Úklid...

Tak jsem teď chvilku zvažovala, jestli sem mám ještě něco napsat. Proč jsem váhala? Protože nemůžu na ruky... Kdyby žil můj taťka, tak by řekl, že je "strhané, jak kocór, nebo jako kůň".... Tož já jsem dnes taky strhaná jak kocór a možná i kůň dohromady...

Proč? No protože od rána jedu jako fretka... Dopoledne jsem si sice odskočila do Veselí fotit těhotnou kámošku, ale potom se převlíkla do trika a ustřižených džínů, které už jsou celé od barvy a pustila se zase do malování. Známí už si ze mě dělají srandu, že jsem za tu dobu musela vymalovat celou ulic. No já bych všechny ty chytráky chtěla vidět, jak by to zvládali oni... Zvlášť, když se začne s nánosem nové barvy odlupovat ta spodní, která byla zřejmě nekvalitní...

Už jsem ale zvládla vymalovat předsíň a částečně chodbu, takže mám tyto dvě místnosti dokonce i uklizené - huráááá!!! Zítra pověsím jen obrázky... Kuchyň už by měla být taky hotová. Ještě tam ale schnou zdi, tak ráno uvidím, co je zapotřebí opravit a potom se vrhnu na úklid. Tak uklizeno, jak budu mít teď, jsem kvůli absolutnímu vytížení v novinách hodně dlouho neměla. K něčemu je ta má nezaměstnanost nakonec dobrá. Aspoň vygruntuju barák a potom se vrhnu na předzahrádku.

Kromě toho mám psát jeden článek do Veselských listů a zpracovávat ony fotky, co jsem dnes nafotila. Rozhodně se tedy nenudím. Připadám si jako důchodci, kteří pořád nemají čas a někam spěchají... Po zkušenosti s malováním si nesmírně vážím malířů. Mají to hoši zaslouženě vydělané peníze. Je to dřina jako blázen. Ze žebřu nahoru a dolů jsem za těch pár dnů skočila snad tisíckrát. Kromě toho člověk musí pořád kmitat rukama, takže mne obě šíleně bolí. Včera večer jsem ani nevěděla, jak si lehnout, jak mne bolely ruce, záda i koleno. Nedovedla jsem si představit, jestli vůbec druhý den v rukách udržím foťák. A udržela... A fotky vypadají pěkně, i když jsem je ještě nezkoumala na velké obrazovce, protože malování a rozbombardovaný barák mají přednost...

A ještě jednu věc jsem poznala. Při fyzické práci neexistuje nějaké velké ponocování, jak jsem byla zvyklá z novin. Jsem tak nadřená, že jsem ráda, když okolo desáté upadám do postele. Takže valím spát!

Všem přeji krásné sny! Zvlášť těm, kteří mně v posledních dnech nabídli jakoukoliv pomoc, nebo třeba jen zavolali, napsali mail, jak se cítím, jestli něco nepotřebuji. Moc si toho od Vás všech vážím... Lenka