen text. Nakonec jsem ale fotila taky... Nedalo mně to....

Filipův pohled je vidět tady: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/zlinsky/fotogalerie/2011/08/05/americky-astronaut-feustel-prijel-i-s-krteckem-do-/

A já jsem to viděla takto: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/19146/

Zítra ráno vyrážím po třetí z Uherského Hradiště do Prahy, kde mám fotit sliby sestry Bernadety. Tak snad mne vezme bus, protože tam nešlo zajistit rezervaci a snad to taky všechno přežiju a udělám dobrý fotky...

Všechny moc zdravím a přeji Vám krásný víkend bez zbytečných stresů a nerváků.... Lenka

Jeden den jsem se na Tchaj-wanu vykopala po páté hodině ráno z vysokoškolských kolejí a nestačila se divit. Město bylo celé na nohou. Na kdejakém rožku někdo cvičil, nebo běhal... Z cvičení Tai-chi v Parku sportu vznikla tato fotoreportáž: https://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/fotogalerie/2011/07/27/cviceni-tai-chi-cina-rovnovaha-telo-mysl/ Neuvěřitelně jsem na ty davy cvičících lidí zírala a je to zřejmě jeden z okamžiků, na který hned tak nezapomenu...

Všem přeji krásný zbytek léta, i když je trochu šedivo... A jestli nemáte zrovna dobrou náladu, tak si běžte třeba zaběhat :)

Lenka

Tak jsem se včera po poledni šťastně vrátila domů. První, co jsem udělala, tak jsem postavila na kamna hrnec se zelím a dala péct krkovičku. Teprve pak jsem se pustila do vybalování a praní hromad špinavého oblečení.

Na rozdíl od většiny mých  spoluputovníků z Taiwanu, kteří si u maminek a babiček objednávali svíčkovou a jiné dobroty, já jsem si musela vše uvařit sama. A nejen sobě, ale i Filipovi, který doma za dobu mé nepřítomnosti tři kila zhubnul... Samo, že jsem po návratu neměla čas ani sílu dělat se s bramborovými knedlíky, proto jsem jen opekla brambory. I tak to byla obrovská dobrota.

Původně jsem se chtěla jet podívat na závěr Horňáckých slavností pod kuželovským větrákem. Na to jsem ale neměla sílu. Šestihodinový časový posun udělal své. Zvládla jsem jen odpoledne zajet na Antonínek a potom na mne dolehla šílená únava, takže jsem si zalezla do postele. Nikdo si nedovede představit ten slastný pocit lehnout si,  po třech týdnech spaní na holých prknech, na postel s matračkou. Na svou postel! Zažívala jsem pocit nejvyšší slasti a děkovala Bohu, že jsem už doma.

Ano, jsem šťastná, že jsem mohla Kyjovánek doprovázet na jeho cestě na Taiwan, ale jsem taky šťastná jako blecha, že jsem už doma. Tam v daleké zemi v Asii jsem si uvědomila že je všude dobře, ale doma nejlíp. Taky už třeba vím, že mne tedy rozhodně neláká jet do asijských zemí na dovolenou. Viděla jsem, jak to tam vypadá a vím, že chci být raději v Evropě.

Obdivuji všechny Čechy, kteří se rozhodli tam žít. To není nic pro mne... Jsem vděčná také za to, že jsem dva z našich rodáků, kteří se tam usadili, mohla poznat a povykládat s nimi. Bylo to velmi zajímavé povídání. Jednou, až budu mít víc času, tady o tom třeba napíšu něco víc...

Všechny zdravím a přeji Vám krásný zbytek léta. Kdo se o prázdninách nedostal nikam do zahraničí, tak ať netruchlí, protože tady u nás je stejně nejlíp...

Lenka

Pár fotek z cesty zpět mohou najít zájemci zde: https://kyjovanek.blogspot.com/

Kyjovánek se loučil s Tchaj-wanem. Tady jsou dvě videa

www.aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/fotogalerie/2011/07/19/hlavni-mesto-tchaj-wanu-tchaj-pej-prazdniny/

Na www.aktualne.cz se právě objevila fotoreportáž o pobytu Kyjovánku na Tchaj-wanu. Více zde: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/fotogalerie/2011/07/18/kyjovanek-na-tchaj-wanu-hraje-zpiva-tanci-i-vari/

Tož to mám radost :)

Všem přeji také kousek nějaké radosti :) Lenka

Tak  jsme vstoupili do třetí třetiny pobytu na ostrově v daleké zemi, o kterém jsem ani nesnila, že bych se sem někdy mohla podívat. Za pět dnů se vracíme domů. Od počátku říkám, že to je pro mě velká zkušenost, i když ne vše bylo milé překvapení. Včera se mně konečně podařilo setkat s jedním z Čechů, kteří se zde usadili natrvalo. Původně jsem věděla jen o jedné mladé ženě, ale s tou to zatím nevyšlo, protože byla stále nějak zaneprázdněna.

Čím víc dní jsem na Tchaj-wanu byla, tím více otázek mně vyskakovalo v hlavě, nač bych se chtěla zeptat. Po částečném seznámení se životem tady byla otázka číslo jedna, co ty naše lidi vedlo k tomu, aby přesídlili do naprosto odlišné kultury než je ta naše.

Jídlem počínaje a záchody konče. No řekněte, komu z Čechů chutná maso a uzeniny s věčně nasládlou chutí? A kdo z nás má rád turecké záchody? Komu nevadí, když mu v pokoji běhají švábi a zdi jsou tak špinavé, že nebyly natřené aspoň půl století? Na druhé straně je pravda, že do každého pokoje vysokoškolské koleje je zavedený internet. Vedle šílených tureckých záchodů jsou u mužů pisoáry na fotobuňku... Proč postele nemají matračky, ale jen holá prkna? A proč ta pračka, která je v umývárce a po vhození mincí vypere prádlo, pere ve studené vodě a prádlo téměř není vyprané? "Pere" tak bezva, že za necelé tři týdny už mám bílé věci pěkně zaprané a do letadla půjdu jako prase, pokud si tedy nekoupím něco nového na sebe.. To všechno, a samozřejmě ještě mnohem víc, jsou věci, které Čech hned tak jen nepochopí.

A tak první otázka na sedmadvacetiletého Lukáše, který na Tchaj-wan přesídlil vloni, byla, proč se sem přestěhoval? "Studoval jsem tři roky v Anglii, kde jsem se také seznámil se svou budoucí ženou. Byla z Tchaj-wanu a dostala zde velmi dobrou práci. To byl hlavní důvod, proč jsem se přestěhoval," zdůvodnil mladý muž, proč na ostrově od loňského listopadu pobývá. Po pěti měsících pobytu zde sehnal také práci. Dělá v byznysu, a protože ovládá kromě angličtiny také němčinu, obchoduje s Německem. Spolu se ženou bydlí u její rodiny, která rodáka z Třebíče přijala za svého.

Poté už z mé strany následovala otázka za otázkou. "Připadá mně to tady jako policejní stát. Stále nás hlídají a sama nesmím jít pomalu ani do obchodu. Když jsem vycházela poprvé sama ven z koleje, tak hned naklusali dva studentíci, kteří mne chtěli doprovázet. Tak jsem jim slušně řekla: "Hoši dejte mi pokoj! Chci být chvílu sama a ne abyste vedle mne klusali." Také jsme nechápali, proč nesmíme k moři, když nás zrovna nenadchnul program, který vymysleli pořadatelé. Vyšli jsme kousek do kopečku, kde děcka měla střílet z luku a jeden chlapík, který vypadal tak trochu jako bezďák, o kousek dál předváděl, jak se chytají do pastí divoká prasata... Ještě předtím měly dvě "šikovné" důchodkyně naši skupinu učit tančit - pod zastřešenou plochou asi ve čtyřiceti stupních ve stínu. To jsme rovnou zavrhli. Děcka tančí furt, tak proč je honit, když si mohou odpočinout jinak. My jsme prostě chtěli k moři!

Nejdříve nám tvrdili, že i když vypadá moře blízko, tak blízko není. Že je to aspoň pět kilometrů a bus nás tam zavézt nemůže. Nechtěli jsme těm kecům věřit, tak jsme s Františkem udělali průzkum a zjistili, že ostrou chůzi jsme za deset minut u nádherné pláže. Mazali jsme tuto radostnou zvěst oznámit našim průvodcům - moře jsme i vyfotili. A ty málem trefil šlak. Průvodce, kterému do té doby stále zářil úsměv na tváři, ten úsměv zmizel do nenávratna a spíš zuřil a šermoval rukama, že to tedy ne, že nikam nepůjdeme. Ale znáte Čechy... Když se jim řekne, že nikam nepůjdou, tak udělají všechno pro to, aby šli. Šli jsme i my. Skupina se sešikovala jako jeden muž a přes protesty domorodců jsme vyrazili k vysněnému moři.

Když průvodce viděl, že s námi nic nenadělá, řekl, že tedy můžeme, ale ať se ani neopovážíme vlézt do moře, protože to je vskutku velmi nebezpečné. Tak jsme mu to slíbili... Pořadatelé hned někam volali a za chvilku jsme věděli kam... Přijelo policejní auto, které nás doprovázelo až k moři. Také až k pláži přijel bus! Najednou to šlo... Asi kdybychom zlobili, aby nás rovnou naložili a odvezli. Měla jsem z toho hodně divný pocit...

Po chvilce se mně zatočil vír ve střevech a já musela tam, kam musí i císař pán... Jenže ona místnůstka na pláži nebyla... Přes cestu ale byly solidní keře, takže jsem tam zamířila. Ještě jsem ani nevykonala potřebu a už u keře zastavili policajti. Moje nervy! Asi měli strach, abych si pořádně utřela zadek... Dodrželi jsme alespoň příkaz, že nepůjdeme do moře, protože tam byly fakt dost veliké vlny a taky tam hlavně byli ti policajti... Ti nás ostatně doprovázeli s blikajícím majáčkem až za hranice jejich rajónu...

Proč se to všechno dělo? Tady je vysvětlení od Lukáše, který se na ostrově oženil a už zde nějaký měsíc žije: "Tchaj-wanci mají  úplnou hrůzu z vody, protože z nich téměř nikdo neumí plavat. Bojí se proto, že se utopí. Děti se dokonce straší tím, že když budou zlobit, tak půjdou k vodě a utopí se," prozradil včera jeden špek z mentality domorodců rodák z Třebíče.  A proč jdou lidé do moře jen v kraťasích a košilích? Nikoho tam nevidíte na plážích ležet v plavkách a opalovat se?

"Na rozdíl od nás je tady symbolem krásy co nejbělejší pokožka. Lidé se proti slunci chrání deštníky a pokud jdou k moři, bývají oblečení často i v dlouhých kalhotech a košilích s dlouhými rukávy," uvedl vše na pravou míru rodák z Čech. Tak to je jen pár perliček a postřehů z pobytu na ostrově, který je krásný, ale už se přece jen těším až doma uvidím střechu našeho kostela, jak říkal můj otec a taky z okna kuchyně pohled na Antoníček.

Každopádně je velmi dobré poznávat nové země a daleké kraje. Člověk totiž ví, jak to tam vypadá, udělá si svůj názor, nežije v nějakých falešných iluzích, jak to u nás všechno stojí za prd, a jak by to bylo super jinde... Od Lukáše jsem se totiž mimo jiné dozvěděla, že je na Tchaj-wanu nezaměstnanost jen tři až čtyři procenta. Má to ovšem jeden háček. Kdo se ocitne bez zaměstnání, nedostane od státu ani korunu. Musí ho živit rodina. Průměrný plat je tady třináct tisíc našich korun, a když člověk sežene byt v hlavním městě Taipei za čtyři tisíce, tak je hodně levný. Mluvím o jednopokojové garsonce..

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste si uměli vážit toho, co máte, protože stále platí ono staré pořekadlo: Všude dobře, doma nejlíp. A nebo taky: Všude chleba o dvou kůrkách...

Lenka

Tak to je ta pláž, na kterou jsme nesměli původně ani vkročit. Přesně tak jsem si představovala pláž, na které ztroskotal Robinson Crusoe, když o tom četla jako malá holka...

 A ještě jeden nádherný pohled na moře a nebe, kde člověk vidí hned několik odstínů modré...

Taiwanští kluci :)

Dnes jsem byla v hlavním městě Tchaj-wanu - Taipei. Nejdříve jsme zamířili do nejvyššího patra druhé nejvyšší budovy světa. Pak jsme viděli spoustu dalších míst, ale já jsem měla největší radost z návštěvy budhistického chrámu, kde se mně podařily docela dost dobré fotky. A to přiřtom vytrvale pršelo... Kdo má Facebook, může si je prohlídnout zde: 

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.2036996204382.2111195.1228559279&saved#!/photo.php?fbid=2043597409408&set=a.2036996204382.2111195.1228559279&type=1&theater

Všechny zdravím a přeji krásné léto bez jakýchkoliv pohrom...

Lenka

Dávám tady odkaz na tři videa, co jsem včera natočila před jídelnou v okamžiku, kdy v místnosti praskla voda. Hladoví účastníci festivalu čekali ve tmě na večeři a v tom okamžiku zareagovala CM Friška. Začala vyhrávat a tanečníci vtáhli do zábavy i ostatní soubory. Na videích můžete vidět, jak to tam vypadalo. Atmosféra byla nádherná. Ta je asi nepředatelná... Omlouvám se za špatnou kvalitu obrazu. Při natáčení byla téměř tma a kvalita šla hodně  dolů po nahrání a uložení...

Zdravím a přeji krásný den. Vy máte doma sice hlubokou noc, ale tady už bude za pár minut půl osmé a my vyrážíme na celodenní výlet kamsi do hor....

Lenka

https://youtu.be/mYoBHxZVoXE

https://www.youtube.com/watch?v=0oAdJ44Ncno

https://youtu.be/SFWXcB-SdEg

Po příjezdu na vysokoškolskou kolej mne minulý týden čekalo pár překvapení. Když jsem si umývala hlavu, zjistila jsem, že jsem si místo šampónu přibalila kondicionér... Myslela jsem v ten moment, že mne trefí šlak... Organizátoři ale pamatovali na všechno... Každý jsme totiž dostali šampón, sprchový gel, kartáček na zuby, zubní pastu, mýdlo (klasické) i s obalem. K tomu navíc plastovou mísu, ve které si můžeme přeprat věci.

Je tady možnost i využít za deset taiwanských dolarů (cca. sedm korun) pračku. Ta ale pere cca. čtyřicet minut v téměř studené vodě a prádlo pak moc vypraně nevypadá... Kdo chce mít jistotu, pere v ruce. K dispozici jsou v umývárce dokonce plastové valchy!!! Tak to pamatuju z dob dětsví. Tehdy byly ale valchy ze dřeva a kovu...

Další zážitek: Dnes jsme šli do muzea divadla a potom chvilku po kšeftech. Jak jsem šla ulicí okolo různých občestvení, kterých je tady na každém rožku kotel, tak jsem nasávala nejrůznější pachy. No byl to prostě smrad jako hrom, že by mne vůbec nelákalo si v těch bufáčích něco dát...

Další postřeh: Neskutečně mnoho lidí všeho věku tady sportuje. Jak? Někdo běhá, další rychle chodí, v parku jsou vidět lidi, co si jen tak cvičí, jezdí na kole, veslují, plavou, hrají basket... No prostě se hýbou... Pak si ale udělají i čas na relax a třeba leží dlouho v houpací síti. Tož to si taky užívám! Před vystoupením Kyjovánku se snažím vždy nějakou síť najít a spočinout v její náručí. Je to nádhera jen tak čumět na nebe, plynoucí mraky a stromy nade mnou... Užívám si to, protože si nedovedu přestavit, kdy bych na to měla doma čas...

Další postřeh: Když jedeme k moři, tak jsme tam jediní lidi, kteří se koupou v plavkách. Všichni ostatní mají trička a kraťase. V plavkách byli domorodci jen v lázních a bazénu. To navíc museli mít všichni čepici. Čtyřicet stupňů ve stínu a na hlavě čepice... Holt jiný kraj, jiný mrav...

V rubrice Taiwan na www.kyjovanek.eu mohou zájemci vidět pár fotek z dnešní návštěvy muzedla divadla.

To bylo pár postřehů z posledních dnů...

Všechny moc zdravím a přeji krásné léto!

Lenka

Tak se ve mně včera asi něco zlomilo... Představa, že bych se zakousla do nějakého sladkého masa či uzeniny je pro mne tak odpudivá, že jsem při obědě přešla jen na ovoce a kousek buchty. Mango, meloun, pomeranč a kousek piškotu byla jistota... Byla to navíc moc dobrá jistota! Zůstává teď jen otázkou, jestli nebudu mít za chvilku hlad - já závislák na salámech a klobáskách... Uvidíme... Jsou před námi dva týdny, tak jsem sama zvědavá, jak se bude vše dál vyvíjet...

Dnes jsme byli na exkurzi v jedné firmě, kde dělají rýžové víno, pivo a taky tam byla spousta obchůdků s tradičními výrobky. Měli tam třeba ze dřeva i naši káču. No a vedení firmy se nám chtělo asi zavděčit, tak doneslo krabici nanuků. Jednou jsem do toho kousla a bylo mně jasné, že to nedám. Mělo to nasládlou chuť, ale cítila jsem tam rýži a bylo to prostě brrrr!!! Pro mne hnus, tak jsem hned lovila sáček do kterého jsem to nenápadně vyhodila a té možnosti (můj pytel na to byl dost velkej :) hned využili i další účastníci zájezdu. Ostatní začali ty bezva nanuky vyhazovat poté, co nám náš taiwanský průvodce řekl, že je v nanuku vepřové maso - bléééééé!!!!!!!

Zatímco doma teprve vstáváte, tak my už tady máme po obědě a za chvilku vyrážíme do jakéhosi skanzenu. Potom znovu do vodního parku, kde je také amfiteátr a vlastně jakési srdce festivalu. Zde vystoup í Kyjovánek. Tentokrát s pásmem Čertice, Pod šable - Strání a Klobúkovou. No sice nevím, jestli jsem to dobře napsala, ale na tomto blogu je to vlastně jedno. Tady mne nemůže nikdo buzerovat. Jen si někdo může myslet, že jsem blbec :) S tím ale nic nenadělám. Možná si to někteří myslí i tak, takže je to jedno...

Všechny zdravím a přeji Vám krásný den bez zbytečného horka, přívalových děšťů a jiných katastrof...

Lenka

Další info z dneška, kde jsou i fotky najdete v sekci Taiwan zde: 

https://www.kyjovanek.eu/taiwan.php?lang=cz

Včera jsem už neměla sílu upravovat tváře, které jsem na festivalu zachytila včera. Takže teprve dnes: 

https://fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/ze-zahranici/tvare-z-mezinarodniho-folklorniho-festivalu-na-taiwanu/

Pokud někoho zajímá, jak Kyjovánek prožil dnešek, může kouknout do sekce Taiwan na: www.kyjovanek.eu

Známí se mě dost ptají, jak se tady mám. Dobře, i když se občas zbytečně honím jako Alík... Jinej by si to na mým místě asi víc užíval... Kurnik... Proč to taky neumím???

Člověk potkává spoustu zajímavých lidí a hlavně tváří... Proto jsem jich pár nahrála na tyto stránky... To snad ani nešlo ty lidi nevyfotit... Jinak se mám dobře, ale už se mně trošku zajídá zdejší strava... Kromě ovoce je totiž nevyzpytatelná... Čekali byste, že budou ráno párečky nasládlé stejně jako šunka??? Já tedy rozhodně ne... Ani bych nečekala, že když si naložím pár kousků oloupaných jablek, že je nějaký chytrák posolí... A rozhodně to nebyla nějaká náhoda... Jablka prostě solí pořád... A maso je často sladké... Blééééé!!!!! Ovoce je ale vynikající... To rozhodně zaitím nezklamalo...

Dnes jsme byli na mši v katolickém kostele, kde slouží jeden italský kněz a ještě jeden, který taky vypadal na Evropana... Ital, otec John Rizzi, mně prozradil, že na Taiwanu působí už neuvěřitelných šestapadesát let... Přišel sem ze severní Itálie. Dále také řekl, že je na Taiwanu málo katolíků - jen tři sta tisíc...

Jinak to bylo moc pěkné setkání... Na mši svatou přišli kromě nás také Filipínci a Poláci. Otčenáš se postupně zpíval ve čtyřech jazycích. Kyjovánek a Poláci pak po mši svaté přidali ještě další písničky... Pěkné to bylo... Otec všem souborům daroval malý dárek a také všechny hosty ze zahraničí pohostil osvěžujícími melouny...

Jinak tady dnes dopoledne pršelo a ochladilo se odhadem na dvaatřicet stupňů... No je t úsměvné... Je tu prostě vedro jak sviňa, i když se ochladilo... Zítra Kyjovánek čeká kromě vystoupení také návštěva jakéhosi skanzenu a snad i exkurze do pivovaru. To ale nevím, jestli je jisté...

Všechny doma zdravím a těším se za Vámi! I když je tady krásně, lidé jsou milí a všechno je super, tak doma je přece jen doma :) Nějak si čím dál víc uvědomuju, jak je bezva, když se člověk může nadechnout toho našeho vzduchu a pokochat se pohledem na listy vinné révy... To si ale člověk všechno může uvědomit jen tehdy, když se sbalí a vydá se někam na cesty...

Lenka

Jsem vděčná, že můžu s folklorním souborem Kyjovánek pobývat tři týdny na Taiwanu. Je to pro mne obrovská zkušenost a jedinečná možnost poznat jinou kulturu. Zdaleka tady nedokumentuji jen dění na mezinárodním folklorním festivalu, i když jsem sem přijela hlavně kvůli tomu. Někdy v klidu a jindy ve velkém fofru zaostřím i na domorodce.

Ano. Jsem novinář, a tak mě na prvním místě zajímají lidé a jejich příběhy. Je pravda, že si s většinou Taiwanců moc nepokecám, ale i jejich tváře a prostředí, ve kterém je zachytím, mají také velkou vypovídající hodnotu. Všechny ty tváře skrývají určitě neuvěřitelné životní příběhy. Od většiny dospělých jsem dostala svolení, že je můžu vyfotit. Koho zajímá pár fotek obyvatel Taiwanu, může kouknout sem: 

https://fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/ze-zahranici/taiwan-8-7-2011/

Zdravím všechny návštěvníky těchto stránek ze sluncem rozpálené země, kde je spousta milých a usměvavých lidí, kteří jsou vždy ochotni pomoci. Samozřejmě, že i tady člověk občas narazí na zadumané a zamračené mrzouty, jimž úsměv z tváře odlétl neznámo kam. Takoví lidé jsou ale přece všude....

Lenka

Jak už jsem tady psala, letos jsem nemohla být po několika letech na Dnech lidí dobré vůle na Velehradě. Všechno ale dokumentoval Filip, který tam také v rámci programu převzal cenu ve fotosoutěži. Vyhrál první místo v kategorii portrét. Když si vzpomenu, jak vloni ty fotky vznikaly, tak nechápu... Byl totiž docela otrávenej, že má být na Velehradě se svou matkou (se mnou...) a k tomu s ní ještě spát v jednom pokoji s oknem do ulice, kde do hluboké noci vyřvávaly ampliony od kolotočů... No ale nakonec byl rád, že tam byl, když se o pár měsíců později dozvěděl, že vyhrál. Co z toho plyne? Že je někdy dobrý poslechnout svou matku a vydržet s ní nějaký čas, i když nám jde na nervy :)

A tady je pár Filipových fotek z letošního Velehradu: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/fotogalerie/2011/07/06/desetitisice-lidi-oslavily-svate-cyrila-a-metodeje/ 

Filip se teď bude o pátku 7. července do 17. července pohybovat s foťákem na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti, kde bude dokumentovat Slovácké léto. Je tam zajímavý program - od kultury až po sport. Návštěvníci se mohou těšit na vystoupení Evy Farné, skupiny Xindl, plážový volejbal, folklor, plážovou házenou (ta bude v Kunovicích), výuku salsy a kotel dalších věcí. Tak se přijďte pobavit do Uherského Hradiště, kde je moc dobře...

Všechny zdravím a přeji krásný den z Taiwanu Lenka

Je noc a venku vyhrává cimbálová muzika Friška. Spolu s ní zpívají i ostatní členové Kyjovánku. Sedím u počítače, zpracovávám fotky a chystám článek na web. Člověk by si mohl říct, že je takový obyčejný, pracovní den. Ano, byla by to pravda, kdybych právě neseděla ve vysokoškolské koleji v městě Yilan na Taiwanu...

Děcka dole ve tmě hrají Čerešničky, čerešničky, čerešně. A potom následuje jedna písnička za druhou. Po ní je vždy z ulice slyšet potlesk mladých, usměvavých Taiwanců. Ne, není žádné vystoupení v rámci mezinárodního festivalu. Kdepak! Ten bude zahájený až v sobotu odpoledne! To si děcka z Kyjova hrají a zpívají jen tak pro radost... Nějak mne to bere za srdce, když kdesi v daleké zemi v Asii slyším znít naše písničky...

Přemýšlím o té partě mladých lidí, ke kterým jsem se dostala ani nevím jak... Je jim od deseti do osmnácti a ve folkoru toho přitom mají už hodně za sebou. Když jsem se jich před odletem ptala, jak dlouho tančí, zpívají a hrají, tak jsem od mnohých dostávala odpovědi: "Deset, jedenáct, dvanáct let..." Představte si někoho s dvanáctiletou praxí v oboru, který se díky své špičkové práci dostal k reprezentaci naší země v daleké asijské zemi. Ne, to nejsou žádní břídilové. Oni fakt něco umí... Něco, nač mohou být hrdi nejen oni, ale také všichni obyvatelé naší země. Na rozdíl od některých (nebo mnoha???) politiků jsou skvělými reprezentanty naší maličké země s tak bohatými kulturními tradicemi. Díky Kyjovánku se teď o ní mohou dozvědět i lidé na druhém konci země. Možná to bude pro některé z nich důvod podívat se, kde ta Czech republik v Europe vlastně leží...

Všechny zdravím a přeji Vám dobrou noc, protože tady už je půl jedenácté v noci a mně se chce ukrutně spát....

Lenka

P.s. Pár fotek a zprávičku z dneška najdete v sekci Taiwan na www.kyjovanek.eu

Sotva jsem dala uložit tento článek, tak u mých dveří zaklepal taiwanský student od vedle, který je našim průvodcem a pomocníkem. Na svém počítači mně pak pustil zprávu z dnešní tiskové konference. Více zde: https://youtu.be/QhOk4VeA4fQ a tady je zpravodajství v další televizi, kde se dokonce občas mihnu i já, jak zuřivě fotím :D https://youtu.be/8jbwxPV0jOg

Vedro, vedro, vedro..., tak by se dal charakterizovat první dojem z Taiwanu. Potom ale také milí lidé, kteří jsou ochotni kdykoliv pomoct. Při přivítání na letišti včera všechy členy Kyjovánku ověnčili věnci květin a na hlavu jim posadili klobouky. Nechápu, proč do toho zapojili i fotografku :)

Moment překvapení. Foto: František Vašulka

O tom, co jsme dnes prožili, se více dozvíte zde: 

https://www.kyjovanek.eu/taiwan.php?lang=cz

Dnes jsem vzpomínala na všechny, kdo jste byli na Velehradě.... Zdravím a všem přeji krásné prázdniny!!!

Lenka

Já už jsem se na Jízdu králů do Hluku v neděli nedostala, protože jsem odlétala na Taiwan. Jízdu ale fotil Filip. TAdy je pár fotek, jak to tam vypadalo: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/zlinsky/fotogalerie/2011/07/04/i-pres-dest-slavili-v-hluku-jizdu-noveho-krale/

A tady jsou fotky i zpravodajství z cesty Kyjovánku na Taiwan i z příjezdu na místo samé. 

http:/www.kyjovanek.eu/taiwan.php?lang=cz 

Padám únavou. Letěli jsme patnáct hodin a v letadlem jsem téměř nespala, takže musím jít... Do teď mi tu zurčila klimatizace, ale už mně šla na nervy, tak jsem ji vypnula...  Po pár minutách je tu ale nedýchatelno, takže ji asi zase zapnu...

Všechny zdravím a přeji Vám dobrou noc, protože tady je o sedm hodin více než u nás, takže já valím spát... Ráda bych dnes a zítra byla také na Velehradě, ale člověk holt nemůže být všude, tak tam na nás vzpomeňte...

Lenka

O tom, jak to vypadalo na Dolňáckých slavnostech v Hluku, se mohou zájemci dozvědět zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18856/

O nedělní Jízdě králů budou informace na www.ostrozsko.cz a velká fotoreportáž od Filipa pak na www.aktualne.cz

Všechny zdravím a valím, abych stihla ještě dnes odletět  - směr Taipei na Taiwanu, odkud se budu snažit posílat zpravodajství.

Krásné léto všem! Že prší? Nevadí! Já se spíš obávám, že se tam kdesi daleko uvařím....

Lenka

Ač to včera zpočátku vůbec nevypadalo, tak se nakonec páteční den Dolňáckých slavností vydařil. Na návštěvníky dokonce v podvečer svítilo sluníčko. Spoustu fotek, které jsme včera v Hluku udělali já i Filip, můžete vidět zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18854/ Je tam i nějaký text. Píše se v něm třeba o tom, jak se někteří lidé marně těšili, že bude polní mše svatá u kapličky na Babí hoře. Hlavním důvodem údajně bylo, že byl u kapličky podmáčený terén. Byla jsem tam, takže mohu s klidným svědomím říct, že tam ta mše klidně mohla být... Pan farář ale měl obavy, že by věřící měli mokrá kolena, proto bohoslužbu přesunul do nedalekého areálu solární elektrárny.

Ve stanu, kde se mše svatá sloužila, byly na stolech zákusky, koláčky a také pití. Po obřadu zde totiž pokračovala oslava padesátin majitele oné elektrárny pana Josefa Trubačíka. Účastníky bohoslužby proto vítala krojovaná děvčica s koláčky a také se nabízela štamprle slivovice. O nějakém eucharistickém půstu neměli vítající evidentně ani tušení. Jejich tvrzení, že to pan farář dovolil, jsem moc nevěřila. Kdo měl ale zájem, mohl hodovat. K mání byla i bečka piva.

Musím se přiznat, že jsem takovou bohoslužbu ještě nezažila. Více se dočtete ve výše uvedeném odkazu na stránkách Mikroregionu Ostrožsko.

Všechny zdravím a přeji Vám krásný víkend bez deště... Lenka

Od včerejška v Blatnici leje jako z konve. Potoky z nebe valily celou noc a olověně temné nebe nedává moc nadějí, že by se mělo nějak vyčasit... Předpokládám, že to stejně vypadá  přes kopec ve zhruba deset kilometrů vzdáleném Hluku, kde se právě dnes měly naplno rozjet Dolňácké slavnosti. Kurnik... Je mně líto pořadatelů... Tolik jim to dalo práce, a jestli nevyjde počasí, tak víte, nač to všechno bude...

Páteční a sobotní program by asi šlo částečně přesunout pod střechu sportovní haly, která je v Hluku hodně veliká. Atmosféru pod širým nebem to ale samozřejmě nikdy nenahradí. Tolik bych Hlučanům přála, aby se do večera vyčasilo a vše mohlo proběhnout tak, jak bylo naplánované. Včera mně říkal pan farář, že pokud by pršelo, tak by polní mše svatá u kapličky na Babí hoře, která se tam dnes od 18. hod. měla uskutečnit teprve potřetí, nebyla :( V případě té hrůzy, co je teď za oknem, by se asi také jen těžko jela na hřišti Freestylová jízda... Těšilo se na ni tolik mladých lidí.. To ale nemám  ověřené, takže raději ať každý volá pro případné aktuální informace na Městský úřad v Hluku.

Všechny zdravím a přeji, aby už přestalo pršet. Myslím, že deště bylo pro tyto dny už dost... Voda opět ukázala spíš nemilosrdnou tvář. Zvlášť na Zlínsku hnusně řádila. Jeden muž je pohřešovaný a zřejmě se utopil.... A valí z nebe dál... Jakoby voda chtěla spláchnout všechnu špínu této země....

Lenka

Venku bylo počasí, že by člověk psa nevyhnal. Kostel sv. Vavřince v Hluku se ale stal příjemným útočištěm pro všechny, kdo si ve čtvrtečním podvečeru nenechali ujít premiéru Královské mše svaté. Poté někteří zamířili na faru, kde byl košt košer a mešních vín. Jiní ale zůstali v chrámu, protože zde program pokračoval koncertem hradišťského sboru Svatopluk.

Já jsem využila toho, že jsem byla v Hluku a zajela do provozovny Kataríny Šimčíkové. Věděla jsem, že se za zdmi tohoto domu ukrývají tisíce koláčků. Nebyla jsem ohlášená, lilo jako z konve, bylo už téměř osm hodin večer, takže by nebyl žádný div, kdyby mně paní Šimčíková řekla, abych jí vlezla na záda, protože toho má za celý den plné zuby. Nejdřív jsem totiž zazvonila na provozovnu, ale pracovnice, co měly noční službu, mně řekly, že fotit mohu jen se souhlasem paní majitelky, která bydlí o dva baráky dál. Tak jsem to šla s obavami zkusit.

Otevřela mně milá a usměvavá paní, která se mnou doopravdy do té provozovny šla, abych mohla udělat nějaké fotky. Lidi, tam to vonělo! Máslem a vanilkou, že to ani nelze popsat! A dokonce se nechal vyfotit i pan Šimčík, který připravoval koláčky k páteční expedici. A to mne přitom jeho žena Katarína varovala, že ten se tedy určitě fotit nenechá. Nakonec jsem ochutnala vynikající koláčky, jaké jsem asi ještě nikdy v životě nejedla a také udělala pár fotek žen, které celou noc vařily knedle. Byly jich tři stovky...

Na fotky a textík se můžete kouknout zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18833/

Všechny zdravím a obyvatelům Hluku i všem návštěvníkům města přeji, aby se Dolňácké slavnosti, které mají v neděli vyvrcholit slavnou Jízdou králů, vydařily a nepršelo.... Lenka

Kyjovánek na Taiwanu čeká neuvěřitelná směsice národů a kultur. Více informací zde:

https://www.kyjovanek.eu/taiwan.php?lang=cz

Do odletu Kyjovánku na Taiwan zbývá pouhých pět dnů... Není proto divu, že jsem dnes začala pomalu balit. Čtvrtek až sobotu totiž prožiji v Hluku, kde jsou Dolňácké slavnosti. Musím nasbírat materiálů, co poberu. Slavnou Jízdu králů ale už v neděli neuvidím, protože právě to je den našeho odletu. Naštěstí ale budu mít v Hluku dobré lidi, kteří budou vše dokumentovat, abychom mohli v zářijovém vydání časopisu Krajem svatého Antonínka zveřejnit rozsáhlou reportáž.

Je to tak... Až v září, protože červencové vydání je už v tiskárně. Mezi žehlením a balením jsem ještě teď v noci naklovala další tiskovou zprávu Kyjovánku. Do Kyjova totiž dnes přijeli vzácní hosté. Více zde: 

https://www.kyjovanek.eu/taiwan.php?lang=cz

Tomu, že letím na Taiwan, ale stejně uvěřím až budu sedět v letadle. Zdá se mně to všechno naprosto neuvěřitelné. Víc napíšu snad jindy... Teď valím spát. 

Všechny zdravím a přeji Vám krásné léto s mnoha úžasnými zážitky...

Lenka

Kdo by chtěl vidět pár fotek, které jsme s Filipem ve Strážnici nafotili pro www.akualne.cz, může kouknout sem: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/zlinsky/fotogalerie/2011/06/26/straznici-rozezpivaly-a-roztancily-tisice-folklori/

Všem přeji klidný pracovní týden Lenka

Za šestašedesát let existence si Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici vybudoval mimořádnou pozici na nebi folkloru. Právem dnes patří mezi špičky na celém světě. Pořadatelé proto vždy pozvou jen ty soubory, muzikanty a sólisty, kteří zaručují kvalitu. 

Pro cimbálovou muziku Friška, která je nedílnou součástí folklorního souboru Kyjovánek, bylo proto velkou ctí, že mohla vystoupit v sobotním programu Muzičky. V amfiteátru skanzenu dále zahrály lidová muzika Sluníčko z Rokycan a detská ľudová hudba Čečinka ze Základné umelecké školy Jozefa Kresánka z Bratislavy. Vloni v říjnu se všechny muziky zúčastnily mezinárodní dílny dětských muzik s názvem Muzičky. Pod odborným vedením Zdeňka Vejvody (Sluníčko), Pavla Varmuži (Kyjovánek) a Jána Kružliaka (Čečinka) během pěti dnů nacvičily šest hudebních úprav. Společně se pak s nimi představily na koncertech ve Veselí nad Moravou, Uherském Ostrohu a nyní při MFF Strážnice 2011. 

Členové CM Friška se tak místo myšlenek na balení kufrů na dalekou cestu, protože už za týden (3. 7.) odlétají na Taiwan, soustředili hlavně na svůj výkon. Rozhodně totiž nechtěli zklamat důvěru, která jim byla dána.

CM Friška z Kyjova zahrála na MFF Strážnice 2011 v sobotním pořadu Muzičky.

 Muzikanti z CM Friška mají důvod k radosti, protože se jim daří.

CM Friška je nedílnou součástí Kyjovánku, který bude Českou republiku v červenci reprezentovat na mezinárodním folklorním festivalu na Taiwanu.

Mezi více než dvěma tisíci účinkujících na Strážnických slavnostech byli k nepřehlednutí Horňáci. Více zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18776/

Všechny zdravím a přeji krásnou neděli! Lenka

V šestatřiceti pořadech na Strážnických slavnostech letos vystoupí na dva tisíce účinkujících z České republiky a dalších dvě stě padesát ze zahraničí. V rámci festivalu zahraje třináct cimbálových muzik a pět dechových hudeb. Soutěže O nejlepšího tanečníka verbuňku se zúčastní pětačtyřicet mladých chlapů a ve skanzenu bude k vidění třiadvacet lidových řemeslníků.

Takový je suchý výčet statistických údajů letošního Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. Kdo si ale Strážnici oblíbil, moc dobře ví, že o číslech to vůbec není. Tento festival také není jen o fokloru. Především je o setkání. O setkání lidí, kteří si folklor, písničky a tradice našich předků, které jsou tím nejcennějším národním bohatstvím, zamilovali. Do Strážnice jezdí vyspělé publikum, které dokáže ocenit dobré výkony účinkujících.

Už včera to bylo slyšet na Bludníku, kdy vstupy jednotlivých souborů a muzik přerušoval spontánní potlesk a výkřiky. Všechno ale vypuklo už ve čtvrtek dopoledne vystoupením zahraničních souborů pro školy. Letos do Strážnice přijeli zástupci Bulharska, Ruska, Turecka, Venezuely a Slovenska.

Celé město jen září barvami. Kdo ještě váhá, jestli tento velký svátek folkloru navštívit, má stále čas. Vždyť právě v sobotní odpoledni projde městem průvod, vyvrcholí soutěž verbířů na stadiu Zahrada a ve skanzenu zahraje v pořadu Muzičky také cimbálová muzika Friška, která jede už za týden s Kyjovánkem na Taiwan.

V pozdním odpoledni pak skanzen zaplaví na tři stovky poutníků. Proč? Pod širým nebem se zde odehraje pouť ke svatému Antoníčku. Chystají se na ni krojovaní z Horňácka i Dolňácka. Tož přijďte sa podívat. Pokud vydrží počasí, tak určitě bude nač.

 Všechny zdravím a přeji pohodový víkend Lenka

 A tady je pár fotek z pátečního zahájení festivalu ve skanzenu a poté i na stadionu Bludník:

https://fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/folkorni-akce/mff-straznice-2011/

Tisková zpráva Kyjovánku před odletem na Taiwan 21. 06. 2011

Kyjovánek vítězí a bojuje s kilogramy do letadla

Kyjovánek před odletem na Taiwan sklízí úspěch za úspěchem. Ve finále celostátní přehlídky folklorních souborů v Jihlavě opět získal už popáté nejcennější ohodnocení odborné poroty, které lze v České republice získat.  Tentokrát Kyjovánek uspěl s pásmem„Fašaňk“, za nějž dostal zvláštní ocenění poroty „Za ucelený jevištní tvar s výrazným propojením muzikantů a tanečníků“.
Své zastoupení měli malí Kyjovjáci také ve všech třech kategoriích soutěže verbířů na Kunovském létě. Martin Ott zde ve druhé kategorii vybojoval druhé místo. Martin Vašulka pak vyhrál třetí kategorii. Malí folkloristé ale nežijí jen úspěchy. Minulý pátek si udělali čas a zpěvem i tancem přišli potěšit seniory v kyjovském domově důchodců.

Před odletem do dalekého Taiwanu pokračují v poctivém tréninku. Na zkouškách se minulý týden scházeli každý den. Zároveň ale už musí myslet i na to, aby se pořádně sbalili, nic důležitého nezapomněli doma a přitom se s kroji i hudebními nástroji vešli do váhové limitu letecké společnosti.

Na palubu letadla si totiž každý může vzít zavazadlo do sedmi kilogramů. Další zavazadlo pak může vážit jen patnáct kilo. „Největší starost mně dělá přeprava cimbálu. Už jsme do Kyjova přivezli z Uherského Hradiště speciální bednu do letadla. Samotná váží padesát kilogramů a i s cimbálem sto padesát kilo. Letecká společnost nám přitom chce přepravit maximálně sto kilogramů. Věřím, že se nějak dohodneme. Vždyť s tímto speciálním obalem už takto letadlem cestoval Hradišťan, Cifra i Čechovci. Jinak samozřejmě počítáme a ubíráme kilogramy, kde se jen dá. Basu si například nevezeme. Máme ale přislíbeno, že nám ji půjčí na místě. Domlouváme také třeba půjčení či zakoupení palic na chlapecké hry. Zřejmě budou z bambusu. Tak s tím kluci ještě nevystupovali,“ prozradil něco z náročných příprav odletu manažer Kyjovánku František Vašulka.

Poté připustil, že stále ještě chybní nějaké peníze na pokrytí nákladů. „Věřím, že vše dobře dopadne,“ řekl Vašulka. Dětem bylo doporučeno, že by měly být očkovány proti hepatitidě A. Očkování ale není povinné.

  Info o dopravě:

Kyjovánek odjíždí z Kyjova autobusem na letiště do Vídně v neděli 3. 7. zhruba ve 14. hod.

Z Vídně se  pak odlétá v 19.35 s mezipřistáním Bangkoku. Let potrvá 15:30 hod. V Taipei Kyjovánek přistane v 17.05 hod. tamního času (v Taiwanu je o pět hodin více než v České republice). O dopravu z Taipei do Yilan, kde se uskuteční mezinárodní folklorní festival, se postarají pořadatelé festivalu

Domů pak bude soubor z Taipei odlétat 23. 7. ve 22.45 hod. Ve Vídni by mělo letadlo přistát 24. 7. v 8.45 a do Kyjova by se pak výprava měla vrátit zhruba okolo 14. hod.

Tato sympatická parta mladých lidí bude reprezentovat Českou republiku na folklorním festivalu v Taiwanu. Foto: Lenka fojtíková

A kdo na Taiwan  pojede? Tady je kompletní seznam všech účastníků zájezdu:

Adéla Klingelová (17)         Aleš Amler (15)

   Denis Michna (16)             David Vašulka (17) 

 Dominik Sedláček (12)      Eliška Fialová (17) 

  Eliška Pekárková (14)     Eva Šikulová (10)

 Jonáš Sasín (10)            Hana Zálešáková (10)

Kateřina Sedláčková (17)    Klára Fialová (16)

 Klára Hochmanová (17)    Klára Kašná (13)

  Martin Ott (12)             Martin Pelikán (15)

Martin Vašulka (14)          Matěj Zálešák (15)

 Silvie Svitálková (16)      Veronika Sedláčková (16)

 Vojtěch Kašný (16)         Hana Vašulková (41), vedoucí souboru

Hana Vašulková (41), vedoucí souboru, folkloru se věnuje od útlého dětství – říká, že celý život…

Denis Michna (16), student Klvaňova Gymnázia v Kyjově, tanečník, folkloru se věnuje dvanáct let

Eva Šikulová (10), žákyně 4. třídy ZŠ Újezd Kyjov, tanečnice, folkloru se věnuje tři roky

Martin Vašulka (14), žák 7. třídy ZŠ Joklík, Kyjov

Klára Kašná (13), žákyně 7. třídy ZŠ Újezd, Kyjov, folkloru se věnuje 7 let

Vojtěch Kašný (16), student Střední odborné školy průmyslové Edvarda Beneše v Břeclavi, hráč na violu

Aleš Amler (15), student Klvaňova gymnázia Kyjov, tanečník, folkloru se věnuje11 let

Kateřina Sedláčková (17), studentka Klvaňova gymnázia Kyjov, folkloru se věnuje dvanáct let, cimbalistka

David Vašulka (17), student Klvaňova Gymnázia Kyjov, primáš cimbálové muziky

Eliška Fialová (17), studentka Klvaňova Gymnázia Kyjov, folkloru se věnuje 12 let, tanečnice

Hana Zálešáková (10), žákyně ZŠ Dr. Joklík, Kyjov, folkloru se věnuje tři roky

Klára Fialová (16), studentka Střední umělecké a průmyslové školy v Hodoníně, folkloru se věnuje 11 let tanečnice a hráčka na flétnu

Matěj Zálešák (15), student Klvaňova gymnázia Kyjov, folkloru se věnuje 10 let a poslední čtyři roky hraje také na basu

Eliška Pekárková (14), žákyně ZŠ J. A. Komenského v Kyjově, folkloru se věnuje 11 let, tanečnice a hráčka na zobcovou i příčnou flétnu.

Silvie Svitálková (16), studentka Klvaňova Gymnázia Kyjov, folkloru se věnuje 12 let, tanečnice

Jonáš Sasín (13), student Klvaňova Gymnázia Kyjov, folkloru se věnuje čtyři roky, tanečník

Adéla Klingelová (17), studentka Klvaňova Gymnázia Kyjov, folkloru se věnuje 11 let

Dominik Sedláček (12), žák 7. třídy ZŠ Masarakova Ždánice, folkloru se věnuje čtyři roky

Veronika Sedláčková (16), studentka Obchodní akademie Veselí nad Moravou, folkloru se věnuje 12 let.

Martin Ott (12), žák 6. třídy ZŠ Dubňany

Klára Hochmanová (17), studentka Klvaňova Gymnázia Kyjov, folkloru se věnuje 12 let, tanečnice

Martin Pelikán (15), žák 9. třídy ZŠ J. A. Komenského v Kyjově, tanečník a hráč na housle, folkloru se věnuje 12 let

Co jsou Celostátní přehlídky dětských folklórních souborů:

Celostátní přehlídky dětských folklórních souborů se konají každé dva roky. Z pověření Ministerstva kultury je pořádají NIPOS-ARTAMA a Dům kultury odborů, s. r. o. Jihlava ve spolupráci se Sdružením pro dětskou taneční tvořivost Praha, FoS ČR a NÚLK. Krajské (regionální) výběrové postupové přehlídky pořádají regionální sdružení FoS ČR a další kulturní subjekty ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA. Smyslem přehlídky je nesoutěžní formou přehlídkových vystoupení prezentovat různé formy a způsoby výchovné a umělecké práce dětských folklorních souborů a skupin Čech, Moravy a Slezska, vytvořit prostor pro předávání zkušeností, vzájemnou inspiraci a kontakty dětí i vedoucích, a tím přispět k uchovávání tradic lidové kultury s ohledem k lokální příslušnosti dětí i plnění usnesení vlády ČR č. 571 z 11. 6. 2003 ke Koncepci účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice.

Systém postupových přehlídek je nastaven s přihlédnutím k aktuálnímu stavu oboru tak, že ve folklorním regionu Čechy spojuje jednotlivé kraje, zatímco na Moravě a ve Slezsku respektuje jednotlivé folklorní regiony. Lektorský sbor krajské (regionální) postupové přehlídky dále navrhuje jedno vystoupení k přímému postupu na celostátní přehlídku a doporučuje v pořadí další dva soubory programové radě celostátní přehlídky do širšího výběru a na další vrcholové akce oboru.

Programová rada má možnost dle aktuálních výsledků krajských (regionálních) přehlídek a vzhledem k celkovému dramaturgickému plánu celostátní přehlídky doporučit ještě další jeden až dva soubory k postupu. Součástí každé přehlídky je rozborový seminář s vedoucími souborů vedený lektorským sborem. Jeho smyslem je formou veřejné diskuse (besedy) seznámit vedoucí souborů s klady i problémy vystoupení s cílem kvalifikovaně a citlivě poradit a inspirovat.
Letošního ročníku se zúčastnilo 15 souborů z ČR, které uspěly v krajských kolech. Jihomoravskému krajskému kolu předcházela oblastní kola: Brno-město, Brno-venkov, Podluží, Horňácko, Strážnicko, Hanácké Slovácko a Kyjovsko.

Kyjovánek se těchto přehlídek účastní od roku 1999, tedy od začátku svého působení.
1999 - pásmo „Vojáci a Berušky“ – postup do krajského kola
2001 – pásmo „Probouzení“ – postup do krajského kola
2003 – pásmo „Otvírání studánek“ – postup do celostátního kola
2005 – pásmo „Mlynáři“ – postup do celostátního kola, zvláštní ocenění poroty „Za nápadité využití námětu a citlivé vedení dětí k přirozenému a přesvědčivému výrazu v taneční a hudební Interpretaci“
2007 – pásmo „Čertice“ - postup do celostátního kola
2009 – pásmo „Pečení chleba“ - postup do celostátního kola, zvláštní ocenění poroty „Za vyváženost hudebně taneční kompozice ve všech jejích složkách“
2011 – pásmo „Fašaňk“ - postup do celostátního kola, zvláštní ocenění poroty „Za ucelený jevištní tvar s výrazným propojením muzikantů a tanečníků“

 

Fotky z celostátního kola 2011 naleznete zde : https://kyjovanek.eu/showdir.php?lang=cz&dir=album/110611_prehlidka&col=3&row=2&page=11

www.kyjovanek.eu

Dnes jsme byli celý den na Antonínku. Více zde:

www.antoninek.cz/?topic=hlavni-pout-se-vydarila

Byl to krásný den se setkáním se spoustou výborných lidí....

Zdravím a přeji pěkný pracovní týden, kdy se Vám bude vše dařit... Lenka

Zdravím všechny, kdo se vytrvale vrací na tyto stránky, přestože v posledních dnech nejsou aktualizovány, jak bych si představovala. Když to řeknu jednoduše, tak prostě nestíhám. Momentálně jsem ráda, že se mně daříí aktualizovat web svého zaměstnavatele: www.ostrozsko.cz a farnosti, což dělám z čistého zájmu:

www.antoninek.cz/?page=aktualne Někdy, když nestíhám, tak si říkám, proč to vlastně dělám, jestli náhodou nejsem pořádnej magor, když to po mně ani nikdo nechce... No a k tomu dokončuji časák Krajem svatého Antonínka. Fakt vrcholím... Všechno musím stíhnout do konce příštího týdne. Třetího července totiž odlétám s Kyjovánkem na Taiwan, kde budou reprezentovat naši zemi, protože jsou špičkový soubor. Kromě toho všeho jsem ale psala třeba také rozhovor se zpěvákem Martinem Chodúrem a ještě před odletem musím taky napsat rozhovor s ředitelem a majitelem Kliniky reprodukce ve Zlíně Davidem Rumpíkem. Bylo to moc zajímavé povídání... Zatímco rozhovor s Chodúrem vyjde v měsíčníku Náš Zlín v srpnu, s Davidem Rumpíkem až v září. Všechno chci ale udělat ještě před odletem na Taiwan, abych měla vyrovnané své závazky. Nerada bych nedodržela své slovo...

Že ale na Taiwan letím, tak tomu budu věřit až budu sedět v letadle. Přiznám se, že si toho moc vážím, že si vedoucí Kyjovánku vzpomněli právě na mne a oslovili mě, jestli bych je na daleké cestě doprovázela a vše dokumentovala fotoaparátem i slovem. Na druhé straně si ale také uvědomuji tu obrovskou odpovědnost, aby se vše podařilo co nejlépe. Snad to s pomocí Boží klapne. Přátele, kteří čtou tyto řádky, prosím, aby na mne vzpomněli v modlitbách.

Můj život ale není v poslední době jen práce a veliké starosti. Zažila jsem také velikou radost. Filip v pondělí ve Sloupovém sálu Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě převzal ocenění Student Zlínského kraje. Byla to veliká sláva. Dokonce dojel i pan hejtman Stanislav Mišák. Víte, Filip není  žádný šprt. Spíš vždy patřil mezi studenty, kteří na studium kašlali... A najednou takové ocenění... To víte, že to nebylo za samé jedničky na vysvědčení! Pokud by to bylo podmínkou, tak takové ocenění nikdy nezíská. Jemu vždy stačilo, aby nějak prošel ročníkem. Onu cenu dostal za výhry v různých fotografických soutěžích. Hlavně asi za Czech Press Photo v kategorii junior.

Jak říkám... Sláva to byla veliká. Moderátor dělal s úspěšnými studenty rozhovory. Každého se mimo jiné ptal, komu by oni sami ono ocenění dali. Padaly tam takové moudré odpovědi, jako že učitelovi, panu ředitelovi, trenérovi... No a když se dostal k mikrofonu Filip, tak řekl, že by tu cenu dal své mamce, která je taky fotografka, je tady a fotí (ukázal na mne!!! ), podporuje ho a nebýt jí, tak by těch úspěchů  nikdy nedosáhl. Celý sál se koukal na mne a já, kdybych se uměla červenat, tak bych byla červená až na zadku, jsem měla jen stáhlou smyčku v krku a chtělo se mně moc brečet. Nemohla jsem ale, protože jsem musela fotit...A tak jsem pak jen po předání oné ceny přešla až dozadu sálu a tam si otřela z očí slzy, protože je nešlo zastavit. Hlavou mně letělo, jak měl Filip v útlém dětství problém a vůbec nebylo jisté, jestli bude chodit. Musela jsem s ním v roku cvičit Vojtovu metodu a nebyla to žádná sranda. Jak to pak vůbec nebylo lehké, když jsme před pěti lety zůstali sami dva v obrovským baráku. Byli jsme sami dva na radosti i starosti, které život přináší.

No a kdesi vzadu byly také obavy a strach, jestli druhý den udělá ústní zkoušky v oboru fotograf. Jo... Dnes už vím, že je udělal. Dokonce na jedničku. Nemyslete si ale, že by se nějak šprtal... Kdepak! Kašlal na to... Ze soboty na neděli se vrátil z nějaké pařby nad ránem a já měla nervy v kýblu, že se neučí.. Pořád říkal, že bude mít štěstí... A fakt ho měl... "Mami,vytáhl jsem si čtyřku. Hned jsem si říkal,  že to bude určitě něco dobrého, protože jsem se čtvrtého narodil." A fakt to byla dobrá otázka - portrét. "Napovídal jsem jim toho kotel. A mohl jsem ještě dál povídat, ale to už se dívali na budíček, protože už bylo po limitu. Taky jsem udělal fórek, takže jsem je rozesmál," vykládal mně po zkoušce do telefonu. A potom přišla SMS: "Mámo, tak jsem fotograf. Dal jsem to za jedna."

Dá se popsat radost matky? Nedá... To se musí zažít... To pochopí jen matky, které něco podobného zažily... Radost byla ale ještě větší, protože starší syn Honza obhájil svou bakalářskou práci a udělal v pondělí taky státnice. Už jsem to psala na Facebooku: Byla to prostě MEGA RADOST :) Už Vás nebudu unavovat. Tím vším jsem ale žila poslední dny. Nejen prací ale také radostí ze svých dětí, což je přece super ne?

Na závěr tohoto psaní dám pár odkazů na články, které jsem dávala na různé weby. Je to hlavně pro ty, kdo nechodí na Facebooku, kam to obyčejně hodím hned.

Tady jsou aktuální zprávy, co se v posledním týdnu dělo na Antonínku: 

https://www.antoninek.cz/?topic=druhy-den-duchovni-obnovy-na-antoninku a tady: 

https://www.antoninek.cz/?topic=antoninek-zazil-pred-domaci-pouti-zatezkavaci-zkousku a tady píšu o oslavě svátku svatého Antonína Paduánského: 

https://www.antoninek.cz/?topic=verici-na-antoninku-slavili-svatek-sv-antonina-paduanskeho tady je něco o pokračujících opravách farního kostela v Blatnici: 

https://www.antoninek.cz/?topic=oprava-kostela-pokracuje Na stránkách mikroregionu Ostrožsko se zase zájemci dočtou třeba o Horňáckém kosení, kde fotil Filip: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18644/ zajímavá byla ale i módní přehlídka v Blatničce: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18636/ Poprvé jsem se pak zúčastnila Antonínkového kosení v Ostrožské Lhotě: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18645/ Pořád říkám, že ve Lhotě jsou perfektní lidé. V pátek se jim tam podařilo otevřít úžasný víceúčelový dům, jehož součastí je také nádherné muzeum. Zdaleka ale nejde o samoté muzeum. Fascinovali mne především lidé ze Spolku přátel historie Ostrožská Lhota. Je tam spousta nadšenců. Někteří z nich hledají archeologické nálezy po katastru obce i okolí třeba už čtyřicet let. Jsou tam ale i mladí zapálení chlapi, kterým v pátek při otevření muzea svítily oči radostí... Více zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18728/ No a to zatím stačí... Zítra je na Antonínku Hlavní pouť, na které bude kázat a odpoledne mít přednášku skvělý kazatel P. Vojtěch Kodet. Až o tom něco napíšu, tak sem dám link. Také musím napsat ještě čerstvé informace o Kyjovánku. Jo Kyjovánek byl také důvod, proč jsem si změnila záhlaví tohoto webu. Jo, jo... Jsou úžasní. Pokud s nimi fakt odletím, tak sem budu dávat pravidelné zpravodajství, co zažíváme při putování po daleké zemi...

Na závěr všem přeji radost a pokoj v srdci Lenka

Včera mně mailem přifrčel podnikový časopis, ve kterém jsem se dočetla, že v rámci firmy existuje soutěž, kdo z redaktorů nasází více článků na web. Za duben, kdy jsem nastoupila okolo desátého dne v měsíci, jsem se s osmapadesáti články umístila v rámci celé republiky na třetím místě. Koukla jsem na květen a zjistila, že mám přes sedmdesát článků. Kdybych k tomu přičetla mé aktualizace, co dělám pro mikroregio Ostrožsko, Antonínek a tento web, tak bych suveréně vyhrála :)

Stejně ale této soutěži nepřikládám žádný význam... Je přece rozdíl, jestli někdo na web zvesela sází nějaké kraťasy, nebo někdo píše velké články s velkými fotogaleriemi... To je pak hodně jiná práce... Dnes jsem měla relativně volno. Jen jsem napsala o brigádě ve farním kostele. Více zde: 

https://www.antoninek.cz/?topic=velka-brigada-ve-farnim-kostele

A taky jsem vyžehlila kopec prádla... Zítra jedu do Hodonína fotit první svaté přijímání, tak snad vše vyjde...

Všem přeji krásný zbytek víkendu s příjemnými a milými lidmi.... Lenka

Dnes jsem se dozvěděla některý věci, ze kterých je mně na nic a možná i na blití... Tak moc na nic, že tady o nich nebudu psát zatím žádné podrobnosti... Dám sem tedy jen link na informace o opravě kostela, které jsem už včera dala na Facebook. Je mně jasné, že ne všichni tam ale chodí, dokonce znám pár zásadních odpůrců této sociální sítě, proto dávám odkaz i sem. Takže více o opravách blatnického kostela, kde to momentálně vypadá jako po výbuchu bomby, najdete zde: 

https://www.antoninek.cz/?topic=zacaly-velke-opravy-farniho-kostela

Všem přeji krásný víkend. Já mám v neděli fotit první přijímání v Hodoníně, kam se moc těším, protože tam mám spoustu přátel. Víkend bych měla ještě klidnější, kdyby mně jeden známý, o kterým jsem si do konce minulého roku myslela, že je to kamarád, vzal mobil, nebo aspoň odpověděl na mail.... Neudělal to, takže budu muset pracovat ještě víc než bych musela... Často nad tímto člověkem v poslední době přemýšlím.  Nejhorší na něm je, že má dvě tváře. Když někoho potřebuje, tak je milý jako mílius a sladký jako med. Běda ale jak vás nepotřebuje. Pak nebere mobily, nereaguje na SMS ani maily... Smutno je mně z toho smutno... Zvlášť, když jsem se mu vždy snažila pomoct, že jsem si málem zlomila nohu, jak jsem chvátala, když něco potřeboval. Člověk se s tím musí ale srovnat a jít dál. Takový je život...

Mějte se moc krásně. Přeji Vám, abyste potkávali co nejméně lidí s takovými dvěma tvářemi. Věřte, že je z toho člověku na nic... Lenka

Omlouvám se všem návštěvníkům, kteří na tyto stránky přicházejí a marně hledají, že se tady objeví něco nového. Už jsem v sobotu napsala velký článek na blog, ale když jsem ho dala uložit, tak vše zmizelo. No a já už neměla sílu psát něco nového.

Kdo si tady čte, na čem v posledních letech pracuji, tak ví, že téměř nevím, co je to volný čas. Co ale zažívám v posledních týdnech, je tedy úplně fičák. Vezmu to popořádku od té doby, co jsem tady nebyla…

Nejdříve jsem zamířila na otvírání nové kolonády v Sirnatých lázních v Ostrožské Nové Vsi. Moc pěkné to tam mají! Více zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18467/ Tentýž den byla v Blatnici vernisáž malířů, kteří zde tvořili vloni v létě. Více zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18470/

V sobotu jsem pak od rána běhala i s Filipem při Putování po búdách. Více zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18471/ Abych se ten den nenudila, tak jsem pak jela na Lázeňské zpívání v Ostrožské Nové Vsi: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18472/ Pak jsem pokračovala do Zlína, kde byla taneční soutěž. Stovky mladých lidí mne naplnily krásným pocitem, že to s nastupujícími generacemi není vůbec tak hrozné, jak se nás někdy někdo snaží přesvědčit. Reportáž je zde: https://www.ceskydomov.cz/zlin/clanek/na-tancer-cupu-bojovaly-stovky-tanecniku V neděli jsem pak fotila první svaté přijímání Blatnici. Pár fotek je k vidění zde: www.antoninek.cz/?topic=prvni-svate-prijimani

Dobrý pocit z mládí přetrvával i na Benefičním koncertu. V kostele Panny Marie Pomocnice Křesťanů ho uspořádali rodiče ze Zlína, kteří touží, aby zde byla zřízena mateřská škola. Více zde: https://www.ceskydomov.cz/zlin/clanek/beneficni-koncert-podporil-cirkevni-materskou-skolu Ve Zlíně byl v té době také divadelní festival. Při něm jsem se mohla setkat a s ostatními novináři mluvit s hercem Jiřím Langmajerem. Rozhovor s ním je zde: https://www.ceskydomov.cz/zlin/clanek/herec-jiri-langmajer-ve-zline-hraju-pro-nejempatictejsi-publikum

Minulý pátek byl hodně drsný. Mimo jiné jsem byla u toho, jak běžci závodili, kdo rychleji vyběhne do šestnáctého patra zlínské budovy, které všichni říkají Jednadvacítka, nebo také Baťův mrakodrap. Nevím, proč mrakodrap, když má ten barák jen šestnáct pater, ale je to tak… https://www.ceskydomov.cz/zlin/clanek/bezci-zavodili-kdo-rychleji-vybehne-do-sestnacteho-patra-batova-mrakodrapu Ve stejný den byl také závěr mezinárodního divadelního festivalu: https://www.ceskydomov.cz/zlin/clanek/zaver-divadelniho-festivalu-narusila-bourka Den jsem končila v hluboké noci na Noci kostelů, kde byly stovky lidí, což mne hodně překvapilo. Od zlínského kaplana jsem se ale dozvěděla, že v neděli ve Zlíně chodí jen v centru města na mše svaté 1 800 věřících a dalších osm set na Jižních Svazích… Více o zlínské Noci kostelů zde: https://www.ceskydomov.cz/zlin/clanek/noc-kostelu-prilakala-jen-ve-zline-davy-lidi

Po tomto drsném dni, kdy jsem měla ještě asi dvě další reportáže, jsem měla v sobotu fotit svatbu. Když jsem se vzbudila, lilo jako z konve a déšť téměř nepřestal po celý den. Tak to bylo fakt super… Druhý den jsme jeli s Filipem do Boršic, kde on fotil první přijímání a já z toho měla psát reportáž. Více zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18525/ Dále jsem zpracovala reportáž a hodila na web Filipovy fotky z historicky první Noci kostelů v Blatničce. Více zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18523/

V pondělí „krasojízda“ pokračovala zahájením mezinárodního filmového festivalu ve Zlíně. Byla jsem v Čítárně U čerta, poběhala hromadu výstav, setkala se a mluvila se spoustou zajímavých lidí. Více zde: https://www.ceskydomov.cz/zlin/clanek/nejen-filmy-ale-take-citarnu-u-certa-a-hned-nekolik-vystav-nabizi-filmovy-festival

Včera vše pokračovalo… Nejdříve rozhovor s majitelem Kliniky reprodukce ve Zlíně Davidem Rumpíkem, dále nějaké focení, odvoz Filipa do Vizovic, protože chtěl odstěhovat věci z internátu, kde pomalu končí a zase zpět do Zlína. Zde se totiž na Chodníku slávy odhalovaly hvězdy Jiřině Bohdalové a bratrům Vladimírovi a Michalovi Dlouhým. Více zde: https://www.ceskydomov.cz/zlin/clanek/na-chodniku-slavy-byla-v-uternim-odpoledni-poradna-tlacenice

Pak cesta do Kyjova, kde byl benefiční koncert Kyjovánku, který se tak snažil vydělat penízky na letenky do Taiwanu, kam byly tyto šikovné děti pozvány. Jejich vystoupení bylo skutečným zážitkem. Citlivé a vyspělé publiku, které se ve folkloru vyzná, účinkující odměňovalo opakovaně zaslouženým potleskem. Pod čáru dám tiskovou zprávu, kterou jsem pro Kyjovánek napsala a také odkaz na fotky, které jsou zveřejněné na Facebooku.

Už chápete, že to tady neaktualizuji? Tak si říkám, jestli je to vůbec možné, aby jeden člověk toto vše zvládal… Mezitím jsem také vařila, prala a žehlila. Jen nechápu, kdy… Je ale pravda, že většinou chodím spát někdy o půl jedné či druhé ráno. Také je mně naprosto jasné, že se tento fičák nedá dlouho vydržet…

Tož Vás všechny zdravím. Přeji Vám, abyste měli práci, ale abyste se z ní nepo…, jak to teď skoro mám já…. Lenka

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tisková zpráva Kyjovánku 31. 5. 2011 – Benefiční koncert Pomozte nám Vzlétnout

Kyjovánek předvedl, že bude na Taiwanu

vynikajícím reprezentantem naší země

Skvělé výkony předvedl na svém benefičním koncertu Kyjovánek. Citlivé publikum odměnilo devadesát minut perfektní zábavy bouřlivým potleskem.

Kromě Kyjovánku a jeho cimbálové muziky Friška v úterý 31. května v sále Kulturního domu v Kyjově vystoupili také hosté. Nádherně zahrála cimbálová muzika Pavla Růžičky. Dále pak zazpívala Vlasta Grycová ze Strání a Václav Horák. Kyjovánek mezi sebou ale přivítal také vzácné hosty z dalekého Taiwanu. David Lin zazpíval ve své mateřštině. Při zpěvu ho hrou na klavír doprovázela sestra Alice. Právě o Taiwan při úterním benefičním koncertu, který se nesl pod názvem Pomozte nám vzlétnout, šlo. Výtěžek totiž poputuje na podporu cesty Kyjovánku do Taiwanu. V této daleké zemi se v červenci letošního roku uskuteční mezinárodní folklorní festival. Kyjovánek byl vybrán, aby na něm reprezentoval Českou republiku.  Při benefičním kuoncetu návštěvníci viděli pásma Fašank, Z pohádky do pohádky, Svatojánské, Už slunéčko zašlo a Autobus. V devadesátiminutovém programu vystoupili také členové malého Kyjovánku. Hlavní slovo ale měli samozřejmě jejich starší kamarádi, kteří se už těší na prázdninovou cestu do exotické země.

Diváci viděli premiéru

pásma Svatojánské

„Program jsme se snažili dát dohromady tak, abychom ukázali to nejlepší, co umíme. Premiéru jsme dnes měli s pásmem Svatojánské. Budeme s ním vystupovat také při Slováckém roku. Pro návštěvníky bylo určitě zajímavé, že jsme měli pozvané hosty,“ informovala umělecká vedoucí souboru Hana Vašulková.

Zpěvačka Grycová:

Ostudu nám neudělají

„Pozvání jsem ráda přijala. Když jsem slyšela, jak krásně hraje cimbálová muzika Friška, která na Taiwan se souborem pojede, tak jsem si říkala, že nám tam ostudu neudělají,“ prozradila ještě před vystoupením známá vynikající zpěvačka Vlasta Grycová ze Strání.

Mezi více než dvěma stovkami návštěvníků nechyběl ani poslanec parlamentu Zdeněk Škromach a starosta Kyjova František Lukl. 

Město poskytne

souboru půjčku

„Sám jsem folklorem odkojený. Byl jsem členem Kyjovánku a s Hankou Vašulkovou jsem hrál minimálně pět let v cimbálové muzice, takže znám její zanícení a entuziasmus pro věc. Moc to těm děckám přeju. Jsou opravdu skvělí. Reprezentují nejen město, kraj a celou zemi, ale především ukazují kus toho, co je v našich kořenech dobrého, k čemu bychom se měli vracet – k laskavosti, lidskosti, přátelství a pokoře. Myslím si, že je to pro Kyjovánek takové zadostiučinění všech úspěchů, kterých v posledních letech dosáhl. My jim můžeme poděkovat. Pokud ale vycestují a poznají jinou kulturu a svět, bude to pro ně obrovská zkušenost do dalších let dospívání,“ uvedl starosta Kyjova František Lukl. Poté prozradil, že v pondělí kvůli cestě Kyjovánku na Taiwan zasedalo v Kyjově mimořádné zastupitelstvo. To odsouhlasilo, že město půjčí folklornímu souboru čtyři sta tisíc korun na pokrytí nákladů. „Věříme, že se najdou sponzoři, jejichž prostřednictvím se Kyjovánku podaří tuto půjčku uhradit,“ řekl starosta.

Hledání sponzorů

„Stále probíhají jednání se sponzory. Podporu nám přislíbil také Jihomoravský kraj, tak snad se nám podaří peníze na cestu sehnat,“ uvedl manažer souboru František Vašulka. Kyjovánek potřebuje získat především peníze na letenky. Náklady na samotný pobyt v místě konání festivalu hradí pořadatelé, kteří je pozvali.

Členové souboru

jsou vděční rodičům

„Samozřejmě, že se moc těšíme, protože budeme moct poznat úplně jinou kulturu, zvyky a tradice. Myslím, že to bude pro nás všechny hodně velká zkušenost a do budoucna nás to ještě o něco víc stmelí. Věřím, že tam budu moct zužitkovat, co jsem se naučila v angličtině,“ prozradila studentka třetího ročníku gymnázia Adéla Klingelová. S jejím názorem souhlasí i sedmnáctiletá Eliška Fialová. „Všichni jsme velmi vděční rodičům. Bez jejich nemalé podpory bychom nikam letět nemohli. Sice někteří měli nejdříve strach, že nás tam může potkat zemětřesení, povodně, tsunami, malárie a jiné ošklivé věci, ale nakonec nás pustí,“ řekly za všechny členy souboru dívky. Pokud vše klapne, tak by se měl Kyjovánek vydat na cestu 3. července.

https://www.facebook.com/#!/media/set/?set=a.1921922527612.2106273.1228559279

Kyjovánek přijal pozvání na prestižní mezinárodní folklorní festival, který se v červenci uskuteční na Taiwanu. Víc se zájemci mohou dozvědět z tiskové zprávy. Kdo chce tento soubor podpořit, může dojít na benefiční koncert. Více zde:

Tisková zpráva:

Kyjovánek poletí do dalekého Taiwanu

Německo, Itálie, Slovensko, Srbsko, Rusko, Francie, Chorvatsko a nyní i Taiwan! Myslíte si, že je to slogan nějaké cestovní kanceláře? Tak to se moc pletete. Ve všech jmenovaných zemích už vystupoval dětský folklorní soubor Kyjovánek. V červenci bude svým uměním těšit diváky v dalekém Taiwanu.

Přísný výběr

 „Máme obrovskou radost. Nominovala nás Česká sekce CIOFF na základě úspěšného účinkování na celostátních přehlídkách dětských folklorních souborů a úspěšné reprezentaci na CIOFF festivalech. To ale nestačilo. Museli jsme organizátorům poslat informace o souboru a DVD. O tom, že nás vybrali, jsme se dozvěděli teprve na přelomu března a dubna,“ prozrazuje umělecká vedoucí souboru Hana Vašulková z Kyjova.  Právě z její iniciativy před třinácti lety Kyjovánek vznikl. Do Taiwanu se vydají mnozí z těch, kdo stáli u zrodu souboru. „Někteří do něj začali chodit, když jim bylo pouze dva a půl roku,“ připomíná Hana Vašulková.

Vlastní cimbálovka

Za dobu své existence při souboru vznikla také cimbálová muzika. Většina muzikantů přitom vzešla z tanečníků. Dodnes platí, že některá děvčata chvilku hrají a mezitím i tančí. Do Taiwanu se počátkem července vydá jedenadvacet dětí ve věku od deseti do sedmnácti  let. Převahu budou mít ti starší. Samozřejmě, že pojede také muzika.

Festival je velký zážitek

V minulosti už na Taiwanu vystupoval Hradišťánek z Uherského Hradiště a Ostravička z Frýdku Místku. „Snažíme se vždy vybrat soubory, které skutečně něco umí, jsou vyprofilované a dávají záruku dobré reprezentace České republiky. Dále musí být také členy CIOFF. Kyjovánek všechna tato kritéria splňuje,“ míní delegátka Výboru české národní sekce CIOFF Vlasta Ondrušová z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici.  Sama se na Taiwanu zúčastnila konference, takže přímo na místě viděla, jak vše probíhá.

„Nelze to porovnat s žádným z našich festivalů. Trvá totiž měsíc a půl, což je neuvěřitelné. Pořadatelé tam odvádí obrovský kus práce. Není to tak, že by soubory přijely a pak byly po celou dobu na místě. Kdepak! Některé se zdrží týden a jiné třeba čtrnáct dnů. Stále tedy někdo přijíždí a odjíždí,“ popisuje systém Vlasta Ondrušová.

Rodiče se nemusí bát

Podle jejího mínění to bude pro děti obrovská zkušenost, protože se budou moct setkat s vrstevníky z různých koutů světa. Poznají tak na jednom místě mnoho kultur.

Kyjovánek přitom na festivalu pobude téměř celý měsíc. Odlétá 3. července a plánovaný návrat je 23. července. „Rodiče se o děti nemusí vůbec bát. Organizátoři se o malé folkloristy pečlivě starají. Bydlí na vysokoškolských kolejích a kromě samotných vystoupení na ně bude pamatováno se zajímavým programem i ve volném čase,“ připomíná Vlasta Ondrušová.

Zasloužená odměna

„Myslím, že si to ta děcka zaslouží. Tvrdě na sobě deset let pracují. Každé dva roky bývá celostátní soutěž folklorních souborů, kam se každý musí probojovat přes oblastní a krajská kola. Nám se tam podařilo být pětkrát, takže vlastně při každé účasti,“ upozorňuje vedoucí Kyjovánku Hana Vašulková.

Děti se při nácviku schází v tělocvičně kyjovského gymnázia. V úterý trénují muzikanti a v pátek od půl čtvrté do osmi tanečníci. Podle potřeby nacvičují i o víkendech. Na Taiwanu chtějí vystoupit s tím nejlepším, co umí.

Benefiční koncert

Ještě předtím ale uspořádají v Kyjově benefiční koncert na úhradu nákladů na dopravu. „Pomoc nám přislíbilo Město Kyjov, Jihomoravský kraj i ministerstvo kultury. Zatím sice nemáme podepsané smlouvy, ale věřím, že sliby splní. Přesto bychom ještě potřebovali získat další sponzory. To je také důvod, proč uspořádáme 31. května v Kulturním domě v Kyjově benefiční koncert,“ zdůvodňuje iniciativu manažer souboru František Vašulka.

Při vystoupení se představí všech padesát členů Kyjovánku. Koncert začíná v 19 hod.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dětský mezinárodní festival v Yilanu

Mezinárodní dětský folklorní festival se ve městě Yilanu a Taiwanu poprvé uskutečnil v roce 1996. Na konci minulého století vznikl z iniciativy italského, katolického kněze. Tento misionář nejdříve na Taiwanu působil mezi tamními domorodci. Poté postavil kostel, faru a školu. V době, kdy byla země na vysokém ekonomickém vzestupu, inicioval založení festivalu. Hned v roce 1996 byl přizván k účasti Hradišťánek z Uherského Hradiště a v roce 2006 Ostravička z Frýdku Místku.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Něco málo z historie a činnosti Kyjovánku

Kořeny Kyjovánku sahají zhruba do roku 1975. V osmdesátých letech měl až šest skupin dětí různého věku. V současné době v Kyjově pracují dva na sobě nezávislé soubory s názvem Kyjovánek.  Kyjovánek I pracuje pod vedením Hany Vašulkové od roku 1998.

Dnes zde hraje, tančí a zpívá okolo padesáti dětí ve věku od pěti do sedmnácti let. V roce 2007 se uskutečnil nábor dětí předškolního věku, které se lidovým hrám, písním a rytmice učí od svých starších kamarádů.
Ve svých pásmech Kyjovánek zpracovává lidové zvyky, tance a říkadla převážně z Kyjovského Dolňácka. Zabrousí ale i do jiných regionů – třeba na Hradišťsko, Kopanice či Slovensko. Součástí souboru je dětská cimbálová muzika složená z řad tanečníků.

V roce 2008 soubor vydal CD s názvem Hrajte ně husličky. Od roku 2009, tato již mládežnická muzika, vystupuje na samostatných koncertech a hraje u příležitosti rodinných i firemních oslav. Koncem roku 2010 si zvolila název cimbálová muzika Friška.
Soubor se pravidelně účastní soutěžních přehlídek dětských souborů, které se konají každé dva roky. V letech 2003 - 2011 byl vybrán, aby reprezentoval Jižní Moravu v celostátním kole v Jihlavě. V roce 2005 zde získal zvláštní ocenění Za nápadité využití námětu a citlivé vedení dětí k přirozenému a přesvědčivému výrazu v taneční a hudební interpretaci a v roce 2009 zvláštní ocenění Za vyváženost hudebně taneční kompozice ve všech jejích složkách. Každoročně účinkuje na folklórních festivalech doma i v zahraničí (Kyjov, Milotice, Strážnice, Kunovice, Zlín, Znojmo, Brno, Praha, Zubří, Liptál, Jablunkov, Rožnov pod Radhoštěm, Starý Hrozenkov, Velká Bystřice, Krásná Lípa…; Německo, Itálie, Slovensko, Srbsko, Rusko, Francie, Chorvatsko), pravidelně pořádá vánoční vystoupení v kostelech a svým programem se snaží rozdávat radost i v ústavech sociální péče či domovech důchodců.

Všechny zdravím. Jdu z práce do práce a nějak fakt nestíhám. Jsem ráda, že vždy přežiju každý den... Co jsem tady nebyla, tak jsem si odskočila do Koclířova u Svitav, kde byl otec Elias Vella také tam odhalovali sochu blahořečeného Jana Pavla II. Nejela jsem tam pracovně, ale nakonec si ode mne vzal fotku Katolický týdeník a také jsem napsala docela rozsáhlou zprávu pro Fatimský apoštolát.

V pátek jsme pak s Filipem vstávali už po druhé hodině ráno, abychom včas dojeli na Lití k  Otmarovi Olivovi na Velehrad. Podařilo se nám tam dojet asi o tři až pět minut později, takže už bylo po modlitbě, což mne, která chodí všude hodně brzy, moooc naštvalo... Ale přesto to bylo zase moc pěkný....

Odkazy a články, které tady dnes zveřejňuji jsou za posledních pár dnů... Než jsem to sem všechno zkopírovala, tak jsem ani sama netušila, kolik jsem toho udělala... Kdo ví, jak se to dá dlouho vydržet...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli stále dost sil do každého dne... Lenka

Reportáž, kterou u Otmara Olivy natočila Česká televize, je zde: 

https://www.ct24.cz/regionalni/brno/123914-uz-ctvrtstoleti-odleva-vytvarnik-ve-velehradu-bronzove-artefakty/

A tady jsou fotky, co tam nafotil Filip: 

https://www.facebook.com/#!/media/set/?set=a.155398567860695.38574.100001716589304

A já jsem olití napsala článek pro Katolický týdeník, který teď vyjde:

Oliva odléval první část zakázky pro Trnavu

Je pátek před třetí hodinou ráno. Většina lidí je ještě ponořena do hlubokého spánku. Přesto se k jednomu z domů, stojících nedaleko velehradské baziliky, sjíždějí auta s poznávacími značkami hned několika krajů.

V tom domě bydlí se svou ženou Olgou a dětmi známý sochař Otmar Oliva. Do jeho dílny se pomalu trousí přátelé a pomocníci. Příchozí se zdraví. Z vřelých objetí je naprosto jasné, že jsou přátelé a mají se rádi. Mezi hosty je i trnavský arcibiskup Jan Bezák. Přesně ve tři hodiny se všichni scházejí ve slévárně. Před zapálením ohně dostává slovo arcibiskup, který se modlí a dává nastávajícímu dílu požehnání.

„Velmi mě zaujalo Otmarovo dílo na Svaté Hoře u Příbrami. Je to skvostná práce. Jeho umění odpovídá všem parametrům umění a nadčasové krásy. Každý, kdo se na to podívá, ví, že to dělal Otmar Oliva. To je také důležité, protože je to taková stopa jednoho velmi moudrého člověka. V Trnavě mám na starosti katedrálu. Chci, aby byla krásná i v současnosti,“ zdůvodnil výběr umělce arcibiskup Bezák.

Otmar Oliva si v trnavské katedrále Jana Křtitele splní hned několik snů. V nové kamenné podlaze presbytáře umístí dvanáct bronzových hvězd. V šesti z nich budou okolo oltáře zasazeny svícny, v nichž budou vysoké svíce.

Mimo jiné i tyto hvězdy umělec nyní odléval. Další dvě lití budou následovat v září. Součástí zakázky je i nový ambon a křtitelnice. V příštím roce ho pak čeká práce na oltáři. Ten bude mít tři nohy, coby symbol Svaté Trojice. Dále vyrobí také monstranci, kříž na oltář a biskupskou berlu.

„Vždy jsem toužil, abych mohl přímo ze stropu lodi spustit nad oltář věčné světlo. V Trnavě mně to dovolili, za což jsem moc rád,“ pochvaloval si spolupráci se slovenskou stranou umělec.

Kromě zakázky pro trnavskou katedrálu, na které bude pracovat tři roky, odléval Oliva také pamětní desku na kapli svatého Antonína na Blatnické hoře. Bude věnována upomínce 150. výročí narození malíře Joži Uprky. Jeho obrazy totiž toto poutní místo proslavily doma i ve světě.

Lenka Fojtíková

No a tady jsou odkazy, na čem jsem pracovala o víkendu:

Břišní tanečnice v Uherském Ostrohu: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18384/

Burza krojových součástí v Ostrožské Nové Vsi:

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18385/

Soutěž verbířů v Lipově:

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18389/ Kinder

show v Blatnici:

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18390/

Valná hromada Matice svatoantonínské v Ostrožské Lhotě:

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18391/

A abych se náhodou nenudila, tak tady jsou odkazy na aktualizace, které jsem dělala na webu Náš Zlín:

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/pruvodce-pripomina-vystavbu-zlina-v-prvni-polovine-minuleho-stoleti

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/brisni-tanecnice-absolvovaly-narocny-vikend

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/rallysprint-kopna-vyhral-odlozilik-bronz-patri-tarabusovi

Myslíte si, že to může všechno zvládnout jeden člověk? Já si občas říkám, že nemůže... Je ale pravda, že něco mně fotil Filip a na Zlín jsem také dostala nějaké fotky. Na druhé straně jsem to ale musela vše nasázet, což dá také spoustu práce... 

Tolik na vysvětlenou, proč to tady zase až tak moc neaktualizuji... Zase taková nadčlověk nejsem...

Jo a ještě jsem psala také tiskovou zprávu pro Kyjovánek, který se chystá na Taiwan. Ta je tady: 

Tisková zpráva 11. 5. 2011-05-11

Kyjovánek poletí do dalekého Taiwanu

Německo, Itálie, Slovensko, Srbsko, Rusko, Francie, Chorvatsko a nyní i Taiwan! Myslíte si, že je to slogan nějaké cestovní kanceláře? Tak to se moc pletete. Ve všech jmenovaných zemích už vystupoval dětský folklorní soubor Kyjovanem. V červenci bude svým uměním těšit diváky v dalekém Taiwanu.

Přísný výběr

 „Máme obrovskou radost. Nominovala nás Česká sekce CIOFF na základě úspěšného účinkování na celostátních přehlídkách dětských folklorních souborů a úspěšné reprezentaci na CIOFF festivalech. To ale nestačilo. Museli jsme organizátorům poslat informace o souboru i DVD. O tom, že nás vybrali jsme se dozvěděli teprve na přelomu března a dubna,“ prozrazuje umělecká vedoucí souboru Hana Vašulková z Kyjova.

Právě z její iniciativy před třinácti lety Kyjovanem vznikl. Do Taiwanu se vydá mnozí z těch, kdo stáli u zrodu souboru. „Někteří do něj začali chodit, když jim byly pouhé dva roky,“ připomíná Hana Vašulková.

Vlastní cimbálovka

Za dobu své existence při souboru vznikla také cimbálová muzika. Většina muzikantů přitom vzešla z tanečníků. Dodnes platí, že některá děvčata chvilku hrají a mezitím i tančí. Do Taiwanu se počátkem července vydá jedenadvacet dětí ve věku od deseti do patnácti let. Převahu budou mít ti starší. Samozřejmě, že pojede i muzika.

Festival je velký zážitek

V minulosti už na Taiwanu vystupoval Hradišťánek z Uherského Hradiště a Ostravička z Frýdku Místku. „Snažíme se vždy vybrat soubory, které skutečně něco umí a jsou zárukou dobré reprezentace České republiky. Dále musí být také členy CIOFF. Kyjovánek všechna tato kritéria splňuje,“ uvedla delegátka Výboru české národní sekce CIOFF Vlasta Ondrušová.

Sama se na Taiwanu zúčastnila konference, takže přímo na místě viděla, jak vše probíhá.

„Nelze to porovnat s žádným z našich festivalů. Trvá totiž měsíc a půl, což je neuvěřitelné. Pořadatelé tam odvádí obrovský kus práce. Není to tak, že by soubory přijely a pak byly po celou dobu na místě. Kdepak! Některé se zdrží týden a jiné třeba čtrnáct dnů. Stále tedy někdo přijíždí a odjíždí,“ popisuje systém Vlasta Ondrušová.

Rodiče se nemusí bát

Podle jejího mínění to bude pro děti obrovská zkušenost, protože se budou moct setkat s vrstevníky z různých koutů světa. Poznají tak na jednom místě mnoho kultur.

Kyjovánek přitom na festivalu pobude téměř celý měsíc. „Rodiče se o ně nemusí vůbec bát. Organizátoři se o malé folkloristy pečlivě starají. Bydlí na vysokoškolských kolejích a kromě samotných vystoupení na ně bude pamatováno se zajímavým programem i ve volném čase,“ připomíná Vlasta Ondrušová.

 Zasloužená odměna

„Myslím, že si to ta děcka zaslouží. Tvrdě na sobě deset let pracují. Každé dva roky bývá celostátní soutěž folklorních souborů, kam se každý musí probojovat přes oblastní a krajská kola. Nám se tam podařilo být pětkrát, takže vlastně při každé účasti,“ upozorňuje vedoucí Kyjovánku Hana Vašulková.

Děti se při nácviku schází v tělocvičně kyjovského gymnázia. V úterý trénují muzikanti a v pátek od půl čtvrté do osmi tanečníci. Podle potřeby se nacvičuje i o víkendech. Na Taiwanu chtějí vystoupit s tím nejlepším, co umí.

 Benefiční koncert

Ještě předtím ale uspořádají v Kyjově benefiční koncert na úhradu nákladů na dopravu. „Pomoc nám přislíbil Jihomoravský kraj i ministerstvo kultury. Zatím sice nemáme podepsané smlouvy, ale věřím, že sliby splní. Přesto bychom ještě potřebovali získat další sponzory. To je také důvod, proč uspořádáme 31. května v Kulturním domě v Kyjově benefiční koncert,“ zdůvodňuje iniciativu manažer souboru František Vašulka.

Při vystoupení se představí všech padesát členů Kyjovánku. Koncert začíná v 19 hod.

 Něco málo z historie Kyjovánku

Kořeny Kyjovánku sahají asi do roku 1975, v 80. letech měl až 6 skupin dětí různého věku. V současné době v Kyjově pracují dva na sobě nezávislé soubory s názvem Kyjovánek. Naše skupina (někdy označována Kyjovánek I), pod vedením Hany Vašulkové, pracuje od roku 1998. Dnes zde hraje, tančí a zpívá přes třicet dětí ve věku od devíti do sedmnácti let. V roce 2007 s námi začínají pracovat děti předškolního věku, které se lidovým hrám, písním a rytmice učí od svých starších kamarádů.
Ve svých pásmech zpracováváme lidové zvyky, tance a říkadla převážně z Kyjovského Dolňácka, zabrousíme však i do jiných regionů. Součástí souboru je dětská cimbálová muzika, složená z řad tanečníků. Většina muzikantů jsou i tanečníci. V roce 2008 jsme vydali CD „Hrajte ně husličky“. Od roku 2009, tato již mládežnická muzika, vystupuje na samostatných koncertech a hraje u příležitosti rodinných i firemních oslav, koncem roku 2010 vystupuje pod názvem cimbálová muzika FRIŠKA.

Soubor se pravidelně účastní soutěžních přehlídek dětských souborů, které se konají každé dva roky. V letech 2003 - 2009 byl vybrán, aby reprezentoval Jižní Moravu v celostátním kole v Jihlavě. V roce 2005 zde získal zvláštní ocenění "Za nápadité využití námětu a citlivé vedení dětí k přirozenému a přesvědčivému výrazu v taneční a hudební interpretaci" a v roce 2009 zvláštní ocenění "Za vyváženost hudebně taneční kompozice ve všech jejích složkách". Každoročně účinkuje na folklórních festivalech doma i v zahraničí (Kyjov, Milotice, Strážnice, Kunovice, Zlín, Znojmo, Brno, Praha, Zubří, Liptál, Jablunkov, Rožnov pod Radhoštěm, Starý Hrozenkov, Velká Bystřice, Krásná Lípa…; Německo, Itálie, Slovensko, Srbsko, Rusko, Francie, Chorvatsko), pravidelně pořádá vánoční vystoupení v kostelech a svým programem se snaží rozdávat radost i v Ústavech sociální péče, domovech důchodců a pod.

 Dětský mezinárodní festival v Yilanu

Mezinárodní dětský folklorní festival se ve městě Yilanu a Taiwanu poprvé uskutečnil v roce 1996. Na konci minulého století vznikl z iniciativy italského, katolického kněze. Tento misionář nejdříve na Taiwanu působil mezi tamními domorodci. Poté postavil kostel, faru a školu. V době, kdy byla země na vysokém ekonomickém vzestupu, inicioval založení

 Tisková zpráva pro Fatimský apoštolát:

Koclířovu žehná nedávno blahoslavený Jan Pavel II.

Stovky lidí zamířily o první májové sobotě do Koclířova u Svitav. Tentokrát k tomu měli hned několik důvodů. Byla první mariánská sobota, na které přednášel známý a oblíbený exercitátor z Malty P. Elias Vella. Navíc pak byla pod Horou blahoslavenství odhalena socha nedávno blahoslaveného Jana Pavla II.

Spolu s davy věřících jakoby se radovalo celé nebe. Sobotní slavnost totiž doprovázelo nádherné počasí. Ještě počátkem týdne přitom v Koclířově padal sníh.

„Vloni zde byl Evropský kongres světového apoštolátu Fatimy.  „Chtěli jsme určit nějakého patrona kongresu. Jednoznačně z toho vzešel Jan Pavel II. Už tenkrát jsme si přáli, aby zde zůstalo trvalé znamení v podobě jeho sochy. Z finančních důvodů to ale nebylo možné, proto jsme pořídili alespoň obraz. Dále jsme už tehdy Jana Pavla žádali v modlitbách, i když ještě nebyl blahoslavený, o přímluvu,“ zavzpomínala na dobu před necelým rokem pastorační asistentka farnosti Hana Frančáková.

Pár měsíců po kongresu vznikla myšlenka pořídit sochu Jana Pavla II. a trvale ji umístit pod Horou blahoslavenství ve stejnojmenném areálu. To se nakonec podařilo. Odhalení sochy se váže k třicátému výročí atentátu na Jana Pavla II., k němuž došlo v Římě 13. května 1981. Odhalení se navíc uskutečnilo ve stejný čas a tedy i ve spojení s biskupským svěcením nového královéhradeckého biskupa Mons. Jan Vokál. Jeho světitelem na kněze přitom před lety byl právě Jan Pavel II.

Socha byla o první květnové sobotě pouze odhalena. Její posvěcení i celého nového areálu je naplánováno na letošní první sobotu v říjnu. „Předběžně nám účast přislíbil arcibiskup pražský Mons. Dominik Duka. Je to naším velkým přáním a věříme, že vše vyjde,“ prozradil správce koclířovské farnosti P. Pavel Dokládal.

Poté připomněl, že základní kámen nového areálu požehnal první dubnovou sobotu P. Zbigniew Czendlik z Lanškrouna. „Shodou okolností to bylo prvního dubna, kdy jsme si připomínali úmrtí Jana Pavla II.,“ připomněla Hana Frančáková. Z toho důvodu byl také osloven otec Zbigniew Czendlik, protože je to polský kněz. Nakonec také v promluvě uvedl, že spojuje své kněžství s Janem Pavlem II.

Arcibiskup pražský Mons. Dominik Duka už v Koclířově v minulosti požehnal Křížovou cestu na Hoře blahoslavenství a Memoriál Fatimy. Nyní došlo k vzájemnému propojení. Na jedné straně je socha Jana Pavla II. a na druhé Memoriál Fatimy, který zpřítomňuje třetí fatimské poselství. Proto je na vstupní bráně memoriálu v několika jazycích vytesáno slovo Pokání. „Jan Pavel II. přitom spojoval utrpení při atentátu také s třetí částí fatimského tajemství. Do nemocnice si proto nechal přinést třetí část fatimského tajemství, nad kterým meditoval,“ připomněla Hana Frančáková.

Koclířov je sudetoněmecká farnost. Když zde před patnácti lety našla Českomoravské Fatima své nové sídlo, chodily do kostela jen dvě rodiny. „Nyní se zde dějí velké zázraky. Nechávají se pokřtít dospělí lidé, děti chodí do náboženství, je tady pro ně katecheze, vznikla schola a v kostele jsou ministranti. Jde to pomalu, ale vidíme blízkost lidí z farnosti,“ podělila se o zkušenosti pastorační asistentka.  „Památník Jana Pavla II. udělali lidé z farnosti a samotnou sochu usadili mladí muži z Koclířova.  Osobně toto všechno považuji za zázrak,“ řekl správce farnosti P. Pavel Dokládal.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Květnové vydání časopisu Krajem svatého Antonínka je v tiskárně a možná se už zítra začne rozvážet na stánky. A abych se nenudila, dokončuji časopis Náš Zlín. Dnes jsem si do Zlína odskočila na zahájení festivalu Zlínské jaro. První den byl zaměřen na "přemýšlení".

Hodně mne zajímala hned úvodní beseda, která byla věnována současné situaci v médiích. Zazněla tam spousta zajímavých informací... Více zde: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/zlinske-jaro-odstartoval-den-premysleni

V polední přestávce jsem v centru města vyfotila veselé maturanty. Pár fotek je zde: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/maturanti-se-veselili-v-ulicich-zlina

No a na závěr mého dnešního pobytu ve Zlíně jsem se ještě na náměstí potkala s legendárním Karlem Lopraisem. Pár fotek a vysvětlení, proč byl i s Tatrovkou, která třikrát vyhrála slavnou Rallye Paříž-Dakar, ve Zlíně, naleznete zde: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/do-zlina-prijel-karel-loprais

Když jsem se pak vracela k autu, střihla jsem si to jednou boční uličkou, kterou jsem zatím nikdy nešla a viděla, že je zezadu kostela prodejna Karmelitánského nakladatelství. Tak jsem tam vešla a zjistila, že tam prodává můj starej, známej kámoš, který byl dlouhé roky v podobné prodejně v Uherském Hradišti. Nechtěla jsem věřit svým očím. Shodli jsme se, že kdybychom si to naplánovali, tak se to tak nemůže stát. Ve Zlíně je totiž stejně jako já nováčkem. Dělá tam teprve první měsíc....

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli také různá milá překvapení, která potěší... Ze srdce! Lenka

Neonacisté v Brně pohledem Filipa: 

https://fojtikova.webnode.cz/neonaciste-v-brne-foto-filip-fojtik/

Z toho rozhovoru jsem měla fakt strach, obavy. Vedení chce, aby se na titulce časopisu Náš Zlín objevovaly populární osobnosti. Věděla jsem, že do města zamíří čerstvá držitelka Thálie Květa Fialová, a tak jsem se pokusila napsat jejímu kolegovi ze Slováckého divadla. Věděla jsem, že je pan Kubáník i tiskovým mluvčím divadla, tak jsem si říkala, že třeba bude mít pochopení pro nebohou novinářku. A měl. Odpověděl téměř hned a ochotně s rozhovorem souhlasil.

První část úkolu byla za mnou. Teď čekalo to nejhorší. Když jsem si domlouvala onen rozhovor, tak jsem ještě nevěděla, do čeho jdu. To přišlo až v okamžiku, kdy jsem se na něj začala připravovat. V jedné noci jsem stahovala z internetu nekonečné rozhovory, které s paní Květou už novináři vedli. Až v té chvíli jsem zjistila, že se o ty dva herce hodně zajímá i bulvár. Špekulují už dlouho dobu, co ti dva vlastně mají kromě herectví společného.

Po stáhnutí mnoha rozhovorů jsem se tedy dala do studování téměř sto stran textů. Nechtěla jsem se ptát na stejné věci. Když jsem vše pročetla, zjistila jsem, že to nebude vůbec snadné, protože ti dotěrní kolegové se už paní Květy a Jožky ptali téměř na všechno. Včetně toho, jestli spolu už měli sex. Začala jsem smolit otázky a říkala si: "Do prčic! To bude zase pěknej průšvih!" Nicméně jsem to nakonec nějak dala dohromady.

Den předem jsem potvrdila schůzku. Dohoda byla taková, že rozhovor uděláme po vystoupení. Vzhledem ale k tomu, že mám úchylku být všude brzy, dorazila jsem do zlínského hotelu Baltaci, kde se měla akce uskutečnit, s téměř hodinovým předstihem. Právě když jsem přicházela k hotelu, tak z auta vystupovala paní Květa s Jožkou. Hned jsem si ho odchytila, jestli vše platí a on, že jo, ale raději skutečně až po představení, abychom se při povídání nemuseli pořád dívat na hodinky.

Abych vám řekla pravdu, měla jsem z toho obavy. Paní Květa je už přece jen dáma v letech.. No počítejte se mnou. Představení začínalo v sedm s tím, že bude trvat dvě hodiny. Zhruba uprostřed byla ovšem ještě přestávka, takže se to pěkně protáhlo. Ke konci se mně už chtělo docela spát. Paní Květě ale asi ne, protože perlila a byla skvělá. Ve svých jedenaosmdesáti letech po ukončení pořadu sedla za stoleček a neúnavně se všem podepisovala... Lidi, ta fronta neměla konce! A někteří nadšenci se chtěli ještě i vyfotit! A bylo jich dost... V duchu jsem si říkala: "Léňo, z toho nic nebude! Bude utahaná, otrávená a nebude se jí chtít ani mluvit. Natož odpovídat na dotěrné otázky nějaké novinářky!"

Nakonec ale bylo všechno jinak. Ti dva, co usedli naproti mne, se v odpovědích skvěle doplňovali a byli prostě a jednoduše naprosto zlatí a milí. Když už všechno zodpověděli, vypnula jsem diktafon a ještě jsme si chvilku povídali jen tak. Jak jen tak? No mně to připadlo, jako se starými kámoši, s nimiž jsem se jen dlouho neviděla a navázali jsme na to, o čem jsme už kdysi dávno povídali. Bylo to fakt neuvěřitelné. Dalo by se říct, že to bylo povznášející.

Bylo toho víc, a když to teď tak píšu, zjišťuji, že ty věci a pocity z toho setkání jsou nesdělitené. Něco, co prostě nelze dál předat a popsat... Prostě to bylo nádherný. To setkání byl takový balzám na ty srážky s blbci, s nimiž se občas (někdy tedy dost často) setkávám. S nýmandy, kteří závidí snad i nos mezi očima. Sami nic pořádně neumí, a tak se tito blbci snaží znepříjemnit člověku život. O to víc si pak vážím setkání s lidmi, kteří to, co dělají, fakt umí a nemají hromadu komplexů, které si potřebují léčit tím, že budou ubližovat druhým.

Takže: Jsem za tyto vzácné okamžiky, které jsem ve včerejší noci zažila ve Zlíně, velmi vděčná... Jožko, Květo, díky moc! Nikdy na toto setkání nezapomenu...

A tady je pár fotek, které jsem tam udělala: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/kveta-fialova-nadchla-navstevniky-hotelu-baltaci-ve-zline

Všechny zdravím a také Vám přeji aspoň občas taková povznášející setkání, kdy velmi intenzivně zakusíte, že na světě nežijí jen samí zlí blbci, ale i hodní a milí lidé... Ze srdce Lenka

Před pár minutami jsem se dozvěděla, že zemřel akademický malíř František Cundrla... Můj dobrý kamarád... Je mně na nic... Od rána pláče celé nebe a já už teď vím proč...

Naposledy jsme se viděli vloni v listopadu a já o tom setkání tehdy napsala toto: 

https://fojtikova.webnode.cz/news/frantisek-/

Když slavil pětašedesátiny, tak jsem o něm napsala do časopisu Mikroregionu Strážnicko. Na víc se nezmohu. Je mně jednou moc smutno, že už nikdy nepokecáme, že už František nikdy nenačárá ty své úžasné obrázky černou tuší... Nějak kolem mne v poslední době umírají kamarádi, kteří by tu kurnik ještě mohli být :(

Tady je onen vzpomínaný článek, který jsem napsala pro Mikroregion Strážnicko k Františkovým pětašedesátým narozeninám....

František Cundrla slaví pětašedesátiny

Povídání nejen o obrazech, které jsou básní o krajině

Nejen ve Strážnici, ale i v širokém okolí není snad člověka, který by neznal akademického malíře Františka Cundrlu. Jeho obrazy či kresby visí v mnoha domácnostech. Strážničané mohou tohoto umělce také často vidět, jak se prochází po městě se svým pejskem. Tehdy si ho někteří přátelsky dobírají a zdraví slovy: „Co sa flákáš a nemaluješ?“ Jméno Františka Cundrly tady znají stovky, možná tisíce lidí. Podrobnosti o jeho mládí, životě a dlouholetém pendlování mezi Slováckem a Prahou zná jen pár zasvěcených.

Vyrůstal na jatkách

Jeho život začal v domečku, který přežil i období komunistické architektury. Ve stínu vysokých paneláků se dodnes krčí bíle nalíčená chaloupka s modrou podrovnávkou. Člověk nechápe, jakým zázrakem se stalo, že nebyla srovnána se zemí. Právě zde se 25. listopadu před pětašedesáti lety do rodiny řezníka narodil malý František. Díky tatínkově profesi vyrůstal prakticky na jatkách. Prvními objekty uměleckého ztvárnění se proto logicky stala různá zvířata.

Impulsy zvenčí

Rodiče byli prvními obdivovateli jeho dílek. Talent v něm viděla i učitelka na obecné škole, když mu jednou po namalování vykuchané ryby řekla: „Františku, ty krásně kreslíš!“ Na měšťance ho pak učitel Karel Mastný brával z vyučování do kabinetu, kde si mohl kreslit mezi spoustou odlitků. Dával mu tak impuls k další tvorbě a hlavně v něm probouzel pocit výjimečnosti. Kromě toho se dospívající František kamarádil s malířem pokojů Josefem Belšíkem. Také tento muž ho podporoval v počátcích jeho malování. Nějaký čas našel zalíbení ve fotografování, aby se zase vrátil ke kresbě a malbě. Dnes o sobě tvrdí, že vždy prahl po tvůrčích aktivitách. Nikdy nenavštěvoval žádnou lidovou školu umění. Asi v osmé třídě si ale koupil knížku, podle které se sám učil, jak správně kreslit. Jako malý kluk si přivydělával roznosem novin. Tehdy si začal dělat plány obchůzek. Aniž by si to uvědomoval, cvičil si tak vizuální paměť. Po dokončení měšťanky mu učitelé doporučovali, aby šel na výtvarnou školu.

Přijat napoprvé

Při talentových zkouškách na umprumku v Uherském Hradišti doprovázela v roce 1958 Františka jeho maminka. Když ale uviděla všechny ty umělce, řekla: „Franto, pojďme domů! To stejně neuděláš! Potkala tam tehdy ale školníka a ten ji uklidňoval: „Paní, tady jsou profesoři, kteří se jen podívají a rázem poznají, kdo má talent!“ Školník měl pravdu. Františka přijali hned napoprvé. Začal studovat grafiku, aby po dvou letech přestoupil na malbu. Mělo to ale háček. Musel si zopakovat ročník. Vrátil se do druháku, což bylo podle jeho mínění plus. Studenty totiž tehdy učil malíř z Valašska, pozdější národní umělec Karel Hofman. „Jsem rád, že jsem u něj mohl absolvovat figurální kresbu,“ vzpomíná Cundrla. Jeho spolužáky byli například Josef Velčovský či František Hodonský. 

Na akademii bez maturity

Ve třetím ročníku poslal přihlášku na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze. Uchazeči do dalšího kola talentových zkoušek postupovali na základě domácích prací. „Mých věcí si všiml známý ilustrátor Vlastimil Rada. Byla to taková osobnost, že prosadil, abych byl přijat i bez maturity. Kolegy přesvědčil, že malíř maturitu nepotřebuje. Dostal jsem proto od rektora dispens,“ vzpomíná Cundrla. Studia na AVU zahájil v ateliéru Františka Jiroudka a pak přešel na speciální školu Karla Součka. O šest let později chtěl s titulem akademického malíře zakotvit v Praze. V letech 1968 až 1970 získal stipendium a živil se hlavně kreslením do novin a časopisů. Něco ho ale stále táhlo domů na Slovácko. Po více než třiceti letech vzpomíná, že si v Praze připadal jako zajíc vypuštěný na Václaváku, který chudák neví, kde je. Ve velkoměstě navíc neměl tvůrčí impulsy. Ztratil zde inspiraci...

Něco ho táhlo na Slovácko

V roce 1971 si při pobytu v Řecku definitivně uvědomil, že se musí vrátit do svého rodiště, kde má kořeny. Odvahu udělat rozhodný krok dostal také díky své životní lásce. V té době se totiž seznámil se svou budoucí ženou Jasnou. V roce 1973 se oženil. Mnozí lidé v době normalizace nechápali, že žije na volné noze. O dva roky později vyzval Františka Ladislav Vaculka z Uherského Hradiště, aby šel místo něho učit figurální kresbu na Uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště. Nabídku přijal. Učil zde až do roku 1981. Časem ale na umělce opět dolehla ponorková nemoc. Chybělo mu intelektuální prostředí Prahy. Pak přišla nabídka učit v Praze na architektuře s tím, že si na AVU udělá docenturu. V roce 1989 získal docenturu pro obor malířství. Po revoluci zůstal učit na fakultě architektury, kde je poslední čtyři roky vedoucím katedry. 

Rozdělené srdce

Dnes cítí, že v Praze nechal strašně moc energie. Své srdce rozdělil mezi výuku talentovaných lidí a vlastní tvorbu. Pondělí až čtvrtek žije v Praze, kde učí a doma na Slovácku pak zbývající dny v týdnu tvoří. Momentálně prožívá období, kdy bilancuje a přemýšlí o konci pedagogické kariéry. Cítí se unavený. Nejnáročnější je neustálé cestování mezi Strážnicí a Prahou. V autobuse za ty roky prožil stovky, možná tisíce hodin. Už se rozhodl, že natrvalo zakotví ve své rodné Strážnici. Známí ho ujišťují, že konečně bude mít spoustu času na malování. To je ale podle Cundrly hodně závislé na psychice. Pokud není člověk v pohodě, nic dobrého nevytvoří. Když odvedl v Praze kus práce se svými studenty, mohl se doma uvolnit a lehce maloval. Trvalého návratu se teď bojí, protože byl zvyklý pohybovat se celý život mezi mladými lidmi. Najednou zůstane doma a před sebou bude mít celý týden volna. 

Báseň o krajině

 „Má tvorba je závislá nejen na klidu a vnitřní pohodě, ale také na penězích. Učil jsem i proto, abych mohl svobodně malovat. Profesor Jiří Kotalík mně vždy radil, abych zůstal ve škole, protože člověk se pak nemusí podbízet a zůstane svobodný. Jinak může malíř lehce sklouznout do komerce,“ připomíná malíř. Pokud se někdo pozorně zadívá na znak mikroregionu Strážnicko, pozná v něm Cundrlův rukopis. Několika črty jednoduše, ve zkratce a přitom naprosto dokonale vyjádřil tanec, tak typický pro tento region. Kromě toho je autorem plakátů několika ročníků světově proslulého Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. „Mám rád pohyb, proto hodně dělám pohybovky. Odmalička jsem chodil na strážnické slavnosti, takže je to ve mně za ty roky naskládané. Pohyb dnes dovedu ztvárnit zpaměti. Stačí štěteček, tuš a v mžiku je črta hotová. Rozhodně ale nejsem malíř folklorního typu! Dělám syntézu, báseň o jižní Moravě. Prostě to tak cítím. Já prostě maluji citem. Vesměs přitom převládají motivy z okolí Strážnice. V ateliéru pak dělám báseň o krajině,“ upozorňuje umělec.

Inspirace v hudbě

„Při malování si kolikrát pustím na plné pecky Martina Hrbáče, kterého velmi obdivuji. Stejně tak mám ale rád i Juru Prachaře. Když si pustím jejich nahrávky, tak mne to úplně nabíjí energií. Hodně mě inspiruje i další kamarád Luboš Holý. V minulosti to byl také Slávek Volavý či Jožka Kubík. Kubík navíc vzbuzoval můj obdiv svou prostotou. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že největší nádhera je v jednoduchosti. Mým velkým kamarádem byl tehdy Jan Zrzavý. Sedávali jsme spolu v kavárně Slávii naproti Národního divadla a vykládali si. Nevím, čím jsem ho zaujal. Jiří Kotalík se podivoval, že mne Zrzavý zve a je se mnou tak rád. Vyprávěli jsme si o všem možném. Jednou za mnou přijela manželka. Zpětně mi pak říkala, že když jsem se bavil se studenty, vůbec nevěděla, o čem mluví. Zajímavé bylo, že se Zrzavým se spolu bavili o umění. Tento mistr byl prostě úplně normální a na nic si nehrál. Právě v prostotě je zřejmě ona síla,“ míní malíř.

Musí tvořit

Někteří galeristé se podivují, proč bývá na Cundrlových vernisážích tolik lidí. „Je to jednoduché. Většina návštěvníků má moje obrazy. Ve Strážnici není snad barák, kde by ode mne něco nebylo,“ míní. Jeho obrazy jsou ale dnes zastoupeny především v Národní galerii v Praze, Galerii výtvarného umění v Hodoníně, Olomouci, Novém Městě na Moravě a celé řadě soukromých sbírek. Hodně obrazů putovalo s rodáky také do Ameriky. „Jestli si dokážu představit, že bych dělal v životě něco jiného? Vůbec ne,“ řekne po dlouhém tichu. „Pokud ano, tak by to rozhodně musela být zase nějaká tvůrčí činnost,“ dodává umělec.

-----------------------------------------------------------------------------

Doc. ak. malíř František Cundrla se narodil 25. 11. 1943 ve Strážnici. V letech 1958-1962 studoval na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti. V letech 1962-1968 následovala studia na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Františka Jiroudka a profesora Karla Součka. V letech 1975-1981 učí figurální kresbu na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti. Od roku 1987 je docentem na fakultě architektury ČVUT v Praze. Uspořádal na dvě desítky samostatných výstav, pravidelně se zúčastňuje společných výstav. Jeho díla jsou zastoupena v galeriích doma i v zahraničí.

Lenka Fojtíková

Jsem zavalená prací, proto to tady nějak nestíhám aktualizovat... A bylo by přitom o čem psát. Třeba o tom, jak jsem kvůli šílené bolesti břicha celou noc nespala a skončila v nemocnici, odkud jsem po dvou injekcích jela do Zlína fotit boje o extraligu florbalistů. Mám celou řadu "veselých" historek, ale fakt nestíhám...

V pondělí služebně v Praze, v úterý i včera Zlín... Spousta hodin na cestách a potom vše zpracovat... Tak alespoň něco sem hodím... Včera jsem byla na tiskovce ohledně hodně zajímavé výstavy Šangri-la - více zde:

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/v-zamku-vyrostl-buddhisticky-klaster-i-mesita

Odpoledne pak v Krajské knihovně Františka Bartoše vyhlašovali vítěze dětské literární soutěže. Byla tam spousta krásných dětí, které čtou knížky a umí perfektně psát. Není to s našimi mladými tak zlé, jak se často mluví... Více zde: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/detska-literarni-soutez-zna-sve-viteze

No a večer jsem zamířila do Alternativy na besedu s cestovateli Miroslavem Zikmundem a Miloslavem Stinglem. To byl fakt zážitek - koncert dvou vyjímečných osobností. Více zde: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/cestovatele-miloslav-stingl-a-miroslav-zikmund-se-ukazali-jako-skveli-bavici

Kromě toho jsem se ale také třeba dozvěděla, že bývalý blatnický farář, který v Blatnici sloužil v době totality, salesiánský kněz P. Jan Komárek, zamířil za "svýma děckama", které v Blatnici tehdy duchovně vedl, do Chicaga. Více zde: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/salesiansky-knez-z-frystaku-slouzi-rodakum-v-chicagu

Jak vidíte, tak se fakt nenudím...

Všechny zdravím a přeji Vám krásné Velikonoce, kdy budete mít čas se zastavit, abyste si uvědomili, proč se tyto svátky vlastně slaví, kdo se za nás nechal přibít na kříž aniž by řekl jediné slovo na svou obranu. Nechal na sebe plivat, servat ze sebe šaty a ještě dřív než Ho ukřižovali, tak ho zmlátili tak, že z něj tekla krev a odlétavaly kusy masa. Uvědomujeme si, že to všechno nesl za každého jednoho z nás?

Na čem právě dělám? Co vlastně dělám? Často se mne na to v poslední době ptají lidé, kteří mne teď příliš nepotkávají na akcích v hodonínském regionu. Holt teď nějak víc makám ve Zlínském kraji.

Takže: Aktualizuji dva weby: www.naszlin.cz a www.ostrozsko.cz Kromě tedy tohoto webu, že ano :) Dnes jsem byla na super akci v Kuželově. Více najdete zde: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18158/ Na věci, o kterých píši v tom odkazu, bychom fakt neměli zapomínat...

Pro webové stránky měsíčníku Zlín jsem pak například dnes psala toto: https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/nemocnice-ma-nove-kardiocentrum a také toto: https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/nepoucitelny-opilec-se-opet-ulozil-ke-spanku-v-kontejneru Při všech svých cestách do Zlína jsem se zatím setkala s úžasnými lidmi. Navíc se ve Zlíně stále něco děje, takže je pořád o čem psát. To je pro novináře super. Já jsem tady na Veselsku a Strážnicku vždy škrábala prstíčkem, abych objevila něco zajímavého a ve Zlíně je přitom pořád kotel zajímavých lidí a akcí, takže je to úplná radost tam být zpravodajem.

Jiná otázka je, jestli budu vše stíhat - náročné dojíždění a souběžně dělat dva časopisy - Krajem svatého Antonínka, což je moje srdeční záležitost a Náš Zlín. Toto město si pomalu také zamilovávám. A hlavně ty lidi, kteří nejsou tak pyšní jako bývají občas tady na Slovácku... Zlatí Valaši :) Hodní lidi... Fakt... S takovými jsem se tam zatím setkala...

Kdo si myslíte, že si skrze dva časopisy chci nahrabat kopu peněz a pokud to nebudu stíhat, tak mi přejete, abych rovnou padla, tak vězte, že za jeden z těch časopisů beru peníz menší než má moje máma důchod... A to si z tohoto super platu ještě platím telefon a benzín, který projedu. Také k práci používám VEŠKEROU techniku, která je moje - diktafon, foťák, mobil, počítač i ono auto... Když odečtu náklady, tak mi zbyte asi 7 000 Kč - možná míň...

Myslíte, že z toho může vyjít samoživitelka s klukem na internátu? Nemůže... To byl také důvod, proč jsem zabrousila až do Zlína. Čas ukáže, jestli to vydržím... Stále mám v kapse certifikát na kurz sanitáře, takže se můžu jít v nouzi nejvyšší starat o staříky třeba do Rakouska, kde mne legálně zaměstnají... Uvidíme, co přinese čas. Rozhodně se ze svých dvou aktivit nestanu milionářem...

Moc zdravím a všem přeji, aby měli práci, protože bez ní je to dnes velmi špatné... Lenka

Po dlouhé době jsem v obchodě potkala jednu starou známou. Fakt starou a nemocnou... Vnuk ji tlačil na vozíku, protože má po úraze jednu nohu tak špatnou, že nemůže chodit. Zastavili jsme se na chvilku a ona mně po pár větách říká: "Víš, že umřela Iveta?" "Cože? Iveta??? To není možný! Vždyť jsme spolu byly v září a domlouvaly jsme se, jak vás půjdeme navštívit, když teď nemůžete běhat!," jen jsem vydechla...

"Jo, jo... Umřela před dvěma měsíci. Rakovina štítné žlázy," upřesňovala informace tato žena, které je možná už přes osmdesát. Rozloučila jsem se a odpotácela k hromadám mouky. Byla jsem v šoku. Dlouho mne tak nic nedostalo jako tato zpráva... Iveta umřela... Iveta - vysoká, štíhlá, krásná, plná humoru a pozitivního pohledu na svět, která byla aspoň o čtyři roky mladší než já.

Do prčic, proč umírají takoví lidi a ne třeba ta stará bába na vozíku, o kterou se musí všichni starat? Letělo mně hlavou a věděla jsem, že je ta otázka v mém mozku špatná. Nikdo nevíme, proč to tak je. Jen to musíme přijmout a jít dál...Tato zpráva mě ale fakt zasáhla.

Když jsem Ivetu v tom loňském zářijovém dni obdivovala, jak super vypadá, je štíhlá a fakt kočka, tak mně řekla: "Víš, já jsem přeléčená z rakoviny a úplně jsem všechno přehodnotila. Jsem v invalidním důchodu, ale podnikám a také jsem měla dobrou pojistku, tak z toho vyžiju. Na svět se ale už dívám úplně jinak," řekla tehdy. Ani ve snu by mne tenkrát nenapadlo, že se vidíme naposledy... Ach jo... Takovej je život... A můj starší syn mně pak řekl, že to s přibývajícím věkem holt bude čím dál častější, že bude umírat někdo z mých známých... No ale Ivetě přece bylo něco málo přes čtyřicet... To by snad ještě neměl být čas, kdy se běžně umírá... Já vím... Umírají i malé děti... Už mlčím...

Všechny zdravím a přeji Vám, aby Vás nepotkávaly takové zprávy, jako byla pro mne tato o odchodu Ivety...

Kdybych měla víc sil, tak sem napíšu o tom, jak jsem se dozvěděla, že zemřela moje stará-známá (mladší než já...) Iveta a také o tom, co zažívám při objevování Zlína. Ale protože už dnes nemám žádné síly - akorát tak skočit do postele, tak sem dám jen pár odkazů, na čem jsem v posledních dnech dělala...

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/o-nova-mista-ve-skolce-je-mimoradny-zajem

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/kasava-vyprodala-velky-sal-mestskeho-divadla-ve-zline

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/lide-s-handicapem-predvadeli-co-umi

Všechny zdravím a přeji Vám krásné jaro. Venku to nádherně voní a hýří barvami.... Ne podzimu, ale probouzejícího se života... Lenka

Tak se zasvěcuji do nového redakčního systému... Tady je pár fotek z toho, co jsem včera zažila ve Zlíně: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/muzeum-provonely-velikonoce

A tady je zase program, který mne čeká v neděli: 

https://ceskydomov.cz/zlin/clanek/kasava-oslavi-ctyricatiny

Nenudím se!

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se také nenudili a stále měli chuť se učit nové věci, protože pak nebudete mít čas stárnout :) Lenka

Abych se nenudila a taky uživila :) , vzala jsem novou práci ve Zlíně. Od dubna se podílím na tvorbě měsíčníku Náš Zlín. Do výběrového řízení jsem šla spíš s tím, že pokud nebudu přijata, tak to bude možná i lepší. Proč? Dojíždět padesát kiláků do města, kde téměř nikoho neznám a začít tam dělat novinařinu, není zase až tak super...

Jak už to ale bývá, když člověk o něco příliš neusiluje, tak to dostane... V úterý jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata a dnes poprvé pracovně zamířila do Zlína. Před vyražením do terénu jsem si své nové působiště těžce mapovala na webu. Ještě že ten internet máme!!! Jednoho známého jsem přece jen objevila! Tiskovým mluvčím na magistrátu je můj kámoš ze zaniklé Naší adresy Zdenda Dvořák. Ten byl velmi ochotný a už mi začal posílat své tiskové zprávy.

Do města jsem přijela s předstihem, jak už u mne bývá zvykem, a začala si pěšky mapovat terén. Kroky mne dovedly k muzeu a aniž bych to tušila, zrovna tam probíhaly předváděčky různých lidových umělců. Všechno jsem si nafotila, seznámila se s pracovnicí muzea, co tu akci měla na starosti a předaly jsme si kontakty. Při odchodu jsem na schodech potkala další bývalou kolegyni z Naší adresy Blanku Kovandovou. Od té jsem se dozvěděla, že v muzeu vypomáhá, a že mně bude také posílat tiskové zprávy :) Hned mně bylo líp...

Pak jsem zamířila do íčka, kde jsem si nabrala materiály, abych věděla, co se ve městě v blízké době bude dít. Další pozitivní zkušenost jsem udělala se svými kolegy, kteří na mne byli moc milí a snažili se mně pomoct, jak jen mohli. Co si člověk může víc přát? Dávno už vím, že ne všude to takto funguje.

Dnes se mně tedy bude lépe usínat. Je jasné, že je přede mnou kotel práce, ale když jsem si začala své nové působiště prozkoumávat, tetelila jsem se blahem, kolik se tam děje zajímavých věcí, na které budu moct vyrazit a psát o nich... Jen bude těžké lobovat, co dát do časáku, který má jen šestnáct stran a z nich budu muset odečíst minimálně tři, na nichž bude inzerce...

To ale nevadí. Musím myslet na to, že mám za hrbem ještě časák Krajem svatého Antonínka, takže nudy se bát nemusím :) Jak ale říkám: Lepší je, když má člověk hromadu práce, než když nemá žádnou.. Valím spát, abych se zítra do všeho mohla vrhnout plnou parou :) Nová práce je pro mne svým způsobem dobrodružstvím a také výzvou. V čem? Že poznám nové město a lidi v něm, že se možná zase přiučím něčemu novému a získám nové zkušenosti... Tím pádem nezakrním a nezlenoším v něčem, co je zaběhlé, co už roky znám...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli také kolegy, kteří jsou na Vás milí a mají zájem Vám pomoct, jak jsem to dnes zažila já... Lenka

Od rána mě čekalo zajímavé kolečko. V osm hodin schůzka s ředitelem lázní v Ostrožské Nové Vsi, potom se starostou Ostrožské Lhoty (9.00) a farářem v Hluku (9.30). Nejzajímavější byl ten Hluk, protože mně restaurátor Tomáš Martinák dovolil, abych se za ním vyšplhala až na vrcholek oltáře. Pravda nápad to byl ale můj, protože jsem nechtěla jen celkový pohled na oltář, který obepíná lešení. Chtěla jsem mistra vyfotit při práci z detailu, což se podařilo i díky jeho vstřícnosti. Když jsem znovu stála dole na pevné zemi, tak mně řekl, že jsem první ženská, co se tam vyšplhala tak nahoru :) Koho zajímá, jak to v hluckém kotele vypadá, může kouknout sem: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18077/

Všechny zdravím a přeji, abyste si taky užili občas nějaké dobrodružství :) Lenka

Dnes jsem na kole vyrazila do Hluku na košt zelí. Mělo to jeden háček. Mezi Blatnicí a Hlukem je Antonínek, který jsem musela vyšlapat a málem jsem u toho umřela :) Co mám povídat... Cesta zpět byla ještě horší, ale nakonec jsem to přežila.

Více informací zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18069/

A jaká je ta dobrá zpráva? Rozkvetly první stromy!!! Tuším, že to jsou meruňky a broskve. No je mně vlastně jedno, co to je, ale hlavně mám radost, že kvetou! Je to nádherný a navíc krásně voní. Kdyby už nebyla noc, tak všem řeknu: "Mazejte se ven nadechnout a pokochat!" Dnes to nestihnete, tak další šanci máte zítra. Ale nezaváhejte, protože za chvilku odkvetou.

Všechny zdravím s přáním, abyste si užili jara :) Lenka

Košty, košty, košty..., tak by se dal charakterizovat tento víkend. Jen v okruhu dvanácti kilometrů od Blatnice se uskuteční hned tři. Včera byl v Louce Lúcký košt trnek - od varených po tekuté... Jak už dává název tušit, každý mohl ochutnat povidla a z nich desítky dobrot a pak to spláchnout některým ze vzorků pálenek. Pořadatelům se jich sešlo 119,  přičemž slivovice bylo 111.

K tomu výborně vyhrávala cimbálová muzika Jožky Staši, zpívali chlapi z mužského pěveckého sboru v Louce, který je na Horňácku nejmladší, protože vznikl před necelými třemi roky. Dále vystoupily Tragačnice z Kyjova a mezitím ze sebe spoustu drbů a zážitků chrlila lidová vypravěčka tetka Filoména z Vracova. Lidí tam přišlo tolik, že už půl hodiny po zahájení bylo beznadějně narváno. Více zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18065/

Proto jsem se přesunula do Blatničky, kde byl zase Obecní den. Tam vyhrávala dechová hudba Blatnička, novoveská cimbálová muzika, zpívali Krasavci z Ostrožské Nové Vsi a tančily děti z Jasénky. Všichni obyvatelé, kteří přišli, dostali nejdříve řízek a bramborový salát zdarma. Večer pak mohli pokoštovat některý ze 129 vzorků vín. Byly mezi nimi vzorky i z rakouské družební obce Falkenstein Více zde:  https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18066/

No a dnes zamířím do Hluku na košt zelí. Jsem zvědavá, kolik se nechá nalákat lidí na tuto ochutnávku. Vím, že Tondovi Vrbovi, který za vším v Hluku stojí, se podařilo získat vzorek až z Košic.

Všechny zdravím a přeji Vám krásnou neděli. Užijte si ji, i když nebudete zrovna na nějakém koštu. Příležitostí je přece nespočet....

Lenka

K napsání těchto řádků mě na Facebooku vyprovokoval Miloš Čermák. Před pár dny tam zveřejnil anketu určenou běžcům, kde zjišťoval, jak si kdo měří uběhnutou vzdálenost, čas a další věci. Uvědomila jsem si, že co nezávodím, tak si neměřím nic a je to velká svoboda. Je super jen si tak běžet, nekoukat pořád na hodinky, jestli to náhodou není pomalý a jen si užívat toho, že ve svým věku vůbec ještě běžím a vidím všechnu tu nádheru kolem sebe.

Samozřejmě, že člověk nesmí běžet podél nějaké frekventované silnice. To by moc nádhery neviděl. Možná nějaký nádherný auto, ale to mne zase až tak moc nebere, když není moje:) V poslední době jsem měla to štěstí, že jsem se urvala a šla si párkrát klusnout. Výhodou života na vesnici je, že má za barákem polňačku, kde může narazit akorát tak na lidi ve vinohradu nebo nějakého traktoristu.

Když jsem před více než čtvrtstoletím běhala v okolí Židlochovic, které leží necelých dvacet kilometrů na jih od Brna, nebyl problém se i tam ztratit do přírody, kde člověk téměř na nikoho nenarazil. Je ale pravda, že v době, kdy jsem tam trénovala s kámoškou, jsme byly tak trochu (nebo moc???) za exoty. Běhajících šílenců příliš mnoho nebylo. Na kole pak trénovali hlavně brněnští závodníci. No a kolečkové brusle (in-line) byly jen na západ od našich hranic. Vůbec tedy nehrozilo, že by člověk venku příliš často narazil na nějakého sportujícího šílence. Svým způsobem jsme tedy byly exotky.

S odstupem téměř tří desítek let se ale situace dramaticky změnila. Když jsem nedávno pobývala pár týdnů v Brně a občas zamířila za mamkou do svého rodiště, neodolala jsem a vyběhla na své trasy, jako kdysi v pravěku. Nestačila jsem se ovšem divit. Tam, kde jsem dřív narazila tak akorát na myslivce a v zimě taky na hejna havranů, je dnes cyklostezka, po které se prohání spousta cyklistů a mašírují tam a zpátky davy lidí. Jejda! Nic na mne. Já jsem si chtěla odpočinout a ne si připadat jako kdesi v parku.

O to víc jsem si teď vážila dnů, kdy se oteplilo a šla si zaběhat tady na Slovácku. Ve vinohradech jsem narazila akorát na pár lidí, kteří makali na vinicích a pak jsem také jednou potkala dva traktory. Tím výčet končí. Byly to nádherný výklusy. Na rašícím obilí dováděli zajíci. Byli to asi mladí ušáci, protože blbli fakt jak malí kluci. No a jinak ve směru, kam běhám, se trvale pohybují stáda srnek. To je fakt nádhera. Člověk si připadá jak na safari.

Jednoho dne celá mez, okolo které vždy funím, zfialověla. Tolik kvetoucích fialek jsem snad ještě neviděla. Vůbec mne nelákalo si jich natrhat kytičku, jak jsme to dělávaly jako malé děti. Kdepak. Ať rostou na mezi, kde se z nich určitě budu moct těšit mnohem déle než kdyby byly ve vázičce.

A zpět k těm časům a uběhnutým vzdálenostem. No řekněte sami - mohl by člověk vnímat nádheru přírody, kdyby běžel jako šílenec, aby dosáhl stanoveného času, uběhl předem stanovený početk kilometrů a snažil by se, aby byl lepší a lepší? No určitě ne. A tak jsem ráda, že už se neženu za nějakými výkony, ale když si jdu zaběhat, tak si to prostě jen tak užívám. Potěším oko, mysl a námahou vyplavené endorfiny ještě víc prohloubí celkový prožitek. Vřele všem doporučuji!

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste si užili jara a udělali si čas na pozorování nádhery probouzející se přírody. Pro mne je to nejkrásnější období roku, které když prošvihnete, tak na ně bude zase muset rok čekat. Tak ten zázrak, kdy raší pupeny a derou se lístky i květy ven, nepromarněte!!!

Lenka

P. s. Občas ale také pracuji :) Tady je pár fotek ze včerejšní Noci s Andersenem v Boršicích: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18056/ a kdo je na Facebooku, může kouknout na vernisáž, která byla včera v Café Pierre ve Veselí nad Moravou: 

https://www.facebook.com/#!/pages/Caf%C3%A9-Pierre/112026245521994 Musím přiznat, že v Café Pierre to teď žije. Poté, co je zavřená kvůli opravě Panského domu Galerie Ve Dvoře, tak tato kavárna uzavřenou galerii úspěšně zastupuje. Kromě toho se tam pravidelně koná spousta zajímavých koncertů, besed a setkání... Na to, že má veškerou organizaci za hrbem pouze jeden člověk - provozovatelka Věra Břečková, tak klobouk dolů. Samozřejmě, že ji vypomáhá manžel a o obsluhu se stará tým kavárnic, ale přesto... Jestli jste tam ještě nebyli, tak neváhejte... Stojí to za to...

Obyčejně sem nedávám věci, co mně přifrčí mailem. Tuto zprávu tady ale zveřejňuji, aby se jí dozvědělo co nejvíce lidí. Docela mne to šokovalo. Jestli je v níže uvedeném dokumentu vše pravda,tak může být další vývoj na této zemi hodně zajímavý... Mně se od počátku zdálo divné, že chodí z Japonska jen takové kusé zprávy o stavu poškozené elektrárny... Teď tedy mám další informace.... Tady jsou:

Co zapomněla japonská vláda sdělit svým občanům a potažmo světu,  

V jaderné elektrárně Fukušima Daiichi, postižené zemětřesením a tsunami, je také úložiště jaderného odpadu, kam se už 40 let vozí spotřebované palivové tyče z celého Japonska. Fukušima má sedm bazénků , kam se ukládalo vyhořelé palivo. Šest ze sedmi bazénků je, nebo alespoň bylo, umístěno pod střechami (!) budov kryjících šest reaktorů.

 Na úrovni země byl ve zvláštní budově jeden společný bazén pro vyhořelé palivo obsahující 6 291 bloků vyhořelého paliva. V každém bazénku pod střechami reaktorů je (bylo před katastrofou) podle dokumentu uloženo 3 450 bloků, každý blok obsahuje 63 tyčí vyhořelého paliva. Celkem je ve Fukušime Daiichi přes 600 tisíc tyčí vyhořelého paliva. (PDF dokument )

 uvádí, že 70 % těchto bloků je poškozeno a uvolňuje se z nich, nebo brzy bude uvolňovat, radiace.

Zpráva z dnešního dne

Požár, který zachvátil reaktor č. 4, byl uhašen, vzápětí přišla zpráva , že se znovu rozhořel. Média napsala, že se nedaří jej omezit, ale nenapsala proč. Palivové tyče už nejsou ponořeny ve vodě, jsou obnaženy a probíhá v nich jaderná reakce – proto hoří a nelze je hasit.

BBC hlásí, že bloky vyhořelého paliva v reaktorech 5 a 6 se zřejmě také zahřívají, v reaktoru číslo 4 se požár obnovil.

Skutečnost, že bloky s vyhořelým palivem jsou po výbuších a požárech patrně silně poškozeny a uniká z nich radiace, ovšem dává katastrofě ve Fukušimě úplně jiný rozměr. V Černobylu bylo obnaženo jen několik tyčí jaderného paliva, ve Fukušimě jich mají 600 tisíc. Je to Černobyl na steroidech.

Zvolit jako úložiště vypáleného jaderného odpadu funkční jadernou elektrárnu se šesti reaktory a umístit bazénky pro vyhořelé palivo nad reaktory pod střechami je kryjící, nota bene v elektrárně, která vůbec nikdy neměla být postavena v tektonicky nestabilní oblasti časté na zemětřesení, je zločin proti lidskosti takového rozměru, že mi chybí slova. To může udělat jen totální šílenec, blázen a maniak.

Myslím, že nás čekají zajímavé dny a týdny.

Vladimír Stwora

Podle článku Alert: Fukushima Coverup, 40 Years of Spent Nuclear Rods Blown Sky High na infowars.com.

Jestli si někdo myslí, že se flákám a nic nedělám, protože tady nic nepíšu, tak se šeredně plete :) Makám jako černá, jen to není možná až tak vidět :)

Měla jsem to štěstí, že jsem se v poslední dvou dnech setkala se dvěma úžasnými lidmi. Ještě předtím jsem ale byla na nádherné výstavě v Hrubé Vrbce!!! Vidíte, jak to letí! Málem bych na tu výstavu zapomněla a to by fakt byla škoda. Tak krásnou výstavu jsem totiž už hodně dlouho neviděla... A víte, co je zajímavé? Zatímco na jiných výstavách v noblesních muzeích máte všude různé cedulky, zátarasy a špagáty, kam se nesmí vstupovat a nač se nesmí sahat, tak v Hrubé Vrbce je nápis: Sahejte na vystavené exponáty. To jsem snad ještě nikde neviděla...

A přitom tam mají exponáty neledajaké! Například Bibli z poloviny osmnáctého století a celou řadu dalších, úžasných věcí... Více se můžete dočíst na odkazu, kde je i pár fotek. Vše naleznete zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17936/

Z této super výstavy jsem uháněla na finanční úřad - jo na placení daní v tom kalupu nesmíme zapomínat... A odsud pak na Velehrad za skvělým sochařem a hlavně fantastickým člověkem Otmarem Olivou. Co je na něm fantastického? No přece to, že je takový borec ve svém oboru a zůstal naprosto normální, nenamyšlený... Momentálně pracuje na obří zakázce pro katedrálu Jana Křtitele v Trnavě. No a v úterý za ním měl přijet trnavský arcibiskup Robert Bezák, aby zkouknul, co už udělal.

Čekala jsem tam už od jedné. Chvilku po mně přijela Česká televize, udělali jsme nějaké fotky, rozhovory a v tom volal arcibiskup, že nestíhá, že se u Otmara zastaví až večer. Tak jsem to zabalila. Až druhý den jsem se dozvěděla, že se pan arcibiskup nakonec na skok u Otmara zastavil už odpoledne. Tentokrát mne můj novinářský čuch zklamal. Bych si nejraději naliskala..No co už... Tady je článek a pár fotek, které jsem udělala pro Aktuálně: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/zlinsky/clanek.phtml?id=695002

Včera jsem psala, co jsem nasbírala v úterý a večer zamířila do Café Pierre na autorské čtení Miloše Čermáka. Tak to byl přátelé zážitek, na který se nezapomíná... Kdo má Facebook, tak může kouknout sem: 

https://www.facebook.com/#!/photo.php?fbid=1752912302462&set=o.112026245521994&theater

No a pro toho, kdo ho nemá, sem zkopíruju aspoň článek, který jsem tam napsala. Proč bylo to setkání s panem Čermákem tak úžasné? Protože je móóóc chytrej a o čemkoliv začal povídat, tak mluvil zajímavě. A patří také do té kategorie lidí, kteří něco fakt umí a přitom zůstali normální a na nic si nehrají... Z toho pak potkáte blbce, který nic neumí a hraje si na mistra světa... To je potom neštěstí... Ale i to musíme přežít :)

A tady je ten text z Facebooku:

Novinář a spisovatel Miloš Čermák

dokázal, že je také výborným vypravěčem

Pokud si ve středečním podvečeru udělal někdo čas a přišel do Café Pierre ve Veselí nad Moravou, rozhodně nelitoval. Setkání s novinářem, spisovatelem, pedagogem a loňským držitelem Křišťálové Lupy Milošem Čermákem bylo úžasným zážitkem.

Na autorské čtení jeho knih, který napsal dlouhou řadu sice nakonec nedošlo, ale při besedě, trvající více než dvě hodiny, se rozhodně nikdo nenudil.

Roli moderátora se ujal Ivo Míček. Miloš Čermák dokázal na jakýkoliv dotaz zajímavě a poutavě odpovědět. Když se řeč například stočila na Facebook, posluchače upozornil, že je pro konkrétně pro novináře tato sociální síť úžasnou dílnou, kde mohou ihned vidět reakce čtenářů. Podle jeho mínění proto není nutné na něj nadávat, nebo ho rovnou zavrhovat. „Každý může mít Facebook takový, jaký ho chce mít a stýkat se tam pouze s lidmi, s nimiž chce.

Dále také porovnával elektronické zpravodajství s klasickými novinami.  O bulváru zase řekl, že je velmi těžké ho dělat. "Je to žánr sám o sobě. V zásadě to není nic patologického. Noviny se totiž musí prodávat. Nikdo nechce psát do šuplíku. Každý touží mít hodně čtenářů," upozornil.

Témat byla celá řada a o všech dokázal zajímavě vyprávět, že se nikomu z kavárny nechtělo ani odcházet. V téměř úplném závěru besedy Miloš Čermák přítomným připomněl, že novináři svou práci ve většině případů nedělají pouze proto, aby vydělávali peníze. Chtějí oslovit lidi, stát se součástí veřejné debaty a potřebují zpětnou vazbu čtenářů.

Kdo je Miloš Čermák?

V minulosti působil v Lidových novinách a časopisu Reflex. Je spoluautorem postmoderního komixu Hana a Hana. Pro Českou televizi připravoval například pořady Zavináč, Bez obalu, Letem světem. Od roku 2001 je členem katedry žurnalistiky FSV UK. Vystudoval kybernetiku na elektronické fakultě ČVUT. Jeho praprastrýcem byl známý americký podnikatel a někdejší starosta Chicaga Antonín Čermák.

Dvaačtyřicetiletý Miloš Čermák napsal mnoho knih. První vyšla v roce 1991 a jmenovala se Klec na policajta (1991). Naposledy byly v roce 2010 vydány Krutopřísné povídky – Lži o českých politicích (2010). V roce 2010 získal první místo – Osobnost roku, Křišťálová Lupa.

 Knihy

Krutopřísné povídky -- "Lži "o českých politicích (Mladá Fronta, 2010)

Nikomu to neříkejte (rozšířené, 2. vydání, Extra Média, 2007)

Hana a Hana: Wow! (Extra Média, 2008)

Nikomu to neříkejte (Vydáno vlastním nákladem - Lulu.com, 2007)

Hana a Hana : ty kráso (BB/art, 2007)

Kdyby sólokapři měli křídla, aneb, Proč nás novináře nikdo nemá rád (Nakladatelství Lidové noviny, 2006)

Nemachruj, ta holka je nakreslená!, aneb, Únos z komiksu Hana a Hana (BB/art, 2006)

Hana a Hana : ty vogo (BB/art, 2005)

Hana a Hana : ty jo (BB/art, 2004)

100 (dalších) tipů pro pozoruhodný Internet (Academia, 2001)

Jak se skáče na špek (Academia, 2001)

100 fíglů a tipů pro Internet (Academia, 2001)

Internet snadno a rychle (Atlas.cz, 2001)

Souběžný portrét : Václav Klaus, Miloš Zeman (První Nakladatelství Knihcentrum, 1998)

Klaus je mrtev, ať žije Klaus : pohled do zákulisí vysoké politiky (Duel, 1997)

Nanebevzetí Karla Kryla (Academia, 1997)

Pravděpodobné vzdálenosti: Rozhovor s Jaroslavem Hutkou (Academia, 1999)

Jak chutnají peníze : (nenápadný půvab českých milionářů)(Exact Publishing, 1995)

Půlkacíř: Rozhovor s Karlem Krylem (Academia, 1993)

Povolání: Děvka (Rozmluvy, 1992)

Klec na policajta (Rozmluvy, 1991)

Dnes mně od kamaráky přišel text, o kterém napsala, že ji dostal. Když jsem si ho přečetla, tak jsem si říkala, že bych vůbec netušila, že by zrovna tuto kámošku mohl tento text dostat. Uvědomila jsem si, jak kolikrát málo známe druhé, jak ani netušíme, co se jich může dotýkat... No a protože je ten text fakt zajímavý a k zamyšlení, tak ho tady dávám pro ty, o nichž tuším, že se jich dotkne i pro Ty, do nichž bych to neřekla...

Ecce homo

Filozof Erich Fromm nazval jednu ze svých knížek skoro hamletovsky: Mít nebo být? Zvláštní titul. Z médií se totiž na nás hrnou většinou onačejší motta: Být, to je chrochtat blahem, žít naplno s novým modelem mercedesu, do nějž se vejde rodina i pes a který z dálnice vymete lecjakou blbou škodovku, užít si dovolenou v Karibiku, čučet na plazmovou televizi… Být je  mít. Jinak – aspoň pro hejna snobíků, kteří se snaží určovat životní styl – ani nejsi.

Ani Pán Bůh prý není.  Nanejvýš si kdesi pluje na vzdáleném obláčku, postříbřeném paprsky Afy  Centauri, ve věčné blaženosti, nestará se o svět, kterému kdysi dělil, že být je směřovat k bohaté, pokorné  duši.

S jazykem na vestě se pokoušíme být šťastní. Vydělat 40, 50, 100 tisíc měsíčně. Jaksi nám uniká, že pak už nemáme čas ani se pořádně naobědvat, popovídat si na lavičce před barákem, před spaním děckám povykládat pohádku, zjistit, že rozkvetly fialky, že je dnes Svátek matek…

Valíme svoji kuličku do kopce (jako tzv. hrdobci) a ona se valí ze svahu zpátky přes nás. Jsme blažení, že nás tak válcuje vlastní vata a škvára a love a many, je to blaho, nechat se drtit na placičku vlastním úspěchem, nechat si vyrazit dech, který by možná jinak zaregistroval, že začíná vonět vysýchající jarní hlína.

Američané prý nás Evropany kritizují, že ještě  málo pracujeme. (Potom nemáme ani tolik nahnilých pomerančů, abychom je mohli polít petrolejem anebo hodit do moře.) Více aut, více rychlosti – a  méně času. Oslík, který se žene za kukuřičným kláskem nabodnutým na konci klacíku a nikdy jej nedohoní. Vpřed, oslíku, zlatá zrna jsou jen pár centimetrů od tvých hladových, chvějících se pysků. Nejmenuješ se, oslíku, náhodou Tantalos? Na dosah máš krásné plody, ale nikdy si je neutrhneš, na dosah huby máš vodu, ale žízeň tě trápí navěky. Chutná jablíčka renetky a panenky opadávají, pochutnávají si na nich vosy. Kdo má čas sklízet? Všimnout si, že dozrála? Že vůbec jabloně kvetly? Kolem dálnic jsou stromy vykácené a i kdyby nebyly, ženem se vpřed. Jednou za týden přistavíme káru k supermarketu a nakoupíme pytlík prefabrikovaných jablek odkudsi z Tramtárie, chemicky upravených do lákavého lesku.

„No řekni, Bože, jak vyskočit z kolotoče? Bojím se, že bych si polámal nohy a neměl třeba pak na platbu v nemocnici, že budu doma sám, až mě pro nedostatek lůžek odsud vystrnadí.“

„A zastavit jej neumíš?!

„Neumím, bojím se, že kdybych přestal točit klikou toho kolotoče, odstrčí mě až do samého kouta, kde je tma, hanba, a vůbec konec světa.“

„Po pětatřiceri letech, co tou klikou točíš? Přece Tě jen tak nezahodí, jako zmačkaný papír.!

„A proč ne? Potom přece budu stejně tak neužitečný.“

„Užitek? Nečetls pohádky o starém psu, kterého hospodář vyhnal, protože už byl slepý a nehlídal? Hrdinou nebyl hospodář, ale ten pes, na jeho straně byly sympatie lidí.“

„Teď je to naopak.!

„Pak tedy…“ Bůh si zamnul bradu a uvažoval. „Ta planetka, kterou jste nazvali Apopis. Už se blíží…“

„Ne, ne, to ne.“

„A proč ne?!

„Třeba --kvůli těm jabloním. My se na ně alespoň koutkem oka podíváme, až pokvetou.“

Pánbu povzdechl. Vytáhl ze záhybů řasnatého pláště dývídýčko a zapojil video. Na nemocniční posteli ležela stará paní v plenkových kalhotkách a očima lesklýma horečkou hledala  hrníček s čajem. Nebyl tam, sestra jí nedala napít, protože kdo by pak tu babku pořád přebaloval?

A Bůh zatrpkle řekl: „Ejhle, lidé.“

Objevila se lavička v parku, za krásným, stále zeleným keřem cesmíny umrzal bezdomovec.  Počet lůžek, určených pro podobné „případy“ nestačil,  tak ho vykázali ze dveří. Ejhle, lidé…

Úředník s hedvábnou kravatou sledoval, jak se podařilo vyvolat kmenové nepokoje v zemi s přebohatými ložisky ropy a vanadu. Přízraky dětí s nafouklými bříšky trpělivě vyčkávaly, co z hromady odpadků vyhrabou toulaví psi, ale to, co psi vyhrabali, nebylo k jídlu. Aspoň ne pro lidi.

Pilný podřízený na ministerstvu hledal způsob, jak ještě snížit výměr důchodů a starý muž s těžkým revmatismem přitáhl kohout plynového topení, aby mu je snad nakonec nezastavili docela. Bůh ukazoval prstem: Ejhle. Lidé.

Ale člověk řekl: „Bože, změň úhel svého pohledu.“

A bůh odvětil: „Kdepak, ne, změňte jej vy.“

Na nemocniční posteli trávila svoje poslední dny na tomto světě stará paní v plenčičkách. K jejímu lůžku přistoupila sestra s kytičkou konvalinek.  „Je Svátek matek, paní Nováková, a vy jste přece vychovala čtyři děti…“

Na nebe vyplul mrak a z něho se šířily až na zem sluneční paprsky. Zvolna se měnily v prsty Boží. A prsty sevřely planetku a odpinkly ji kamsi daleko do antihmoty.

„A to je všecko?“ zeptal se člověk.

„A to je všecko“, odpověděl Bůh.

 PhDr. Jarmily Bednaříkové, CSc.,

Z dnešního setkání s hudebním skladatelem Slávkem Smišovským jsem měla trochu obavy. Minulý týden mi do telefonu řekl, že má velmi mnoho návštěv a neví, jak se bude cítit další dny, že mám zkusit zavolat. Tak jsem to zkusila a dnes jsem s ním mohla udělat rozhovor. Byl to zážitek - v tom dobrém slova smyslu, na který se nezapomíná...

Další informace, fotky i krátké video najdete zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17851/

Dnešní odpoledne bude patřit mezi ta, na něž se skutečně nezapomíná...

Zdravím Vás a přeji Vám, abyste měli alespoň občas štěstí podobné lidi... Lenka

Už několikátý týden mířím na Antonínek, protože připravuji rozsáhlou reportáž o tamních strážcích kaple. Celkem je jich devět, takže to mé putování neskončí ještě ani tento týden. Jen v pátek se tam totiž točí tři muži z Ostrožské Lhoty, což pro mne znamená tři cesty na Antonínek tři týdny po sobě... No a ne vždy se tam taky dostanu...

Když jsem si tuto reportáž vymyslela, tak jsem neměla ani tucha, kolik to dá práce. Ach jo... Dnes jsem ale na kopci kromě strážce Jana Říhy z Blatnice zastihla také populárního herce Zdeňka Podhůrského. Vyrazil sem s kameramantem a blatnickým vinařem Stanislavem Vyskočilem, protože zde natáčí jakýsi pořad o jídle a vínu. Více se mohou zájemci dozvědět zde: 

https://www.antoninek.cz/?topic=na-antoninku-natacel-herec-zdenek-podhursky

Na tom odkazu jsou také fotky. Teprve dnes jsem se na Antonínku dozvěděla, že existuje nějaká TV Public, pro kterou pan Podhůrský onen pořad natáčí. No já nekoukám ani na ČT 1, 2, Primu či Novu. Nějak mne to neláká. To už musí být, abych tu bednu zapnula. Nedávno jsem tak zjistila, že místo dvojky už máme jen zrnění :) Ale to jsem trošku odbočila. Zpět na kopec!

Pan Podhůrský byl moc milý a ochotně zodpověděl na všechny otázky. Při cestě zpět jsem ještě potkala Jaromíra Popeláře, který si uprostřed kopce pouštěl jen tak pro radost dva vrtulníky na dálkové ovládání. Jakmile budu mít trochu času, tak pár fotek s textíkem hodím také na www.antoninek.cz

Na Antonínek jsem pak vyrazila dnes ještě jednou, ale kvůli úspoře času jsem už jela autem. Od pana Říhy jsem dostala avízo, že přišla malá skupinka žen, které se sem pravidelně jednou měsíčně přicházejí modlit už od smrti P. Antonína Šuránka, což je téměř třicet let. Myslím na ně už dlouho. Vím, že jedou komplikovaně až ze severní Moravy vlakem, autobusem a na kopec chodí pěšky.

Chtěla jsem o nich také napsat do časopisu Krajem svatého Antonínka a na stránky Antonínka, které vedu. Nepochodila jsem. Zatímco čtyři ženy byly samý úsměv a zřejmě by byly ochotné vyfotit se i promluvit, jejich nejmenovaná vedoucí reagovala značně podrážděně. O nějaké fotce nemohlo být ani řeči a nebyla ochotná také nic říct o tom, proč tak vytrvale dlouhé roky každý měsíc na kopec přicházejí. Nenechala se obměkčit dobrým slovem ani prosbami. Prostě řekla: "NE!" a přesto nejel vlak. S takovou zatvrzelostí se člověk hned tak nesetká... A uvěřící...

Bylo mně to líto. Věděla, že jsem také věřící, že vedu Společenství P. Šuránka, a tak bychom si mohly být blízko. Podle jejího pohledu nemohly. Cítila jsem, že má místo srdce kus kamene. Možná ji někdy dávno někdo nějak drsně zranil a ta rána uvnitř duše a v srdci stále je. Ona paní, byť věřící, ale zatím nedovolila, aby ji Ježíš uzdravil. Ona prostě nechce a to je potom těžké... Také jsem myslela na to, že si můžeme ušoupat podrážky i kolena od modlení, ale pokud v nás nebude láska, tak je to všechno na nic...

Potkat jako nevěřící nebo víru teprve hledající člověk tuto "zbožnou" paní, tak mne to od katolíků nakopne někam hodně daleko... Její přítelkyně jí obhajovaly, jak je úžasná, jak je vede k Duchu svatému a Bohu... Já jsem to tak neviděla... Úžasné byly ony. Jejich vůdkyně ne... No co už... Člověk nemůže ztratit víru kvůli tomu, že mu někdo z věřících kolegů nesedne. Na to nesmíme hledět. Pokud někdo věří, tak by měl věřit jen kvůli sobě a koukat na Boha a ne na to, do dělají, nebo nedělají druzí. Vždyť ani my nejsme andělé a můžeme často někoho nakakat...  

Na závěr všem přeji, abyste potkávali jen takové milé lidi, jako byl dnes strážce kaple pan Říha, vinař Vyskočil, herec Podhůrský či modelář Jarek Popelář. Když totiž potkáte milé lidi, kteří Vás obdaří úsměvem, tak je na světě hned líp. Pokud ale potkáte paní, která se modlí až se z ní kouří, ale skutky podle toho nevypadají, tak je to na prd ne?

Zdravím a přeji jen vše dobré! Lenka

Zajímavou výstavu připravují v Hrubé Vrbce na Horňácku. Přestože je to vesnička jako dlaň, tak se tamní obyvatelé aktivně hlásí hned ke třem církvím: Evangelické, pravoslavné a katolické. Až do druhé světové války zde ale žili i židé. Od té doby se o nich ale nemluvilo.  A právě o tom všem bude ona vzpomínaná výstava. Více informací je zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17825/

Všechny zdravím a každému přeji, aby si alespoň trošku užil paprsků jarního sluníčka... Lenka

Konečně se mi podařilo zpracovat video z rozloučení s Lubošem Holým v Hrubé Vrbce. Kdo se tam nedostal a zajímalo by ho, co v tamním evangelickém kostelíku zaznělo, může kouknout sem: 

Všem přeji úspěšný týden Lenka

Mám kámošku, od které jsem se v pátek ráno na Facebooku dozvěděla, že je její manžel s ostatními členy České filharmonie na turné v Japonsku. Psala, jakou prožívala hrůzu, když se dozvěděla o katastrofě a nemohla se manželovi dovolat...

Když jsem dnes sledovala večerní zprávy a poslouchala další vývoj situace po zemětřesení, kdy hrozí výbuchy atomové elektrárny a další silné zemětřesení, zavolala jsem ji. Jediné, co mne zajímalo, bylo, jestli je už Tomáš s ostatními kolegy na cestě domů.

Poté jsem se dozvěděla, že vůbec ne, že koncertují!!! Na stránkách filharmonie je přitom pouze krátká zpráva, že jsou naši muzikanti v bezpečí na jihozápadě ostrova, což není vůbec pravda, protože jsou v Tokiu!!!! V posledních dnech jsem poznala, jak je Facebook geniální ke komunikaci napříč kontienty. Tady si mohou zájemci přečíst komunikaci mezi manželkou jednoho člena filharmonie, jednoho muzikanta přímo z Tokia a jedné jejich společné kamarádky:

Manika

Co se mi honí hlavou? Proč nemůže můj manžel domů a musí trčet s ČF v Tokiu, kde tedy opravdu není mimo nebezpečí, jak tvrdí vedení ČF. Otřesy tam jsou stále,ale člověk si prý zvykne...pěkně děkuju.

Pavel Ciprys Dle nejnovějšího oznámení pana ředitele je vše vpořádku, nic už nehrozí a pokud by něco hrozilo, tak nám paní velvyslankyně, která pomalu neví, co se děje, dá hned vědět. Takže hrajeme dál a to, že se v noci hotel nejen kýve, ale i podezřele vrže, nás nemusí zneklidňovat, protože jsou to jen odeznívající projevy - dnes ráno konkrétně takový malý odeznívající pětiminutový otřes 6,1... Ale jinak je nám skvěle, sluníčko svítí, internet funguje a voda zatím teče :-)

Pokud by někoho zajímalo, co jsem dnes dělala, může kouknout sem: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17822/ a také sem: https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17821/

Kromě toho jsem ale ráno fotila vítání občánků ve Veselí nad Moravou. Krásná miminka tam byla... No a v podvečer jsem se na Horňácku setkala s velmi talentovanou zpěvačkou a jejími rodiči. Moc milí lidé to byli, takže se člověku ani nechtělo odjíždět. Na reportáž o jejich dceři, která by klidně mohla být modelkou a určitě by uspěla i na soutěži České Miss, se můžete těšit v příštím čísle časopisu Krajem svatého Antonínku. Vedle tradic se v něm totiž chci zaměřovat i na mladé talentované lidi z Ostrožska a Horňácka. V nedávno vydaném čísle jsem tak představila vynikajícího plavce Honzu Malůše z Ostrohu. Mladých talentů v tomto regionu určitě roste ještě mnohem víc, jen se o nich prostě moc neví, a tak ně chci upozorňovat...

Na dnešním setkání s krásnou osmnáctiletou dívkou bylo sympatické, že ji žádné soutěže krásy a nejrůznější Talentmánie nelákají. Dokonce mně řekla, že by se vůbec nebránila tomu, kdyby jednou žila na Horňácku a učila tamní děti zpívat. Neměla ovšem na mysli folklor, ale spíše moderní zpěv. Tak a víc neprozradím. Zbytek bude v časáku.

Nevím, jaký jste měli den Vy, ale jak asi tušíte podle výše uvedeného výčtu, moje sobota byla hodně náročná, a tak to dnes prostě balím... Všem přeji brou noc, krásné probuzení a úžasnou neděli. To všechno ze srdce :) Lenka

Mám za sebou náročný den. Včera jsem si definitivně uvědomila, že něco není v pořádku s mým širokoúhlým objektivem :( Přepínání automatického  a manuálního ostření nefunguje tak, jak by mělo... Mé probuzení patřilo proto myšlence na širokáč za cca. pětatřicet litrů, který je zapotřebí reklamovat. Do konce reklamační doby zbývají dva týdny, a tak vůbec netuším, jak tato bezva reklamace dopadne :(

Přesto jsem hned ráno vyhledala potřebné doklady a vadný objektiv perfektně zabalila, abych s ním poté naklusala na poštu. Následně jsme s Filipem zamířili k letos devadesátileté Františce Hanákové. Filip si totiž vymyslel, že se ve své závěrečné práci zaměří na staré lidi Slovácka a na umírání.

Záhy jsme pravda zjistili, že ne všichni lidé, kteří mají ve tváři vepsáno devadesát let života, se chtějí fotit. S paní Hanákovou jsme ale měli štěstí. Patřila mezi výjimky, které souhlasily. A tak dnes mohla vzniknout série fotek, které Flip použije do své připravované knihy. U paní Hanákové to bylo velmi milé setkání. Provedla nás svým domem, nechala se fotit, kde si Filip vymyslel a dokonce ochotně zamířila i za svými šesti slepicemi a následně také do humna.

Je neuvěřitelné, že ve svých devadesáti letech každý den chodí krmit slepice a dokonce jim dokáže sama na zvláštní mašině postrouhat řepu. Aniž by to tato vitální žena tušila, je to pro ni určitý druh terapie. Mezi focením jsme se dozvěděli, že vychovala jednu dceru a více než třice let v blatnickém družstvě dojila krávy. Také se svěřila s některými svými bolestmi, které ji tíží na srdci a velmi trápí.

Františka Hanáková z Blatnice oslaví 19. března devadesáté narozeniny. Foto: Filip Fojtík

Odpoledne jsme s Filipem zamířili za panem rídícím Františkem Okénkou do Hrubé Vrbky. Volala jsem mu už v neděli a ten pravda z našeho nápadu nějakého focení přliš nadšený nebyl. Včera jen řekl: "Zavolejte v pondělí..." A tak jsem dnes zavolala a pan rídící řekl, že se můžeme odpoledne zastavit.

Naposledy jsem s ním dělala větší rozhovor před pěti lety, když slavil pětaosmdesátku. Nyní se mně zdál už tak trochu unavený a bez oné jiskry, kterou jsem u něho vždycky viděla. Nakonec se nechal ale odvézt i ke kuželovskému větráku. Do mého auta, do kterého se "leze" hodně špatně, ovše nastupoval jako mladík.

Když ho pak Filip prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl u větráku fotit, ochotně vyhověl a najednou se mi zdálo, že ho to i baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka, který je ochotný přistoupit na kdejakou legraci. Při cestě zpátky si povzdechnul, že už to není ono. "Ta stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná," řekl mimo jiné. Říkala jsem mu, aby byl v klidu, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti...

Když se tak ohlédnu za dnešním dnem, musím říct, že to byla velmi pěkná setkání. Taková pohlazení na duši, kdy člověk mohl jen děkovat, že potkal pamětníky, kteří si v srdci i vzpomínkách nesou spoustu moudra z prožitých let i zkušeností.

František Okénka v okamžiku, kdy se tak trochu proměnil v malého kluka... Foto: Filip Fojtík

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste měli alespoň občas to štěstí potkat na své pouti životem někoho, v jehož tváři jsou vepsána dlouhá desetiletí, kdy se radost střídala s bolestí a přesto to onen člověk dokázal vše ustát a kráčet životem dál... Lenka

Kdo má zájem vidět další fotky z fašanku v Ostrožské Nové Vsi, Nové Lhotě a Javorníku, může kouknout sem: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/zlinsky/fotogalerie/2011/03/07/ej-fasanku-fasanku-uz-je-ta-namale/

Všechny zdravím a přeji Vám krásné dny plné sluníčka Lenka

Včera jsme s Filipem objížděli fašanky. Já jsem hned ráno zamířila do Ostrožské Nové Vsi, kde to neuvěřitelně žilo.  Odpoledne jsem pak vyrazila v Blatnici do míst, kde se říká pod Starýma horama. Tady to nebyl takový tradiční fašank. Spíš se sešli lidé, aby si povykládali, pochutnali na výborných zabijačkových dobrotách, které jim připravili hasiči i pracovníci obecního úřadu. K dobré pohodě jim vyhrávala blatnická dechovka a zpíval mužský i ženský pěvecký sbor.

Zcela soukromě jsem to odpoledne dala jedničku hasičům, kteří měli vše perfektně zorganizované a vládla u nich skvělá nálada. Jen tak mezi řečí jsem se dozvěděla, že krásné zástěry jednou do hluboké noci šila Silva Buzíková - maminka jednoho mladého hasiče a také manželka jednoho z hasičů. Chlapi Sieberovi zase vyráběli polní kuchyni a u Hrušků nasmažili výborné koblihy a mrváně. Už jsem zapomněla, kdo z hasičů, nebo spíše jejich manželek, napekl nádherně vypadající koláče. To je ale jedno. Důležité je, že celek byl výborný.

Další jedničku bych dala ženskému pěveckému sboru. Ženské se nastrojily do zimních krojů a moc jim to slušelo. Chlapi sice také pěkně zpívali, ale většina se skrývala do tmavých bund a kabátů, takže to nebylo zase až tak fotogenické. Každopádně pod Starýma horama vládla pohodová atmosféra a o to všem zúčastněným určitě šlo. Jinak mne pamětníci upozornili, že fašank se v Blatnici v minulosti v podobě nějaké obchůzky nikdy neslavil. To prý bývalo jen na Horňácku.

Zatímco já jsem fotila v Blatnici, Filip vše dokumentovat v Nové Lhotě a Javorníku. Koho zajímá, jak to vypadalo v Blatnici, může kouknout sem: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17788/

a tady je i pár fotek z Ostrožské Nové Vsi: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17787/

Všechny zdravím a přeji Vám krásnou neděli! Užijte si dnů volna k odpočinku.... Lenka

Mám za sebou šílený měsíc. Někteří lidé, kteří si oblíbili tyto stránky, mně v poslední době vyčítali, že sem nepíšu. Nedivte se... Kdybyste žili v tom, co jsem prožívala poslední měsíc já, tak byste se mně vůbec nedivili... Teď už je to všechno za mnou, tak vám o tom mohu vyprávět.

Na přelomu ledna a února jsem prožívala hodně těžké chvilky. Mnozí známí mně sice v lednu gratulovali, že jsem se stala šéfredaktorkou časopisu Krajem svatého Antonínka, ale já jsem jejich nadšení nesdílela. Ono sice zní pěkně, že je někdo šéfredaktorem časopisu, ale druhá věc je, jestli ho to uživí. Vzhledem k tomu, že je tato práce pouze na poloviční úvazek, tak to není žádná sláva. Na počátku roku jsem proto byla v pěkně hluboké depce. Nic nevycházelo. To byl také důvod, proč jsem se přihlásila do kurzu sanitářky. Řekla jsem si, že když se neuživím na plný úvazek jako novinář, musím si hledat něco jiného. Přemýšlela jsem, oč bude stále zájem, které služby budou zapotřebí. Dospěla jsem k názoru, že bude stále potřeba lidí, kteří se umí postarat a pečovat o druhé. To byl také důvod, proč jsem se přihlásila na kurz všeobecného sanitáře.

Zjistila jsem, že se v Brně otvírá pouze dvakrát až třikrát ročně. No a já se dostala hned do letošního prvního běhu. Po zaplacení nezbytného poplatku jsem začala s denním studiem. Zhruba do tří hodin jsem od rána seděla ve škole, odkud jsem pospíchala na internet vyřídit všechny potřebné maily. No a odpoledne a večer psala materiály do časopisu - den za dnem. "Volné" jsem měla jen víkendy. To jsem ovšem naháněla materiály a jezdila především po plesech, abych měla vše, co jsem si vymyslela, že v časopisu chci mít. Vydatně mi v tom pomáhal Filip. Některé fotky ale poslalo i pár nadšenců, kteří jsou ochotni dodávat materiály aniž by za to dostali zaplaceno. Velký dík na tomto místě patří hlavně Štěpánovi Mitáčkovi z Hluku a panu Gajovskému z Louky. Samozřejmě, že další materiály dodali také další externí redaktoři.

No ale kromě psaní a lítání po reportážích jsem samozřejmě také musela fungovat jako matka, takže jsem žehlila, prala a vařila. Kurz včetně praxe v nemocnici utekl jako voda a byly tu závěrečné zkoušky. Všichni mně tvrdili, jak to zvládnu,že to bude brnkačka... Vyučovali nás vesměs lékaři, kteří také seděli u zkoušek. Měli jsme tři předměty, přičemž v každém bylo zhruba pětadvacet otázek. Ty se tahaly jak u maturity. Člověk tam tedy nemohl přijít nepřipravený. Jo... Udělala jsem to, ale kdybych tvrdila, že to nebyly nervy, tak bych lhala. Velký dík patří všem, kdo se za mne modlili. Jejich modlitby mne přímo nesly...

No a aby toho nebylo málo, tak jsem musela po čtvrtečních zkouškách v pátek naklusat ke grafikům v Hradišti a dolaďovat časopis. Odpoledne byl až na pár chybějících fotek z Krojového plesu v Hluku hotový. Únorový fičák pokračoval v nedělním ránu, kdy jsem dělala v Brně závěrečné zkoušky z kurzu Duchovní doprovázení nemocných. Tento kurz jsem v Brně začala dělat už od září loňského roku. Tady jsme měli osmnáct otázek. Pokud by si někdo myslel, že ty zkoušky byly fraška, tak by se moc pletl. Hned v úvodu nám naše lektorka řekla, že doufá, že se nebudeme mezi sebou při testech bavit ani koukat do poznámek a papírů. V každé místnosti usedla jedna "hlídačka". V té naší seděla téměř vedle mne. Co člověk neměl v hlavě, tak měl smůlu. Ale taky to dobře dopadlo :)

Na konci února mám tedy rozšířené vzdělání o dvě profese. Mohu být sanitářkou v nemocnici a pokud by byl zájem, mohu také duchovně doprovázet nemocné. Pokud byste tedy o něčem věděli, ozvěte se :) Že jsem zvládla všechny zkoušky i uzávěrku časopisu, považuji za velký zázrak...

Ze včerejších zkoušek jsem jela do Hluku na Krojový ples. Byla jsem na takové akci poprvé a moc mile mne tam vše překvapilo. Byli tam úžasní a vstřícní lidé, kteří mě skvěle přijali, i když mne neznali. Kdo má zájem dozvědět se víc, tak fotky i s textem můžete vidět zde: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/zlinsky/fotogalerie/2011/02/27/jizda-v-hluku-se-blizi-novy-kral-se-predstavil/

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17711/

A tady jsou Filipovy fotky z Dětského krojového plesu v Hluku, který předcházel tomu velkému, večernímu. Je na nich jasně vidět, že se v Hluku umí bavit i ti nejmenší. Podle zaplněného sálu je zřejmé, že se o předávání tradic svým potomkům, dospělí starají dobře.

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17712/

Podle výše uvedeného výčtu teď už jistě chápete, že jsem tady fakt častěji a víc psát nemohla. Jeden známý mně říkal, že nechápe, jak jsem to všechno zvládala... Já to taky nechápu. Vlastně jo! Druhý známý zase říkal, že s pomocí Boží lze zvládnout vše. Takže potvrzuji - měl pravdu. Bez pomoci z nebe bych vše rozhodně nezvládla... Je to všechno zázrak... Jsem zvědavá, jak se vše bude vyvíjet dál.

Všechny Vás zdravím, děkuji za přízeň a přeji, abyste měli krásný týden bez zbytečných srážek s blbci a zlými lidmi....

Lenka

V posledních dnech jsem měla to štěstí, že jsem mohla vypomáhat na jedné jednotce intenzivní péče. Už je to tak... Práce v médiích mne momentálně neuživí, a tak dělám, co můžu... Nová praxe byla hodně zajímavá a  člověk měl pocit, že dělá skutečně dobrou věc.

Pokud jakkoliv pomůžeme někomu, komu zrovna není do skoku, tak je to dobře. na JIPce jsem si znovu uvědomila, že nestačí špičkové přístroje a ty nejlepší léky, ale že je zapotřebí i obyčejné lidské slovo. Jeden z pacientů si při ranní hygieně povzdechl, že by chtěl umřít. Jakmile byla chvilku času, zašla jsem za ním a povídali jsme si. Také sestřičky se ho snažily rozveselit nějakým vtípkem a průpovídkou. Stačilo pár obyčejných vět, zájem a bylo zřejmé, že už se mu zemřít nechce.

Na svém novém působišti jsem si plně uvědomila, jak náročná je práce zdravotního personálu. To není zaměstnání, to je poslání. Přestože mají sestřičky středoškolské a dnes už mnohé i vysokoškolské vzdělání, nadřou se jako koně a kromě odborné práce běžně své pacienty také umývají, přebalují, otáčí, mažou různými krémy a mastičkami, aby u nemocných nevznikly třeba proleženiny. Uvědomme si, že jejich pacienti přitom nejsou žádná miminka, ale klidně i stokiloví chlapi...

Když to teď všechno píšu, tak je mně jasné, že je to blbost, neosobní, studené, nesdělitelné... Neměla jsem to sem asi psát... To, co jsem tam viděla a zažila, se prostě nějak předat nedá... Třeba to, když sestřičky vidí, že je někdo smutný, jak se ho snaží potěšit a dostat ze splínu nějakým fórkem, dobrým slovem...

Ve zprávách jsem včera zaslechla, kolik si vydělávají špičkoví manažeři.... V duchu jsem si říkala, že se i všichni tito lidé s příjmy v desítkách a stovkách tisíc korun mohou ocitnout na některé JIPce. Přikurtováni na přístrojích a s vývody ze všech možných tělních otvorů si možná uvědomí, že jim jsou v tom okamžiku  všechny peníze a honění za nimi k ničemu. Komu by se měly ale v mnohem vyšší míře objevit na výplatní pásce, jsou určitě sestřičky a vlastně všechen ošetřující zdravotní personál...

No nic... Přeji Vám, abyste byli zdraví a do špitálu se pokud možno vůbec nedostali. Sestřičkám pak přeji mnoho sil - těch fyzických i duševních, protože jejich služba není žádná "prdel"...  Lenka

Letos je ta plesová sezóna nekonečná... Včera jsem byla na Vinařském plese v Hluku. Spolu s účinkujícími a pořadateli tam bylo údajně bezmála dva tisíce lidí. Přemýšlela jsem, co je tam všechny přilákalo. Byl to vůz Citroen, který mohli vyhrát jako jednu z pěti set cen v tombole? Nebo to byla ta skvělá vína, která byla v nabídce? Možná to bylo všechno dohromady. Každopádně jsem tam za docela krátkou dobu, co jsem fotila, potkala spoustu známých z Dolňácka i Horňácka.

Docela jsem je všechny obdivovala, protože já na plesání moc nejsem. Kdybych si tedy mohla vybrat, tak zalezu do peřin s nějakou pěknou knížkou. Každý si ale odpočinek a relax představujeme jinak a to je asi dobře, že jsme každý jiný. Kdo chce vidět z Hluku pár fotek a přečíst si ještě něco víc, může kouknout sem:

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17615/

Jinak všem přeji další krásné plesání... Tančit se v dnešním večeru a noci bude například při krojovém plesu v Javorníku, Školním plesu v Lipově a plesu KDU-ČSL v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Kdo se někam chystáte vyrazit, tak Vám přeji, abyste si to užili... Lenka

Bývalé vedení Blatnice v čele se Zdislavou Kuřinovou přišlo vloni s nápadem uspořádat krojový ples. Je pěkné, že v započaté iniciativě pokračuje i nový starosta se svými zastupiteli a ochotnými spolupracovníky. Výsledkem byl ve včerejší noci druhý ročník krojového plesu.

Podle šéfa kulturní komise Antonína Hanáka došlo dokonce o třetinu víc krojovaných než vloni. Na své si přitom přišli milovníci dechovky i cimbálky. Do tance i zpěvu totiž vyhrávala dechová hudba Šarovec z Hluku. Cimbálová muzika Blatnická Studánečka se poprvé na veřejnosti představila pod tímto názvem. Přišlo tedy i na šampaňské. Na krojovém plesu nemohl chybět mužský pěvecký sbor z Blatnice a dětský folklorní soubor Vavřínek.

Nejpěknější snad bylo, jak se docela malé děti uměly bavit i po svém vystoupení. Mezi dospělými tančily jako o život a šlo jim to minimálně stejně dobře jako nacvičené vystoupení. Právě v dětech a mladých lidech vidí pořadatelé budoucnost. Bez nich by totiž dědictví otců zahynulo.... Pár fotek můžete vidět zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17583/

Všechy zdravím a přeji Vám krásný zbytek neděle a super týden bez setkání s hloupými a hlavně zlými lidmi....

Lenka

O tom, že jsou v Hluku šikovné mažoretky, vím dávno. Od 30. ledna mají na svém kontě další velký úspěch. Více zde:

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17546/

Jinak všechny zdravím a víc sem snad napíšu až se u mne trošku uklidní velmi náročné únorové dny....

Všem přeji, abyste si užívali téměř jarního oteplení a paprsků sluníčka!!!

Lenka

Hornacko se loucilo s Lubosem Holym... Vice zde: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/jihomoravsky/clanek.phtml?id=690254

Vsechny zdravim a preji krasnou nedeli....

Lenka

Myslela jsem si, že o pohřbu malého Kryštůfka tady nakonec psát nebudu. V den, kdy jsem na něm byla, jsem všechno velmi hluboce prožívala. Jakoby odešel někdo z mé rodiny. S Kryštůfkem jsem se přitom viděla  jen párkrát. Nejdříve, když jsem se potkala s jeho šťastnými rodiči, krátce po jeho narození, potom jednou v nemocnici a pak po jeho návratu domů.

Přesto mně přirostl neuvěřitelně k srdci. A nejen mně... Také mnoha dalším lidem z Blatnice a okolí, jimž nebylo jedno, jak vážně onemocněl, a tak se za něj a jeho blízké modlili. A nebylo to nic krátkodobého... Modlili se intenzivně celé dny a týdny jeho krátkého života.

Na věčnost odešel ve věku pouhých deseti měsíců. Po velkém boji, který z pohledu nevěřících prohrál. Dobře to ale řekl pan farář při mši svaté. "O mnohých lidech si můžeme myslet, že žili svatý život, a proto se dostali do nebe. U Kryštofa je ale naprosto jisté, že v tom nebi skutečně je. Máme tedy v nebi svatého, kterého můžeme prosit o přímluvu. A velké věci se už děly za jeho života. Po devět dnů se tady při modlitbách scházel zcela zaplněný kostel," připomněl při pohřbu kněz.

Jméno Kryštof znamená v překladu nositel Krista. Malý Kryštůfek byl skutečným nositelem Krista. Přes svůj útlý věk nesl těžký kříž života. Měl při sobě ale maminku, tatínka, bratra Honzíka, babičku s dědečkem a tetu. Ti všichni mu svou lásku vyjadřovali, jak jen mohli. Lidsky i nespočtem modliteb a obětí... Když jsem jednou tuto rodinu navštívila, seděla s tatínkem Radkem v kuchyni a čekala na Lenku, která zrovna trpělivě Kryštůfka krmila, měla jsem pocit, a nebyl to jen pocit!, že se v tom domě dotýkalo nebe země. Bylo to něco nevyslovitelného a také nevysloveného... Ne... Nezazněla tam žádná zbytečná slova, takže to teď ani nejde popsat...

A tutéž nevyslovitelnou atmosféru jsem cítila na pohřbu. Vesnicí náhodně projíždějící člověk by si mohl myslet, že zemřel nějaký významný mladý člověk, s nímž se přišlo rozloučit mnoho lidí. Zatímco rodina už stála u otevřeného hrobu, lidé ještě vycházeli z kostela. Byla to taková tichá demonstrace sounáležitosti s bolestí pozůstalých.

Mnohým lidem určitě na mysli vyvstalo: "Dobrý Bože, proč sis  ho vzal v tak útlém věku, když se za něho tolik lidí modlilo??? A nebylo o jen pár modliteb...Ty víš Bože, že se lidé vytrvale modlili celé dny, týdny... Ty modlitby k Tobě letěly z různých kontinentů světa! A Ty sis ho přesto vzal..."

Odpověď na podobné otázky tady asi nenajdeme. Zůstanou pro nás tajemstvím. Možná až na věčnosti uvidíme celou mozaiku a nejenom jeden kamínek krásného obrazu, jehož autorem je sám Bůh... Jedno je ale už dnes jisté. Blatnice má ode dne Kryšfůfkovy smrti v nebi velkého přímluvce.

A není vůbec pochyb o tom, jak moc tato vesnice jeho přímluvy potřebuje... Stejně jako na jiných místech naší země se zde nebývalou měrou rozmohl hřích. Hřích, který přináší obrovské utrpení. Stačí se jen porozhlédnout, v kolika domech bují nevěra, jak moc je ohrožená mládež v podobě různých závislostí... A s tím vším přichází do lidských srdcí hromada zranění, která jdou ruku v ruce s obrovskou bolestí...  Bolestí, na níž nelze koupit žádné pilulky... Tu může zahojit "jen" Boží láska...

Kryštůfku, oroduj za nás!!!

Kdo má zájem, může nyní hlasovat o nové podobě titulní strany Krajem sv. Antonínka. Na výběr jsou čtyři návrhy včetně té původní. Více zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17489/ Vím, že lidé nemají příliš rádi změnu, a tak mne docela překvapilo, že zatím vede jeden z nových návrhů. Jinak v hlavě nosím spoustu věcí, o kterých tady chci napsat, ale teď nestíhám a musím

jít spát, tak třeba zítra... Mimo jiné chci vzpomenout loučení s Kryštůfkem, který přirostl nejen v Blatnici mnohým lidem k srdci...  

Moc Vás všechny zdravím a přeji Vám, abyste se nebrali příliš vážně a měli okolo sebe stále dobré lidi...

Ze srdce!!! Lenka

Do dnešního dne jsem Marka Orka Váchu znala jen z doslechu a jeho knížek. Dnes jsem byla na dvou jeho přednáškách a můžu říct, že byl fakt skvělý... V jedné povídal o asistované reprodukci (umělém oplodnění) a v druhé o eutanázii. Bylo to fakt hodně dobré... Zvlášť byla síla, co jsem se dozvěděla právě o asistované reprodukci... Pokud bych tu měla všechno přepsat, tak by to bylo hodně textu, protože mám na diktafonu tři hodiny záznamu...

Kromě toho všeho ale řekl i jednu odbočku o novinářích. "My chodíme po zemi jak ti novináři. Nahlížíme okny do domácností, kde se ještě žije tradičně, ale ten můj život mi nějak uteče mezi prsty... Nemůžu být pořád novinář a jen se dívat, jak žijí jiní...  Pořád jenom cestovat a mít tuhle práci, jinou práci, tady žiji s touhle přítelkyní a pak zase s jinou přítelkyní, pak zase s další, tady mám dítě, tam mám dítě... A najednou ta loď nemá přístav a ve chvíli, kdy nelibosti převáží nad libostmi, není důvod, proč tu loď nevyhodit do povětří. Můj život už není cesta, která by někde končila. Jdu tak nějak cikcak - doprava - doleva. Takhle žiju, tam žiju a potom když přijdou nelibosti, není důvod o eutanázii nepožádat... Co tedy ještě dál vymýšlet? Proč tady dál být? Pokud jsem vsadil na etiku hedonismu: Užívat si dobré jídlo, dobré restaurace, dobré kino, dobrý sex, dobrá hudba a tak dále... A najednou je mou jedinou slastí nemocniční čaj, tak vlastně není důvod, proč ten život nezakončit. Podle Baumanna je pro současného člověka typická epizodičnost a nekonsekventnost, kdy život prožíváme jako hudební klip. Pokud neexistuje cíl života, tak pak není důvod, abych loď nevyhodil do povětří..."

To je hodně zajímavý úhel pohledu, že? No a Marek Orko Vácha těch zajímavých myšlenek během tří hodin přednášek řekl kotel... Když tak mluvil a dělala jsem si poznámky, tak jsem jen těžce litovala, že nemůžu chodit s ostatními vysokoškoláky na jeho další přednášky... Kurnik toto by mne hodně zajímalo... 

No tak třeba ještě někdy budu mít to štěstí, že ho budu zase při nějaké příležitosti moct poslouchat... 

Jo a teď krapet odbočím... Pokud by někoho zajímalo, jak to dnes vypadalo v Boršicích u Blatnice při Pyžámkovém plesu, tak může kouknout sem: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17375/ 

No a na závěr nezbývá než všechny čtenáře pozdravit popřát Vám krásnou neděli....

Lenka

Pokud někoho zajímá pár drbů, tak:

V Blatnici byli včera dva misionáři z Polska. Více zde: 

https://www.antoninek.cz/?topic=gratulace-pro-otce-zdenka

Blatnický farář slaví v sobotu dvaačtyřicáté narozeniny a v neděli svátek. Koho zajímá, kdo byl mezi prvními gratulanty, tak se další info dozví zde: 

https://www.antoninek.cz/?topic=gratulace-pro-otce-zdenka

A kdo je zvědavý, jak to dnes vypadalo na školním plese v Ostrožské Nové Vsi, může zase kouknout sem: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17374/

A já valím spát....

Všem přeji sladké sny a krásnýýýýýý víkend!!!! Lenka

Dnes byl nádherný den, a tak jsem se urvala od svého věrného druha počítače, nechala na chvilku psaní a rázným krokem vyrazila na Antonínek. Slunko svítilo a mně to připomínalo příchod jara. No to asi ještě nepřijde, ale dnes bylo nádherně a na Antonínku ještě víc!

Šla jsem po staré, kamenné cestě okolo pomníku Josefa Křapy, který se zde před lety zabil a o kousek výš jsem koukala na dřevěný kříž. Chybělo mu porcelánové tělo Krista. Vzpomínala jsem na paní Františku Lagovou, která mně před pár lety vykládala, jak to tělo Krista na kříž několikrát koupila, ale vždycky ho nějací vandalové rozbili. Časem svou snahu vzdala,  a tak kříž zůstal holý. Přemýšlela jsem o tom, proč to lidi dělají, jestli jim udělá dobře a uleví se jim, když něco pěkného rozbijí.

Na kopec jsem dorazila pár minut před dvanáctou. Službu měl jeden upovídaný strážce z Ostrožské Lhoty (ach kdybych neměla tak mizernou paměť na jména...). No a ten nelenil, a když šel zvonit do kaple poledne, tak mne naučil zvonit. No je to tak! Fakt! Tahali jsme nejdřív za provaz spolu, abych prý chytila to správné tempo :) Když jsem pak šla domů, říkal: "Přijďte příští čtvrtek před polednem! Zvonit vás kromě mne nikdo nenechá!"

No jestli si přijdu příští čtvrtek na Antonínek zazvonit, to fakt nevím, ale určitě zase napíšu o strážcích kaple. Před čtrnácti lety jsem byla první, kdo o nich psal. Od té doby ale už proteklo potokem Svodnice mnoho vody a dnes tam slouží úplně jiná sestava. Z těch původních zemřel Jiří Trněný, Josef Bogár i jeden strážnce ze Lhoty. Pan Slavovmír Budař s panem Štěpánem Vašíčkem už kvůli pokročilému věku a různým nemocem také neslouží.

Takže se chystám, že postupně každý den navštívím jednoho ze strážců kaple na Antonínku, vyfotím je a budu z nich tahat informace, proč tam vlastně slouží, když by mohli něco kutit doma nebo si jinak užívat zaslouženého důchodu. Jsem zvědavá, co se všechno dozvím.

Můj dnešní průvodce ze Lhoty a zvoník v jedné osobě mně říkal, že na Antonínek rád chodí, protože tam potká lidi, které by jinak nepotkal. "Už jsem se tady setkal se všemi biskupy a se spoustou herců. Sbírám podpisy, tak se mně díky mé službě pěkně rozšířila sbírka. Přichází sem ale spousta i jiných zajímavých lidí, s nimiž si rád povídám," svěřil se muž. A já už jsem pelášila dolů a litovala, že jsem neměla foťák a diktafon. Mohla jsem mít nahrané první povídání.... Tak snad příště...

Všechny zdravím a přeji Vám také nečekaná milá setkání ve dnech, kdy to třeba vůbec nečekáte.....

Lenka

Před pár dny jsem neměla ani tucha, že bych někdy napsala nějakou pohádku a je tu druhá. To jsou věci… :)

Byli, žili v lese dva veverčáci. Byli to velcí přátelé. Nebylo to tak ale vždy. Jeden z nich se totiž před pár lety do lesa přistěhoval se svými rodiči. Ti dva se spolu potkali, když skákali z jednoho stromu na druhý. Neskákali si jen tak pro radost, ale museli sbírat lískáče, aby měli co jíst.

Přistěhovalec samozřejmě nevěděl, kde se co dá sehnat, a tak byl rád, že mu starousedlík poradil a pomohl. Bylo jim spolu dobře. Po čase ale došlo k situaci, kdy potřeboval pomoct ten, který už v lese bydlel dávno. Obrátil se proto na svého přítele s prosbou o pomoc. Se zlou se ale potázal. „Pomůžu ti až budu mít čas! Jestli tedy budu mít vůbec někdy nějaký čas,“ odsekl mu na jeho prosbu.

A tak veverčák čekal. Dny plynuly, ale pomoci se od přítele nedočkal. Bylo mu ze všeho na nic. Zalezl proto do vykotlaného stromu, kde měl svůj domeček. Nechtěl odsud už nikdy vyjít. Měl nějaké zásoby oříšků, ale stejně neměl z toho zklamání a smutku chuť nic jíst. Pod stromem na něj volala zvířátka, aby se s nimi šel ven pobavit, ale on se ani neozýval. Nechtěl nikoho vidět natož s ním navazovat nějaké přátelství.

Když už tento stav trval delší dobu, přišla ho navštívit stará veverčičce. Nemohla se na to dívat, jak se její vnouček užírá zlobou, hněvem a neodpuštěním. Do vykotlané díry stromu vhupla bez pozvání aniž by čekala, jestli ji na její zaklepání odpoví. Tušila, že by mohla zůstat stát za dveřmi.

Začala zhurta: „Proč nevycházíš ven?“ „Protože nikoho nechci vidět!“ „Proč nikoho nechceš vidět?“ Protože se na mne vykašlal nejlepší kamarád! Když tady v lese nic a nikoho neznal, moc jsem mu pomáhal. Nebylo to jen pár dnů, týdnů, ale byly to celé roky, co jsem mu pomáhal. Kdykoliv písknul, tak už jsem byl venku a přispěchal na pomoc. Teď jsem potřeboval já jeho a on se na mě vykašlal! A mě to teď bolí… Nechci nikoho vidět, nechci se už s nikým nikdy kamarádit, aby mě zase nezpůsobil podobnou bolest,“ vysypal ze sebe veverčák aniž věděl jak.

Stará, zkušená veverčice sklonila soucitně hlavu a po chvíli ticha řekla. „Vím, jak se cítíš. Také jsem to už několikrát prožila. Také ale vím, že tím, že zalezeš do svého domku a už nikdy nevyjdeš, nic nevyřešíš. Ublížíš tím jen sám sobě. Ano, je to riziko jít ven, přátelit se s druhými, dávat jim své srdce, sám sebe... Protože nejvíc tě může zranit právě ten, koho máš hodně rád. Přestav si ale, jak by byl tvůj život chudý, kdybys už neměl žádné přátele. Utrápil by ses tu k smrti! Nikdo by ti sice neubližoval, ale nikdo by tě také svou láskou a dobrotou neobdarovával. Musíš mít odvahu mít někoho rád, i když se může stát, že tě zase někdo podrazí. Zkus do toho jít znovu! A hlavně nezapomeň tomu svému příteli odpustit! Jinak by tě ten hněv a zloba uvnitř tebe žraly jako kyselina a nejvíc bys tím ublížil sám sobě. Přitom ani netušíš, co za trápení a obtíže zrovna prožívá on sám,“ řekla veverčice a potichu se vykradla z vykotlaného stromu.

Verčák ještě chvíli seděl v přítmí a přemýšlel nad vším, co právě slyšel. V domečku bylo temno a smutno… Opatrně se vyhoupnul k okraji díry a rozhlédl se po lese. Jejda tam bylo nádherně! Úplně ho oslepily paprsky ostrého slunce, které se draly skrze koruny stromů. A ta barva stromů! Několik nádherných odstínů zelené! Veverčák se nadechl, rozběhl a skočil na sousední větev. Hlavou mu jen proletělo: „Babička měla pravdu! Musím jít navzdory překážkám dál! Určitě zase bude líp! S kamarády je vždy líp, i když nás mohou zranit….

A co z toho vyplývá? Že se nesmíme nechat převálcovat tím, že se na nás někdo vykašle, že nás nepodrží, nebo dokonce podrazí. Nikdy totiž nevíme, co ho k tomu vedlo. Rozhodně to nesmí být důvod k tomu, abychom si pak už nikdy nikoho nepřipustili k tělu. To bychom pak byli o mnoho chudší… Oč? Třeba o zážitky s dobrými přáteli, které nejde koupit za žádné peníze….

Všechny zdravím a přeji přes temně šedé nebe krásný den, protože nad tím šedivým nebem svítí nádherné slunce....

Lenka

Nikdy by mne nenapadlo, že bych někdy napsala nějakou pohádku. V posledních dnech se mně ale jedna nějak sama zrodila v hlavě. Tady je....

Byl jednou jeden pták, který si létal po světě a byl šťastný. Radoval se z toho, že svítí slunko, z rozkvetlé louky, vonícího lesa, kamarádů ptáčků a vlastně ze všeho, co pozoroval ze své ptačí perspektivy.

Jeho život přitom nebyl vůbec nijak idylický. Prošel si mnoha boji, v nichž utrpěl nejeden šrám nejen na těle, ale i na duši. Ty druhé byly horší než nějaký šťouchanec od dravce či pár vytrhaných pírek. Nejtěžší pro něj asi bylo, když si jeho partnerka začala před lety cvrlikat s jinými ptáky až s nimi nakonec odletěla kamsi do dalekých krajin.

Nejdřív si myslel, že umře žalem. Bolelo to víc než když si kdysi zlomil křídlo. V té době přestal dokonce zpívat a spíš si přál, aby se přikradla kočka a sežrala ho. Nakonec se tak ale nestalo. Časem pochopil, že ti, kdo chtějí umřít, neumírají. Smrt si vybírá ty, kdo se sveřepě drží života.

Jak čas běžel, začal zase víc létat a učit se radovat z drobností. Třeba z kapek deště a mrazu, po kterém přišlo oteplení. Prostě ze všeho. Po dalším čase poznal, že je dobře, že z toho žalu neumřel. Najednou viděl, kolik je kolem něj zvířátek, která různě trpí a potřebují jeho útěchu. Kdyby už nebyl, tak by je nemohl potěšit.

Neměl sice nic extra, ale když byl plný radosti, dokázal druhé těšit svým zpěvem, a tak létal nad lesem, polem, loukou a zpíval z plných plic. Jeho zpěv byl tak nádherný, že když ho někdo slyšel, zapomněl v té chvíli na všechny bolesti, které právě prožíval. Když to ptáček zjistil, měl obrovskou radost, že může druhé potěšit. A ta radost se ještě víc projevovala v jeho zpěvu, který byl o to krásnější a hojivější.

Ano… Jeho zpěv dokázal léčit i zraněná a zlomená srdce. Přesně tak… On totiž věděl, jak bolí zlomené srdce, a tak měl s těmi druhými, podobně postiženými, mimořádný soucit. Chápal jejich bolest, protože si ji také prožil. Všechno, co k nim cítil, vkládal do toho zpěvu, který měl léčivé účinky.

O této jeho schopnosti se po nějaké době dozvěděl jeden mocný člověk. Znáte to… Takový, který si myslí, že si za peníze může koupit vše. Že když má peníze, má také moc a patent na rozum, i když je třeba úplně hloupý. A tak si tento muž najal lovce, který mu měl ptáčka ulovit. Chtěl, aby svým zpěvem těšil a léčil jen jeho samotného a známé, které k němu přivede. Prostě jenom samé boháče. Zaplatil proto skutečně skvělého odborníka na odchyt živých ptáků, pro kterého nebyl problém onoho ptáčka chytit.

Náš ptáček ani nevěděl, jak se z krásného a radostného letu nad loukou, najednou ocitnul v síti, odkud putoval do auta, které ho převezlo do velikého města. Jeho putování skončilo v luxusním domě boháče, kde už na něj čekala krásná klec. V ní ale ptáček nemohl ani pořádně roztáhnout křídla. Natož aby létal! A on nedokázal zpívat bez toho, aby se radoval z letu a ze všeho, co vidí… Z toho, že může těšit druhé…

A tak se stalo to, co všichni očekáváte. Ano… Chřadl, přestal zpívat, začaly mu vypadávat pírka a nakonec ani nežral a nepil. Jen tak schlíple seděl v koutku a kdesi vzadu duše snil o časech svých svobodných letů nad krajinou. Z té bolesti se mu dokonce otevřela v srdci i ona stará rána, o níž si myslel, že je už dávno zcela zacelená. Ale nebyla. Začala znovu krvácet a zase se objevila ta neskutečná bolest ze samoty a opuštění. Když už si myslel, že z toho umře, tak se stal takový malý zázrak.

Boháč přikázal, aby ptáka, který pro něj nebyl nijak užitečný, vyhodili. Řidič ho proto vysypal u cesty, když jel na nákupy. Ptáček neměl síly, a tak se jen odbelhal od krajnice, aby ho nepřejelo nějaké auto, která zde uháněla šílenou rychlostí. Měl štěstí. Zrovna byla doba sklizně, a tak bylo v příkopu rozsypané obilí. Nazobal se ho a pomaličku sbíral síly. Ve škarpě byla také kaluž vody, takže se mohl i napít. Za pár dnů se vzpamatoval a zase mohl roztáhnout křídla a vzlétnout.

Zase začal brázdit nebe a zpívat. Ne. Nenechal se zlomit zlem, jak by si někdo mohl myslet. Naopak. Uvědomil si, že stojí za to žít a bojovat s nepřízní osudu. Vždyť možná ještě někde někdo čeká, kdo potřebuje jeho pomoc, aby ho potěšil…

A co z toho vyplývá? Není radno zavírat ptáčky do klecí a snažit se je učit, jak, kdy a pro koho budou zpívat. To totiž nefunguje… I když máme moc a peníze. Dříve než bychom je tomu naučili, mohli by umřít žalem…

Všechny Vás zdravím a přeji, abyste také vždy měli někoho při sobě, kdo Vás potěší, když Vám není zrovna do skoku....

Lenka

Koho zajímá, jak to vypadalo v Blatnici na plese, tak může kouknout na pár fotek sem:

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17349/

Tonda Hanák mně dal okoštovat jeho doma vlastnoručně upečený chleba a vynikající klobásky. Všechno bylo: "Mňam!!!!" Tondo, ještě jednou: "Díky moc!!!!!"

Zdravím a přeji krásnou neděli!!! Lenka

Ve včerejším podvečeru jsem jela fotit školní ples do Uherského Ostrohu. Stihla jsem téměř celou generálku, a tak jsem váhala, jestli ihned poté nejet domů. Od učitelek, co ples připravovaly jsem měla potřebné informace, takže svým způsobem nebylo nač čekat. Ani nevím proč, zůstala jsem i na slavnostní vystoupení. Těsně před zahájením se v sále objevila zpěvačka Bára Basiková. Než mladí začali tančit, stihla jsem jí položit pár otázek. Byla úplně v pohodě a na vše odpověděla. Dozvěděla jsem se tak mimo jiné, že do Ostrohu dojela ke známým na návštěvu, a že fakt zhubla osm kilo, jak teď psal bulvár. Drží dietu a cvičí. Moooc jí to slušeno....

Fotky a další informace jsou zde: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17348/

Filip souběžně se mnou fotil školní ples v Blatnici. Jeho fotky jsem ale ještě nestačila projít. Tak snad zítra - dneska... Nejsem drak, tak se na mne Blatničané nezlobte... Budou i s textíkem na stránkách mikroregionu Ostrožsko. Dám sem link...

Všechny zdravím a přeji Vám krásnou neděli Lenka

Dnes jsem byla na veletrhu. Pár fotek a informací, jak to tam vypadalo, je tady: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/17318/

Jinak prožívám neuvěřitelnou story, o kterém zatím fakt nemám chuť ani sílu psát... Vzalo mně to hodně energie a zestárla jsem při tom o několik let života... Mám dojem, že kdybych o tom psala, tak bych zestárla ještě víc a to mně za to fakt nestojí...

Moc Vás všechny zdravím a přeji Vám, abyste potkávali hodné lidi a žádné intrikány....

Přeji Vám to fakt ze srdce.... Lenka

Co jsem dělala o víkendu? Dva dny jsem byla například ve Vranově u Brna. Byli tam tři skvělí psychologové, kteří nás učili, jak komunikovat s lidmi, kteří se dostali do stresových situací. Jsou vážně nemocní, nebo třeba uvažují o sebevraždě... Bylo to hodně zajímavé.

Mimo jiné jsem se tam ale třeba také dozvěděla, že se v Brně a okolí před Vánocemi pokusil rekordní počet dětí o sebevraždu. Údajně jich v Dětské nemocnici v Brně, Černých Polích skončilo nejvíc za posledních pět let. To je určitě smutný rekord... Co vede děti k tomu, aby si sáhli na svůj život? Zřejmě moc šťastné nebudou. Asi se nebudou cítit přiliš milované...

No kromě toho jsme s Filipem také fotili a něco dokumentovali...

Jak to vypadalo při Tříkrálové sbírce v Blatnici, mohou zájemci kouknout sem:

https://www.antoninek.cz/?topic=trikralova-sbirka

Tady je zase pár fotek z plesu Základní školy Hutník:

https://www.veseli-nad-moravou.cz/zakladni-skola-hutnik-odstartovala-plesovou-sezonu/d-586394

Pokud někoho zajímá, jak je na tom duchovně i finančně blatnická farnost, může kouknout sem:

https://www.antoninek.cz/?topic=bilancovani-roku-2010

A tady jsou informace o plánované opravě interiéru farního kostela sv. Ondřeje:

https://www.antoninek.cz/?topic=farni-kostel-sv-ondreje-ceka-oprava

Mějte se všichni krásně. Přeji Vám pěkný týden. Dny se nám začínají pomaličku - polehoučku prodlužovat, tak je to hned veselejší... No a ještě Vám taky přeji, aby na Vás druzí nedělali podrazy. Já to totiž nenávidím....

Lenka

Dnes jsem nafotila pár fotek, kterém jsem ještě neměla v archivu. Myslím, že se mně docela podařily - hlavně mám teď na mysli ty, co jsou focené bez blesku. Koho to zajímá, může kouknout sem: 

https://www.antoninek.cz/?topic=slavnost-zjeveni-pane

Z osobního života sem teď toho moc nepíšu. Ne, že bych neprožívala nic zajímavého... Ba naopak! Je to příběh na "těžké" story... Ale momentálně nemám sílu ani chuť o tom tady psát... Až ta síla a chuť přijde, tak to sem napíšu... Polezou Vám oči z důlků, co se může člověku stát... Stejně, jako teď lezou mně...

Všem přeji bezva dny bez takových "super" překvápek, která v posledních dnech zažívám já... Lenka

P.s. Jinak díky těm, kdo mně poslali slova podpory, i když třeba přišly pro mne z neznámých mailů... Bylo to milé...

Drazí návštěvníci mých webových stránek, tak jsem se dnes dozvěděla, jak některé lidi neskutečně štve, že tady dávám odkazy na akce, které se v poslední době uskutečnily na Antonínku. Pro tyto lidi mám jediné doporučení: Pokud vás to irituje, tak sem prostě nechoďte a čtěte si třeba stránky Blesku...

Všem přeji pohodové dny celého nadcházejícího roku Lenka

Tady je pár fotek, jak to dnes vypadalo při Novoročním koledování na Bartolomějském náměstí ve Veselí nad Moravou. Potěšitelné na celé akci bylo, že si muzikanty a zpěváky přišla poslechnout spousta lidí....

https://www.veseli-nad-moravou.cz/novorocni-koledovani-na-bartolomejskem-namesti-foto-lenka-fojtikova/g-15238/id_obrazky=31543

a tady je krátké video: 

Tak vidíte... Ani to nebolelo a už jsme v novém roce... Koho to zajímá, tak tady může kouknout, jak to vypadalo při půlnoční mši svaté na Antonínku: 

https://www.antoninek.cz/?topic=pulnocni-mse-svata-na-antoninku

A tady mohou zájemci vidět krátké video: 

Všechny zdravím a valím taky spát.... Jo a přeji krásné dva dny odpočinku... Lenka

Silvestr nepovažuji za nijak zvláštní a výjimečný den, takže tady nebudu vyšilovat s krkolomnými přáními. Dnes byla perfektní akce, které jsem se poprvé v životě zúčastnila. Oč šlo? Skutečně se šlo :) Bylo to putování blanickými vinohrady, které před lety založil dnes už bývalý starosta Josef Vavřík.

Udělalo mně radost, že nové vedení obce v této iniciativě pokračuje. Překvapila mne účast. Zúčastnilo se totiž sto padesát jedna lidí, což je rekord. Takže mám radost, že lidé nezůstali doma, aby tím dali najevo, že s některými lidmi ve vedení nepečou. A ti, co zůstali, udělali velikou chybu. Po celou dobu totiž panovala perfektní atmosféra. Pochodovaly všechny věkové generace a někteří si s sebou vzali i své čtyřnohé miláčky. Už na startu pod Starýma horama naléval každému příchozímu nový předseda kulturní komise Antonín Hanák výbornou hruškovici. Poté se všichni vydali na Antonínek, kde vznikla společná fotka.

Fotky a další text najdete zde: 

https://www.antoninek.cz/?topic=silvestrovsky-vyslap-nejen-na-antoninek

Mějte se krásně, zbytečně se dnes nepřejídejte a neopíjejte. Přesně o půlnoci, kdy budou do vzduchu létat dělobuchy a éterem poletí statisíce esemesek, bude na Antonínku začínat mše svatá. Budu tam a budu na Vás všechny myslet a přát Vám jen vše dobré.... Takže mějte se a ahoj v Novém roce... Lenka

P.s. Jo a díky za věrnost! Je neuvěřitelné, kolik na tyto stránky chodí lidí... Sama to nechápu...

Dnes jsem byla do rána téměř do půl jedné s koledníky. Neopustili mne ale až do večerních hodin, protože jsem zpracovávala fotky, video a psala, jak to dnes ve veselském kostele Andělů strážných vypadalo.

Text a fotky naleznete zde:

https://www.antoninek.cz/?topic=trikralovi-kolednici-dostali-od-arcibiskupa-pozehnani

a tady je krátké video:

https://www.youtube.com/watch?v=g7ODJ-WpQ7c

Všechny zdravím a přeji Vám krásný zbytek roku... Lenka

Tady je krátké video z adorace se zpěvem koled, která se uskutečnila 26. 12. na Antonínku:

Všichni říkají, že tam bylo moc dobře :)

Všechny zdravím a přeji krásný zbytek roku... Lenka

Na Antonínku dnes byla vánoční adorace. Fotky a něco málo psaní, jak to na Antonínku vypadalo, najdou zájemci zde:

https://www.antoninek.cz/?topic=stepanska-adorace-prilakala-mnoho-lidi

Všechny zdravím a přeji krásný vánoční čas, který trvá, i když je zítra všední den... Užijte si ho!

Lenka

Všem čtenářům těchto stránek přeji Krásné Vánoce plné lásky, pohody, sdílení s blízkými, které prozáří světlo právě narozeného Krista. Do nového roku potom Boží požehnání do každého dne, zvláštní ochranu Panny Marie, vedení Duchem Svatým a odvahu kráčet za všech okolností dál....

 To všechno Vám přeje a v modlitbě vyprošuje Lenka

Jen pár slov na vysvětelnou, proč modlitební Společenství P. Antonína Šuránka tuto akci pořádá. Důvod je jednoduchý. Ve vánočním období se na mnoha místech konají různé koncerty, slavnostní mše svaté  zpívají v rámci liturgie chrámové sbory, které se na to pečlivě připravovaly.

Na Antonínku si budou moct o svátku sv. Štěpána zazpívat všichni. Na pořadu budou písničky známé i ty méně známé. Nikdo se nemusí bát, že by neznal slova, protože bude projekce textu na plátno.

Takže jste všichni zváni! Přijďte, vypadněte na chvilku od těch plných stolů a připutujte na Antonínek, kde jakoby čas běžel trošku jinak - klidněji. Určitě to bude mít zase jinou atmosféru než v létě, kdy je toto místo zalité sluncem...

Za modlitební Společenství P. Antonína Šuránka Vás všechny zve Lenka

V poslední době jsem fotila pár andělů. To snad ani nejde, abych se s Vámi o ty fotky nepodělila....

Všechny zdravím a přeji Vám, aby kolem Vás byli také andělé, kteří Vás potěší jen svou přítomností, úsměvem, objetím a třeba "pouhým" přitulením...

Lenka

Nedávno jsem byla na super přednášce, kde farář posluchačům připomněl, že nikdo není křesťan, pokud v něm není láska. Lidi mohou mít mozoly na kolenou od toho, jak pořád klečí a modlí se, ale pokud v nich není láska, je to všechno na nic. Takový křesťan prostě nepřinese žádné ovoce.

Potom vyprávěl o jedné věřící ženě, která je každou neděli v kostele. Jednou se ale stalo, že jí vážně onemocněla téměř devadesátiletá tetička. Tetička, která na ni nikdy nezapomněla. Nosila ji dárky už v době, kdy byla v peřince. A když pak vyrostla, přispěla také nemalou částkou na stavbu jejího nového domku. Neměla totiž svoje děti, a tak všechny těžce vydřené a našetřené korunky vrážela do svých neteří a synovců.

Teď jí ale bylo zle a potřebovala odvézt do nemocnice. Nikoho už neměla. Mladá žena ji ale nechala svému vlastnímu osudu. "Ať jede sanitkou! Vždyť všichni jezdí sanitkou! Že nemá župan? No a co! Však jí v nemocnici půjčí! Že je to jen  tenká hadra milionkrát vypraná, která pamatuje pacienty z doby těžkého komunismu? Jejda! Co má být? Vleze si pod peřinu! Že tam nemají peřinu, ale jen deky? No když jí bude zima, tak ji sestřičky dají i dvě!" argumentovala ve svém luxusním domě zabalená do tlustého, huňatého županu.

O pár hodin později se nechala dojmout a ronila slzy u televizního seriálu Pošta pro tebe. O Vánocích se také  rozlítostňovala povznesenou atmosférou, jak si musíme všichni pomáhat a být na sebe milí. Do prdele (pardón!!!), jestli si nebudeme vzájemně projevovat lásku během celého roku a vlastně i života, tak je to všechno na ho... Takže teď mluvím hlavně k věřícím: Po lásce nás mají poznat!  Po lásce... Ne podle toho, že si na sebe každou neděli navlékneme super hadry a odkráčíme do kostela... Jo.. To je dobrý, ale křesťany to z nás ještě neudělá... Ti mají být poznat po lásce... A tak si to všichni uvědomujme nejen o Vánocích, ale v průběhu celého roku, pořád, stále...

Když tak na to koukám, tak jedním z velkých křesťanů - s velký K - je můj brácha, i když o sobě tvrdí, že je ateista... Rozdává druhým tolik lásky, že by ji neodvezl ani ten největší náklaďák. Jak? Určitě ne sladkými kecy a "vlezprdelstvím"... Na slova je drsnej, ale přesto je láskou prolezlej skrz na skrz... V poslední době jsem to na vlastní kůži a srdce poznala v okamžiku, když mně nabídnul, že mně pomůže sehnat práci.. Neříkal, že mám být trpělivá, že mně Bůh pomůže... Ne. On mně nabídnul pomoc. Nejen prázdný kecy... Ano. Věřím, že mně Bůh pomůže. On si k tomu totiž používá i takový lidi, jako je můj brácha... Pokud by ale neměli otevřené srdce pro lásku, tak si je použít nemůže. A o tom to je...

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste uměli lásku dávat i přijímat... Tu čistou lásku... Teď nemluvím o sexu....

Lenka

Včera si tak brouzdám po Hradišti a mimo jiné zamířím do Karmelitánského knihkupectví na Mariánském náměstí. Prodává tam kámoš, a tak hodíme řeč a on mně hned gratuluje k synově úspěchu. Říká: "Dobré! Tak nejdřív ocenění v Czech Press Photo a teď první místo na Velehradě!"

Zírám na něj jako puk, co to mele, protože o žádném prvním místě na Velehradě nevím. A on na to: "Je to tak! Už to visí na stránkách www.velehrad.eu. Vím o tom, protože já jsem druhý," říká a směje se. "A za co jsi to dostal," ptám se. "Za takové blbosti, co jsem nafotil na parkovišti," tvrdí se smíchem. Koupím knížky a pohledy, jdu městem a lehce se zase vznáším. Nadnáší mne radost z Filipova úspěchu. Už nemusím nic dostat pod stromek. Toto mně stačí.

Přesto mu volám, aby mrknul na ty stránky, jestli je to pravda. A fakt je... Tak nějak jsem včera prožívala jeden moment překvapení a následnou radost. Pořád si jen říkám, aby to mladýmu nevlezlo do hlavy a nebyl namyšlený... Znovu a znovu mu vtloukám horem - dolem, že je na začátku cesty. Start byl dobrý, ale musí dávat bacha, aby si po pár metrech nenamlátil hubu...

Odpoledne jedu na Antonínek, kde se dozvím, že nějací darebáci ukradli velkou část okapů. Pár fotek, jak je očesali, je tady: 

https://www.antoninek.cz/?topic=zlodejum-neni-nic-svate

A dole pod tímto textem je soubor tří fotek, s nimiž Filip na Velehradě uspěl v kategorii portrét, kde získal první místo. V ostatních kategoriích přitom první místa udělená nebyla, tak mám samo radost... Jak jsem se to dozvěděla, tak jsem si vzpomněla, jak byl Filip na Velehradě otrávenej. Nadával jak špaček, že musel spát se mnou v malinkatým pokojíčku ve Stojanově domě. Že prý nejhorší noc jeho života! No a vida! Stála zato...

Ještě k té fotce, jak tam kráčí kněz okolo té zdi. Já si osobně myslím, že to biskup Josef Hrdlička. Ale jiní tvrdí, že nee... No ale to je jedno... O to nejde... Jak ta fotka vznikla? Filip si vymyslel, že by chtěl vyfotit nějakého řeholníka, nebo řeholnici, jak jde k tomu vchodu - samotné. Pořád se ale valily davy lidí. Bylo to focené ráno o svátku sv. Cyrila a Metoděje, kdy je tam největší invaze lidí. A nakonec mu jeho záměr vyšel, i když říkal, že to byl takový malý zázrak mezi těmi proudícími davy poutníků... Tož tak...

Všechny moc zdravím a přeji, abyste si v klidu užili a dobře prožili advent. Stojí to za to :) Lenka

A tady jsou fotky z mé včerejší návštěvy skanzenu, kde pracovníci Národního ústavu lidové kultury připomněli advent, Vánoce, svátek sv. Štěpána i obchůzky Tří králů. Více zde: 

https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/jihomoravsky/fotogalerie/2010/12/05/skanzen-pripomnel-adventni-a-vanocni-dobu-predku/

A teď už valím žehlit, protož kluk jede za chvíli na intr... A to jsem chtěla jít fotit tu krásnou přírodu... No nevím, jestli to stihnu... Tak zatím!

Užívejte si sněhu a nenadávejte, že je zima. Užívejte si ji a těšte se na jaro jako já :) Lenka