Zajímavá a milá setkání na Kroměřížsku
14.03.2010 10:06Vím, že už jsem se šíleně dlouho neozvala, a tak se hned v úvodu omlouvám všem věrným návštěvníkům stránek, kteří zde v poslední době nic nenalézali. Rozhodně to není proto, že bych v poslední době nic zajímavého neprožívala. Ba naopak. Hrne se toho na mne tolik, že jsem sem nic nestačila napsat.
V Kroměříži jsem totiž od pondělí začala zastupovat tamního šéfredaktora Ondru Holubce, takže fakt nevím, kam dřív skočit. Sama jsem přitom popsala čtyři strany a editovala texty všech redaktorů i externistů. Zkoušeli zřejmě co vydržím, a tak mně vše nahrnuli v pátek, kdy na mail přifrčelo čtyřicet šest mailů. Teď si představte, že byste je měli jen otevřít a přečíst. Já musela vše ještě editovat, takže jsem měla už odpoledne hlavu jako balón… A právě v tom okamžiku přišel do redakce-kavárny pastorační asistent kroměřížského děkanátu.
Docela nesměle mně říkal, že jejich kostel svatého Mořice letos slaví sedm set padesát let od založení. V rámci oslav se chystá bohatý program, aby bylo vše připravené, budou v sobotu uklízet kostel i věže. V redakci s tím nikdo nepočítal a já neměla to srdce nechat ležet ladem takovou zajímavou věc. Brigádníci se totiž chystali jít i do míst, kam se běžně nechodí. Neváhala jsem ani minutu a hned řekla, že dojedu. V sobotu jsem si proto musela přivstat. Brigáda totiž začínala už o půl deváté a do Kroměříže to nemám z Blatnice za rohem…
Bylo sice hnusně, že by člověk psa nevyhnal, mrholilo a vlezlá zima taky nebyla nic povzbudivého. Nakonec jsem ale musela říct, že jsem vynaložené námahy rozhodně nelitovala. Všichni brigádníci, které jsem v rámci získávání informací oslovila, byli milí a neuvěřitelně vstřícní. Byli mezi nimi i pracovníci Národního památkového ústavu v Kroměříži. Jedním z nich byl Jan Štětina, který mně velmi poutavě povykládal o zajímavostech kostela.
Kromě toho jsem se nejdříve po schodech a potom po žebříku dostala až do nejvyšší části věže. Po cestě jsem samozřejmě fotila a vše dokumentovala. Je pravda, že mně práci znepříjemňoval holubí trus, kterého jsem měla brzy plné vlasy. Taky má nová bunda značky Columbia, z jejíhož výhodného nákupu jsem se radovala o den dříve, byla hodně rychle špinavá od holubích výkalů. Co bych si ale naříkala, když kvůli tomu tam brigádníci ostatně byli…
Těch hovínek, mrtvých ptáků a taky prachu a jiného nepořádku z věží odklidili desítky kýblů. Občas jsem se trochu klepala, abych třeba nevypadla otevřeným oknem nebo nespadla ze žebříku při pořizování exkluzivních záběrů, ale nakonec vše dobře dopadlo. Při zápalu práce jsem se sice na noze podrápla o jakýsi zrezivělý hřebík, ale snad to nebude mít žádné následky.
Někteří brigádníci pracovali s respirátory, protože by prý mohli z trusu třeba onemocnět i leprou. Důchodci se smáli, že jich už se to netýká, protože je údajně u této nemoci inkubační doba deset let.
Když jsem se vracela domů a vykašlávala odporný prach, který se tam při úklidu mísil, kdo ví s čím, doufala jsem, že se mě snad žádná hnusná choroba nedotkne. Do auta jsem usedala špinavá jako prase, ale šťastná jako blecha, že mám něco zajímavého, co ostatní mít nebudou. Kromě mě tam totiž nebyl žádný jiný novinář.
Zpětně jsem si uvědomila, jak jsem vděčná za čas, kdy mohu pracovat v jiném regionu. Potkávám a poznávám nové lidi. Zjistila jsem, že na Kroměřížsku, Holešovsku i Bystřicku žijí moc milí a vstřícní lidé. Navíc jsem zde potkala i staré známé. Už jsem tak mohla psát o veterináři Ivanu Popelkovi, který se mnou chodil v Židlochovicích na Brněnsku do základní školy, o otci Františku Adamcovi, jehož jsem před lety poznala ve Vacenovicích na Hodonínsku či o maratónci Ondru Němcovi z Prusinovic. S ním jsem se potkávala zase v dobách, kdy jsem závodně běhala. Všechno to byla milá setkání. S veterinářem Popelkou jsme se neviděli víc než třicet let a přesto tvrdil, že si mne pamatuje, i když chodil s mým bráchou o čtyři třídy výš. A tak jsem vděčná za ten čas, který mohu na Kroměřížsku prožít…
Tady můžete nakouknout na fotky z úklidu kostela svatého Mořice v Kroměříži:
A tady si přečíst o bývalém vynikajícím vytrvalci Ondrovi Němcovi, který dnes v Prusinovicích pořádá Rohálovskou desítku a jezdí tam závodníci i z Keni a Tanzanie.
Všem přeji bezva dny a hlavně aby mezi lidmi, které potkáváte, převažovali ti milí…. Lenka
—————
