Zážitky z Tchaj-wanu

Tak  jsme vstoupili do třetí třetiny pobytu na ostrově v daleké zemi, o kterém jsem ani nesnila, že bych se sem někdy mohla podívat. Za pět dnů se vracíme domů. Od počátku říkám, že to je pro mě velká zkušenost, i když ne vše bylo milé překvapení. Včera se mně konečně podařilo setkat s jedním z Čechů, kteří se zde usadili natrvalo. Původně jsem věděla jen o jedné mladé ženě, ale s tou to zatím nevyšlo, protože byla stále nějak zaneprázdněna.

Čím víc dní jsem na Tchaj-wanu byla, tím více otázek mně vyskakovalo v hlavě, nač bych se chtěla zeptat. Po částečném seznámení se životem tady byla otázka číslo jedna, co ty naše lidi vedlo k tomu, aby přesídlili do naprosto odlišné kultury než je ta naše.

Jídlem počínaje a záchody konče. No řekněte, komu z Čechů chutná maso a uzeniny s věčně nasládlou chutí? A kdo z nás má rád turecké záchody? Komu nevadí, když mu v pokoji běhají švábi a zdi jsou tak špinavé, že nebyly natřené aspoň půl století? Na druhé straně je pravda, že do každého pokoje vysokoškolské koleje je zavedený internet. Vedle šílených tureckých záchodů jsou u mužů pisoáry na fotobuňku... Proč postele nemají matračky, ale jen holá prkna? A proč ta pračka, která je v umývárce a po vhození mincí vypere prádlo, pere ve studené vodě a prádlo téměř není vyprané? "Pere" tak bezva, že za necelé tři týdny už mám bílé věci pěkně zaprané a do letadla půjdu jako prase, pokud si tedy nekoupím něco nového na sebe.. To všechno, a samozřejmě ještě mnohem víc, jsou věci, které Čech hned tak jen nepochopí.

A tak první otázka na sedmadvacetiletého Lukáše, který na Tchaj-wan přesídlil vloni, byla, proč se sem přestěhoval? "Studoval jsem tři roky v Anglii, kde jsem se také seznámil se svou budoucí ženou. Byla z Tchaj-wanu a dostala zde velmi dobrou práci. To byl hlavní důvod, proč jsem se přestěhoval," zdůvodnil mladý muž, proč na ostrově od loňského listopadu pobývá. Po pěti měsících pobytu zde sehnal také práci. Dělá v byznysu, a protože ovládá kromě angličtiny také němčinu, obchoduje s Německem. Spolu se ženou bydlí u její rodiny, která rodáka z Třebíče přijala za svého.

Poté už z mé strany následovala otázka za otázkou. "Připadá mně to tady jako policejní stát. Stále nás hlídají a sama nesmím jít pomalu ani do obchodu. Když jsem vycházela poprvé sama ven z koleje, tak hned naklusali dva studentíci, kteří mne chtěli doprovázet. Tak jsem jim slušně řekla: "Hoši dejte mi pokoj! Chci být chvílu sama a ne abyste vedle mne klusali." Také jsme nechápali, proč nesmíme k moři, když nás zrovna nenadchnul program, který vymysleli pořadatelé. Vyšli jsme kousek do kopečku, kde děcka měla střílet z luku a jeden chlapík, který vypadal tak trochu jako bezďák, o kousek dál předváděl, jak se chytají do pastí divoká prasata... Ještě předtím měly dvě "šikovné" důchodkyně naši skupinu učit tančit - pod zastřešenou plochou asi ve čtyřiceti stupních ve stínu. To jsme rovnou zavrhli. Děcka tančí furt, tak proč je honit, když si mohou odpočinout jinak. My jsme prostě chtěli k moři!

Nejdříve nám tvrdili, že i když vypadá moře blízko, tak blízko není. Že je to aspoň pět kilometrů a bus nás tam zavézt nemůže. Nechtěli jsme těm kecům věřit, tak jsme s Františkem udělali průzkum a zjistili, že ostrou chůzi jsme za deset minut u nádherné pláže. Mazali jsme tuto radostnou zvěst oznámit našim průvodcům - moře jsme i vyfotili. A ty málem trefil šlak. Průvodce, kterému do té doby stále zářil úsměv na tváři, ten úsměv zmizel do nenávratna a spíš zuřil a šermoval rukama, že to tedy ne, že nikam nepůjdeme. Ale znáte Čechy... Když se jim řekne, že nikam nepůjdou, tak udělají všechno pro to, aby šli. Šli jsme i my. Skupina se sešikovala jako jeden muž a přes protesty domorodců jsme vyrazili k vysněnému moři.

Když průvodce viděl, že s námi nic nenadělá, řekl, že tedy můžeme, ale ať se ani neopovážíme vlézt do moře, protože to je vskutku velmi nebezpečné. Tak jsme mu to slíbili... Pořadatelé hned někam volali a za chvilku jsme věděli kam... Přijelo policejní auto, které nás doprovázelo až k moři. Také až k pláži přijel bus! Najednou to šlo... Asi kdybychom zlobili, aby nás rovnou naložili a odvezli. Měla jsem z toho hodně divný pocit...

Po chvilce se mně zatočil vír ve střevech a já musela tam, kam musí i císař pán... Jenže ona místnůstka na pláži nebyla... Přes cestu ale byly solidní keře, takže jsem tam zamířila. Ještě jsem ani nevykonala potřebu a už u keře zastavili policajti. Moje nervy! Asi měli strach, abych si pořádně utřela zadek... Dodrželi jsme alespoň příkaz, že nepůjdeme do moře, protože tam byly fakt dost veliké vlny a taky tam hlavně byli ti policajti... Ti nás ostatně doprovázeli s blikajícím majáčkem až za hranice jejich rajónu...

Proč se to všechno dělo? Tady je vysvětlení od Lukáše, který se na ostrově oženil a už zde nějaký měsíc žije: "Tchaj-wanci mají  úplnou hrůzu z vody, protože z nich téměř nikdo neumí plavat. Bojí se proto, že se utopí. Děti se dokonce straší tím, že když budou zlobit, tak půjdou k vodě a utopí se," prozradil včera jeden špek z mentality domorodců rodák z Třebíče.  A proč jdou lidé do moře jen v kraťasích a košilích? Nikoho tam nevidíte na plážích ležet v plavkách a opalovat se?

"Na rozdíl od nás je tady symbolem krásy co nejbělejší pokožka. Lidé se proti slunci chrání deštníky a pokud jdou k moři, bývají oblečení často i v dlouhých kalhotech a košilích s dlouhými rukávy," uvedl vše na pravou míru rodák z Čech. Tak to je jen pár perliček a postřehů z pobytu na ostrově, který je krásný, ale už se přece jen těším až doma uvidím střechu našeho kostela, jak říkal můj otec a taky z okna kuchyně pohled na Antoníček.

Každopádně je velmi dobré poznávat nové země a daleké kraje. Člověk totiž ví, jak to tam vypadá, udělá si svůj názor, nežije v nějakých falešných iluzích, jak to u nás všechno stojí za prd, a jak by to bylo super jinde... Od Lukáše jsem se totiž mimo jiné dozvěděla, že je na Tchaj-wanu nezaměstnanost jen tři až čtyři procenta. Má to ovšem jeden háček. Kdo se ocitne bez zaměstnání, nedostane od státu ani korunu. Musí ho živit rodina. Průměrný plat je tady třináct tisíc našich korun, a když člověk sežene byt v hlavním městě Taipei za čtyři tisíce, tak je hodně levný. Mluvím o jednopokojové garsonce..

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste si uměli vážit toho, co máte, protože stále platí ono staré pořekadlo: Všude dobře, doma nejlíp. A nebo taky: Všude chleba o dvou kůrkách...

Lenka

Tak to je ta pláž, na kterou jsme nesměli původně ani vkročit. Přesně tak jsem si představovala pláž, na které ztroskotal Robinson Crusoe, když o tom četla jako malá holka...

 A ještě jeden nádherný pohled na moře a nebe, kde člověk vidí hned několik odstínů modré...

Taiwanští kluci :)