Zemřel P. Šimon Zuska
17.12.2009 19:25Dnes jsem se od františkánského kněze P. Maria Jana Vianeye Dohnala, OFM, rodáka z Hluku, dozvěděla, že ve Španělsku zemřel P. Šimon Zuska. S tímto rodákem z Uherského Hradiště jsem se před šesti lety potkala, když slavil šedesát let kněžství. Tehdy mně také volal P. Vianey, který byl v té době provinciálem františkánů. Pamatuji si, že jsem měla být na charismatické konferenci. Otec Vianey mně ale oponoval, že co může být charismatičtějšího než šedesát let kněžství. Souhlasila jsem tedy a dala si ještě před mší svatou, která se tehdy slavila ve františkánském kostele v Uherském Hradišti, s tímto Čecho-Španělem schůzku v restauraci vlakového nádraží v Olomouci. Do telefonu mně řekl, že bude mít hůlčičku, a že má bílé vlasy. Dodnes si pamatuji, kolik tam bylo mužů s hůlkou a bílými vlasy než přišel ten pravý. Naše povídání pak nebralo konce. Otec Zuska byl úžasný vypravěč a společník. Sršel z něho optimismus, dobrá nálada a své vyprávění vždy okořenil nějakým vtipem.
Naposledy jsme se pak setkali při červencové pouti na Velehradě v roce 2007, kdy měl před oslavou sedmdesátého výročí jeho řeholních slibů. Nakonec ale onemocněl a slavnosti se nemohl zúčastnit.
31. prosince by se P. Šimon Zuska dožil jedenadevadesáti let. Čest jeho památce! Ze světa odešel dobrý člověk, který se teď za nás určitě přimlouvá v nebi...
V Katolickém týdeníku vyšel v roce 2007 tento článek:
Sedmdesát let řeholních slibů
V polovině srpna zažíval františkánský kostel v Uherském Hradišti slavnostní okamžiky. Věřící se zde sešli při mši svaté, aby spolu s P. Šimonem Zuskou oslavili sedmdesát let od jeho prvních řeholních slibů. Při zahájení bohoslužby se ale mnozí rozpačitě rozhlíželi, proč se oblíbený kněz opozdil.
„Otec Šimon Zuzka se na tuto slavnost těšil už od Vánoc. Teď ale leží v horečkách,“ vysvětlil na začátku mše svaté provinciál P. Jan Maria Vianney. Při kázání pak připomněl některé údaje ze života jubilanta.
P. Šimon Zuska se narodil před devětaosmdesáti roky v budově známého hotelu na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti. V osmnácti letech vstoupil do noviciátu řádu svatého Františka v Praze. Podle provinciála měla na Zuskovo rozhodnutí zřejmě velký vliv maminka, která byla terciářkou tohoto řádu.
Po únoru v osmačtyřicátém roce se P. Zuska zúčastnil jedné demonstrace, na které byl vyfotografován. Na nic nečekal a odjel do Tachova, odkud v noci přešel hranice do Německa. Přestože záhy dostal nabídku studovat v Římě hru na varhany, zůstal rok v uprchlickém táboře, kde chyběli kněží. Rozjel tam jazykové kurzy a pomáhal, jak se dalo. Potom odjel do kláštera v Paříži, odtud zamířil do španělské Valencie.
„Když jsem tam přijel, bylo to, jako bych se vrátil o třicet let zpátky. Španělsko bylo po válce rozbité a vše bylo na lístky,“ vzpomínal při letošní velehradské pouti P. Zuska. V koleji tematicky uspořádal knihovnu čítající šest tisíc svazků – a při práci tam objevil třiatřicet prvotisků. Brzy byl P. Zuska pověřen setříděním archivu zdejší provincie. Osvědčil se a čekalo ho putování po sedmnácti klášterech, kde učil spolubratry vést archiv. V roce 1973 začal dělat provinciálovi sekretáře.
Při všech svých aktivitách P. Zuska nezapomínal na své spolubratry, kteří zůstali v komunistickém Československu. Osmkrát vyjel do Ameriky, aby získal peníze a mohl je podpořit. Šeky pak předával provinciálovi v Curychu, který je přes tehdejší Tuzex posílal provinciálovi do Prahy. Ten tuzexové bony prodával a peníze dál rozděloval.
Za sedmdesát let se život v řádu hodně změnil. Dříve se kladl větší důraz na vnější záležitosti: od rána do večera se muselo chodit v hábitu, bosky, ruce strčené v rukávech – a moc se nedívat kolem sebe. Dnešní mladá generace jde více do hloubky, hledá podstatnější momenty františkánské spirituality. Do České republiky se P. Zuska poprvé mohl vrátit až v devadesátém roce. „Farní kostel se tehdy opravoval, takže františkánský byl natřískaný. Stál jsem tehdy u vchodu a čekal, jestli někoho poznám anebo někdo pozná po letech mne. A nikdo... Ani já jsem nikoho nepoznal. Najednou se mi zřítil celý svět,“ vzpomíná po letech P. Zuska. Ještě před návratem z exilu mu zemřela maminka. O její smrti se dozvěděl až dva měsíce poté.
Vatikánská eura
P. Šimon Zuska nevidí další osud národa černě . Podle jeho mínění je důležité, aby nebyly stále zdůrazňovány hříchy. „O hříchu se strašně dobře mluví, protože ho každý máme na sobě. Na světě jsme ale proto, abychom nehřešili a konali dobro. O tom se málo mluví! Každý den bychom měli zpytovat svědomí, co jsme udělali dobrého. Jednou to všechno skončí a pak budeme platit vatikánskou měnou. Co to je? Každý dobrý skutek! Tím může být pohlazení, dobré slovo nebo úsměv,. Až jednou přijdeme nahoru ke svatému Petrovi, nikdo se nebude ptát, kolikrát jsme hřešili, protože hřích přiznaný a odpuštěný je pryč. Pán Bůh se ale bude ptát, co jsme udělali pro druhé. To jsou vatikánská eura. Každý tam bude zářit podle toho, kolik udělal dobra – buď jako žárovka dvacítka, nebo pětistovka. Všichni se musí snažit konat dobro, protože to je hlavní důvod, proč je člověk na světě,“ zakončil svou úvahu jubilant. A dobrá zpráva nakonec. Po několikadenní hospitalizaci v nemocnici byl otec Zuska propuštěn a daří se mu už mnohem lépe.
„Otec Šimon Zuzka se na tuto slavnost těšil už od Vánoc. Teď ale leží v horečkách,“ vysvětlil na začátku mše svaté provinciál P. Jan Maria Vianney. Při kázání pak připomněl některé údaje ze života jubilanta.
P. Šimon Zuska se narodil před devětaosmdesáti roky v budově známého hotelu na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti. V osmnácti letech vstoupil do noviciátu řádu svatého Františka v Praze. Podle provinciála měla na Zuskovo rozhodnutí zřejmě velký vliv maminka, která byla terciářkou tohoto řádu.
Po únoru v osmačtyřicátém roce se P. Zuska zúčastnil jedné demonstrace, na které byl vyfotografován. Na nic nečekal a odjel do Tachova, odkud v noci přešel hranice do Německa. Přestože záhy dostal nabídku studovat v Římě hru na varhany, zůstal rok v uprchlickém táboře, kde chyběli kněží. Rozjel tam jazykové kurzy a pomáhal, jak se dalo. Potom odjel do kláštera v Paříži, odtud zamířil do španělské Valencie.
„Když jsem tam přijel, bylo to, jako bych se vrátil o třicet let zpátky. Španělsko bylo po válce rozbité a vše bylo na lístky,“ vzpomínal při letošní velehradské pouti P. Zuska. V koleji tematicky uspořádal knihovnu čítající šest tisíc svazků – a při práci tam objevil třiatřicet prvotisků. Brzy byl P. Zuska pověřen setříděním archivu zdejší provincie. Osvědčil se a čekalo ho putování po sedmnácti klášterech, kde učil spolubratry vést archiv. V roce 1973 začal dělat provinciálovi sekretáře.
Při všech svých aktivitách P. Zuska nezapomínal na své spolubratry, kteří zůstali v komunistickém Československu. Osmkrát vyjel do Ameriky, aby získal peníze a mohl je podpořit. Šeky pak předával provinciálovi v Curychu, který je přes tehdejší Tuzex posílal provinciálovi do Prahy. Ten tuzexové bony prodával a peníze dál rozděloval.
Za sedmdesát let se život v řádu hodně změnil. Dříve se kladl větší důraz na vnější záležitosti: od rána do večera se muselo chodit v hábitu, bosky, ruce strčené v rukávech – a moc se nedívat kolem sebe. Dnešní mladá generace jde více do hloubky, hledá podstatnější momenty františkánské spirituality. Do České republiky se P. Zuska poprvé mohl vrátit až v devadesátém roce. „Farní kostel se tehdy opravoval, takže františkánský byl natřískaný. Stál jsem tehdy u vchodu a čekal, jestli někoho poznám anebo někdo pozná po letech mne. A nikdo... Ani já jsem nikoho nepoznal. Najednou se mi zřítil celý svět,“ vzpomíná po letech P. Zuska. Ještě před návratem z exilu mu zemřela maminka. O její smrti se dozvěděl až dva měsíce poté.
Vatikánská eura
P. Šimon Zuska nevidí další osud národa černě . Podle jeho mínění je důležité, aby nebyly stále zdůrazňovány hříchy. „O hříchu se strašně dobře mluví, protože ho každý máme na sobě. Na světě jsme ale proto, abychom nehřešili a konali dobro. O tom se málo mluví! Každý den bychom měli zpytovat svědomí, co jsme udělali dobrého. Jednou to všechno skončí a pak budeme platit vatikánskou měnou. Co to je? Každý dobrý skutek! Tím může být pohlazení, dobré slovo nebo úsměv,. Až jednou přijdeme nahoru ke svatému Petrovi, nikdo se nebude ptát, kolikrát jsme hřešili, protože hřích přiznaný a odpuštěný je pryč. Pán Bůh se ale bude ptát, co jsme udělali pro druhé. To jsou vatikánská eura. Každý tam bude zářit podle toho, kolik udělal dobra – buď jako žárovka dvacítka, nebo pětistovka. Všichni se musí snažit konat dobro, protože to je hlavní důvod, proč je člověk na světě,“ zakončil svou úvahu jubilant. A dobrá zpráva nakonec. Po několikadenní hospitalizaci v nemocnici byl otec Zuska propuštěn a daří se mu už mnohem lépe.
Autor textu: Fojtíková, Lenka
—————
