A tady můžete zase po čase vidět nějaké pohyblivé obrázky. Na školní ples v Lipově zamířil můj syn Filip Fojtík, který se pomalu zapracovává do role obrazového zpravodaje pro týdeník a webové stránky Naše adresa, které se letos spustí na Hodonínsku... www.youtube.com/watch?v=5ASt8PEeLSI

Všechny zdravím a přeji bezva dny a hromadu radosti v srdci i mysli z hřejivých parsků slunce. Ať Vás všechny hřejí na těle i na duši.... Lenka

Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem tyto řádky psát. Předem upozorňuji, že by z tohoto textu měli rychle, ale skutečně velmi rychle vycouvat ateisté, hledající, nevěřící i věřící, kteří zase až tak nevěří... Fakt... Věřte mně...  To, co dál napíšu, se vám totiž nebude líbit, nebudete tomu věřit, anebo si řeknete, že jsem totální pošuk, kterého patří zavřít do blázince. Já jsem ale všechno, co napíšu, skutečně prožila a nebylo to mnohdy vůbec jednoduché.... Už jste pryč a zůstali tady fakt jen ti, kdo skutečně věří? o.k... Tak poslouchejte...

Dnes mám svátek. Už mně spousta známých lidí přála a taky jsem dostala nějaké dárky. Já jsem si ale uvědomila, že jsem obrovské dary dostala už s dvoudenním předstihem...

Celé dětství mám v paměti uchované jako období neskutečného smutku. Jako bych v té době žila pod tmavou dekou. Cítila jsem se fakt nemilovaným dítětem a už někdy v pubertě hodně vážně uvažovala o sebevraždě. Tyto nutkavé myšlenky na sebelikvidaci se ostatně jako černá nit vlekly celým mým životem. Přicházely i v době, kdy už jsem byla dávno věřící. V okamžiku, kdy přišly problémy v manželství, to tady bylo najednou znovu...

Od mamky jsem se kdysi dávno dozvěděla, že nechtěla, abych se narodila. Byla jsem v pořadí třetím dítětem, naši neměli prachy, a tak jsem nebyla zrovna radostným překvapením, když rodiče zjistili, že jsem "na cestě"... Máma proto s nadějí v potrat skákala ze schodů, seděla ve vřelé vodě a já nevím, co všechno ještě dělala... Já jsem se ale života držela jako klíště... Onen pocit, že jsem "nechtěná", se mně ale už v prenatálním věku hodně vryl do mozku. S odstupem let mně ale máma tvrdila, jak je ráda, že jsem se narodila, že jsem. To už ale nic nezměnilo na tom, co do mne bylo kdysi v pravěku zaseto.

S tím, jak jsem pak v dospělosti uvěřila v Boha a začala se dozvídat něco o vnitřních zraněních, mně docvaklo, že se mnou není něco v pořádku a zhruba před osmi lety jsem začala tušit, odkud vítr vane. Tehdy jsem jela na seminář o vnitřním uzdravení, který vedl maltský kněz otec Elias Vella. Vůbec jsem netušila, kdo to je a co mne v Koclířově, kde se týdenní akce uskutečnila, čeká. Jela jsem tam s obrovskou ráno v srdci kvůli nevěře svýho muže. Při modlitbách tam ale kupodivu vyplavala najednou má matka, které jsem měla odpustit za to, že mne nechtěla. Otec Elias byl prvním člověkem, který se tam tenkrát modlil za mé vnitřní uzdravení. Zatímco většina lidí odcházela z jeho modlitby rozzářených, já z toho pokoje vypadla úplně vyřízená. Brečela jsem na plný pecky. Ještě dnes si pamatuji, že od mých slz a "soplu" měl mokrou košili.

V průběhu dalších let jsem se zúčastnila různých seminářů, přečetla mraky knížek o vnitřních zraněních, ale pořád jsem nebyla uzdravená, i když jsem dělala, co jsem mohla. V krizových okamžicích se znovu a znovu objevovaly myšlenky na sebedestrukci - ať už skokem z třináctého patra nebo šmiknutím žiletkou.

Někdy v dubnu loňského roku jsem se dozvěděla, že má do země přijet tým z Anglie, který se modlí za uzdravení vzpomínek. Seminář organizoval kámoš, tak jsem mu hned zavolala. Řekl mně, že nic neslibuje, protože zájemců je spousta a vyvolených bude jen pár. Angličané totiž chtěli jen malou skupinu, aby se za každého účastníka mohli zvlášť modlit. Přednost měli dostat ti, kdo vedou nějaké společenství, aby mohli plně sloužit v církvi. Vloni jsem založila s kámoškou modlitební Společenství P. Šuránka, takže to bylo možná moje malé plus. Další plus  bylo, že jeden z hlavních organizátorů byl můj kámoš-překladatel, s nímž jsem se před lety seznámila na exerciciích P. Eliase Velly. Pamatuji si na naše první setkání. Jela jsem tehdy po ukončení semináře do Brna a tohoto překladatele mně do auta šoupla jiná překladatelka (taky kámoška), abych ho svezla domů. Přiznám se, že jsem z toho zpočátku příliš nadšená nebyla, protože jsme se neznali a já vůbec nevěděla, kdo to je. V tom autě jsme si tehdy ale úžasně pokecali a já zjistila, že je to bezvadnej kluk s obrovským přehledem přes zajímavé knížky a taky s hlubokou vírou. Zpětně jsem děkovala Bohu, že jsem souhlasila, aby se mnou jel... Pak roky plynuly a my se obyčejně viděli jen jednou za rok na nějaké akci. Patřil ale mezi lidi, které i když dlouho nevidíte, přesto si s nimi znovu a znovu máte co říct, jako byste se viděli včera.

Vloni jsem ho tedy kontaktovala s prosbou o účast na připravovaném semináři. V následujících týdnech a měsících jsem ale na vše zapomněla. Valila se na mne totiž spousta jiných starostí. V září na mne dolehla tíha organizace svatby syna a poté problémy v práci, kde jsem nedostala vyplacené dvě výplaty, takže jsem musela na konci roku těžce řešit otázku další existence. Měla jsem ovšem štěstí, že se mně podařilo sehnat jinou práci. Do toho došel mail, že se mnou počítají na únorovém semináři za uzdravení vzpomínek. V té době jsem ale vůbec netušila, jestli se budu moct zúčastnit. Seminář byl totiž docela dost drahý, protože se ho mohlo zúčastnit jen dvanáct lidí z celé republiky a z jejich příspěvků se musely zaplatit letenky, pobyt a strava pro tým čtyř Angličanů. Překladatelé a další dva členové týmu si přitom pobyt a stravu hradili sami... Dalším otazníkem bylo, jestli dostanu dovolenou, když jsem teprve v prosinci nastoupila. Ač je to neuvěřitelné, nakonec jsem dostala volno a měla i potřebné peníze. Říkala jsem si tedy, že tam asi fakt mám být. Pár dnů před odjezdem ale přišly pochybnosti, jestli skutečně jet a nezůstat raději doma, když jsem pořádně nevěděla, oč jde. Nakonec jsem ale přece jen odjela.

Hned první den jsem ovšem zjistila, že všichni účastníci jsou tam především proto, aby se naučili, jak se modlit za druhé, aby se uzdravily jejich vzpomínky z dávného dětství. Docela mne to dožralo, protože kdybych to věděla, tak bych tam asi nejela. Vždyť já tam jela hlavně proto, aby se uzdravily moje mizerné vzpomínky na dětství...

Program začal v sobotu večer. V pondělí se za mne modlili dva účastníci a dostali jsme se společně do doby, kdy jsem byla v lůně matky, kde jsem se viděla, jako černý uhlík ve tmě. Potom do toho prostoru ale přišel Ježíš, vše prosvítil a z černého kousku "uhlí" se stalo růžové embryo, jak má být. Modlitbu se ale nepodařilo dotáhnout do konce, kdy mělo dojít k omluvě matky, že mne nechtěla, vzájemnému usmíření a poté poděkování za prožité utrpení.  Jak dny běžely, tak hlavní vedoucí - kněz a jedna žena, se postupně modlili za jednotlivé účastníky kurzu. Přiznám se bez mučení, že mně šlo pěkně na nervy, že za některé se modlili už dvakrát a na mne pořád nebyl čas. Stále mne ale utvrzovali, že na mne myslí... Ve středu jsem to tam chtěla zabalit a odjet domů. Nakonec jsem se ale přemohla a zůstala. Sešla se tam totiž parta úžasných lidí. Některé jsem znala už z dřívějška. Vzniklo perfektní společenství, v němž jsme společně prožili hromadu neuvěřitelné srandy a pohody. Nepotřebovali jsme k tomu přitom vůbec žádný alkohol ani jiné drogy v různých podobách. Stačila kytara, při níž se zpívalo, modlilo a chválilo Pána.

A potom přišel čtvrteční večer, kdy jsme vlastně už jen vše tak nějak zrekapitulovali. V noci se pak zase zpívalo a někdo z účastníků se osmělil a připomněl, že by se za nás mohli pořadatelé modlit za vylití Ducha svatého. Kněz se zeptal, jestli je tam někdo, kdo nezažil křest v Duchu svatém. Já a ještě jedna holka jsme nesměle zvedly ruku. Kámoška mně přitom upozorňovala, že už přece mám dar modlitby v jazycích. To je sice pravda, ale tato skutečnost neměnila nic na tom, že jsem měla pocit, že jsem křest v Duchu svatém ještě neprožila. Kněz nás tedy vyzval, abychom my dvě šly doprostřed kruhu a oni se za nás budou modlit. Najednou se k nám ale přidávali další lidi až byli uprostřed kruhu všichni účastníci a modlili se za nás jen Angličané.

To, co jsme potom prožili, se jen těžko dá popsat. Všichni jsme postupně upadli v Duchu svatém na zem a zůstali tak ležet snad půl hodiny. Pro mne v tom okamžiku čas přestal existovat. Nebudu popisovat, co prožili ostatní, i když jsme si to pak vzájemně sdělovali. Já jsem byla zalitá jasným světlem a cítila jsem blízkost Boha, i když jsem neviděla žádnou postavu nebo tvář. Ocitla jsem se jakoby v jiném prostoru - třetí dimenzi. Stále jsem přitom naprosto jasně vnímala, co se děje v oné místnosti  a slyšela modlitby Angličanů. Ten pocit a spočinutí v onom světle byl nádherný. Jak moc nádherný? Nedá se to k ničemu přirovnat... Už jsem v životě byla u nádherných moří na Sardínii, Lipárských ostrovech, Sicílii, Zakynthosu, Corfu i Turecku, zažila jsem krásný pocit z vítězství, kdy mně při doběhu v rakouském Melku tleskalo celé město, ale s tím, co jsem prožila v onom okamžiku spočinutí v Boží blízkosti, je to nic... Těžko pochopí, kdo nezažil... Byl to prostě pocit neuvěřitelné blaženosti. Věřte, že ani ten nejlepší sex tomuto spočinutí nesahá ani po kotníky... A v těch okamžicích jsem se poprvé v životě dokázala z celého srdce i mysli naplno odevzdat do Boží vůle.

A jak tak vanul Duch svatý, rozdával také své dary. Celým tělem jsem cítila, co dává v určitém okamžiku mně. Přiznám se, že se mně z toho nádherného stavu vůbec nechtělo vracet zpět do reality. Když jsme si později předávali své prožitky a zkušenosti, tak jsme se všichni smáli jako blázni. Úplně mně vyskočila ona situace z Písma, kde se píše, že po vylití Ducha svatého byli všichni jako opilí, i když bylo teprve dopoledne (Skutky 2, 1-47)... V onom spočinutí v Duchu svatém jsem kromě přijetí různých darů také cítila, že jsem kompletně uzdravená. S radostí jsem to pak šla říct Angličanům. Paulin mně ale řekla: "Lenko, zítra se ještě uvidíme!" Když jsem pak přemýšlela, zač by se modlili, nic mne nenapadalo, protože jsem už v sobě žádnou bolest a zranění necítila. 

Druhý den po mši svaté následovalo poslední setkání, kdy jsme zhodnotili celý pobyt. Když mně Paulin ráno zase připomínala, že se uvidíme, tak jsem se nakonec docela těšila, protože jsem už byla poslední, za koho se nemodlili. Po ukončení dopoledního programu a vlastně celého semináře, mně ale překladatelka docela stručně a jasně řekla, že na nějakou modlitbu už nebude čas, protože jsou v časové tísni. Zavedla mě za knězem, řekla můj pocit z noci, kdy jsem v sobě cítila kompletní uzdravení, kněz byl rád, že tím ušetří čas a rozloučili jsme se. Když jsem ale sedala do auta, chtělo se mně najednou brečet, že jsem zase byla odsunutá na vedlejší kolej, že někteří si vymohli modlitbu i dvakrát a na mne prostě zase nedošlo, že zase musím všechno vydržet, protože jsem přece tak "silná"... Když jsem tak sjížděla z onoho poutního místa serpentinami do údolí, zamáčkla jsem v sobě onen pocit sebelítosti a říkala si, co jako chci, že to asi byla Boží vůle, že na mne nevyšlo, když mám za sebou tak nádherný zážitek a obdarování z předchozí noci... Po třech, možná čtyřech, kilometrech jízdy zazvonil mobil. Volala kámoška, kterou jsem původně měla vézt do Brna, ale nakonec nechtěla, že si to tam chce ještě užít. Ptala se mne, kde jsem, že mě hledá Paulin, která se za mne chce modlit. Otočila jsem tedy auto a jela zpět. Nechápala jsem, že mobil zvonil, protože u všech třech telefonů jsem měla kvůli přednáškám vypnutý zvuk a neuvědomovala jsem si, že bych ho zapínala...

Po návratu do kláštera se mně Paulin začala hrozně moc omlouvat a já v tom okamžiku už v sobě nedokázala zašlápnout pocit onoho nepřijetí a rozbrečela se. Když to úplně zkrátím, tak jsem v následné modlitbě zažila něco fantastického... Ježíš mne držel na své dlani v době, kdy jsem byla ještě embryo. Viděla jsem, že je ten plod pokrytý spoustou bodných ran. Byly jedna vedle druhé. Do těch ran ale začalo proudit světlo a uzdravující síla z Ježíšovy rány na dlani. Jednotlivá zranění se rychle zacelovala a já najednou cítila, že se zároveň uzdravuje obrovská rána v mém srdci, ze které dlouhé roky vytékala bolest, která byla někdy k nevydržení. Byla to nádhera. Když jsem to řekla Paulin, dojalo jí to. Při loučení jsem jí pak děkovala a říkala, že teď bude v mém srdci a budu se za ni modlit. V tom okamžiku se rozplakala a prosila mne, abych obětovala to utrpení, které jsem dlouhé roky prožívala ze svého zranění v lůně matky za spásu její rodiny. Teprve v té chvíli jsem si naplno uvědomila, co se po křesťanech chce, když jsou žádáni, aby svá trápení a kříže spojili s Ježíšovým utrpením na kříži a měli tak podíl na Kristově spáse světa. Do té doby jsem vše přijímala jen tak nějak mozkem, ale nedokázala zcela pochopit, co se po nás vlastně chce. Taky mně docvaklo, že přestože se Paulin modlí za spoustu lidí a neskutečně jim tak pomáhá, sama má zřejmě taky své velké trápení... No a to je všechno. Pokud to sem přečetli i ti, které jsem varovala, aby tak nečinili, tak se omlouvám.... Nemějte mne prosím za blázna... Všechno je fakt pravda... Na základě zde už v minulosti zveřejněných textů je snad všem jasné, že píšu pravdu... Nemám důvod lhát...

Všem přeji, aby někdy zažili, jaká to je nádhera ocitnout se v blaženém stavu Boží přítomnosti a zažít Jeho uzdravení. Do čtvrteční noci jsem o tom četla jen v knížkách nebo slyšela od různých lidí. Je to ale nepředatelná zkušenost, což byl také důvod, proč jsem váhala, jestli zde vše napsat. Nakonec jsem se rozhodla že ano, protože jsem se chtěla podělit alespoň o zrnko té nádhery... Lenka

Když jsem ve čtvrtek ráno vykoukla z okna, myslela jsem, že mne trefí šlak... Všude ležely závěje nového sněhu. Věděla jsem, že musím za chvilku vyrazit do Přerova, takže jsem měla rázem po náladě. Naházela jsem na sebe oblečení, popadla koště a odmetla sníh z chodníku i nájezdu ke garáži. Říkám tomu, že vždycky než vyjedu, musím si auto pěkně vyhrabat... Domů jsem se vrátila večer, když už byla zase tma... A hádejte, co jsem udělala? Popadla jsem koště a odmetla nové nánosy sněhu. Potom jsem sedla ke komplu a po třiadvacáté hodině znovu popadla ono koště.... Ráno jsem razila do Kroměříže, protože jsem měla už o půl deváté dělat rozhovor s veterinářem. Ještě předtím jsem ale opět popadla koště a vyhrabala auto z garáže..., když jsem se kolem páté vrátila domů, popadla jsem koště a odhrabala napadaný sníh z chodníku i nájezdu do garáže... Před chvilkou jsem koukla z okna a hádejte, co bych mohla teď hned jít dělat? Jasně! Odhrabávat sníh... Přátelé, už mně to fakt připadá trochu jako blázinec. A hlavně... Hlavně je mně pořád strašná zima!!!!!! Mamíííí pomóc!!!!!! Kdy ta pitomá zima už konečně skončí???? Vždyť v pondělním Dobrém dnu s Kurýrem kolega Hynek Zdeněk psal, že silničářům na Hradišťsku dochází zásoby soli!!! Prý si budou muset řidiči zvyknout, že budou jezdit po bílých silnicích... Dnes už tuto zprávu převzaly všechny zpravodajské servery... Je to pěkný bordel, protože nikde neuvádí, kdo o tom psal jako první... No jo... Stále jsou holt novináři píšící a ti, co jen opisují... A nemají ani tu čest říct, kde našli původní zdroj...

Všechny zdravím a přeji hodně sil a trpělivosti s uklízením bílé nadílky, která se nám nějak bez přestání sype z nebe...

Lenka

Jak už to v životě chodí, ne ve všem jsem měla vždy štěstí. Kdo taky jo, že? Děkuji ale Bohu za kámoše, které mně poslal a stále posílá do cesty. Zrovna nedávno jsem se o tom zase přesvědčila...

Toho kluka už znám dlouho. Skromnej, obyčejnej... Prostě bezva kámoš. Až po letech jsem se dozvěděla, že vystudoval vysokou školu. Nikdy si totiž na nic nehrál, nedělal ze sebe žádnýho borce, který všechno zná, všechno ví, všude byl... Rozhodně nepatřil mezi ty, co si ihned po dokončení školy, nechají na vizitku vytisknout třeba Bc. nebo Mgr... To u něho tedy opravdu nehrozí... Nedávno jsem se dozvěděla, že to přitom neměl na studiích vůbec lehké. Nedostal koleje a na podnájem neměl peníze. Na vysokou školu proto každý den dojížděl sto kilometrů vlakem. Svým způsobem ušetřil, protože měl režijku, takže se vozil zadarmo. Vlak mu ale odjížděl třeba už ve čtyři hodiny ráno.

Spoustu hodin prožil přepravou. Rozhodně ten čas neztrácel koukáním z okna. "Pokud jsem si něco chtěl koupit, musel jsem si na všechno vydělat. Na brigádu nebyl čas, a tak jsem ve vlaku šil pro jednu firmu boty. Za botu jsem měl osm korun," vzpomínal po letech. Když mně to povídal, tak jsem nevěřila svým uším. Nedovedu si představit, že by mí synové vytáhli ve vlaku potřebné nástroje a šili boty. Onen kluk v mých očích ještě víc stoupnul na ceně. Zpětně jsem si také uvědomila jednu skutečnost. Člověk někoho může znát roky a stejně neví, co prožil, co si v sobě nese, co ho na cestě životem ovlivňovalo. Jedno je jisté. Ti, jimž někdo neustále umetal cestičky, si rozhodně nemohou dosaženého cíle vážit tak, jako ten, kdo se na všechno nadřel a dosáhl úspěchu jen svou pílí. Já před tím kámošem smekám... Jak říkám, kolikrát ani člověk neví, jaké hrdiny všedních dnů potkáváme...

Všechny zdravím a přeji Vám také spoustu dobrých kámošů. Takových, kteří při Vás budou stát, když Vám bude nejhůř, protože právě v těch chvílích se pozná, kdo jsou praví kámoši... Lenka

Lidi, mám práce, že nevím, kam dřív skočit. Momentálně makám v Kroměříži, kde jsem dnes natočila svoje další video. Tentokrát jsem dokumentovala zápis prvňáčků v Církevní základní škole v Kroměříži. Filmík se celkem povedl, ale štve mne, že se mně to nepodařilo nahrát na webové stránky Naší adresy :-( Zítra to tam tedy budu zkoumat a těžce konzultovat, abych se zase něco víc naučila... Teď letím spát, protože i další dny budou husté... Takže dobrou a pokud máte chuť, koukněte na budoucí prvňáčky - jsou to necelé tři minuty, což se dá, myslím tedy, přežít.

Všem přeji méně hektické dny než momentálně prožívám já.... Lenka

A tady je to zpravodajství: www.youtube.com/watch?v=oLXdOF2Yob4

Dnes jsem se pokusila zpracovat Filipovy fotky ze včerejšího plesu v Javorníku do slideshow. Výsledek je tady:

https://www.youtube.com/watch?v=3UThg1RAqxg

Musím se přiznat bez mučení, že mám radost, že jsem se zase něco nového naučila. Navíc mne to baví, takže už přemýšlím, co dalšího bych podobným způsobem zpracovala...

Všem přeji bezva týden s neustálou chutí učit se stále něco nového.... Lenka

Nedávno mne v knize návštěv někdo upozorňoval, že tady chybí nějaké video. Jak teď jezdím na ta školení do Prahy, tak nás tento týden jeden den učil vynikající fotograf Honza Šilpoch, jak natáčet a poté i sestřihnout video. Moc jsem nevěřila, že mně z jeho výkladu něco uvízne v hlavě a představte si, že jo!

Dnes jsme s Filipem vyrazili na desátý krojovaný ples do Javorníku na Horňácku. Zatímco Filip fotil, já jsem natáčela a dělala rozhovory. Hned po návratu domů jsem sedla k počítači a dala se do střihání. Tady je výsledek mého prvního snažení:

https://www.youtube.com/watch?v=8D5CuzPCtcE

Vím, že to není žádný zázrak, ale já osobně jsem šťastná jako blecha, že vím, jak na to! Teď už to bude chtít jen makat a zdokonalovat se, vychytávat chyby a učit se z nich…

Všechny Vás zdravím a přeji pěkný zbytek víkendu!!!! Lenka  

Jak už jsem na těchto stránkách několikrát psala, v poslední době pendluji docela dost často mezi Veselím nad Moravou a Prahou. Při posledním přesunu jsem před busem dala přednost vlaku, protože jsem se obávala, že bych mohla uvíznout na dálnici, kterou docela lehko dokážou zablokovat kamiony. Využila jsem proto přímého spoje z Veselí nad Moravou, který nese označení Šohaj.  Pokud by si někdo představil moderního šviháka, tak by se hodně spletl. Tento super vlak určitě pamatuje mládí mé matky, která letos oslaví sedmdesátiny. Klasická kupé jsou vybavena koženkovými sedačkami, kam se vedle sebe vejde osm cestujících. Pokud by bylo vše čisté, tak není co řešit. Vagóny, jimiž jsem se počátkem týden do Prahy vypravila já, už hodně dlouho nezažily vodu a čistící přípravky. Příjemné to nebylo, ale i tuto skutečnost by člověk, který pamatuje dobu komunistických rychlíků, také skousnul. Co už ale šlo hůř překonat, byla šílená zima. Ve svém kupé jsem vydržela do Starého Města a vydala jsem se hledal vyhřátější místo. Nakonec jsem jedno objevila, ale byla to spíš má touha a přesvědčení v mozku, že někde přece musí být tepleji, když mně průvodčí tvrdila, že se topí… V dalším kupé jsem byla sama a záhy jsem zjistila, že zima je zde stejná jako všude jinde. Pokud by si někdo myslel, že tyto řádky píše jen zhýčkaná baba, tak by neměl pravdu. Mé pocity totiž potvrzovala asi pěticentimetrová námraza v jednom rohu okna.Dramatické byly také okamžiky, kdy si člověk potřeboval odskočit na toaletu. V chodbičce před záchody byla totiž souvislá pokrývka sněhu, který byl pravda částečně rozšlapaný. Přiznám se, že jsem našlapovala velmi opatrně, protože jsem se bála, že bych mohla uklouznout, skončit na dveřích vagónu a v tom nejhorším případě třeba i vypadnout z vlaku.

Při cestování Šohajem nešlo nevzpomenout na mluvčího Českých drah pana Šťáhlavského, který všem novinářům neustále rozesílá obsáhlé tiskové zprávy v nichž informuje, jak je super jezdit právě vlaky, jaké pro cestující zase vymysleli novinky a já nevím, co všechno ještě. Jen jsem litovala, že jsem tentokrát neměla foťák a vše nezdokumentovala. S radostí bych panu Šťáhlavskému pořízené snímky poslala. Moc by mne zajímalo, jak by na ně reagoval. Jak ho znám, určitě by uměl vše perfektně zdůvodnit. Potom bych mu přála, aby takovým minimálně půl století starým Šohajem cestoval pět hodin jako já. Zajímalo by mne taky, jak by se tímto vlakem cestovalo třeba ministru dopravy. Možná by se konečně někdo nad stavem některých vlakových souprav a úrovně cestování v jedenadvacátém století, zamyslel.

Dnes jsem se Šohajem vracela domů a byl vytopený! Jedno je tedy jisté, pokud se chce, tak jde i tento veterán vytopit, aby se lidé nemuseli pět hodin choulit v zimních bundách. Potom bych byla ráda, kdyby mně někdo vysvětlil, proč jsme jeden den klepali kosu a druhý den si užívali příjemné teplo.

 Všechny zdravím a přeji Vám, abyste za zaplacené náklady dostali také odpovídající služby. Lenka

Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, ale rychle mně vyvedla z omylu. "Mně to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě," řekla hned v úvodu na vysvětlenou žena. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží, ale tetička Bubenkařova nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. "Zažila jsem první republiku, válku i dobu kolektivizace. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala," zavzpomínala na jeden z nejtěžších okamžiků života žena.

Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík

Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík

Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala... Foto Filip Fojtík

"Nedovedu si představit život bez víry v Boha," tvrdí pamětnice. Foto Filip Fojtík

"Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom měla doma dál měla ještě dva školáky a roční dcerku," vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík

Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík

Vzpomínání Františka Bezděka

Nesmírně zajímavé bylo vyprávění sedmasedmdesátiletého Františka Bezděka. Jeho rodiče měli v Blatnici obchod a tatínek byl po válce starostou. Po komunistickém puči v únoru roku 1948 byl ale ihned odvolán z funkce a záhy rodině vzali také obchod. Syn František začal studovat vysokou školu, ale půl roku před ukončením, v době, kdy už pracoval na diplomové práci, byl ze školy vyhozen. Později se dozvěděl, že za tím měli prsty "aktivní" Blatničané. O pět let později přesto školu dokončil a po zbytek života se převážně věnoval výchově mladých lidí. Byl vychovatelem a později učil také na Střední zemědělské škole ve Strážnici. Spolu se ženou vychoval tři děti. Šestačtyřicetiletý syn František je salesiánským knězem.

Sedmasedmdesátiletý František Bezděk je už vdovcem. Dlouhé roky se ale staral o svou těžce nemocnou ženu.

 Foto 4x Filip Fojtík

Dnes jsme s mým synem Filipem prožili zajímavé odpoledne. Navštívili jsme paní Ludmilu Trněnou (84), Anežku Matuštíkovou (86), Františka Bogára (85) a Slavomíra Budaře (89). Syn si totiž vymyslel, že na svou první výstavu ve škole nafotí portréty několika pamětníků. To focení bylo hodně zajímavé. Dopředu jsem ho upozornila, že se za lidmi v pokročilém věku nemůžeme přihrnout jako velká voda, během čtvrthodinky nacvakat fotky a zase zmizet. Filip tedy věděl, že si budeme muset sednou, povídat a mezitím bude moct pomaličku, polehoučku fotit. Fotil bez blesku, takže vyprávění pamětníků občas přerušil jen cvakot závěrky.

Životní příběhy většiny portrétovaných jsem docela dost dobře znala, protože jsem o nich už v minulosti psala. Od pětaosmdesátiletého kostelníka Františka Bogára jsem se ale dozvěděla spoustu nových zajímavých věcí. Přijal nás, i když jsme přišli bez ohlášení... Nasadil si beranici, obul teplé boty a focení mohlo začít. Mezitím jsme spolu mezi vraty povídali a já jsem zjistila, že jeho tatínek byl za druhé světové války vězněný Němci a on sám skončil v kriminále zase za komunistů. Dostal tehdy dvanáct let, ale nakonec byl díky amnestii po roce a půl propuštěn. Ještě dnes za tento zázrak děkuje svatému Antonínkovi. Pan Bogár se ale vůbec nepochlubil, že byl jeho tatínek starostou. To jsme se dozvěděli zase u Anežky Matuštíkové, která oslaví pátého února šestaosmdesáté narozeniny. Svěřila se, že z jejich vrstevnic už žije jenom jedna bývalá spolužačka a to jich byla v obecné škole plná třída. Nejdelší zastávka byla u pana Budaře, kde povídání nemělo konce. Filip žasl, kolik si toho pan Budař ve svém věku ještě pamatuje, a jak poutavě dokáže o různých příhodách a zážitcích i životních zkušenostech povídat.

Myslím, že jedno měly všechny návštěvy společné. Pamětníci byli rádi, že jsme za nimi přišli a my jsme zase byli rádi, že byli ochotní vzpomínat a dovolili nám nahlédnout do svých úžasných životů. Zítra naše putování pokračuje, tak jsem zvědavá, co se ještě dozvíme...

Všem přeji pěkný víkend a rozhlédněte se pozorně po svém okolí. Určitě tam najdete nějakého pamětníka. Zajděte za ním, potěšte ho svou návštěvou a nechte se obohatit vzpomínáním na zašlé časy. Uvidíte, že je to stokrát lepší než nějaký přihlouplý seriál nebo film, který už jste stejně pětkrát viděli...

Lenka

Ludmila Trněná nesměla z komunistů učit.

Františka Bogára komunisté poslali na dvanáct let do kriminálu. Po roce a půl byl ale díky amnestii propuštěn. Za brzký návrat domů stále děkuje svatému Antonínkovi.

František Bogár je přes pokročilý věk stále kostelníkem. Kromě toho se ale v poslední době také stará o těžce nemocnou manželku.

Anežka Matuštíková pracovala celý život ve vinohradu.

Za Františkem Bogárem se ještě někdy určitě vrátíme....

Ludmila Trněná prožila nelehký život. Dnes prožívá velký smutek po svém manželovi, se kterým se měli tak rádi...

Panu Budařovi by mohli paměť závidět i lidé o půl století mladší.

Devětaosmdesátiletý Slavomír Budař je skvělým vypravěčem, který má co říct i mladé generaci.

Foto 9x Filip Fojtík

V časopisu Radka Bartoníčka Krajem sv. Antonínka vyšel v květnovém vydání roku 2008 tento článek o paní Ludmile Trněné:

Ludmila Trněná.jpg (534,2 kB)

Tento článeček vyšel o panu Slavomíru Budařovi v Katolickém týdeníku v roce 2007:

"Mami, ty nemáš žádnou kabelku!", řekl mně nedávno můj sedmnáctiletý syn Filip. Přinutil mě tak, abych se nad sebou zamyslela. Měl pravdu! Nemám žádnou kabelku! Kdysi jsem ty malé nesmysly, do nichž se vejdou akorát tak doklady, zrcátko, rtěnka a ještě nějaké tužky na oči, měla. To bylo ale  fakt v pravěku. Od té doby, co dělám novinařinu, nemám kabelky a nechodím ani v minisukních a na vysokých podpatcích, jak jsem kdysi chodívala. No představte si, že vláčím batoh s foťáky a štráfuju si to v minisukni na jehlách a občas musím s foťákem také utíkat, čupnout si a někdy dokonce lehnout! No dělejte takové úkony v minisukni! Je pravda, že už bych si dnes minisukni nemohla dovolit taky proto, že jsem v posledních třinácti letech značně zbytněla. Novinařina mně totiž vzala téměř všechen volný čas, takže jsem přestala běhat, což se záhy projevilo na mé postavě. Ta se totiž z proutku proměnila v neforemnou bednu. Zpočátku jsem řešila, jestli mám mezi běháním po reportážích vyžehlit koš prádla a udělat hromadu restů, které se mně doma nahromadily, nebo jít trénovat. Nakonec zvítězily domácí práce, protože by je za mne nikdo neudělal.

Ale teď zpět k onomu malému nesmyslu s názvem kabelka. No nemám ji! Mám tašku i batoh na foťáky, tašku na notebook a taky takovou úřednickou tašku, když jdu někam na jednání bez foťáků. Pokud bych ale šla soukromě na ples nebo do divadla, tak bych neměla, kam dát ty různé nesmysly, které ženské potřebují. Naštěstí stále někam chodím jen služebně, takže s sebou neustále vláčím foťáky a tudíž kabelku nepotřebuji.

Na kabelky jsem ostatně nebyla ani jako malá holka. Nepatřila jsem mezi ty malé princezny, které si rodiče hýčkají a strojí je do růžových šatečků a sukýnek. Kdepak! V tomto jsem byla dost jiná. Raději jsem s kluky lezla po stromech nebo si hrála na indiány a vojáky. Už v jedenácti letech jsem sama uklidila pětadvacet metráků uhlí. Dnes se mně to zdá docela neuvěřitelné, že malá holka sama do sklepa naháže pětadvacet metráků uhlí. A to mne přitom nikdo nenutil! Jen jsem chtěla udělat radost našim než přijdou domů. Ani jsem nečekala, že za to dostanu nějakou odměnu. A taky jsem nedostala. Odměnou pro mne bylo, že měli radost. No řekněte, nebyla jsem velkej blázen?

Všem přeji podobně "bláznivé" děti, které chtějí jen tak udělat radost svým rodičům, jako jsem dělala já...

Lenka

Ve všech katolických kostelích naší země byla při dnešních bohoslužbách sbírka na pomoc Haiti. V Blatnici pod Svatým Antonínkem se vybíralo hned dvakrát. Lidé přispívali nejen na oficiálně vyhlášenou sbírku, ale své příspěvky směřovali také přímo na otce Romana Musila. Jemu byla určena nenápadná papírová krabice ležící na židli pod chórem. Po odchodu posledního věřícího z kostela byla napěchovaná papírovými bankovkami. Otec Musil, který je misionářem na Haiti, je totiž tak trochu i jejich knězem. Do Blatnice už zamířil vícekrát, protože je spolužákem blatnického faráře P. Zdeňka Stodůlky. Právě z jeho iniciativy se na konci roku 2008 rozjela obrovská pomoc Haiti. P. Roman Musil totiž nutně potřeboval nákladní auto, jímž by do své farnosti v zátoce Slepic dovážel potraviny a další potřebné věci.

Dobrá věc se podařila a od loňského léta je nákladní auto V3S na místě. Na Haiti putovalo napěchované nejrůznějšími dary včetně třeba matrací a invalidního vozíku. Nyní se ukázalo, jak velkou pomoc Blatničané zorganizovali. Dnes má onen náklaďáček na Haiti cenu zlata. Veškerá humanitární pomoc totiž směřuje do hlavního města. Pokud by P. Roman Musil onen automobil neměl, neměl by také jak dovézt potřebné potraviny a další věci. Počet lidí v jeho farnostech se přitom v posledních dnech zmnohonásobil, protože se tam stěhují lidé z hlavního města. Podle otce Musila se do svých rodných vesnic vracejí všichni, kdo se odsud před lety odstěhovali do hlavního města. Bez onoho náklaďáku by se zřejmě jen těžko obešli. Veliký dík tedy patří všem, kdo se do sbírky koncem roku 2008 a počátkem roku 2009 zapojili. Byli to lidé nejen z celého Hodonínska (hlavně ze vzpomínané Blatnice a Strážnice), ale také z Hradišťska, kam je to jen coby člověk kamenem dohodil.

Všem přeji, aby také našli potřebnou pomoc, když se ocitnou v jakékoliv nouzi Lenka

V týdeníku Naše Slovácko vyšel 23. 12. 2008 tento text:

Lidé darovali už sto třicet tisíc korun

BLATNICE POD SV. ANTONÍNKEM – Před čtrnácti dny jsme naše čtenáře informovali, že blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka shání peníze na auto pro Haiti. V jedné z nejchudších oblastí ostrova působí jeho spolužák P. Roman Musil. Potřebuje nákladní auto, aby mohl do odlehlé vesnice dovézt potraviny a také materiál na stavbu školy.

P. Roman Musil - misionář na Haiti

Po zveřejnění článku se ozvali další lidé, takže původní šedesátitisícový výtěžek z benefičního koncertu narostl na téměř sto třicet tisíc korun. „Chtěl bych všem dárcům poděkovat za otevřené srdce. Náklaďák nám už daroval jeden sponzor. Minulý týden byl na technické kontrole. Má ale najetých pouze pět tisíc kilometrů, takže je v bezvadném stavu. Mnozí lidé se mně ptali, jestli by nebylo lepší koupit auto přímo na ostrově. Zjišťovali jsme si cenu a po přepočtu by tam špatná ojetina vyšla na šest set až osm set tisíc korun, takže se vůz rozhodně vyplatí dovézt,“ informoval blatnický farář. Jeho aktivitě vyšla vstříc i olomoucká charita, která na úhradu nákladů přispěje z Tříkrálové sbírky.

Kněz chce koupit ještě jeden vůz, který se rozebere na náhradní díly a zaplní se jím útroby automobilu. Pokud by zbyly nějaké peníze, nakoupí kněz další humanitární pomoc. Ta by pak lodí putovala spolu s náklaďákem ve stejném kontejneru. Pokud se podaří vyřídit všechny nezbytné formality, mohl by být vůz do konce ledna naloděn v německém přístavu Hamburg a vydat se na dalekou cestu.

Komu není lhostejný osud malých dětí, které v daleké zemi pláčí hladem, může ještě přispět na dobrou věc. V neděli 28. prosince se uskuteční druhý a zároveň poslední benefiční koncert na pomoc hladovým dětem na Haiti. V blatnickém kostele sv. Ondřeje od 15 hodin vystoupí Staroměstská kapela. Kdo se na koncert nedostane a chce pomoct, může peníze poslat na účet:
35-1868350237/0100  VS: 77777. Dále je možné poslat také dárcovskou SMS ve tvaru DMS HAITI na číslo 87777
Cena DMS je 30 Kč, přičemž příjemce obdrží 27 Kč.

LENKA FOJTÍKOVÁ

A tento text vyšel v týdeníku Naše Slovácko 01. 09. 2009

Na Děkovnou pouť přijel poděkovat misionář z Haiti

BLATNICE POD SV. ANT. -  Přesně úderem půl desáté vyšlo od blatnického kostela procesí. Mezi krojovanými z mnoha regionů Čech i Moravy kráčel misionář P. Roman Musil, který působí na Haiti.

„Přišel jsem, abych poděkoval farníkům z Blatnice a všem věřícím za všechnu pomoc,“ zdůvodnil svou přítomnost na poutním místě misionář. Z iniciativy jeho spolužáka P. Zdeňka Stodůlky se koncem minulého roku v Blatnici rozjela humanitární akce. Díky otevřeným srdcím mnoha lidem především z hodonínskéh a hradišťského okresu se podařilo získat potřebné peníze na náklaďák a jeho přepravu na daleké Haiti. „Bude sloužit především farnosti, kde žije čtyři tisíce obyvatel, k přepravě potravin. Využívat ho ale bude i škola s tři sta padesáti dětmi,“ informoval kněz.

Na závěr mše svaté, kterou mohli díky přímému přenosu televize Noe sledovat věřící v celé republice, předal P. Stodůlka misionáři symbolický šek v hodnotě 413 000 korun. Další sbírka se uskutečnila i při odpolední besedě, kdy P. Musil vyprávěl o životě nejchudších lidí na Haiti, s nimiž prožívá jejich každodenní starosti. Ti, kdo se nemohli odpolední přednášky zúčastnit, zastavovali P. Musila hned po mši a přispívali různými obnosy. Byla mezi nimi i Štefanie Kasmanová z Povážské Bystrice. „O tom ani nepište! Dala jsem jen dvacet eur. Přestože jsme chudobná, snažím se misionáře podpořit, jak jen můžu,“ svěřila se žena.

„Darované peníze využijeme na další projekt s názvem Voda pro Haiti. Jsou tam totiž odlehlá místa, kde není voda. Rádi bychom sem dopravili vrtnou soupravu na kopání studní,“ nastínil plány misionář. V České republice trávil od 23. července dovolenou a 2. září odlétá zase zpět na Haiti. LENKA FOJTÍKOVÁ

Misionář P. Roman Musil se správcem blatnické farnosti P. Zdeňkem Stodůlkem vloni v srpnu při loňské Děkovné pouti na Blatnické hoře. Foto Lenka Fojtíková

A tento článek, popisující život misionáře Romana Musila na Haiti, vyšel v týdeník Naše Slovácko 14. 11. 2006

Misionář na Haiti I..jpg (715,7 kB)
Misionář na Haiti II.jpg (724,4 kB)
 

Když jsem se před čtyřiadvaceti lety vdávala do Blatnice, řekl mně můj strýc, rodák ze Strání-Květné: "Ty se stěhuješ do Blatnice? Jejda! Tam není ani husa dobrá!", varoval mne. Byla jsem po uši zamilovaná, a tak jsem na jeho upozornění nedbala. Dnes mohu s odstupem let říct, že dobří a zlí lidé žijí všude. Na vesnici stejně jako v Brně, Praze nebo Hodoníně. Jedno je jisté. Závist a lidská zloba jsou moc zlé vlastnosti. Nejhorší na tom všem je, že závistivý člověk může ve své zlobě na druhého vylít kýbl špíny a lží a dotyčný se nemá jak bránit. Co bylo vyřčeno, nelze vzít zpět. Stokrát by se mohl poškozený bránit, že nic z úst závistivce není pravda a přesto nic nezmění a nenadělá. Vždycky se najde nějaký pochybovač, který si řekne: "Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu."

Lidé přitom dokáží závidět neuvěřitelné věci. Postavení, práci, dobré vztahy, barák, vybavení, auto, šikovné děti, milenku (-nce)... Ten výčet by mohl být nekonečný. Obyčejně jim ale mozek i srdce zatemní závist související nějak s penězi. Kolik lidí už svým kolegům závidělo, že mají třeba jen o padesát korun vyšší odměny. O takových případech jsem slyšela ještě v době totality. Dnes mohou závidět nejen vyšší plat, ale třeba i to, že se někdo snaží, maká jako blázen, vydělá si nějaký groš navíc a podaří se mu tak krapet zvýšit životní standart. Že se na to šíleně nadřel, obětoval kýženému výsledku hromadu energie a veškerý volný čas, závistivce samozřejmě nezajímá. Zuří, dusí všechno v sobě, a když už to nemůže vydržet, prská kolem sebe jed, kterým druhého špiní. Najednou je vidět, čím už dlouhou dobu přetékalo jeho srdce. Na podobné nešťastníky je moc smutný pohled. A víte, co je na tom všem nejhorší? Že podobně naladění lidé, jejichž srdce jsou plná jedu, nejvíc poškozují sami sebe. Užírají se, a proto se ani nemohou radovat z života a užívat si naplno všech jeho krás.

Napadeným pak nezbývá nic jiného než se nad smýšlením závistivců přenést, nevšímat si jich, žít svůj život na plné pecky a snad jen podobně postižené lidi politovat. Jsou to totiž nepřející chudáci, jimž není pomoci a jednoho krásného dne mohou na svou zlobu umřít.

Všem čtenářům těchto stránek přeji, aby na podobné blbce nenaráželi příliš často a hlavně, aby se jim obloukem vyhnuli, protože srážka se zlým blbcem je to nejhorší, co může člověka potkat.

Krásný zbytek víkendu a kolem sebe jen dobré lidi všem ze srdce přeje Lenka

Omlouvám se všem čtenářům, kteří na mé stránky v posledních dnech "najížděli" a nenacházeli žádné nové zprávy. Je pravda, že jsem už dříve upozorňovala, že nejsem žádný zpravodajský server a něco sem vždy napíšu jen když přijde nějaký impuls. Moje odmlčení bylo ale tentokrát přece jen docela dost dlouhé, proto ta omluva...

Jak už jsem se zmiňovala, díky své nové práci jezdím v poslední době docela často do Prahy. Nejdřív jsem dávala přednost autobusové přepravě, ale nakonec mne okolnosti přinutily, že jsem absolvovala pár jízd také vlakem. Záhy jsem zjistila, že si musím pořídit zákaznický průkaz, protože jsou pak jízdenky o hodně levnější. Když jsem za tuto vymoženost zaplatila skoro tisícovku, tak se mně protočily panenky. Přece jen jsem byla zvyklá jezdit dobrých dvacet let na režijku zadarmo. V té době jsme po kolejích dojeli několikrát na Sicílii, Corfu, Sardínii a vlastně máme celou Itálii proježděnou křížem krážem. Ty časy jsou ale už pryč. Teď musím za všechno  těžce platit. Bylo mně proto jasný, že pokud bude frekvence mých jízd směrem do Prahy častá, tak se tato investice vyplatí.

Jak jsem dřív nechápala, když mně někdo tvrdil, že dává před autobusem přednost vlaku, tak mu teď rozumím. Moderní soupravy EC, IC a Pendolino jsou přece jenom "iné kafe" než rozhrkaný bus. Na druhé straně musím ovšem říct, že ne každý bus je rozhrkaný. Už jsem také využila služeb žluté Student Agency a musela jsem uznat, že by takto měla vypadat silniční přeprava jednadvacátého století. Hosteska nabízela kávu, pasažéři si mohli krátit cestu koukáním na film anebo číst denní tisk, který si pak odnesli jako malý dárek. Shodou okolností jsem se pak ve stejný den vracela domů na Slovácko autobusem ČSAD Hodonín a to byla docela hrůza. Ta stará rachotina se po rozbité dálnici tak klepala, že jsem si občas myslela, že se musí rozsypat. Díky otřesům jsem ale měla docela dobře promasírované celé tělo. Nakonec ale autobus vydržel pohromadě a do Hodonína jsme dojeli dokonce  včas. Potom jsem ovšem musela sprintovat na vlakové nádraží, abych stihla spoj do Veselí nad Moravou. Dnes mne bus stejné společnosti dopravil do cíle bez dalšího přestupování. Nebyl tak rozhrkaný a přes krutý mráz ho pan řidič skvěle vytopil, takže si nikdo nemohl naříkat.

Byť se někomu může zdát, že neobjevuji nic geniálního, pro mne jsou to všechno nové zkušenosti, protože jsem poslední roky jezdila po okrese Hodonín a Uherské Hradiště výhradně autem. Výjimečně jsem na čtyřech kolech vyrazila do Brna či Zlína. Hromadným prostředkům jsem prostě odvykla a teď začínám znovu objevovat jejich kouzlo, kdy se člověk může za jízdy třeba vyspat, něco si přečíst anebo dokonce na noťasu napsat. To prostě za volantem nejde. Tam stačí mikrospánek či chvilka jiné nepozornosti a další neštěstí je na světě...

Nové zkušenosti ovšem zdaleka nesbírám jen při přepravě. Největší zkušenosti do sebe nasávám při nejrůznějších školeních a potom také večer, kdy je čas pokecat s kolegy. Je tam spousta profíků ve svém oboru, a tak mně stačí, když je mohu "jen" poslouchat. Napříč republikou od Mostu přes Pardubice, Přerov až po Hodonín se totiž sešla skvělá parta lidí. Všichni toho máme docela dost za sebou, a tak občas naše povídání nemá konce. Je to prostě super. Moc si těch chvil vážím, protože jakmile se rozjedou weby a týdeníky, tak už asi na nějaké povídání nebude čas. Pak už budeme jen vzpomínat, jak jsme se připravovali na svou novou práci.

Všem přeji krásný víkend a na pracovišti pak kolegy, s nimiž si máte co říct, vzájemně se tolerujete, nic si nezávidíte a hlavně jste jeden tým, který dokáže společně makat na dobré věci. A je úplně jedno, kde, kdo dělá....

Lenka

Novinářská ikona Radek John s úsměvem na tváři přiznává, že byl své ženě před sedmi lety nevěrný. Muž, který dlouhé roky odhaloval podrazy a křivárny nejrůznějších lidí v nejrůznějších sférách života, byl sám odhalen jako lhář a podvodník. Podražák toho nejhrubšího zrna, protože křivárnu spáchal na svých nejbližších, kteří mu důvěřovali, pro něž měl být oporou. Fascinuje mne, s jakou lehkostí svůj čin oznamuje veřejnosti prostřednictvím nejčtenějšího bulvárního deníku Blesk. Díky videozáznamu může čtenář-divák na webu vidět, že se pan John tak trošku svým činem dokonce chlubí, jaký je "borec". Ješitnost je v tom jeho prohlášení naprosto zřejmá. Hodně mne pobavila věta, v níž vysvětluje, jak je rád, že se syn o jeho úletu dozvídá až teď, kdy je mu patnáct let a uchránil ho tak tlaku bulváru v jeho osmi letech, kdy by vše mnohem hůř nesl. Jak může takovou blbost vypustit z pusy??? Myslí si snad, že puberťák tatínkovo zklamání snese lépe??? No to bych se hodně divila. Spíš bych řekla, že naopak...

Shodou okolností jsem se včera po letech setkala s jednou bývalou kámoškou. Byly časy, kdy jsme se docela dost kamarádily. Jak už to ale bývá, tak jsme se pak ve víru života na nějaký čas vzájemně ztratily. Nedávno jsem se dozvěděla, že jí opustil manžel. Zůstala sama se čtyřmi dětmi. Žena, která byla vždy plná optimismu a pozitivního pohledu na svět, měla během našeho rozhovoru neustále plné oči slz, které občas protrhly bariéru řas a valily se po tvářích v proudech ven... Při pohledu na samolibost Radka Johna, který světu oznamuje, jakej je "borec", nešlo nevzpomenout na tuto ženu a na její bolest. Nešlo nevzpomenout na bolest desítek, stovek, tisíců, desetitisíců a statisíců podobně trpících lidí.

Nevěrou svých partnerů postižených lidí, kteří si svou bolest a rány nesou hluboko v sobě. Na rozdíl od fyzických ran nejsou vidět, ale to neznamená, že by byly menší. Naopak. Ve většině případů jsou mnohem horší. Lékařka Marie Svatošová, zakladatelka hospicové sítě v České republice, mně jednou řekla: "Tyto rány a bolesti z nich mohou být často horší než rakovina. Na rakovinu se totiž rychleji umírá." A  tu bolest z rozpadlého vztahu si nenesou jen partneři, ale především děti. Pokud si někdo myslí, že když už má děti dospělé, všechno pochopí a přijmou v pohodě, tak se hodně plete. Mám kámoše, který se ve věku nad třicet dozvěděl, že se jeho rodiče rozvádějí a maminka si poté vzala jiného muže. Vzpomínám, jak mně říkal, jak moc ho to bolelo a nemohl se s tím vyrovnat.

Takže až budete slyšet takový nějaký blbý kecy, že nevěra vlastně vůbec nic není, protože "to" dělají všichni, proto se nic neděje, nevěřte tomu. To, že něco dělají všichni, ještě neznamená, že to nic není... Nejlépe to řekla současná první dáma České republiky Livia Klausová pro čtvrteční magazín MF Dnes. Na otázku "Je vám protivná nevěra?" Odpověděla: "Nedala bych k tomu slovu adjektivum protivná. Ona bolí. Nevěra je zklamáním důvěry. Je to prostě taková křivda. Ale jde o to, co si představujeme pod věrností. Někomu daleko víc vadí, když souznění duší je někde jinde, a někomu víc překáží, když je někde jinde souznění těl. Mně vadí obojí."

Co říct na závěr? Snad jen všem partnerům přeji, aby si vzájemně neubližovali a zbytečně se nezraňovali. Vždyť život je tak krátký, tak nač si ho kazit podrazy a křivárnami.... Lenka

Slovácko se ráno probudilo do bílé záplavy. V nebi se asi roztrhla peřina, která nemá konce. Sníh se z ní sype bez přestání už celý den. Kdo nemusel, tak raději z domu nevystrčil ani nos. Jen majitele domů bylo vidět neustále odhrabávat sníh. Napilno měli také zaměstnanci městských a obecních úřadů. Někde si prozíravě pozvali na pomoc lidi evidované na úřadu práce. "Tentokrát pro ně máme práce dost," pochvaloval si místostarosta Blatnice Antonín Těthal.

Co k tomu říct? Nic... Je prostě zima, tak je naprosto normální, že padá sníh. Bylo tomu v minulosti a je tomu tak i dnes. Je snad jen pravda, že dřív nebylo tolik aut a tedy ani havárek. Řidiče, kteří dnes museli usednout za volant nejrůznějších automobilů, jsem ze srdce litovala. Hlavně ty, kteří vyjet museli, protože je to jejich práce. Patří sem řidiči sanitek, hasiči, popeláři a třeba také profesionálové zajišťující zásobování. Bez nich všech by nám bylo asi těžko. Nemohli bychom si třeba nakoupit pečivo.

Z bílé nadílky mají asi největší radost děti, které je vidět běhat se sáňkami a někde také staví sněhuláky. Radost mají možná i novináři, protože bude o čem psát. Určitě ale nebudou mít radost z toho, že se někde kvůli sněhu stalo nějaké neštěstí. Jen o tom budou muset informovat, protože je to holt jejich práce...

Osobně všem přeji s obrovskou sněhovou nadílkou jen pěkné zážitky. Třeba z procházky zasněženou krajinou nebo z lyžovačky. Žádné úrazy - jen spoustu super zážitků! Jo a kdybyste měli "Blatničáci" o víkendu čas, zajděte se podívat do Roháče. Mezi Roháčem a potokem Svodnice je na polích k vidění takové malé safari. Po sněhem zasněžených polích se tam prohání obrovské stádo srnek. Jsou jich desítky. Odhaduji jich minimálně na padesát. Bývají tam i v jiném ročním období, ale to se ztrácí na pozadí zoraných polí. V kontrastu bílého sněhu je to teď ale nádhera, když se stádo dá do pohybu a uhání od Blatničky směrem k Roháči či naopak... Běžte se kouknout sami! Je to lepší než v zoo!!!!

Ze sněhem zapadaného Slovácka všechny zdraví Lenka

A tady můžete kouknout, jak to dnes vypadalo v naší ulici.... www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/pohledy-na-hodoninsko/privaly-snehu/

Ač už to mnozí vůbec nečekali, v úterý vyšlo další číslo týdeníku Naše Slovácko. Proč to většina lidí nečekala? Před Vánocemi dali všichni redaktoři výpověď, protože nedostali vyplacené výplaty za říjen ani listopad. Ty výplaty ostatně neviděli dodnes.Snad až na jednoho redaktora... Sporťák totiž nakonec svou výpověď údajně vzal zpět a prakticky sám udělal poslední číslo novin. K ruce měl jen grafika. Pozná to i hlupák, protože snad až na jeden článek je podepsaný pod veškerými texty. O to víc je zarážející, že na titulku napsal úvodník, kde vysvětluje, jak v redakci nezůstal kámen na kameni, prosí o trpělivost a dobu hájení než se vše dá zase dohromady. Vše by bylo v pořádku, pokud by se pod toto "psaní" podepsal plným jménem. On ale na závěr místo podpisu napsal: Redakce.

Lidi, řekněte mně jakápak redakce, když je v té redakci sám??? Všechny bývalé kolegy štve, že je tento podpis naprosto zavádějící, protože si čtenáři představí, že se za slovem redakce skrývají redaktoři, kteří v novinách pracovali. Jde především o šéfredaktora Ivoše Cencingera, Karla Prchala, Luďka Durďáka, Katku Jagošovou a mou maličkost. Všichni jsme ale už pryč a většina z nás pracuje někde úplně jinde. No a někdo je také evidován na úřadu práce... Kde je ta redakce? Říká si snad jeden redaktor sám sobě: "My král - my redakce?"

Příští týden mají noviny opět vyjít. Uvidíme, jestli budou zase pouze o rozsahu dvanácti stran, za něž zaplatíte dvanáct korun. Nevím, jestli jsou čtenáři  v době krize schopni pochopit a přijmout nějakou dobu hájení. Paní v prodejních stáncích mně ale říkaly, že jsou spíš naštvaní, jak jsou noviny tenké, a že tam dokonce chybí i televizní program Pohoda. Jedno je jisté. Těch novin je skutečně škoda. Byly takové "našincké" pro naše čtenáře. Věřím, že minimálně stejný, ale spíš mnohem vyšší servis nabídne připravovaný týdeník Naše adresa Slovácko. Na čtyřicet stránek se toho vejde hodně, takže se mohou všichni těšit. Prostor navíc dostanou i samotní čtenáři, kteří si budou moct zaslat z nějaké akce své snímky s pár řádky textu, které jim zveřejníme. Zdaleka přitom nedáme prostor jen jednotlivcům. Pokud budou například něco zajímavého pořádat třeba domy dětí a mládeže, školy a další komunity, tak budeme všem otevřeni. Od nás neuslyšíte, že jde o příliš malou a pro noviny nezajímavou akci. U nás dostanou prostor skutečně všichni, takže se těšte! Já se těším, že se zase budeme potkávat v terénu, jako tomu bylo doposud a poté informovat o všem, co se kde šustne...

Z náročných příprav všechny zdraví Lenka

Ano, mým oblíbeným tématem je moje práce. Je to tak... Jsem vděčná za to, že mohu dělat, co mě baví, pro co hořím a co mne také občas spaluje... Nevím, jestli už jsem na tomto blogu někdy psala o tom, jak jsem snad už od dětství toužila, abych mohla psát. Zatímco ostatní děti běhaly po venku, já jsem ležela v hromadách knížek, hltala jejich obsah a propadala se do jiných životů a světů.

Kdesi hluboko v nitru mne snad už tehdy napadlo, že bych mohla být spisovatelkou, když jsem ale zašla do knihovny a koukala na ty plné regály knih, tak jsem tuto myšlenku rychle vymazala. Bylo mně naprosto jané, že tudy cesta nevede, protože už bylo asi všechno napsáno. Plně jsem si uvědomovala, že naše okresní knihovna je skutečně jen malým drobečkem vedle jiných knihoven, takže jsem byla od psaní nějaké beletrie odrazena. Novinařina byla ale něco jiného. Novináři popíší tuny papíru a je stará pravda, že není nic staršího než včerejší noviny, takže je stále zapotřebí, aby psali nové a nové zprávy. Dnes, kdy žijeme v době internetu, platí tato skutečnost mnohem víc.

Po maturitě jsem tedy začala snít o povolání novináře. Chtěla jsem být sporťákem. Proč? Protože jsem v té době byla sportovcem tělem a duší, závodně jsem běhala dlouhé štreky a kromě šachů milovala snad všechny sporty. Mým velkým vzorem byl Ota Pavel, který dokázal o sportovcích úžasně psát. Na žurnalistiku jsem se ale čtyřikrát nedostala. Nevím, jestli byl hlavním důvodem fakt, že má sestra žila na Západ od našich hranic. Možná bylo ale všechno úplně jinak a já jsem prostě nebyla tak chytrá jako jiní uchazeči. Když mě na vysokou školu nevzali počtvrté, tak jsem svou touhu být novinářem zabalila. Byla přede mnou svatba s mou láskou, která se nechtěla hnout z Blatnice a tím pádem jsem se mohla rozloučit i se svým snem. Za komoušů se totiž noviny dělaly především v Praze, kde jsem ostatně vždy chtěla žít. Narodila jsem se v Brně, zde jsem čtyři roky studovala a potom také čtyři roky pracovala v účtárně Průmyslových staveb.  Z kanceláře jsem se koukala na Svoboďák. Brno pro mě ale tehdy bylo malé... Říkala jsem vždycky, že budu žít v Praze nebo New Yorku... Nakonec jsem skončila v "New Blatnica"... Dál už zná mé story většina známých... Láska, o které jsem si myslela, že bude až za hrob, mne vyměnila za mladší "maso", ale já tady kdesi na východu země, jen pár kroků od slovenských hranic, nakonec našla tolik milovanou práci.

A proč to všechno píšu? Po šílené životní smyčce jsem se nakonec tady odsud, z konce světa, dostala i do té "vysněné" Prahy, po které jsem dnes už pravda zase až tak netoužila... Centrála mého nového zaměstnavatele je totiž právě v Praze, kam teď docela často musím jezdit, takže vazba na hlavní město je dost silná, i když pracovat budu na Slovácku, které jsem si zamilovala.

Kdysi jsem slyšela, že člověk dostane to, po čem touží, až o to přestane usilovat. Mně se to dokonale vyplnilo... Novinařinu jsem začala dělat po devítileté "mateřské dovolené". Nejdříve jsem dopisovala do různých novin. Příspěvky se nabalovaly až jsem dostala nabídku stát se novinářkou na plný úvazek. Neměla jsem ale žádné sebevědomí, takže mne můj dobrý kámoš Jirka musel nakopnout a já mu za ten kopanec zůstanu až do smrti vděčná. Změnil mně tím dokonale život.

Jak už jsem na počátku napsala, dělám práci, kterou miluji a taky práci, ve které vidím smysl. Na konci roku jsem psala o mladém tatínkovi, který jel na kole a zabil ho opilý řidič. Po skvělém tátovi zůstala vdova s malými dětmi a samozřejmě obrovská bolest. Po zveřejnění článku se mně ozvala jedna žena z Vracova, která chtěla pozůstalé rodině finančně pomoct. Říkala mně do telefonu, že chce zůstat v anonymitě, ale že v rodině zažili něco podobného, tak ví, oč jde. Když mně volala, chtělo se mně brečet dojetím, že jsou lidé, jimž není lhostejný osud a utrpení druhých. A znovu jsem si také říkala, že má moje práce smysl...

A tak děkuji Bohu, že mám práci, která mne a mého syna nejen živí, ale také naplňuje a dokonce může i pomáhat druhým... Přeji Vám totéž.. Vůbec totiž není důležité, co kdo dělá, ale jak k tomu přistupuje. Dobře to řekl jeden kněz z Malty: "Lenko, pokud bude někdo zametat chodníky a bude to dělat s láskou a dobře, tak to má smysl..." Naprosto s tím souhlasím... Pokud ale někdo bude třeba doktorem a bude na své pacienty otrávený a hnusný jako šváb, tak asi moc jeho léčení smysl mít nebude...

Tak ať se všem daří dělat právě to, co děláte, s láskou a chutí... Vám přeje a na počátku roku všechny zdraví Lenka

Konec roku vybízí k bilancování. Nějaká zpětná hodnocení zrovna nemiluji. Noviny a časopisy jsou plné připomínek, kdo, co, s kým, a kde v uplynulém roce... Já tyto "super zprávy", které vlastně znovu omílají, co už bylo během roku mnohokrát omleto, nemusím... Vždyť už o všem všichni víme... Chápu ale kolegy novináře, kteří neví, čím zaplnit prázdné stránky novin. Na konci roku si totiž spousta kolegů vybírá dovolenou, kterou si nestačili jaksi užít během roku.

Přes všechny výše uvedené důvody i mne dnes něco nutí ohlédnout se dvanáct měsíců zpátky. V mém životě byl tento rok hodně hektický. Rozjezd byl sice takový ospalý, ale pak začal počátkem března nabírat obrátky a nakonec to byl pořádný uragán, který smetl mou bývalou práci i pár známých, o nichž jsem si myslela, že jsou dobří a nakonec se ukázalo, že zase tak dobří nebyli... Takový je ale život. Jiní, a těch bylo naštěstí mnohem víc, ale potvrdili, že jsou ne dobří kámoši, ale vynikající, ti nejlepší...

A tak bych Vám všem teď chtěla na závěr roku poděkovat. Hlavně těm, kdo na mne mysleli, když jsem byla v těch největších sračkách, bylo mně blbě a vy jste mně nabídli pomoc. Ať už byla jakákoliv. Od nabídky nákupu, uvaření čaje, pohlazení v době nemoci až po finanční nabídky pomoci, když jsem dva měsíce nedostala výplatu, což pro ženu samoživitelku není žádná prdel... Složenky a internát syna se prostě musí platit pořád... Nikoho nezajímá, jestli vyschnul pramen obživy...Takže ještě jednou díky všem!

Radost ze všech těchto pozitivních věcí mně kalí snad jen jedna skutečnost. Je mně smutno z některých komunálních politiků, kteří se v uplynulém roce chovali jako novodobé panstvo... Zapomněli, že už zase budou volby, po nichž vůbec nemusejí sedět na židlích, na kterých seděli poslední čtyři roky? A tak vyzývám všechny, aby šli volit. V komunálních volbách toho můžeme hodně ovlivnit. Většinu lidí na kandidátkách známe, takže můžeme být při své volbě hodně konkrétní a vyloženě vyškrtat ty neschopné. Je třeba koukat, co předvedli, jakou za sebou zanechali práci. Pokud si pamatujete jen na spoustu slibných keců a "reprezentaci" sama sebe, tak je jasné, že tito lidé do vedení měst a obcí nepatří...

Už mlčím a končím! Na závěr novoroční přání! Nesnáším různé veršované přeposílačky. Dnes mně ale od kamaráda, vynikajícího fotografa, Honzi Šilpocha přišlo toto: Nad vchodem do restaurace U Rozvědčíka na Berounce je nápis: CO KDO MNĚ PŘEJE JEDENKRÁT, JÁ JEMU TISÍCKRÁT!" No není to krásné??? ZVlášť, když má toto krásné přání vazbu na mého milovaného spisovatele Otu Pavla.

Přeji Vám všem tedy totéž a navíc také radost v srdci, kterou nelze koupit za žádný peníze ani v tom nejluxusnějším kšeftě.... Lenka

Tak Vás všechny zdravím o největším vánočním svátku. Taky jste tak přejezení jako já??? Nejraději bych se ani neviděla... Uvažovala jsem, že půjdu aspoň pár kilometrů odšlapat do terénu, ale venku leje jako z konve, tak z toho nic nebude... Jako titulek jsem sice dala "Vánoční užívání", ale spíš jsem možná měla napsat Vánoční přežírání... Ach jo... Každej rok se to opakuje znovu a znovu... Stejně jako mnozí jiní si ani já nedokážu říct: "A už do té pusy nedám ani drobek ničeho dobrýho...." Je to prostě jako droga... A člověk před tím neuteče ani když jde na návštěvu k rodině či kámošům... Všude vám budou nabízet delikatesy, které připravili...

Co na to říct? Snad ještě jedno přání ke konci roku: Přežijte to letošní přežírání ve zdraví a spíš se zaměřte na užívání si pohody se svými blízkými...

Všechny zdraví Lenka

Co říct, co napsat v předvečer Štědrého dne? Přeji všem čtenářům těchto "pidistránek" krásné Vánoce plné pohody, klidu a radosti. Radosti ne zdrahých, velkolepých darů, ale především z toho, že právě teď můžete trávit více času s lidmi, které máte rádi. Vždyť společně prožité chvíle jsou tou nejcennější devízou. Nikdy totiž nevíme, jestli své blízké budeme mít mezi sebou i za rok. A tak si udělejte čas, zastavte se a vzájemně se užívejte...

Ze srdce zdraví a jen vše dobré přeje Lenka

P.s. Všem děkuji za přízeň! Je neuvěřitelné, jak tady vzrostla návštěvnost. Přitom jediné co pravidelně aktualizuji, je právě tento blog...

Ráno jsem vyrazila na roráty, protože pan farář upozorňoval, že děti půjdou naposledy v historii blatnického kostela s loučemi. Příští rok se má totiž malovat, a tak pak bude nějakému "čadění" s loučemi odzvoněno. Říkala jsem si, že mám poslední šanci udělat fotky s plameny ozařujícími dětské tváře. A ono se to povedlo!!! Na pár fotek můžete kouknout tady: www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/cirkevni-akce/posledni-letosni-roraty-v-blatnickem-kostele-sv-ondreje/

Po kostele mě ale zase čekala cesta na Kroměřížsko. Konkrétně do Cetechovic, kde jsem měla domluvenou schůzku s ředitelkou Charitního domova pokojného stáří. Meteorologové hlásili mrazy a k tomu ještě vítr, který měl vytvářet sněhové jazyky. Vzhledem k tomu, že jsem se do Cetechovic nemohla dostat jinak než přes Buchlovské hory, tak si dovedete představit, jak jsem zase měla sevřenou zadní část těla... Ať mi prominou motoristé, kteří mě dnes potkali na silnici. Ano, přiznávám se, že jsem jela jako šnek. Pochopte mě ale!!! Nechtěla jsem se vysekat!!! Když vidím ty fotky z bouraček v televizi, tak se mně chce zvracet. No a já navíc jela pro mne do neznámého prostředí... Jakmile jsem odbočila ze státní silnice na jakousi šílenou okresku, tak se ta mrška klikatila a různě šplhala do kopce a zase z kopce, že jsem prostě nechtěla nic riskovat. Naštěstí jsem vše absolvovala v pohodě. Povídání s paní ředitelkou, v jejímž domově tráví stáří dvaačtyřicet lidí nemocných Alzheimerovou chorobou a stařeckou demencí, bylo víc než zajímavé. O tom, co povídala, se dozvědí v prvním lednovém vydání čtenáři týdeníku Naše adresa na Kroměřížsku.

Z Cetechovic jsem "uháněla" průměrnou rychlostí padesát kilometrů v hodině do kroměřížské redakce. Tam jsem si něco přepsala, absolvovala menší poradu, abych v patnáct hodin vyrazila do Koryčan, kde jsem měla schůzku s kamnářem. Jak už u mne bývá zvykem, ve městě jsem byla se značným předstihem. Měla jsem čas, a tak jsem si řekla, že tam absolvuji pozdní oběd. To jsem si ale jen myslela. Měla jsem smůlu. V restauraci s názvem Záložna podávali teplé jídlo jen do 15 hodin. Z auta jsem zahlédla, že nějaká restaurace byla také naproti fabriky Koryna. Když jsem se tam ale doštrachala z náměstí, kde jsem parkovala, a odkud to byl pořádný kus cesty, tak jsem ze zakouřeného "hampejzu" rychle vycouvala. Na náměstí jsem naproti kostela objevila "pizzerku". Poutač venku hlásal: Pravá italská pizza. Uvnitř jsem se dozvěděla, že nevaří a ten poutač už dávno neplatí. Poslali mně naproti do restaurace "Na kině". Tam měli vskutku bohatý výběr: Hranolky, smažené vlnky, smažák a bramboráčky. Když jsem se ptala po polévce, tak prý jo, že jim zbyla ještě jedna porce. Když mně ji paní přinesla, byla studená jako kočičí čumák, a tak jsem ji poprosila, jestli by ji krapet neohřála. Mezitím mně donesla tři bramboráčky, které ušly. Poté jsem se dočkala i vařící polévky. Byla to ale jen neochucená voda, ve které plavaly tři brambůrky. Bylo to něco odporného. Tak nějak jsem si představovala ty šlichty, co dávali vězňům v koncentráku. Tuto super polívku jsem proto nechala stát na stole nedotčenou. Paní si naúčtovala čtyřicet korun, a když jsem ji upozornila, že ta voda, kterou nazývá polévka, nebyla vůbec ochucená, tak jsem se dozvěděla, že to vařil kuchař a ne ona... Po návštěvě tohoto super podniku se mně chtělo zvracet. Poctivě jsem obešla celé náměstí, ale nenašla tam ani jeden schopný podnik, kde by se dalo najíst. Ve třech obchodech už neměli ani rohlíky. Připadala jsem si, jako bych padla do hluboké totality. Naštěstí rozhovor s kamnářem byl velmi zajímavý. Možná také proto, že je mistrem ve svém oboru, má zakázky po celé republice. Aspoň něco mně spravilo chuť a náladu... Pokud někdo víte, kde se dá v Koryčanech dobře najíst, tak dejte vědět. Toto cestování po okrese Kroměříž je vskutku hodně zajímavé a dobrodružné...

Všechny zdravím a znovu přeji šťastné návraty momentálně ze šílených cest... Lenka

Pokud je někdo zvědavý, jestli jsme dnes dostali výplatu za říjen a listopad, jak nám bylo slíbeno, tak nedostali... Ostatně jsem to i předpokládala... Prý že zítra... Takových zítra ale už bylo... Možná to byl také důvod, proč dnes většina redakce dala výpověď.

Tak nevím, jestli se tomu mám před Vánocemi smát nebo brečet... Spíš je mně ze všeho smutno... Byli jsme skvělá parta. Snažili jsme se dělat noviny  co nejlépe, jak jsme jen mohli. Každý z nás do svých článků a fotek dával také kus srdce. Chtěli jsme být nejlepší a myslím si, jsem o tom přesvědčená, že se nám to v regionu docela dařilo. Důkazem byly ohlasy spokojených čtenářů. A teď je veškerá naše práce fuč a také přátelství je fuč, protože se všichni rozprchneme na různá pracoviště, abychom každý uživili své rodiny...

Dnes jsem se dozvěděla, že další kolega sehnal od ledna práci, tak mám radost. Je to pro mne větší dárek než obrovský balík pod stromečkem... Navíc mně tento kolega slíbil, že bude pro týdeník Naše adresa Slovácko externě psát i fotit, takže mám dalšího skvělého dopisovatele. A bude jich naštěstí víc....

V posledních dnech jsem zažila na vlastní kůži situaci, kdy se firma, ve které pracujete, začíná dostávat do finančních potíží až nakonec skončí. Není to dobrý pocit. Měla jsem ale to veliké štěstí, že jsem docela záhy sehnala novou práci v oboru. Jsem za to nesmírně vděčná... Co víc chtít než mít práci, kterou milujete? Letos je to pro mne ten největší vánoční dar, jaký jsem mohla dostat...

Všem přeji, aby měli práci, kterou mají rádi. Lenka

Dnes jsem se od františkánského kněze P. Maria Jana Vianeye Dohnala, OFM, rodáka z Hluku, dozvěděla, že ve Španělsku zemřel P. Šimon Zuska. S tímto rodákem z Uherského Hradiště jsem se před šesti lety potkala, když slavil šedesát let kněžství. Tehdy mně také volal P. Vianey, který byl v té době provinciálem františkánů. Pamatuji si, že jsem měla být na charismatické konferenci. Otec Vianey mně ale oponoval, že co může být charismatičtějšího než šedesát let kněžství. Souhlasila jsem tedy a dala si ještě před mší svatou, která se tehdy slavila ve františkánském kostele v Uherském Hradišti, s tímto Čecho-Španělem schůzku v restauraci vlakového nádraží v Olomouci. Do telefonu mně řekl, že bude mít hůlčičku, a že má bílé vlasy. Dodnes si pamatuji, kolik tam bylo mužů s hůlkou a bílými vlasy než přišel ten pravý. Naše povídání pak nebralo konce. Otec Zuska byl úžasný vypravěč a společník. Sršel z něho optimismus, dobrá nálada a své vyprávění vždy okořenil nějakým vtipem.

Včera jsem tady psala, jaká zažívám v posledních dnech dobrodružství. Dnes mělo všechno pokračování!!! Nejdřív jsem se ráno dozvěděla, že dnes večer dostanu alespoň část ze dvou nevyplacených výplat. Konkrétně se jednalo o deset tisíc korun. Večer jsem se ale dozvěděla, že ty peníze dostanu až v pátek :) No tak jsem zvědavá, jak vše dopadne.

Mezi těmito dvěmi informacemi jsem toho ale hodně zažila. Dopoledne jsem vyrazila do Morkovic na Kroměřížsku, kde jsem se měla setkat s osmaosmdesátiletým pamětníkem, který byl ochotný zavzpomínat na Vánoce jeho dětství. Když jsem vyjížděla, byly suché silnice, takže jsem na místo dorazila v pohodě. Setkání bylo velmi milé. Ten pán vypadal jako pohádkový dědeček. O osm let mladší žena, která manželovo vyprávění doplňovala, byla zase jako dáma ze staré Vídně. Moc pěkní a milí stařečci to byli! Povídali jsme si ve dřevem vytopené kuchyni, kde bylo moc dobře. Hůř ovšem bylo o hodinku později, kdy jsem zhruba před třetí hodinou odpoledne vyrazila směrem domů. Silnici totiž mezi naším krásným povídáním pokryl sníh a pod ním se skrýval led. Tuto nemilou skutečnost jsem poznala už pár set metrů za Morkovicemi, kde byla v příkopu zapíchnutá červená dodávka. Opatrně jsem zastavila a ptala se řidiče, jestli nějak nepotřebuje pomoct. Kouknul s úsměvem na rtech na mého "bavoráka" a řekl, že s tím mu nepomůžu, a jestli raději nevím o nějakém traktoru. Tak to jsem nevěděla, páč jsem v těch končinách byla poprvé v životě, a tak jsem tomu chudákovi ani nepomohla. O pár kilometrů dál na mne z dálky blikala výstražná světla jiného vozu. Když jsem přijela blíž, zjistila jsem, že jsou přede mnou dvě auta a před nimi další dvě, ale ta byla v příkopě. Velmi opatrně jsem zase zastavila, vypnula motor, zapnula blikačky a šla kouknout, co se tam vpředu vlastně děje. Po krátké chvilce vytáhnul traktor jedno auto a poté chtěl traktorista pomoct i druhému řidiči. Tam už ale tak úspěšný nebyl, protože jakmile ho vytáhnul a řidič se chtěl rozjet, tak to nestihnul a zase hned šupnul zpátky do příkopu. Na pomoc proto přivolali sypač. To už mně ale má novinářská duše nedala pokoj a já z batohu vytáhla foťák a začala tuto "povedenou" situaci dokumentovat. Byla jsem zabraná do focení sypače, když na mne zařval jeden z přihlížejících chlapů, abych okamžitě vypadla nebo mne přejede. Hopla jsem tedy do příkopu a poté zjistila, že onen nerudný chlapík měl pravdu. Přestože jel sypač krokem, na ledu mu to prostě jako naschvál klouzalo přímo na mne. Po chvilce se dokonce zcela otočil do protisměru a v tom okamžiku bylo jasné, že toto auto osobák z příkopu taky nevytáhne. Tak už tam byl v jednom místě uvíznutý traktor, sypač a osobák v příkopu. Za nějaký čas dojel další sypač a konečně se podařilo cestu uvolnit.

To už jsme tam trávili hodinu. Pro mne byla ta hodina docela krutá, protože mě netopí auto, takže jsem tam pořádně mrzla. Krutá byla i představa, jak se dostanu na státní silnici vedoucí přes Buchlovské hory do Blatnice. Když to své povídání zkrátím, mohu už prozradit, že jsem to zvládla bez havárky. Je pravda, že jsem jela jako posr... a za mnou jedoucí motoristé možná byli hodně na nervy, ale nenechala jsem se nikým vyprovokovat k rychlejší jízdě. Z minulých zim totiž moc dobře vím, co můj bezva "bavoráček" dělá na ledě. Jsou to fakt nechutné tanečky končící často v prostisměru či v poli. Ne!! Tak jsem nechtěla dopadnout. Celou cestu jsem se proto usilovně modlila, abych tuto hrůznou cestu přežila ve zdraví a s nepoškozeným autem. Díky Bohu se to podařilo!!! Je ale pravda, že jsem několikrát vzpomněla na jednoho bohatého podnikatele, který mně jednou řekl: "Lenko, bavorák je auto na pi..." No podle toho, jak se ten můj plechový miláček choval na ledě posypaném sněhem, jsem mu musela dát zapravdu... Doma jsem si pak uvařila grog a vzpamatovávala se z té prožité hrůzy.

V sobotu mám jet dělat reportáž do Koryčan, tak snad už ten sníh ani led na silnicích nebude!!!

Všechny zdravím a přeji vám šťastné návraty z cest... Lenka

Dlouho jsem zvažovala, jestli napsat, co poslední měsíce prožívám. Cítím, že právě nastal ten správný čas. Pozorní čtenáři týdeníku NAŠE Slovácko museli zaregistrovat, že se něco v posledních měsících děje. V posledních dvou týdnech si toho už ale museli všimnout i ti doposud slepí... Nevím, jestli ty noviny vyjdou ještě příští týden. Vím ale, že už jsem nedostala výplatu za říjen ani listopad a zřejmě ty peníze už nikdy neuvidím. Měli jsme jei dostat dnes, ale zase jsme se od majitele dozvěděli, že až zítra ráno... Pokud nám ty dvě výplaty zítra ráno dá, tak se mu tady hluboce omluvím... Bohužel to ale asi nebude pravda...

Už před létem jsem čichala, že naše noviny padají někam ke dnu... To byl také důvod, proč jsem se počátkem září začala rozhlížet po novém zaměstnání. Napsala jsem do PPF média a ono to vyšlo! Od prvního prosince pracuji v kroměřížské redakci týdeníku Naše adresa, který se bude vydávat také na Hodonínsku. Momentálně ale zatím sbírám zkušenosti v Kroměříži a koukám, jaký tam mají styl práce. Ono je to totiž krapet jiné než ostatní redakce. Redaktoři sedí v kavárně, kam normálně přicházejí hosté. V té kavárně pracují a také tam pořádají hromadu různých doprovodných programů.

Pro mne je to všechno velké dobrodružství. V Kroměříži jsem byla například poprvé v životě v den, kdy jsem nastoupila do práce... A hned jsem tam měla hledat nějaké konkrétní lidi a dělat reportáže. Naštěstí mě tamní kolegové skvěle přijali a dohodli jsme se na tom, že budu dělat především storky a rozhovory. Těžko tam za čtyři týdny proniknu do komunální politiky a nějakých kauz. Mně to vyhovuje, protože jsem ráda s lidmi a poznávám jejich osudy... Tak už jsem tam například psala velký materiál o P. Františku Adamcovi, kterému komunisté přesně před šedesáti roky zakázali až do konce života vstup do Kroměříže, kde tehdy učil v arcibiskupském gymnáziu. Samozřejmě, že také putoval do těch "bezvadných" komunistických kriminálů, o nichž komouši dnes tvrdí, že nebyly, že to není pravda... A tak je mně jasný, že musím hodně rychle mluvit s lidmi, kteří si tím rudým peklem prošli a psát o tom znovu a znovu, aby lidé nezapomněli, co se tady dělo... No a život tomu chtěl, že se P. Adamec na "stará" kolena do Kroměříže vrátil. Přešel tam na doporučení pana arcibiskupa letos v létě z Vacenovic, kde věrně sloužil svým farníkům čtyřiatřicet let. Rozhodně nesedí v nějakém domově důchodců. Žije a slouží věřícím v nemocnici milosrdných sester. Každé ráno tam má mši svatou, ale také zpovídá pacienty, uděluje svátosti pomázání nemocných a hlavně všude kolem sebe šíří dobrou náladu.

Další příběh mne dovedl do Třebětic u Holešova, kde jsem navštívila rodinu s devíti dětmi S rodiči jsem si povídala, jak u nich vypadají Vánoce a příprava na ně. Byla to zase jedna z těch silných reportáží, na které se nezapomíná... Z těch lidí padaly úžasné věci... Třeba to, jak si vzali do pěstounské péče chlapečka v okamžiku, kdy už měli doma svých sedm dětí. O pár let později se jim narodil devátý synek. A právě ve chvíli, kdy s ním byla ona paní těhotná, onemocněla sestra manžela, která se do té doby starala o čtyřiasedmdesátiletou maminkou nemocnou Alzheimerovou chorobou v pokročilém stadiu. Tato rodina si babičku vzala k sobě a rok se o ni starali... Na Štědrý den nezapomínají na přestárlé a osamocené lidi v obci, které chodí navštívit. Prostě mně lezly oči z důlků, co jsou ti lidé ochotní udělat pro druhé. Také mají služby v kostele jako kostelníci a úklidová četa...

Dále jsem ve své nové práci jela poprvé  v životě do Holešova. Ve městě jsem musela najít čistírnu, která se prý má rušit. Podařilo se mně zaparkovat a docela bez problémů jsem našla i čistírnu. Opět mne tam čekala úžasná paní, která v té čistírně dělá přes čtyřicet let a teď po ní živnost přebírá syn. Taky to byla síla.

Další zajímavý příběh mne čekal na Hostýnku, kde jsem si povídala s jednou prodavačkou z dřevěných budek stojících u schodů do baziliky, kde jsou k dostání svaté obrázky, kříže, růžence, ale třeba také limonáda a pivo. Prodávávali tam už její rodiče i prarodiče. Móc zajímavé setkání to bylo... Pak jsem viděla, že nějací dělníci něco dělají na bazilice, tak jsem zašla za duchovním správcem tohoto poutního místa a mám zajímavé zpravodajství o odvlhčení kostela a duchovním programu v závěru roku.

Zítra zase vyrážím do Morkovic za nějakým osmaosmdesátiletým pamětníkem,  který mně bude vyprávět, jaké byly Vánoce jeho dětství tam u nich. No a v sobotu zamířím za jedním kamnářem do Koryčan. Začalo nám pořádně mrznout, tak to bude určitě lidi zajímat. Každý takový výlet je pro mne pořádným dobrodružstvím. Dvanáct let jsem hledala zajímavé lidi jen tady na Slovácku a teď na pár týdnů rozpínám křídla jinde a je tam taky hromada zajímavých lidí!!!

Jedno je jisté. O Vánocích budu sice plná zážitků, ale peněženku budu mít kvůli dvěma nevyplaceným výplatám prázdnou. Hřeje mne ale pocit, že v lednu už zase na účet nějaké prachy připlují a zase budu mít z čeho platit tolik "oblíbené" složenky.

Stále je mně ale smutno z toho, že tak bezvadné noviny, jako bylo NAŠE Slovácko, musí skončit. Byly jsme takové pozitivní noviny, kde jsme zdaleka nepsali jen o hrůzách, které se na nás valí ze všech stran. Pokud to jen šlo, snažili jsme se vyzdvihovat především dobré věci, které lidé kolem nás dělají. Někdy jsem se samozřejmě nevyhnuli ani těm hrůzám. Takový je prostě život, který přináší radosti i smutek. Navíc jsme byli v redakci super parta. Už teď je mně po všech smutno. Život jde ale dál, a tak koukám dopředu a s napětím očekávám, co mne čeká.

Všem přeji, abyste měli zač nakoupit dárky i jídlo, protože to v dnešní době krize není vůbec tak jednoduché. Hlavně ale všem přeji, abyste měli teď na konci adventu i o Vánocích v srdci pokoj, klid a radost, kterou nelze koupit za žádný peníze. Stačí k tomu třeba jen skutečnost, že budete s někým, koho máte rádi, kdo je na vás hodný.

Lenka

Odpoledne jsem třídila fotky, které jsem udělala včera ve Vídni, když mně zavolal můj starší syn Johny. A prý co dělám... No co bych já asi tak mohla dělat, že? "Sedím u komplu a probírám se fotkama," zněla moje odpověď. A on na to: "Byl u vás Mikuláš? Co blbneš? Jakej Mikuláš? No Filda něco dostal do punčochy, ale za mnou a Mikuláš? Za mnou byl Mikuláš naposledy někdy před více než třiceti lety," odtušila jsem a stále nechápala, kam míří... A Johny zase: "A dívali jste se za okna? Oběhli jste už okna? Jejda! Jaký okna??? Kdo by nám tak něco asi dal???," já na to... "No tak se běž podívat za okno do taťkovy pracovny!!!!" naléhal na mne dál synek. A tak jsem se sluchátkem u ucha zamířila pár kroků do vedlejší místnosti, kam od té doby, co od nás před čtyřmi roky "náš taťka" odešel, vůbec nechodíme, je to prostě takové území nikoho... No a právě za tímto oknem jsem fakt našla "pytel" nejrůznějších dobrot...

Úplně mě to dojalo. Mladí tam toho "mikuláše" nechali, když u nás byli minulý týden na návštěvě... Co vám mám povídat... Udělali mně obrovskou radost, protože jsem něco podobného vůbec nečekala a právě proto mě tak potěšili....

Všem přeji, abyste měli každý někoho, kdo vás má rád, komu vám na vás záleží jako Katce a Johnymu na mně...

Díky moc!!!! Lenka

Ten výlet byl naprosto spontánní a neplánovaný. Moje ségra Blanka, která žije přes třicet let ve Vídni, mně v pátek řekla, že jedou v sobotu s babičkou (naší mamkou) do Vídně na adventní trhy. Zrovna měním práci, a tak jsem měla výjimečně volný víkend. Nenapadlo mne nic jiného, než se zeptat, jestli můžeme jet s Filipem s nimi. Souhlasila, a tak jsme v sobotním ránu vyrazili směrem na jih. Ségra má totiž barák v Židlochovicích, odkud pocházíme. Od revoluce proto žije na střídačku ve Vídni a pár kilometrů od Brna.

Musím se přiznat, že nejsem zrovna vyznavač nějakých trhů. Všude lidí jako opic a obyčejně i stejný sortiment zboží na stáncích. Ani o řemeslníky nestojím, protože se s nimi stýkám v rámci svých pracovních povinností. Po včerejšku ale musím říct, že to bylo super. Nešlo přitom ani tak o ty trhy, ale spíš o to, že jsme byli všichni jeden celý den spolu a pořádně si to užili. Při naší společné komunikaci přitom zaznělo tolik "zvonků", že jsme se občas fakt váleli smíchy.  Nevím, jestli by vše stejně vnímali čtenáři těchto stránek, ale my jsme byli v daném okamžiku několikrát hodně odrovnaní. Všechno začalo poté, co jsme vjeli za hranice Vídně a můj sedmnáctiletý syn Filip se zeptal: "Teto, proč jsou na těch šalinách vlaječky?" Než tetička stačila odpovědět na jeho dotaz, řekla babička: "Asi mají radost, že zase vyjeli...." Vůbec jsme nepochopili logiku její odpovědi a zřejmě to byl také důvod k našemu výbuchu smíchu. Řehtali jsme se jako koně. Když jsme pak řekli: "Pšššt!!! Nesmějte se tak nahlas!!!" Smály jsem se ségrou ještě víc, protože právě těmito slovy nás naše matka-babička neustále napomíná... Podle jejího mínění se totiž chováme příliš hlučně a nezachováváme náležitou důstojnost dam... Babička totiž pracovala celý život v jeslích, a tak má zřejmě neustále potřebu někoho vychovávat. Občas je to krapet trapné, když před velkou společností začne peskovat své "děti" ve věku nad čtyřicet i nad padesát... No a tak si z toho musíme dělat srandu, protože jinak bychom se z různých upozornění třeba zbláznili...

Tentokrát ale bylo vše v pohodě. Nejdřív jsme zamířili na největší vídeňský trh, kde bylo k dostání téměř všechno. Myslím tedy, co se jídla týká. Rozhodně tam nebyli se svým sortimentem naši šikmoocí spoluobyvatelé... Ty by tam člověk nenašel... Čerstvé ryby, maso, pečivo, punč, sýry, sladkosti, svařák, ovoce a zelenina všeho druhu a já nevím, co všechno ještě, tak toho tam byly haldy. Byly tam ale také mraky lidí. Stejný nápad vyrazit na trh dostaly tisíce lidí, takže jsme občas nemohli vůbec mezi prodejními stánky procházet. Než jsme se trhem protlačili, bylo poledne a my pak zamířili na Kärtner Strasse. Procházeli jsme nejluxusnější ulicí města, obdivovali vánoční výzdobu, sledovali nejrůznější pouliční "umělce", kteří se snažili svými dovednostmi vydělat nějaké euro. Od Stephans Domu jsme zamířili k Rathausu. Všude panovala pohodová atmosféra. Jen těch lidí, kdyby bylo aspoň o trošku méně... Z trhu u Rathausu jsme toho moc neviděli. Tam už se mezi prodejními stánky totiž nedalo vůbec projít. Záhy jsme se rozhodli odejít pryč. Ještě předtím jsme ale museli najít Filipa, který se nám ten den "ztratil" už potřetí. Vždycky se totiž někde zapomněl při focení a už jsme byli "ztracení"... Je pravda, že u Rathausu už mně mezi těmi davy vytekly nervy a napsala jsem mu SMS: Kde zase jsi??? A on odepsal: U panáčků, co hrají na trubku... Vydaly jsme se (my tři ženské) tedy hledat panáčka, co hraje na trubku. Naše matka najednou řekla: "Já už slyším nějaké troubení!" "To jsou ale mami hasiči," vyvedla ji z omylu sestra... Nakonec jsme hledání "panáčka", co hraje na trubku, vzdaly a já jsem Filipovi napsala, kde na něj čekáme. Za chvilku byl u nás a teprve pak jsme se dozvěděly, že šlo o dřevěné panáčky... Co na to říct? No coment...   

Trh u Rathausu jsme tedy vzdali a vyrazili k Schönbrunu. Tam byla pohoda, kterou jsme hledali! Žádná tlačenice a navíc se právě začínalo stmívat, takže pohled na nasvícený zámek s temně modrým nebem na pozadí byl nááádherný... U zámku jsme si dali opečenou klobásku, kterou jsme zapili punčem, prohlédli zboží lidových řemeslníků ve stáncích a už jsme museli mazat k silnici, kde nás s autem čekal švagr. Naše sobotní putování po vídeňských vánočních trzích ten den ale ještě neskončilo! Švagr nás vyvezl na kopec Cobenzl. Díky jeho ochotě a iniciativě jsme se mohli pokochat nádherných pohledem na rozzářenou předvánoční Vídeň, která nám ležela přímo u nohou. Také na tomto kopci byl vánoční trh. Sortiment byl podobný jako tam dole s tím rozdílem, že tady byli samí Vídeňáci, zatímco u Rathausu bylo na každém kroku slyšet češtinu, slovenštinu a trošku také italštinu... Na tomto posledním trhu jsme vypili ten den svůj třetí punč a poté uháněli směrem na Brno... Babička v autě zase zaperlila, když řekla: "Tento výlet byl stokrát lepší než se Žákem!" Kdo je Žák? Jeden dobrý muž, který organizuje zájezdy mimo jiné i na adventní trhy do Vídně.

A proč byl lepší? No vždyť to je jasný! Protože jsme byli pospolu! Vůbec ani tak nešlo o to, co všechno stihneme, ale že si ten výlet společně užíváme. Taky jsem docela dost fotila, protože vůbec netuším, jestli se zase do Vídně hned tak dostanu.  Pokud totiž pracuji, tak většinou není na nic čas. Bohužel ani na setkávání s blízkými, což je samozřejmě špatně a taky veliká škoda... Není totiž nad společné zážitky se svou vlastní rodinou...

A tak všem přeji, aby se dokáli utrhnout od svých pracovních povinností a užívali si aspoň občas nějaký den se svou rodinou, protože to jsou ty okamžiky, na které bude člověk dlouho vzpomínat. Společně prožité zážitky totiž nejde koupit za žádné peníze...

Hele, ségra - díky za super výlet a perfektní průvodcovské služby!!!

Všechny zdravím a přeji vám bezva dny prožité se svými blízkými!!!! Lenka

A tady je pár fotek: www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/advent-ve-vidni-/

Vím, že mně přišel mail od nějakého muže, který se chtěl něco zeptat. Při stahování pošty mně ale dnes odpoledne "kleknul" počítač a stažené maily zmizely neznámo kam a po následném restartu se už neobjevily... Byl mezi nimi i mail čtenáře těchto stránek... Pokud máte zájem, napište mně znovu. Na Váš mail neodpovídám z nezájmu, ale protože jsem si ho nemohla přečíst. Četla jsem jen začátek, který mně včera přišel na mobil...

Pokud je více lidí, kteří mně něco v posledních dvou dnech psali a já nezareagovala, je to z výše uvedených důvodů, proto se velmi omlouvám a prosím, jestli tedy máte zájem, abyste mně napsali znovu...

Zdravím děkuji za pochopení mých technických problémů... Lenka

Minulý týden snad všemi médii proběhla zpráva, že mezi Vnorovy a Strážnicí ožralý řidič automobilu Nissan srazil šestatřicetiletého cyklistu. O nehodě jsem věděla záhy, protože vdova po zemřelém muži, je kolegyní mé kámošky, takže jsem se také dozvěděla, že po cyklistovi zůstaly tři malé děti. Teprve později prosákly informace, že za volantem seděl manžel známé atletické reprezentantky Heleny Fibingerové, pětasedmdesátiletý Jaroslav Šmíd, jemuž policisté naměřili 1,3 promile alkolholu v krvi. Údajně ho vůbec nezajímalo, jak na tom sražený cyklista po nárazu vozu je. Údajně se roloval po středové čáře a na pomoc mu přišla osádka protijedoucího automobilu, zatímco opilý stařík zůstal sedět v autě. Údajně pak byl arogantní a nijak svého činu nelitoval.

Bylo mně z toho ze všeho na nic... Na autonehodu veřejnost brzy zapomene, ale děti i jejich maminka se budou se ztrátou milovaného tatínka vypořádavat celý život. Na ženu zůstane starost o celou rodinu včetně splátek na domek, který si manželé společně postavili.

Mezi lidmi se přitom už v pátek začalo povídat, že měl mít také cyklista alkohol v krvi, když jsem ale volala policejnímu tiskovému mluvčímu, tak mně řekl, že rozbory krve přejetého muže ještě nemají... Nechápu, jak někdo může bez ověřených informací vypustit takový blud??? Takovou neomluvitelnou pomluvu, která šíleně ubližuje  nejen mrtvému, který se už nemůže bránit, ale také pozůstalé manželce a dětem. 

Paní se mnou dnes chtěla mluvit, aby se lidé dozvěděli pravdu. Věděla jsem, že to bude zase jedna z těch těžkých reportáží, kdy nepůjde vytáhnout z kapsy diktafon a něco si během pár minut nahrát. Nakonec jsem se u nich v domku zdržela téměř hodinu a půl a bylo to fakt těžký....

Viděla jsem zlomenou ženu...

Viděla jsem tři děti se šíleně smutnýma očima...

Viděla jsem plata Lexaurynů...

Viděla jsem potoky slz....

Viděla jsem parte, ze kterého se usmívala tvář mladého usměvavého kluka...

Viděla jsem v kuchyni jídelní stůl a na něm fotku táty, který už nikdy nepřijde domů....

Viděla jsem ledničku s fotkou šťastného muže objímajícího svou ženu...

Viděla jsem a zažila smutek, který se v tom domě dal krájet...

Viděla jsem v očích dvaatřicetileté vdovy otazníky, proč jsou lidé tak zlí a šíří o jejím manželovi hnusné pomluvy...

Viděla jsem bolest, kterou nešlo nijak utišit...

Nedávno mně zavolala známá a prosila, abych napsala o tom, jak vyfasovala pokutu dva a půl tisíce korun s pěti body mínus navíc. Co provedla? Projela na červenou v úseku, kde se opravovuje silnice. Jela jen kousek, protože mířila ke svému domu, který leží v jedné z přilehlých ulic. Jakmile minula semafory, vyřítili se na ni doposud ukrytí policisté a s blikajícími majáčky ji stíhali jako těžkého zločince až k jejímu domu, kde ji po "zásluze" zkasírovali....

O pár dnů později jsem zažila jinou situaci. Měla jsem v Praze důležité jednání, při němž se jednalo o další existenci mne i mého syna. Když jsem po hodině a půl od pohovoru vypadla, zamířila jsem do metra, kde jsem si ihned označila jízdenku a zdrceně usedla, protože jsem měla dojem, že jsem zorala, co jsem mohla. V tu chvíli mně volal kámoš, který se dozvěděl, že jsem byla jen pár kroků od něho a ptal se, proč jsem se nezastavila... Než jsem mu stačila vysvětlit, že jsem byla totálně vyřízená a vůbec neměla ani pomyšlení na nějakou návštěvu, zmizel mně ze signálu. Mobil jsem ledabyle hodila zpět do kapsy a v myšlenkách se toulala hodně daleko. Když jsem pak vystupovala z metra, tak u východu čekali policisté a revizoři. Suveréně jsem hrábla do kapsy a jednomu z nich podávala lístek. Záhy jsem se ale dozvěděla, že tak by to nešlo, protože na lístku nebylo naražené potřebné datum a hodina jízdy. Zděšeně jsem znovu šmátrala v obou kapsách, ale marně... Lístek tam prostě nebyl... Zřejmě jsem ho vytratila, jak jsem lovila mobil. Ještě jsem se potřebný doklad snažila najít v tašce, ale dopředu jsme věděla, že je to ztracené věc, protože jsem moc dobře věděla, že jsem si ho dala do kapsy, kterou jsem ovšem nezavřela na zip... Dozvěděla jsem se, že mne to bude stát sedm stovek. Strašně mne to štvalo, protože jsem si lístek cvikla a musím přesto platit takovou pálku... Nikdy v životě jsem něco podobného nezkusila, ale tentokrát to šlo nějak samo a já revizorovi zcela tiše pošeptala: "Nemohlo by to být za pět set bez dokladu?" A onen muž stejně "nahlas" řekl: "Potichu! Za mnou jsou policajti!" Pak udělal na kousku bílého papíru vlnečku a vyzval mě: "Tady to podepište." Já udělala nějaký klikyhák, strčila mu pětistovku a mohla odejít... Snažila jsem pak uklidnit sama sebe slovy: "No jo... Za blbost se holt platí...." Můj syn mně pak řekl, že jsem měla na revizora vytáhnout novinářskej průkaz a říct: "Tak jsem si všechno nahrála a napíši o vás..." Jenže já byla v tom okamžiku tak mimo, že mě nic podobného nenapadlo...

Takže pro vás mám dvě rady: Nejezděte na červenou a pečlivě si vždy uchovejte všechny cestovní doklady, protože nestačí si je koupit. Pokud narazíte na revizora, tak bude chtít lístky prostě vidět...

Zdravím a přeji více štěstí než jsem měla v metru já... Lenka

Žijeme v divné době... Každé druhé manželství se rozvádí, nevěra rodičů je pro většinu školáků běžnou věcí. Berou to jako fakt, že je to prostě "normální", když má maminka nebo tatínek, popřípadě oba dva, nového partnera. Je to "normální", když se někdo rozvede. Už není ale příliš normální, kolik bolesti většina rozvodů s sebou přináší. Není to zranění jen pro jednoho z partnerů, který to obyčejně odskáče "trochu" víc než ten druhý. Mnohem větší zranění si do života nesou především děti. Lehké to ovšem není ani pro prarodiče, kteří se třeba po rozvodu nemohou se svými vnoučky stýkat stejně, jak tomu bylo doposud.

Zrovna dnes za mnou přišla kámoška a vykládala mně svou story. Také od ní odešel před pár lety manžel za mladším "masem". O děti neměl příliš zájem ani když ještě byl doma. Stále seděl u svého počítače, takže spíš znaly jeho záda než nějaké společné povídání, výlety a zážitky. Mělo to jednu výhodu. Když pak odešel, tak zase až tak moc nechyběl. Pokud za ním nyní přijdou, obyčejně jim povídá, jakej je chudák pořád bez peněz, takže jim nemůže kromě soudem stanovených alimentů dát ani korunu kapesného navíc. Občas si ale mohou nějakou korunu přivydělat na jeho polnostech. Zrovna včera za ním přišel syn, že by rád pomohl, protože by potřeboval příspěvek. Se zlou se ale potázal. Jedinou odpovědí byly lamentace nad katastrofální finančním stavem. Je zlá doba, krize doléhá na každého, takže by to člověk i pochopil. Pokud by ho ovšem synek nenavšívil i dnes a otec se mu nechlubil, jak byl na zvěřinových hodech, kde si pochutnával na stejku z jelena za tři stovky. Kámoška z toho byla hotová s nervama a ptala se mně: "Řekni, proč nevzal toho kluka s sebou? Proč mu jeden den naříká, jak chudák nemá ani korunu a hned druhý den se chlubí, jak si užíval dobrého jídla? Proč ho někdy nevezme na výlet, dovolenou? Proč se mu nikdy nevěnoval a jen vždy hodil alimenty na stůl a víc ho ten kluk nezajímal? A kašle na něj dál i teď, když ho zrovna v pubertě tak moc potřebuje! Já mu nikdy nemůžu dát to, co chlap... I kdybych se podělala nebo třeba postavila na uši... Řekni, kdo je magor? On, nebo já?" ptala se mě celá vyřízená..

Neuměla jsem ale na její otázky odpovědět. Co na to taky říct? Vždyť je úplně jasný, kdo je tady magor... Nějak si tatík neuvědomuje, že jednou zestárne, milenka se na něj možná vykašle, protože na něj kašle už teď a potom třeba bude jednou moc rád, když synek přijde. Zůstává ovšem otázkou, jestli přijde, když si s ním otec nedokázal vybudovat vztah, dokud na to měl čas. Až bude synkovi čtyřicet, tak už o nějakém budování vztahu nemůže být řeč. To už bude možná jen vzpomínat, jak na něj táta celý život kašlal a dával přednost své aktuální přítelkyni... Potom ale ať si nenaříká, že na něj syn kašle... Vrátí se mu jen to, co zasel...

Už koncem srpna mě na Pohádkovém lese v zámeckém parku ve Strážnici zvali manželé Gajdovi na rodinné setkání potomků manželů Anděly a Jana Bílových. O pár týdnů později mně pozvání připomněli a také poslali pozvánku, protože jsem v návalu dalších akcí na vše zapomněla. Když už jsem měla pozvání, tak jsem si řekla, že půjdu, protože se dnes zase až tak moc často lidé na podobných akcích nesetkávají. Většinou se všichni příbuzní sejdou až na pohřbech, a tak jsem dnes po nafocení předávání hodového práva v Blatnici zamířila do Kněždubu.

Potomci manželů Bílových měli sraz o půl jedenácté před kostelem. O půl hodiny později začala mše svatá, které se zúčastnilo čtyřiasedmdesát lidí. Kdyby přišli všichni potomci, tak by jich bylo prý devadesát. Manželé Bílovi měli pět dcer: Ludmilu (*1936), Marii (*1940), Annu (*1942), Růženu (*1943) a Jiřinu (*1946). V kostele sestry seděly se svými muži zcela vpředu a za nimi i po boku jejich děti, vnuci a už i pravnuci. Dva nejmenší chlapci měli teprve šestnáct měsíců. Obřad probíhal v poklidu a člověk si říkal, že je to fakt pěkné setkání. Pan farář z Hroznové Lhoty P. Jan Žaluda prozradil, že tomu bude příští rok třicet let, co je knězem, ale podobnou mši svatou pro jeden rod ještě nesloužil. Dále také připomněl, že je krásné, jak sestry drží při sobě a navzájem si pomáhají. Pořád to byla všechno pohodička a klídek. Mše svatá se už chýlila ke konci a bohoslužbu mělo zakončit jen požehnání. V tu chvíli se z lavice zvedla Andrea Vajdíková, kterou mnozí znají jako skvělou divadelnici v Hroznové Lhotě, kde s tamními ochotníky ztvárnila nejednu komickou roli. Tentokrát ale dostala od nejmladší ze sester Bílových úkol přečíst dopis. Bylo to vlastně poděkování za všechno, co pro Jiřinku její čtyři sestry udělaly. Teprve v tom okamžiku jsem se dozvěděla, že jim umřela maminka, když nejmladší Jiřince byly teprve čtyři roky a nejstarší Lidka měla třináct let. "Měli jsme sedm hektarů, koně, krávy, prostě celé hospodářství, které jsem musela po mamince přebrat. A k tomu ještě péči o sestry. Jiřince byly čtyři roky, Růžence pět… Bylo to nelehké. Ve čtrnácti už jsem sama i orala, a když jsem hrabala sena, tak jsem si kolikrát říkala: Ta louka je nekonečná a já tu lécu sama...," zavzpomínala pak před kostelem nejstarší ze sester, dnes třiasedmdesátiletá Ludmila.

 Ale zpět k onomu poděkování, co ještě v kostele četla Andrea. Jakmile začala číst, uviděla jsem manžela nejmladší Jiřinky, pana Gajdu, jak pláče jako malé děcko. Tento známý folklorista, který ve Strážnici nechybí snad na žádné folklorní akci, jehož znám jako stále veselého chlapa, si velkým kapesníkem nestačil utírat slzy valící se po tvářích. V tom kostele ale brečeli všichni. Snad ani jedno oko nezůstalo suché. I mne ono poděkování dostalo....

Tady je: 

Hned se mně zdá, že to bylo hrozně moc a moc dávno a vzápětí jakoby to bylo nedávno. Někdy to bylo moc smutné a těžké a přitom jsme se dokázaly radovat. Byly jsme spolu a hlavně jsme byly doma. Vzpomínek na dobu prožitou společně s oběma rodiči moc nemám. Já jsem byla opečovávána vámi moje milé sestřičky. Když zavřu oči, při jídle sedím mamince na klíně. Naše místo bylo na truhle přistavené u stolu. Další vzpomínky jsou na chvilku, kdy zemřela. Nás pět spolu s taťkou jsme se s ní loučili u hrobu. Ty Lidko, jsi velice naříkala, jakobys tušila, že ji budeš nahrazovat. A také se tak stalo. Za vše, co jsi pro nás udělala, ti děkujeme. Nejsou to jen slova díků, ale když o tobě mluvíme, vždy jsi "Naše Lidka". A to nejen pro nás, ale také pro naše manžele. Mnohokrát jsme cítily ochranu a vedení shůry. To bylo životních situací... Při nepatřičném chování stačilo, aby taťka pronésli kratinkou větu: "Kdyby vás viděla mama..." A bylo po hašteření, hdání a požďuchování. To jsme zjihly. Ještě dnes, po padesáti devíti letech to má váhu... Něčemu se ale i dnes smějeme. Právem? Neprávem? Zase při našich dětských lumpárnách nám taťka vyhrožovali: "Zajdu k radovi do Strážnice a...." (jakoby nás měl dát do polepšovny). Lidko, vzpomínáš? Po vymlátění se sběhli naši kamarádi z dolního konca a sjížďali jsme z kozla slámy. Já, nejmladší jsem nebyla poučená, že mám dopadat na špičky jako baletka. Nevím, kolikrát jsem sjela, najednou jsem začala hekat a dusit se. Přivolali tebe jako jedinou záchranu. Začala jsi se mnou nadhazovat a dech se obnovil. Kamarádi se však rychle vytráceli. A z těch nejsilnějších zážitků ještě poslední. Při předvádění nové stolní lampy jsme poznaly, co udělá elektrika, když je nějaká závada na spotřebiči nebo na elektrickém vedení. Zase se ukázalo, jak nad námi maminka držela ochrannou ruku... I vám ostatní sestřičky díky za péči a starostlivost, že jsem mohla chodit do školy. Vím, že jste měly větší nadání, ale možnosti jste neměly se jít ani vyučit...

Pokud jste dočetli milí návštěvníci těchto webových stránek až sem, tak myslím chápete, proč nezůstalo v kněždubském kostelíčku, kde visí obrazy Joži Uprky, ani jedno oko suché... No byla to síla... 

Moc vás všechny zdravím a přeji, abyste měli také takové sourozence, kteří drží při sobě, pomáhají si a nezapomínají na sebe ani v pokročilém věku, jako jsou Bílovy sestry... Lenka  

Husto bylo na dnešním zastupitelstvu v Blatnici... Občané a také novináři zaplnili obřadní síň obecního úřadu do posledního místečka. Všechny zajímal především jeden jediný bod programu a tím byla exekuce, která byla na Blatnici uvalená kvůli nezaplaceným fakturám za výstavbu jedenácti bytů nad základní školou. S poplatky za exekuci, advokáta a soudní poplatky se suma vyšplhala až na 8,7 milionu korun.

Starosta Josef Vavřík si před všemi sypal popel na hlavu, že za všechno může jen on sám, protože mu dvě neuhrazené faktury ležely na stole a ostatní zastupitelé údajně nic nevěděli. Občany proto hned několikrát vyzval, aby nikoho z nich neobviňovali a nenapadali. Navrhl, aby si obec vzala úvěr, kterým by se vše uhradilo. Navíc nabídnul, aby byl potrestán v podobě odvolání z funkce nebo snížením platu o deset procent až do konce volebního období.  „To by se ti pacholku líbilo, abychom tě odvolali! Tak to tedy ne! Jen si ty horké kaštany z ohně vytahej sám! Je tvou povinností, abys vše napravil! Navrhuji snížení platu o deset procent!“ řekl rozhodně zastupitel Jan Bachan. Starosta tedy nebyl odvolán a zastupitelé ho nakonec nepotrestali ani vzpomínaným snížením platu.  „Hlasovala jsem proti, protože odvedl v obci strašně moc práce. Je pravda, že udělal chybu, ale ty děláme všichni,“ míní radní Zdislava Kuřinová. „Já jsem se zdržel, jelikož se mně deset procent z platu zdálo málo,“ zdůvodnil své hlasování Vojtěch Cícha z opoziční KDU-ČSL. Nelogicky tak přispěl k tomu, že starosta zůstal ve funkci s plným platem.

Na zastupitelstvu byl předložen také rozpočet Blatnice na rok 2010. Podle něj budou zastaveny veškeré investiční akce kromě přípravy výstavby čistírny odpadních vod. Samotná stavba bude ovšem odložena až na rok 2011. Šetřit se ale bude i s elektřinou, osvětlením, údržbou obce a na nějaké dotace mohou zapomenout také různé zájmové kroužky a spolky. Finanční komise vidí další cestu ze zadluženosti v možnosti prodeje části obecních pozemků či nemovitostí

Jednání se zúčastnili zástupci různých médií včetně ČT1. Všichni si to od starosty pěkně slízli. Na závěr nás napadnul, že projevíme zájem jen když se v obci děje něco negativního. Po skončení zastupitelstva odmítl odpovědět na jakýkoliv dotaz a prchal do své kanceláře v prvním patře. Docela mne to dožralo, protože zrovna já patřím k těm "blbečkům", kteří píší i o různých kulturních a pozitivních událostech v obci. Byla jsem ovšem hozena do pytle s ostatními, i když pan starosta moc dobře ví, že v mém případě neměl pravdu... Člověka to zamrzí, ale je mně jasné, že s tím nic nenadělám. Navzdory hloupé poznámce půjdu v sobotu na Blatnický salón a napíši o tom, přestože se tam zřejmě vraždit nebude, ale budou tam "jen" obrazy od pár známých malířů...

Všechny zdravím a přeji vám, aby vás neházeli do jednoho pytle s ostatními. Vždyť je to blbost! Taky neříkáme, že všichni starostové jsou..., všichni učitelé jsou..., všichni prodavači jsou...., všichni řidiči jsou... 

Lenka 

Když jsem před třinácti měsíci napsala svůj první příspěvek na tento blog, tak mne ani ve snu nenapadlo, že tyto stránky zažijí takový raketový vzestup v návštěvnosti. Dovedla bych ještě pochopit, že lidé "chodí" tam, kde ve fotogaleriích naleznou své známé, příbuzné nebo dokonce sebe. To na tomto webu ale není možné, protože má omezenou kapacitu. Pokud bych tam chtěla sázet nekonečné množství fotek, jak jsem si původně představovala, musela bych neustále něco mazat, což se mně nezdá zrovna nejlepší nápad. Občas to dělám, ale skutečně jen sporadicky, když už není vyhnutí.

Začala jsem si ale na blog psát zážitky z práce i osobního života a taky svým způsobem občas komentáře určitých konkrétních událostí ve společnosti, které mne vyburcovaly, abych něco napsala. Pokud nic nazažiju nebo mě nic nezvedne ze židle, tak jednoduše nic nepíšu. Občas nic nepíšu také tehdy, když jednoduše nestíhám v práci a dalších aktivitách, kterých mám docela dost.

A proč to teď tak sáhodlouze vše vysvětluji? Z jednoduchého důvodu... V posledních době se mě několikrát stalo, že jsem někde v terénu potkala pravidelné čtenáře tohoto blogu. Jeden pán mně například v Radějově na hodech vyčítal, že už jsem dlouho nic nenapsala. Další mne mailem zase upozorňoval, kolik se toho zajímavého děje v Blatnici a proč jsem jako nebyla na vystoupení pěveckých sborů, když kolega Radek Bartoníček celou dobu seděl v první řadě. Onen mail pak ještě připomínal několik dalších věci, o nichž bych měla napsat.

Jedno je jisté. Všem, kdo si na mé stránky znovu a znovu najíždějí a zajímá je, cože veselého nebo drsného jsem zažila, děkuji. Velký dík patří i těm, kdo mne upozorní na něco, o čem bych mohla napsat. Psát o tom ale budu většinou spíše do novin. Toto není zpravodajský web, proto všechny čtenáře prosím o pochopení. Jak už jsem napsala před více než rokem, tady si píšu, jak chci, nedodržuji nějaké novinářské zásady a spíš jen házím na plochu myšlenky, které mně tečou mozkem... A představte si, že mně už jednou jeden chlápek přikazoval, že musím jeden článek smazat nebo se mnou pěkně zatočí... Nesmazala jsem ho, protože jsem v něm nikoho neurážela, tak si snad můžu psát, co chci... Vždyť je svoboda a demokracie ne? Normálně jsem si připadala jako za komunistů, kdy tady vládla mocnou rukou jedna strana...  Ty doby jsou ale snad už ale dávno pryč ne??? Právě zítra si to připomínáme... Hodně často jsem nad tím přemýšlela. Když někdo kolem mne nadává, jaká je doba, tak jen říkám, že pokud by tu stále vládli komunisté, tak jsem novinářkou nikdy nebyla. Hnila bych někde v účtárně a zabíjela den za dnem. Nemohla bych dělat práci, kterou tak miluji, která je šíleně náročná, ale přitom krásná...To jsem ale krapet odbočila.

Takže hlavní cíl mého dnešního psaní je skutečnost, abych upozornila, že toto není zpravodajský blog, ale spíš jen takový zážitkový... Moc děkuji všem, kdo to přelouskali až sem a pochopili můj záměr. A ještě něco málo ze statistiky: Nejvíce návštěvníků sem stále přichází z České republiky. Hned v závěsu jsou ale z USA a v posledních týdnech se dotahuje také Kanada. Pravidelně sem zabrousí také někdo ze Švédska a Německa. Tak vám všem děkuji za přízeň a nezlobte se na mne, když budu ve stavu, že nebudu příliš často aktualizovat, protože mne prostě zrovna nic až tak zajímavého nepotkalo...

Všechny zdravím a přeji vám krásné dny, i když venku to třeba zrovna žádná sláva není Lenka

Mám za sebou šílený den a vlastně i celý víkend. V sobotu jsem absolvovala čtyřhodinovou obchůzku s krojovanou chasou ve Strážnici a do jedné ráno jsem pak zpracovávala a vybírala fotky. Druhý den následovala hodová mše svatá v Kozojídkách. Odpoledne jsem zase vybírala fotky z Kozojídek a bylo také zapotřebí vše napsat. Do postele jsem se dostala někdy kolem půlnoci s tím, že dnes ráno musím brzy vyrazit do radějovské obory, kde myslivci a lesáci vytláčeli zvěř, aby poté postavili plot a zvěř nemohla zpět. Napsali mně, že je sraz u brány v Mlýnkách. Když jsem jim volala, že nemám tušení, kde to je, poslali ochotně obratem mapu... Nakonec jsem ale stejně raději z domova vyjela už před půl osmou, i když byl sraz až v devět. Po cestě jsem totiž musela vyřídit ještě dva telefonáty kvůli jinému článku. Naštěstí jsem se všem dovolala...

Na místo jsem dorazila o půl hodiny dřiv a naštěstí jsem nikde nezapadla... Prý tam vede k bráně asfaltečka... Prd asfaltečka... Byla to jen zpevněná cesta, na které byly místy pěkné hrby, takže jsem měla hrůzu, abych něco neurvala z auta, které je hodně nízké. Naštěstí se tak snad nestalo... Sotva jsem stačila otočit auto a zaparkovat tak, aby se kolem mne dalo projet, začali svými vozy přijíždět první myslivci. Nakonec jich bylo s lesáky i učni okolo osmdesáti. Jejich úkolem bylo vytvořit rojnici v délce téměř dvou kilometrů a pomalu postupovat lesem, vytlačit zvěř ven a postavit plot, který byl na konci již připravený na zemi.

Nafotila jsem je při nástupu i jak se začali rozcházet do lesa. Těžce jsem zvažovala, jestli to pak nezabalit. Muž, který všem velel, mně řekl, že u plotu budou asi za hodinu a půl, protože nemohou jít rychle, aby měla zvěř čas v klidu odejít. Byla jsem pod tlakem dnešní uzávěrky a měla obavy, že nebudu stíhat vše napsat. Nakonec jsem ale v lese zůstala. Bylo mně jasné, že chlapy se zvěří dohromady nevyfotím, a že nejvíc vypovídající fotky z této akce budou při vztyčování plotu.

Na jazýčku vah pro mne bylo také rozhodující, že se akce účastnila redaktorka z konkurenčního deníku, která se rozhodla, že půjde s myslivci. Přestava, že bude mít lepší fotky než já, mně nedala a vyrazila jsem do terénu taky. Po celou dobu jsem se ovšem nervózně dívala na hodinky a z krásné podzimní přírody toho moc neměla. Když jsme dorazili k onomu plotu, kde jsem si představovala, že se dají udělat nejlepší fotky, zjistila jsem, že u cesty, kudy jsem šla, je postavený a o pár desítek metrů dál už ho chlapi hodně rychle staví. dala jsem se na útěk směrem k nim. Přestava, že vysněné fotky neudělám, i když jsem mašírovala víc než hodinu oborou, byla šílená. Řítila jsem se nejdřív dolů ze stráně a potom zase nahoru. Všude bahna, které ujíždělo a šplíchalo na všechny strany. Stihla jsem to ale! Doběhla jsem včas a fotky se podařilo udělat. Docela v šoku jsem pak po své nemalé námaze a úsilí zjistila, že kolegyně z konkurence zůstala stát způsobně na silničce a povídala si v pohodě s jedním lesákem aniž by udělala jakoukoliv fotku z oplocování obory, o čemž měl být vlastně celý článek. Fak jsem to nechápala... Směrem ke mně pak jen prohodila, že teď zase půjdeme hodinu zpátky... "No já hodinu určitě nepůjdu,protože spěchám, jelikož máme uzávěrku," odtušila jsem, hodila foťák do batohu a dala se do klusu. Zpáteční cestu jsem zaběhla na necelých dvacet minut. Možná to byla jen čtvrthodinka. Do auta jsem usedala zpocená jako myš a zablácená až po stehna. Ty rifle jsem  neděli prala... Do redakce jsem to stihla v pohodě a i článek se zrodil bez velkých porodních bolestí, tak snad mně zítra někdo nebude volat, že je něco špatně...

A perlička na závěr... Víte, jakou fotku dala na webové stránky ke svému článku ona kolegyně? Píchli tam dva ilustrační snímky jelenů.... Jen nechápu, proč se vlastně hnala lesem tam a zpět... Asi to brala jako pěknou vycházku... Já jsem si říkala, jestli mně někdo v redakci řekne, že jsem to měla dobrý, když jsem se mohla ráno procházet lesem, tak mu asi rozbiju hlavu...

Všechny zdravím a přeji v práci méně bláta na šatech než jsem měla po dnešní reportáži já.... Lenka

Když mně někdy v září přifrčela pozvánka na setkání se spolužáky ze základní školy po třiceti letech, tak jsem si nejdřív říkala, že nikam nepůjdu, protože jsem tlustá jako vepřík, takže by mne tam stejně nikdo nepoznal. V duchu jsem si taky říkala, že je to šílený. Třicet let... Vždyť je to celý život a mně to přitom nepřipadá vůbec dávno, co jsme se rozprchli na střední školy, učiliště a potom do života. Některé z těch spolužáků jsem fakt neviděla celých, dlouhých třicet. Pocházím ze Židlochovic a už od třiadvaceti bydlím na Slovácku, takže jaksi nebylo moc příležitostí ani k nějakým náhodným potkáváním třeba na ulici.

Nakonec mne ale ukecala bývalá sousedka z lavice Jitka, a tak jsem se rozhodla, že si do Židlochovic zase zajedu. Aspoň navštívím mamku, kterou taky moc často nevidím a budu moct zajít na hřbitov, kde sní svůj věčný sen taťka a další blízcí. Přiznám se, že jsem z toho prvního setkání po tolika letech měla docela obavy... Hrozila jsem se představy, jak mně každej bude říkat, že mě vůbec nepoznal, jak jsem se změnila a kdesi, cosi...

Jituš mně napsala, že přijede kvůli autobusovému spoji o hodinu a půl dřív, jestli bychom se nemohly sejít a pokecat s předstihem. Docela jsem to přivítala. Na místě jsme tedy byly první a měly hromadu času všechno potřebné probrat. Nevím proč, ale Jitku jsem si pamatovala jako holku s dvěma culíky. Dozvěděla jsem se, že je nosila snad jen do páté třídy. No vidíte a mně utkvěly navždy :-)

Sotva jsme spolu pokecaly, tak se začali pomalu trousit další spolužáci a světe div se! Všichni mě poznali, což mne samozřejmě potěšilo. Dorazila i třídní učitelka Marie Vyskočilová. Vypadala úplně stejně jako ve škole. Jen vlasy jí zbělely a přibylo vrásek. Tu jsem měla ráda. Byla tělocvikářkou a tělocvik mne vždycky bavil. Úspěšně jsem reprezentovala školu v atletice a házené, a tak mně tato třídní učitelka za mé úspěchy psala pochvaly na vysvědčení.

Některé ze svých bývalých spolužáků ze základky jsem poznala a jiné ne. Kluky třeba hodně změnily vousy, které si nechali narůst, ale i hlasy měli úplně jiné než ve škole... Holky, s nimiž jsem se kamarádila, mně připadaly všechny stejné. Obdivovala jsem bývalou premiantku třídy Jitku Pokornou. Ve škole jí to fakt šlo. Na vysvědčení mívala stále jedničky od shora až dolů. Školu zvládala levou zadní. Vždycky ale mívala pár kilo navíc. Po třiceti letech ovšem přišla na sraz kočka jako lusk. Štíhlounká jako proutek, v elegantním kostýmku z kvalitní látky vypadala, jakoby sestoupila ze stránek módního žurnálu, kde se píše o ženách, jimž je nad čtyřicet a vypadají stále skvěle.

Setkání mně připravilo také jednu kuriozitku. Se zpožděním, ale zato s plnou náručí růží, dorazil Mirek Říha. Každé spolužačce dal jednu květinu a zbytek třídní učitelce. Ty růže byly fakt nádherné... Žádné scvrkliny z Lídlu, ale téměř deset centimetrů velká poupata. Prostě nááádhera.... No a z tohoto Mirka vypadlo, že už bydlí pětadvacet let v Uherském Hradišti, kde má i prodejnu. Poslední roky vlastně už žije na Velehradě. A hádejte, kam jezdí pro víno? K pár vyhlášeným vinařům do Blatnice... Když mně to říkal, tak mně lezly oči z důlku... Žili jsme kousek od sebe tolik let a vůbec jsme o tom nevěděli. On jezdil do Blatnice, kde bydlím, já zase třeba rok pracovala v Hradišti a na Velehradě bývám taky hodně často... Prostě to bylo hodně úsměvné...

A celkový dojem ze srazu? Bylo to super! Všichni byli normální, nedělali ze sebe něco, co nejsou a připadlo mně, jako bychom navázali na dialog, který jsme vedli před třiceti lety. Jen už jsme toho měli hodně odžitého... Někdo třeba pár manželství, další ztrátu partnera či těžkou nemoc. Kdo ví, jaké bude naše další setkání...

Všechny zdravím a studentům i žáčkům přeji minimálně tak dobré spolužáky, jako jsem měla já.... Lenka

Letos už jsem nic o "dušičkách" nechtěla psát , ale pár vět přesto... Dnes jsem vyrazila na hřbitov až večer, protože tam nerada chodím, když tudy proudí mraky lidí... Postála jsem nad hrobem blízkých  a nějak mne to dostalo. Povídala jsem jim, co je nového, jak jsou mnohé věci na prd, a že už teď snad ví, že byla pravda to, co jsem jim před mnoha roky říkala, když ještě žili a nechtěli tomu věřit. V duchu jsem tam s nimi rozmlouvala, i když mně bylo jasné, že oni už dávno všechno ví...

Pak jsem se zastavila také u hrobu letos v květnu zabité Lucinky a Jarečka. Svítilo tam snad sto svíček. Tolik jich nebylo nikde jinde... Po pohřbu to pro mne byla znovu taková tichá, tentokrát světelná demonstrace lidí, kteří dávali najevo svou účast s tragédií, k níž došlo kvůli lidské zlobě a možná také velkému nepochopení... Ano... Na tom hřbitově je v hrobech ukryta hromada příběhů, které napsal sám život. Pokud by je někdo sepsal, byly by to určitě hodně zajímavé, veselé i bolestné romány... Život jde ale dál. Rodí se noví lidé s novými příběhy a na ty, co odešli, se rychle zapomíná... Takový je prostě život....

V poslední době docela dost přemýšlím nad životem našich předků. Byl tak jiný než ten, co žijeme my... K zamyšlení mne donutily i nářky lidí,  že je to dnes jen konzum, honička, rychlý život, kdy není čas na děti, přátele ani přestárlé prarodiče, a že jak rychle žijeme, tak rychle i zemřeme. Generace dnešních čtyřicátníků a všech po nich narozených už se také zřejmě nedočká důchodu, protože na ně prostě nebudou ve státní kase peníze... Kdo se o ně bude starat? Zůstanou svým potomkům na krku? Nebo je rovnou přemluví k eutanázii, aby nebyli na obtíž, když už nebudou výkonní, krásní, úspěšní...

Ano, naši předkové žili skutečně klidnější životy. Za jakou ale cenu? Dřeli den za dnem od rána do večera... V neděli odpočívali, protože byli většinou věřící. Hned slyším něčí námitku: "Makali, ale dělali si v pohodě a bez stresu! Ne jak dnes!" To je pravda. Dělali si v pohodě, bez stresu, ale pořád... Na vesnicích většinou pracovali na polích a vinohradech fyzicky, takže netrpěli obezitou, jelikož i jídlo bylo mnohem skromnější než je dnes. Každý den brzy vstali, pokud měli nějaká zvířata, museli je nejdříve nakrmit, potom posnídali obyčejně suchý chleba s mlékem nebo bílou kávou. Rozhodně se nenacpávali nejrůznějšími uzeninami, vlašskými saláty a dalšími sladkými dobrotami z pekárny...

Nedávno mně jeden pětaosmdesátiletý muž z Nové Lhoty vyprávěl, že maso někdy nebylo ani v neděli a elektřina byla do jeho obce zavedená až po válce, což není tak dlouho. Co je to šedesát let, že? Nic... Takže nehrozilo, že by lidé polehávali u televize a vysedávali u svých počítačů. Rodiče si více povídali s dětmi, byl čas na čtení knih... Někdo teď řekne: "Prostě idyla." Možná idyla... Otázkou je, kolik z nás by bylo ochotných takto žít. Stačily by nám jedny boty na několik let? Co by na to říkaly děti, kdyby měly v létě chodit bosé a pak obuv a většinu ošacení dědily po svých starších sourozencích? Nejezdili bychom na dovolené - ty blízké ani vzdálené. Prostě nikam. Neměli bychom narvanou ledničku jídlem všeho druhu a skříně plné oblečení, auta, kola a motorky v garáži... Zdaleka bychom neměli ani lékařskou péči, jakou máme dnes... Neměli bychom ale také potřebu plastických operací, jimiž některé ženy chtějí zastavit čas, což se jim samozřejmě stejně nepodaří..

A tak až někdo zase začne lamentovat, jak se dříve žilo, tak by si měl uvědomit, jestli by byl ochotný jít hodně dolů ze svého standartu... Každá doba sebou něco přináší... Ta současná přinesla zrychlení... Všichni chtějí mít všechno, co vidí v reklamách nebo u sousedů. Záleží ale přece také na nás, jestli se tempu doby poddáme... Záleží, jaké si každý zvolíme priority. Jestli se budeme šíleným tempem hnát za splněním svých snů anebo zbrzdíme. Pokud nezbrzdíme sami, tak nás mohou časem zbrzdit různé jiné okolnosti, třeba nemoc či úraz a my zjistíme, že jsme vlastně ten svůj život neprožili, ale promrhali v honbě za ještě lepším autem, vybavením domu a co nejluxusnější dovolenou.Teď samozřejmě nemluvím o matkách samoživitelkách s dětmi, které musí být občas kouzelnice, aby z pár tisícovek zvládly zaplatit všechny poplatky a ještě třeba děti udržely na školách či učilištích. Ženám samoživitelkám se ale příliš dobře nevedlo ani za našich dědečků a babiček. Rozdíl byl snad jen v tom, že tehdy jich nebylo mnoho, protože se lidé tak davově nerozváděli. Možná to bylo i tím, že měli tolik práce a na sexuální úlety mimo domov nebyl nějak čas.

To všechno a ještě mnohem víc mně letělo hlavou, když jsem dnes procházela hřbitovem a vzpomínala na naše zemřelé předky. Ne, vůbec to neměli jednodušší než my. Snad jen v tom, že na rozdíl od nás neměli příliš možností na výběr. Nám se jich nabízí spousta, proto všem přeji, abyste se dokázali rozhodovat tak, že to bude nejlepší pro vás i vaše blízké.

V předdušičkové noci vás zdraví Lenka

zIMG_9403.jpg (439,9 kB)

Státním svátkem a dnem volna jsme si dnes připomněli jedenadevadesát let od vzniku Československa. Pan prezident při té příležitosti opět uděloval státní vyznamenání. Když jsem slyšela v pár větách stručné životopisy oceněných, neubránila jsem se po roce zase dojetí a občas mně ukápla i nějaká slza. Zaznělo vždy několik vět, které ale ukrývaly neskutečné množství bolesti a utrpení. V mnoha případech je přinesl nacistický a později i komunistický režim. Kolik hrdinství, odvahy a ochoty pomoct druhým se za všemi příběhy skrývalo… Při těch slavnostních okamžicích mně jen bylo líto, že někteří vyznamenaní se ocenění dočkali až v tak pokročilém věku. Jeden z válečných pilotů se ho už ani nedožil….

Když o pár okamžiků později došlo také na ocenění zpěváků Karla Gotta či Evy Pilarové, mohl by si někdo říct, že je to nepatřičné, že tito ocenění sem jaksi nepatří. Nechci to hodnotit. Jedno je jisté, když přebírali ocenění zrovna tito dva, tak mně slzy po tváři rozhodně netekly. Jen jsem si říkala, že právě tito dva se měli dobře za komunistů i dnes… Možná ale porovnávám neporovnatelné… Ale snad by přece jen takoví umělci měli spíš přebírat ony Zlaté slavíky a podobné. Na jedné straně jim nikdo nemůže odepřít, že po celý život odváděli svou práci na špičkové úrovni. Ale na druhé straně je fakt, že o život jim při tom nešlo a ani nijak druhým nepomáhali. Sklízeli především úspěch a slávu sami pro sebe.

Také kolem nás žije spousta lidí, kteří poctivě žijí své „obyčejné“ životy. Jsou třeba skvělými sousedy, kolegy v práci, rodiči a prarodiči. Mají prostě pro druhé lidi otevřená srdce a jsou jim ochotní nejrůznějšími způsoby nezištně pomáhat. Zřejmě za to nikdy žádné vyznamenání nedostali a také ani nedostanou. Všichni jsou ale velmi důležití, protože dělají svým bližním život lepší a krásnější. A co může být důležitějšího? Největší odměnou a vyznamenáním jim jednou bude nebe, kde nebude záležet na tom, kolik metálů kdo dostal na zemi. Jsem ale přesvědčená, že se tam určitě potkají s mnohými z těch dnešních oceněných pamětníků, kteří si svým peklem prošli už za nacismu a komunismu….

Všechny zdravím a přeji vám, abyste měli kolem sebe dost takových dobrých lidí, kteří vám budou dělat život příjemnějším a také aby se to stejně dobře dařilo i vám…

Lenka

Pavel Žák ze Strážnice převzal řád Tomáše Garrigua Masaryka

Ano i toho, že jsem se oženil a pak se těšila z vnoučátek.

*Co jste dělal, když jste se vrátil z vězení?

Nabídli mně, že mohu být kopáčem ve stavebnictví nebo pracovat v dolech. Nakonec jsem si našel ve Strážnici takovou malou továrníčku na betonové zboží, kde jsem začal pracovat a zůstal tam až do důchodu, do něhož jsem kvůli nemoci předčasně odešel už v roce 1980. Stejně jako všichni mí kolegové z kriminálu jsem totiž i já onkologicky onemocněl. Měl jsem ale štěstí, že jsem se s rudou nedostal do přímého kontaktu. Ti, kdo s ní pracovali přímo, většinou do tří let umírali na leukémii.*Pak jste se ale dočkal převratu v devětaosmdesátého roku. Co jste v těch dnech prožíval? Ve Strážnici byl svolán tábor lidu, kde strážničtí pracující vyjádřili podporu studentské stávky. Byli tam dva řečníci ředitel gymnázia doktor Miroslav Nováček a za pracující Pavel Žák (smích).

*Zúčastnilo se mnoho lidí?

Hodně. Tisíc nás mohlo být určitě… Stal jsem se zakládajícím členem Občanského fóra, kam jsem byl pozvaný jako řečník. *Za pár dnů si připomeneme dvacet let od těchto historických událostí. Co říkáte na polistopadový vývoj v naší zemi?

Nejsem s tím nějak spokojený a nadšený. Bojím se, aby se neopakovala situace, kterou jsem zažil v roce 1946 a 1947, kdy se sociální demokraté spojili s komunisty.

*Osmadvacátého října jste z rukou prezidenta České republiky převzal Řád Tomáše Gariqua Masaryka. Co vám v těch okamžicích letělo hlavou?

Vzpomínky na lidi, kteří se toho nedožili a také se mnou pracovali a bojovali za ty stejné ideály jako já. Ocenění jsem přebíral za ně za všechny. Jako vášnivý skaut jsem si vybral za životní motto heslo amerického zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona „Poněvadž jsem poznal trýzeň žízně, vyhloubil jsem studánku, aby i jiní mohli pít.“ Celý život jsem hloubil studánky bez ohledu na riziko a trápení. A ono to nebylo lehké. Jako muklové jsme bojovali o přežití každý den.

PhDr. h. c. Pavel Žák se narodil 4. června 1928 ve Strážnici. Nejdříve navštěvoval Obecnou školu chlapeckou, která byla vedle kostela svatého Martina. Dnes zde sídlí Základní umělecká škola ve Strážnici. V letech 1939 až 1947 studoval strážnické gymnázium, kde 19. 6. maturoval. Po maturitě začal studovat Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, odkud byl kvůli činnosti v ilegální studentské organizaci SKŘEL vyloučen a poté uvězněn. Původně byl odsouzen na šestnáct let. Nakonec byl po jedenácti letech díky amnestii propuštěn. Po návratu z vězení pracoval až do předčasného odchodu do důchodu jako dělník. V roce 1989 byl ve Strážnici zakládajícím členem Občanského fóra. O rok později mu byl 16. listopadu 1990 udělen čestný titul doktor filosofie Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2000 dostal od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera Medaili sv. Jana Sarkandera, 3. 12. 2008 obdržel cenu Jana Kramáře a 28. 10. 2008 mu za zásluhy o rozvoj humanity a lidská práva prezident České republiky Václav Klaus propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV.Pavel Žák je také čestným občanem města Strážnice. S první ženou, která už zemřela, má tři děti. Posledních jedenadvacet let žije s druhou manželkou Aničkou, která se o něj láskyplně stará.

 LENKA FOJTÍKOVÁ  

VYZNAMENANÉ OSOBNOSTI

Prezident na slavnostním večeru ve Vladislavském sále udělil či propůjčil celkem 23 státních vyznamenání.

Prozradím vám, co vím jen já :-) Samozřejmě, že ne všechno, protože byste mne mohli začít třeba vyhrožovat, jako tuhle jeden chlápek, že toho o mně ví dost! Možná toho ví ze svého pohledu dost, ale určitě ne všechno, protože jsou věci, které prostě nikdy nikomu neříkám. V posledních dnech se mně potvrdilo, že dělám dobře.

Čtenářům svého blogu ale prozradím něco málo ze statistiky tohoto webu. Víte odkud sem přichází nejvíc návštěvníků? No jasně, že to není těžká otázka! Jsou z České republiky... Hned v závěsu je ale Amerika. To byste určitě nehádali... Já na to taky tiše zírám... Občas to vypadá, že si na můj web zabrouzdá víc lidí zpoza moře než těch domácích.... A na třetí příčce je Kanada taky s hodně vysokou návštěvností.... Ameriku chápu... Žije tam hromada Blatničanů, tak jsou možná zvědaví, cože se děje v jejich vísce... Kanada pro mne zůstává záhadou... Pokud vím, tak tam žije jen jeden náš bývalej kámoš, že by mně tak zvedal návštěvnost Pavel Míšek? Pavle, jestli jsi to Ty, tak se ozvi! Nebo by se mohlo stát, že zvědavostí umřu :-)

Ale kdepak... Neumřu... Minulý týden mně sice bylo tak mizerně, že už jsem si fakt myslela, že umřu, ale zase nic... Jak by řekl jeden můj známej: "Lenko, tak lehce se neumírá...." Asi měl pravdu... Ale mně prostě bylo minulý týden na umření... I z některých lidí... Naštěstí se ale našlo taky hodně dobrejch lidí, kteří dovedli potěšit. Například mně přišla krásná SMS od kamarádky Hanky. Psala: "Ahoj, nepotřebuješ nakoupit? Uvařit čaj? Pohladit? Kdyby cokoliv, tak se ozvi...." No není to pěkný? Taková SMS v těžké nemoci, kdy je člověku na umřítí, potěší víc než ten uvařenej čaj... Přijet chtěla i snacha Katka. Prý už měla pro mne dokonce uvařené dva druhy polévky!!! Nakonec jsem jí to rozmluvila, aby přijela až mně bude líp, protože v té chorobě se mnou moc legrace nebyla... Jen jsem spala, kašlala, polykala pilulky a naříkala, jak mne všechno bolí.... A pak se ještě ozvalo pár dalších kámošů ochotných skočit nakoupit atd... To už mně ale bylo trošku líp, takže jsem se nějak obsloužila... Ale bylo pěkný poznání, že když je člověku bídně, najdou se lidé ochotní pomoct. Potvrdila se mně ona stará pravda, že v nouzi člověk pozná skutečné přátele... No našlo se sice pár lidí, kteří si chtěli do mne kopnout, ale naštěstí jich bylo minimum, takže jsem nemoc i lidskou zlobu nakonec přežila se zdravou kůží.

Lidi, díky vám všem, kdo jste mně v posledních dnech dali najevo, že nejsem sama, že jste tady, abyste mně pomohli... Určitě to hodně pomohlo k mému částečnému uzdravení. Kašlu ještě sice jako nemocný pes, ale už je mně o sto procent líp!!!! Takže všem děkujiiiiii!!!!!!!

Všechny Vás zdravím a přeji jen vše dobré!!! Lenka

Týden jsem se neozvala a měla jsem k tomu důvod. Minulou neděli jsem totiž odjela do Plzně, kde jsem se zúčastnila misií.... Možná se teď někdo zaseknul a v duchu se podivuje, že byly v Plzni misie, ale je to tak... Pod pojmem misie si totiž většina z nás představí prales, hladové a nemocné lidi v Africe, Indii či jižní Americe. Tam jsou samozřejmě misionáři zapotřebí, aby domorodcům pomohli a hlavně je naučili, jak se o sebe postarat sami. Přináší jim nejen materiální pomoc a víru, kterou třeba ještě nepoznali, ale také vzdělání skrze něž se mohou pohnout z toho svého průšvihu někam dál.

Tuto pomoc obyvatelé Plzně rozhodně nepotřebovali... V naší zemi je situace zásadně jiná. Řadíme se k materiálně bohatému Západu. Co se ale víry a křesťanství týče, tak to už jsme také misijním územím. Jižní Morava sice stále ještě patří ke katolickým baštám, ale v Čechách je už všechno jinak. Plzeňský biskup František Radkovský mně například prozradil, že je v jeho diecézi nejméně praktikujících katolíků. Od posledního sčítání před čtyřmi roky zaznamenali pokles o deset procent. V celé diecézi do kostela dnes pravidelně chodí jen devět a půl tisíce lidí... A tak byl rád, že jsme přijeli právě k nim. To už jsem ale přeskočila hromadu informací, tak pěkně popořádku!!!!

Přiznám se vám bez mučení, že ač jsem už nějaký pátek věřící, tak by mne ani ve snu nenapadlo jet někam na misie. Jsem extrémně vytížený člověk, takže pokud bych někam na dovolenou jela, tak nejspíš k moři. V současné době jsem ale ve stavu, kdy bych si spíš lehla doma a jen čučela do stropu, abych se zbytečně neunavovala ještě nějakými přesuny letadlem či jinými dopravními prostředky. O misiích mně někdy počátkem letošního roku řekla kamarádka. Zkrátím to... Prostě mě ukecala, abych jela taky... Ona sama ale nakonec nejela, protože nenadále ochořela, čímž mne neskutečně vytočila. Prý byla šíleně unavená a dostala k tomu ještě virózu... Jejda!!! A kdo není unavenej??? Co mám říkat po absolvování svatby a focení papeže??? Já jsem byla tak unavená, že se mně chtělo únavou zvracet... Na misie jsem ale přesto jela, protože mně bylo blbý nechat pořadatele ve štychu, když jsme jim pomoc slíbili... Když jsem kámošce před odjezdem řekla, že se taky cítím bídně, měla pro mne jednoduché řešení: "Tak nejezdi, když se necítíš! Oni to pochopí..." Tento přístup mě opět totálně vytočil. Kdyby si to tak řekl každej, tak tam nebude nikdo!!! A tak jsem jela. Byť s nechutí, ale jela...

Minulou neděli mně brzy ráno u nádraží ve Veselí nad Moravou vyzvedla kamarádka Maruška. V autě už byla také Markéta a hned se místo pozdravu ptaly, kolik mám zavazadel. Děvčatům se totiž svými krámy už podařilo zcela zaplnit kufr!!! Pravda, každá jsme vezly spacák a ony také karimatky - ty si nakonec musely dát holky vzadu pod nohy. Já seděla vpředu a u nohou mně zase skončil můj batoh s foťáky. Představa, že takto pokrčená pojedu kamsi na konec republiky, kde jsem nikdy nebyla, nebyla zrovna povzbudivá. A to jsme měly ve Bzenci ještě nabrat Lubku! V duchu jsem se utěšovala, že je Lubka skromná žena, františkánka a určitě bude mít jen malý baťůžek. V tom mne nezklamala. U nohou jí ale v prachu silnice ještě ležela bedna!!! Vyskočila jsem s otázkou na rtech: "Lubi, co to máš v té bedně???" "To jsou kaštánky pro děti, aby si z nich něco vytvořily," řekla s bezelstným úsměvem na tváři Lubka. Myslela jsem, že mne trefí šlak. Jsem ale křesťanka, a tak jsem se musela ovládnout a vše přijmout s pokojem. Pak už jsem jen s napětím sledovala, jak Maruška bednu a ostatní Lubčiny věci rve do už tak plného kufru. A představte si, že se jí to po určitém snažení podařilo! Pravda dveřmi musela párkrát pořádně bouchnout, ale nakonec se kufr zaklapnul! Myslím, že to byl první zázrak našeho misijního putování do Čech:-)

Když opomenu, že holky potřebovaly už asi po sto kilometrech čůrat, tak nám putování ubíhalo pěkně v pohodě - přes ty stísněné podmínky... Po cestě jsme se zastavily v Klokotech, kde je krásné poutní místo s kostelem. Do Plzně jsme dorazily v klidu a dokonce bez problémů našly i Domeček na lochotínském sídlišti, kde byla centrála našeho týdenního pobytu. Ostatně jsme měly "džípíesku", tak jaký problém, že??? Fór je, že majitelka auta - Maruška, neuměla navigaci používat :-) Naštěstí to zvládla Markétka, které mne to po pár dnech naučila a musím říct, že to bylo hodně primitivní.... Je fakt, že "baba" v GPS nás občas naváděla krapet špatně, takže jsme několikrát projely zákaz vjezdu. Co ale chcete? Vždyť v autě seděly čtyři ženské, i když ani jedna z nás nebyla blondýna... Třetí den už Maruška hystericky křičela, že tím zákazem znovu nepojede, protože štěstí už pokouštět rozhodně nechce. Nakonec jsme to zvládly jinou cestou a v uvedeném úseku prostě hlas ženské z GPS neposlouchaly...  

Hodně zajímavé bylo i ubytování. Spaly jsme v salesiánském centru mládeže ve dvou pokojích. Když bylo nejvíc plno, tak jsme v jedné místnosti pobývaly čtyři. Pro mne, která jsem zvyklá žít v pět plus jedna sama, to bylo hodně náročné. Každá jsme prostě byla jiná a dovezly jsme si z domova své zvyky a manýry... Zatímco já pořád zavírám dveře, Maruška má ráda otevřeno dokořán :-) Když jsem Lubku upozornila, aby zavřela, poslechla mne. Vzápětí ale na toaletu odkráčela Máruš a bylo dokořán... To je ale detail. Jedna z nás si každý večer namazala své nožky jakousi super mastí z jalovce, takže se po celém prostoru ihned rozlezl takový fakt silný odér, jak jej známe z domovů důchodců. Také uložení do postele trvalo každé z nás různě dlouhou dobu. Zatímco první ležely okolo půlnoci, poslední to třeba zvládla až o hodinu později. Vyhráno ale nebylo ani když už bylo zhasnuto a mohly jsme spát. Některé totiž celou noc tak "řezaly", že jiné mohly spát jen s obtížemi. A takových drobností byla hromada. Říkala jsem si, že to prostě k misionářské práci patří. Chtělo to nějaké oběti. Je pravda, že když byl oběd nebo večeře, tak jsem si jako misionář moc nepřipadala. Pod výborným jídlem se stoly jen prohýbaly. Zjistila jsem, že se o nás tak výborně starali věřící z lochotínské farnosti. Píšu jim velikou jedničku s hvězdičkou!!! Jen v pátek, kdy je den postu, byla pouze polévka s pečivem, ale taky byla výborná!!!!!

Jste zvědaví, co bylo na programu misií??? No já jsem byla před odjezdem taky zvědavá, protože jsem se podobné akce zúčastnila poprvé... Takže: Přednášky na školách, dětský den, koncert, pantomima, evangelizace na ulici,večerní pořady, den otevřených dveří v Domečku, návštěvy v domově důchodců i léčebně dlouhodobě nemocných. Přestože jsem byla především v týmu, které všem tvořilo modlitební zázemí,  nakonec jsem se vydala s evangelizátory i do ulic a léčebny dlohodobě nemocných (dále LDN)... Přiznám se bez mučení, že mně to na ulici nějak nešlo... Buď jsem si vybírala pro evangelizaci nevhodné lidi  nebo na to prostě nemám dar... Z profese novináře přitom nemám žádný ostych oslovovat cizí lidi . Kolikrát jsem musela dát dohromady anketu a bylo to v pohodě... Tady to ale bylo o něčem jiném... Prostě mně to nešlo... Někteří oslovení byli docela dost drsní. Nejlepší byl jeden děda, který měl devadesát a vyčítal nám, proč raději poctivě nepracujeme :-) Když jsem mu řekla, že jsem si na misie vzala týden dovolené, tak jsem mu vzala vítr z plachet. Shodou okolností jsme ho pak  na sídlišti potkali ještě jednou. To nám vynadal, že jsme ho tak "zblbli", že zabloudil. Nakonec se z něj vyklubal zarytý komunista. Ukazoval hůlkou na paneláky a říkal: "Toto všechno se vybudovalo za minulého režimu! A co za kapitalismu??? Nic!!!!," tvrdil děda.

Je fakt, že ne všichni dopadli jako já. Například Markétka byla hodně úspěšná. Zažila si sice také nějaká odmítnutí, ale na druhé straně i neuvěřitelná setkání. Pozorovala jsem ji zpovzdálí a viděla, že zastavila třeba ženu středního věku s dítětem a bavily se spolu minimálně půl hodiny. Žena se jí svěřovala se svými bolestmi, které jí život přinesl a nakonec souhlasila, aby se za ni Markéta pomodlila. Při odchodu se ženě po tvářích koulely slzy... A podobných setkání bylo mnohem víc. Mě se osobně nejvíc dotkla návštěva LDN. V jednom pokoji tam leželi třeba i čtyři lidi. Mluvila jsem tam s bývalou modistkou, herečkou, novinářem Mladé fronty i lékařem. Vedle nich leželi dělníci anebo třeba ženy, které nikdy nepracovaly... Tam si najednou na sklonku života byli všichni rovní... Už se nikdo nemohl blýsknout svou krásou a vlastně ani tím, co umí, dovede, jak je známý, slavný... Všichni byli ve vážném zdravotním stavu. A co bylo nejhorší? Smutek těch lidí a mnohdy i beznaděj. Byli hladoví po lidském doteku, objetí, úsměvu... Jedna babička se rozplakala, že tam nechce být, že chce domů... Jiná nám zase nechtěla při loučení ani pustit naši ruku... No byla to síla... Co vám budu povídat... Hlavně to uvědomění si, že všichni spějeme ke stáří a nikdo nevíme, netušíme, jaké bude....

A celkový dojem z misií? Jedno je jisté: Byl to zážitek, na který se nezapomíná. Prožitek, který nelze popsat a  předat dál. Nikdo nevíme, jestli naše mise někoho přivede k víře. To se zřejmě až na výjimky nikdy nedozvíme. Co už ale vím teď, je fakt, že jsem v Plzni poznala hromadu nových úžasných lidí, kteří se pro mne stali přáteli. Že jsem jela kamsi na konec republiky pomáhat a nakonec jsem byla nejvíc obdarovaná já. Můj pocit potvrdil františkánský kněz P. Michal Pometlo. "Je to tak, kdo je ochotný dávat, tak mnohem víc dostává. Pokud se někdo uzavře a hrabe jen pro sebe, uzavře se i obdarování," řekl tento moudrý muž. Také on patří mezi moje nové přátele. Moc si toho vážím...

Co říct na závěr? Pokud vám někdo nabídne, abyste jeli na misie, tak do toho jděte! Stojí to za to! Příští rok františkáni uvažují o podobné aktivitě v Liberci, tak vzhůru do ulic! :-)

Jedno je jisté. Misionářem může být každý na svém místě, kde žije... Je okolo nás hromada lidí, kteří trpí nějakým druhem nelásky. Mnohdy přitom stačí tak málo - úsměv nebo čas věnovaný známým, přátelům, na něž ve frmolu života a kolotoči povinností nějak zapomínáme. Všechny zdravím a přeji otevřené oči i srdce pro potřeby druhých.... Lenka

A pokud byste chtěli vidět, jak to v Plzni vypadalo den za dnem, tak koukněte na pár fotek, které jsem tam udělala. Uvidíte, že naše misie byla hodně různorodá, a že jsme si užili i hromadu legrace.... www.frantiskaniplzen.rajce.idnes.cz/

Sedím u komplu, popíjím burčák a píšu tento blog. Blog, který čte čím dál víc lidí. Nechápu to... Takové mé "pidistránky" a návštěvnost jde nahoru raketovým způsobem a to přitom nijak zvlášť neaktualizuji fotogalerie, protože má tento web omezenou kapacitu... Z toho všeho vyplývá, že lidi zajímá, co za "legraci" jsem zase zažila...

Věřte, že většinou to žádná legrace není... Teď si ale popíjím vynikající burčák, který mně dal Tonda Hanák z Blatnice. Který Hanák? No přece ten, co má krásnou ženu, která vypadá jako modelka, a když se prochází tady po vsi se svým malinkatým pejskem, tak vypadá jako zjevení, protože je na první pohled jasné, že není odsud, že se sem přistěhovala, přivdala... Mnohem víc by jí slušely bulváry velkoměsta. Obdivuji ji, že měla odvahu přestěhovat se sem na konec světa, kde už je to jen pár kilometrů na hranice se Slovenskem. Snad se nenechá "sešrotovat" ani vyhnat některými lidmi a bude tu se svým mužem šťastně žít až do smrti. To jsem ale trošku odbočila!

Takže: Popíjím si vynikající burčák, který jsem dostala zadarmo!!! Tonda prostě zazvonil u mých dveří a dal mně petku burčáku. Jen tak! No není to jen tak... Časem bude chtít fotky, na kterých jsem ho zachytila, když byl na pouti v kroji. Přesto je to ale od něj milé. Za mnou totiž většinou chodí po nějaké akci hromada lidí a chce mé fotky. Pokud ne zmenšené, tak mají třeba tu drzost, že si zrovna řeknou o celé CD nebo DVD. Když jim řeknu, že v pohodě, ale bude to něco stát, můžeme se domluvit třeba na "práci na dohodu", tak se nestačí divit a tiše, mnohdy i nevraživě, zírají... Já mám přitom v baťůžku techniku za víc než sto tisíc... A oni se diví, že chci fotky zaplatit... Jen vyčištění čipu na foťáku mne vyjde na tisícovku a k tomu si musím přičíst náklady za cestu do Prahy a ztrátu času...

Takový zedník má nástroje maximálně za pár set, a když si řekne, že chce pět stovek za hodinu, tak nikdo ani nemrkne okem... Ach jo... Kdy se změní pohled lidí na duševní práci nebo právě na odvedenou práci při focení??? Přece není vůbec jednodušší nějakou událost či okamžik kvalitně nafotit než třeba postavit rovně zeď, něco obložit, udělat omítky atd... No a vidíte! Zedníkovi každý v pohodě zaplatí, ale na fotografa či novináře se každý dívá jako na zloděje.... Lidi, my ale musíme taky z něčeho žít a obnovovat techniku, tak už to konečně pochopte!!!!

Koukněte na Tondu - ten už to pochopil, i když jsem mu neříkala, co za to :-) A tak si teď popíjím jeho vynikající burčák... Připíjím všem věrným čtenářům na zdraví!!!!! Lenka

Já vím, že jste zvědaví, jak to všechno dopadlo, ale na druhé straně je mně jasné, že už mnozí víte, že jsem se do kroje nakonec oblékla. Nebylo to ovšem vůbec jednoduché... Teď vám tedy vše popíši krok za krokem, i když už se nějaké informace objevily v tisku. To víte, každý novinář hledá něco zajímavého. No a tentokrát jsem byla za exota já sama... Kdo to kdy viděl, aby se nějaký fotograf oblékl kvůli zajímavého záběru do kroje, že? Když jsem tam tak stála ještě ve tmě na letištní ploše, sama sobě jsem si v duchu říkala, že jsem doopravdy veliký pošuk... To už ale trochu předbíhám, a proto začnu pěkně od začátku...

Do poslední chvíle jsem váhala, jestli v kroji jít. Přesvědčili mě kolegové v práci, kteří tvrdili, že pokud chci mít něco jiného než všichni fotografové, kteří budou ve vyhrazené zóně, mám do toho jít. Poslechla jsem tedy jejich "dobré" rady. Se synem Filipem, který dostal také akreditaci, jsme se rozhodli do Brna vyrazit už v sobotu. Chtěli jsme totiž obhlédnout místo činu, odkud půjde nejlépe fotit, a jestli má skutečně cenu se do kroje strojit.... K letišti jsme dorazili v pohodě. Na dvou vstupech nás sice pořadatelé odmítli pustit do areálu bohoslužby, která tam měla být sloužená druhý den. Je kuriozní, že jsme pak bez problémů projeli místy, kde to hlídali policajti. Zaparkovali jsme hned za pódiem pro zpěváky, kde už pilně nacvičoval sbor. Vpluli na plac a začali fotit. Viděla jsem, že nějaké zahradnice aranžují u oltáře květiny, tak jsem za nimi zamířila a zachytila je při práci. Poté jsem drze šla i za oltář a udělala si pěkně z detailu fotku zlatého kříže a svícnů. Najednou ale vedle mne stál pán v obleku, ukázal průkazku policie a ptal se, co tam dělám. Co asi, že? To by nikdo neuhodl s tím foťákem na krku. A on hned, jestli mám povolení. Samozřejmě, že jsem žádné neměla, tak mne z prostoru velmi slušně ale důrazně vykázal... Zadem jsem pak mazala co nejrychleji k autu. Po cestě mne zastavil ještě jeden jeho kolega se psem a cože tam dělám. Po krátkém vysvětlení, že právě odcházím na doporučení jeho kolegy, jsem mizela. Ovšem Filip se v té době stále v pohodě klátil na ploše. Když jsem mu posunky dávala najevo, aby opustil své pozice, přišoural se zcela v pohodě k autu. Potom jsme se pohádali a konečně zvedli kotvu a jeli k mému bráchovi, který nám nabídnul azyl. Ještě, že to tak dopadlo, protože kdybychom zůstali s Filipem přes noc na parkovišti, kde mně měl pomáhat do kroje, tak bychom se asi do rána ukousali. Takhle jsem se při vynikajícím jídle a pití připraveném bráchou a jeho ženou Ivou, odreagovali a já částečně zapomněla na nervozitu z blížící se akce.

Je to tak. Před každou větší akcí mám prostě nervy na dranc. Mou touhou je vždy udělat co nejlepší fotky. Je jasné, že ne vždy to vyjde. Záleží totiž na více okolnostech - na světle - pohodě mé i fotografovaných a samozřejmě hodně i na štěstí. Nakonec jsme u bráchy spali asi necelé tři hodiny. Okolo třetí jsem se začala oblékat do kroje. Naše hostitele jsme nechtěli budit, a tak mně pomáhal Filip. Díky dobrým radám ředitelky Školy lidových tradic v Blatničce Jany Smutné, jsme to společně zvládli. Poté jsme ovšem museli vzbudit bráchu, aby nás pustil z jejich činžáku a zamknul za námi vchodové dveře. Když mě rozespalýma očima uviděl, začal se řehtat jako blázen a říkal, že v tom uvázaném šátku na hlavě vypadám jako po chemoterapii... Tím mně samozřejmě sebevědomí nezvedl...

Když jsme po půl čtvrté projížděli autem ještě spícím Brnem, potkávali jsme první poutníky. Auto jsme nechali u Lídlu s tím, že půjdeme tři kilometry na letiště pěšky. Nakonec jsme měli štěstí, protože nás po pár stovkách metrů naložil jeden z autobusů. Byl zaplněný především pořadateli, ale byli mezi nimi i poutníci. Na letišti nás přivítala tma jako v pytli. Přesto se tam ale už pohybovaly stovky lidí. Nejdřív jsme zamířili do letištní haly, kde měla být akreditace. Když jsem se u jednoho stánku, které jinak slouží cestovním kancelářím, ptala úředníka z pražského Hradu, jestli tam bude akreditace, tak si mne změřil přísným okem od hlavy až k patě a odtušil: "Bude, ale jen pro novináře." V duchu jsem zaúpěla: "Ale já jsem přece novinář!!! I když mám na sobě dnes jiné hadry..."

Chvilku jsem v hale čekala s Filipem, ale dlouho jsem to nevydržela. Důvodů jsem měla více. Ten hlavní byl, že na mne všichni zírali jako na exota, nebo jsem si to alespoň myslela... Dále mne svrběla má novinářská duše... Potřebovala jsem jít mezi lidi a dělat rozhovory. Mluvit s nimi, vyptávat se, proč dojeli a raději nesedí doma v pohodlí u televizních obrazovek. Když jsem si to tak šinula po ploše, tak jsem potkala kámoše novináře, který mne v přestrojení vůbec nepoznal. Nakonec jsem vše vzdala a vydala se do sektoru pro krojované, kde ostatně ten den bylo moje místo. Problém byl, že jsem tam byla příliš brzy, takže ostatní krojovaní dorazili až o dvě hodiny později. Měla jsem tedy dost času pohovořit s hasiči z Ratíškovic, kteří tam měli službu. Díky svému brzkému nástupu jsem také přes několik metrů vysokou kotvu, připomínající naši naději, udělala nádherné fotky ranních červánků a východu slunce...

Potom už začali přicházet postupně krojovaní a já konečně byla pro ten den mezi svými. Všichni byli milí a úžasní. Po šestihodinovém čekání jsem se dočkala a k našemu stanovišti pomalu přijížděl Svatý otec ve svém papamobilu. V tom okamžiku se před nás postavili dva pořadatelé v reflexních vestách a dva muži z ochranky v černých oblecích. Myslela jsem, že mne trefí šlak. Tolik hodin čekání a zřejmě zbytečně. V tu chvíli jsem se v duchu úpěnlivě modlila, aby se posunuli někam jinam. Měla jsem obavy jim něco říkat, protože by se také mohlo stát, že bych na sebe upozornila a bylo by vše ještě horší. A nakonec to vyšlo! Když se auto přiblížillo, papež podle mého předpokladu koukal na krojované a žehnal jim. A já jsem fotila, fotila a fotila... Když už si všichni mysleli, že projede otevřenou zátarasou a zmizí v zakázané VIP zóně, tak auto zastavilo, jeden muž z Vatikánu vzal přihlížející mamince miminko z náruče a podal je Svatému otci do okna automobilu k požehnání. V tom okamžiku jsem zareagovala a udělala několik snímků. Jsem jediná novinářka, které se to podařilo, protože tam zrovna nikdo jiný nebyl. Úhel nebyl zrovna ideální a také tam bylo protisvětlo, ale vyšlo to! Udělala jsem fotku, kterou nikdo jiný nemá. Potom jsem se přesula k zátarásam, kudy měl papež projíždět na bohoslužbu. A zase se mně podařilo udělat několik portrétů z detailu. Radostí jsem říkala přihlížejícímu šéfredaktorovi Práva Mirku Homolovi: "Jo! Jo! Třikrát jo! Mám to!!! Mám, co jsem chtěla vyfotit!!!" A on se jen usmíval. Kdo ví, co si myslel o mém kroji. V té chvíli mně to bylo ale úplně šumák. Měla jsem fotky, které jsem chtěla udělat.

Je pravda, že jsem pak při bohoslužbě sledovala dva fotografy, kteři si tam různě lehali a klekali na zem, aby udělali tu nejlepší fotku. Trochu mně v tom okamžiku mrzelo, že nemohu naplno fotit taky, protože mne omezoval kroj... Na druhé straně mne ale hřálo vědomí, co se mně podařilo... Po mši jsem pak udělala ještě několik pěkných záběrů, kdy papež odjížděl a také pana prezidenta Klause s chotí, kteří neodolali a šli pozdravit naše krojované.

Když jsem pak při návratu domů o celém dnu přemýšlela, uvědomila jsem si několik zásadních faktů. Změnou oblečení jsem úplně ztratila svou veškerou identitu. V lidovém kroji jsem to prostě nebyla já. Pro ty, kdo mne neznají osobně, jsem se na pár hodin stala tetičkou v kroji... Když jsem šla ráno ještě setmělým letištěm, tak jsem myslela na židy, které nacisté odvlekli do koncetráků. Venku na svobodě měli určité postavení. V lágrech je ale všechny vysvlékli donaha a navlékli do vězeňských hadrů. Tím okamžikem naprosto ztratili svou identitu... A já jsem si tak také připadala. Nic na tom nezměnil fakt, že si mne lidé fotili (!!!!!), což pro mne bylo docela utrpení... Jeden pán mně řekl: "Moc vám to sluší! Musím si vás vyfotit!" Dokonce si mne zvěčnil i jakýsi Japonec a pak různí reportéři z cizích zemí. Asi jsem pro ně byla velkou exotkou - v kroji a s foťáky na krku.

Jedno je jisté: Okamžik úlevy nastal, když jsem se asi hodinu po poledni konečně dostala ke svému zaparkovanému autu a začala se převlékat do civilu. V té chvíli se u mne objevil chlapík v maskáčích, že vybírá parkovné. V údivu jsem se ho ptala, odkdy se u Lídlu vybírá parkovné. A on v pohodě odtušil: "Ode dneška." Tak jsem mu docela rázně vysvětlila, že mu nic platit nebudu, a že mně může zavolat šéfa. Nikoho nezavolal, ale řekl, že výjimečně tedy platit nemusím, ale že nemá rád vyčůrané lidi. No to já taky ne... Zvlášť když ten den bylo zcela zdarma parkoviště pro všechny poutníky o kus dál a zadarmo se všichni také na letiště vozili MHD...

A ještě perlička: Díky kroji jsem už od večera předešlého dne nic nejedla ani nepila, abych nemusela vyhledávat toaletu. Skutečně se mně podařilo ukočírovat i tyto lidské potřeby a vše absolvovala až v civilu. Co říct na závěr? Velký dík patří starostce Blatničky Jarmile Hruškové, která mně kroj zapůjčila, ředitelce Školy lidových tradic Janě Smutné, která mne naučila vše správně obléknout, hodonínskému děkanovi Josefu Zouharovi, který mně věnoval jednu místenku mezi krojované, kolegovi Karlu Prchalovi, který půjčil teleobjektiv mému synovi, fotografu Martinu Sekaninovi, který svezl Filipa do Prahy, nechal ho u sebe přespat a potom ho vzal i do Staré Boleslavi, našemu faráři P. Stodůlkovi, který pak Filipa odvezl domů. A protože jsem věřící, tak hlavní dík patří Bohu, který mně vnukl myšlenku jít v kroji a potom vše zařídil tak, abych ty fotky mohla udělat a také vzbudil ve všech vyjmenovaných lidech dobro a oni mně pak různým způsobem pomohli. Jo! Ještě jsem zapomněla na bráchu Jožku se ženou Ivčou. Brácho, ten pozdní oběd i večeře byly výborné!!!! Mňam!!!! A díky moc!!!

Všem vytrvalcům, kteří dočetli až sem, přeji, aby měli takové štěstí na lidi, známé a kámoše, jako mám já. Zdravím vás, přeji pěkné dny a věřím, že mě už v kroji nikdy neuvidíte... Ale jak říkávala moje babička: "Nikdy neříkej nikdy..." Tak uvidíme! Lenka

Kdo je zvědavý, tak tady je pár mých fotek: www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/cirkevni-akce/papez-benedikt-xvi-v-ceske-republice/

A tady Filipových: www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/cirkevni-akce/navsteva-papeze-benedikta-xvi-foto-filip-fojtik/

Obyčejně zde rozhovory nezveřejňuji. V tomto případě dělám výjimku. Letos jsem se seznámila s fotografem Martinem Sekaninou. Když jsem slyšela jeho životní příběh, bylo mně jasné, že o tomto chlapíkovi, nebo spíše mladíkovi chci napsat. Původně jsem myslela, že by mohl být zveřejněný v týdeníku Dobrý den s Kurýrem, kde Martin s focením externě začínal. Dále jsem uvažovala o časopisu Radka Bartoníčka Krajem svatého Antonínka. Ten mne ale upozornil, že má málo místa. A to jsem ještě netušila, jak se mně Martin rozpovídá. Po přepsání našeho povídání jsem zjistila, že by rozhovor vydal na dvě novinové strany... A to mně Martin při autorizaci napsal, že by to chtělo ještě nějakou otázečku doplnit. Tak jsem mu odepsala, že pokud doplníme ještě nějakou otázečku, tak už z toho budeme mít knihu...

Doufala jsem, že rozhovor hodí na své stránky (www.slovackodnes.cz) v plném znění Radek. Má na nich obrovskou návštěvnost a "chodí" na ně právě lidé z kraje sv. Antonínka... Rozhovor jsem mu poslala už před pár dny, ale nějak se k tomu nemá... A já zase nerada píšu do šuplíku, proto rozhovor dávám na tyto "pidistránky".

Přeji všem pěkné počtení o klukovi, který na sobě zapracoval a v docela krátkém čase se dostal hodně daleko... Možná může být pro někoho inspirací, že když člověk něco skutečně chce,touží po tom, tak si může svůj sen splnit... Chce to ale hodně dřiny a sebezapření....

Fotograf Martin Sekanina: Nespokojím se s průměrností

 Vypadá to jako americký sen. Kluk z malého města kdesi na Slovácku na sobě naplno pracuje a záhy se dokáže prosadit mezi nejlepší fotografy v zemi. Přestože je mu teprve čtyřiadvacet let, dokumentoval už letos například návštěvu amerického prezidenta Obamy v Praze, koncert a pobyt Madonny či mistrovství světa v atletice v Berlíně. O kom je řeč? O Martinu Sekaninovi z Hluku. Po návratu z Berlína se na pár hodin zastavil u rodičů doma a byl ochotný zavzpomínat i mnohé na sebe prozradit.  

Na úvod možná taková hloupá otázka. Jak vám to šlo ve škole?

Já jsem strašně líný člověk. Je pravda, že jsem se v páté třídě hlásil na osmileté gymnázium, ale nebyl jsem přijat. Zůstal jsem na základce v Hluku a řekl si, že chci dělat sport a škola šla stranou. Chtěl jsem hrát hokej a dělal všechno pro to, aby se mi to podařilo. Přitom jsem ještě od nějakých pěti do sedmnácti let hrál fotbal. No a pak také jednu sezónu také hokej za Uherské Hradiště. Dodnes trávím každé volno na bruslích. Poslední rok toho volna kvůli pracovnímu vytížení moc nebylo.

Proč jste si po škole vybral právě učební obor truhlář?

Nejdřív jsem se hlásil na fotografa ve Vizovicích. Tam ale brali ten rok jen třicet lidí a já mezi nimi nebyl. Na truhláře mě pak přijali bez problémů. První ročník jsem si prošel peklem. Měl jsem mistrovou, která si mě vybrala, že mě z té školy dostane, takže jsem dokonce dělal z praxe opravné zkoušky. Potom jsem ale dělal praxi jinde a nikdy jsem neměl horší známku než dvojku.

O studiu fotky na hradišťské umprumce jste neuvažoval?

Ne. To studium je hodně o světle a stínu, což mne nelákalo. Učňák mi dal hodně.

V čem?

Můj mistr byl o pár let starší než já. Naučil mě všechno.

Byla to škola života?

Ze základky to byl úplný skok. Pedagogové se s námi bavili mnohem víc o životě a praxi než o samotném vzdělání. Byli tam super učitelé. Dodnes vzpomínám na spoustu vět, které tehdy padly. Tenkrát jsem je nepochopil, ale teď mi vše s odstupem času dochází.

Netoužil jste pak vystudovat střední školu?

Vždycky jsem chtěl co nejdřív pracovat, abych měl svůj vlastní příjem. Držel jsem se zásady, že nerozhoduje vzdělání, ale pokud člověk chce, může dělat cokoliv. Známky jsem neměl na maturitní obor. Také jsem nebyl žádný svatoušek.

Kam jste zamířil po vyučení?

Pár let po škole jsem se ocitl v Hluku na pile.

Pamatujete si svou první fotku?

To si pamatuji naprosto přesně. Taťka tehdy přinesl jeden z prvních kinofilmových automatů z Rakouska. Značku si už nepamatuji. Na základce jsem v osmé třídě měl sen, že vyfotím západ slunce. Koupil jsem si tehdy časopis Photo life, studoval tam ty fotky a říkal si, že udělám lepší. Fotku jsem chtěl udělat na hlucké přehradě a podařila se přesně, jak jsem si ji představoval, s tmavě modrou oblohou a nějakými mraky. První úspěch mě chytil. Na školním výletě jsem pak vyfotil celý kinofilm.

Takže jste začínal s klasickým foťákem na kinofilm…

Na učňáku jsem si pak na brigádě vydělal na jeden z prvních digitálů. Byl to takový kompakt bez funkcí. Vydržel mně asi čtyři měsíce, protože jsem ho ztratil. Zaplatil jsem za něj v bazaru šest a půl tisíce. Potom mně kamarádka posílala odkazy, co se dá v bazaru koupit. Nakonec jsem si tam koupil Canon EOS 3000 na kinofilm. S tím jsem vydržel asi rok. Když jsem pak vydělával, rok po vyučení jsem si koupil v bazaru výbavu na úvěr za devadesát tisíc korun. Byl to Canon EOS 1D. Profesionální tělo, objektiv pevnou padesátku se světelností 1,4 a teleobjektiv 70-200 se světelností 2,8. Už v posledním ročníku učňáku jsem si poprvé vyzkoušel fotit fotbal a hned mě to chytlo. Zjistil jsem si, jak to chodí, že je zapotřebí mít akreditaci. Poprosil jsem Zlínský klub a Fotbalový klub Slovácka, aby mně udělali akreditaci na sezónu a oni mi vyšli vstříc.

Co dělají vaši rodiče?

Oba pracovali hodně roků v Autopalu. Tatínek teď dělá zhruba rok na živnost zedníka. Maminka tam zůstala.

Od útlého dětství jste byl sportovcem. Byl to důvod, proč jste se později stal právě sportovním fotografem?

Pamatuji si, že jsem jako malý kluk dostal knížku o trénování. V paměti mně utkvěla jedna myšlenka. Autor tam psal hned v úvodu, že nemáme být smutní, když se nám nepodaří být vrcholovým sportovcem, protože je spousta jiných funkcí kolem sportu. Člověk může být třeba vrátným na stadionu nebo novinářem. Tehdy jsem to nechápal, ale postupem let si na tuto větu často vzpomínám, že se u mě naplnila.

Ve škole jste zrovna neexceloval, rodiče vám také cestičky životem nijak zvlášť neumetali. Jak se může vyučený truhlář stát v docela krátké době špičkovým fotografem a nezůstane třeba při nějakém focení na amatérské úrovni?

Rodiče mne vedli k tomu, že pokud něco chci, musím si na to vydělat a zasloužit si to, což byla asi ta nejlepší cesta, protože mne to nutilo pracovat na sobě. Pokud jsem něco chtěl, udělal jsem vše pro to, abych toho dosáhl. Pracoval jsem vždy na maximum. Ze všeho chci vytěžit maximum. Nespokojím se s průměrností. Chci jet na doraz. Samozřejmě, že jsem se bál rychlého vzestupu, po kterém může následovat velký pád.

Prozraďte aspoň část vaší cesty vedoucí k úspěchu.

V patnácti jsem seděl u počítače a nějak mě přestaly bavit hry, protože jsem dospěl k názoru, že buď hraji hry a někoho střílím a až dostřílím všechny, tak jde vše znova dokola. Ve čtrnácti jsem začal obdivovat kamaráda, že má vlastní internetové stránky. Tehdy je neměl nikdo. Začal jsem proto objevovat grafiku, naučil jsem se celý kód, jak se v té době dělaly a snažil jsem se s s tím prorazit. V patnácti jsem měl už pár zakázek na výrobu internetových stránek.

Myslíte, že ve vašem raketovém startu a úspěchu sehrálo roli štěstí?

Určitě. Každý krok jsem si vždycky říkal, že mám tolik smůly a chtěl to zabalit. Každá událost měla ale svůj smysl. Dodělal jsem školu, užil jsem si poslední prázdniny, rozhlídl jsem se, kde je nějaká nabídka práce a vzal jsem práci truhláře v Boršicích u Blatnice. První dva dny jsem trávil u vrtačky. Když jsem celý den pohyboval jen pákou, byl jsem z toho strašně nešťastný a řekl jsem si, že už nikdy do takové sériové výroby nepůjdu. Za další týden se ukázalo, že firma koupila CNC stroj, a že právě se mnou počítají s jeho obsluhou. Nastudoval jsem si manuál a nakonec ho uměl líp než ti, kdo absolvovali týdenní školení. Pracoval jsem tam od září do února, kdy jsem ze dne na den dal výpověď.

Kam jste šel?

Uvolnilo se místo v Synot Tipu, kde hledali správce sítě servisního technika. Najednou jsem měl dvojnásobný plat, k dispozici služební automobil, notebook, telefon, cestoval jsem, měl v práci jiné oblečení a dělal kancelářskou práci. Co si víc může mladý kluk přát? Pracovat v Hluku v truhlárně a riskovat své prsty, anebo dělat na počítači?

Správce sítě ale většinou dělají vysokoškolsky vzdělaní odborníci…

Byl jsem na pohovoru a prošel. Díky samostudiu jsem uměl hodně věcí okolo počítačů.

Přitom jste stále fotil?

To bylo ještě na kinofilm. Potom jsem se rozhodl vzít úvěr na foto výbavu. Měl jsem dostačující plat a nechodil nikdy na diskotéky, takže jsem zbytečně neutrácel. Neznal jsem nářky kluků, kolik utratili peněz za víkend. Kdybych tak žil, možná bych si nikdy nekoupil pořádný foťák. Vyřídil jsem si úvěr na devadesát tisíc korun. V pondělí jsem si ho vyřídil, koupil techniku a ve středu mně dali v práci výpověď.

Visely nad vámi měsíční splátky dluhu. Podařilo se vám najít novou práci?

To víte, že jsem zažíval obavy, co bude. Přišla nabídka dělat obchodního manažera pro interiérové studio ve Zlíně. První i druhý plat byl ale zpožděný a třetí už jsem nedostal vůbec a už ho asi nikdy nedostanu. Po třech měsících každodenního dojíždění do Zlína jsem byl zase bez práce. Nakonec jsem byl půl roku nezaměstnaný. Možná to hodně prospělo, že jsem měl čas sedět u počítače a hledat, kde by se dalo pro koho fotit.

Tehdy už jste fotil pro Dobrý den s Kurýrem?

Začínal jsem. To mohlo být v roce 2005. V době, kdy jsem končil v interiérovém studiu, jsem napsal do Deníku sport, jestli nechtějí ve Zlíně fotografa a oni odepsali, že ano. Zeptali se mě, jestli bych byl schopný nafotit fotbalový zápas Kunovice-Zlín. Tenkrát se mně to podařilo. Měl jsem štěstí. Druhý den byla v novinách velká fotka s mým jménem. Pak mě poslali na hokej, což mi nešlo. Fotku jsem nedokázal tak zpracovat. V obličejích byly stíny. Tehdy jsem ještě musel investovat do notebooku, abych mohl fotky hned odesílat do redakce. Také jsem si musel zřídit měsíční paušál za připojení, což bylo v době nezaměstnanosti dost riziko. Měli se mnou ale trpělivost, protože někdy napsali, že bych ty fotky měl mazat a ne je někam posílat.

V té době jste se tedy samostudiem naučil řemeslo fotografa?

Učil jsem se a hlavně se nebál kohokoliv se na cokoliv zeptat.

Ne každý fotograf je ale ochotný poradit…

Sportovní ano. Našel jsem si na ně kontakty a většinou mně všichni odpověděli. Pokud jsem věděl, že bude někdo z nich fotit třeba fotbal v Uherském Hradišti, tak jsme si dali sraz a oni řekli, že mám přinést fotky a pak mi řekli, co je dobrá práce nebo co bych měl naopak změnit. Navíc jsem ale neustále projížděl fotky různých agentur na internetu. Snímky světových fotografů si ale prohlížím i dnes. Dívám se na ně a přemýšlím, jak co nafotili, jaký objektiv použili, jak clonili. Jak fotka vznikla, jaký odstup si její autor udělal.

Kdy se vám podařilo získat zaměstnání fotografa na plný úvazek?

Bylo to v roce 2008 pro pražský Blesk. Ještě předtím jsem ale dělal rok a půl v kanceláři na pile. Přitom jsem externě fotil a hodně se rozvíjel. Nebál jsem se investovat a oslovit další redakce. Právě v době spolupráce s Deníkem sport se mně rozjela i spolupráce s Bleskem. Tehdy vypukla fotbalová korupce a v Kroměříži byl soud se svědky a trenéry. Byl tam trenér Kotrba a já jsem ho potřeboval vyfotit. Vyfotil jsem ho na chodbě přes několik lidí. On se ke mně pak rozeběhl a začal křičet: „Jestli chceš facku, ty mladý parchante, tak můžeš pokračovat!“ Zůstal jsem stát jako opařený. Píšící novináři hned začali škrábat do těch svých bločků a vyptávali se mě. Druhý den to bylo na titulní straně Deníku Sport a otvírák v Blesku. A Blesk ode mne chtěl i fotku. Má spolupráce s Bleskem začala tímto skandálem na podzim roku 2005. Externě jsem pro ně fotil do srpna 2008, kdy jsem se dozvěděl, že sportovní fotograf Blesku končí, tak jsem to zkusil. Posledního září roku 2007 jsem skončil na pile a začal se živit focením na volné noze na živnost.

Není legrace uživit se. Co jste všechno fotil?

Kromě sportu třeba i děti ve školce a svatby. Nějak to fungovalo a uživil jsem se. V srpnu 2008 to bylo ale špatné. Noviny nebraly moc fotek. Fotbal na Slovácku i ve Zlíně byl špatný, nikoho to nezajímalo, jezdil jsem proto i do Olomouce, Brna a Znojma.

To jste ale zase projezdil šílené peníze. Vyplatilo se to vůbec?

Projezdil jsem strašně moc. Pokud otiskli čtyři fotky, tak to šlo. To se ale podařilo málokdy. Klíčový moment byl, když jsem byl koncem roku 2005 nezaměstnaný a hledali fotografa do zlínské pobočky ČTK. Říkal jsem si, že to musí vyjít. Přinesl jsem jim fotky a nevzali mě. Zpětně jsem se dozvěděl, že to místo dostal někdo po známosti, což mě hodně naštvalo. Zařekl jsem se, že jim to nedaruji. Rozjel jsem se tak, že od ČTK sport nikdo nechtěl, protože jsem jim fotky dodával já. Fotil jsem pro ně konkrétní věci, co chtěli. Nahrnul jsem si k sobě Právo, Blesk, Šíp, Aha a další. Byla to dřina, ale vyplatilo se to. Jinak to nešlo. Ničeho nelituji.

Pomohli vám nějací lidé?

Bylo jich víc! Pomohl mně každý, kdo mi dal šanci pro něj fotit. Třeba Dobrý den s Kurýrem, kde jsem začínal, ale třeba i kamarádka z Uherského Hradiště, která při mně stála, když se nedařilo. Podporovala mě a ostatně mě podporuje dodnes. Nebojím se ničeho, jdu do všeho po hlavě. Jedu třeba fotit do neznámého prostředí svatbu. Stres má dnes ale samozřejmě každý.

Máte ještě z některých zakázek respekt? Co jste pociťoval, když jste jel třeba v létě na mistrovství světa v atletice do Berlína?

Strach nemám, ale respekt člověk mít musí. Strach může mít člověk někde v Afghánistánu. Pokud se pokazí fotka, tak ji můžu vzít od agentury. Pokud to člověk nezkusí a neriskne, nemá nic. Když jsem fotil Bolta, zkusil jsem něco navíc. Bolt se zastavil před deseti fotografy z celého světa a byl jsem mezi nimi i já. Vsadil jsem vše na to, že buď ho vyfotím nebo nebudu mít nic. Vyšlo to a byla to přesně ta fotka, co v redakci chtěli. Bylo to velké štěstí. Nelze popsat atmosféru na stadionu, když na startérova slova „Připravte se!“ ztichne pětasedmdesát tisíc lidí a pak stadion zabouří. To je důvod, proč dělat právě sport. V každém zápase je radost a smutek.

Co bylo při cestě mezi profesionální fotografy nejtěžší?

Nezůstat na stejné úrovni a svou laťku posunovat stále výš. Hlavně si nic nemyslet. Když jsem poprvé přijel do Brna, tak mně tam jeden fotograf, kterého jsem viděl poprvé v životě, řekl: „Ty jezdíš do mého regionu?“ „Jak tvého regionu? Vždyť tady není nikde napsáno: Tady je Krakonošovo! Řekli mně: „Jeď vyfotit fotbal do Brna, tak jsem jel,“ odpověděl jsem mu. Každá mince má dvě strany. Vždy se najdou lidé, kteří vám to přejí a ti, kdo vám nepřejí. Člověk se musí odrazit od skupiny, která mně to nepřeje a ukázat jim, že na to mám.

Bylo vaším snem dostat se do nějakého velkého deníku, když jste začínal fotit v regionálních novinách?

Pokud chce člověk fotit na profesionální úrovni, čte příběhy fotoreportérů, jak vypadá jejich život, jak to vypadá na velkých světových akcích, tak je jasné, že nikdy nezůstane v Hradišti. Pokud chci fotit sport, musím bydlet minimálně v Praze a nesmím se bát. Možnosti v regionu jsou omezené. Získat akreditaci na reprezentaci nebylo tehdy úplně snadné, i když se mně to podařilo. Dnes je skoro automatické a samozřejmé, že tu akreditaci mám jistou. Díky Blesku jsem se za rok dostal do Severního Irska, Polska, Litvy, Slovinska, Chorvatska, Německa, na mistrovství světa v Liberci, do Berlína i na Slovensko… Nezbývá než fandit, že naši fotbalisté uhrají ještě poslední čtyři zápasy a poletím na jaře do Jihoafrické republiky.

Je vám čtyřiadvacet a už se vám podařilo fotit Madonnu, prezidenta Obamu i mistrovství světa v atletice. Jaký je váš profesní tajný sen, co byste chtěl jednou fotit?

Určitě chci zůstat u sportu.

Já vím, myslela jsem ale nějakou konkrétní akci.

Určitě olympiádu! Je to nejnáročnější akce, kde se téměř nespí. Člověk jde spát v jednu a ve čtyři už zase vstává na vlak, protože se musí přesouvat stovky kilometrů. Takhle je zapotřebí fungovat tři týdny. Je to šíleně vyčerpávající, ale stojí to za to. Je tam plno emocí. Chtěl bych se dostat do Londýna v roce 2012. Budu se snažit, aby mi tam Blesk umožnil letět, protože na takové akce se nelétá. Fotky se berou od agentur. Snažím se ale prosadit kvalitou svých prací. Je ovšem pravda, že každý fotograf je tak dobrý, jako jeho poslední fotka. Špičkoví fotografové jsou ti, kdo mají vysoký standard a dělají stabilně výborné fotky. Je pravda, že jsou výborní fotografové, ale nemají publikované fotky, takže se o nich neví.

Je těžké dostat se dnes ve vašem oboru mezi špičku?

Nic není zadarmo. Mně to trvalo čtyři roky.

Dnes fotí téměř každý, co musí mít ty top fotky?

Žijeme dobu, kdy jsou digitály velmi kvalitní i dostupné. Dřív každý koupil kinofilm, kterého si vážil, snažil se vyfotit jednou a dobře. Dnes má každý jednu ruku v kapse a druhou fotí. Ještě jednou, ještě jednou, ještě jednou… Jeden záběr stokrát a nakonec se k té fotce ani nevrátí, protože není ani jedna kvalitní. Na druhé straně jsou lidé, kteří něco vyfotí a mají fotku dobrou už ve foťáku. A pak jsou jiní, kteří něco vyfotí a potom tráví hodiny ve photoshopu a upraví vše graficky a chlubí se. Špičkoví jsou tedy ti, kdo fotky nemusí upravovat a mají je dobré už ve foťáku.

Já jsem ale myslela, co musí mít fotka, aby byla označena za špičkovou?

Neopakovatelnou atmosféru zachyceného momentu, kdy jsou na ní vidět emoce. Například radující se skupina soupeře a v pozadí smutný hráč z prohry. Nebo třeba při hromadné havárii zmačkaných aut dva lidi pod dekou, kteří se diví, že přežili.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Přál bych si, kdybych věděl den dopředu, co bude. Ráno se probudím a nikdy nevím, co bude. Pokud vím, že mám fotit až večer, tak se snažím pospat. Pokud mně ale zavolají o půlnoci, tak jedu. Foťák mám stále připravený a obléct se mi trvá pár minut. V Hluku jsem udělal jednou rekord, když jsem byl za tři minuty po probuzení u požáru. O tom to je. Fotoreportér musí být připravený. Může jít fotit na pražský Hrad v obleku pana prezidenta a za dvě hodiny do půl metru sněhu jako tomu bylo letos v zimě v Liberci. Správné oblečení je pro reportéra velmi náročné. Může dvě hodiny sedět na fotbale v dešti a za hodinu pak fotit nějakou missku v ateliéru. Jeden den fotoreportéra je prostě velmi pestrý.

Vozíte si s sebou v autě věci na převlečení?

Určitě. Nic nepodcením. V deset hodin mohu promoknout a nestihnout si pak odskočit se někam převléct. Musí se myslet hodně dopředu a počítat se vším. Může se stát, že někde spadne letadlo a za deset minut mně zavolají, že někam za půl hodiny odlétám. Třeba mi přišla SMS, že umřel Jackson a že se ráno bude jednat, jestli poletím do Los Angeles. Počítej s tím. Nakonec tam letěl někdo jiný. Plánovat je pro mne problém. Samozřejmě, že jsou akce, o nichž člověk ví půl roku dopředu. Jako třeba návštěva papeže nebo Obamy. Ve finále se ale stejně vše ladí pár dnů předem. Je spousta lidí třeba z kanceláře prezidenta republiky, s nimiž bych si rád zašel někam posedět. Ve čtyři hodiny si myslím, že to vyjde, ale o půl páté se zraní fotbalista, jedete za ním a všechno je jinak.

Jak dlouho jste neměl volný víkend?

Řekl bych tak čtyři roky. Každý víkend mám něco. Fotbal se hraje o víkendech. Někdy za víkend stihnu pět zápasů. Za tu dobu, co jsem v Blesku, jsem stoprocentně neměl dva volné víkendy za sebou už čtyři roky. Když jsem byl na volné noze, bál jsem se někomu říct ne, protože by mně znovu nemuseli zavolat.

Žijete docela šíleným tempem. Jak dlouho myslíte, že to můžete vydržet?

Dokud mne to bude bavit, což si myslím, že bude pořád. Já si ale odpočinu, když jdu bruslit. Dostanu se ovšem strašně málo, tak jednou za čtrnáct dnů. Jezdím tam hodinu naplno, sprintuji, kličkuji mezi ostatními, třeba i do protisměru, užívám si to, sportovně se vyžiji a jsem čerstvý. Nebo jdu fotit něco jiného než sport. Třeba nějakou maminku s dítětem nebo modelku. Je veselo a já si u toho odpočinu, protože to není stresové jako fotbal, který je večer a každou minutu musím posílat fotku a zvládnout ji rychle popsat. Když jdu fotit anketu, tak je to taky v pohodě. Toto je pro mne odpočinek.

Téměř pořád mluvíte o tom, jak pracujete. Máte vůbec čas na soukromý život. Třeba na přítelkyni?

Jsem nezadaný.

Nebyl by na to čas?

Skoro se toho bojím. Kdo by toleroval, že jsem všechny víkendy pryč? Samozřejmě, že tím, že jsem v Praze sám, tak si ten čas ani nevyhledávám. Jakmile mám čas, hledám, co bych fotil a vymýšlím své vysněné fotky.

Jaké?

Teď jsem blízko fotce, o které už dlouho sním. Chtěl bych udělat fotku z hokejové brány. Je to strašně technicky náročné. Dát foťák do brány tak, aby ho nerozbil puk. V NHL mají externí blesky. Odpalují vše na dálku, je to jiná kresba, ostrost, stín. Jednu polovinu si nasvítí víc a druhou méně a fotí ze strany, která je nasvícená víc. Hráč pak má na jedné straně stín a je to i hra siluet. Přestože mám firemní techniku, moje peníze jdou do doplňků, které jsou navíc. Desetitisíce jsem dal za vysílačky a teď dělám vše pro to, abych měl foťák v hokejové bráně. Samozřejmě, že budu mít strach, aby se nerozbil. Největší problém je, jak to technicky vymyslet a udělat. Krabička bude vlastně takové akvárium, do něhož dám foťák. Bude vyrobená ze stejného materiálu jako mantinel, který vydrží náraz puku. Teď prý existuje nějaký nový druh, který nezanechává škrábance. Jsou servery amerických fotografů, kde je na toto téma obrovská diskuse. Tady v republice má občas něco navíc a nechce to prozradit. Kdežto v Americe to má každý, takže se o tom veřejně baví a dávali mi nějaké tipy. Sklo musí být uvnitř obalené černou výplní, aby se postranní skla neodrážela v tom předním.

Stále se tedy učíte….

Určitě. Pořád je důležité vymýšlet něco nového, což je v dnešní době docela problém.

Domluvíte se anglicky?

Co potřebuji ohledně akreditace, tak to jde.

Kolik je vašim rodičům let?

Táta slavil padesát a maminku to čeká příští rok.

Pokud dobře počítám, tak jste se jim narodil zhruba ve vašem věku. Dovedete si představit, že byste se teď oženil?

Ano. Docela rád bych už měl rodinné zázemí. To je ta nejsmutnější část našeho povolání, když je člověk někde v zahraničí, balí se a přichází taková smutná část, kdy ví, že se vrací do prázdného bytu. Kdyby na mne někdo čekal, byl bych raději.

Myslíte, že by takové soužití některá žena tolerovala?

Buď to může tolerovat nebo může na určité akce jezdit se mnou. Jsou kolegové redaktoři, kameramani, které doprovázejí jejich přítelkyně. Hlavně by musela mít zájem o sport. Sport je neuvěřitelně plný zážitků. Člověk musí být připravený na vše. Nelze si říct, že mám krásnou fotku radosti hráčů. Za deset minut mohou dostat dva góly a prohrávají a já si řeknu: „Ale já nemám jejich smutek! Sport je nejkrásnější v tom, že během minuty se může všechno změnit.Můžu si myslet, že už mám hotovo, ale nakonec je vše jinak.

Co byste doporučil mladým lidem, kteří by se chtěli stát profesionálními fotografy?

Nebát se. Jít do manuálního nastavení a zkoušet i různé techniky. Nefotit celý život na automat. Lituji, že jsem se bál naučit pořádně bruslit. Bál jsem se, že spadnu. Kdybych se nebál, mohl jsem hrát profesionálně hokej a ne ho fotit z tribuny. Teď zase znám hráče osobně. Pokud bych hrál za Uherský Ostroh, tak bych se s nimi neznal.

Co vám focení dává?

Tahle práce je úžasná. Kdo může říct, že byl pár metrů od Obamy, Madonny či jakékoliv jiné top celebrity? Kdo byl u pana Gotta doma? Věci, které jsou pro mne na denním pořádku, jsou pro většinu lidí nereálné. Někdo uvidí pana Gotta a musí si ho vyfotit. Já vím, že mám v archivu jeho fotek desítky, stovky a už si ho nepotřebuji fotit. Pro ně je to mimořádný zážitek a pro mne je to na denním pořádku. Někdo řekne, že byl ten a ten v televizi a já jsem s ním třeba trávil celý den nebo odpoledne. Ta práce nabízí neuvěřitelné možnosti. Viděl jsem z dvaceti metrů stíhačky nad oblaky. Kdo může vidět stíhačky takto ve vzduchu? Mám možnost jet fotit do Afghánistánu. Vlastně mohu jet kamkoliv na světě.

Láká vás fotit válečné konflikty?

Nemusím být zrovna v první linii. Určitě mě láká tamní život. Napadlo mne, prožít v Afghánistánu třeba měsíc. Najít si tam dvě rodiny a zdokumentovat jejich životy. Na jedné straně třeba svatbu a do protikladu dát druhou rodinu, která zase nějak trpí a srovnat tyto dva světy.

Jste sportovec tělem i duší. Co vám sport dal do života a konkrétně i pro práci, kterou děláte?

Člověk nemůže fotit sport, pokud ho nezná. Pokud nezná pravidla, nikdy ho nevyfotí dobře. Musí vědět, jak hokejista či fotbalista myslí, co bude následovat a dopředu předvídat. Třeba to, že se bude radovat u střídačky nebo se svými fanoušky.

Já jsem spíš myslela, jestli vám sport nedal nějaké konkrétní povahové vlastnosti.

Strašně nerad prohrávám, jak v životě, tak ve sportu. Jeden zápas nevyjde, tak zítra to musím dohnat, musím víc trénovat. Musím se podívat, kde dělám chyby, nebát se řešit to a vydržet. Focení je strašně vyčerpávající. K tomu je třeba přičíst cestování. Člověk fyzicky odchází. Znám jednu třicetiletou fotografku, která poté, co přešla do novin ze soukromého sektoru, zkolabovala. Celý den fotila a po nocích ještě retušovala. Ptala se, jak to zvládám, když ještě tak moc cestuji. Tvrdím, že je to o zvyku. Vím, co mne čeká. Když mám chvíli na oběd, tak si ho dám, nebo si dám raději rychlé občerstvení a mohu deset minut třeba odpočívat. Pokud mám chvilku volna, vím, že se nepůjdu opalovat na sluníčko, protože to strašně vyčerpává a bere síly. Vím, jak se šetřit. V Berlíně byl člověk třeba deset hodin na slunku. Tekly z nás litry potu. Rád bych chodil běhat, ale když jdu tři patra po schodech a nesu třicet kilogramů techniky na zádech, tak ty schody jdu opravdu jen ze setrvačnosti. Kolikrát je člověk šíleně unavený. Pak se mu ale podaří super fotka a už neřeší, jestli ho bolí nohy. Člověk musí vydržet podmínky, které mají všichni stejné.

Práci dáváte všechno…

Obětoval jsem tomu veškerý volný čas. Od osmnácti let až doposud. Vlastně nemám žádný soukromý život. Možná si za dva roky řeknu, že to byla chyba, ale teď si říkám, že ne. Třeba někoho potkám při práci. Nikdo netuší a neví, kde někoho potká. Pracuji dál. Dávám tomu všechno. Nikdy jsem nikomu neřekl, že něco nevyfotím. Svých kolegů si cením. Není tam nikdo, kdo by se flákal, dal bych za všechny fotografy ruku do ohně. Paparazzi jsou super, je s nimi zábava. Je to jejich práce. Lidé neznají druhou stranu, jak to funguje. Lidé nadávají na Blesk a velice podrobně ví, co tam je. Celý národ zajímá bulvár

Nechybělo vám někdy vzdělání?

Já jsem už na učňáku tvrdil, že nerozhoduje vzdělání. Podle mne rozhoduje kvalita fotek. Žádný papír nikomu prostě ukázat nemohu. Pokud se vám ale líbí mé fotky, dejte mně šanci. Podle fotky člověk nepozná, jaké máte vzdělání. V tomto oboru je důležitá ukázka prací. To rozhoduje. 

LENKA FOJTÍKOVÁ

Mám kotel práce a přitom jdu psát na blog.  Po stresu se svatbou mně v hlavě víří jediné: Návštěva papeže! Jsem akreditovaná do Brna a mým cílem je udělat nějaké fotky. Jsem z toho na nervy a přitom vím, že když je nebudu mít, tak svět nespadne... Já je ale chci mít v archivu a nikdo mně z hlavy nevytluče, že vlastně o nic nejde...

Kamarád Radek mně včera řekl: "Hlavně si to tam v Brně užij a zbytečně se nenervuj!" Vzhledem k tomu, že je novinář a takový podobný šílenec jako já, tak to byl z jeho strany dobrej fór... Jako radu to brát nemůžu. Když se v poslední době potkáváme na různých akcích, tak mně vždycky říká, jak už nevidí smysl v nějakém focení, že to nemá vypovídající hodnotu, že je nutné vše prožít, nadýchat se na místě oné atmosféry... Hromada řečí a pak skáče jako divý (jako já :-) a fotí  o dušu... Fotky pak už netřídí, ale zrovna jich pár stovek nasype bez výběru na "rajče"... Pak mu věřte, že fotit nemá smysl a cenu...

A tak poslední dny špekuluju jen nad tím, jak papeže vyfotit... Už mně z toho brní hlava... Jedno je jisté: Od návštěvníků bude pěkně daleko, takže by to chtělo objektiv 400, který já ovšem nemám... Mám jen dvoustovku... V hlavně se mně proto zrodil nápad, jak se ke vzácné návštěvě dostat co nejblíže... Co kdybych se poprvé v životě navlékla do lidového kroje a šla hlavu církve vítat s našimi obyvateli Slovácka? V rámci zpravodajského pátrání jsem zjistila, že jede autobus krojovaných ze Svatobořic-Mistřína, další z Milotic a také celý dětský foklorní souboru Kyjovánek... Všichni budou stát bokem od pódia u kotvy. A právě kolem kotvy a této skupinky krojovaných má Benedikt XVI. projíždět ve svém "papamobilu"... Napadlo mne, že by ho krojovaní a zvlášť roztomilé dětičky mohli natolik zaujmout, že by papamobil třeba zastavil, a kdyby při mně stálo celé nebe, tak by papež z auta vyšel a pozdravil je... Pak bych měla fotky, jako nikdo, protože v tom okamžiku by byl zády k celému sektoru s novináři... Navíc bych byla mezi krojovanými, kteří by se mnou určitě neválčili o tu nejlepší pozici k focení...

Takové jsou moje představy. Skutečnost ovšem může být úplně jiná a já nemusím udělat žádnou fotku a trápit se zbytečně několik hodin v tom šíleném oblečení... Všechno je to hodně o štěstí... Nicméně jsem si dnes od starostky Blatničky Jarmily Hruškové, mé dlouholeté kamarádky, slavnostně domů dovezla kroj. Tvrdila, že je pracovní, takže to nebude žádná hrůza obléct se do něj. Po návratu domů jsem se proto do něj hned pokusila nasoukat. Přátelé, byla to hrůza!!!!! Nejdřív jsem si oblékla jednu součást oděvu, abych zjistila, že musím začít s jinou. Poté jsem dospěla k názoru, že musím začít ještě jinak.... Když jsem se do něj jakž-takž dostala, tak jsem v několika okamžicích nevěděla, co s určitými šňůrami a mašlemi - jak je zavázat a omotat okolo svého těla.

Už dříve jsem se setkala s názorem, že kroj sluší každé, že se v něm schovají mnohé kilogramy, a že i ty tlusté ženy v kroji vypadají dobře. U mne tato teorie neplatila. Když jsem se postavila před zrcadlo, připadala jsem si, že mám minimálně o dvacet kilogramů víc. Vypadala jsem tak trochu jako tank... Navíc jsem se v té hrůze (pardón!!! v národním oděvu!!!!) cítila šíleně nepohodlně. Kdo mě zná, tak moc dobře ví, že mým stejnokrojem jsou tenisky různých značek, sportovní kalhoty, trika, košile a bundy. V kroji jsem byla už po pár minutách nervózní, protože ty sukně nemají kapsy, do kterých bych vrazila ruce!!!!

Po zkoušce jsem si vše znechuceně vysvlékla a vážně přemítala o tom, jestli to byl dobrý nápad jít v národním kroji... Jestli mně za to ona touha po originální fotce stojí... Zítra mám ještě válečnou poradu ve Škole lidových tradic v Blatničce, kde mne do kroje nastrojí žena na slovo vzatá - Jana Smutná. Ukáže mně, nač je která šňůra a jak se váží mašle kolem pasu.. Také mně uváže šátek na hlavu a prý pokusí vymyslet něco, abych měla oblečení co nejjednodušší... Mamíííí!!!! Pomóóóc!!!! Co mám dělat???? No mamku o pomoc tentokrát moc volat nemusím... Když se dozvěděla onu novinku, že zřejmě půjdu v kroji, tak byla štěstím bez sebe... Dlouhé roky mně totiž hučí do hlavy, abych se do "toho" nastrojila, že mně to bude určitě slušet... No nevím... Tentokrát se asi plete, i když znáte to... Matka má "vždycky" pravdu... Ale co ta fotka??? Pokud bych si lebedila ve své černé bundě a džínách v novinářskéh sektoru, kde bych možná slízla nějaký ten šťouchanec v boji o co nejlepší pozici, ale byla celá v pohodě a u dětiček se pak zastavil papež, aby je pozdravil, asi by mne trefil šlak, kdybych mezi nimi nebyla... A tak nevím... Rozhodne zítřejší zkouška a pak sobota, kdy se půjdu s několikahodinovým předstihem kouknout na místo činu... Teprve poté se definitivně rozhodnu, jestli se v neděli nad ránem budu soukat na parkovišti několik kilometrů od letiště do oděvu, v němž běžně chodívali naši předkové...

Kdo jste věřící a umíte se modlit, tak se prosím modlete, aby byla má volba správná a já udělala aspoň jednu super fotku... Když jich bude víc, tak se zlobit ale nebudu!!!!

Všechny zdraví Lenka

Divíte se, že jsem se tak dlouho neozvala? Nedivte se... Mám za sebou svatbu syna, kterou jsem prakticky celou organizovala sama. Do toho jsem zastupovala šéfredaktora, protože má dovolenou a kromě toho také psala, jelikož nám v redakcí tím pádem chyběl jeden člověk.

Kdysi jsem od jakéhosi psychologa četla, že úmrtí blízkého člověka a rozvod patří k nejstresovějším událostem v životě lidí. Já bych na třetí místo zařadila svatbu. Ne vlastní, ale z pohledu rodiče, jehož úkolem je vše připravit tak, aby vše klaplo, nic nechybělo a všichni byli spokojení. Zažila jsem hodně stresů, ale svatba mnohé překonala.

Krabičky

Zajistit lokál, objednat zákusky a koláčky nebyl samozřejmě žádný problém. Komplikaci jsem viděla v tom, kolik čeho objednat, aby bylo dobrot dost. Informace od lidí, kteří už měli tuto super akci za sebou, se hodně lišily... Někdo řekl, že mám počítat pět zákusků na osobu a další deset... Paní v cukrárně mě zase upozornila, že je rozhodující, kolik toho budeme rozdávat a jak moc budeme plnit krabičky. Udělala jsem si tedy seznam, komu všemu musím dát výslužku. Přestože mělo být na svatbě z naší strany šestnáct hostů včetně ženicha, krabiček jsem musela připravit dvacet. Nakonec jich bylo ještě o pár víc. Z obavy, aby bylo zákusků dost, jsem se rozhodla raději něco upéct i doma. Po volných chvílích (nevím, kde jsem je vzala), jsem pekla jako divá. Podařilo se mně zaplnit až po okraj krabici od kuřat a ještě jednu menší. Zpětně musím pochválit svou prozíravost, protože kdybych tak neučinila, určitě by mně zákusky chyběly. Další výborné řezy a ořechové šátečky dovezla v den svatby babička.

Wellness

Ve čtvrtek, kdy měl domů přijet ženich (syn Honza), zavolal, že přijede i nevěsta. Málem mne trefil šlak. Hlavou mně letěly myšlenky, že se kromě řešení asi milionu věcí budu ještě muset starat o nevěstu... Syn mne ale ujistil, že mně Katka (nevěsta), se vším pomůže. Nakonec jsem byla ráda, že přijela. Brzy ráno jsme vyjely do terénu. Nejdříve nabraly směr Hodonín, kde jsme vyzvedly zákusky, koupily tenké párečky, které jsou údajně nejlepší v masně na náměstí a při zpáteční cestě do Blatnice jsme se ještě zastavily ve Tvarožné Lhotě pro několik krabic koláčků. Přestože jsme hodně kmitaly, domů jsme s plným autem dorazily po desáté. To už jsme měly v kuchyni všude rozložené ony "kouzelné" krabičky s nápisy, pro koho jsou. Honem je naplnit a začít s rozvozem. Co jsem rozvážela po Blatnici, Katka stříhala břečťan na výzdobu kostela. Pak jsme naložily do auta víno, krabice s cukrovím a koláčky do restaurace, kde měla být veselice. Ještě předtím jsme ale zamířily do Ostrožské Lhoty pro dort. Tam jsem si naplno uvědomila, jak je super, že Katka přijela. Dort se totiž musel převážet na klíně. Sama bych zřejmě transport nezvládla. Když jsme před dvanáctou vyjížděly ze Lhoty směr Radějov, kde už náš příjezd v restauraci Roseta očekávali, Katka začala v autě meditovat nad tím, jak kdesi na internetu četla, že nevěsta by si měla den před svatbou zajít na masáž, do wellness a relaxovat... Na to ale taky přišlo! Jakmile jsem se vrátily domů, vrhla jsem se na úpravu předzahrádky, kterou bylo zapotřebí okopat a prostříhat keře, když jsme měli tu svatbu, tak aby nás sousedi nepomluvili... Katka nejdřív jela na Antonínek s neteří nazdobit kostel a poté jsem jí vrazila do ruky koště a lopatu, že to bude ta naše masáž, kdy si promasírujeme pěkně svaly. Když jsme s prací končily, Káťa si jen tak mezi řečí povzdechla, že už je docela unavená. Tak jsem se jí zeptala, co mám dělat já, když je mně skoro o pětadvacet let víc???...

Slzy

A to jsem věděla, že ten den ještě musím udělat pomazánku na chlebíčky, protože v mé režii byla i snídaně. Večer, kdy už Katka odfrčela s rodiči směr Valašsko, jsem pro změnu s Honzou chystala v sále Domu sv. rodiny stoly a vlastně celou místnost na vzpomínanou snídani. Do ledničky bylo třeba navozit zákusky, koláčky, vzpomínané párky, ale třeba také hořtici, křen a kečup. Zapomenout jsem nesměla ani na různé druhy kávy a čaje... Když jsem asi v devět hodin večer vytírala zem a schody, tak jsem brečela únavou. Slzy mně ostatně po tváři tekly celý týden. Stačilo si vzpomenout na skutečnost, že vše leží jen na mně, že mého muže ani ve snu nenapadlo se zeptat, jestli něco nepotřebuji pomoct anebo jestli mně čistě náhodou, když jsem samoživitelka, nechybějí třeba peníze na potřebné nákupy... Ne, nesměla jsem na tu všechnu tíhu myslet, protože pak bych fakt řvala na plný pecky.... 

Bojová hra

A ještě jedna perlička se v onen pátek před svatbou stala... Ve čtvrtek totiž farář zavolal Honzovi, jestli má vyřízené všechny potřebné náležitosti na matrice obecního úřadu. Ten se ovšem nestačil divit, protože ho nikdo neupozornil, že by měl něco vyřizovat na matrice, když svatba měla být v kostele... A tak jsme hned ráno naklusali všichni tři (já, ženich, nevěsta) do obecního úřadu. Tam jsme se ovšem dozvěděli, že k tomu aby mohli být oddáni, potřebuje matrikářka rodné listy snoubenců. Bez nich žádný obřad nebude... Hrůzou se mně zatmělo před očima. Nevěsta měla rodný list kdesi u rodičů na Vsetínsku a Honza v Brně... Když to všechno zkrátím, tak ze Vsetína poslali ofocený list mailem  a Honza musel s otcem absolvovat náročné kolečko. Hned ráno sedli do auta a nejdříve zamířili do Olomouce, kde si měl v půjčovně vyzvednout oblek. Potom pokračovali do Brna. Naštěstí potřebný doklad našel, i když mají mladí doma všechno po krabicích, protože se týden před svatbou stěhovali do nového "bejváku". Celé mně to připadalo jako bojová hra: Chceš se oženit? Nejdřív ale musíš splnit úkol!!!

Finish

Úkol se podařilo zvládnout, a tak jsme s nadějí vyhlíželi k sobotě. Já stále ještě i s hrůzou, jak všechno dopadne. Hned ráno v sedm byla dole v kostele mše, protože je nevěsta z jiné církve, takže měl být jen svatební obřad. Bylo mně jasné, že musíme od rána kmitat, abychom vše stíhali. Když jsem čtvrt hodiny před sedmou už stála před barákem a čekala na syny, abychom odfrčeli do kostela, tak jsem měla málem srdeční zástavu. Ve dveřích našeho domu se totiž ve spoďárech objevil sedmnáctiletý syn Filip a volal na mne: "Mě se chce srát (omlouvám se slabším povahám...)!" Tak jsem mu nervózně řekla: "Tak běž na záchod!!!!" "No ale tam sedí Honza!", odtušil... Nechápala jsem, jaké situace musím řešit... Ač je to k nevíře, nakonec jsme ten kostel stihli včas a Filip už byl dokonce v obleku... 

Po mši jsme  letěli rovnou do sálu, kde byla plánovaná snídaně. Ještě předtím jsme museli ovšem nakoupit osmdesát rohlíků a pár pecnů chleba, aby bylo dost pečiva k párkům a klobáskům. Filda mezitím zaskočil zase pro šunku a ještě jednu hořtici. Pak jsem rychlostí blesku nachystala na talířky koláčky, zákusky a začala dělat chlebíčky. Hoši roznesli na stoly pití a mezitím už přijely věrné kámošky Jana a Katka, které v kuchyni i obsluze převzaly organizační otěže a já jsem se mohla letět s ženichem převléknout. Nejdřív jsem se oblékla já a pak upravovala jeho a zase honem zpátky na snídani, kam už přijeli první hosté. Kuchařky naštěstí fungovaly jako profesionálky. Přijížděli další lidé, které bylo třeba vítat. A už mne zase kdosi volal, že dorazila nevěsta, která chce, abych jí pomohla obléct šaty. Tak zase autem hrrr... domů - obléct nevěstu, udělat pár fotek a zase hrrr... na snídani... Za chvilku zase s ženichem zpátky pro nevěstu, udělat pár fotek a hrrr na kopec, kde se slavila svatba.

Emoce

Přes všechne blázinec to nakonec byla krásná svatba... Schola fantasticky hrála, zpívala a ve vzduchu viselo něco nádherného, těžce definovatelného... Možná by se dalo říct, že se tam dotýkalo nebe země... A dotýkalo se tak silně, že emoce ve vzduchu doslova visely. Každého dojalo něco jiného. Je ale fakt, že mnohé oko nezůstalo suché.

Naštěstí jsem fotografovala, takže jsem se tak úplně neodbourala, i když jsem byla v jednom okamžiku hodně hotová. A nejsilnější moment? Pro každého asi jiný. Pro mne a některé zasvěcené lidi to byla chvíle, kdy se mezi posledními ke gratulaci novomanželům dostal otec ženicha. Zaslechla jsem jen: "Honzo, všechno už tu bylo řečeno, přeji ti proto jen, abys zůstal svůj." Pak se objali a v ten okamžik se zastavil asi čas. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale možná byli v objetí pět či deset minut. Připadalo mně to jako věčnost. I když bylo ticho, tak to objetí mluvilo za všechno. Pochopit ho mohl jen ten, kdo zná bolesti, jimiž naše rodina za ty roky prošla... Kdo to všechno ví a byl svědkem onoho objetí, tak se neudržel a brečel. To snad ani jinak nešlo... Udělala jsem jednu fotku než praskla ona citová obruč mého muže a byla to síla, na kterou se nezapomíná. Za těch čtyřiadvacet let co ho znám, jsem ho jen jednou v životě  viděla plakat. Tehdy mu umřela mamka a jemu se po tváři koulela jedna slza. Teď jich ale byly potoky... A ty potoky tekly i z jiných očí...

Jak už to na svatbách bývá, následovalo "povinné" fotografování  nezáživných skupinek a potom oběd a zase fotografování tentokrát ženicha a nevěsty v exteriérech. Kdo to všechno fotil? No samozřejmě, že já a taky syn Filip. Filmový dokument dělal otec ženicha, a tak jsme se celá rodina na svatbě našeho Honzíka vůbec nenudili.

Potom se už jen hodovalo a tančilo. Přes všechny moje obavy a hrůzy nakonec vše dobře dopadlo. O půlnoci jsem ženicha s nevěstou odvezla do jednoho hotelu v Uherském Hradišti, abych se kolem půl druhé dostala domů. Začala jsem kopírovat fotky a končila u počítače o půl čtvrté. Mezitím jsem dostala šílený hlad, protože jsem na svatbě z těch všech nervů téměř nejedla. A tak jsem si pak nad ránem doma ukrojila kus chleba se salámem...  O půl deváté jsem se už zase vzbudila a to už volali mladí, jestli bych pro ně nezajela, že musí do jedné hodiny vyklidit pokoj. Jo! Ještě na něco jsem zapomněla. Kromě toho všeho jsem o svatebním dnu také četla čtení v kostele a měla přípitek na hostině....

Když jsem pak vše zpětně rekapitulovala, tak jsem si říkala, že jsem byla taková multifunkční svatební matka... Dnes, kdy píšu tyto řádky, už mám vše šťastně za sebou a mladí zase celý život před sebou... Doufám, že až se bude ženit mladší syn, bude vše v režii rodiny nevěsty a já si budu moct celý krásný den užívat jen jako host, který se bude pouze podílet na úhradě potřebných nákladů....

Všechny už zase z pracovního procesu zdraví Lenka

P.s. A kdyby byl někdo moc zvědavej, tak tady může nakouknout na pár fotek ze svatby Katky a Johnyho - jsou to hned ty první.... www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/svatebni-fotografie/

Nedávno jsem byla v Brně a zastavila se na benzínce. Chtěla jsem si dát kafe a vyluxovat auto. Měla jsem ve městě domluvenou schůzku, ale jak je u mne zvykem, dojela jsem se značným předstihem, proto jsem si po cestě dala pauzu. A proč to všechno vlastně píši? Na oné benzince mně zatrnulo. Bylo tam takové malé bistro a venku stůl, u kterého seděli samí tmaví muži. Když jsem kolem nich prošla, tak na mne zírali, jakobych spadla z jiné planety. Necítila jsem se vůbec dobře. Hned mně naskočily podobné situace z Tunisu či Turecka. Oni muži pocházeli určitě z některé z těchto destinací. Snad jen kromě částečně české obsluhy nebyl v tom okamžiku Čech či Moravák široko daleko nikde. Zatrnulo mně a sama sebe jsem se v duchu ptala, jak bude naše země vypadat za dvacet, třicet, čtyřicet let? Podobně sedících mužů bude určitě po celé republice jako máku, protože na rozdíl od našich rodin, v nichž je průměr necelé dvě děti, se jich u našich nových spoluobčanů rodí klidně osm a více. Jen aby nezasedli také v parlamentu a nezačali schvalovat zákony své kultury, která je tak odlišná od té naší... Staneme se pak cizinci ve své vlastní zemi?

V posledních dnech jsem slyšela hned dvě zamyšlení na téma lásky. Obě byla od kněží. Jeden nad láskou přemýšlel při svatebním obřadu a druhý, misionář, při Děkovné pouti. Ten první řekl, že se lidé občas milované osoby ptají: "Miluješ mě? Ano? A jak moc?" Na to ale nelze odpovědět, protože na měření lásky prostě ještě nikdo žádný metr nevymyslel. A tak onen kněz řekl, že se míra lásky pozná podle oběti. Co jsme pro druhého člověka ochotni obětovat?

Zpětně se mně vybavilo jedno manželství. Brali se mladí a z lásky. Jak ale roky plynuly, tak žena dotyčnému začala zahýbat. Nevím proč. Nikdy jsem se jí na to nezeptala. Zřejmě by mně stejně neodpověděla a možná by jen zatloukala, zatloukala a zatloukala, jak doporučuje jeden nejmenovaný psychiatr. A bylo by to pro nás obě trapné, protože bychom věděly, že lže... Snad se nudila, hledala únik ze sterotypu manželství. Jedno je ale jisté, vědělo to celé okolí. Až po letech jsem se dozvěděla, že to věděl i její manžel. Mimochodem krásnej a hodnej chlap. Stále nechápu, proč si potvory berou hodné chlapy... Ona žena byla do milence tak zamilovaná, že chtěla od svého muže odejít. Nakonec ale neodešla. Po nějakém roce lehkomyslného života dostala rakovinu a šlo to s ní rychle z kopce. Co myslíte, že udělal její manžel? Možná byste to neuhodli, ale staral se o ni, jak nejlépe dovedl. V konečném stadiu ji nosil na rukou. Přes den vydělával za volantem auta a v noci byl na stráži u své ženy. V konečném stadiu měla mimo jiné také metastázy v mozku, takže občas trpěla epileptickými záchvaty. Onen muž se po její smrti svěřil, že to byly scény jako z hororu.

Když ve čtyřiceti letech zemřela, měl její manžel o dvacet kilo míň a ještě půl roku poté nemohl v noci spávat, protože si odvykl. Stál u okna, koukal do noci a kouřil jednu cigaretu za druhou. To byla skutečná oběť lásky a myslím, jsem o tom přesvědčená, že své ženě projevil tu největší lásku, a kdyby se dala láska měřit, zastavila by se ručička na těch nejvyšších hodnotách.

Misionář na pouti zase mluvil o tom, že láska se projevuje v dávání. Kdo nedokáže něco dát, ten neví, co je to láska. Jsem ochotný-á dát druhému svůj volný čas, pohled, úsměv, pohlazení, objetí, pomoc...?

Všem vám přeji, abyste uměli druhým předávat lásku, jak jen je to možné... Lenka

Hned několik událostí posledních dnů mne přesvědčilo o tom, že na lidské řeči člověk nesmí dát. Dva týdny zpátky jsem chtěla udělat dobrý skutek, a tak jsem se vydala na návštěvu k jedné ženě, která už toho tady na tom světě hodně zažila. Jen málokdo má to štěstí, že se dožije tak požehnaného věku. 

Hned mezi dveřmi mne přivítala slovy: "Jéééé!!! Ty jsi čím dál tlustší!!!" Jakoby v tom okamžiku řekla: "Ty jsi tlustá, jako prase! Na tebe se nedá ani dívat!" Těmi pár slovy mě naprosto odčerpala veškerou energii a radost, kterou jsem v sobě ještě měla. Co si budeme povídat... Měla pravdu, ale ruku na srdce... Někdy není nic horšího než tvrdě vyřčená pravda... Pak už byla milá a povídala spoustu věcí, ale mně dokonale zkazila zbytek dne. Co zbytek dne! Já na tu její "lichotku" myslela ještě druhý den ráno! Vstávalo se mně proto těžce... Jela jsem za jedním známým do pečováku. Jezdím ho tam občas potěšit. Setkání bylo příjemné, jako ostatně vždycky. Když jsme se loučili, tak mně řekl, že nikdy netušil, že ho jednou bude navštěvovat taková krásná paní... Nešlo nevzpomenout, co jsem si o den dříve vyslechla od jeho vrstevnice.

Do třetice jsem v neděli na pouti potkala pana Bezděka. Zastavil mne a zcela vážně řekl: "Vy jste tak hodná... Vy máte dobré skutky zrovna napsané na čele." A myslel to fakt vážně. Nebojte! Hned vzápětí jsem dostala pořádnou pecku, abych si náhodou o sobě něco nemyslela. Pan farář chtěl, aby se udělala společná fotka všech krojovaných. Domluvili jsme se, kde je vyfotím. Jakmile se nějak živelně poskládali do jakéhosi útvaru, tak se tam nahrnula spousta lidí, kteří si chtěli v tom davu vyfotit svého Pepíčka, Mařenku, Toníčka.... Samozřejmě, že pak nešlo zabrat všechny krojované, protože se tam pletla spousta civilů. To byl také důvod, proč jsem všechny poprosila, aby ustoupili o dva metry dál a mohli jsme si krojované pěkně vyfotit. Ne každý ale byl ochotný o ty dva metry ustoupit. Vedle mne stojící pán mě po mé výzvě s naprostým odporem v hlase řekl: "Běžte do prdele! Vy už mě pěkně dlouho serete!" Žasla jsem... Pána jsem viděla poprvé v životě. A vidíte! On mne znal tak dobře, že mě poslal do oněch temných míst... Tož tak... To jsou mé zkušenosti se čtyřmi lidmi posledních dnů. Co z toho plyne? Nesmíme dát na to, co nám povídají druzí, protože bychom se z toho museli zbláznit... Jedno je jisté, jak říkávala naše babička: "Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem..."

Přeji vám krásné dny bez zbytečných srážek s blbci a zlými lidmi Lenka

Je vám na nic, přibrali jste nějaké kilo, máte deprese, všechno vidíte spíš v černých barvách, jste vyřízení z práce, dětí, manžela, manželky a šéf neskutečně prudí? Chce to relax! Sedněte na kolo a vyražte do přírody. Já to udělala zrovna dnes. Jela jsem přes Lúcký kopec, Louku, Velkou nad Veličkou a Javorník do Nové Lhoty. Měla jsem naplánované, že budu pokračovat po asfaltové silničce, na které jsem se vždy dostala jen pár metrů za ceduli obce. Tentokrát jsem chtěla prozkoumat, kam vlastně vede...

Co vám budu povídat... Byla to makačka... Vždyť jsem vyšlapala z necelých dvou set metrů do nadmořské výšky 683, takže mně to dalo pořádně zabrat.... Ale.. Jedno je jisté, když jsem si pak sedla na louce těsně pod Kubíkových vrchem a koukala na ten pohled pod sebou, tak jsem si připadala, jako bych snad ani nebyla v našem okrese. Klidně bych řekla, že jsem někde v Beskydech. Jako bych se ocitnula v jiném světě. Měla jsem dojem, že všechny starosti a problémy zůstaly tam někde dole. Jak jsem tak jela a šplhala se nahoru, jako bych postupně odhazovala všechnu zátěž života, kterou si vleču dole v údolí. Nahoře jsem pak byla od všeho oproštěná... Byl to krásný pocit, který bych vám všem přála zažít. Nemůžete ho ale zažít, pokud na Kubíkův vrch přifrčíte autem. Samozřejmě, že je to po úzké asfaltce možné, ale jen skrze šlapání, fyzickou námahu a dřinu můžete odhazovat ona břemena, která vás tíží. Za volantem auta, i když bude za několik milionů, se vám to nepodaří. A tak jsem si to tam nahoře užívala a vychutnávala...

Koukala jsem na ty krásné louky a přemýšlela o tom, že by na nich v zimě mohly být běžecké stopy. Vždyť sjezdovka se na svahu hned naproti už staví... A taky jsem si představovala, že by tam mohly vyrůst nějaké rodinné hotýlky, které by obyvatelům Nové Lhoty a širokého okolí daly práci... Mohly by se v nich prodávat sýry od oveček pasoucích se přes léto na loukách... Chtělo by to ovšem, aby lidé měli podnikavého ducha a také potřebný kapitál, bez něhož se do podnikání těžko někdo může pustit. Nakonec jsem ale konstatovala, že mé představy jsou sice pěkné, ale turistický ruch by zcela zrušil ono kouzlo nedotčeného koutku našeho okresu. Vždyť po cestě nahoru jsem téměř nikoho nepotkala. Snad jen čtyři turisty nad Novou Lhotou, kteří mašírovali po svých. Cyklistu ani jednoho... Byl to absolutní relax. Když jsem pak sjížděla zpět do údolí, tak to byla po Javorník pohoda. Od Velké ale už jezdilo jedno auto za druhým a v Louce provoz ještě zhoustnul. Vrátila jsem se prostě zpět do civilizace. Kousek té krásy, kterou jsem tam nahoře zažila, ale v mém srdci určitě zůstal... Věřím, že v něm vzpomínka na tento den bude dlouho a já si ji budu třeba vybavovat ve dnech šedivých a temných...

Všechny vás zdravím a přeji, abyste alespoň občas dokázali odhodit břemena, která vás tady dole v údolí tíží a vyrazili do hor, kde se na všechny problémy budete dívat z nadhledu a už se vám možná nebudou zdát tak příšerné a neřešitelné.... Lenka

Po letech jsem vyrazila koupit lístek na autobus do Prahy. Nechtěla jsem riskovat, že ráno bude plno. Na autobusovém nádraží ve Veselí nad Moravou mě ale čekalo překvapení. Budka s informacemi, kde bylo možné dlouhé roky zakoupit v předprodeji také lístky na potřebný dálkový spoj, byla zavřená.

Ve výloze nebyly ovšem žádné informace pro cestující. Nezbývalo nic jiného než zamířit naproti do ČD centra vlakového nádraží. TAm jsem se dozvěděla, že informace konkurenční ČSAD byly zrušené už v květnu a přestěhované do sídla ČSAD u benzínové pumpy jen pár kroků od železničního přejezdu. Pěšky je to dobrý kilometr a půl.

Nedovedu si představit, jak do Veselí přijede nějaká tetička z Nové Lhoty a musí pěšky valit až kamsi k Zarazicím. Naštěstí  jsem byla na kole, takže jsem na místo dorazila lehce. Na vlakáči mě ale upozornili, abych si švihla, protože předprodej zavírá ve 14 hodin!!!! Tak to byl další šok. Jak jsem tak šlapala do pedálů, meditovala jsem nad tím, co je to kurnik šopa za služby pro lidi!!! Jak někdo může předprodej a informace zavřít ve 14 hodin, kdy je většina lidí ještě v rachotě??? Samozřejmě, že jsem se na místě hned ptala po panu vedoucím. Paní za okýnkem mně ustrašeně řekla, že pan ředitel sedí v kanceláři naproti, tak jsem za ním rovnou zamířila.

Arogantní pan ředitel mně řekl, že informace o přeložení předprodeje ve výloze visely měsíc a půl, což bohatě stačí. Poté se mně snažil přesvědčit, že je to na novém místě mnohem lepší, protože je tam možnost lepšího parkování, což u nádraží nehrozilo... Nějaké námitky na přihlouplou pracovní dobu a skutečné služby pro zákazníky nebral vůbec v úvahu. Choval se jako arogantní nadutý borec, který je přece ředitelem, jehož musí všichni bezpodmínenčně poslouchat. Připadala jsem si jako v době hluboké totality, kdy přede mnou sedí vysoce postavený soudruh a dává najevo svou moc a svrchovanost. Jasně ukázal, že o nějaké cestující vůbec nestojí. Při odchodu za mnou ještě křiknul, že ty spoje do Prahy stejně možná zruší, protože nejsou nijak dotované... Opět jsem se přesvědčila, že u nás ještě zdaleka nefunguje pravý kapitalismus, boj o zákazníka, jehož se budou podnikatelé snažit získat co nejlepšími a nejkvalitnějšími službami. To tady skutečně zatím nehrozí...

Všechny zdravím a přeji, abyste potkávali lidi ochotné pomáhat a vyjít vstříc.... Lenka

Trička s nejrůznějšími nápisy, košile, šaty, saka, obleky, spoďáry - všechno oblečení nevalné kvality od vietnamských prodejců, ale také třeba langoše, nejrůznější druhy koření, kožené výrobky, zmrzlinu, kvašáky, míchané i ledové nápoje, párky, gyros, víno, pivo, rytířský turnaj, vystoupení Dády Patrasové, ohňovou show a spoustu další zábavy nabídla letošní Bzenecká pouť. Když jsem se přitom zeptala pár lidí, jestli vědí, proč je pouť právě tento víkend a ne někdy jindy, tak krčili rameny. Jedné mladé mamince jsem napovídala, jestli ví, kvůli jakému svatému se pouť slaví. A nic... "Nezkoušejte mě! Já to stejně nevím!," řekla... Mnozí z tisíců lidí na pouti ani netušili, že nebýt církevního svátku Nanebevzetí Panny Marie, tak se žádná pouť nekonala... Někdo řekne, aby už dali věřící pokoj, že je dnes jiná doba a víra i církev jsou zastaralé pojmy... Měli by si ale všichni uvědomit, že nebýt tohoto katolického svátku, tak na mnoha místech hodonínského okresu byli o víkendu o spoustu zábavy a atrakcí chudší...

Tak jsem se dokopala, abych asi po dvou letech oprášila kolo a občas vyrážím do terénu. Párkrát už se nechal ukecat i syn Filip. Pokud jedu sama, tak nejraději po silnicích, kde je co nejmenší provoz. Synkovi se ale zalíbilo na cyklostezce z Uherského Ostrohu. Dá se po ní jet docela dost daleko. Pěkný je úsek ze Starého Města do Spytihněvi...

Je hodně zajímavé sledovat, kdo dnes vlastně na kole jezdí. Právě ona cyklostezka k tomu přímo vybízí, protože je tam velká kumulace lidí. Z cyklistiky se stala velká móda. Nikdo by dnes už asi nepochopil, že jsem téměř před třiceti roky jezdila po silničkách ve Vysokých Tatrách na asi dvacet kilogramů těžkém kole značky Liberta, které ani nemělo přehazovačku.

Nyní se na vozovkách i cykostezkách objevují ve slušivých oblečcích ženy i muži všech věkových kategorií. Někdy se mně zdá, že převažují spíše ti dříve narození. Hodně mě baví "namakaní" borci v hodně barevných dresech jedoucí na "superkolech". Makají jako diví, jen aby je náhodou někdo nepředjel.

Zrovna včera mě jeden z těchto mistrů světa hodně pobavil. Když zjistil, že se mu na paty lepí můj synek ve vytahaném triku neznámé značky a trenýrkách "made in Vietnam", tak šlápnul do pedálu až mu hlava v helmě poskakovala. Za ním zavěšený Filip, který na sedmnáct let starém horáku od bláta spíš připomínal strýce jedoucího z vinohradu, ho hodně znervózňoval, takže se borec stále otáčel, jestli má dostatečný náskok. Chlapci se mně pomalu vzdalovali, protože já už vyrostla z let, kdy jsem chtěla jen soutěžit a vyhrávat. No řekněte, co z toho člověk má, když šlape jako magor a ani nestačí vnímat, že támhle letí nějakej zajímavej pták, tady něco krásně kvete a ty stromy a vlastně celé nebe se nádherně odráží ve vodách Baťáku? Kdepak! Šlapu si taky svižně, ale koukám kolem sebe. Abych třeba nesmetla nějakou šikovnou bruslařku anebo malé dítě, které ještě své jednostopé vozidlo zase až tak s jistotou neovládá, takže se může lehce stát, že vybočí ze své dráhy.

A jak dopadl ten jeden z mnoha závodů, které při vyjížďkách zažíváme? Borec nakonec vyhrál. Možná proto, že Filip počkal na mamku, která zůstala kdesi hóóóóódně vzadu...

Nádherné dny bez slepé touhy vítězit a otevřené oči i srdce pro vše krásné přeje Lenka

To zase byl den... Měla jsem jet fotit vypouštění rybníčku, jak tam přenášejí ryby a různé živočichy... Prý dojeďte po deváté... Tak jsem tam naklusala a nějak neodhadla situaci. Hned při vykročení z vozu jsem v bílých teniskách zapadla téměř po kotníky do bahna... To bahno bylo všude... A v rybníku bylo stále moc vody, tak jsem to vzdala a jela domů psát. Bylo mně doporučeno dojet za hodinku. Když jsem na místo dorazila znovu, tentokrát už v pořádných pohorkách, tak se mně zdálo, že vody je v rybníku pořád stejně. "Bude to ještě tak hodinku až dvě trvat," hlásili rybáři...  Znovu jsem se tedy otočila na podpatku a jela domů...

Když jsem ovšem na místo přijela potřetí a stále se tam nic nedělo, tak jsem myslela, že mne trefí šlak... Horší akci jsem už dlouho nezažila. Rybáři prý musí jet pro sítě, kterými budou ryby lovit... To zjistili až po několika hodinách... Když jsem u té louže čekala další hodinu, přijel nějaký odborník kouknout, jaké sítě budou vhodné... To už mně hodně tekly nervy... Odborník odjel a zase jsme hodinu čekali. Chlapi byli v pohodě. Seděli ve stínu a klábosili. Já byla nervní, protože jsem měla psát a místo psaní ztrácela čas čekáním... Nakonec jsem se výlovu nedočkala. Poprosila jsem jednu paní, která tam musela zůstat, aby udělala nějaké fotky a poslala mně je.

Při zpátečně cestě nešlo nevzpomenout na včerejšek, kdy jsem pro změnu jela dělat rozhovor s Otmarem Olivou. Přijal mě v dílně, kde při povídání pracoval, takže jsem měla záhy na bílých riflích stopy jakési pro mě neznámé hmoty, kterou plácal na formy... No co už... Dva dny za sebou jsem neodhadla oblečení ani obuv... To se mně dlouho nestalo. Moje chyba... Za ty roky už bych mohla být prozíravější... Je ale pravda, že setkání s Otmarem Olivou bylo úžasné. Čekání na výlov u zabahněného rybníku byla ale jen zbytečná ztráta času....

Všechny zdravím a přeji dobrý odhad situací Lenka

Ta svatba byla od začátku divná... Něco mně na ní nehrálo... Co divná! Mně se na ni vůbec nechtělo! Proč? No řekněte, komu by se chtělo štrachat fotit svatbu až kamsi do Krkonoš? V Krkonoších jsem naposledy byla, když jsem měla patnáct a teď je mně o třicet víc. Říkala jsem si:  "Nestojí ti to za to! Vykašli se na to!" Zpětně jsem zjistila, že je to bratru tři sta kilometrů... Sice jsem nemusela řídit, protože mně nevěsta, se kterou jsem komunikovala jen přes mail a telefon, slíbila odvoz... Ale přesto - sedět několik hodin v autě bez klimatizace, když je venku třicet stupňů ve stínu, není také zrovna med.

Když mně pak asi před měsícem od nevěsty připlul mail s odkazem na stránky, kde najdu fotky, které  se jim líbí, tak jsem odepsala, že já ale fotím krapet jinak, že se jim mé fotky možná ani nebudou líbit, tak ať raději kouknou na můj web, jaký mám styl. Pokud by také chtěli, abych kdesi na konci světa ztvrdla dva dny, tak to bude stoprocentní přirážka. No prostě jsem jim jasně dala najevo, že o focení jejich super dne nestojím. Obratem ovšem došla odpověď, že se jim mé fotky líbí, a že souhlasí se všemi podmínkami. Věřte, že jsem z nich byla hotová s nervama. Myslela jsem, že mne trefí šlak. Na druhé straně mně bylo jasné, že peníze potřebuju a sto procent je prostě sto procent! Ulevila jsem si před kolegou Karlem, který má v Krkonoších babičku a často za ní jezdí. Ostatně za všechno stejně mohl on! Vždyť on mně tento bezva kšeft dohodil! Kámošům doporučil, jak super fotím... Nakonec jsem ho v práci ukecávala, jestli by onu svatbu nechtěl nafotit sám, protože měl právě v onen čas trávit dovolenou u babičky a dědy ve Špindlu. Nechtěl... Prý si to musí užít... Musel pak tedy pár dnů poslouchat mé nářky, jak se mně tam nechce.

Abych mohla na onu svatbu jet, musela jsem v práci s předstihem všechno napsat, takže jsem každý den makala jako divá až do noci. Den předem mně zavolal Karlův bratr, že mě poveze, protože jedou s dalším bráchou taky za babičkou. Dali jsme si sraz na parkovišti před jejich panelákem. Když jsem tam tak pár minut seděla a čekala na odvoz, začal ve mně vrtat červík pochybností. Nejedu já vlastně na Karlovu svatbu? Jakmile se objevil můj taxikář, hned jsem na něj zaútočila, jestli tak náhodou, čistě náhodou, nejedeme na Karlovu svatbu.... Velice se podivoval a tvrdil, že o ničem neví, a že nemá ani sako... Nahlas pak přemýšlel, jak jsem mu nasadila brouka do hlavy...

Vážení, když to úplně zkrátím, tak jsme fakt jeli na Karlovu svatbu... Věděl o tom ale jen jeden z bratrů, kteří mě vezli... Téměř jistá jsem si byla v Miloticích, kde jsme měli vyzvednou koláčky a zákusky. To byla hodně komická situace... Hoši se ptali, jestli je tam vše připraveno na jméno Prchal, a že ne... Tak na jméno Medusová, tak se totiž jmenuje jeho snoubenka. A že také ne... Tak jsem jim napovídala, aby se zeptali na Maradovou - žena tohoto jména si mne objednávala... Když se ptali na Maradovou, tak už paní v cukrárně málem kleplo. Jen odtušila: "Už jste mně řekli tři jména a ani jedno nebylo to pravé...." Bráchové museli zavolat Karlovi a konečně se dozvěděli to správné heslo...

Bráši byli super, a tak více než čtyřhodinová cesta docela rychle utekla. Před jedním hotelem v Malé Úpě v Krkonoších nás vítal, hádejte, kdo? No jasně! Karel! A jeho Marcelka nalévala hned u vchodu slivovici... Myslela jsem, že ho uškrtím jako hada... Stoprocentní příplatek se v okamžiku rozplynul jako pára nad hrncem... Na místě jsem se dozvěděla, že o svatbě nevěděli ani rodiče... Ti byli do Krkonoš pozváni na rodinou dovolenou, aby se prý obě strany více poznaly... Všichni se nejdříve pár dní poznávali, družili, chodili po horách a teprve den před svatbou se vše dozvěděli. Asi nejhůř onu novinku nesla maminka nevěsty, ale nakonec se s tím taky srovnala... Komické bylo, že svatební tatínek nevěsty prodal na svatbu víno své vlastní dceři. Neměl o tom ale ani tušení! Údajně mělo jít na oslavu kamsi do Prahy...

Na svatebčany, z nichž neměl téměř nikdo slavnostní oblečení, čekalo ještě jedno překvapení. Svatby někde na dně moře, vodních plochách, ve vzduchu, na vrcholcích hor a nejrůznějších místech pod širým nebem, jsou dnes už docela běžné. Zase až tak běžné ale není, aby svatebčané museli dorazit na obřad pěšky. A to nás téměř všechny čekalo! Museli jsme z hotelu dusat dva kilometry do nadmořské výšky 975 metrů... Dovedete si představit, jak jsem tam došla mokrá jako myš? Na rozdíl od ostatních jsem na zádech valila deset kilogramů techniky. Navíc jsem samozřejmě musela po cestě fotit turistický výšlap svatebčanů, což obnášelo naklusat vždy pár desítek metrů dopředu, udělat nějaké záběry a zase znovu... Svatební oběd si v Krkonoších prostě každý musel zasloužit... Odměnou všem bylo ale krásné prostředí hor, protože se nádherně vydařilo počasí.

A jak to bylo všechno dál? To už by bylo vyprávění na další příběh... Já jsem si jen po celou dobu blahořečila, že jsem se vykašlala na sako, které jsem zvažovala přibalit do zavazadla i slušnou obuv. Bylo to ode mne velmi prozíravé... V saku bych tam byla jako černá vrána. V teniskách se mně také vyšlapovalo mnohem líp než v lodičkách... Ostatně jeden muž měl kravatu a svatební matka nevěsty mu ji nekompromisně ustřihla! A ještě poznámka nakonec... Svatební otec ženicha se mně svěřil, že mu doma v Hodoníně visí ve skříni nový oblek, který si nechal ušít teprve před dvěma měsíci... Na svatbě byl sice v riflích, ale zato v nových teniskách, které si do Krkonoš koupil na túry! :-)

Kdo je moc zvědavý, může kouknout do fotogalerie, kde je z této utajené svatby pár fotek.

Všechny Vás zdraví a jen samá příjemná překvapení přeje Lenka

Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se.... No jo... Fakt jsem se utnula... Léto samozřejmě v čudu není!!! To asi všichni v posledních dnech na vlastní kůži zažili... Pranostika prostě neplatí! Svět se zbláznil! Je vedro jako sviňa (pardon!-jako hrom nebo také strašné vedro....)! A teplota neklesá ani v noci.... Nic nepomáhá větrání... Je prostě vedro na umření... Kdo ví, jak to bude vypadat až se i přes náš region přeženou avizované bouřky... Zatím sem nic nedorazilo...

A když bylo tak vedro, urvala jsem se, sedla na kolo a projížděla si ten náš kraj... Při pohledu na pole, lesy, louky a vesničky jsem si zase musela říct, jak je tady na Slovácku krásně, a že by se mně odsud moc stěhovat nechtělo.... V sedle kola jsem křižovala hradišťský a hodonínský okres - náááádhera!!!! Kdo tu nebyl, tak přijeďte! A s kolika super lidmi jsem se setkala...To jsou teprve zážitky! Dávno pryč jsou časy, kdy jsem jako magor šlapala o závod, abych byla ze všech cyklistů nejrychlejší... Kdepak! Dnes jsem mnohem chytřejší! Jízdu si užívám, občas zastavím, fotím a hlavně mluvím s lidmi. Věřte, že je to fakt super... Je pravda, že na zádech obyčejně vleču batoh s foťáky, kdybych něco zajímavého potkala a chtěla fotit... Někdy se ale přinutím, nevezmu je a zrovna se naskytne situace, že lituji, že je nemám... Jako minulý týden, kdy jsem projížděla Loukou a potkala "babku", jak veze káru do kopce naloženou sklizenou cibulí... Byla ve stylu a celý to bylo super... No já jsem ale neměla foťák, takže z toho nic nebylo... Dnes jsem zase potkala v Kněždubu chlapíka, jak jel v tom vedru na kole a v jedné ruce držel dva orosené půllitry - no to by byl taky super záběr! Foťák jsem tentokrát sice měla, ale než bych ho vydělala z batohu, zaostřila, takž už by byl možná chlap pryč... Škoda... Přesto jsem ale nějaké fotky udělala... Můžete na ně kouknout tady: www.fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/pohledy-na-hodoninsko/

Všem přeji, aby se uměli koukat na tu nádheru kolem nás s pořádně otevřenýma očima.....

Lenka

Aniž jsme ho letos nějak příliš okusili na vlastní kůži, léto už je téměř v čudu... Co je v čudu? No prostě pryč! Proč? No vždyť v neděli měly svátek všechny Aničky. A má babička vždycky říkávala: "Svatá Anna, chladno zrána..." Takže je to tady... Pokud jste si přátele neužili vodních radovánek, tak v našich končinách už to asi žádná sláva nebude... Znáte to: Chladno zrána, což znamená, že voda bude ve venkovních nádržích studená... Pokud se tedy nevydáte k moři, kde jakás-takás jistota přece jenom je... I když po letošních zkušenostech bych ani na to příliš nevsázela. Známí byli v Chorvatsku a nebyly to žádné tropy... Ještě víc než pranostika mne ale deptá skutečnost, že už na naše pole vyjely kombajny. A to je tedy vážení fakt v pytli... Nejenže už někde fouká ze strniště, někde už mají i pooráno!!! Ach jo... Zase bude podzim a pak ty hnusné plískanice. Ale mám dobrou zprávu pro všechny: Pak zase přijde jaro se svou brčálově zelenou trávou a neopakovatelnou vůní probouzející se přírody ve vzduchu... Předtím si ale budeme ještě muset projít soumrakem podzimu s tlející vůní spadaného listí a zimním spánkem...

Já mám ale radost, že se mně ještě dnes ráno podařilo udělat jednu fotku s doposud nepokoseným obilím... Není to totiž žádná sranda. Věděla jsem, že fotit musím jít ráno, nejpozději dopoledne, protože pak bych měla slunko proti sobě. Navíc jsem k dobrému záběru potřebovala také modré nebe. A to všechno dnes bylo! Dokonce i pár bílých obláčků! Vyšlo to super a já mám radost. Pokud bych to nestihla, tak bych na tuto fotku musela zase několik let čekat, protože zemědělci obilí v těchto místech sadí jen občas... A odpoledne se zatáhlo a po modrém nebi nebylo ani vidu ani slechu... Tak jsem šťastná jako blecha, že se to podařilo. Kdysi v pravěku jsem si tu fotku udělala na film a teď ji tedy mám i v digitální podobě... Vidíte, jak málo stačí k radosti... A tady je ta fotka! 

https://fojtikova.webnode.cz/album/pohledy-na-hodoninsko/#blatnice-antoninek-8296-jpg

Všem čtenářům těchto pidistránek přeji spoustu podobných drobných radostí.... Lenka

Dnes večer jsem měla něco osobního v plánu... O půl šesté mně ale zadrnčel mobil. Volal kamarád novinář a že: "Leni, kde jsi? Doma? Tak sedni do auta a okamžitě jeď do Bzence. V DPSce tam našli mrtvého chlapa. Moje mamka bydlí ve čtvrtém patře, tak se za ní zastav a ona ti řekne nějaké informace. A pšššt!!! Nikomu dalšímu to neříkej!!!!" Tak jsem hopla do auta a v hlavě mně to šrotovalo, jestli stihnu tu svou akci... Je pravda, že jsem neměla tento týden příliš o čem psát, ale z nahlášené mrtvoly jsem zrovna odvázaná nebyla... Představovala jsem si, jak to budu fotit... Byt bude zřejmě opáskovaný a policajti se ke mně budou točit zády... Ach jo... To bude práce... Taky jsem hned po cestě vyhodnotila, kudy bude nejlepší přijet a kde zaparkovat. Před domem stály dvě ženy, tak jsem se jich hned zeptala, cože se tam stalo. A oni mně povyprávěly, jaký pán byl, že i když už měl přes osmdesát, tak se mu líbila mladá děvčata a ať se jdu zeptat na dvůr, protože tam je víc lidí, kteří mně řeknou podrobnosti. Těch víc lidí mně neřeklo nic. Ale jednu zásadní informaci přece: Pán zemřel přirozenou smrtí a to se v tomto domě stává často... Takže jsem jela zbytečně... Rozdíl byl snad jen v tom, že na jeho smrt upozornil až velký zápach, protože ve svém bytě zřejmě ležel delší dobu... Jeden ochotný muž mně ještě ukázal, kde bydlí kámošova maminka. Ta na mne už čekala a vše mně do podrobnsoti povyprávěla. Byla hotová tisková mluvčí... Při jejím vyprávění jsem ale musela trpět přítulnost jejich dvou pejsků... Zvlášť ten jeden byl tak milý, že po mně nejen skákal, ale navíc mně začal nechutně olizovat ruku takovým způsobem, že jsem v jednom okamžiku měla dojem, že jsou mé prsty až někde v jeho krku... Paní povídala a povídala - už o svých dětech a vnoučatech a mně to v hlavě šrotovalo, kde si tu ocintanou ruku umyju... Pak jsem ještě s paní musela projít asi stovku rodinných fotek a jeden kalendář. Samozřejmě, že jsem se dozvěděla, kdo se jak jmenuje, co studuje a jaké má nemoci... No prostě hrůza!!! Vůbec mě to nezajímalo, vždyť já původně přišla kvůli domnělé vraždě!!! A do toho ten pes! Znovu mně oslintal celou ruku.... Nakonec jsem ale byla vysvobozena a v autě při návratu domů přemýšlela, jestli se toto téma přesto nedá nějak zpracovat. Jestli jste zvědaví, zda se mně to podařilo, tak si kupte příští úterý NAŠE Slovácko. Víc vám neprozradím. Jo a tu soukromou akci jsem stihla! A ruku si bohužel umyla až v Blatnici...

Všechny zdravím a přeji jen vše dobré!!!! Lenka

Pokud někdo přečetl titulek a neví, kdo je Tonda Vrba, tak je pěkně "out". Někdy mně totiž připadne, že je Tonda v celé republice znamější než kdokoliv z populárních osobností. Různé hvězdičky zazáří, zhasnou a ani pes po nich neštěkne. Tonda Vrba už na světě září padesát let. Září a občas také perlí - na všech frontách. Je k nepřehlédnutí. Pořád někdé lítá s diktafonem v ruce, foťákem na krku a v poslední době je často navíc vidět i s videokamerou. Dokáže vyšťárat neuvěřitelné špeky, které mu mohou ostatní novináři jen tiše závidět. Tonda má známé snad všude a zřejmě je populárnější než náš pan prezident Václav Klaus.

Jak jsem došla k tomuto závěru? Na našem redakčním webu můžeme sledovat, které fotogalerie a články navštívilo nejvíce lidí. Hádejte, která fotogalerie v počtu návštěv vede? No samozřejmě, že ta z cesty na oslavu padesátých narozenin Antonína Vrby... Buďte v klidu. V počtu náštěv Tonda poráží i onu fotogalerii z návštěvy prezidenta Václava Klause v Petrově a Strážnici. Doposud ho nepředčilo ani Setkání Evropské charty venkovských obcí ve Starém Podvorově, kam se sjeli zástupci z celé Evropy či všichni čeští a moravští biskupové na Antonínku, kde byli poprvé v historii také dva kardinálové. Všechny tyto fotogalerie mají velmi solidní návštěvnost, ale na Toníka Vrbu nemají.

Už jsem se nad tím mnohokrát zamýšlela. Proč? Když zmíním na Horňácku jméno Tondy Vrby, mnozí zvednou obočí, zakoulí očíma a hned vzpomenou nějakou negativní příhodu, událost. Zamyslel se ale někdo, kolik toho Tonda udělal pro propagaci tohoto mikroregionu? Tondu znám už asi pětadvacet let. Za ty roky mě už také mnohokrát na...štval, ale vycházíme spolu dál. Beru ho jako kámoše, a když si někdo začne stěžovat, co udělal nebo naopak neudělal, tak říkám: "Je to Vrba! Musíte ho brát takového, jaký je, protože když to neuděláte, tak byste ho občas museli zabít." Tonda je prostě fenomén, živel, který poráží i prezidenta... Mnozí na něj nadávají, ale stejně jsou nesmírně zvědaví, co zase vymyslel. V jeho hlavě se totiž rodí stále nové a nové nápady na neotřelé a neopakovatelné akce. Mnozí se pak jeho aktivity snaží kopírovat, ale je to obyčejně jen slabý odvar, protože Tonda je mistr improvizace, na kterého hned tak někdo nemá....

Přeji všem hodně zábavy, ale také pevných nervů se svérázným Tondou Vrbou z Velké nad Veličkou Lenka

Já vím, že jsem se dlouho neozvala, ale řekněte mně, jak mám stíhat psát ta kvanta do novin (nejen těch domovských..) a ještě sem? Ale teď už fakt musím! V uších mně ještě stále zní krásné horňácké písničky, když přivřu oči, tak mně za víčky naskakují tváře svérázných Horňáků ze všech dědinek, které do tohoto mikroregionu patří. Přiznám se, že je mám ráda. Čím víc je znám, tím víc je mám ráda. Neřeknu vám proč. Jsou takoví sví, nemažou vám žádný med kolem pusy, řeknou zpříma, co si myslí a také se umí stejně zpříma koukat do očí. Většina z nich navíc nádherně zpívá... A právě za tím zpěvem a tancem jejich předků sem zase mířily tisíce lidí na Horňácké slavnosti. Z těch slavností mám tentokrát takový divný pocit... Nevím, co bylo ve vzduchu, ale něco bylo špatně. A teď vůbec nemám na mysli, že by bylo něco špatně se samotnými účinkujícími nebo organizací slavností. Kdepak! To bylo v pohodě jako každým rokem. Samozřejmě, že domácí popíjeli, ale jako vždy dokázali sami sebe ukočírovat. Horší už to bylo s návštěvníky. Měla jsem dojem, že jsem jich letos viděla nějak mnohem víc totálně "na šrot". Prostě do sebe lili alkohol bez rozmyslu jako vodu. Jak to dopadlo? Špatně... Ožrali se jako zvířata, i když si nejsem jistá, jestli to není pro zvířata urážka. No uznejte, viděli jste někdy zvířata, že by se chovala tak strašně, jako se chovají lidé? Já asi ne... Možná ale znám málo zvířata. Docela dost dobře ale znám lidi a to není žádná sláva...

Myslím, že byla skutečně ostuda, když přišel na pódium velického kulturáku do pořadu Martina Kuchyňky jako host Vladimír Merta. Kdyby přišel... Kamarádi mu museli hodně pomáhat, aby se po pár schodkách vypotácel. Potom ho opřeli o stůl, do rukou mu vrazili kytaru, kterou pro jistotu také opřeli o stůl. Sál utichl a čekal, co se bude dít. Ještě předtím kdosi z davu zakřičel: "Odveďte ho pryč!" K překvapení všech, ale začal hrát a zpívat. Podle mě krásně. Je ale pravda, že já nemám hudební sluch, takže mě nemůžete brát vážně. Na druhé straně je pravda, že to říkali i jiní...

Pohled na Vladimíra Mertu byl ovšem dost ubohý. Kdybych ho neznala, řekla bych si, že se v sále objevil nějaký chudák bezdomovec. Ještě horší byl o pár hodin později pohled na jednu dámu v první řadě, kam pořadatelé usazovali čestné hosty. Kdybych řekla, že trošku přebrala, tak bych lhala. Byla taky totálně "na šrot" a její chování bylo hodně otřesné. Styděla jsem se za ni a bylo mně jí i trochu líto... Kdo ví, co se v alkolholu snažila rozpustit...

Alkohol ve Velké skutečně o víkendu řádil. Možná řádil i v minulých ročnících a já si toho jen prostě nevšimnula, protože se tito ožralci na Strážné hůrce lehčeji rozprchli a ztratili v temnotě noci. V kulturáku, kam návštěvníky zahnal déšť, byli jen mnohem víc všem na očích a aniž by po tom toužili, stali se středem nečekané pozornosti.

Všem vám přeji, abyste si dokázali udělat dobrou náladu i bez nadměrného požívání alkoholu... Lenka

A tady můžete nakouknout, jak jsem viděla letošní Horňácké slavnosti přes hledáček foťáku já:

https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=127&Itemid=9

https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=126&Itemid=9

Mám za sebou perný den. Únavou padám na ústa. Dopoledne jsem vyrazila na Velehrad, kde byla tiskovka s kardinálem Vlkem a biskupy. V podvečer byli všichni čeští a moravští biskupové nejdříve u hrobu P. Antonína Šuránka v Ostrožské Lhotě a poté na Antonínku sloužili mši svatou. Bylo to zřejmě poprvé v historii tohoto poutního místa, kdy se zde takto sešli všichni biskupové a dokonce i dva kardinálové. Víc se rozepisovat nebudu, protože zítra ráno zase jedu na Velehrad. Jen mohu říct, že na Antonínku panovala fantastická nálada plná pohody a radosti.

Pokud byste chtěli vidět fotky od hrobu P. Šuránka a z Blatnické hory, tak koukněte tady:

www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=121&Itemid=9

www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=122&Itemid=9

Na závěr všechny zdravím a přeji klidnější dny než mám já.... Lenka

Ve středu dopoledne mně starostka Blatničky vyprávěla, jak se obcí v sobotu prohnala přívalová vlna. "Naštěstí ale voda nezaplavila žádné domy," pochvalovala si. A hned jedním dechem upozorňovala, abych o tom napsala, že by pak mohli snázeji získat dotace na protipovodňová opatření. Že také potřebují dokončit opravu koryta potoka, protože ta si teď vyžádá náklady pár set tisíc korun, ale pokud přijde nějaká větší voda, mohou být náklady hned v milionech. Slíbila jsem, že o všem napíši.

Odpoledne mně přišla SMS, že je v Blatničce povodeň. Sedla jsem se synem do auta a jeli jsme se tam podívat. Přijeli jsme v okamžiku, kdy už voda opadala a lidé likvidovali škody. Všude byly nánosy bahna, které bylo zapotřebí odklidit. Do práce se pustili snad všichni v dědině. S vervou pomáhali i puberťáci. Ano, v Blatničce jsem ve středečním podvečeru viděla spoustu hrůzy, kterou během necelých dvaceti minut napáchal přírodní živel. Všechnu tu hrůzu ale překryla neuvěřitelná solidarita lidí, kteří přispěchali na pomoc. Ve vzduchu nebylo cítit zoufalství, vztek, bezmoc a už vůbec ne nějakou škodolibou radost. Byla tam jen spoluúčast a touha pomoct všem postiženým, jimž voda vtrhla do domů, garáží a sklepů. Obyvatelé Blatničky ten den dostali jedničku za lidskost. Neštěstí je semklo dohromady a zvítězilo nad zlem, které tentokrát přinesla příroda. V Blatničce bylo cítit a vidět na každém kroku, že láska je silnější než zlo... Smekám před všemi, kdo nelenili a přispěchali na pomoc... Mezi tím vším zlem, se kterým se nějak v poslední době setkávám na každém kroku, bylo spontánní jednání obyvatel Blatničky milým pohlazením po duši...

Díky vám všem... Lenka

A tady se můžete podívat, jak to v Blatničce vypadalo: 

Mám pár "kámošů" nad osmdesát, kteří jsou staří, opuštění, už o ně nemá nikdo nějak moc zájem, protože nejsou výkonní, jak kdysi bývali... Z pohledu některých lidí jsou prostě k ničemu, a tak se nevlastní vinou ocitli na okraji společnosti. Vím moc dobře, co je samota a opuštěnost, a tak s nimi soucítím... Pokud to jen trošku jde, snažím se je aspoň občas nějak potěšit...

Včera jsem se dozvěděla, že jedna z těchto mých kámošek pocítila ještě víc, jak je nechtěná... Nejmladší syn jí s manželkou oznámil, že její pokojíček (rozměru cca dva a půl krát tři metry) potřebují pro jejich několikaměsíční dcerku... Kromě toho mají další dva pokoje, jídelnu, kuchyň, jednu místnost s krámy a obrovskou půdu, ze které by se dalo udělat nádherné bydlení.... Stará paní nechtěla dělat problémy, a tak z domu, kde se svým mužem vychovala čtyři děti, putovala v třiaosmdesáti do třetího patra domu s pečovatelskou službou...

Zastavila jsem se za ní... Byla tak šťastná, že tam chvilku nemusí být sama, a když jsem jí objala, tak jsem pochopila, že je to stále jen malé, ztracené dítě, které vzhledově sice zestárlo, má šedivé vlasy, žádnou sílu, rozum slábne, ale potřebuje objetí, jako když byla malá holčička. Zároveň s tím mně naskočilo, jak nelehký život prožila... Její rodiče se za první republiky rozvedli a soud ji přiřknul tatínkovi, který ji šoupnul do děcáku... Dnes mně vyprávěla, jak moc se tam naplakala... Na vysoké škole se zamilovala a těsně před státnicemi jí komunističtí soudruzi milého na několik let zavřeli do kriminálu. Čekala na něj mnoho let, aby se po jeho návratu vzali. Pak společně prožili pěkný život, i když nebyl vůbec lehký. Byla učitelkou, ale protože se nevzdala své víry, tak nesměla učit. Dřela jako dělnice a pak se stala pomocnicí v kuchyni. Na svůj úděl si ale nikdy nenaříkala. Před pár lety ji ovšem manžel odešel na věčnost a ona zůstala sama. Žila v domě se synem a snachou a přitom byla sama, jak jen člověk může být. Teď vše vyvrcholilo tím, že ji odložili, jako už nepotřebné zboží. Svůj život začínala v dětském domově a končí ho v domově pro přestárlé... Bylo mně ze všeho na nic... Když jsem od ní odcházela, tak jsem se ptala Boha: "Pane, proč se zlé věci dějí hodným lidem a darebáci si žijí, jakoby se nechumelilo?"

Pokud máte ve své blízkosti někoho z přestárlých lidí, na které se všichni vykašlali, tak ho prosím obejměte. Nic vás to nebude stát a on bude šťastný... Tito lidé na to čekají, jako malé děti....

Zdraví Lenka

Ve Strážnici dnes začal Mezinárodní folklorní festival Strážnice 2009. První vystoupení patřilo zahraničním souborům, které se předvedly školákům. Více napíšu později. Pokud někdo chce vidět, jak to dnes ve Strážnici vypadalo, může kouknout na fotky tady:  www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=113&Itemid=9

Pokud by se někomu nepodařilo prokliknout, tak je galerie s fotkami ve fotogalerii na: www.naseslovacko.cz

O pár hodin později....

Nejdřív jsem tady fakt chtěla psát o festivalu. Podělit se s druhými o to, co jsem tam dnes zažila, viděla... Nějak mně ale hlavou pořád letí ta hrůza, která se přehnala včera večer především severní Moravou.... V potoky kalné vody se ale na pár okamžiků proměnily i ulice Tvarožné Lhoty. V době největšího slejváku jsem seděla za volantem a jela mezi Hodonínem a Blatnicí. Nebylo to nic příjemného. Vůbec jsem ale netušila, co se děje třeba právě ve Tvarožné Lhotě... Naštěstí tam  neumírali lidé jako na jiných místech Moravy... Pořád na to musím myslet... Nějak mně to všechno neštěstí úplně vytěsnilo jiné myšlenky v hlavě... Ještě včera dopoledne nikdo netušil, co se přižene. O pár hodin později se mnoha lidem úplně převrátil život... Ztratili domovy a někteří i své nejbližší... Při sledování zpráv jsem si znovu naplno uvědomila, že nikdo nevíme, kolik času nám tady na světě zbývá... Vždyť ti lidé včera nic netušili... Seděli v papučích u svých televizorů a ani ve snu je nenapadlo, že se na ně žene nějaká hrůza... Co my víme, jaké neštěstí může nečekaně přepadnout nás?

Přesto všechno se nakonec vrátím do Strážnice. Pokud se někdo chce odreagovat od všech hrůz, tak Strážnice bude od pátku do neděle určitě tím pravým místem. Všechno vypukne naplno zítra, ale nejvíce programů bude možné vidět od sobotního rána. Fantastická atmosféra určitě bude při soutěži verbířů a průvodu městem. Osobně se ale těším na večerní program, kdy bude k vidění pravá strážnická svatba a samozřejmě také zahraniční soubory, které už dnes naznačily, že jejich vystoupení by si neměl nikdo nechat ujít... Takových pořadů bude ale ve Strážnici většina.

Všechny zdravím a přeji jen vše dobré... Lenka

Dnes byl zase blázinec. Brzy ráno budíček a hurá do Kuželova fotit biřmování. Při zpáteční cestě jsem se zastavila ještě podívat do kostela ve Velké nad Veličkou, kam pan arcibiskup Jan Graubner z Kuželova přejel a biřmoval dalších šestnáct mladých lidí. V Kuželově jich bylo dokonce třicet jedna. Domů jsem dorazila akorát v okamžiku, kdy zvony bily poledne. Hned jsem sedla k PC a začala kopírovat a zpracovávat fotky. Asi po hodince mého snažení najednou někdo zvoní. Nedělní nečekaná návštěva. Jdu otevřít a za dveřmi kamarádka, se kterou se znám už více než dvacet let, a že jestli nemám čas. „Jasně, že mám!“, říkám a v duchu si blahořečím, že jsem ten talíř s nedojedeným obědem, který jsem do sebe rychle házela mezi prací, stačila odložit v kuchyni na linku.

Jo, jo… Vzpomínám si… Byla jsem kámošku před pár týdny navštívit, protože je vážně nemocná. Tehdy mě poprosila, jestli bych ji neudělala takovou malou službičku. Prý, jestli bych ji neostříhala dohola až začne působit chemoterapie, která ji čeká… A teď tedy nastala ta chvíle… Skočila jsem pro mašinku a začala vyholovat zatím ještě stále hodně husté vlasy. Už ale prý začaly po chomáčích vypadávat, a tak musí pryč. Jak jsem tak mašinkou jezdila sem a tam, hlavou mně letěly vzpomínky…

Začaly jsme se kamarádit záhy poté, co jsem se nastěhovala do Blatnice. Obě jsme měly malé děti, a tak jsme spolu sedávaly na lavičce před domem u pískoviště, které tehdy vykopal ve svahu přes silnic můj manžel, protože před pětadvaceti lety nebylo na vesnicích vůbec obvyklé, aby tam byla nějaká pískoviště. Pokud jsme chtěli, aby si naše děti měly kde hrát, muselo se pískoviště udělat. Tehdy jsme ještě byli fungující rodina a já věřila, že to tak bude až do smrti. Všechno bylo ale nakonec jinak…

I s tím naším přátelstvím z pískoviště bylo s vývojem let všechno jinak…  Kdysi dávno jsem chtěla být matkou v domácnosti. Dnes tomu moji známí vůbec nechtějí věřit. Chtěla jsem se starat o rodinu, děti a co největší pohodlí svého muže. Asi to byl pořádně veliký úlet. Můj muž mně po pár letech společného života oznámil, že ať si nemyslím, že mne bude celý život živit. Jsem žena činu, tak jsem si po jeho milých slovech začala bleskurychle hledat zaměstnání. Jak jsem dříve doma s obrovským nasazením leštila okna, lustry, nábytek a kliky u dveří, tak jsem se se stejnou vervou pustila do kariéry. Tehdy ještě ani ne tříletý syn putoval do školky, čehož dodnes lituji. Ještě dnes  na ty čtyři roky vzpomíná jako na nejhorší období jeho života…

A s tím, jak jsem začala makat, nebyl čas vysedávat na lavičce. Když jsem pak přešla do novin, tak už nebyl čas vůbec na nic. Dnes už pomalu není ani čas se zastavit a jít popřát někomu z rodiny k narozeninám.

Jak jsme dříve s touto kámoškou trávily společně spoustu času, nejen povídáním, ale také třeba vyšívání (další věc, které známí nechtějí věřit), tak teď jsem na ni v posledních letech s bídou stačila jen kývnout od garáže a říct ahoj. Téměř nebyl čas ani pozeptat se, jak se daří. Před pár roky jsem se dozvěděla, že bojuje s rakovinou. Celý život byla taková skromná, tichá, žila a obětovala se jen pro rodinu a ve stejné tichosti snášela tuto nelehkou nemoc. Když jsem se občas zeptala, jak je, tak si nikdy nenaříkala a nestěžovala. Vždy se na svou situaci dívala pozitivně s tím, že vše musí nějak zvládnout a vydržet. Už jsem si myslela, že je za vodou, vyléčená, když se mně před pár měsíci svěřila, že zákeřná nemoc udeřila znovu s ještě větší silou.

Jak jsem tak brousila mašinkou po její hlavě, vzpomínala jsem na ty roky, které jsme spolu prožily u toho pískoviště a ani jedna jsme tehdy netušila, co nás čeká… Jednu utrpení z těžké nemoci, druhou rozbitá rodina se spoustou neviditelné bolesti. V krku jsem měla stáhnutou smyčku a říkala si, proč to tak všechno muselo dopadnout. A jak už u této kámošky bývá zvykem, zase si nestěžovala a nežehrala na šílený osud, proč onemocněla právě ona a ne někdo jiný. Kdepak… Na tváři měla zase ten svůj skromný úsměv a na rtech slova, že „to“ musí vydržet a zvládnout… Jen tak mezi řečí mně ukázala obrovskou jizvu se spoustou stehů a taky jakousi voperovanou hrůzu u kliční kosti, kudy jí kapou chemo, protože má moc špatné žíly...

Jaký protiklad k jiným lidem, které znám. Pořád se patlou ve svých veleproblémech, jimiž zahrnují nejen své blízké, ale i široké okolí. Svými vzdechy a sebestředností křičí do světa: „Všímejte si mne! Hýčkejte mne!  Pomáhejte mně všichni! Že máte taky problémy? Pozor! Já je mám větší! Já jsem ten nejdůležitější člověk na světě! Já mám ty největší problémy, které jsou k nevydržení….“

Ach jo… S tím ale asi nic nenaděláme… Tak to prostě bylo, a tak to bude, co svět světem bude… Žijí vedle nás ale také nenápadní lidé, o nichž skoro nikdo neví a přitom jsou to hrdinové všedních dnů. A pak jsou tady ti sebestřední křiklouni. O nich možná ví hodně lidí, ale k čemu to je, když centrem jejich života se stali oni sami?

Co z toho vyplývá? Udělejme si čas na staré kámoše, nezapomínejme na ně. Hlavně ne v okamžicích, kdy naši blízkost potřebují, i když si ji v žádné případě nijak nevynucují… Stojí jen opodál a čekají, jestli si všimneme…

Všechny zdraví a všímavé oči i srdce přeje Lenka

Blatnice žila včera a dnes poutí. Té včerejší se říká "Domácí". Nevím sice proč, protože na ni přijíždí tisíce lidí z celé republiky stejně jako na tu, které se říká "Hlavní" a byla dnes. Domácí pouť se slaví snad už od nepaměti vždy přesně v den svátku svatého Antonína Paduánského, což je 13. června. Hlavní pouť pak bývá po svátku následující neděli, což bylo právě dnes. Já jsem si letošní poutě příliš nějak neužila. Oba synové přijeli domů sice už v pátek. Věděla jsem ale, že musím v neděli dopoledne vyrazit do Javorníku na Horňácku, kam se sjely pěstounské rodiny z celé republiky. Odpoledne jsem sice zamířila na kopec, ale ještě před tím jsem si musela na chvilku lehnout, protože mně bylo fyzicky šíleně zle. Dnes jsem zase místo putování na kopec jela do Hodonína fotit první svaté přijímání. Děti tam byly nádherné. Všechny měly nejen krásné šaty, ale hlavně oči. Takové ještě čisté bez nánosů bahna, které nám občas pohled zakalují přibývající roky a špína života.

Z Hodonína jsem se řítila na kopec. Když jsem přijížděla od Veselí k Blatnici, nechtěla jsem věřit svým očím. Přestože už bylo po poledni, kopec byl stále zcela pokrytý auty. Samozřejmě kromě míst, kde zrovna nestály různé pouťové atrakce. Tolik aut jsem snad ještě na Antonínku neviděla. Parkovala po celé louce. Bylo zajímavé, že z poutníků téměř nikdo nespěchal domů ke svátečnímu obědu, jako tomu bývalo v minulých letech. Mnozí s radostí využili možnost zakoupit si  oběd za pouhých pětašedesát Kč- i s pitím - no nekupte to!

Ve dvě odpoledne následovalo v kapli svatého Antonína požehnání. Zajímalo mne, kolik přijde lidí. A divili byste se... Kostelíček byl plný! Pak pokračoval kulturní program a lavičky byly stále plné. Lidem se prostě na kopci líbí čím dál víc... Já jsem ale na program už nezůstala a jela domů. Věděla jsem, že musím kopírovat a zpracovávat fotky. Pustila jsem se do toho a nebýt Johnyho a jeho přítelkyně Katky, tak bych u toho PC asi seděla jako magor ještě teď. Oni ale vydrhli gril, vytáhli křesílka a stoleček, a že prý mám jít s nimi grilovat. Lidi, já tak negrilovala snad už tři roky, co se Johny odstěhoval do Brna a můj muž za hlasem svého srdce. A tak jsem šla za mladými a najednou se mně chtělo hrozně brečet, protože jsem si uvědomila, že jaksi už nebylo proč několik let ty židličky vytahovat, že prostě nebylo s kým si sednout a povídat... Jak už jsme ale grilovali, pojídali a popíjeli výborné víno, tak smutek kamsi odvanul a bylo dobře. Najednou to bylo jako za starých časů, kdysi v pravěku, kdy jsme ještě byli celá rodina... A pak jsem si uvědomila, že z celé té letošní poutě bylo nejlepší právě toto grilování, povídání a setkání se synem a jeho budoucí ženou, kteří mne nenechali magořit u počítače a chtěli být chvilku se mnou...

Všechny zdravím a přeji, aby si také měli alespoň občas s někým  povídat a třeba grilovat Lenka

A tady naleznete fotky a tedy i pohled, jak Hlavní pouť viděl můj syn Filip:

https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=106&Itemid=9

A takto jsem Domácí pouť viděla já....

https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=107&Itemid=9

Byli jste už někdy tak moc unavení, že se vám z té únavy chtělo až zvracet anebo třeba brečet? Já naposledy včera... Proč? Zhruba v devět hodin jsem vypadla z baráku, abych dokumentovala návštěvu pana prezidenta Václava Klause s jeho ženou Livií v Petrově a Strážnici. Jak už u mne bývá zvykem, jela jsem do Petrova se značným předstihem. Chtěla jsem si nejdřív zjistit, kde je tam přístav Baťova kanálu, protože jsem věděla, že se tam budu muset bleskurychle přesunou z Plží, kam v Petrově prezidentský pár nejdříve zamířil. Ještě před jeho příjezdem jsem pohovořila se spoustou "obyčejných" lidí, z nichž jsem se snažila vytáhnout nejrůznější informace. Všichni byli ochotní a milí, takže to bylo v pohodě... Pak už nezbývalo než chvíli čekat a jakmile přijel pan prezident se svým doprovodem, začalo šílenství... Tlačenice, boj o co nejlepší pozici při focení, neustálé šrotování v hlavě, odkud by se dal udělat ten nejlepší záběr a soustředěnost, aby člověku něco neuniklo.... Z Plží úprk k Baťáku, aby se člověk včas dostal na loď, kde se za plavby uskutečnila tiskovka i focení... Ve Strážnici pak ještě stres, aby člověk udělal nějakou fotku se starostou a poté měl následovat relativní výdech, protože byl čas oběda, kam samozřejmě novináři neměli přístup... V tom okamžiku, kdy jsem měla vydechnout a mít prostor spolknout rohlík nebo jablko, které jsem měla v autě, jsem zjistila, že jsem ztratila diktafon... Přátelé, věřte mně, že jsem se v té chvíli málem posr... strachy... Na diktafonu byly všechny rozhovory včetně tiskovky z lodi... V hrůze jsem předala foťák a batoh synovi, který také fotil a utíkala k autu, jestli toho svého bílého nezbedného kamaráda s pamětí asi dvaceti hodin záznamu nenajdu tam... Nenašla... A nenašel ho ve svém autě ani kolega Karel, který mě převážel zpět do Petrova pro mé auto.. Nezbývalo než sednout za volant a vyrazit zpět do Petrova a pokusit se ho tam hledat... Když už jsem se rozjížděla a otočila se při výjezdu z parkovacího místa dozadu, uviděla jsem toho svého malého hranatého kámoše, jak se darebák krčí v koutku sedadla... Nedovedete si představit mou radost a úlevu... Ze srdce mně snad ani nespadl balvan ale přímo skála... Měla jsem nervy na dranc... Zaparkovala jsem a už docela v klidu šla udělat pár fotek do strážnického zámku, kde po obědě následovala módní přehlídka studentů strážnické oděvní školy. Najednou mně už bylo docela šumák, jestli ty fotky vyjdou... Vždyť už jsem stejně měla několik stovek jiných fotek... No a vidíte... Pár jich vyšlo docela super... Pak už "jen" následovala procházka pana prezidenta parkem, kde se daly udělat pěkný fotky s kulisou zámku, návštěva skanzenu a poté beseda na náměstí s občany... Zatímco návštěva z Hradu se na náměstí přesouvala auty, my jsme se synem klusali po  svých, protože mně bylo jasné, že by nás tam autem nepustili a hrozilo, že nebudeme mít kde zaparkovat... To už mně sedmnáctiletý synek říkal, abych tak neutíkala, že nemůže... Kurnik! Tak já jsem o třicet let starší, mám neuroborreliózu a musím všechno vydržet... Nafotili jsme náměstí, kde na pana prezidenta čekala hromada lidí a zase klusali k autu, aby synek stihnul vlak na internát... Doma jsem pak zasedla k PC a v 0:30 končila se zpracováváním fotek... Chápete, že jsem byla "trochu" unavená? Kamarádka, se kterou jsem se večer setkala, mně pak v noci psala, že neví, co se se mnou děje, ale že jsem jí připadala smutná... Vidíte..., kdo si tuto práci nevyzkoušel, tak prostě nepochopí, že může být člověk vyždímaný jako kus hadru, sotva stojí na nohou, přemýšlí, jestli nespadne a nemá chuť ani mluvit... Je to tak těžké pochopit? Pro někoho asi ano... Stejně jako já nemůžu a nikdy nepochopím situace, které jsem si na vlastní kůži neprožila...

V letu světu z pracovního šílenství všechny zdraví Lenka

A pokud byste chtěli vidět výsledek našeho včerejšího snažení, koukněte tady:

https://www.naseslovacko.cz/index.php?option=com_phocagallery&view=category&id=104&Itemid=9

Našemu panu faráři zemřel minulou středu tatínek… Byla to rána jako blesk z čistého nebe. Pár dnů před tím ještě běhal po střeše nového liturgického prostoru na Antonínku a pomáhal tam s úpravami. Nikdo proto nečekal, že by mohl tak náhle odejít na věčnost. Blatničané měli tohoto skromného a pracovitého muže rádi, a tak bylo z jejich pohledu nepředstavitelné, že by ho nešli doprovodit na jeho poslední pozemské cestě. Do Ořechova, kde žil, vypravili na pohřeb autobus, který byl rychle obsazený. Spousta lidí proto jela také vlastními auty.

Já jsem se do Ořechova vydala přímo z redakce, kde právě vrcholila uzávěrka. Přiznám se, že mně bylo krapet trapně. V kapsáčích, bundě a batohem s foťáky na zádech, jsem si mezi černými obleky a bílými košilemi připadala jaksi nepatřičně. Docela malá kaple, která ale jinak k bohoslužbám pro pár stovek obyvatel určitě stačí, byla rychle zaplněná do posledního místečka. Spousta lidí proto musela zůstat stát venku.

Přestože byli určitě téměř všichni přítomní věřící, smutek byl v prostorách kaple skoro hmatatelný. Odešel totiž dobrý člověk, po němž zůstalo prázdné místo. Odešel nečekaně, takže nikdo z jeho blízkých lidí nebyl na tuto skutečnost připravený, a proto jeho odchod tak všechny zasáhl a stále bolí. Přestože pozůstalí věří v život věčný, že už je jejich milovaný tatínek, manžel a dědeček u Pána, kde nejsou žádné starosti a bolesti, jeho odchod bolí...

Když jsem tam tak v tom kostelíku stála vzadu jen pár kroků od východu, tak jsem si říkala: „Proč? Proč zemřel člověk, který byl zdravý a měl tolik síly a chuti pomáhat druhým? Proč neodešel někdo, koho už dlouhé roky trápí nemoc , dotyčný jen trpí a mnohdy dokonce touží po smrti?“ Na tato naše proč tady nikdy nenalezneme odpověď, protože naše plány, nejsou Boží plány… Teprve na věčnosti možná uvidíme celou mozaiku našich životů a Boží prozřetelnosti. Tady na zemi zatím vidíme jen dílčí kamínky, takže nechápeme, jak to Pán vše řídí a proč se kolem nás děje, co se děje…

Kněz mluvil krátce, ale krásně a moudře na základě slova z Knihy Moudrosti: "Umře-li spravedlivý třeba předčasně, dojde odpočinutí, neboť ctihodné stáří nezáleží v dlouhém věku ani se neměří počtem let. Ty pravé šediny pro člověka je rozumnost a život bez poskvrny je ten pravý dlouhý věk. Protože se líbil Bohu, Bůh jej miloval, a protože žil mezi hříšníky, byl přenesen. Byl vzat, aby špatnost nezměnila jeho smýšlení a lest nesvedla jeho duši. Neboť kouzlo neřesti zastírá dobro a vír vášně převrací nezkaženou mysl. Kdo se ukázal dokonalým v krátkosti, dosáhl plnosti dlouhého věku. Jeho duše byla milá Hospodinu, a proto pospíšil vyvést ji z prostředí nepravosti..." Jeho slova se dotýkala přímo srdce. A srdce se musel o nějakou chvíli později dotknout i několik stovek metrů dlouhý průvod smutečních hostů na hřbitov. V Ořechově je od kostelíka pěkně daleko a do kopce, a tak se procesí černě oděných lidí klikatilo z údolí až na horizont. Přišlo jich tolik, jakoby odešel nějaký státník… Pan Stodůlka žádným státníkem ani nijak vysoce společensky postaveným mužem nebyl… Byl ale dobrým člověkem a obrovský počet lidí na jeho pohřbu toho byl důkazem.

Další silný okamžik jsem určitě nejen já zažila, když náš pan farář Zdeněk Stodůlka nad ještě otevřeným hrobem řekl: „Tatínku…. (následovala dlouhá pomlka), vám nikdy nebylo třeba mnoha slov… A tak díky za všechno….“ Když jsem pak odcházela ze hřbitova a za tmavými brýlemi měla jaksi mokro, potkala jsem kousek od vchodu dva staré pány faráře, s nimiž jsem se kdysi před lety setkala při různých reportážích. Zvlášť jednoho z nich jsem srdečně zdravila, protože jsme přece jen více spolupracovali. A vidíte.. Právě on si mne nepamatoval. Za to jeho kamarád ano… Řekl mně: „Já jsem na vás jednou byl moc nedobrý, a tak jestli můžete, odpusťte mně…“ A to byla další věc, která mne ten den dostala… Onen kněz je totiž už dlouhé roky velmi nemocný. Ani ve snu by mne nenapadlo, že si ještě pamatuje, jak mně kdysi pořádně „vyčistil žaludek“, protože jsem v „jeho“ kostelíku na Horňácku fotila a on měl strach, aby ty fotky někdo nezneužil a onen kostelíček nevykradl… Ten náš „konflikt“ nebyla žádná hrůza, ale on si ho pamatoval a teď se mně omlouval… Stiskli jsme si ruce a já ho ujistila, že jsem už na všechno dávno zapomněla… A zase se mně stáhla jakási neviditelná smyčka dojetí v krku….

Všechny zdravím stále v takovém zvláštním rozpoložení smutku, ale s nadějí v srdci... Lenka

Ta otázka je asi položená špatně… Možná bych se mohla spíše zeptat: „Víte, kde je Antonínek?“ Pro obyvatele Blatnice a širokého okolí je to pěkně blbá otázka… Ale co když si na tyto stránky čistě náhodou najede někdo z nějaké dálky? Ten nemusí mít ani tucha, co, nebo kde, je Antonínek… A přitom v Blatnici by vám každé malé dítě řeklo, že je to přece kopec nad jejich (naší) vesnicí, že je tam kaple svatého Antonína, a proto tomuto místu Blatničané a lidé z okolí neřeknou jinak než Antonínek. Váží si ho. Na poutě sem už celá staletí putovali jejich předkové… To místo mají ale rádi i nevěřící. Myslím si, že kdo sem jednou přijede, tak to snad ani nelze, aby si Antonínek nezamiloval…

Když jsem před více než dvaceti lety potkala tehdy svého budoucího muže a řekl mně, že je z Blatnice, tak jsem vůbec nevěděla, kde nějaká Blatnice je. Věřící jsem nebyla, proto jsem v době hluboké totality jaksi přehled o poutních místech neměla a zeměpis také nebyl zrovna mou silnou stránkou… Ve dvaceti jsem navíc spíš pokukovala po Americe než po nějakém Slovácku… Můj muž mně tenkrát s údivem řekl: „Ty neznáš ty slavné pútě u svatého Antonínka, které maloval Joža Uprka????“ Přiznám se, že jsem je vůbec neznala a ani mne to nijak neštvalo… To spíš dnes si říkám, jaký jsem to byla nevzdělanec… Nicméně jsem se pak do Blatnice vdala a Antonínek si zamilovala. Mám ho ráda rok od roku víc…

Pokud chcete poznat jeho skutečnou atmosféru, nejezděte sem na nějakou onu „slavnou“ pouť… To se setkáte jen s mračny lidí, hlukem, rachotem, rámusem… Kdo chce poznat, jaký Antonínek skutečně je, musí sem zamířit buď brzy ráno, když ještě lidé spí, anebo večer těsně před setměním… Nedávno jsem tam tak seděla, slunko padalo kamsi za stromy křížové cesty, na louce hopsali a pásli se dva zajíci, v korunách stromů usedali a zpívali ptáci. Nad hlavou mně kroužil jakýsi dravec. Ze všeho vyzařoval úžasný klid a pokoj…

Přiznám se, že si sem chodím odpočinout od života „tam dole“, který je čím dál bláznivější… Stačí setrvat v tichu třeba hodinku a člověk se hodí úplně do klidu a může zase nějaký čas fungovat… Těžko se popisuje, jak na Antonínku je… Prostě to chce zažít… P. Antonín Šuránek, kněz, který zemřel v pověsti svatosti, moc dobře věděl, proč sem o prázdninách vodil bohoslovce, když byl jejich spirituálem… Byl mezi nimi i současný arcibiskup Jan Graubner. Není možné, aby se všem toto místo nezapsalo do srdce…

V tichosti se zde dají zažít úžasné věci… Neuchopitelné, slovy nepopsatelné, které ale zůstávají uložené hluboko v duši a mysli… Z jedné strany se poutníku otevírá nádherný pohled na hodonínský okres a z druhé zase na Hradišťsko. Ve slunci se třpytí voda jezer v Ostrožské Nové Vsi i v Ostrohu, v dáli je vidět Buchlov a na druhé straně zase Hluk a ještě o kousek dál Javořina… V noci má člověk zase dojem, že kouká na velkoměsto, kolik je tam dole světýlek po celém horizontu… Kdepak velkoměsto… To jen do tmy září jednotlivé vesničky i města, která jsou tak blízko sebe, že budí dojem, jakoby šlo o jedno velké město….  A přátele, když si přivstanete, tak můžete vidět úžasné věci… Jednou jsem tam tak dorazila, když právě vycházelo slunce a na trávě se třpytila spousta rosy… Celý kopec v tom třpytu vypadal, jakoby byl z křišťálu…

Moc všechny zdravím a každému přeji mít takové místo, jako je Antonínek, abyste mohli čerpat sílu do všedních dnů, kdy se na nás ze všech médií i ze života samotného valí spousta hrůz a smutků… Lenka

Když jsem se v pondělí dozvěděla, že bude v pátek pohřeb zabitých dětí, sevřel se mně žaludek úzkostí... Tušila jsem, že bude šéf chtít, abych napsala zpravodajství a udělala nějaké fotky... Napsat něco není žádný problém, ale měla jsem hrůzu, že budu muset fotit a neskutečně smutnou událost zdokumentovat... Teď už můžu říct, že je vše za námi a celé rozloučení proběhlo v klidu. Na místě byli zástupci většiny důležitých médií v zemi, ale všichni respektovali vyhrazený prostor, odkud mohli fotit a natáčet a  nedošlo k žádnému konfliktu.

Při zádušní mši svaté jsem byla v místnosti určené dětem. Přestože byl pohřeb, byla tentokrát výjimečně plná. Další desítky dětí seděly přímo uvnitř kostela vpředu na lavičkách. Všichni se došli rozloučit se svými malými kamarády. Celý pohřeb mně připadal jako demonstrace tiché sounáležitosti s pozůstalými, kdy zúčastnění chtěli dát svou přítomností najevo, že jsou v duchu s nimi, sdílejí část jejich bolesti a nechtějí je v tom nechat samotné. Tolik lidí možná ještě Blatnice na pohřbu nezažila. Někdo odhadoval, že jich mohlo být sedm set a možná i více.

Teď už je dávno po pohřbu a na mne plnou silou všechno stále doléhá... Tato kauza mně vzala několik let života. Snažila jsem se sehnat co nejvíce informací a citací konkrétních lidí... Žádné: "Jedna paní povídala...," protože mně bylo jasné, že pouze tak budou mít tyto citace nějakou váhu. Nikdo si nemohl říct, že jsem si vše vycucala z prstu a vybásnila u svého počítače... Zpětně jsem velmi vděčná všem, kdo mně řekli podle svého svědomí, jak vše vidí a navíc se nebáli zveřejnit své jméno... Velmi si jich za to vážím... Jen díky jim mohl vzniknout seriózní materiál, za který mně mnozí lidé děkovali... Teď tu ale sedím, klovu tyto řádky a jsem totálně vyřízená... Kdesi hluboko v srdci a duši leží hluboký smutek nad vším, co se stalo a člověk si stále klade otázku, jestli vše muselo tak hrůzně skončit... Stále mám před očima nejen zmařené životy malých dětí, ale také jejich rodičů a dalších příbuzných či lidí, kteří je měli rádi... Věřte, že tyto dny pro mne bylo velmi těžké být novinářem...

Všechny zdraví docela hodně smutná Lenka

Podle raketového vzestupu návštěvnosti těchto mých nebohých webových "pidistránek" jsem poznala, že lidské neštěstí táhne a má "úspěch". Po zveřejnění prvních informací o hrůze, která se v Blatnici stala, se návštěvnost mého webu zvedla desetinásobně. Je mně z toho ze všeho na nic... Bulvár má bohužel pravdu... Lidé v této zemi chtějí negativní zprávy a čím budou horší, tím víc je budou číst a vyhledávat.... Možná tak chtějí zapomenout na své životy, které nestojí za nic a utvrdit se, že je na tom někdo ještě hůř...

Zatímco zpočátku všichni oslovení Blatničané o matce zavražděných dětí, která je podezřelá z jejich zabití, mluvili jen pěkně, o den později už prosákly i negativní informace. Jedna komerční televize po tom hned skočila, vytvořila animaci dvou tetiček v kroji, jak "drbou" na poutním místě u kaple svatého Antonínka. Nevím, jak k tomu ti chytráci došli, když je kostelík od místa činu vzdálený téměř tři kilometry. Udělali z nás Moraváků, kdesi na Východě republiky, zase úplné blbečky... A proč k tomu nezneužít poutní místo, kam už po staletí přicházejí lidé hledat posilu a duchovní útěchu, že?

Jedno je jisté... Za pár týdnů a měsíců o tuto vinařskou vesnici zájem novinářů opadne. Život poběží dál a budou informovat o hrůzách jinde. Možná budou ještě horší a tedy i prodejnější než byla tato. Život v Blatnici už ale nikdy nebude takový, jaký býval. Ať chceme, nebo nechceme, poznamenalo to všechny. Namísto hledání další negativních věcí na oné matce a vytahování špíny, by si spíš každý měl sáhnout do svého svědomí, jestli tomu neštěstí nešlo zabránit...

Možná kdyby se našel jen jeden, jediný člověk, který by ji uměl naslouchat, pomohl třeba jen dobrým slovem, úsměvem či radou, nemuselo se vůbec nic stát... Nemají na oné hrůze tak trochu vinu všichni, kdo onu rodinu znali? Odpověď asi nenalezneme. Měli bychom si ale každý zajet na hlubinu své duše a svědomí... Všichni přece někde žijeme, někoho potkáváme.... Díváme se na své blízké pozorně? Dokážeme se vcítit do toho, co prožívají, že třeba z nějakého důvodu trpí na duši? Vidíme to? A pokud ano, jsme ochotní jim nějak pomoct? Nebo spíš myslíme jen na sebe, abychom se my a naši úplně nejbližší měli móóóc dobře? A ti druzí ať nám třeba vlezou na hrb... Co nám je po nich? Nestarejme se o ně! Vždyť o nás se taky nikdo nestará! Tak co jako, že? Potom ale mlčme, nesuďme, neposuzujme, když dojde k takové hrůze, jako se nyní stala v Blatnici.... 

Přeji všem, aby měli oči i srdce otevřené pro potřeby druhých lidí... Lenka  

Nevím, proč to tak je, ale špatné zprávy se šíří rychlostí kulového blesku. Stejně tomu bylo i dnes v pozdním odpoledni v Blatnici. Když jsem po čtvrté hodině jela fotit do Veselí a dole v naší ulici stála záchranka a policejní auto, hlavou mně mihlo, cože se tam stalo. Říkala jsem si, že se možná někdo pobil, když tam byli policajti i rychlá. Cestou do Veselí jsem přemýšlela, jestli nešlo třeba o domácí násilí... O dvě hodiny později jsem se dozvěděla, že v tom domě byly ubodané dvě malé děti. Holčička ve věku dvou let a její o pět let starší bratříček. Matku odvezli s osmi bodnými ranami do nemocnice.

Když jsem se pak okolo místa tragédi vracela domů, zvažovala jsem, jestli zastavit a udělat nějaké fotky. Vůbec se mně do toho nechtělo, a tak jsem zavolala šéfovi a zeptala se, jak to vidí. A on to viděl tak, že ty fotky mám udělat. A tak jsem je udělala. Byla jsem první novinář na místě činu a neměla jsem z toho vůbec žádnou radost. Spíš jsem se policistům omlouvala, že jsem novinář a stejně jako oni "jen" pracuji... Nemám ráda tento hyenismus... Na druhé straně mně je jasné, že jsem novinář a k naší práci patří i tyto smutné okamžiky... O dvě hodiny později už na místě bzučely televizní kamery a potemnělou ulici ozařovaly blesky fotografů z velkých deníků...

Kdo ví, proč se po celé vesnici rychle rozneslo, že děti ubodala právě jejich maminka, když na ně byla podle sousedů hodná a moc pěkně se k nim chovala... Ubodaný měl být snad i pes... Pokud to skutečně udělala ona matka, o které teď mluví celá vesnice, tak hned naskočí otázka: PROČ???? Když se ke svým dětem tak pěkně chovala...? Co se stalo? Byl to zkrat? Selhání psychiky? Co za hrůzu muselo prožívat dítě, když vidělo umírat sourozence a čekalo na smrtelné zásahy? Momentálně jsou to všechno jen spekulace... Vždyť vraždit mohl někdo úplně jiný... Právě teď je dům plný vyšetřovatelů... Stopy určitě odkryjí, jak skutečně tragédie probíhala... Kéž by k ní vůbec nedošlo... Mnozí lidé stále nechtějí věřit, že jsou děti mrtvé...

Je mně ze všeho na nic. Dnes večer jsem si plně uvědomila, že řešíme spoustu zbytečných blbostí, ztrácíme čas malichernostmi  a pak přijde taková rána a člověku docvakne, že o těch blbostech, které se nám zdají v naší sobeckosti tak veledůležité, život vůbec není.... Měla bych teď psát hromadu článků, které jsem kvůli tomu neštěstí nenapsala... Nějak ale nemůžu... Teď  mně připlul mail od šéfa, že si mám dát panáka... Mám obavy, že by alkohol ten smutek v mé duši nad zmařenými životy nerozpustil... A nejde přitom "pouze" o zavražděné děti. Svým způsobem bude mrtvá i jejich matka, pokud přežije, manžel a vlastně celá rodina....

Omlouvám se všem, kdo v posledních dnech na tyto stránky najížděli a byli třeba zvědaví, co tady zase vyplodím. Já ale tento blog nepíši kvůli tomu, že bych měla splnit nějakou normu, ale pouze v okamžicích, kdy něco zažiji, kdy mne něco potěší anebo naštve… Možná by dál neměli číst lidé, kterým naskakuje kopřivka, kdykoliv slyší něco o víře…

Mám za sebou šílený víkend, ale nelituji, nenadávám, nestěžuji si… Novinařina mne baví, i když mne občas pohlcuje a možná i krapet ničí, protože neumím zbrzdit… Každopádně i když byly poslední čtyři dny super náročné, nelituji… Všechno začalo ve čtvrtek v podvečer v Kozojídkách.

Úplně jsem žasla, jak si v této malé dědince lidé umí udělat super zábavu z ničeho… Na počátku všeho byl obyčejný kámen… Je pravda, že nebyl zase až tak ledajaký… Jen pár desítek metrů za dnešní cedulí hlásající, že jste vjeli anebo že naopak vyjíždíte z Kozojídek směrem na Veselí, ho kdosi umístil už v roce 1759. Před patnácti lety šel na nervy Antonínu Benedíkovi. Ze země ho tehdy trčel ovšem už jen kousek a zavazel mu při sečení trávy. Proto se rozhodl, že nepohodlný „šutr“ vykope. A jak tak kopal, zjistil, že je to vlastně hraniční kámen mezi veselským a ostrožským panstvím. Letos ho napadlo udělat u tohoto kamene, setkání členů mužského pěveckého sboru Malina. Pozvání přitom byli nejen rodinní příslušníci a přátelé, ale přijít mohl každý, kdo chtěl… A tak se u kamene nakonec sešli i Veselané. Byl mezi nimi třeba keramik Vladimír Groš či známý folklorista Jaroslav Smutný. V úvodu promluvil ředitel Základní školy v Louce Antoš Mička. Nejdříve se filosoficky zamýšlel nad kámenem jako takovým a poté přítomné seznámil s některými historickými událostmi. Člověk se tak nechtěně ještě něco přiučil.

K dobré pohodě vyhrávala Mičkova cimbálová muzika a zpěv se nesl do dálky. Na stolech se pod korunami stromů objevily koláčky, slané pečivo a došlo i na grilování a opékání špekáčků. Nevím, kdo to všechno platil, ale členové sboru nabízeli jídlo i pití zadarmo, což je v dnešní době věc docela neuvěřitelná. Na místě netradičního setkání panovala pohodová atmosféra, takže se člověku nechtělo ani odcházet domů. Musela jsem ale, protože jsem věděla, že v pátek vyrážím na pěší pouť. Z pětadvacetikilometrové trasy jsem měla respekt. Pryč jsou doby, kdy jsem byla „nabušená“ sportovkyně. Na druhé straně mne hřálo, že půjde i starší syn Johny (22), díky němuž nakonec šel i mladší Filip (17). Na cestu se vydala dokonce i devětašedesátiletá babička, která od všech nakonec sklidila největší obdiv, protože celou trasu absolovala bez problémů po svých.

V sobotu ráno jsem vstávala s bolavými svaly. Mým cílem byla tentokrát Louka, kde se po dlouhých desetiletích uskutečnila krojovaná svatba. Byla to sláva, jakou tato dědina dlouho nezažila, a tak mnozí obyvatelé všeho nechali a sledovali dlouhý průvod krojovaných až do kostela. Po návratu domů jsem ani nevím jak uvařila a mezitím zkopírovala všechny fotky do PC, vyčistila kartu a napojila baterku, abych mohla odpoledne vyrazit na výlet do Luhačovic. Tam už jsem sice nejela služebně, ale chtěla jsem svůj čas a výlet darovat své mamce ke Svátku matek. Myslím, že je to stokrát lepší dárek než nějaká kytka nebo sladkosti… Ty jsme nakonec ale měly taky! Po vjezdu do lázeňského města jsem ovšem záhy zjistila, že zaparkovat bude pěkný oříšek… Má matka řekla, že můžeme jet domů, když tam není místo k parkování, čímž mne lehce vytočila… Přece nepojedu čtyřicet kiláků na výlet, abych to pak vzdala kvůli hloupému parkování… Nakonec se nám našeho plechového kámoše podařilo zapasovat do nekonečné řady aut v jedné boční ulici a mohly jsme si na pár hodin vyrazit užívat lázeňského života. Až na kolonádě jsme zjistily, proč mělo stejný nápad jako my asi dalších  dvacet tisíc lidí… V Luhačovicích se totiž otvíraly léčivé prameny a byla s tím spojená spousta atrakcí. Kromě trhu byla například na kolonádě zaparkovaná historická vozidla a mezi návštěvníky se procházely dámy i s dětmi v kostýmech z třicátých let minulého století. Nechyběli cyklisté na historických kolech a hned několik muzik. Všechno jsme omrkly, nafotily, abychom pak skončily v jedné kavárně u pressa a horkých malin se zmrzlinou. Bylo to mňam! Stále cítím, jak se ta dobrota rozplývá na jazyku a pomalu klouže do krku…

Pohoda ale skončila a my musely vyrazit směrem k domovu, protože mne čekala ještě jedna akce… Doma jsem zase zkopírovala fotky do PC, vyčistila kartu a vyrazila do Strážnice, kde v kulturním domě slavila cimbálová muzika Michala Miltáka pětatřicáté narozeniny. Přijela jsem s hodinovým předstihem, abych zvládla rozhovory, což se povedlo a pak už jsem „jen“ fotila a poslouchala nádhernou muziku i zpěv. Když přišel na pódium Jan Múčka a poté Ludmila Malhocká, tak jsem nechápala, že se něčí zpěv může tak dotýkat srdce… Byla to nádhera… A nádherné bylo i strážnické publikum, které dokázalo velmi citlivě reagovat na skvělé výkony všech účinkujících. Ať mi Láďa Kerndl, který byl hostem programu, promine, na domácí zpěváky neměl…

Domů jsem dorazila po dvaadvacáté hodině. Opět jsem absolvovala kopírování fotek, čištění karty a dobíjení baterek… Věděla jsem totiž, že ráno musím vystartovat po deváté hodině do kostela, kde jsem měla fotit první přijímání. Ještě před odchodem jsem zvládal uvařit. Z focení jsem měla obavy, ale nakonec dopadlo vcelku v poho… Doma opět kopírování, nabíjení a čištění, protože jsem po obědě krojované fotila ještě na Antonínku, kde se účastnili pobožnosti. Z kopce jsem pak uháněla domů. Musela jsem totiž odvézt mamku do Veselí na vlak. Teprve pak jsem se mohla zvesela pustit do zpracovávání textů k uloveným fotografiím. Všechno jsem přepsala z diktafonu a nakonec místo psaní sedla do auta a odjela na Antonínek. Potřebovala jsem vypustit, modlit se a být sama s Pánem. Děkovat, že jsem vše přežila a možná se také vzpamatovat z toho šíleného stresu a náporu… Na kopci už téměř nikdo nebyl. Jen nějací ojedinělí zbloudilci. Seděla jsem, koukala na poskakující kosy, a když jsem zvedla oči, viděla nad hlavou nádherné, rychle temnoucí nebe, na kterém kroužil jakýsi dravec. Byl to po tom blázinci nádherný relax… Kdybych tam nešla, tak bych už možná měla všechno uděláno a možná taky ne… Nelituji. Toho odpočinku ani toho, že dělám novinařinu. Přestože je to neskutečný nápor a stres, dělám, co mne baví a mám možnost se setkávat s úžasnými (je pravda, že občas i s méně úžasnými) lidmi. Těch méně úžasných není naštěstí mnoho…

Všechny zdravím a přeji vám, abyste dělali to, co vás baví, naplňuje, těší a pozdvihuje….

Lenka

Mám hromadu práce... Měla bych psát články do novin a místo toho usedám, abych napsala, čeho mám plnou hlavu a srdce... Koncem minulého týdne jsem se dozvěděla, že má horolezec Martin Minařík z Blatničky problémy v Himalájích... Nejdříve jsem byla trochu naštvaná, když jsem četla na webových stránkách Radka Bartoníčka, že bojuje o život... Říkala jsem si, proč šíří poplašnou zprávu, když nemáme nic ověřené. Stále jsem doufala, že všechno dobře dopadne. Vždyť už se jednou Martin z takové šlamastyky vyškrábal, i když ho to stálo pár škaredých omrzlin... A tak jsem věřila, že tomu bude i tentokrát.. Jak už to ale podle všeho vypadá, zázrak se nekoná a Martin v horách, které tak moc miloval, zahynul... Nechal svůj život i srdce v místech, kde tak rád a často pobýval...

Ve vzpomínkách se vracím o pár let zpět, kdy jsem se o tomto chlapíkovi z Blatničky dozvěděla. Starostka Jarmila Hrušková se mně jednou v dobrém chlubila, že z jejich dědinky pochází borec, který už zdolal několik osmitisícovek. Nejdříve jsem jí nechtěla ani věřit. Jsem si říkala, že se snad spletla. Měla ale pravdu! Z novinářského pohledu to pro mne byl sólokapr, o kterém jsem samozřejmě chtěla napsat. Hned jsem ji zaúkolovala, aby mně dala ihned vědět až se Martin v Blatničce objeví. Nějak to ale pořád nevycházelo. Byl v té době hodně akční, založil si rodinu, potom přišly na svět dvě děti, vedl se svým tatínkem cestovku a do toho se navíc neustále někde toulal po horách a drápal na jejich vrcholky. Nakonec se na mne štěstí usmálo až vloni v létě. Tehdy mně zavolala opět starostka, že Martin bude se svými přáteli horolezci v jejich sklepě a je ochotný se mnou promluvit. Okamžitě jsem vše udělala pro to, abychom se mohli sejít.

Bylo to jedno z novinářských setkání, na která se nezapomíná. Se skleničkou v ruce přede mnou stál velmi skromný muž, který chvílemi působil až plaše. Do odpovídání na otázky se mu moc nechtělo. Novináře neměl rád. Říkal, že se o horolezce zajímají až v okamžiku, kdy některý v horách zahyne. S odstupem času mohu říct, že měl pravdu. Nikdo nijak zvlášť neinformoval o jeho cestě na vrchol Annapurny. Všichni o něm ale začali psát až v okamžiku, kdy prosákla informace, že tam zřejmě zahynul.

V onom vinném sklepě jsem proto musela chvilku počkat, postát, povykládat jen tak, aby si na mou přítomnost zvyknul. Teprve potom se osmělil a začalo zajímavé vyprávění, které pak vyšlo v týdeníku NAŠE Slovácko v polovině srpna minulého roku. Najdete je pod touto vzpomínkou.

Spolu se svými kamarády mne pak pozval k sobě domů a jak už jsem řekla, bylo to úžasné setkání s lidmi, kteří toho tolik dokázali a přitom zůstali úplně normální... Přestože měl čtyřicet, najednou přede mnou seděl malý kluk, plánující nelehkou výpravu na vrchol těžké hory. Těšila jsem se, že se zase někdy sejdeme a budeme si povídat o dalších zážitcích. Dnes už vím, že k tomu nikdy nedojde... Promarnila jsem šanci, kdy v březnu v sále Kulturního domu v Blatničce uspořádal setkání horolezců. Měla jsem tehdy dovolenou a nedostala jsem se tam... Nyní už mohu jen litovat.

Jedno je jisté. Kdo Martina poznal, musel mu zůstat v srdci a určitě na něj nezapomene... Alespoň u mne to tak bude...

O víkendu jsem se pak dozvěděla, že zemřel Jožka Šťavík z Hodonína. V sobotním dopoledni mně přišla esemeska z cizího čísla tohoto znění: "Leni, chci Ti sdělit smutnou zprávu. Včera nám zemřel Jožka. Píšu Ti to, protože vím, že jste dříve byli kamarádi a jezdili spolu po závodech. S pozdravem Jana." Hned jsem si nedokázala zařadit, který Jožka... Přece jen už uběhlo patnáct let, co jsem se pravidelně účastnila běžeckých závodů... Tušila jsem, že to bude tento Jožka, ale mezi tím jsem se scházela se spoustou dalších Jožků... Jedním z nich je třeba vynikající pilot Jožka Gabrhel, který létá, i když už má nad sedmdesát... Proto jsem si chtěla ověřit, který Jožka... Jana mně pak napsala, že je vidět, že už si žiji jiný život... Že se jedná o šestašedesátiletého Jožku Šťavíka - vynikacího běžce, triatlonistu a hlavně skvělého člověka a kamaráda... Bylo mně to docela líto, protože se každý týden sejdu s desítkami a občas i stovkami lidí, takže je lepší si ověřit, o koho vlastně jde... Ano, na Jožku si také moc dobře pamatuji...

Aby toho nebylo dost, tak jsem se pak včera od kamarádky dozvěděla, že se jí zase rozjela rakovina a uříznou ji i druhé prso. Potom bude muset opět podstoupit náročnou léčbu spojenou s chemoterapií a já nevím, čím vším ještě...

To snad ani nejde, abych se v těchto dnech alespoň na okamžik nezastavila a nezamyslela nad životem. Kam jdu, kam kráčím. Nad tím, že nikdo nevíme, kolik roků, měsíců, týdnů či dnů nám zbývá k tomu, abychom udělali něco dobrého. Abychom se na někoho usmáli, pohladili, poslali povzbuzující SMS či mail, udělali někomu prostě radost... Na to zlé se můžeme vykašlat, protože by nám to bralo čas pro konání dobra a my nikdo nevíme, kdy se ocitneme na věčnosti, takže bychom neměli ztrácet čas a zabývat se špatnými věcmi... A že nejsme nemocní? To přece vůbec nevadí!!! Stačí, když každý den sedneme za volant, zařadíme jedničku a vyrazíme na silnice. Nikdy nevíme, jestli se vrátíme živí zpět... Kdepak... Vůbec nemusíme jezdit do hor a zdolávat osmitisícovky... Na silnicích přece každý den zemře mnohem víc lidí než v Himalájích...

Všechny zdraví a jen vše dobré přeje Lenka...

A tady je to povídání, které vyšlo v týdeníku NAŠE Slovácko (www.naseslovacko.cz)

Z Blatničky až na vrcholky himalájských osmitisícovek

Před devíti lety jsem se od starostky Blatničky Jarmily Hruškové dozvěděla, že z její obce s necelými pěti stovkami obyvatel pochází Martin Minařík, který v Himalájích tehdy zdolal svou první osmitisícovku, Nejdříve jsem této informaci moc nechtěla věřit. Záhy jsem ale zjistila, že starostka měla pravdu. Později jsem se už jen útržkovitě dozvídala o Martinových dalších úspěších. K dnešnímu dni stál v Himalájích na sedmi osmitisícových vrcholech a v současné době se připravuje na další výpravu. Spolu se slovenským horolezcem Dodo Kopoldem (28) a Petrem Maškem (38) z Mladé Boleslavi by chtěli zdolat Anapurnu (8091).

S Martinem jsem se chtěla setkat už dávno. Zkoušela jsem ho dlouhé roky různě kontaktovat, ale domluvit si s ním schůzku bylo pomalu těžší než s prezidentem. V České republice totiž pobývá jen pár měsíců a zbytek roku žije v Americe nebo se různě toulá po celém světě.

Novináře nemiluje

Koncem července mně starostka Blatničky jen tak mezi řečí řekla, že večer bude Martin v jejich sklepě, a že se ho zeptá, jestli by mně nedal rozhovor. Když jsem si o pár hodin později pročítala jeho webové stránky a třídila myšlenky na případný rozhovor, pochopila jsem, že tento muž o nějakou popularitu nestojí a novináře zrovna nemiluje. V okamžiku, kdy jsem si říkala, že by bylo snad i lepší, kdyby se mnou mluvit nechtěl, zadrnčel telefon a já se dozvěděla, že můžu přijet. A tak jsem u jednoho ze sudů Vinařské společnosti v Blatničce poprvé stiskla ruku úspěšnému horolezci, o němž toho lidé v našem regionu moc neví. Štíhlý, s ostrými rysy ve tváři, skromný až plaše působící muž, připomínal spíše kluka než zralého čtyřicetiletého chlapa. Po pár pohárcích vína se pak Martin pomalu rozvyprávěl o své lásce k horám a cestě k nim.

Byl nosičem ve

Vysokých Tatrách

Základní školu absolvoval v Blatnici. Tehdy se ale ještě žádnému sportu nevěnoval. Horolezectví si zamiloval až na Střední dřevařské škole v Bystřici pod Hostýnem. V šestnácti letech se poprvé s kamarádem uvázal na lano a začal poznávat taje lezení ve skalách. O tři roky později vyrazil do Vysokých Tater. Možná to byl také jeden z důvodů, proč o pár let později začal studovat vysokou školu ve Zvolenu. Do Tater to odsud totiž bylo jen tři hodiny cesty vlakem. „Se střední školou, kterou jsem vystudoval, jsem si příliš vybírat nemohl, takže to vyplynulo tak nějak samovolně,“ upozorňuje horolezec. Nicméně hned poté dodává, že v Tatrách trávil každou volnou chvilku. Stal se vysokohorským nosičem a v osobním volnu pak lezl po skalách. Pokud někdo v polovině osmdesátých let zavítal do Tater na túru, mohl na Martina narazit na trase mezi Hrebienkom a Téryho chatou, kam vynášel různý materiál. Zhruba šestikilometrový úsek s převýšením osmi set metrů dokázal zvládnout s šedesátikilovým nákladem za pouhé dvě a půl hodiny. V pohodě držel krok s výletníky, kteří si do hor vyrazili jen tak nalehko na túru. „Občas jsem vynesl i osmdesátikilogramový náklad. To jsem pak ale šlapal samozřejmě pomaleji a cestu jsem zvládl zhruba za čtyři a půl hodiny,“ připomíná horolezec, který po promoci v jedenadevadesátém roce odletěl do Ameriky.

Cesta do Ameriky

„Tatínek byl už za totality průvodcem v Čedoku, proto jsme si po revoluci založili cestovku a začali z Ameriky vozit turisty do Evropy,“ vrací se horolezec ve vzpomínkách do počátku devadesátých let minulého století. To byl také jeden z důvodů, proč zamířil do Ameriky. Cílem ale rozhodně nebylo jen podnikání. Chtěl se také zdokonalit v angličtině a velkým lákadlem rozhodně byly hory. První větší vrchol, který Martin zdolal alpským stylem, byla nejvyšší hora severní Ameriky Mt. Mc Kinley (6.194 m). „Ještě s jedním klukem z Kalifornie jsme šli jižní stěnou. Byli jsme tehdy v té stěně sedm nebo osm dní,“ vzpomíná horolezec.

Trénink v horách

Výstup na Mt. Mc. Kinley byl první větší přípravou na Himaláje. Na americkém severozápadě je ale spousta velkých hor, kde lezl a připravoval se tam na Aljašku. „Myslím si, že na velké hory nelze přípravu nějak nacvičit. Trénink trvá dlouhé roky. Zdolání každé hory je tréninkem na tu další. Základ fyzičky, kterou mám, jsem ale určitě získal v době, kdy jsem byl nosičem ve Vysokých Tatrách,“ míní horolezec. Poté připomíná, že je ve velehorách snad ještě důležitější vytrvalost. Jsou tam totiž úplně jiné podmínky a dimenze. Poslední úsek se na vrchol může jít klidně čtyřiadvacet hodin. Zcela něco jiného je pak pobyt ve vysoké nadmořské výšce. Ten se totiž nijak natrénovat nedá. Buď k němu člověk předpoklady má nebo nemá. „K výstupu na nejvyšší hory je nutná vytrvalost. Neméně důležitá je ale také technika lezení. I na osmitisícovkách jsou totiž úseky, které jsou technicky náročné,“ upozorňuje Minařík.

Každá osmitisícovka

byla velmi těžká

Ze své zkušenosti už ví, že každá osmitisícovka byla svým způsobem nějak obtížná. Nelze proto říct, která byla nejtěžší nebo nejlehčí. Někdy sice vyjde lépe počasí, ale zase se objeví jiný problém. „Každá hora je velmi těžká. „Jestli mně někdy šlo o život? Nevím….Když se na to ale někdo dívá pohledem člověka z roviny, který v horách nikdy nebyl, tak se mu to všechno zdá jako hrozný hazard a riziko. Kdo ale do hor jezdí, tak s přibývajícími roky získává zkušenosti pro další hory a nepřipadá mu to pak až tak nebezpečné. Zvládá situace, do nichž se dostává. Nemyslím si, že bych na těch osmitisícovkách riskoval víc než když jsem lezl v Tatrách nebo někdy poprvé,“ tvrdí horolezec. Poté připouští, že pokud někdo v horách omrzne, je později k omrzlinám náchylnější.

Horolezectví se stalo

součástí jeho života

Bez lezení si už dnes Martin Minařík nedovede svůj život představit. Po pětadvaceti letech, které se mu věnuje, se horolezectví stalo jeho naprostou součástí. „Je to styl mého života. Týká se toho, s kým se stýkám či koho jsem v horách kdy potkal. Pokud bych nelezl, tak bych se prostě s určitými lidmi nikdy nesetkal, kdybych nelezl. Nejsou lepší než ostatní, ale mají určitý záměr a způsob života, který je mně blízký a podobný tomu mému. Na druhé straně je pravda, že každý rok někdo, koho jsem znal, v horách zůstane. Někdy je to člověk bližší, někdy jsem ho potkal jen jednou nebo dvakrát. To se ale prostě stává…. A jak bych se chtěl horolezectví dlouho věnovat? Znám muže, který je o rok starší než můj táta. Narodil se v roce 1939. Když jsme spolu šli do kopce, tak jsem mu nestačil. Pokud tedy budu zdravý, tak si myslím, že ještě budu chodit po horách dlouho,“ věří úspěšný horolezec.

Domovská základna

zůstává v Blatničce

Jak už bylo řečeno, Martin má cestovní kancelář. Pokud zrovna není někde na expedici, jezdí jako průvodce po horách. Jeho domovskými horami jsou Vysoké Tatry a Julské Alpy. Zná ale i krásná místa na Aljašce v Jižní Americe. Je schopný splnit téměř jakékoliv přání svých zákazníků. V poslední době bere pravidelně doprovod i na trek do základního tábora v Himalájích. V Americe už nyní tráví méně času. Více pobývá v Evropě. Na expedice do Himalájí vyráží jednou nebo maximálně dvakrát do roka. Blatnička, kde vyrostl a prožil dětství, je pro něj domovskou základnou, protože zde stále žijí rodiče. Část prázdnin zde pravidelně tráví i syn a dcera. „Pokud by jednou chtěli lézt, nebudu jim v tom bránit. Ale k horolezectví je nepovedu, protože bych se o ně bál. Vím, co to obnáší,“ prozrazuje čtyřicetiletý otec dvou dětí.

Příprava na Annapurnu

Na přelomu července a srpna jsme Martina v Blatničce zastihli s osmadvacetiletým slovenským horolezcem Dodo Kopoldem a osmatřicetiletým Petrem Maškem z Mladé Boleslavi. Na Slovácku se sešli, aby si ujasnili některé zásadní detaily před odletem do Himalájí. Tato trojice by totiž společně chtěla zdolat Annapurnu.

„Jsme malá výprava. V horách s námi půjde zhruba dalších třicet domorodých nosičů, kteří nám do základního tábora pomůžou vynést potřebný materiál,“ upozorňuje Martin. „Proč lezu? Pro mě je to výzva. Nejde o samotný vrchol, ale cestu na něj. Chci jít na vrcholy cestami, které ještě nezdolali ani špičkoví horolezci. Do určité výšky lze leccos natrénovat. Pak je ale hranice, kdy už to natrénovat nejde. Musí být i fyzické dispozice a mnoho zkušeností. Od nadmořské výšky sedmi a půl tisíců a výš člověk své tělo absolutně neovládá. To se nedá ani popsat. Tělo se chová úplně jinak, než bych chtěl.,“ připomíná Slovák Dodo. „V těch výškách už se člověku v zásadě nechce, takže musí přinutit své tělo udělat krok a pak další a další….Přežít bivak a pak se ještě po tom bivaku vzpamatovat a jít dál. Nebo zase naopak zjistit, že už to nejde a v pravý čas se otočit a vrátit se. Při výstupu na Everest jsem to točil tři sta padesát metrů pod vrcholem. Pokud ve velehorách uděláte jeden krok navíc, tak už se nemusíte vrátit,“ upozorňuje Martin. „Nestačí jen vylézt na vrchol. Nejtěžší je cesta zpátky. Mí dva kamarádi se zabili při cestě zpět,“ dodává Dodo. „Člověk doopravdy musí přesně odhadnout bod, kdy už nemůže,“ souhlasí Petr Mašek. Podle jeho zkušeností je v horách krásných momentů mnohem méně než těch ostatních. „Zpětně jde spíš o sílu zážitku,“ zdůvodňuje Mašek, proč mu horolezectví učarovalo. Všichni tři kamarádi se pak shodují, že je v horách k chybě jen strašně málo. „Přestože lezeme dva nebo tři, v konečném důsledku je tam každý sám za sebe. Od nadmořské výšky sedm tisíc metrů a výš je dvacetikilový baťoh těžký jako blázen,“ tvrdí Martin. 

Zdolané vrcholy

nikdo nevezme

„Horolezectví je královská disciplína, kde se nerozdávají zlaté, stříbrné či bronzové medaile. My se neporovnáváme na stadionech. Lidé nás akorát pomluví a poplivou ve chvíli, kdy se stane nějaký průšvih. V tom okamžiku to začíná být pro novináře zajímavé. Nikoho dnes nezajímá, že se někdo zabil na silnici, protože je tolik bouraček. Smrt horolezce v Himalájích je ale stále téma na první stránku novin. To prodává. Laická veřejnost pak vše vnímá zjednodušeně. Lehce pak může horolezce odsoudit, že kamarádovi v horách nepomohli,“ míní Martin a vlastně tak i zdůvodňuje, proč nemá novináře příliš v lásce. „Víte, měl jsem přítele z Rakouska, který byl už ve dvaatřicátém roce na Mont Blancu. Měl židovské kořeny a také nechtěl narukovat, proto utekl před Hitlerem do Jižní Ameriky. Když se pak po válce vrátil, jeho tatínek ani maminka už nežili a rodný dům byl zbořený. Tento muž mně jednou řekl, že druzí lidé nám mohou sebrat nebo zničit úplně všechno, ale kopce, které člověk vyleze, mu nikdy nikdo nevezme,“ uzavřel povídání Martin Minařík. Spolu s Dodem a Petrem by měli do Himalájí odletět v září. Pak už bude záležet jen na příhodném počasí, aby se pokusili o zdolání Anapurny ve výšce 8091 metrů.

LENKA FOJTÍKOVÁ

Martin Minařík se narodil 27. listopadu 1967. Doposud podnikl celkem devět himálajských expedic, na nichž úspěšně dosáhl 7 vrcholů: Manaslu (8.163 m) 1999, Kangchenjunga (8.598 m) 2002, Broad Peak (8.047 m) 2003, Shisha Pangma (8.046 m) 2004 - jižní stěnou alpským stylem, oceněno jako výstup roku 2004, Cho Oju (8.201 m) 2005 - sólo Lhotse (8.516 m) 2007 a Dhaulagiri (8.167 m) 2008. Kromě toho realizoval řadu obtížných výstupů v dalších světových velehorách: Cassinův pilíř na Mt. Mc Kinley (6.194 m) - alpským stylem, Mt. Logan - první a dosud jediný sólo přechod masivu, Aconcagua - sólo východní stěnou. Leze sólo nebo v malém týmu, alpským či lehkým expedičním stylem bez kyslíku a výškových nosičů.

Velikonoce jsem prožila v Medžugorje. V místě, o němž se mezi sebou vzájemně přou i věřící. Zatímco jsou jedni nadšení, druzí skřípou zuby a tvrdí, že je to "blbost", aby se na jednom místě zjevovala Panna Maria více než dvacet let. Tyto a další podobné dohady mne nechávají naprosto v klidu. V Medžu jsem už byla před pěti lety, takže jsem moc dobře věděla, kam jedu. Je to promodlené místo se zvláštní atmosférou pokoje a klidu.

Setkala jsem se také s mnohými lidmi, kteří si do Medžu "odskočili" ze své dovolené u moře jen na pár hodin. Obyčejně pak opovržlivě mluvili o tom, kolik je tam hotelů a obchodů s různými náboženskými předměty, a že už to není ta Medžugorje, jako kdysi... Vždycky každého upozorňuji, že přece záleží na každém jednotlivci, jak pobyt v Medžugorje prožije. Pokud tam chci něco duchovního prožít, tak snad záleží jen na mně, zda si udělám dostatečný čas a prostor, abych zašla na mši, zklidnila se a setkala se s Bohem, rozmlouvala s Ním a pobývala v Jeho přítomnosti. To přece nemůže nijak ovlivnit existence nějakých obchodů...

Na Medžugorje je krásné, že v drtivé většině případů sem poutníci jezdí za jediným - modlitbou a usebráním... Není proto nic zvláštního, že člověk na každém kroku potkává modlící se lidi s růžencem v ruce. A vůbec to není jen v kostele a jeho blízkém okolí. Lidé se prostě modlí všude - na Podbrdu - místě zjevení, cestou na horu Križevac, v ulicích města, na hřbitově, polní cestě mezi vinohrady, hotelích, penzionech... prostě všude. A nikomu to nepřipadá divné. Každý sem totiž s tímto úmyslem přijel... Pokud by si někdo myslel, že mezi návštěvníky převažují penzisté a staré babičky, jak bývá zvykem v některých našich kostelích, tak by se hodně spletl. Mladí, krásní lidé i celé rodiny s několika malými dětmi nejsou žádnou výjimkou... Pokud se v kostele modlí růženec, je slyšet labyrint nejrůznějších jazyků. Chorvatštinou počínaje, přes němčinu, italštinu, angličtinu, francouzštinu, češtinu, slovenštinu, polštinu až třeba po maltštinu. Prostě je to jeden velký labyrint jazyků...

Někoho mohou odradit davy poutníků... Pokud člověk chce, tak i tomu se dá vyhnout. Nekonečný dav, v jehož čele jde nějaký odvážlivec s amplionem u pusy a předříkává růženec, fakt také nemusím... K patě obřího kříže na vrcholku hory Križevac jsem se proto jednou vydala až v podvečer. K cíli jsem doputovala v okamžiku, kdy začalo zapadat slunce. Na místě už nikdo nebyl, takže jsem vše mohla prožít v klidu. Navíc se mně díky nádhernému západu podařilo udělat úžasné fotky. Podruhé jsem se na Križevac vyrazila o velikonoční neděli. U křiže jsem byla jen pár minut poté, co v údolí zvony kostelíka odbily poledne. Většina lidí v tu chvíli už seděla, anebo teprve spěchala ke svátečnímu obědu. Kromě mne a snad dvou lidí tak na vrcholku nebylo živé duše. O dvě hodiny později, kdy jsem sestupovala, už byla ale situace naprosto jiná. Nahoru se drápaly velké výpravy poutníků... A tak by se dalo pokračovat. Kdo prostě chce, může si pobyt v Medžugorje prožít naprosto v klidu a zažít tak úžasné věci i setkání - se samotným Bohem i ostatními poutníky...

Mě se tentokrát asi nejvíce dotklo setkání se dvěma holkami. Jedna pocházela ze Slovenska a druhá z Brna. Nyní už ale devět let žijí ve Vídni, kde jsou vizážistkami. Jedna z nich jen tak mezi řečí řekla, že je "teprve" na cestě, protože zatím není ani pokřtěná. V ruce držela růženec a zcela otevřeně vyprávěla o tom, jak v léčebně bojovala se svou závislostí na alkoholu. V tom okamžiku se mně zdála mnohem víc věřící a upřímnější než někteří lidé, kteří chodí dlouhé roky ze setrvačnosti do kostela a myslí si, že tím budou mít nebe jisté, i když se nějak zapomínají chovat, jak by si Bůh přál, abychom se chovali a jednali...

Plná dojmů z nádherného místa setkání s Bohem všechny zdraví Lenka

Medžugorje I.jpg (715,3 kB)
Medžugorje II.jpg (786,6 kB)

Obrovským úderem do naší země vtrhlo jaro. Ze zimních bund a kabátů jsme skočili rovnou do času triček, krátkých kalhot a minisukní. Osobně jaro miluji ze všech ročních období nejvíce. Všechno se probouzí k životu a vzduch nádherně voní. Mnohé stromy se na pár dnů v roce proměňují v bílé nevěsty. Vřele všem doporučuji, aby si udělali čas a dokud je to možné, vyrazili do přírody, zírali na tu nádheru rozšířenýma očima a vůni rozkvetlých stromů i dalších kytek nasávali do plic takovými doušky, jak jen je to možné... A stihněte to dříve než nebe pokryjí temně šedé mraky anebo se zákeřně připlíží nějaký noční či ranní mráz a veškerou nádheru sežehne svým chladným dechem.

Navíc jen pár dnů v roce můžete udělat úžasné snímky rozkvetlých stromů s pozadím temně modré oblohy. Pokud to nestihnete právě teď, tak vám nezbude nic jiného než zase dlouhý rok čekat. Přitom není vůbec jisté, že za rok bude na tu nádheru svítit slunce z modrého nebe. To vám prostě nikdo zaručit nemůže... A ještě jedno upozornění na závěr!!! Jen v těchto dnech si můžete tu nádhernou vůni, kterou je venku prosycený vzduch, donést ve svých vlasech až domů... Věřte, že je to parfém k nezaplacení...

Krásné jaro všem přeje Lenka

...aneb babička měla pravdu....

Celou republikou o víkendu hýbaly zprávy týkající se návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy v České republice. Mě osobně nechávala tato událost naprosto v klidu. Jen jsem si říkala, že je tady zase mnoho povyku pro nic... Co se tak touto návštěvou asi změní pro "obyčejné" obyvatele této země? Ve zprávách jsem zahlédla zaplněné náměstí, které sledovalo dojemný projev prvního muže zeměkoule. Měl ho dobře poskládaný tak, aby se dotkl našich srdcí a také vlastenectví ...

Mne se projev rozhodně nijak výrazně nedotknul. Byl krapet průhledný... Co se mne ale dotklo, bylo ono plné náměstí lidí mávajících americkými vlaječkami.. Nešlo nevzpomenout na "Pražany", kteří už v minulosti podobně vítali Hitlera, Gottwalda i Brežněva... Moje babička často říkávala, že Pražáci budou vášnivě vítat kohokoliv, kdo do města přijede... Vždycky si na její slova vzpomenu, když vidím zaplněné ulice nadšených lidí vítajících nějakého státníka poplatného aktuální situaci v naší zemi... 

Jen by mne zajímalo, jak by vítali Ježíše, kdyby dnes přijel do Prahy... A vyvstává další otázka: Na čem by dojel? Na oslíku jako kdysi? Určitě by asi neměl takové super opancéřované auto, jako měl k dispozici Obama... Vzhledem k technickému pokroku by možná dojel v Trabantu... Zase by davy volaly: "Hosana!" jako před více než dvěma tisíci lety, aby o pár dnů později na toho stejného muže křičeli: "Ukřižuj!" ? Zřejmě ano... Lidstvo je totiž nepoučitelné...

Krásný zbytek postní doby všem přeje Lenka

Předvelikonoční půst se chýlí ke konci a křesťané se připravují na největší oslavy církevního roku. Ve většině farností se pravidelně modlí křížovou cestu a někde se uskutečnily také duchovní obnovy. Slyšela jsem, že byly na Hodonínsku hned na několika místech. Do Blatnice například na tři dny přijel farář z Klokot v jižních Čechách P. Martin Sedloň, OMI. Kdo si na jeho přednášky udělal čas, rozhodně nelitoval. Ti, kdo chodí do kostela celý život tak nějak tradičně a doposud neměli snahu se nějak dál vzdělávat, vyslechli slova, která se jim mohla zdát překvapivá a možná až šokující.

Hlavní identita

O pár myšlenek z přednášek otce Martina bych se se čtenáři těchto stránek ráda podělila. Mimo jiné například řekl: „Měli bychom si uvědomit, v čem je naše hlavní identita. Bible říká, že naše hlavní identita nemá být v něčem, co je pomíjivé. (Galatským 4, 4). Měli bychom v sobě proto probudit identitu Božího synovství, abychom zakusili, že jsme Božími dcerami a syny. Jedině tato identita je nesmrtelná a nemůže nám ji nikdo vzít. Jaký jsem? Není důležité, kolik pamětních desek za mnou zůstane, ale jaký jsem skutečně člověk. Co ze mne vyzařuje? Někoho utrpení úplně zničí a zatrpkne. Křesťan by ale měl vydávat svědectví, že Bůh je láska, i když je nemocný nebo opuštěný. Není to snadné a není to ani možné bez velkých milostí.

Nadávání je opakem modlitby

Každý křesťan má být Ježíšovým nástrojem. Pokud ale někdo nadává, tak je to opak modlitby, protože šíří zlobu. Samozřejmě, že špatné věci máme umět pojmenovat. K tomu jsme každý dostali rozum, ale nemáme být ti, kdo soudí druhé, kolik mají viny. Na světě není nikdy více utrpení než je hříchu. Všichni jsme propojeni. Čím větší je někdo darebák, tím víc bychom se za něho měli modlit. Neměli bychom o druhých lidech říkat nevěřící, ale mluvit o nich jako o těch, kdo ještě nepoznali Boží lásku. Co můžeme udělat pro to, abychom se setkali s Boží láskou a zakusili ji? Jak můžeme druhým pomoct odkrýt toto velké tajemství? Na počátku křesťanského bytí není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, ale setkání s osobou, která otevírá před životem nový prostor. Křesťanská víra začne ve chvíli či okamžiku, kdy za nějakou událostí jasně vnímám Boha a jeho lásku. Jakmile začneme vnímat, že některé věci v našem životě nemohou být jen náhoda. Uvědomíme si, že NĚKOMU TADY O MĚ JDE… V prvotní církvi se apoštolové setkali s Ježíšem Kristem. Zakusili Jeho moc a svědčili o tom. Vydávali svědectví, že zakusili ve svém životě moc Ducha svatého. Bůh jedná v životě každého člověk. Čím víc to člověk pozná, tím víc může Bůh v jeho životě působit.

Bůh je nejvíce přítomný tam, kde je utrpení

Žijeme v době velmi podobné prvotní církvi. Do kostela chodí jen jedno procento lidí. Církev začíná být v menšině. Okolí je čím dál více pohanské. V rodinách je čím dál těžší se modlit, když tam stále běží televize. Proč? Protože vás televize naladí úplně na jinou vlnu. Nemodlíme se, protože nejsme naladěni na Boží vlnu. Bůh by přitom pro nás měl být ten, s kým se setkáváme. Adorace a svátosti jsou velmi důležitá věc. Nejdůležitější je ale umět naslouchat Božímu hlasu a nacházet Boha ve všech věcech a okolnostech. Bůh je přítomný všude. Nejvíce ale tam, kde je utrpení. Proč Boha často nevnímáme? Je to kvůli našemu hříchu. Abychom se mohli sejít s Bohem, potřebujeme očištění.

Mladí musí cítit, že nám o ně jde

Jestli chceme mladým lidem odkrýt víru, pomožme jim odkrýt Boží jednání v jejich životě. Musíme se jich ptát, jestli jsou šťastní, když žijí tak, jak žijí. Důležité ale je si uvědomit, jestli nám jde skutečně o dobro našich dětí anebo o to, abychom kvůli jejich chování neměli ostudu. Mladí musí cítit, že nám jde o ně… Jakmile je člověk naštvanej, měl by padnout na kolena a modlit se, aby měl nadpřirozenou lásku, která je schopná existovat i tam, kde to není přirozeně možné. V prvotní církvi bylo hlavním kritériem zralosti pro křest, že uchazeč vykazoval znaky nadpřirozené lásky, jaký vztah měl ke svým nepřátelům.

Křesťan má stavět na odpuštění

Křesťanství není náboženství. Náboženství jsou jen prostředky. Někdo může být nábožensky vzorný – každý den chodí do kostela, modlí se, dává do kasičky…, ale je rozhádaný s celou rodinou. Jeho láska je na nule. My jsme ale uvěřili v Boží lásku, která umí proměňovat lidská srdce. Křesťan má stavět na odpuštění, které je klíčové. Máme prosit, abychom od Ducha svatého dostali nadpřirozenou sílu druhému odpustit.

Vyrvaná láska

Dnes už víme, co s lidmi udělá, když nezakusí lásku. Rány na duši přitom v lidech zůstávají už z prenatálního věku. Pokud počaté dítě jeho rodiče nechtěli, tak v  sobě takový člověk dál nese podvědomý chronický pocit, že ho nikdo nepřijímá. Někde na úplném počátku byla vyrvaná láska. Bohužel zraněných lidí s deficitem lásky neskutečně přibývá. Nové spirituality jsou založené na rodinné bázi. Nefungují rodiny, a tak lidé hledají společenství, kde se cítí milováni a přijímáni. Každý potřebuje být milován aniž by si to zasloužil.

Pravda nás osvobodí

Aby skrze nás mohl Bůh konat, potřebujeme být pokorní a žít v pravdě, což není vůbec jednoduché. Je dobré mít někoho, kdo nám v lásce řekne, jací skutečně jsme. Na otázku novinářů, když se papeže Jana Pavla II. ptali, který jediný verš by z Písma vybral, okamžitě odpověděl: „Pravda vás osvobodí.“ Pravda přitom není něco, ale Někdo. Pravda je důležitější než bezhříšnost. Bůh nám všechno nezjevuje najednou. Čím víc má člověk světla, tím víc mu o sobě dochází spousta hrůz. Všichni jsme na cestě někoho zabít. Jen jsme to na rozdíl od vrahů nedotáhli do konce,“ řekl na přednáškách mimo jiné P. Martin Sedloň….

V Blatnici zaznamenala Lenka

Několik nekonečných měsíců se už opravuje silnice mezi Blatnicí a Veselím nad Moravou. Parta dělníků pracuje pár dnů na jednom místě, aby se pak přesunula podle tajemného systému o kus dál. Stále pracují a brzdí dopravu, protože v uvedených úsecích se dá jet jen v jednom pruhu, a tak auta musí čekat na semaforech. Člověku by to zase až tak nevadilo, kdyby jaksi byly vidět výsledky. Ty ale vidět nejsou. Řidič jede a míjí, v horších případech jimi prosviští, jednu díru za druhou. Většina motoristů dávno ztratila představu, který úsek silnice už byl opravený, a na který se teprve silničáři vrhnou…. Jsem hodně zvědavá, jak bude povrch vypadat až budou práce definitivně u konce. Zatím to vypadá tak, jakoby se vlastně ani nic neopravilo. Rozum nad tím zůstává stát, ale je to bohužel tak….

Zdravím především všechny řidiče, kteří mají s touto opravou zatím trpělivost a těm netrpělivým, mezi něž patřím i já, přeji, aby z povrchu silnice zmizely všechny díry a nerovnosti…. Lenka

Když jsem před sedmi roky poprvé navštívila Maltu, připadala jsem si na tom malinkatém ostrovu pod Sicílií, jako bych se po dlouhé době vrátila domů, kde jsem už někdy žila. Chodila jsem v noci po ulicích a vůbec nepociťovala jakýkoliv pocit nebezpečí, jak jsem ho zažívala v různých částech Itálie. Říkala jsem si tehdy, že se sem jednou musím vrátit. Kdesi hluboko v duši byla myšlenka, že bych tu jednou třeba mohla někde nějaký čas pracovat a konečně se pořádně naučit anglicky…

Nyní jsem se na můj milovaný ostrov vrátila. Zatímco jsem tam poprvé dojela s cestovkou, tentokrát jsme si udělaly výlet s kámoškou samy. Přijaly jsme pozvání na konferenci Catholic Revival Movement. Kromě toho jsme ale měly také čtyři dny volna, s nimiž jsme si mohly naložit, jak jsme chtěly. Díky Hance, která se znala s jedním knězem, jsme měly o bohatý program postaráno. Mimo jiné jsme jeden den mohly prožít v kontemplativním řádu klarisek. Bylo to úžasné setkání, na něž snad nikdy v životě nezapomenu. Dostala jsem se do míst, kam se hned tak někdo nedostane a dokonce jsem tam mohla i fotit. Když jsem zpočátku začala ostřit na řádové sestry, které už měly nad osmdesát a v klášteře prožily celý život, přiznám se, že jsem měla dost velké obavy z jejich reakcí. Byly ale skvělé! Žádné škaredé pohledy, otáčení zády, jak to znám od mnohých lidí… Jakmile uviděly, že je fotím, rozzářil se jim na tvářích nádherný úsměv.. Setkání s těmito sestřičkami, které jak jsem se dozvěděla, když složí věčné sliby, tak už nikdy neopustí zdi kláštera, bylo úžasné. Co jsme tam prožily, se nedá popsat… Nějak chybí slova… Všechno ale zůstane až do smrti uložené v srdci… Věřím a doufám, že se za nimi ještě někdy dostanu…

Nádherná byla ale i setkání s ostatními Malťany. Jsou to neuvěřitelně milí lidé… Jsou hodně podobní Moravákům, ale zdá se mně, že jsou ještě mnohem otevřenější. Zažila jsem s nimi skutečná setkání od srdce k srdci. Ráda cestuji, a tak mám Evropu proježděnou křížem krážem, byla jsem i v Africe, ale tak úžasné lidi jsem nepotkala nikde… Jsou to prostě moji milí Malťané. Většina se zdraví: „God bless you,“ což v překladu znamená „Bůh ti žehnej“… Nedovedu si dost dobře představit, že bych tady na Moravě někoho takto zdravila… A tam to bylo naprosto přirozené… Kolik lidí nám slibovalo, že se za nás bude modlit…. To snad ani nešlo, aby se to nedotklo našeho srdce…

K řeholníkům a kněžím tam má většina obyvatel určitý přirozený respekt. Pokud jedou autem a potkají někoho v hábitu, troubí na něj, mávají, zdraví ho a dávají mu přednost. Byla jsem také svědkem, kdy kněz v autobuse napomenul mladého řidiče, aby neklel. A on mu poděkoval za upozornění a poprosil ho, aby se za něj modlil, že sám na to nemá čas. Pak mu zastavil, kde kněz potřeboval, i když tam zrovna nebyla zastávka. Představovala jsem si, jak by podobná konverzace dopadla v naších poměrech… V lepším případě by kněz musel vyslechnout spršku nadávek…. Holt jiný kraj, jiný mrav… Jedno je ale jisté! Malťané jsou úžasní lidé a já věřím, že se za nimi zase někdy vypravím… Vždyť nám jedni manželé říkali, že kdykoliv přijedeme, tak u nich máme zajištěné ubytování zdarma. Takovou nabídku přece nejde odmítnou….

Všechny zdraví Lenka se srdcem ještě stále na Maltě….

Patřila jsem mezi vyvolené, kteří se koncem února dostali ve Veselí nad Moravou na soukromou party, kde byla hlavním hostem a tahákem noci Iveta Bartošová. Ještě dříve než blonďatá hvězda osmdesátých let minulého století nastoupila na pódium, jsem si domluvila s jejím manželem a manažerem v jedné osobě Jirkou Pomeje rozhovor. Nejdřív se sice cukal, že ne, ale nakonec svolil, a že to bude exkluzivně, protože nedávno odmítli rozhovor i MF Dnes… Musela jsem ale slíbit, že otázky budou neutrální. Souhlasila jsem a těšila se na tu exkluzivitu... Jakmile Iveta začala zpívat, návštěvníci přestali tančit a přidali se k ní. Bylo naprosto evidentní, že lidé na Ivetu nezapomněli a mají ji stále rádi.

Po vystoupení jsem naběhla k šatně a nastala zkouška mé novinářské trpělivosti. Pan Pomeje mně řekl, že musím počkat, a tak jsem čekala. Moderátor Šiška několikrát prošel kolem a chtěl pomoct. Ujišťovala jsem ho ale, že oni o mně ví…. Snad po půlhodině jsem mohla vejít do šatny. U zrcadla seděla unavená Iveta a na mé otázky jsem dostávala jednoslabičné odpovědi. Padly snad jen tři. V okamžiku, kdy jsem se zeptala, jestli v blízké době chystá nějakou desku, nastalo ticho. Oči se jí až po okraj naplnily slzami a já neměla tu sílu ji dál trápit. Seděl přede mnou zlomený člověk. Když jsem se pak vracela domů, tak jsem na Ivetu ani jejího manžela nebyla naštvaná. Jirka se snažil. Dokonce na některé otázky odpovídal za svou ženu… Kdepak zlost… Jen mně bylo Ivety hodně líto…

O to větší šok jsem zažila, když se teď při jejich dovolené začaly noviny plnit Ivetinými odhalenými ňadry. Po návratu domů ze zahraničí se přitom nad plátkem bulvárních novin se zveřejněným poprsím cudně spolu s manželem Jirkou usmívala. A tak si říkám, že tomu divadlu tak trochu nerozumím… Co bylo pravda? Ta zničená holka v šatně, kdy nebyla schopná odpovídat na banální otázky typu, kde se jí na Moravě nejvíc líbí, kam pojede na dovolenou, jak nejraději odpočívá? Tyto otázky ji dohnaly k slzám, aby o pár dnů později plnila bulvár svým odhaleným tělem? A tak tomu všemu nějak nerozumím. Chudák ale asi Iveta bude a možná ještě větší její syn Artur, který se „slávě“ své maminky nemůže nijak bránit…

O víkendu mnoha obcemi prošly průvody maškar a krojovaných. I kdyby se člověk rozkrájel, nemohl být všude. Já jsem se letos rozhodla zamířit do obcí, v nichž jsem ještě fašankové veselí nedokumentovala. Volba proto padla na Hroznovou a Tvarožnou Lhotu. V pátek večer jsem se ale dozvěděla, že kvůli chřipce chlapi v Tvarožné Lhotě obchůzku ruší. V sobotu se mým cílem tedy stala Hroznová Lhota. Fašank tam údajně podle pamětníků pořádají už dlouhá desetiletí hasiči, kteří letos oslaví sto dvacet let existence. Líbilo se mně, že tam byla oslava masopustu naprosto spontánní a bez jakéhokoliv předem daného scénáře se všichni skvěle bavili stejně jako jejich předkové před dlouhými roky. Rozdíl byl snad jen v tom, že si někteří letošní aktéři převleky objednali prostřednictvím internetu. To dřív rozhodně nehrozilo. Každý musí přijmout, že i tento starodávný zvyk jde s dobou…

V Hroznové Lhotě jsem se dozvěděla, že je druhý den podobná veselice i v sousedních Kozojídkách. Ještě předtím jsme ale se synem v sobotu odpoledne zamířili do Strání. Na oslavy fašanku u hranic se Slovenskem jsem byla hodně zvědavá, protože tamní oslavy dávno přesáhly hranice obce. Nakonec pro mne ale přinesla návštěva zklamání. V sobotu totiž žádná obchůzka nebyla. Jen jednou ulicí procházely jednotlivé soubory, které se na jednom místě zastavily, popily, pojedly, zazpívaly, zatančily, aby se pak přesunuly o kousek dál, kde diváky pobavily svým vystoupením. Tady to už scénář mělo a s nějakou bezprostřední tradicí jsem vazbu hledala jen marně. Od jedné pořadatelky jsem se dozvěděla, že „ta“ klasická obchůzka bude až v úterý a vše o půlnoci zakončí pochovávání basy, jak to bývávalo v dávných dobách… Před dvaadvaceti lety ale vznikl první ročník fašankového festivalu, který začíná už v pátek. Jeho součástí je mimo jiné i ono vystoupení pozvaných souborů podle scénáře, ale i tradiční úterní obchůzka… Tož tak… Na tradici se už asi v úterý do Strání podívat nepojedu…

Dnes jsem ale byla v Kozojídkách, kde jsem zažila podobnou atmosféru jako včera v Hroznové Lhotě. S maškarami jezdilo také koňské spřežení se starou historickou stříkačkou. V průvodu zpívali a na harmoniku i housle vyhrávali členové mužského pěveckého sboru Malina. Někde fašankárům neotevřeli a jinde už na ně čekali ve vratech s talíři dobrot, vínem i slivovicí. Devadesátiletý Josef Zubalík mně připomněl, že se takto chodí už odjakživa. Pětadevadesátiletá Marie Smetková ale doplnila, že dřív na rozdíl od nynějška, chodívali po obchůzce výhradně chlapi. Do kroku jim vždycky vyhrávala nějaká kapela. V posledních letech se této čestné funkce ujali chlapi ze vzpomínaného mužského pěveckého sboru. Hasiči prozradili, že výtěžek poputuje především na podporu činnosti mládeže dobrovolného sboru.

A pokud byste chtěli vidět, jak to v jednotlivých obcích vypadalo, koukněte do fotogalerie na: www.naseslovacko.cz

Z konce fašankového víkendu všechny zdraví Lenka

Polovina února je za námi a zima se nás stále fest drží… Co bychom také chtěli, když je zima, že? Jen to odhrnování sněhu před barákem mě moc nebaví… No co už… Říkám si, že má člověk aspoň nějaký pohyb….

Horší je, že se mně udělala zima na rtu. V tom už tedy žádné pozitivum nevidím… Snad jen že se momentálně neřehtám jako koník s hubou od ucha k uchu. Pokud se ale zapomenu, pak „zima“ praská a nepřejte si tu bolest! Jasně… Jsou mnohem horší bolesti, ale toto také není nic moc zážitek… A včera se mně jakoby ta zima ze rtů přesunula do pusy… Začaly mně nahoře u jednoho (nebo dvou???) zubu bolet dásně. V dnešním světě techniky je výhoda, že si můžu pomocí internetu hned nastudovat, cože mne to vlastně trápí, a tak jsem začala přes vyhledávače pátrat. Snad by to prý mohla být začínající paradentóza! Mamíííí!!!! Pomóóóc!!!! Ještě nechci, aby mně vypadaly zuby!!!! Vždyť nemám ani pětačtyřicet!!!! V těch nejtemnějších snech jsem si začala představovat svůj chrup v průhledné skleničce s vodou – hrůza!!!!! Zároveň jsem si ale uvědomila, že jestli se dožiji vyššího věku, tak to tak dopadne… .A ta představa je strašná… Raději na to nemyslím a zmíněná místa v ústech pečlivě dezinfikuji pravou slováckou slivovicí. Na internetu sice psali, že je nejlepší, jakási vodička od nějakého doktora, ale pryč s novotami! Věřím starým, osvědčeným medicínám!

Jo a ještě zpátky k té zimě…. Přiznám se, že toto roční období nemiluji… Každým rokem nedočkavě vyhlížím, kdy už přijde jaro a s ním se zazelenají trávníky a rozkvetou kytky… Zatím ale kytky maluje tak akorát mráz na sklo...

Na závěr proto všem čtenářům těchto maličkatých stránek přeji, aby hlavně nebyla zima a mráz v jejich srdcích, aby třeba kvůli nějaké hlouposti nezamrzly vztahy s přáteli a blízkými. Pokud se tak stane, tak nezapomeňte, že Fridex v tomto případě nepomáhá!!! Tady je lepší použít vstřícnost, dobré slovo, úsměv, pohlazení... Pokud ten druhý nic z toho nepřijímá, tak nezbývá než čekat a doufat, že ten led v srdci rozmrzne dřív než dotyčný (á) zemře….

Krásné dny se sluncem v srdci ze zamrzlého Slovácka všem 18. února přeje Lenka

Včerejší den nevypadal zpočátku nijak super. Budíček v šest hodin ráno a pak honem do redakce. Počítač jsem v Hodoníně zapínala okolo sedmé hodiny. Napsala jsem, co bylo zapotřebí a po obědě se vracela domů, kde jsem zase usedla za počítač, abych našla co nejvíce informací o Jindřichu Štreitovi. Večer měl totiž v Blatnici přednášku, a tak jsem s ním chtěla udělat menší rozhovor. Připravila jsem si osm otázek, které jsem se snažila položit tak, aby byly jiné než pokládali ostatní novináři, kteří s tímto vynikajícím fotografem už rozhovory vedli.

Pak jsem si na chvilku lehla, protože jsem byla nějak vyřízená. Když mně zapípal budík, upozorňující, že musím zase do terénu, vůbec se mně nechtělo vylézt z pelechu. Přinutila jsem se ale a o pár hodin později si blahořečila, že jsem tak udělala.

Jak už u mne bývá zvykem, vyrazila jsem na přednášku s více než hodinovým předstihem a udělala jsem dobře! V obřadní síni obecního úřadu se už svítilo. Našla jsem tam ale jen jednoho z pořadatelů. Prozradil mně, že pan Štreit se ženou večeří naproti v hospodě. Otočila jsem se proto na podpatku a šla do hospody. Vcházela jsem tam s rozhodnutím, že jestli před sebou budou mít jídlo, tak hned ze dveří vycouvám. Neměli! Jen něco popíjeli, proto jsem si dodala odvahy a vykročila přímo k jejich stolu a s nataženou rukou jsem se začala představovat. Pan Štreit mě přerušil, že si mne pamatuje… Neuvěřitelné! Potkává dnes a denně nové a nové lidi a přesto si mě pamatoval z loňského červencového setkání na Velehradu, kde se stejně jako já zúčastnil Dnů lidí dobré vůle. Pamatoval si mne ale i ze své výstavy v Radějově, kterou tam měl před pár lety…

Pozdravili jsme se a pan Štreit navrhl, že můžeme rozhovor udělat ještě než číšníci přinesou jídlo. Naše povídání se sice nakonec krapet protáhlo, ale stihli jsme to! Jako vždy byl velmi milý, vstřícný a skromný….Poprvé jsem se mohla osobně setkat s jeho paní Agnes, která je stejně jako její manžel velmi příjemnou společnicí a navíc stále krásnou ženou.

O necelou hodinku později začala přednáška s projekcí fotografií. Člověk se zatajeným dechem poslouchal poutavé vyprávění a přitom koukal jako blázen na úžasné fotky. Na stěně naskakovala jedna za druhou a na žádné nebyla nějaká chyba, něco co by se těm snímkům dalo vytknout. Prostě nádhera!

Nezasvěcení si to možná ani neuvědomovali, ale pan Štreit je nejen PAN FOTOGRAF, ale také neuvěřitelně pilný a pracovitý člověk. Za vše snad mluví skutečnost, že už měl po celém světě více než sedm set výstav a vydal dvaadvacet knih. O téměř každém člověku na snímku dokázal vyprávět jeho životní příběh…. Některé kolekce fotek přitom vznikaly dokonce několik let. Třeba ty, když chodil s poutníky pěšky z Varšavy do Čenstochové.

Dovedete si představit, že byste třeba čtyři, pět, šest let… jeli na jedno místo, putovali s lidmi deset dnů pěšky a fotili? A z toho pak vybrali jen pár fotek pro jeden cyklus? Tolik vynaložené práce pro jedno téma… Nepíše o něm bulvár, ale možná právě proto po sobě zanechává velkou stopu…. Fotí neobyčejné životní osudy „obyčejných“lidí….. Na lidi z bulváru nikdo po pár letech ani nevzpomene. Po Jidřichu Štreitovi ale zůstane obrovský kus odvedené práce….

Co říct na závěr? Nic… Jen jsem si večer už po tolikáté říkala, že je dobře, když můžu dělat novinařinu a potkávat se s podobnými mistry svého oboru, kteří přitom zůstali naprosto normálními a skromnými lidmi….

Všechny zdraví a krásné dny přeje Lenka

Dnešní ženy to nemají vůbec lehké. Pokud je neživí bohatý partner, musí v práci podávat špičkové výkony a mnohdy nemohou koukat na nějakou pracovní dobu. Případné přesčasy bere vedení firem obvykle jako nějakou samozřejmost. Po návratu domů pak musí být pro děti kamarádkou, skvělou kuchařkou i uklízečkou. Pokud tedy nemá dost peněz, aby si nějakou paní na úklid zaplatila. No a manžel či přítel, protože žijeme ve společnosti, kdy není „in“ být vdaná, pak zase očekává, že také zvládne na veřejnosti roli reprezentativní modelky a v posteli skvělé milenky.

Udržet si přitom alespoň trochu ucházející postavu i ve věku nad čtyřicet let, není žádná legrace. Chce to vyváženou stravu a pohyb. Kde na vše ale vzít čas a energii, když člověk přijde zničený z práce a doma ho čeká spousta dalších povinností? A tak se sama sebe ptám: Kdy má žena vyrazit do posilovny, projet se na kole, kolečkových bruslích či lyžích, když má vyprat, vyžehlit, uklidit a připravit hromady jídla mizejícího v hladových (a někdy jakoby bezedných) krcích?

Za posledních čtyřicet let se doba v mnohém hodně změnila. V šedesátých, sedmdesátých letech byly ženy nad čtyřicet už mnohdy babičkami a často tak i vypadaly. Nejen na vesnici byla doma jakousi uniformou zástěra, a když si žena na hlavu uvázala šátek, hned vypadala o dvacet let starší než měla ročník narození v občance. Dnes je tomu jinak. Rozdíl mezi venkovem a městem téměř zmizel. I na vesnici chodí ženy ve značkovém oblečení a dělají vše pro to, aby byly krásné co nejdéle. Vždyť není problém nasednout do auta a být za hodinku v nějakém hypermarketu nebo salonu krásy, kterých je jako hub po dešti. I ženy z vesnic týrají svá těla v posilovnách, na spinningu a relaxují při nejrůznějších masážích, které jim mají odbourat celulitidu a přebytečné tuky. Dámy, ruku na srdce – ať se snažíte, jak se snažíte, čas nezastavíte.

Změny, které přináší věk, musí prostě každý přijmout. A pak bychom si také měli položit otázku: Co je důležitější? Snažit se být krásná za každou cenu anebo být „jen“ dobrou mámou či babičkou? Děti a vnuci jednou budou jen těžko s láskou vzpomínat na to, že maminka a babička vypadaly dlouho fakt super, ale kvůli své snaze zastavit čas, jaksi neměly čas si s nimi popovídat, jen tak zablbnout, pohrát, číst knížku….  Když svým dětem a vnukům dáme to nejdražší co máme – svůj volný čas, je to ta nejlepší investice. Nejenže budou mít nač vzpomínat, ale určitě v sobě ponesou také kus dobra, které budou moct někomu dál předávat ….

Slovácko dnes vzbudily dotyky sněhových vloček. Já jsem z té bílé nadílky moc velkou radost neměla. Věděla jsem, že musím hned ráno sednout za volant a vyrazit do Blatničky, kde měli svou tradiční obchůzku Blažejáci. Vstávala jsem s myšlenkou, že musím pracovat, takže jsem mohla na nějaké nedělní lenošní v posteli rychle zapomenout.

Nakonec jsem ale nelitovala. Po mši svaté, zhruba v deset hodin, vyrazilo v Blatničce do ulic deset kluků ve věku od šesti do třinácti let. Vybaveni dřevěnými šavlemi vždy udělali před každým domem kolečko, položili kamarádovi před sebou šavli na rameno a za chůze zpívali: „Na Blažeja svatého, učitela velkého! Kdo své dítky miluje, vede je k dobrému….“ Znovu a znovu, stále dokola. Těch zastávek přitom bylo víc než sto padesát…

Jeden ze starších kluků se ujal role zvoníka, takže zvonil na domy. Další byl pokladníkem a vybíral do papírové krabice peněžní příspěvky. Někde zůstaly dveře zavřené, ale ve většině domech byli lidé štědří. Někteří starší obyvatelé Blažejáky už dokonce očekávali ve vratech anebo vyhlíželi v oknech.

Podle osmapadesátiletého milovníka historie a autora několika knih o Blatničce Miroslava Hudečka, který kluky při obchůzce pravidelně doprovází, vznikla blažejská koleda v roce 1852. Chlapci na obchůzku vždy vyráželi o svátku svatého Blažeje, který připadá na 3. února. Dřevěné šavle měly připomínat svatoblažejské požehnání udělované ten den v kostelech. Má chránit proti krčním onemocněním. Původně hoši za odměnu dostávali luštěniny, vejce, slaninu a klobásky. Později to pak byly peníze. Vykoledované dary byly v dávných dobách určeny učitelům, jejichž platy byly tehdy velmi malé. Postupem doby ale plynul výtěžek na jiné účely. V novodobé historii část vybraných peněz hoši obyčejně věnovali na opravy kostela a za zbytek se nakoupily sportovní potřeby.

„Také jsem jako malý kluk chodil. Tehdy to ale bylo jiné! Všechny peníze jsme si rozdělili jen mezi sebou. To byste viděla, kolik by chodilo kluků, kdyby tomu tak bylo i dnes,“ míní dvaasedmdesátiletý Antonín Marek, který na koledníky už čekal mezi vraty. „Obchůzka Blažejáků byla prestižní otázkou. Odměnou byly pamlsky a vajíčka. Peníze se pak za nás většinou darovaly na opravy kostela,“ připomíná jednapadesátiletá starostka Jarmila Hrušková. Právě z její iniciativy se obchůzka Blažejáků v obci na počátku nového tisíciletí obnovila. „My jsme dávali na kostel polovinu a zbytek jsme si rozdělili mezi sebou,“ vzpomíná na své dětství Hudeček. „Vloni to vypadalo, že Blažejáci ani nebudou chodit. Letos už je to lepší. Kluci došli a dokonce všichni uměli i písničku,“ pochvaluje si Hudeček. Zatímco nejstarším koledníkem byl tentokrát třináctiletý Petr Moštěk, nejmladším Blažejákem se stal teprve šestiletý Martin Sup. Podle maminky se tak těšil, že nemohl ani dospat.

V Blatničce 1. února zaznamenala Lenka Fojtíková, fotky naleznete ve fotogalerii na: www.naseslovacko.cz

Říká se, že si nikdo nemůže vybrat, do jaké rodiny se narodí. Já jsem za svou rodinu vděčná. To je jasné, že jsme si občas se sourozenci či rodiči lezli vzájemně na nervy, ale dnes s odstupem musím říct, že jsem měla na rodinu štěstí. Vždycky jsem si to možná nemyslela, ale pak jsem se jeden rok ocitla v nemocnici a teprve tehdy pochopila, jak bezvadnou mám rodinu. Teprve v okamžicích, kdy je člověku bídně, pozná, jací jsou kolem něj lidé.

Snad nikdy do smrti nezapomenu, jak za mnou tehdy mamka (ve věku nad šedesát) obětavě lezla přes plot, aby si se mnou mohla aspoň pár minut popovídat pod oknem, protože jsem ležela na infekčním. Pod tím oknem infekčního oddělení Fakultní nemocnice v Brně se postupně vystřídali brácha se ženou i má ségra s manželem (a to bydlí ve Vídni). Jedinej, kdo pod ono okno nepřišel, byl můj muž. Ještě se mnou tehdy bydlel, ale duchem a srdcem už byl mnoho let někde úplně jinde… O to víc si vážím třeba právě mamky, „staré“ sokolky, když se šplhala přes ten plot a vždycky něco dobrého vylovila z tašky….

Včera se celá rodinka sešla na padesátinách švagrové. Bylo tam pořádně veselo. Jedlo se, pilo, zpívalo a trochu i tančilo… Když jsem pak nocí uháněla autem domů, tak jsem si říkala, že jsem nesmírně vděčná, že mám takovou rodinu. Rodinu, která se umí bavit, ale také na vás nezapomene, když je vám bídně – ať už na těle nebo na duši… Že jsou tu lidé, s nimiž se mohu smát i plakat....

Náš pan farář dnes slavil čtyřicátiny, a tak si na mši svatou pozval kamaráda, který měl kázání. Přijel P. Vladimír Teťhal a byla to fakt dobrá volba. Ve své promluvě se především zaměřil na povolání každého z nás.

Připomněl, že Bůh každého člověka povolal, aby konal dobro. Proč je přesto všechno ve světě tolik zla? Protože lidé neplní Boží vůli, ke které byli povoláni. Řeč se hodně točila nejen o povolání ke kněžství, ale o povolání vůbec. Pokud je zdravotní sestřička milá a dovede pacienty v nemocnici nejen ošetřit, ale také povzbudit, tak správně plní své povolání. Kazatel ale upozornil, že je důležité každé povolání. Třeba i prodavačky, která vlastně po celou pracovní dobu slouží a je připravena ke službě druhým. Pokud dokáže být znovu a znovu milá na nepříjemného zákazníka, který nikdy neudělá nijak velkou tržbu, tak naplno plní své povolání. A tak by se dalo pokračovat dál a dál…

Onen kněz mluvil mnohem lépe a lehčeji než teď vše píšu já. Dokázal celý kostel rozesmát a hned o chvilku později všechny svými slovy přinutil ke ztišení a zamyšlení… Ano, celá ta jeho řeč byla úžasná a teď zjišťuji, že ji nejsem schopná správně zopakovat. Kázání nečetl z papíru, ale bylo hodně hluboké… Co mně tedy nejvíc uvízlo v paměti? Že bychom se každý měli zamyslet nad tím, jestli správně plníme své poslání, které tady máme splnit. Snažíme se neustále znovu a znovu konat dobro každý na svém místě, kde jsme? Hledáme onu Boží vůli, která určitě nechce, abychom dělali zlo? Jsem správnou matkou, otcem, dcerou, synem, vnučkou, vnukem, manželkou, manželem, zedníkem, učitelkou, lékařem, prodavačkou, zdravotní sestrou, učitelem….. ? Vidíte... A právě toto onen kněz vůbec neřekl... Jen to z jeho promluvy vyplynulo...

V neděli 25. ledna všechny zdraví a krásný týden přeje Lenka

Všechna média propírají náhlé úmrtí známého architekta Jana Kaplického. Některá dokonce dávají různým lidem za vinu, že zemřel, protože nebyl přijat jeho návrh knihovny. Že to jeho srdce nevydrželo. Dál se rozplývají nad skutečností, že zemřel právě v den narození dcery….

A tak si říkám: Co všichni řeší? Vždyť byl ve věku, kdy prostě lidé umírají. Spíš by se měl každý zamyslet nad nerovností svazku s jeho o čtyřicet let mladší ženou Eliškou. Měl jedenasedmdesát let, což není zrovna ideální čas k plození potomků. Spíše mohl na kolenou houpat svá pravnoučata. A položme si otázku: Byla by s ním Eliška, kdyby si užíval zasloužený starobní důchod a pobíral penzi jako většina jeho vrstevníků? Bez tučného konta? Jsem přesvědčená, že ne. Je zajímavé, že ve svém okolí nevidím žádný takový případ. Krásné, mladé dívky se vždy bláznivě zamilují do bohatých staříků. Jedno mají tito senioři společné. Jsou prostě bohatí. Na chudáky nějak krásné, mladé děvy prostě neletí. Kdo ví, proč…..

Samozřejmě, je vždy velmi těžké, když zemře někdo blízký. Pro novopečenou maminku, která přišla o otce svého dítěte, nebude vůbec jednoduché vše psychicky zvládnout. Oproti ženám, jimž třeba zemřeli muži v mladém či středním věku, anebo se prostě jen odstěhovali za hlasem srdce k milence, bude mít jednu nemalou výhodu. Na rozdíl od nich bude dostatečně finančně zabezpečená. O tom, jak žijí ženy samoživitelky, se toho moc nepíše, ale přitom jsou to často příběhy na romány….

Už delší dobu mně jdou na nervy zbytečné řeči… Z kolika stran jsem už slyšela rozumování nad tím, jak jsou lidé v domovech důchodců osamělí, jak se cítí mnozí přestárlí a nemocní i ve svých rodinách osamocení, jak trpí chudí v daleké cizině…. Někdo se rozplývá nad těmito někdy hodně smutnými situacemi či osudy lidí a na závěr dá doporučení, aby lidé pomáhali, chodili za potřebnými… A tak si říkám, co dělají oni? Jen o tom stále do kola melou a sami nedělají nic? To je ale k ničemu!
Pokud každý sám za sebe něco neuděláme, tak jsou všechny podobné kecy na nic…. Potom by se mohlo stát, že bychom všichni čekali, aby pomáhali ti druzí, protože my přece nemáme čas, máme své rodiny, žijeme si své super životy… Výmluva se vždycky najde.... Je to stejné, jak někdo nemá čas druhému odepsat pár řádek na mail... To je přece jen sprostá výmluva... Pár řádek, někdy stačí jen pár slov, je otázkou maximálně několika minut. Kolik těch minut přitom každý den všichni promrháme. Ať už civěním do televize, surfováním na internetu či právě zbytečným řečněním.

Je proto potěšitelné, že hodně lidem nebyl lhostejný osud dětí na dalekém ostrově Haiti, které podle mailu tamního duchovního správce P. Romana Musila, pláčí hladem. Svědčí o tom skutečnost, že se díky iniciativě P. Zdeňka Stodůlky z Blatnice už od prosince podařilo vybrat téměř osm set tisíc korun. Ve většině případů je darovali lidé, kteří zbytečně nerozumovali, sáhli hluboko do peněžek a pomohli… Je fakt dobré a naprosto účelné zbytečně nekecat a místo energie věnované planému řečnění něco konkrétního udělat….

Kamarádka měla narozeniny. Včera mně poslala mail, že dnes dopoledne bude slavena  mše svatá na poděkování za všechny dary a milosti, které prozářily její život. Psala, že spolu s obětními dary ponese všechny drahé lidi – i mne… Rozhodnutí, že tam pojedu, bylo skutkem okamžiku…. Bylo to naprosto spontánní … Vždyť co člověk může darovat víc, než svůj čas a přítomnost. Věděla jsem naprosto jistě, že tam mám jet ….

Lidé do našich životů přicházejí a zase odcházejí. Někteří zanechají malou stopu, jiní větší a pak je pár opravdových přátel. Ti zůstávají, když všichni odešli a vy víte, že jim můžete zavolat třeba o půlnoci a oni vám ten telefon zvednou a vyslechnou, co vás trápí… A mezi ně patří právě tato kámoška… Známe se asi dvacet let. Zažila mé úspěchy i pády. Viděla mne na vrcholu štěstí i na dně, kdy jsem se nedokázala vyrovnat s nevěrou svého muže a spíš si přála nebýt než být… Byla vedle mne, naslouchala mně, uměla v pravou chvíli obejmout, dodat sílu anebo jsme jen tak mlčely a nemusely nic říkat… Byla u mne, když jsem dělala své první tápavé krůčky ve víře, naučila mě spontánně modlit, dala mně první keramický kříž na zeď v dobách, kdy tyto věci v naší komunistické zemi nebylo vůbec lehké koupit. Dovezla ho z Medžugorje. A přitom vůbec v ničem netlačila na pilu… Myslela na mě, když jsem byla v nemocnici… Miliónkrát mne vyslechla, když jsem se topila ve svých smutcích a osamělosti a nikdy si ani slovem nepostěžovala, že má sama nějaké trápení ….

Pak se vdala a já ji šla za svědka… Odstěhovala se a každá jsme si žily své životy. Občas jsme si napsaly dopis, protože tehdy ještě nebylo vůbec běžné mít doma telefon. Mobily, internet či Skype také neexistovaly… A tak jsme si psaly. O několik let později jsem přijala svátost biřmování a tato kámoška se stala mou biřmovací kmotrou. Přišly nové moderní komunikační technologie, ale příliš jsme jich nevyužívaly… Nebyl čas… Rodina, práce, neustálý kolotoč povinností a starostí. Já jsem ale věděla, že je tady kámoška, které můžu kdykoliv zavolat, pokecat s ní, poradit se, nebo se jen svěřit s nějakým trápením….

Léta letěla jako splašený kůň a ona dnes slavila kulaté narozeniny. Včera v noci připlul onen mail a mně bylo naprosto jasné, že do toho kostela musím jít také proto, abych děkovala Bohu, že mně dal poznat tuto bezvadnou kámošku. Přítelkyni, která zůstala, nenaštvala se, nepřestala komunikovat, když jsem třeba někdy něco řekla, co jsem neměla… Je spousta lidí, o nichž si myslíte, že jsou vašimi kámoši, ale pak se něco stane a je konec. Přestanou komunikovat, odpovídat na maily, vyhýbají se jakémukoliv kontaktu… Další jsou s vámi zase proto, že po vás něco chtějí a jejich cílem je vás jen využít… Najednou si uvědomíte, že to asi nebyli ti praví kámoši…

Jana ale rozhodně je, proto jsem za ní dnes jela. V autě jsem si uvědomila, že si často lidé na toho druhého udělají čas až když mu jedou na pohřeb. Někdo může namítnout, že se nás to ještě netýká. Co my ale můžeme vědět? Kdo má jistotu a nějakou pojistku, že se dožije zítřejšího rána či večera? Myslím, že bez ohledu na věk nikdo… A tak jsem jela a jen se strachovala, abych dojela včas, protože Slovácko ráno pokryla mlha. Nakonec jsem ale vše stihla. Když jsem jí pak před kostelem přála všechno nej…, tak mně najednou začaly z očí padat slzy a nešly „potvory“ zastavit… Byly to slzy radosti, štěstí, ale i dojetí, že jsem mohla tuto kámošku poznat… Zvala mne na oběd, že fakt musím jít, že si to přeje… Ne… Dnes jsem nemohla… Sejdeme se jindy. Tento oběd stejně patřil nejbližší rodině. A já jsem si musela v sobě všechno srovnat. A tak když jsem se vracela domů, myšlenky v hlavě letěly mnoho let zpátky. Vzpomínala jsem, co jsme spolu zažily. A taky děkovala Bohu, že jsem mohla tuto kámošku před lety poznat…

V neděli 11. ledna všechny zdravím a přeji, abyste měli v životě aspoň jednu takovou kámošku (a pánové kámoše) jako já… Lenka

Při pohledu do zrcadla a zapínání knoflíků u kalhot jsem dospěla k názoru, že se svou postavou musím začít něco dělat. Poslední kapkou bylo konstatování mé jednapadesátileté sestry, bývalé vynikající ultramaratónské běžkyně, že na vánočních fotkách pod stromečkem vypadáme jako dvě prasátka. Měla pravdu, ale nemusela mně to zrovna připomínat… Možná to byl ale poslední impuls, abych se odhodlala k činu.

Je mně jasné, že je vše pouze otázkou příjmu a výdeje energie. Má sestra si to ale nechtěla nechat namluvit. Svěřila se, že chce zajít k lékařce, která ji objede kyvadélkem, zjistí, jak na tom je a poté jí naordinuje skvělé rady, jak se zbavit přebytečných kilogramů. Já jsem jí ale na tento super nápad řekla, ať se vykašle na nějaká kyvadélka a čáry – máry fuk. Stačí přece omezit a upravit stravu, jíst jen po troškách, minimálně pětkrát denně a hlavně se hýbat!!! Ségra mně ale na to konto začala poučovat, jestli jsem něco slyšela o různém spalování a výkyvech hormonů. Já jsem ale všechny její argumenty přebila konstatováním, že v koncentráku byli všichni vychrtlí bez ohledu na to, jaké měli spalování a hladinu hormonů. Dozvěděla jsem se, že jsem blbá a tím skončil náš rozhovor na skypu. Červíček ve mně ale zůstal, hlodal a našeptával, že musím makat nebo budu mít za chvilku sto kilo…

O určité aktivity se mezitím pokoušela i má sestra. Asi po třiceti letech vyrazila s manželem bruslit na rybníček nedaleko jejich domova, kde se to jen hemžilo vysportovanými nadšenci s ostrými noži na nohou. Ségra se při jedné kreaci zřítila na led a výsledkem byla obražená kostrč, kde se velmi rychle rozlila obrovská modřina. Kromě toho si taky škaredě narazila hlavu. Další den se proto se švagrem raději vydali běhat. Jak na potvoru ale začaly ty hnusné mrazy. Když jsme spolu mluvily o dva dny později, tak jen šeptala, kýchala a kašlala. Kvůli silnému nachlazení si teď zřejmě nějaký den nezasportuje. A to má zítra letět na služební schůzku do Londýna…

Všechny její aktivity byly varovnými signály, že tudy cesta nevede. Rozhodla jsem se proto, že zkusím navštívit posilovnu. Cílem bylo potýrat své zbytnělé tělo a spálit nějaké kalorie. Zapomeňte na to, že bych chtěla posilovat!!! To v žádném případě!!! Já totiž posilovny nenávidím!!! Miluji pohyb s nebem nad hlavou… K tomu mně teď ale počasí nepřeje…

Mým cílem proto bylo jedno z vyhlédnutých běhátek, na kterém jsem si chtěla zkusit zaklusat. Říkala jsem si, že mně ve městě nikdo nezná, tak se tam ztratím a v anonymitě se na pásu trošku vypotím.

Přivítalo mě moderně zařízené fitcentrum. Nápad zacvičit si, ale dostalo po Vánocích asi šedesát dalších lidí, takže problémy už nastaly v docela malé šatně, kde jsme se všechny stěží vtlačily. Další problém byl spíše můj. Kolem byla samá mladá a štíhlá děvčata, tak jsem si v duchu říkala, co tam vlastně dělají, když na sobě nemají gram tuku… Nasoukala jsem se do elasťáků a tričko si na sebe raději navlékla až na záchodě, aby se některé z děvčat při pohledu na mé neforemné a taky krapet zestárlé tělo, nechtělo zvracet.

Kardiozóna, kde byla i tři běhátka, byla pěkně zaplněná a na pásech už dusaly nějaké tři mladice. Musela jsem proto vzít zavděk náhradním strojem, který byl něco mezi kolem a během. Naštěstí se běhátko po pěti minutách uvolnilo a já na něj hned přeskočila. Klusala jsem třicet minut a postupně zvyšovala rychlost až na dvanáct kilometrů za hodinu, což bylo srandovní, protože byly doby, kdy jsem uměla konstatně běžet celou hodinu patnáctikilometrovou rychlostí. Ty doby jsou ale pravda už dávno pryč. Teď jsem funěla jako hroch i při tom šnečím tempu a tep létal okolo sto šedesáti úderů za minutu. Po půlhodině jsem byla zpocená jako myš a nohy mne bolí ještě dnes. Přesto jsem si koupila permanentku na deset vstupů. V pátek jdu znovu, tak uvidíme, jak to půjde dál…

Všechny hubeňoury a ještě trochu víc sympatické tlouštíky 7. ledna zdraví Lenka 

To je překvapení! Je zima a napadl sníh! Novináři zase mají o čem psát…. Teplota klesla pod dvacet stupňů, bílá peřina pokryla silnice, takže auta kloužou do příkopů… Světe div se! Je období zimy a ona skutečně nastala!!! Žádný zázrak... Obyčejná zima nejen našich babiček, ale i našeho dětství… Zázrak spíš byl, že v posledních dvou letech moc sněhu nebylo… Je pravda, že nám příval bílé krásy z nebe krapet zkomplikoval život, ale co už – vždyť je zima, a tak by s tím měl každý počítat… Víc se obléct, na auto nasadit zimní pneu (vždyť teď taky nechodíme v žabkách) a hlavně zvýšit obezřetnost a jezdit fakt opatrně.

Včera jsem zažila super jízdu do Hodonína a zpět. V obou případech jsem jela ve tmě. Zatímco ráno pokrývala silnici vrstva uježděného sněhu, večer vozovky pokrývala vrstva uježděného sněhu :-) a někde byl taky led nebo hnědá břečka. V obou případech jsem absolvovala „divokou jízdu“ v koloně, kdy jsme „letěli“ třicet až padesát kilometrů za hodinu. Někteří hrdinové sice předjížděli, ale já jsem mezi ně nepatřila. Už jsem totiž párkrát v zimě takto na sněhu se svým autem lehce vplula do příkopu a nerada bych si to zopakovala… Co říct na závěr? Všem přeji šťastné návraty domů bez porušených aut i těl a radujte se, že přišla zima! Můžete si třeba vyrazit na procházku do přírody a té nadílky si prostě jen tak užívat….

Zdraví a šťastné návraty domů všem 6. ledna 2009 přeje Lenka

Milí náhodní návštěvníci těchto webových stránek,

určitě vám došly hromady nejrůznějších přání k novému roku. Udělalo vám některé opravdovou radost? Mně například fakt moc potěšila jedna taková obyčejná zpráva. Dorazila od kolegyně, se kterou se spíš slyšíme v průběhu roku jen přes telefon… Neposlala žádné rádoby veselé a vtipné veršovánky. Jen tak napsala, že je ráda, že mě poznala jako kolegyni, a že by se se mnou jednou ráda v novém roce potkala i jako s kámoškou… Někdo by mohl říct obyčejná SMS… Pro mne to bylo ale takové lidské pohlazení…

Teď se tedy k tomu davu gratulantů chci přidat i já… Hodně jsem o tom přemýšlela a došla k názoru, že vám všem přeji, abyste byli schopni se svými blízkými a lidmi vůbec komunikovat a také jim všem naslouchat. Co by to ostatně bylo za komunikaci bez opravdového naslouchání… Myslím to doopravdy… Lidi, mluvte spolu…. Říkejte si, co vás na druhých těší i co vás štve. Jen spolu pořád mluvte.

Nejhorší je, když se někdo zasekne a přestane mluvit… Co se vyřeší tím, že přestanete s někým mluvit? Jak napravit něco, co jsme pokazili, když mnohdy ani nevíme, kde jsme šlápli vedle? Jak se změnit k lepšímu, když si sami neuvědomujeme, co děláme špatně… Těžko se dá s někým komunikovat, zlepšovat vzájemný vztah, když s vámi ten druhý nemluví… Přitom neustále všem okolo zdůrazňuje, jak má zájem se dozvědět, co se druhým nelíbí, aby mohl případné nedostatky odstranit. Pak mu člověk řekne, jak to vidí a dotyčný se urazí a přestane mluvit… Nepřijímá omluvy… To je pak těžké…

A tak vám do nového roku všem přeji dobrou komunikaci doma, v práci i s přáteli. Tím se budou prohlubovat naše vztahy. Možná se díky různým připomínkám změníme a bude nám všem líp…

Ze srdce všechny 31 prosince 2008 zdraví Lenka

Je Štědrý večer a já sedím u počítače, i když si myslím, že by spíš všichni blízcí měli být spolu a počítače by v tyto dny měly zůstat vypnuté… Synové ale odešli na návštěvu za tatínkem, který od nás před pár lety odešel kvůli jedné o hodně mladší ženě než jsem já… Všechno mám hotovo, stůl je svátečně prostřený, v míse trůní salát, v troubě usmažený kapr a já sedím u počítače, protože čekám až se synové vrátí z návštěvy… Čekám a přemýšlím o Vánocích…

O našem národě se říká, že je téměř celý ateistický… A přesto celý národ slaví Vánoce, a tak si říkám: Proč? Vědí všichni, proč se slaví Vánoce? Že vlastně slaví narození Božího syna Ježíše Krista, který se narodil jako člověk, aby nás svou obětí spasil? Těžko říct… Mnozí o tom možná ani nemají tušení… Snad si jen myslí, že Vánoce jsou prostě čas, kdy se rozzáří ve většině domácností stromečky, lidé si dávají dárečky a snaží se být na sebe hodnější…

Kolikrát jsem ale v adventní době slyšela, jak ten či onen nenávidí Vánoce… Nechápu, proč je nenávidí… Nesnáší stres spojený s nákupy, sháněním dárků a přípravou slavnostní večeře? Myslím si, že nikdo nemusí nic nenávidět. Jaké si Vánoce kdo udělá, takové je má… Dary se přece nemusí šplhat do tisícových částek a ani byt nemusí být jako ze škatulky…. Důležité je, aby člověk z dárků cítil, že je ten druhý vybíral s láskou a chtěl udělat radost. A tu přece udělá i úplná drobnost…A nad všechny dárky je pohoda, dobré slovo, úsměv a čas, který druhým dáte. A tak Vám všem přeji hodně takových darů a co nejvíce blízkých, kteří Vám je budou ochotní dávat…

Ze srdce zdraví a krásné Vánoce všem 24. prosince přeje Lenka

V současných dnech se výstavní síně předhánějí, kdo dá dohromady tu nejlepší expozici betlémů. Já jsem včera ale navštívila hodně ojedinělou výstavu… Už vloni mně o ni vyprávěla kamarádka Ema z Uherského Hradiště. Prozradila mně tehdy (známe se teprve krátce), že má sbírku betlémů. Vloni je ale měla před Vánocemi rozpůjčované právě na nejrůznějších výstavách. Letos si je všechny nechala doma, a tak jsem neodolala a navštívila její byt nedaleko obchodního domu Tesco. Člověk mnohdy ani netuší, co která domácnost za svými dveřmi ukrývá. U Emy to byla nádhera!!! Jakmile člověk překročil práh bytu, připadal si jako v jiném světě…. Pokud by někdo čekal, že bude mít v obýváků vyskládané betlémy jeden vedle druhého, tak to by se hodně pletl! Procházela jsem bytem a pokud by mne hostitelka občas neupozornila, tak bych mnohý betlémek přehlédla.

Ve své sbírce má ztvárněné místo zrození Spasitele ze všech možných materiálů – z papíru, keramiky, různých kovů, dřeva i ze skla. K nepřehlédnutí byl betlém z kukuřičného šustí. Už jsem jich viděla hodně, ale tento čítal desítky nejrůznějších postaviček a zvířat. Nad jeskyní zrození se vznášeli andělé – fakt nádhera! Všechny betlémy byly rozmístěné nenápadně a s citem po celém bytě. Škoda, že jsem neměla čas, protože jsem pospíchala domů. Ema totiž tvrdila, že nejkrásnější je, když se zhasne a některé betlémy jsou různě nasvícené svíčkami. Věřím, tak snad někdy příště…

Po cestě domů jsem přemýšlela, že je škoda, když tuto krásu nemohou vidět ostatní. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že pokud by se betlémy přenesly do výstavních prostor, tak už by to nebylo ono… V onom bytě totiž dělal krásnou kulisu právě duch domova. Místa, kde bydlí člověk, který umí vnímat krásu. Host si mohl sednout do sedačky a očima přejíždět z jednoho předmětu na druhý, zase se vracet a prostě se jen kochat… Popíjet kávu nebo čaj, trošku uzobnout z vánočního cukroví na stolečku a užívat si pohody… Chtě, nechtě tuto atmosféru ani ten nejšikovnější galerista prostě vykouzlit nemůže…. A tak je určena jen příbuzným, známý, kamarádům…. Jsem ráda, že patřím mezi ně… Emo, díky!!!

Z krásného adventního víkendu vás 21. prosince 2008 zdraví Lenka

U Emy.jpg (112,9 kB)

Dnes jsem si udělala v předvánočním bláznění čas, zastavila se, abych napsala tento dopis svým přátelům a známým. Chtěla jsem Vám říct, že Vás mám všechny ráda, i když to tak možná někdy nevypadá… Občas prostě řeknu věci, které bych říkat neměla… Jenže obyčejně to zjistím až když jsem je už vyslovila… Dotyční jsou v tom lepším případě naštvaní a v tom horším vnitřně zranění. Kdo to o mně ještě neví, tak jsem mu chtěla říct, že mnohdy řeknu věci, jimiž v žádném případě nechci zranit… Jen prostě mluvím rychleji než myslím. A to je průšvih… Říkám si, že jsem už dost stará na to, abych dokázala zkrotit ten neposlušný sval v puse…

Chtěla bych se proto omluvit všem, koho jsem jakýmkoliv způsobem zranila… Jen má omluva ale nestačí, když po těch někdy žhavých úderech jazyka zůstaly druhému rány na duši… A tak jsem si dnes ráno přivstala a zamířila do kostela na mši svatou… Nedovedete si představit, jak nerada brzy vstávám… Byla to pro mne fakt oběť…. Musela jsem ale jít… Všechny jsem Vás v srdci nesla na tu mši a v duchu spolu s oběťními dary symbolicky položila na oltář, aby Pán uzdravil a narovnal to, co jsem zkazila… Já se mohu jen omluvit… Uzdravení ale dává Ježíš, a tak jsem Ho prosila, aby srovnal všechno, co jsem svým jazykem a možná i skutky zorala….

20. prosince 2008, poslední adventní sobotu Lenka

Tak jsem dnes koukala na televizní pořad „Jste to, co jíte“…. Asi stotřicetikilová mladá žena se do této reality show přihlásila, aby zhubla. Jedním z motivačních bodů bylo, že ji na stůl autoři pořadu vyskládali vše, co za celý týden dokázala spořádat. Poté následoval záběr na prasata, likvidující z koryta všechny tyto dobroty…

V tom okamžiku nešlo nevzpomenout na dopis, který se mně nedávno dostal do rukou. Misionář P. Roman Musil v něm píše z Haiti svému spolužákovi. Popisuje situaci v jedné z nejchudším zemí světa, kudy se nedávno přehnaly čtyři cyklony. Při této přírodní katastrofě zemřely stovky lidí a některé vesnice byly odříznuty od humanitární pomoci. Ta je soustředěna především do větších měst. Jídla by bylo podle všeho dost i pro odlehlé vesnice, ale nejsou prostředky, jak je tam dovézt. P. Roman Musil proto úpěnlivě prosí o pomoc. Potřebuje nákladní automobil, kterým by přivážel alespoň základní potraviny k utišení největšího hladu. Denně mu totiž do farnosti Zátoky slepic přicházejí děti, které si tam lehnou na beton a pláčí hladem. Kněz nemá to srdce jim vysvětlovat, že jim nemůže nic dát, protože nemá potřebný náklaďák. Podle jeho mínění by přitom stačila stará, dobrá vyřazená Pragovka V3S, kterých je v armádě určitě dost.

Když jsem tak koukala na vzpomínaný televizní pořad a zbytečné plýtvání potravinami, jimiž se krmili vypasení vepři, bylo mně smutno… Na jedné straně zeměkoule dětí pláčí hladem, který skutečně bolí a na druhé straně se někdo snaží za pomocí odborníků hubnout, protože ve svém jídle neznal meze. Problémy, deprese z odchodu muže, řešil jídlem. Rozhodně dotyčnou ženu neodsuzuji! Jen mně je z toho divného světa nějak smutno…. Pokud by si dokázala odříct hromady jídla, za které utratí spoustu peněz, nemusely kdesi na druhém konci země plakat děti hladem….

Když jsem toto všechno říkala pohnutě jedné důchodkyni, tak mně lakonicky upozornila, že to bylo vždycky (jako ty hladové děti)…. Vzbudila ve mně zlost! No a co, že to bylo vždycky??? A to s tím jako nebudeme nic dělat, protože vždycky někde někdo hladověl???? Kurnik šopa! Něco ale udělat přece musíme!!! Kdybychom třeba neměli budoucí měsíce jíst čokoládu, pít kafe, nacpávat se uzeninami či hulit jedno cigáro za druhým! Ušetřené peníze pak můžeme věnovat na náklaďák onomu knězi!!! To nejsou peníze na nějaké anonymní konto, kdy člověk neví, kde dar skončil!!! Půjdou na přímou pomoc člověku, s nímž jsem jednou dělala rozhovor… Byl hodně štíhlý, dalo by se říct krásný mladý chlap… Pokud by někdo nevěděl, o koho jde, mohl by si myslet, že je to mladý tatínek od dvou dětí… P. Roman Musil nemá dvě, tři děti… Na jeho faru přicházejí desítky dětí, které chce nasytit, aby měly vůbec sílu a energii sedět ve škole, něco se naučit a žít pak lepší život než jejich rodiče…. Bez naší pomoci to ale nepůjde!!! Nemůžeme si přece všichni říct, že to tak bylo vždycky!!!!!

Přeji Vám všem krásný advent s prosbou o milosrdné srdce, abyste nezapomínali na ty, kdo potřebují Vaší pomoc a nezůstávali lhostejní k malým, plačícím dětem hladem, který bolí…. Neobhajujme se, že to tak bylo vždycky… Kdo chce pomoct, může volat na tel. číslo: 732 659 439….

Přeji Vám dobrou noc. A pokud  Vaše ruka ponese nějaké dobroty k ústům, vzpomeňte na děti v dalekém Haiti, které pláčí hladem… 4. prosince všechny zdraví Lenka Fojtíková

 Je to tragédie, když si někdo splete silnici mezi Blatnicí a Veselím s dálnicí… Na druhé straně uznávám, že k záměně může dojít velmi snadno! Povrch je totiž na dálnici stejný jako na této okresce! A sice panely. Pokud se pan řidič krapet zapomene, tak si vskutku musí připadat jako v pravém pruhu dálnice směřující k matičce Praze! Nerovnost panelového povrchu dělá s autem v obou případech stejné divy… Zatímco řidič v duchu úpí nad rasováním plechové miláčka, spolujezdce pravidelné drncy-drnc příjemně uspává.

O tom jsem ale dnes mluvit nechtěla… Na této super dlouhé zatáčce mezi Veselím a Blatnicí se už snad od září opravuje silnice pamatující Hitlera. (Ostatně byli to právě nacisti, kteří tuto cestu do města položili). A jak se silnice opravuje, tak je neustále část uzavřená, takže řidiči musí počítat, že je zbrzdí semafory. (Že na povrchu vozovky není téměř poznat, které úseky jsou opravené, a které ne, tak to je zase na jiné dlouhé povídání...) Je zajímavé, co na těchto miniúsecích mezi semafory a vjezdem do Veselí či Blatnice, vyvádějí někteří řidiči…. Dnes jsem zrovna na jednoho takového chytrolína narazila. V silném terénním voze značky BMW za mnou musel zakotvit, páč jsme zrovinka jako na potvoru chytli červenou. Po zúženém úseku cesty, kde právě pracovali dělnici, se musel vléct pár desítek metrů za mnou. Poté ale okamžitě vystartoval jako blesk a ač ostatní jeli téměř stovkou, předjel jednoho za druhým, takže nestačili ani mrknout. Zatímco my jsme přijížděli na železniční nadjezd, koncová světla jeho silného vozu už dávno svítila kdesi v Blatnici. A možná se už řítil k Blatničce. Kdo ví… Při agresivní jízdě tohoto slovenského řidiče nešlo nevzpomenout na tu celou řadu havárek, k nimž v posledních letech na této dlouhé a nepřehledné zatáčce došlo…

Pěkný den a šťastné návraty domů především všem řidičům, kteří si nepotřebují dokazovat, jací jsou borci, přeje 26. listopadu Lenka