Zemřel P. Josef Malár....

Před chvilkou jsem dopsala pár řádků o včerejší bratrově oslavě, který se narodil přesně před padesáti roky. Záhy poté jsme  se dozvěděla, že dnes v 17 hodin zemřel P. Josef Malár... Takový je běh života.... Lidé se rodí a umírají. Někteří naším životem projdou téměř bez povšimnutí, na druhé do smrti nezapomeneme....

P. Josef Malár patří mezi ty, kteří zůstanou zapsáni v mém srdci navždy... Seznámili jsme se díky mé novinářské práci. Od jeho synovce Františka Malára z Nové Lhoty jsem se dozvěděla, že jeho strýček opravuje ve své rodné vsi kostel, a že se také zasloužil o to, aby tamní svatostánek dostal dva nové zvony. Psal se rok dva tisíce a my jsme se tehdy poprvé sešli. Nejdříve jsme si vyprávěli o oněch zvonech a potom došlo také na vzpomínání, jak se žilo dříve na Lhotkách, jak nelehká byla jeho cesta ke kněžství... Napsala jsem nějaké články do tehdejšího Slovácka a později i do Katolického týdeníku.

P. Josef Malár v lednu před pěti lety.

Foto: Lenka Fojtíková

O několik let později jsem se dozvěděla, že otec Malár žije v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Zajela jsem ho tam navštívit s Radkem Bartoníčkem a potom vyšel článek v časopisu Krajem svatého Antonínka. Za otcem  Malárem jsem pak začala jezdit pravidelně. Nejdříve občas, ale potom čím dál častěji. Byl hladový po kontaktu se světem. Kvůli těžké artróze se jen stěží pohyboval, a tak se stal vězněm jednoho z bytů pečovatelského domu, odkud téměř několik let vůbec nevycházel.  

Poslední rok jsem za ním jezdila už každý týden. Poslední měsíce jen ležel a trpěl. Naposledy jsme se viděli v pátek. Šeptal, že má pod nohou cizí těleso, abych ho dala pryč. Nic tam ale nebylo...Při posledních setkáních už mluvil jen s obtížemi, sám se ani neposadil, neobrátil, byl vyhublý na kost a velmi trpěl.  Ke konci už nemohl ani číst, a tak jsem mu předčítala z tisku a taky se u jeho postele modlila, aby mu Pán v jeho utrpení pomohl... Šli mně na nervy lidé, kteří tvrdili, jak dobře vypadá, že tady bude ještě roky. Říkala jsem si v duchu, jestli jsou tak neempatičtí, nebo jsou prostě jen magoři...

Když jsem od něj v pátek odjížděla, přemýšlela jsem nad smyslem utrpení. Ptala jsem se Boha, proč tento člověk musí ke konci ještě tak moc trpět, když už toho tolik těžkého zažil ve svém mládí. Věřím, že tyto věci pochopíme až na věčnosti. Od zakladatelky hospicového hnutí v České republice Marie Svatošové vím, že dnes nikdo trpět kvůli nemoci nemusí, protože existují takové léky, které tuto bolest zvládnou.

Na druhé straně jsem na vlastní oči viděla, že otec Malár obrovskými bolestmi trpěl. Üpozorňovala jsem ošetřující sestřičky, aby mu prostřednictvím lékaře pomohly, nasadily nějaké tlumící prostředky. Tvrdily, že dělají, co mohou a něco mu snad i lékař předepsal. Otec Malár ale přesto velmi trpěl. Jsem věřící, a tak vím, věřím, že jeho utrpení nebylo zbytečné. Věřím, že si ho Pán použil, aby zachránil duše pro věčnost. Jak ale říkám, zde na Zemi je nám spousta věcí nepochopitelných a vše uvidíme až na věčnosti. Sám otec Malár říkal, že je to vše velké tajemství.

Kdykoliv mně v poslední době zazvonil mobil a viděla jsem, že volá František Malár, přijímala jsem hovor s obavami, co se dozvím. Dnes jsem po zvednutí sluchátka slyšela z druhé strany zvonit zvon. Pan Malár mé obavy potvrdil. "Dnes po sedmnácté hodině strýček zemřel," řekl chvějícím se hlasem.

V mém srdci a mysli zůstane tento muž uložený jako vzácný a velmi vzdělaný člověk. Vedle své mateřštiny mluvil perfektně německy, latinsky a hovořil také anglicky. Poslední měsíce při našem loučení vždy s obtížemi zvedl svou na kost vyhublou ruku k pozdravu a zašeptal: "AHOJ! Ad Honore Jesus (Ke slávě Ježíše)..."

P. Josef Malár v polovině července letošního roku.

Foto: Lenka Fojtíková

Čest jeho památce! Věřím, že má od dnešního odpoledne nejen Slovácko, ale také celá Česká republika  a možná i Německo dalšího přímluvce v nebi....

P. Josef Malár studoval v letech 1940 - 1947 Gymnázium v Praze a poté vstoupil do bohosloveckého semináře v Olomouci. Po jeho uzavření v padesátém roce odmítl pokračovat ve studiu pod státní kontrolou v Litoměřicích. Poté na tři roky putoval do neslavně proslulých PTP. Po návratu pracoval v Praze jako dělník na stavbách až do roku 1965. V roce 1966 emigroval za dramatických okolností přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska. Bohoslovecká studia dokončil v Dillingenu v Německu. 25. června 1967 přijal v Augsburgu kněžské svěcení. V letech 1967 - 1972 působil coby kaplan v Reichertshofenu u Ingolstadtu. V roce 1972 se stal farářem v Bachhagelu. V roce 2000 odešel do penze, ale dál pak ještě vypomáhal ve farnosti.

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste alespoň občas mohli potkat takovou osobnost, jakou P. Josef Malár byl. Věřící pak prosím, abyste na zemřelého vzpomněli v modlitbě.... Lenka