Vyznamenání pana prezidenta
28.10.2009 21:32
Státním svátkem a dnem volna jsme si dnes připomněli jedenadevadesát let od vzniku Československa. Pan prezident při té příležitosti opět uděloval státní vyznamenání. Když jsem slyšela v pár větách stručné životopisy oceněných, neubránila jsem se po roce zase dojetí a občas mně ukápla i nějaká slza. Zaznělo vždy několik vět, které ale ukrývaly neskutečné množství bolesti a utrpení. V mnoha případech je přinesl nacistický a později i komunistický režim. Kolik hrdinství, odvahy a ochoty pomoct druhým se za všemi příběhy skrývalo… Při těch slavnostních okamžicích mně jen bylo líto, že někteří vyznamenaní se ocenění dočkali až v tak pokročilém věku. Jeden z válečných pilotů se ho už ani nedožil….
Když o pár okamžiků později došlo také na ocenění zpěváků Karla Gotta či Evy Pilarové, mohl by si někdo říct, že je to nepatřičné, že tito ocenění sem jaksi nepatří. Nechci to hodnotit. Jedno je jisté, když přebírali ocenění zrovna tito dva, tak mně slzy po tváři rozhodně netekly. Jen jsem si říkala, že právě tito dva se měli dobře za komunistů i dnes… Možná ale porovnávám neporovnatelné… Ale snad by přece jen takoví umělci měli spíš přebírat ony Zlaté slavíky a podobné. Na jedné straně jim nikdo nemůže odepřít, že po celý život odváděli svou práci na špičkové úrovni. Ale na druhé straně je fakt, že o život jim při tom nešlo a ani nijak druhým nepomáhali. Sklízeli především úspěch a slávu sami pro sebe.
Také kolem nás žije spousta lidí, kteří poctivě žijí své „obyčejné“ životy. Jsou třeba skvělými sousedy, kolegy v práci, rodiči a prarodiči. Mají prostě pro druhé lidi otevřená srdce a jsou jim ochotní nejrůznějšími způsoby nezištně pomáhat. Zřejmě za to nikdy žádné vyznamenání nedostali a také ani nedostanou. Všichni jsou ale velmi důležití, protože dělají svým bližním život lepší a krásnější. A co může být důležitějšího? Největší odměnou a vyznamenáním jim jednou bude nebe, kde nebude záležet na tom, kolik metálů kdo dostal na zemi. Jsem ale přesvědčená, že se tam určitě potkají s mnohými z těch dnešních oceněných pamětníků, kteří si svým peklem prošli už za nacismu a komunismu….
Všechny zdravím a přeji vám, abyste měli kolem sebe dost takových dobrých lidí, kteří vám budou dělat život příjemnějším a také aby se to stejně dobře dařilo i vám…
Lenka
Pavel Žák ze Strážnice převzal řád Tomáše Garrigua Masaryka
Oceněný muž: Poněvadž jsem poznal trýzeň žízně, vyhloubil jsem studánku, aby mohli pít i jiní
S Pavlem Žákem ze Strážnice jsem se poprvé setkala před dvanácti lety na pohřbu naší babičky Boženky. Mluvil nad otevřeným hrobem, recitoval báseň a snad ani jedno oko nezůstalo suché. Když jsme zjišťovali, kdo to byl, dozvěděli jsme se, že spolužák. Jméno ale nezaznělo. Podruhé jsem o Pavlu Žákovi slyšela vloni v prosinci, když převzal z rukou senátorky Venhodové medaili Karla Kramáře za statečnost. Potřetí jsem ho viděla osmadvacátého října, kdy mu prezident České republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Tehdy jsem si ovšem jeho jméno nedávala do žádných souvislostí. Teprve když jsem Pavlovi Žákovi minulé pondělí zatelefonovala, že bych s ním ráda udělala rozhovor, upozornil mě, že chodil s naší babičkou do školy. Nabídku ochotně přijal, a tak jsem se mohla setkat a blíže poznat úžasného člověka, který si prošel jedenáctiletým peklem komunistických kriminálů a přesto v něm nezůstala ani stopa hořkosti. Během povídání několikrát zaslzel, ale také se smál a recitoval celé statě z básní. V hlavě jich nosí nekonečné množsví, stejně jako písniček. Jedenaosmdesátiletému muži jsem jeho úžasnou paměť jen tiše záviděla.
*Dočetla jsem se, že jste se za vysokoškolských studií v roce 1948 zapojil do ilegální studentské organizace SKŘEL. Jaká byla vaše činnost?
Studoval jsem tehdy Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. SKŘEL byla zkratka Studentské křesťanské legie. Snažili jsme se pomoct těm, kdo byli neprávem a podivnými praktikami vylučování ze školy a perzekuováni. Vydávali jsme také letáky.
*Pamatujete si, co na nich bylo?
Zprávy a povzbuzení. Například: Nevzdávejte se! Nevěřte komunistům a tak dále.
*Za tuto činnost jste byl záhy potrestán…V roce 1948, když jsem byl studentem druhého ročníku mne vyhodili ze školy a pak i zavřeli. Celkem nás bylo přes ze dvou brněnských skupin padesát.Na kolik let jste byl odsouzený?
Na šestnáct. Nakonec mě propustili díky amnestii v roce 1960. Byl spolu s vámi zatčen ještě někdo z našeho regionu?Byl tam se mnou Jarda Trněný z Blatnice. Ze školy ho vyhodili těsně před státnicemi. Měl smůlu. Snažil jsem se ho z toho dostat a téměř se to podařilo. Jeden z našich kolegů se ale při vyšetřování nervově zhroutil. Můj protokol pak roztrhali a dostal jsem „ruční“ ponaučení. Sepsali nový protokol a tam bohužel spadl i Jarda Trněný, který dnes už nežije.
*Byla to od vás odvaha pustit se v té době do šíření letáků a další ilegální činnosti.
Tušili jste, že vám může jít o život?To jsme netušili a na nic podobného nemysleli.
*Za mřížemi jste prožil jedenáct let, kterými kriminály jste prošel?
Nejdřív jsem byl v Brně na Orlí, kde mne vyslýchali a poté na Cejlu. Tam jsem byl ve vyšetřovací a soudní vazbě. Následovaly Bory, na které nerad vzpomínám, protože to byl snad nejhorší kriminál a poté tábor Rovnost v Jáchymově, Ruzyně, Leopoldov a nakonec zase Jáchymov.
*Co jste všechno ve vězení musel dělat?
V Jáchymově jsem fáral jako horník, na Borech jsem sedral asi metrák a půl peří. Od té doby ho nemůžu ani vidět. Dále jsem vázal špagáty a pro KOH-I-NOR jsme dělali dámské podvazky. Když jsem byl v uranových dolech, snažil jsem se, abych byl co nejméně ve styku přímo s rudou. Dělal jsem úklidové práce, kde jsem samozřejmě neplnil normu, proto následovaly trestné brigády. Pak mně kamarádi vzali mezi sebe a já jsem se stal důlním tesařem. U toho jsem zůstal do konce. Nebyla to práce zdraví nebezpečná, ale životu nebezpečná. Nejméně dvacetkrát jsem byl na prahu smrti.
*Jak se k vám chovali vaši věznitelé?
Samozřejmě špatně. Měli za úkol nás zlikvidovat. Když jsme tam přišli, tak nám velitel řekl: „Z vás se domů nikdo nevrátí. Tady všichni pochcípáte a z vašich manželek a dcer uděláme ku….“ Nemůžu to ani vyslovit.
*Asi bylo hodně těžké pobyt v nelidských podmínkách přežít…
Jednou jsem dostal deset dní korekce bez vycházek. Venku bylo mínus dvacet a oni mě tam netopili. V cele mohlo být od dvou do šesti stupňů pod nulou. Nedalo se nic jiného dělat než chodit. Třináct hodin jsem proto chodil od dveří k oknu a zpátky. Denně to mohlo být okolo sedmdesáti kilometrů. K jídlu jsem měl jen tři krajíčky chleba a litr teplé vody. Nedostal jsem přitom ani rýmu! Všechno jsem vydržel a vrátil se v pohodě. Modlil jsem se a zpíval. Znal jsem také hodně básní. Víra, písničky a básně mně pomáhali přežít. I při nějaké ubíjející práci jsem si začal recitovat básničku nebo zpíval. Nazpaměť jsem znal i celou mši svatou. Písničkami jsem držel také kamarády.
*Byli to dobří chlapi?
Výborní!
*Pamatujete si, kolik jste po návratu z kriminálu vážil?
Byly doby, kdy jsem na Borech vážil třeba komplet oblečený i s botama padesát kilo. Maminka mne ale po návratu domů vykrmila, a tak jsem se rychle dostal do formy. Zpočátku jsem byl samozřejmě slabý.
*Jak vaše uvěznění nesli rodiče?
Když za mnou maminka poprvé přijela do Jáchymova, zavolal si ji dvojnásobný vrah, který byl našim náčelníkem a řekl jí: „Špatně jste ho vychovala! Váš syn se nikdy domů nevrátí! Maminka pak šla na návštěvu se mnou s pláčem. Místo aby mne utěšovala, musel jsem utěšovat já ji. Víte, maminka to neměla jednoduché. Má talentovaná setra jí zemřela ve dvaadvaceti, další syn se zřejmě kvůli podvýživě z války narodil postižený. No a já jsem skončil v kriminále. Jeden kněz se maminky ptal: „Tetičko Žáková, jak je možné, že to všechno zvládáte? A ona řekla: „Víte velebný pane, když je mně nejhůř, tak si zazpívám nějakou mariánskou písničku a hned se mně uleví.“
*Nakonec se ale přece jen vašeho propuštění dožila…
Ano i toho, že jsem se oženil a pak se těšila z vnoučátek.
*Co jste dělal, když jste se vrátil z vězení?
Nabídli mně, že mohu být kopáčem ve stavebnictví nebo pracovat v dolech. Nakonec jsem si našel ve Strážnici takovou malou továrníčku na betonové zboží, kde jsem začal pracovat a zůstal tam až do důchodu, do něhož jsem kvůli nemoci předčasně odešel už v roce 1980. Stejně jako všichni mí kolegové z kriminálu jsem totiž i já onkologicky onemocněl. Měl jsem ale štěstí, že jsem se s rudou nedostal do přímého kontaktu. Ti, kdo s ní pracovali přímo, většinou do tří let umírali na leukémii.*Pak jste se ale dočkal převratu v devětaosmdesátého roku. Co jste v těch dnech prožíval? Ve Strážnici byl svolán tábor lidu, kde strážničtí pracující vyjádřili podporu studentské stávky. Byli tam dva řečníci ředitel gymnázia doktor Miroslav Nováček a za pracující Pavel Žák (smích).
*Zúčastnilo se mnoho lidí?
Hodně. Tisíc nás mohlo být určitě… Stal jsem se zakládajícím členem Občanského fóra, kam jsem byl pozvaný jako řečník. *Za pár dnů si připomeneme dvacet let od těchto historických událostí. Co říkáte na polistopadový vývoj v naší zemi?
Nejsem s tím nějak spokojený a nadšený. Bojím se, aby se neopakovala situace, kterou jsem zažil v roce 1946 a 1947, kdy se sociální demokraté spojili s komunisty.
*Osmadvacátého října jste z rukou prezidenta České republiky převzal Řád Tomáše Gariqua Masaryka. Co vám v těch okamžicích letělo hlavou?
Vzpomínky na lidi, kteří se toho nedožili a také se mnou pracovali a bojovali za ty stejné ideály jako já. Ocenění jsem přebíral za ně za všechny. Jako vášnivý skaut jsem si vybral za životní motto heslo amerického zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona „Poněvadž jsem poznal trýzeň žízně, vyhloubil jsem studánku, aby i jiní mohli pít.“ Celý život jsem hloubil studánky bez ohledu na riziko a trápení. A ono to nebylo lehké. Jako muklové jsme bojovali o přežití každý den.
PhDr. h. c. Pavel Žák se narodil 4. června 1928 ve Strážnici. Nejdříve navštěvoval Obecnou školu chlapeckou, která byla vedle kostela svatého Martina. Dnes zde sídlí Základní umělecká škola ve Strážnici. V letech 1939 až 1947 studoval strážnické gymnázium, kde 19. 6. maturoval. Po maturitě začal studovat Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, odkud byl kvůli činnosti v ilegální studentské organizaci SKŘEL vyloučen a poté uvězněn. Původně byl odsouzen na šestnáct let. Nakonec byl po jedenácti letech díky amnestii propuštěn. Po návratu z vězení pracoval až do předčasného odchodu do důchodu jako dělník. V roce 1989 byl ve Strážnici zakládajícím členem Občanského fóra. O rok později mu byl 16. listopadu 1990 udělen čestný titul doktor filosofie Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2000 dostal od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera Medaili sv. Jana Sarkandera, 3. 12. 2008 obdržel cenu Jana Kramáře a 28. 10. 2008 mu za zásluhy o rozvoj humanity a lidská práva prezident České republiky Václav Klaus propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV.Pavel Žák je také čestným občanem města Strážnice. S první ženou, která už zemřela, má tři děti. Posledních jedenadvacet let žije s druhou manželkou Aničkou, která se o něj láskyplně stará.
LENKA FOJTÍKOVÁ
VYZNAMENANÉ OSOBNOSTI
Prezident na slavnostním večeru ve Vladislavském sále udělil či propůjčil celkem 23 státních vyznamenání.
Řád Bílého lva I. třídy vojenské skupiny in memoriam
Otakar Černý se jako příslušník britského bombardovacího letectva účastnil řady bojových akcí za 2. světové války. Byl dvakrát sestřelen, dvakrát uprchl z německého zajetí a před trestem smrti, k němuž byl nacisty odsouzen, jej zachránil konec války. Po návratu do vlasti byl v roce 1948 odsouzen v procesu se západními letci k těžkému žaláři. Odtud se mu o rok později podařilo uprchnout do Velké Británie.
Řád Bílého lva III. třídy vojenské skupiny
Imrich Gablech bojoval za války jako letec v Polsku, po jeho porážce prošel stalinskými tábory v Sovětském svazu a v roce 1942 se mu podařilo dostat do Velké Británie, kde bojoval v řadách RAF.
Řád T.G. Masaryka I. třídy
Anděla Dvořáková je významnou představitelkou českých odbojových organizací, v jejichž řadách aktivně působí již od roku 1946. Od roku 2001 je předsedkyní Českého svazu bojovníků za svobodu.
Řád T.G. Masaryka II. třídy
František Šedivý se v době okupace aktivně účastnil protinacistického odboje. Po únoru 1948 se zapojil do boje proti nové totalitě vydáváním a šířením letáků, organizováním ilegálních skupin a útěků za hranice. V roce 1952 byl zatčen a odsouzen na 14 let. Dlouhá léta strávil v jáchymovských dolech.
Řád T. G. Masaryka III. třídy
Josefína Napravilová, účastnice pražského květnového povstání, si získala po válce zásluhy, obdiv a uznání svým neúnavným úsilím vyhledat české děti, zavlečené nacisty po celé Evropě. Podařilo se jí vypátrat 40 dětí, mezi nimi i děti z vypálených Lidic.
Josef Veselý byl komunistickým režimem pronásledován znemožněním studia teologie, vojenskou službou u pomocných technických praporů a nakonec několikaletým nezákonným vězněním za podvracení republiky. Knězem byl vysvěcen v roce 1970.
Řád T.G. Masaryka IV. třídy
Pavel Žák byl komunistickým režimem po únoru 1948 vyloučen z vysoké školy. Za organizování ilegální studentské organizace byl o rok později zatčen a odsouzen na 16 let vězení.
Medaile Za hrdinství in memoriam
Boleslav Staněk byl velitelem dobrovolných hasičů v obci Vlčice na Jesenicku. V červnu letošního roku při rozsáhlých povodních se obětavě podílel na záchraně osob a majetku v postižené oblasti. Dne 26. června byl v noci při záchranářské akci jednotky dobrovolných hasičů, které velel, zasažen povodňovou vlnou a tragicky zahynul.
Medaile Za zásluhy I. stupně
Karel Gott je legendou české populární hudby. Za více než 40 let své umělecké dráhy dosáhl zcela výjimečné a stálé popularity v naší zemi i za jejími hranicemi. Celkem 34krát zvítězil v soutěži o Zlatého slavíka a získal mnoho hudebních cen u nás i v zahraničí. ´
Helga Hošková – Weissová patří k obětem nacistické genocidy židů. Jako dítě přežila věznění v táborech Terezín, Mauthausen a Osvětim. Její zachráněné dětské kresby z Terezína si získaly mezinárodní ohlas.
Eva Pilarová je vynikající česká zpěvačka populární hudby a jazzu. Od 60. let patří k nejoblíbenějším osobnostem české hudební scény.
Medaile Za zásluhy II. stupně
Michael Aschermann je přední český kardiolog, průkopník moderních vyšetřovacích a léčebných metod ve svém oboru, autor rozsáhlého vědeckého díla a pedagog.
Vladimír Bartoš je významný český lékař, internista a diabetolog. Ve své dlouholeté odborné a vědecké praxi se zaměřuje na funkci a choroby slinivky břišní.
Zdeněk Ceplecha je významný český astronom, jehož celoživotní dílo přispělo k tomu, že v tomto oboru je česká věda na světové úrovni. Věnoval se především studiu meteoritů.
Květuše Hyršlová je vynikající česká germanistka, literární historička a kritička. Zabývá se novodobou německou literaturou a česko-německými kulturními vztahy ve 20. století.
Zdeněk Kovařík, za druhé světové války aktivní účastník odboje, se po osvobození podílel na obnově skautských organizací. Po únoru 1948 se jako jejich aktivní člen zapojil do ilegální činnosti. Organizoval útěky za hranice. V r. 1951 byl zatčen a odsouzen k 20-ti letům těžkého žaláře.
Jiří Krupička je vynikající český geolog, spisovatel a vlastenec. Ve vykonstruovaném procesu byl v r. 1950 odsouzen na 16 let vězení. Propuštěn byl v roce 1960.
Petr Mandl patří mezi přední světové matematiky. Jeho oborem je především teorie pravděpodobnosti. Významně se zasloužil jako vědec a pedagog o rozvoj pojistné a finanční matematiky u nás.
Josef Musil je jedním z nejúspěšnějších volejbalistů naší i světové historie. V letech 1952 – 68 byl vynikajícím reprezentantem, mnohonásobným mistrem republiky, dvojnásobným mistrem světa a Evropy a držitelem dvou olympijských medailí.
Miloslav Nerad se po nástupu komunistického režimu podílel na organizování ilegálních skupin a aktivním protikomunistickém odboji. Po emigraci do SRN se napojil na zpravodajskou skupinu generála Moravce. V roce 1951 se vrátil do Československa. Krátce na to byl zatčen a odsouzen.
Václav Smetana je přední český lékař – ortoped, který si získal uznání i jako organizátor sportu zdravotně postižených. Podílel se také na založení Mezinárodního paralympijského výboru a paralympijského hnutí.
Ivan Steiger je světově proslulý český kreslíř a karikaturista, filmový režisér, producent a spisovatel.
Josef Váňa celý svůj život zasvětil dostihovým koním jako jezdec, trenér a chovatel. Závodí od roku 1979 a za svou kariéru absolvoval více než 600 překážkových dostihů. Je šestinásobným vítězem Velké Pardubické.
—————
