Vánoce...

V adventu jsem letos docela dost přemýšlela o Panně Marii a její cestě nejen do Betléma. Bylo to díky úryvku z knihy II. Poema Dell'Uomo-dio, Edizioni Pisani, 1975... Pořád jsem musela myslet na to, jak nereptala, nenadávala Bohu, že když si ji vyvolil, tak měl "urovnat cestu" a zajistit jim s Josefem v Betlémě ubytování na úrovni! V pořádném hostinci, kde je  teplo, jídlo a veškerý komfort, jaký si zasluhuje příchod Spasitele na tento svět... Vůbec ne... Fascinuje mne ta její důvěr v Boha, že se o Svatou Rodinu postará a také její pokora, se kterou bez reptání nesla všechny obtíže cesty i ty, co následovaly po Ježíšově narození.. Zavzpomínejme spolu s úryvkem z uvedené knihy, jak podle všeho vypadala cesta P. Marii a sv. Josefa do Betléma...

..."Nevím, Josefe. Čas se přiblížil, ale což ho Pán nemůže zpomalit, aby tě zbavil této starosti? On může všecho: Neboj se."

"Ale co cesta? Kdo ví, jaký dav lidí tam bude! Najdeme dobré ubytování? Budeme mít dost času k návratu? A kdyby... kdyby ses tam měla stát Matkou, co uděláme? Nemáme tam dům... Už tam nikoho neznáme..."

"Neboj se, všechno půjde dobře. Bůh dá najít útulek zvířeti, které má mít mladé. A proč by ho neměl dát nalézt pro svého Mesiáše? Spolehněme se na Něho, Ano? Vždycky se spolehněme na Něho. Čím je zkouška větší, tím větší důvěru je třeba mít. Jako dvě děti vložme sevé ruce do ruky svého Otce. On nás povede. Zcela se mu odevzdejme. Podívej se, jak nás s láskou vedl až dosu. Otec, ani ten jeleepší otec, by nám nevěnoval tolik pozornosti. Budeme jeho dětmi a jeho služebníky, konejme jeho vůli. ...Neboj se, Josefe. Nejsou-li silnice jisté, je-li pro velké množství lidí cesta obtížná, andělé nás ochrání a obklopí stráží. Ne nás, ale jejich Krále. Nenalezneme-li útulek, skryjí nás pod svými křídly. Nepřihodí se nám nic zlého. Nic se nemůže přihodit: Bůh je s námi."

Josef na ni hledí a v extázi naslouchá. Vrásky n ačele se mu rozplynou, úsměv se navrátí. Vstane, teď už bez obav a smutku...

...Maria jede n šedivém oslu, celá zahalená do tlustého pláště. Vpředu na sedle je opět ono zařízení, viděné už při cestě do Hebronu, na něm kufr s nejpotřebnějšími věcmi. Josef jí kráčí po boku a drží uzdu. Občas e jí otáže: "Jsi unavená?" Maria na nějs s úsměvem pohledné a řekne: "Ne." Potřetí připojí: "To spíše ty musíš být unaven, když jdeš pěšky." ...."Je ti zima? táže se Josef, protože se zvedl vítr. "Ne, děkuji." Ale Josef nedůvěřuje. Sáhne jí na nohy, visící na oslově boku obuté v sandálech, které je možno zahlédnout, neboť nepatrně vyčnívají z dlouhého oděvu. Josef musí shledat, že jsou studené, protože zavrtí hlavou. Sejme pokrývku, kterou nese svázanou přes rameno a peřhodí ji Marii přes nohy i přes tělo, takže i ruce jsou pěkně v teple pod pokrývkou a pláštěm.

..."Konečně jsme v Davidově zemi, Maria. Teď si odpočineš. VYpadáš tak unaveně..." "Ne. Myslela jsem... Myslím..." Maria bere Josefovu ruku a říkám se zařivým úsměvem: "Myslím, že okamžik opravdu nastal." "Milosrdný Bože! Co budeme dělat?""Neboj se Josefe. Nenech se znepokojit. Vidíš, jak jsem já sama klidná?" "Ale ty trpíš hodně?" "Ó, ne. Jsem plna radosti. Takové radosti, tak silné, tak krásné, tak neodolatelné, že moje srdce buší silně, silně a říká mi: On přichází na svět! On přichází na svět! Říká to při každém zabušení: To můj Maličký tluče na bránu mého srdce a říká mi: "Maminko, zde jsem, abych ti dal Boží políbení." Můj Josefe, jaká radost!"

Ale Josef z toho radost nemá. Myslí na to, že musí urychleně najít přístřeší a zrychlí krok. Dveře od dveří žádá o přístřeší. Nic. Všechno obsazeno. Dospějí až k hospodě. Je plná až po venkovské podloubí, které obklopuje velký vnitřní dvůr, lidé se zde chystají přespat venku.

Josef nechá Marii na oslu ve dvoře a vychází a ptá se v dalších domech. Vrací se malomyslný. Nenašel nic. Předčasný zimní soumrak začíná rozpínat své závoje. Josef snažně prosí hospodskou. Prosí cestujíc. Jsou to zdraví muži. Zde je žena, která se chystá přivést na svět dítě. Nechť mají slitování. Nic. A zde je den bohatý farizej ho pozoruje s viditelným pohrdáním, a když se Maria přiblíží, oddálí se, jako by byl v blízkosti nějaké malomocné. Josef na něho hledí a jeho obličej rudne rozhořčením. Maria položí ruku na jeho zápěstí, aby ho uklidnil, a říká: "Nenaléhej. Pojďme pryč. Bůh se o nás postará."

Vycházejí, jdou podél zdi hospody. Obrátí se do uličky vedoucí mezi ní a chudými domky. Obcházejí hospodu. Hledají. A zde jsou jakési, jeskyně či sklepy, tak jsou nízké a vlhké. Nejhezčí jsou obsazeny. Josef je sklíčen.

"Hej Galilejský!" volá na něho zezadu nějaký starý muž. "Tam vzadu pod těmi troskami je jedno doupě. Třeba tam dosud nikdo není." Jdou blíž k tomu "doupěti". Je to opravdu doupě. Mezi troskami rozbořeného stavení je přístřešek a za ním je jeskyně, spíš díra v hoře než jeskyně. Řeklo by se, že jsou to základy nějaké staré stavby, které slouží za střechu trosky podpírané nahrubo otesanými kmeny stromů. Aby lépe viděl, protože se už velmi stmívá, Josef vyjímá křesadlo a zapaluje lampičku, kterou vytahuje z tlumoku. Vstupuje. Pozdraví ho zabučení. "Pojď, Maria, je prázdná, je tam jen vůl." Josef se usmívá: "Je to lepší než nic!"

Maria sestoupí na zem a vejde. ...Maria se přiblíží k volovi. Je jí zima. Položí mu ruce na krk, aby si je zahřála. Vůl zabučí a nechá si to líbit. Zdá se, že rozumí. Podobně, když ho Josef odstrkuje stranou, aby mohl nabrat hodně sena z jeslí a udělat lůžko pro Marii. Jesle jsou dvojí: ty, z kterých žere vůl, a nad nimi něco jako police. ...Unavená Marie sedí na stoličce, pozoruje ho a usmívá se. Už je to hotovo. Maria se usadí na měkkém seně, jak nejlépe dovede, a rameny se opře o trám. Josef dokončuje zařizování tím, že  přes díru, sloužící za vchod, pověsí svůj plášť.

...A světlo sílí stále více. Oči ho už nemohou snést. V něm, jakoby pohlcena závoje rozžhaveného světla, mizí Panna... a vynořuje se z něho Matka. Jakmil se světlo stává snesitelné, je vidět Marii s jejím novorozeným Synem v náruči. Malé, růžové a boubelaté Děťátko, které se zmítá a třepe ručkama... Vůl probuzený jasem povstává za velkého šramocení kopyty a bučí. Osel pozvedá hlavu a hýká...