Výhry a prohry....

Pamatuji si na ten den jako dnes... Seděli jsem u snídaně (už mně to připadá, že to bylo někdy v pravěku...), když nám náš starší syn John, jemuž tehdy bylo čtrnáct let, jen tak mimochodem oznámil, že jeho model Walkman snů sklidil úspěch. V kategorii čtrnáct až šestnáctiletých účastníků se dostal mezi deset nejlepších. Nevyhlašovali se vítězové, ale prostě deset nejlepších. Deset nejlepších návrhů snad ze čtyř tisíc účastníků. Soutěž tehdy vyhlásila firma Sony. Těžko se dá popsat radost, kterou jsem prožívala, když nám to Johny u snídaně jen tak mezi řečí oznámil. Nedá se to vůbec srovnat s vítězstvími, kterých jsem dříve dosáhla vlastním tréninkem a pílí ve vytrvalostním běhu. Radost z úspěchu syna byla mnohem větší. Nelze ji ani popsat.... Potom se "náš chlapeček" dostal na Umprumku v Uherském Hradišti. Na přijímáčkách skončil snad na druhém místě. Opět jsem tehdy prožívala obrovskou radost... A potom, když uspěl při maturitě, konkursu do nové práce, při přijímačkách na vysokou školu... Vždy jsem prožívala mnohem větší radost z jeho úspěchu než když jsem vyhrávala závody já sama... Úspěch dětí má pro matku mnohem větší cenu. Je to prostě něco neporovnatelného... Chlapi to asi (možná...) prožívají jinak...

A tak jsem dnes prožívala stejně velkou radost, když jsem se dozvěděla, že mladší syn Filip (18) uspěl na mezinárodní fotografické soutěži v Jihlavě. Z jednadevadesáti účastníků získal druhé místo. Do  telefonu to zlehčoval, že jako o nic nejde, že to nic není, ale já jsem měla velikou radost. Nepopsatelnou... Větší než když jsem vbíhala do cíle v rakouském Melku a moderátor závodu hlásil: "Die erste Frau ist Lenka Fojtikova aus Czechoslovakei!!!" A pak se mnou dělala rozhovor nějaké místní televize. Dostala jsem dva poháry - jeden za celkové prvenství v kategorii žen a jeden za vítězství ve své kategorii... To všechno nebylo nic proti úspěchu syna...

A tak se přiznám, že mám velikou radost. Raduji se z jeho úspěchu víc než z jakéhokoliv svého úspěchu. Raduji se, i když se on sám možná až tak neraduje. Svůj úspěch zlehčoval, že to nic není, že vlastně až tak o moc nešlo... Já ale vím, že šlo, že si to všechno možná uvědomí až zpětně...

Dnes už přitom moc dobře vím, že o nějaké výhry v životě vůbec nejde. Nejdůležitější je, aby k sobě byli lidé dobří, aby se chovali tak, jakoby byl jejich dnešní den tím posledním. Už dávno vím, že než nějaká vítězství je mnohem důležitější, když zítra zajedu za otcem Malárem do Pečováku v Dolním Němčí. Budu mu číst, pohladím ho, anebo ho budu jen tak v tichosti držet za ruku. Už jen leží a téměř ani nemůže mluvit... Muž, který umí perfektně německy a kromě toho ovládá také latinu a angličtinu... Sloužil u neblaze proslulých PTP, byl dělníkem na stavbách a za dramatických okolností utíkal na Západ, kde byl vysvěcený na kněze a sloužil v jedné bavorské farnosti celý život. Teď trpí, a tak vím, že nejdůležitější je, aby cítil, že ho má na prahu smrti vedle Boha někdo rád...

Všem přeji, aby se vždy našel někdo, kdo Vás bude držet za ruku, když Vám bude nejhůř.... Ze srdce Lenka

Filipova úspěšná fotka na mezinárodní soutěži v Jihlavě