Vzpomínání dvaadevadesátiletého pamětníka na P. Šuránka a jiné...

Možná už je někdo z pravidelných návštěvníků těchto stránek naštvanej, že jsem sem dlouho nic nenapsala... Nějak jsem ale prostě neměla potřebu a navíc bylo plno jiné práce... Ne, že bych neprožívala zajímavé věci, ale prostě jsem jen neměla chuť je tady ventilovat. Hlavně ale prostě nebyl čas... V posledních dnech to byla těžká nestíhačka...

V nedělním odpoledni jsem ale zažila úžasné setkání. Dvaadevadesátiletý Slavomír Budař vzpomínal na P. Šuránka. Jen toto setkání, které jsem si nemohla nechat ujít, mne stálo celé nedělní odpoledne. Bude z toho jedna stránka do časopisu Krajem sv. Antonínka. Více o všem píši zde

O den dříve jsem ale byla také v Blatnici na výstavě vína. Sice je doba postní, kdy v  minulosti utichly všechny zábavy, aby se lidé připravovali na Velikonoce, ale dnes už to neplatí. Někteří mladí by řekli: "Co blbneš? Je jiná doba!" Zábavy i nejrůznější košty, kde se chlastá jako o dušu, běží na všech frontách - půst-nepůst... V Blatnici byla hned po otevření výstavy pořádná tlučka a některá vína s označením šampión zmizela pár minut po otevření... Vína prý byla celkově skvělá. Fotky a pár řádků z koštu mohou zájemci vidět zde

Jinak pilně pracuji na časopisu Krajem svatého Antonínka. Už je hotových třináct stran a myslím si, že se čtenáři mají nač těšit. Kromě informací z aktuálního dění v časopise najdou rozhovory, příběhy, fotoreportáže, téma i něco z historie.

Nač jinak myslím? Třeba na kolotoč, který se roztočil okolo ceny vajec, která v poslední době raketově vzlétla do oblak... Nešlo nevzpomenout na Martina Smetanu z Blatničky, se kterým jsem dělala rozhovor před tímto humbukem. Materiál už vyšel v časopisu. Je to totiž velmi zajímavý mladý muž. Přestože má diplom z univerzity a dětství prožil v paneláku, zbudoval si v Blatničce drůbeží farmu. Rozhodně ji nemá kvůli tomu, že by chtěl mít levná vajíčka či maso z těchto opeřenců. On je totiž chová jen tak pro radost, což ne každý vesničan dokáže pochopit. Něco málo jsem o něm psala tady a tady

Když jsem tak na něj vzpomínala, říkala jsem si, že mne zajímá, jestli s cenou vajec nevyletí nahoru také cena cukrárenských a pekařských výrobků... No a dnes jsem se už dočetla, že ano.. Jestli to tak půjde dál, tak za chvilku bude většina populace o dvou kůrkách...

Taky jsem dnes od rána  dost myslela na všech osmadvacet Belgičanů, kteří zemřeli v tom autobuse, který havaroval ve švýcarském tunelu, když se vraceli domů z úžasné lyžovačky... Myslela jsem na jejich rodiny, na hrůzu, kterou prožívají... Myslela jsem na to, jak se nám může v jednom okamžiku od základu změnit život aniž bychom to čekali. Myslela jsem na to, jak je náš život křehký a krátký.. No a potom mne naštvaly ty blbé kecy mých kolegů novinářů, kteří zdůrazňovali, že se záchranářům tlačily do očí slzy. Tak jsou normální? A co by se jim jako mělo do očí tlačit, když vytahují z jednoho autobusu dvaadvacet mrtvých dětí a šest dospělých? Z toho by snad byl každej vyřízenej ne?

No nic... Všechny zdravím a přeji klidné dny Lenka