Blog

25.11.2008 23:54

Plastická krása...

V posledních měsících se to na nás hrne ze všech stran... Kdo něco znamená, tak honem spěchá pod kudlu plastického chirurga. Píší o tom noviny, časopisy a v jednom přihlouplém seriálu dokonce lidem "valí klíny do hlavy", že na plastiku chodí každý obyčejný člověk-tu upravit penis, tu zadeček či poprsí. Že je přece úplně normální, co normální, ale přímo nutné! nechat si zmenšit nos, když je krapet velký nebo křivý, jak je nutné zmenšovat, ale především zvětšovat!!! ženské poprsí, odsávat tuky na všech možných i nemožných místech... Úplný úlet ovšem je, jak je dnes "in" upravovat si vagínu a případně nechávat opětovně přidělat panenskou blánu.... A tak si říkám: "Kurnik šopa! Jaká je to panna s nově implantovanou blánou???" Nějak mně to mozek nebere! Přece ať jí tam přišijí, co chtějí, už to nikdy nebude panna!!!! Dámy si údajně tyto úpravy nechávají dělat pro zpestření sexu... To bych chtěla vidět, jak je pak ten jejich sex pestřejší.... A kdo je pak připravuje o falešné panenství? Manžel? A připravil je o to skutečné? Jestli milenec, tak ten je pravděpodobně o to skutečné panenství nepřipravil...

A tak si znovu říkám, že se svět zbláznil... Jsem hodně zvědavá, jak to tady bude vypadat za takových dvacet, třicet let.... Po ulicích asi budou chodit samé upravené "kreatury" toužící po věčném mládí. V kapse občanku usvědčující dámy z pokročilého věku, ale navenek chirurgy překopané "krasavice" snažící se zastavit čas... Možná bude člověk společensky úplně znemožněn, když si dovolí své tělo nechat zestárnout a nijak neodstraní vrásky a celou hromadu dalších tělesných nedostatků, které prostě se stářím přicházejí... Je mně to jedno... Já osobně tohle řešit rozhodně nebudu... I kdyby mne to mělo hodit na okraj společnosti, tak si do sebe nástroje plastických chirurgů v žádném případě zaříznout nenechám...

Všechny lidi, kteří chtějí zůstat normální, zdraví Lenka

—————

17.11.2008 23:11

Sametová revoluce...

Už jen minuty zbývají do konce dne, kdy si většina národa připomínala devatenáct let od svržení komunismu v zemi. Bylo zajímavé vrátit se prostřednictvím filmových dokumentů do těchto dnů. Zároveň ale muselo být každému soudnému člověku hodně smutno. Pouhých devatenáct let po revoluci nám republika opět nebezpečně zrudla. Lidé našeho národa mají krátkou paměť. Zapomněli na to, jak se zde žilo? Mnozí remcalové dnes argumentují slovy, že je jim jedno, že se dnes může svobodně cestovat, protože oni stejně na nějaké cestování nemají peníze... Jsou to ale kecy! Vůbec nemají pravdu! Dnes mohou létat po celé Evropě i za pár korun! Je k tomu ovšem zapotřebí něco vědět, vyznat se... Pokud si umí vyhledat lety s dostatečným předstihem, tak skutečně mohou cestovat za babku.. Ještě je ale také vhodné domluvit se nějakým jazykem, aby se dotyční v cizí zemi mohli bez problémů pohybovat.. A za tím se samozřejmě skrývá kus práce na sobě samém... A dalo by se tak pokračovat dál a dál... Srovnávat ceny za komunistů s cenami dnes. Samozřejmě s přepočtem na vydělané peníze... Lidi, probuďte se! I za komunistů byli bohatí a chudí!

Mně to připadne, že většina národa chce být prostě jen součástí jakéhosi stáda, kterému někdo zavelí, práskne bičem a ovečky poběží naordinovaným směrem... V demokracii je to ale krapet jinak... Docela je mně z toho všeho na nic... Jedno vím ale jistě. Za komunistů bych se určitě nemohla stát novinářkou. Nemohla bych dělat řemeslo, které tak miluji. Měla jsem sestru v Rakousku a to byla hodně černá kaňka na kádrovém posudku... A tak jsem šla dnes do kostela na mši svatou poděkovat Bohu za devatenáct let svobody. Když pak na závěr zaznělo celým chrámem: "Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste, eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave! Kriste, eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václavae! Kriste eleison....", tak se mně draly slzy do očí a mráz běhal po zádech....

17. listopadu přeje dobrou noc všem, kdo s láskou nevzpomínají na rudé včerejšky.... Lenka Fojtíková

—————

12.11.2008 14:59

Návštěva žáků církevní školy v kostele...

 

Dnes ráno sloužil olomoucký arcibiskup Jan Graubner mši svatou v kostele Andělů strážných ve Veselí nad Moravou. Byla obětována za zemřelé kněze z děkanátu a vlastně i z celé arcidiecéze. Zúčastnila se jí proto také většina duchovních správců farností veselského děkanátu. 

Když jsem se ráno vypravovala do kostela, říkala jsem si, že tam asi moc lidí nebude. Snad jen pár seniorů, protože je všední den, takže jsou lidé v práci. Na místě mě překvapilo, že před kostelem postávali školáci. Pak mě ale napadlo, že na mši půjdou asi děti z nedaleké církevní základní školy, okolo jejíhož vzniku bylo tolik křiku. Můj odhad byl správný. Chvilku před začátkem se do kostela nahrnuli spíše starší školáci. Podle jejich chování bylo evidentní, že nejsou věřící. Většina se neuměla modlit ani udělat kříž. Chovali se ale slušně! Po celou dobu seděli tiše a v průběhu bohoslužby se snažili dělat vše co jejich okolí. Mělo to ale jedno úskalí… Jakmile se věřící po proměňování zvedli k přijímání, většina školáků vyrazila k oltáři také… Zatrnula jsem… V té chvíli přiběhl ředitel školy a začal jim šeptat, jestli ví, že k přijímání může jít jen ten, kdo je po zpovědi… Podle výrazu školáků bylo zřejmé, že mnozí ani netušili, co je zpověď… Někteří si po upozornění autority sedli zpět do lavic, ale několik „odvážnějších“ ředitelovo upozornění neodradilo a šli k přijímání. Byla mezi nimi i dívka, která po celou dobu usilovně žvýkala žvýkačku. Po přijímání si sedla mezi kamarády, jakoby se nechumelilo a žvýkala si dál… Nedalo mně to a šla jsem se jí po mši svaté zeptat, jestli chodila někdy do náboženství, a že prý ano – v Milokošti, pět let… Znala i správnou odpověď na otázku, jestli ví, koho přijala… Věděla… Neuměla mně ale odpovědět, proč před přijímáním nevyplivla žvýkačku… Další chlapec mně na otázku, proč vlastně přišel, řekl, že má aspoň ve škole volno, a že je v kostele poprvé… „A dalo ti to něco? Oslovila tě nějaká myšlenka z toho, co tu pan arcibiskup řekl?,“ vyzvídala jsem. „Ne, nic,“ odtušil.

Když jsem se pak ptala ředitele, proč školáky nepoučil o zásadních věcech, tak mně naštvaně řekl, že není vševědoucí, že si myslel, že dojdou jen ti, kdo chodí do náboženství. Poté ale připustil, že účast na mši byla dobrovolná, takže přijít mohl vlastně kdokoliv.

A můj závěr z prekérní situace? Ty děti za nic nemohly. Chyba byla především v učitelích. Otázkou ale je, jestli je byli schopni poučit, jak to v kostele chodí, když mnozí z pedagogů také nejsou věřící. V tom případě měl ty, kdo šli do kostela, poučit sám pan ředitel, který věřící je. Že něco neklape, zřejmě vytušil i pan arcibiskup, který se po přijímání nahlas zástupně za všechny modlil, což nebývá zase až tak často zvykem. Věřím, že pokud někdo ze školáků přijal svaté přijímání nevědomě bez náležité přípravy, Boží milost v něm bude působit. Odpovědnost za dnešní situaci nese jednoznačně ředitel školy, kterého mám jinak ráda. Známe se totiž už dlouhé roky. Dnes ovšem udělal zásadní chybu. Kdo ale nechybujeme? Každý… Je jen třeba se ze svých chyb poučit, aby se neopakovaly….

12. listopadu všechny zdraví Lenka Fojtíková

 

—————

08.11.2008 23:52

Hodování ve Strážnici

 

Dnes jsem byla poprvé dokumentovat Martinské hody ve Strážnici. Vím, že je folklor v tomto městě stále živý. Přesto mě překvapila celková atmosféra a průběh. Ze všech tryskala evidentní radost ze zpěvu a tance. I když zde hody na střídačku pořádají členové tří folklorních souborů (Danaje, Žerotínu a Demižónu), které působí ve městě, rozhodně nejde o nějaké uměle udržované tradice. Ve Strážnici to prostě žije, jak za starých časů. Mladí muži se nejdříve sešli s dechovou hudbou Svárovanka nedaleko hlavní křižovatky. Před cukrárnou se za doprovodu vzpomínané dechovky a muziky Vítězslava Pálenského rozezpívali a pak vyrazili do Starého města pro stárka. Tím byl letos šestadvacetiletý Jiří Gazárek.

Na zahradě u jeho rodičů vyrostl stan, kde bylo pro všechny hodovníky připraveno bohaté občerstvení. Maminka Jaroslava Gazárková prozradila, že spolu s dvěma kamarádkami napekly sedm set koláčků…. Kromě toho si ale hosté mohli pochutnat také na zákuscích a spoustě slaných dobrot. Tatínek zase zajišťoval pití. Popíjelo se víno, slivovice i teplý punč, který krásně provoněl široké okolí. Pod stan se všichni rádi schovali, protože vytrvale drobně pršelo. Ani déšť ale neodradil stovky diváků, kteří krojovanou chasu poté doprovodili ke stárce. Po cestě se ještě Jiří Gazárek s celým průvodem zastavil u dvaaosmdesátileté babičky Ziny Blažkové. „To víte, mám radost! Kdybych mohla na nohy, hned jdu s nimi,“ svěřila se žena opírající se o berle. Když stárek objímal babičku a pak ji všichni společně zazpívali, zacifrovali a zatančili, tlačily se mnohým lidem slzy do očí.

U stárky Martiny Pavlíkové se dál tančilo, zpívalo a hodovalo. Teprve za tmy dorazil dlouhý průvod na radnici, aby zde stárci převzali hodové právo. Pak zamířili na faru a obchůzku ukončili pod májem ve Starém městě. To už měli ti, kdo absolvovali celou obchůzku, minimálně čtyři kilometry v nohou. Večer je přitom čekala hodová zábava.

Pokud chcete vidět fotky, tak koukněte na: https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=70&Itemid=9 Hodovou obchůzku jsem totiž dokumentovala pro týdeník NAŠE Slovácko, proto můžete fotky najít právě zde. Včera jsem taky byla při opékání kozla v Kozojídkách a při stavění máje. I tam totiž o víkendu slaví Martinské hody. Není to tak ve velkém jako ve Strážnici, ale je dobře, že i zde tradice žije… Na stránkách NAŠEho Slovácka naleznete také fotky z Kozojídek. Jsou zde: https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=71&Itemid=9 A teď už končím, protože toho mám za sebou dnes moc….

Všem přeji krásnou neděli a někdy zase ahoj…. Lenka Fojtíková

 

—————

04.11.2008 19:11

Vzpomínka na P. Antonína Šuránka

V Ostrožské Lhotě se dnes odpoledne sešlo patnáct knězů z celé Moravy a jeden přijel dokonce i ze Slovenska. Jedno měli společné. Jejich srdcím je blízký kraj v okolí svatého Antoníčka. Spolu s věřícími zavzpomínali na P. Antonína Šuránka, který ze Lhoty pochází a byl pohřben na tamním hřbitově. Při mši svaté zároveň všichni prosili za nová kněžská povolání.

Kdo se na mši svatou nedostal a chtěl by slyšet zvukový záznam kázání rektora arcibiskupského Kněžského semináře v Olomouci Mons. Vojtěcha Šímy.

Později snad napíšu více....

Všechny 4. listopadu zdraví Lenka Fojtíková

 

Kdo byl P. Antonín Šuránek?

 

 

Otec Antonín Šuránek je jedním z našich současných kandidátů na blahořečení a svatořečení. Zemřel 3.listopadu 1982 v pověsti svatosti. Jeho přátelé, žáci a lidé, kteří se sním setkávali, o něm začali krátce po jeho smrti shromažďovat vzpomínky, protože měli v živé paměti jeho příklad důsledného života víry a vroucí lásky ke všem lidem, dokonce i k těm, kteří mu činili příkoří. Mnozí pak začali P.Šuránka prosit o jeho pomoc a přímluvu u Boha. Ty kteří se na otce Antonína s důvěrou obracejí a vzývají jej o pomoc, jistě nenechá odejít s prázdnou.

 

P.Šuránek byl veliký kněz" jistě zazní ze všech stran pamětníků, ale také hodně často i mládeže a kněžského dorostu. Tento kněz a "pokorný služebník na vinici Páně" něměl celý svůj život zrovna jednoduchý.

Jeho maminka zemřela, když byl ještě malý chlapec, a proto se celým srdcem zasvětil Panně Marii Bolestné, oplakávající pod křížem svého syna, majícího na klíně. Brzy se jeho otec znovu oženil, ale pro malého Antonína již nikdy jeho macecha nemohla být tou hodnou "maměnkou", která by se o něj vlídně starala a měla ho ráda. Když začal studovat klasické gymnázium, začala válka. Studoval až v Uherském hradišti, které bylo od jeho rodiště, Ostrožské Lhoty na hony vzdálené. Již zde hodně zakusil. Aby měl knihy a literaturu, kterou zbožňoval (četl hlavně sipsy V.Kosmáka a K.V.Raise) nejedl celé dny hodněkráte nic víc než jen chleba, který mu jeho tatínek první roky nosil a kyselé okurky, kterých měl plnou komůrku.

Po válce se rozhodl, že se po maturitě stane knězem a tak roku 1921 nastupuje do kněžského semináře v Olomouci. Zde ho však již zasahuje čas náboženských boju za zničení křesťanské jednoty(vznik církve Československé apod.). Sámotný Antonín sice neodpadne, ale dvakrát ze semináře uteče. Avšak vždy ho k návratu donutila myšlenka na arcibiskupa Stojana, kterého držel ve zvláštní úctě a který zemřel právě v osudném roce 1922. Seminář nakonec dokončí, ale většinou s myšlenkami proč být knězem, proč se tímto způsobem k Bohu utíkat a hlavně otázka jestli by dokázal být knězem dokanalým. V roce 1926 přijímá kněžské svěcení již s vědomím, že je jako nejposlednější z posledních hoden sloužit na vinici Páně. Po krátkém působení v kněžské službě byl velmi rychle povolán představenými do kněžského semináře, aby zde vykonával funkci spirituála, vychovatele kněží. Z počátku přijímá tuto funkci trpce, ale i přesto si po krátké době všechny bohoslovce získá k sobě a to i hlavně v době 2.světové války, kdy mnohým, kteří jsou nasazeni na nucené práce do Německa posílá alespoň punkta, témata na rozmyšlení a rozjímání s přiloženými duchovními texty.

Po roce 1946 již sice funkci spirituála nevykonává, ale i přesto zůstává se svým doktorátem teologie na bohoslovecké fakultě. V roce 1948 je odsud nucen odejít. Od roku 1950 je internován v Želivě spolu s dalšími biskupy veřejnými i tajnými(o sám jím zřejmě byl také). Po roce 1955 kdy byl propuštěn pracoval až do důchodu v kamenolomě na kopci Kotouč u Štramberku. V roce 1968 opět smí působit jako spirituál v semináři v Olomouci a jezdí každé prázdniny na poutní místo sv.Antonína na kopec Blatnice u jeho rodné obce Ostrožské Lhoty. V roce 1970 musí však ze semináře odejít kvůli přeorientování představených semináře na vstup sovětských vojsk do Československa. Působí nyní neustále v Blatnici a to až do roku 1975, kdy je zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské činnosti a žije až do roku 1982, do své smrti, se svým synovcem P.Antonínem Dominikem na faře v Ludgeřovicích.

Když mu byl dán souhlas k vykonávání funkce zpovědníka, tak neustále zpovídal. Dne 30.října se ve zpovědnici začal klepat a byl ihned převezen do nemocnice, kde mu byla udělena svátost nemocných. Dne 3 listopadu po těžkých bolestech zde umírá.

Jeho beatifikační proces začal v Olomouci v rocev 1996 a roku 1999 byly dokumenty postoupeny do Říma. Zde je čeká důkladné prozkoumání ze stran církevních odborníků. Je zde také zapotřebí lekařsky doloženého zázraku s přímluvou na jeho osobu, který by pomohl ke zdárnému konci procesu.

P. Antonín Šuránek (1902–1982), kněz, teolog, narozený v Ostrožské Lhotě. Po maturitě, kterou složil roku 1922, studoval teologii v Olomouci, kde přijal v roce 1926 kněžské svěcení. Po třech letech kaplanské služby ve Slatinicích u Olomouce byl jmenován spirituálem olomouckého semináře. V roce 1946 byl na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci promován na doktora teologie. Po zrušení fakulty v roce 1950 se stal kooperátorem ve Velkém Ořechově. V roce 1951 byl zatčen, internován v premonstrátském klášteře v Želivě a později odsouzen do vězení. Po propuštění pracoval jako dělník v kamenolomu ve Štramberku. V roce 1968 nastoupil jako spirituál v obnoveném olomouckém semináři. O dva roky později byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby a odešel na odpočinek. Poslední roky svého života trávil v Ludgeřovicích u Opavy, kde mu byl udělen souhlas k výkonu kněžské výpomoci. Napsal pramenný životopis A. C. Stojana (pro potřebu beatifikačního řízení). Výtah z tohoto životopisu vyšel pod názvem Světlo z Beňova (1994). Zemřel v pověsti svatosti a je pochován ve svém rodišti. V 90. letech vyšly výbory jeho fejetonů pod názvem Kukátka, rozjímání a kázání Křížové cesty, Růžencová rozjímání (1998). V 90. letech byl zahájen proces jeho blahořečení.
Heslo převzato z publikace: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století vydané nakladatelstvím CDK www.cdk.cz

 

Pěšák Boží - film o životě a díle P.Antonína Šuránka je název pořadu, který TV Noe odvysílala v sobotu 20.května 2006. Film pojednává v 45 minutách o všem, co postihlo osobu P.Šuránka, spirituála olomouckého kněžského semináře, velkého vykládače písma, poutního kněze a tajného biskupa, žijícího třičtvrtě 20.století, jehož odkaz žije doposud.

—————

03.11.2008 23:38

Dušičky

O "Dušičkách" už jsem jednou před lety psala zamyšlení do regionálních novin. Pamatuji si, že jsem se tam tehdy zamýšlela nad neskutečnou "iniciativou", kterou vyvíjejí především lidé na vesnicích v období, kdy si církev připomíná zemřelé. Kritizovala jsem "vyzdobené" hroby, které jsou mnohdy ukryty pod záplavou květin a věnců, a že se v naleštěných mramorových deskách za desítky tisíc korun odráží plamínky svíček. Zamýšlela jsem se nad tím, že nyní se někteří pozůstalí mohou ztrhat, ale když jejich blízcí žili, tak si mnohdy ani neudělali čas, aby je navštívili, potěšili pohlazením, dotekem, úsměvem... Anebo jen tak pobyli a mlčeli, ale byli prostě chvilku s člověkem, který už byl třeba na hranici života a smrti, trpěl pocitem osamění, a tak moc toužil po blízkosti a teple někoho blízkého...

Dnes už nikoho neodsuzuji, přestože si stále myslím, že mnohem důležitější je věnovat svůj čas a enegii živým. Těm mrtvým už je jedno, jestli jsou jejich hroby pod záplavou květin. To se stejně mnohdy dělá jen pro to, aby druzí koukali, jak to máme krásné... Věřím, že mrtví spíš čekají na naše modlitby, jimiž jim můžeme pomoct do nebe. S tím asi sice nevěřící souhlasit nebudou, ale je to tak... Proč se vlastně dává rok co rok na počátku listopadu celý náš ateistický národ do pohybu? Vždyť svátek Všech svatých (1. 11.) a Památku zesnulých (2.11.) slaví katolická církev. Proč se pak přidávají i ti, kdo se v naší republice hrdě hlásí k ateismu? Vždyť zapálit svíčky a vyzdobit hroby mohou v kterýkoliv jiný den a ne zrovna v období připadajícím na tyto církví uznávané svátky... Přesto se ale rok co rok opakuje totéž. Češi a Moraváci nasedají do vlaků, autobusů i automobilů, aby navštívili hroby svých blízkých, zavzpomínali na ně a vzdali jim tak čest...

Zajímá vás, jestli už vím, kde bych chtěla, aby bylo jednou uloženo mé tělo? Toto rozhodnutí nechám na pozůstalých... Jen teď už syny prosím, aby se pak modlili za spásu mé duše. Kytky kupovat nemusí. Modlitba je nebude stát nic víc než chvilku času... A protože mám ráda světlo, tak mohou rozsvítit nějakou svíčku, aby přinášela světlo do temnot....

V dušičkovém týdnu všechny zdraví Lenka Fojtíková

 

Dušičky_1024.jpg (175,5 kB)

Dušičky_1038.jpg (231 kB)
Dušičky_1025.jpg (179,4 kB)

—————

28.10.2008 21:44

Ocenění pana prezidenta a jiné...

 

Dobrý večer, zajímá vás, jestli v Blatnici teče voda? Začala téct v neděli večer… Je to ale důležité? Jak už jsem dříve psala, v minulosti voda netekla i několik týdnů, a tak jsem se teď ve dnech „sucha“ nijak nenervovala… Pryč jsou doby, kdy jsem měla své syny coby batolata, novorozeňata, kdy jsem vodu bytostně potřebovala… Dnes je Johnymu 22 let a ještě kousek a Filipovi 16 a ještě větší kousek… Kde zůstaly jejich látkové pleny a pokakané zadečky, které potřebovaly umýt???… Ta doba je dávno pryč, a tak dnes s absolutním poklidem přijímám dny, kdy vyschnou vodovodní kohoutky….. Říkám si: „Oč jde, když nejde o život???!“

Mnohem víc mne dnes, v den devadesátého výročí vzniku Československa, dojala ocenění prezidenta České republiky Václava Klause…. Až k slzám mne dojímaly citace ze života oceněných lidí… Jak lehce znělo: „Deset let vězněn za komunistického režimu….“ Ještě teď se mně chce brečet… Kolik utrpení tyto a další citace ukrývaly… Mezi oceněnými byl i olomoucký arcibiskup Jan Graubner…. Díky své novinářské profesi jsem měla to štěstí, že jsem se s tímto mužem koncem srpna setkala osobně. Bylo to jen pár dnů před jeho šedesátými narozeninami. Víte, slyšela jsem v minulosti na hlavu tohoto muže mnohou kritiky. A můj dojem? Z mé zkušenosti je to úžasný muž. Na schůzku s „obyčejnou“ novinářkou z regionálních noviny chtěl přijít včas, proto jel od vlaku z Prahy „šalinou“ a zajel si… Jindy chodívá cestu z olomouckého vlakového nádraží pěšky… Tentokrát chtěl přijet včas, proto nasedl na špatnou „šalinu“…. Došel s několikaminutovým zpoždění.. Na čele měl ještě pár kapek potu, jak spěchal… Aniž by si odpočinul, smyl pot či si odskočil na toaletu, chvátal na smluvený rozhovor a ochotně odpovídal na mé otázky…

Jeden z oceněných lidí, nad jejichž osudy se mně dnes draly slzy do očí… Znám tolik lidí jen z regionu Slovácka, kteří by si ocenění pana prezidenta zasloužili…. Dojde na ně někdy řada? A je to vůbec důležité? Já si těch lidí vážím i bez metálů pana prezidenta….

Krásnou sváteční noc vám všem 28. října 2008 přeje Lenka Fojtíková

—————

21.10.2008 18:16

A znovu téma voda…

Štěstí, že nežiji za Stalina!!!


Několik šéfredaktorů nám v redakci opakovaně vtloukalo do hlavy, že pokud nemáme co psát, musíme zajít do hospody, protože tam se člověk dozví nejvíc zajímavostí. Už dávno vím, že měli pravdu a dnes jsem si tuto skutečnost znovu potvrdila. Vyrazila jsem na oběd do místní hospůdky. Ono mně ani také nic jiného nezbývalo, když netekla voda… Zajímalo mě, jestli budou mít navařeno. A měli! Paní majitelka mně prozradila, že jim ráno voda ještě chvilku tekla… Že ale navaří i zítra, i když nepoteče… Nevím, jak budou kouzlit, ale zřejmě budou muset drahocennou tekutinu dovézt někde od studny.

Ale teď k věci, co jsem se tam dozvěděla. Tak za prvé! Voda „možná“ poteče až v pátek… Z toho důvodu dnes také školáky pan ředitel propustil o hodinu dřív ze školy. Zřejmě začaly být problémy s toaletami… Ani si to nechci představovat!!! A prý když dál nepoteče, vyhlásí ředitelské volno. Dětem určitě udělá velkou radost, jako jsme měli kdysi my, když byly uhelné prázdniny.. O vodních prázdninách jsem ještě ale neslyšela… A další věc: „Prý“ starosta chtěl vypůjčit cisternu na pitnou vodu z Vodovodů a kanalizací v Hodoníně, ale se zlou se potázal. Snad mu měl někdo říct, že Blatnice s nimi nemá smlouvu a svou vodu prodává o polovinu levněji než ony vodovody, takže nic nebude… Tuto informaci ale berte jako neověřenou!!!! Pak se měl s prosbou obrátit na stejnou organizaci v Uherském Hradišti, kde mu vyšli velmi vstříc a okamžitě zareagovali.

Když jsem se dozvěděla tolik zajímavých novinek, okamžitě jsem po návratu domů vytočila pana starostu a chtěla si informace ověřit. Po opětovném vytáčení mně konečně přijal hovor. Jediné ale co mně řekl, bylo: „Napište si, co chcete! Nic vám neřeknu! Nedávno jste napsala o tom nepořádku kolem kontejnerů a to se mně vůbec nelíbilo!“ Tím jeho veškerá debata na téma voda skončila. Nebyl vstřícný jakékoliv diskusi. Nevzpomněl, kolik článků jsem napsala o tom, co se tady ve vsi podařilo. To všechno bylo zapomenuto.. Jakmile jsem ale napsala jeden krapet kritický článeček, hned jsem dostala „po šlapkách“… A tak jsem si pak odpoledne říkala, že mám štěstí, že nežiju v Rusku v době vlády Stalina. Kdyby se jemu znelíbil můj článeček, tak bych v lepším případě putovala do koncentráku na Sibiř a v horším se zhoupnula na oprátce nebo dostala kulku do hlavy…

A to je všechno… Teď jsem jen zvědavá, jestli pan starosta dá informace mým kolegům z jiných novin. To víte… Dnes je trend špatných zpráv.. Ty se šíří rychlostí kulového blesku a napsat o nich chtějí všichni.. Že je tu príma nové hřiště, na kterém si hraje každé odpoledne hromada dětí? Prosím vás! To nikoho nezajímá! Já jsem o tom sice napsala, ale pan starosta možná právě tento článek nečetl….

A pokud by někoho zajímalo, jak jsem na tom s hygienou, tak dobře! Včera jsem si vystačila s kýblem studené vody, ve kterém jsem se decentně „ocákala“. Dnes už to bylo trošku komplikovanější. Opět jsem musela absolvovat proceduru s ohříváním v hrncích. No a pak jsem se tou teplou vodou ve sprše polévala, vychutnávala si ty slastné okamžiky prchající kamsi do kanálu a dokonce jsem si tak zvládla umýt i hlavu! Takže teď zase na chvíli voním a jsem jako člověk!

Dobrý večer a někomu také dobrou noc 21. října přeje Lenka

—————

21.10.2008 11:05

Stále bez vody...

Pokud by někoho zajímalo, jak je to u nás v Blatnici s vodou, tak v našem domku na kopci od nedělní noci stále neteče... Dnes ale po čtyřech dnech (!!!) obecní rozhlas hlásil, že z důvodu sníženého přivodu vody, bude obcí putovat cisterna s pitnou vodou. Zhruba dvě stě metrů od našeho baráku se zdržela hodinu (dopoledne). Kdo nebyl doma, má smůlu... Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál... Pokud nepoteče, tak dnes budu muset opět absolvovat proceduru ohřívání vody v hrncích a následného polévání... Vzhůru do středověku!!!!

Ze sucha všechny 21. října zdraví Lenka Fojtíková

—————

19.10.2008 18:38

Fenomén Eva a Vašek

 

Fenomén Eva a Vašek

Právě jsem se vrátila z koncertu Evy a Vaška. O této dvojici jsem toho hodně slyšela, proto jsem v redakci sama nabídla, že s nimi udělám rozhovor. Většina mých známých o nich mluví ironicky a s posměchem. Mají ale obrovské množství fandů a ve Strážnici svou oblibu opět potvrdili. Proč? To je jednoduché. Zpívali před téměř vyprodaným sálem a to se tak často v žádném kulturáku v dnešní době nestává. O tom by vám ostatně mohli dlouze vyprávět jejich ředitelé.

Ale teď zpět k Evě a Vaškovi. Jaký jsem si domů z této dvojice odvážela dojem? Někteří jejich odpůrci se budou možná divit, ale byl vesměs pozitivní. Setkala jsem se s naprosto „obyčejnými“, nenamyšlenými lidmi, kteří byli velmi vstřícní a příjemní. Přišla jsem téměř s dvouhodinovým předstihem a zastihla je při stavění aparatury a instalování provizorního prodejního stánku. Vašek „makal“ na pódiu a Eva chystala CD, DVD, pohledy, fotky a další hromady propagačního materiálu. Přesto si Vašek udělal čas a trpělivě více než půl hodiny odpovídal na mé otázky. Jasně mně z toho vyplynulo jediné. Eva a Vašek jsou velmi pracovití lidé. Jsou totiž sami sobě řidiči, zvukaři, techniky, prodavači, tiskovými mluvčími no a samozřejmě především zpěváky a baviči. Navíc jsou také výbornými obchodníky. Po celou dobu jejich koncertu na plátně běžely záběry z jejich návštěv Chorvatska a Slovenska, kam jezdí na zájezdy se svými fandy. Zvědavá kamera je samozřejmě natočila i v jejich hospůdce a na celé řadě dalších míst. A co mně mimo jiné Vašek při rozhovoru řekl? Třeba to, že je mu jasné, že jejich popularita nebude věčná. Mnozí jejich odpůrci by si měli uvědomit, že tomu bude příští rok už dvacet let, co spolu začali vystupovat. Psal se tehdy únor 1989. Když pak po revoluci nebyl v zemi zájem o kulturu, vyrazili hrát a zpívat do Rakouska. Dnes už mají Evropu zcestovalou křížem krážem. Vystupovali ale třeba také před krajany v Americe a Austrálii. Tak a víc vám neřeknu! Další „špeky“ se dočtete v týdeníku NAŠE Slovácko. V úterý 21. října nebude v novinách chybět fotka a krátké zpravodajství. O týden později by pak měl být zveřejněn velký rozhovor. Pěkné počteníčko :-)

Krásný zbytek neděle 19. října přeje Lenka Fojtíková

—————

19.10.2008 13:33

Zpravodajství o vodě a povolební pocity…

 

Tak nám dopoledne začala téct voda! To bylo radosti! Hned jsem zapnula myčku. Než jsem přišla z kostela, nádobí se svítilo čistotou. Synka jsem nahnala, aby umyl i to, co se do myčky nevlezlo. Mé nadšení nesdílel, ale nakonec to přece umyl, i když jsem si musela vyslechnout komentář, proč to nemohl umýt až „potom“… Nevím po čem, ale jisté je, že záhy co nádobí umyl, přestala voda téct! Měla jsem důvod se znovu radovat nad svou prozíravostí :-) Jinak jsme ale zase na suchu a odkázání jen na kbelíky vodou, které mně ochotně naplnil ze své studny soused pan Těthal … Není nad to, když má člověk hodné sousedy!

A teď k volbám. Kromě vítězných „socanů“ asi všechny překvapila oranžová barva, která zaplavila celou republiku. Já jsem se jen musela pousmát nad prognózami kamaráda Radka, který na svém webu před volbami psal, jak super reklamu si na Hradišťsku udělala ODS, a že to prostě nemohlo být lepší, a jak by se od nich měli všichni učit... Možná byla super, ale lidi dali na svůj „rozum“ a nenechali se ovlivnit masírováním modrých ptáků. Největší radost mně ale udělala další Radkova lichá prognóza, že senátor Josef Vaculík doplatí na své zranění, protože jeho blízcí měli víc informovat o jeho zdravotním stavu po havárce. Také si myslím, že měli víc informovat, protože je mnoho lidí, kteří ho mají rádi jako člověka, a tak by také rádi věděli, jak na tom je. O to větší radost mám, že přesto všechno postoupil do druhého kola bojů o senátorské křeslo. A taky věřím, že ho vybojuje… On totiž fakt zůstal normální, i když se dostal do velké politiky… Tak mu přeji hlavně brzké uzdravení….

Zajímavé bylo dnes sledovat televizní debatu Václava Moravce s poraženými i vítěznými politiky. Modrý pták Mirek byl skutečně těžce zraněn. Vypadal, jakoby mu přistřihli křídla a i jeho souputníci zelení a z KDU-ČSL připomínali spráskané psy… Naopak oranžový Paroubek svítil jako slunce… Horší ale bylo, že těžce začal vystrkovat růžky rudý Filip…. Tak to lidi pozor!!! To už jsme tu jednou měli!!!! Od rudochů ruky pryč! Potěšilo mne proto, když Radek na svém webu bilancoval volební výsledky jednotlivých obcí v okolí svatého Antonínka, že do Blatnice ještě rudá záře nedorazila. Doufám, že ani nedorazí….

Krásnou neděli všem 19. října přeje Lenka Fojtíková

 

 

—————

18.10.2008 20:52

Studna vyschla aneb jak se žije bez vody….

 

Zatímco dnes většina lidí žije volbami, já myslím pouze na vodu. Proč? Protože nám už od čtvrteční půlnoci z kohoutku nekápla ani kapka… Prostě studna vyschla… V dědině je přitom ticho po pěšině, jakoby se nic nedělo… Prostě pohoda a klídek…. V pátek mně to nedalo, a tak jsem zavolala místostarostovi, cože se jako děje… Prý „shořelo“ čerpadlo… Jakási „Nautila“ či co… Se v těchto věcech nevyznám… Nemusím vědět všechno, ale že mně druhý den neteče voda, tak to mne hodně štve… A obecní úřad nepřistavil ani cisternu…

Myčka plná, na talířích začala vyrůstat plíseň, kluk přijel z internátu a vysypal u pračky hromadu špinavého oblečení…

Včera jsem se „umývala“ Dobrou vodou z obchodu, ale dnes jsem už smrděla sama sobě, tak jsem situaci musela začít řešit… Posbírala jsem doma kbelíky s víky a autem vyrazila ke studni pro vodu… Připadala jsem si jak v pravěku… Dokonce jsem musela vystát frontu! Podobný nápad měl ještě kdosi! Když jsem pak cenný náklad převážela domů, trnula jsem, jestli v kufru některé víko nevyskočilo a voda mně tam nezpůsobila potopu… Nakonec vše dobře dopadlo a já mohla v proceduře pokračovat…. Drahocennou tekutinu jsem částečně přelila do hrnců a ohřívala, abych se mohla „osprchovat“ a hlavně si konečně umýt hlavu, ze které už po dvou dnech nemytí pomalu kapalo sádlo! O pár chvil později jsem si už zase připadala jako člověk… Zbyla mně teplá voda, tak jsem se pustila do umývání nádobí, které v myčce začalo obrůstat lišejníkem.. No co už…

Právě jsem se ale (je 20:47 hod.) dozvěděla skvělou zprávu!!! Dole ve vsi prý už voda teče! Tak to jsem hodně zvědavá, kdy se natlakuje až k nám na kopec… Za chvíli to bude osmačtyřicet hodin, co jsme bez vody.. Zažila jsem u nás ale už i horší situace… Za komunistů mně v našem nově postaveném baráku netekla voda i tři týdny… A to jsem měla mimino, které nosilo pleny a samozřejmě, že před jednadvaceti roky jsem si v hluboké totalitě mohla o papírových „Pamperskách“ nechat jenom zdát… Ani nevím, jak jsem to tehdy vlastně všechno zvládla a přežila. A vidíte! Žloutenku jsme nedostali… A ještě perlička na závěr... Tehdy v době komunismu jsem napsala stížnost a dotaz, proč tady v Blatnici jako neteče v pohodě i tři týdny voda... Po pár týdnech čekání přišla odpověď. Jakýsi úředník, kdo ví, kde je mu dnes konec, mně napsal, že situace s vodou bude v Blatnici vyřešena v roce 2023 :-) Tak to mne v roce 1987 hodně pobavilo :-) Kdo ví, jak k tomuto letopočtu došel... Jedno je ale jisté. Píše se rok 2008 a situace s vodou tady stále vyřešená není. Uvidíme, pokud se toho tedy dožijeme, jestli tady bude situace s vodou vyřešena v roce 2023.,...

18. října 2008 vás všechny zdraví Lenka

—————

17.10.2008 15:27

Klobouk dolů před těmi, kdo se starají o své blízké

 

Nedávno jsem navštívila stoletou jubilantku v Čejkovicích. Na taková setkání se vždy těším. Člověk se setká nejen s pamětníkem, který prožil kus historie, ale také s jeho blízkými. Většinou jsou to právě oni, kdo odpoví na celou řadu otázek, protože jubilant už většinou špatně slyší a pamatuje si spíš věci ze svého mládí než to, co dělal třeba včera.

Vždycky obdivuji rodinné příslušníky, jimž není jejich přestárlý rodinný příslušník lhostejný a s láskou se o něj starají. Tuto péči snad ani jinak než s láskou nelze dělat. Pamatuji, jak jsem před pár lety navštívila jednu stoletou jubilantku v Lipově anebo to bylo možná v Hroznové Lhotě. Na tom už ani tak nezáleží. Utkvěla mně v paměti žena, která se o stařenku starala. Popisovala mně, jak už nemůže přijímat pevnou stravu, a tak jí v lékárně kupovala speciální tekutou výživu. Další podobná „pečovatelka“ zase popisovala, jak ji babička několikrát za noc vzbudí, protože něco potřebuje. Mnozí z těchto přestárlých lidí nechtějí používat moderní vynálezy doby jako jsou třeba papírové pleny pro dospělé, a tak jejich domácím ošetřovatelům nezbývá nic jiného než převlékat každý den postele a neustále prát hromady prádla, protože v onom věku se mnozí svým způsobem zase proměňují v kojence. Nemusí to být pravidlem, ale v mnoha případech tomu tak je. Když jedné stařence daly děti na noc papírovou plenu, ráno vstaly a na posteli i okolo byla hotová spoušť. Babička se totiž v noci vzbudila, možná se tak trochu nudila, vytáhla si plenu a roztrhala ji na milimetrové kousíčky.

Ti, kdo se o přestárlé lidi starají, se musí obrnit obrovskou trpělivostí a láskou. Bez té to prostě nejde. Jsem ale přesvědčená, že pokud by staří lidé nezůstali v prostředí, kde prožili většinu svého života a blízcí je šoupli do nějakého pečováku či domova důchodců, rozhodně by se tam nedožili stovky. A tak znovu smekám před všemi, komu nejsou jejich rodiče lhostejní. Jejich děti už jsou totiž obyčejně také dávno v důchodovém věku, takže je trápí spousta neduhů stáří. Přesto se pro své rodiče obětují, stejně jako se oni obětovali, když přišli na svět, učili se dělat první krůčky, chodit na nočník, psát a počítat…

Že se někdo stará o své děti, to je v naší společností jakousi samozřejmostí. Už vůbec ale není samozřejmé, aby se někdo staral o své přestárlé a nemohoucí rodiče. Důvodů, proč je šoupnout do domova, se vždy najde dost. Jedním z nich může být, že jim to nedovoluje pracovní vytížení. To je ale blbost. V práci si přece každý může vzít neplacené volno a žít ze sociální dávky, kterou bude na bezmocného člověka pobírat. Navíc bude mít ještě důchod dotyčného, takže určitě hlady nezemřou….

17. října všechny zdraví Lenka

 

—————

15.10.2008 10:01

O jednom úžasném setkání a vlivu tatínků na jejich děti

 

V pondělí jsem měla náročný den. Budíček před šestou, o hodinu později už v redakci, uzávěrka týdeníku, poslední dolaďování a vychytávání všeho. Odpoledne jsem pak jela autem do Brna, kde jsem dělala rozhovor. A ne ledajaký. Na mou prosbu po přímluvě bratra Františka kývl první sbormistr Národního divadla v Brně Josef Pančík, který se před sedmdesáti roky narodil v Blatničce. Je neuvěřitelné, kolik úžasných lidí pochází ze Slovácka. Na rozhovor jsem se musela pečlivě připravit. Zároveň jsem na něj šla s malou duší. Člověk nikdy neví, jaký ten druhý bude. Zvlášť, když to tak daleko dotáhl. Vždyť je v Brně sbormistrem neuvěřitelných čtyřiačtyřicet let!

Opět jsem se ale přesvědčila o tom, že ti největší borci, kteří toho hodně dokázali, jsou absolutně skromní, nenamyšlení a navíc ještě skvělí společníci. Josef Pančík mezi ně rozhodně patří. Přijal mne v Janáčkově divadle ve své pracovně a hodina povídání uběhla jako mžik. Viděli jsme se poprvé, takže ke mně nemusel mít žádnou důvěru, ale přesto nenaléhal, že chce nějaké autorizace textu a neargumentoval tím, jak má špatné zkušenosti s novináři.

Když jsem z toho rozhovoru odcházela, nadnášelo mne cosi nedefinovatelného, kdy jsem si plně uvědomovala a prožívala ten krásný pocit, že je novinařina nádherná. Proč? Právě kvůli těmto setkáním, kdy se člověk dostane k tak skvělým a výjimečným lidem ve svém oboru. Nezasvěcení o nich ani neví. Neplní totiž stránky bulváru a přitom toho tolik dokázali a zůstali „normální“. Žijí poctivě svůj život bez jakýchkoliv hvězdných manýrů.

Podobná setkání jsou pohlazením po duši a vytržením od psaní, co se kde podařilo opravit, kde postavili čističku či položili nový chodník… Jsou to totiž příběhy lidí, které napsal sám život. A já jsem velmi vděčná všem, kdo mi dovolili, anebo v budoucnu ještě dovolí, nakouknout do jejich soukromí a odhalit něco z jejich neobyčejných životů. Kdo by měl zájem si rozhovor přečíst, nalezne ho příští týden v úterý v týdeníku NAŠE Slovácko nebo o týden později v archivu na webových stránkách www.naseslovacko.cz

Při psaní tohoto rozhovoru jsem si uvědomila ještě jednu věc. Pan Pančík hned v úvodu velmi krásně mluvil o svém tatínkovi, který byl varhaníkem a kapelníkem dechovky. Vzpomínal, jak ho nenásilně vedl a v vychovával k lásce k hudbě. Se stejnou láskou na svého tatínka nedávno vzpomínal také P. Josef Malár, který nyní žije v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. I on se ve vzpomínkách vracel do doby svého dětství a připomínal mně při jedné z návštěv, kolik bylo v tatínkovi životní moudrosti, dobroty a lásky. Přestože nebyl nijak studovaný, četl hromady knih a poznání předával svým dětem. P. Malár také vzpomínal, jak ho tatínek od třinácti let neuhodil. Pokud ale něco udělal špatně, vzal si ho bokem a mluvil s ním, vysvětloval, vedl…

A tak jsem si uvědomila, jak moc tito opravdoví tátové dnes v rodinách chybí. Buď proto, že z rodin odešli za mladší a reprezentativnější partnerkou anebo v rodinách jsou, ale vlastně jakoby nebyli. Chodí do práce, po návratu sedí u televize nebo počítače a svým potomkům ani neodpoví, když se jich něco zeptají. Žijí si prostě sobecky svůj život naplněný prací a koníčky. O své nejbližší nemají zájem, protože je to po těch letech už nuda a stereotyp. To, že odevzdají část své výplaty na chod domácnosti, ale přece ještě z nikoho dobrého člověka neudělalo. Jejich synové od nich nic dobrého nenačerpají a nebudou tedy moct ani nic předávat svým synům. Jen si říkám, kdo ten začarovaný kruh jednou rozbije?

13. října 2008 všechny zdraví Lenka

 

—————

11.10.2008 18:42

Život na Slovácku

 

 

Kamarád Radek mně včera řekl, že by rád začal mapovat běžný život na Slovácku. Do regionu se přitom po patnácti letech vrátil z Prahy, aby se coby novinář mohl více zabývat folklorem. Po roce změnil názor a chce zaostřit na „obyčejný“ život.

Jeho rozhodnutí mě donutilo zapřemýšlet, jaké je Slovácko počátkem třetího tisíciletí. Když si člověk odmyslí různé folklorní akce, kde se to kroji jen hemží, tak zde na východě republiky lidé žijí podobně jako kdekoliv jinde. I zde je to věk umělých oken, která si lidé nechávají hromadně namontovat do svých domků. A ti, kdo nejdou v jejich stopách, jsou trošku out… I zde, stejně jako v Praze, má snad každý školák mobil a touží po značkovém oblečení. Podnikatelé i tady jezdí v posledních modelech Bavoráků, Mercedesů a Audi… I tady lidé vyráží místo na vycházky do přírody na nedělní „výlety“ do super a hypermarketů…

Ve vinohradech pracují převážně jen vinaři, kteří v oboru podnikají. Brambory a zeleninu pěstují lidé na polích jen výjimečně. Na některých políčkách bývá sice koncem léta vidět sem tam nějaká rodina, jak vyorává a sbírá brambory, ale už jsou to doopravdy jen výjimky. Každý řekne: „Proč? Když vše koupím v obchodě za pár korun?“ Nemůžu si pomoct, brambory vypěstované u nás, jsou nějak lepší, a tak si je raději než v supermarketu, koupím od sedláka…

V čem je tedy Slovácko dneška jiné než ostatní kouty naší země? Globalizace nám i tady uštědřila pořádnou ránu… V obchodech si tu můžete koupit stejné cukrovinky, kosmetiku a vlastně všechno jako v Rakousku či Švýcarsku a celém zbytku Evropy… Zachytit Slovácko dneška bude proto velmi těžké… Odlišuje se totiž právě hlavně v udržování oněch foklorních tradic. Ty jsou ale bohužel občas docela křečovité a bez spontánnosti. Už i hody na mnoha místech totiž udržují pouze folklorní soubory. O to větší radost jsem měla radost, když jsem dnes na hodové obchůzce v Hroznové Lhotě zjistila, že sice slaví hody bez práva, ale na večerní vystoupení či chození po dědině se nijak speciálně nepřipravují. Prostě se „jen“ parta mladých lidí domluvila, nastrojila do krojů a obcházeli dědinu, vybírali peníze na večerní zábavu a přitom tančili a zpívali… Kroje měli nádherné, ale zítra, kdy půjdou v průvodu do kostela na mši svatou, budou prý ještě krásnější, slavnostní… „V těch by se nám jen těžko tančilo! A děvčata jsou v nich tak stažená, že občas omdlívají,“ tvrdily dívky…

Co říct? Přeji Radkovi hodně zdaru při mapování života na Slovácku. Nebude to mít jednoduché. Já budu dál sledovat, co se kde šustne a pak o tom psát zpravodajství do našich novin. Bude tam kultura, opravování chodníků, kulturáků, stavby čističek i různé zprávy o tom, co lidi trápí a štve. Také tam bude hodně folkloru, protože nemůžu si pomoct, ten tady k životu (i tomu dnešnímu) stále přece jen hodně patří…. Ať už je udržovaný uměle anebo je spontánní…

Všem přeji krásné dny! Možná sem zase někdy něco napíšu, když mě něco naštve anebo třeba jen tak poběží hlavou….

Mějte se všichni pěkně!!! Lenka

 

—————

10.10.2008 20:32

Novináři píšící a opisující…

 

Novináři píšící a opisující…

Delší dobu jsem nemohla pochopit, proč někteří novináři mají vlastní blog, kde chrlí další stovky řádků, ke kterým je nikdo nenutí a navíc jim za ně nikdo nezaplatí ani korunu. Přemýšlela jsem, jestli nejsou tak trochu grafomani. Dnes začínám psát svůj blog, protože jsem je pochopila. Jsou věci, které prostě člověk do novin dát nemůže a pokud by mohl, tak třeba jen okrajově. A tak dnes sedám a začínám psát svůj blog, protože mně v posledních dnech, týdnech a měsících teče mozkem pár myšlenek, z nichž se potřebuji vypsat. Možná tyto řádky ani nikdo nebude číst, ale mně to udělá dobře J Bude to taková moje autoterapie.

Když jsem před lety začínala profesionálně s novinařinou, poučil mně můj kamarád Jirka, který už v branži nějaký ten rok pracoval, že se novináři dělí na ty, kteří opisují a ty, co skutečně píší. Těch druhých je prý méně.

Chvíli jsem nechápavě koukala, a tak mně vše vysvětlil. Píšící jsou ti, kteří běhají, jezdí, šmejdí, mají uši a oči nastražené, aby vypátrali něco zajímavého. Pak se to snaží co nejpoutavěji sepsat a mají radost, že objevili nějakou novinku. Po zveřejnění jejich textu se ke slovu dostávají ti, co opisují. Užívají si poklidného života v teple redakce a bedlivě sledují, co napíší kolegové. Jakmile se objeví zajímavá zpráva, udělají Ctrl C+ Ctrl V a začínají pracovat na „svém“ článku. Jinak řečeno: Kolegův materiál krapet poupraví a dají do tisku. Připadají si pak světoví, skvělí, nejlepší, mazaní, chytří…. Na ještě horší úrovni jsou ale vykrádači svých vlastních textů. O těch by se dalo popsat také hodně papíru… A jaký je jejich systém? Jednou něco na prachmizerném počátku své kariéry napsali a z toho žijí. Občas takto pracují regionální novináři. Akce se jim v průběhu roku periodicky opakují, a tak si vytvoří jakýsi „mustr“ a do něj jen doplňují údaje. Průšvih by nastal, kdyby se našla nějaká dobrá duše, která by si pár let po sobě jejich „dílka“ vystřihávala do šuplíku a zjistila, že jsou to vlastně kopie s drobnými úpravami. Totální trapas je, když někdo několik let po sobě stále dokola píše, zda se ten rok urodily či neurodily okurky, brambory, meruňky, jablka, švestky…. a opakovaně se nestydí používat své geniální obraty typu: Jak se poslední dny line z mnohých oken chalup vůně okurkového láku… Když tento kandidát na Pulitzerovu cenu ony kouzelné obraty používá každým rokem stále dokola, tak je to dost trapné…

Tak! A je mně hned líp! Pokud to někdo kromě mne četl, tak mu přeji krásné dny! V případě, že mě bude zase něco žrát, tak se z toho tady možná opět vypíšu. Nic ale neslibuji!

Ahoj!-možná zase někdy….

Píšící novinářka Lenka  

—————

07.03.2008 16:45

První zpráva

Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.

—————