Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji.....

Tento blog je především pro mý kámoše, kterým nemám čas každýmu  psát osobně, co právě prožívám. Pokud sem zabrousí někdo, kdo mne nemusí, nebo dokonce nenávidí, tak by měl rychle vycouvat, protože ho mé psaní nebude vůbec bavit natož zajímat…

Ti, kdo budou mít chuť psát nějaké hnusy do knihy návštěv už moc dobře ví, že jim tady pšenka nepokvete… Pro ně tyto řádky také nepíšu…

Takže milí kámoši – známí i neznámí, moc Vás všechny zdravím! Pokud Vás zajímá, jak žiju, tak mohu jen říct, že je to pěkný fičák…. Kromě pracovních povinností totiž dělám také manažerku svému mladšímu synovi Filipovi,což někdy není vůbec jednoduché…

Minulý týden se například probudil a přišel s nápadem, že by rád fotil Zlatou tretru v Ostravě. V té době už bylo samozřejmě dávno po termínu akreditace. Řekla jsem mu ale, aby tam zkusil napsat. No a představte si, že mu hned někdo z tiskového centra odpověděl. Milý Filípek mně o tom ale nic neřekl. Prý mne nechtěl chlapeček rušit na školení v Praze, kterého jsem se o víkendu účastnila…

Jeho ohleduplností jsme ztratili zhruba dva dny… Na mail ze Zlaté tretry jsme reagovali s dvoudenním zpožděním. Vzhledem k tomu, že zítra závod začíná, tak to byl v pondělí hodně šibeniční termín… Přesto jsme zareagovali a poslali vše, co pořadatelé požadovali. A představte si, že v úterý dopoledne Filip dostal odpověď, že s akreditací může počítat, a že má pozdravovat mého nejvyššího šéfa Romana Galla… Tož pozdravy vyřídíme, ale až budou na centrálním webu našich novin nějaké Filipovy fotky z Ostravy…

Takže akreditaci Filip dostal. Zatímco byl šťastný jako blecha, tak mně to těžce zkomplikovalo život… Nejdříve jsem musela předevčírem nafotit před deseti lety obnovenou tradici obchůzky Královniček v Blatničce, potom jsem frčela do naší spřátelené kavárny ve Veselí nad Moravou, kde byl koncert džezové kapely z New Yorku a poté jet do Vizovic, abych svému chlapečkovi předala foťáky a objektivy… No pondělí byl hodně náročný den..

Ale rozhodně si nenaříkám!!!!!!!!! V Blatničce jsem například měla radost, když jsem s Královničkami obcházela vesnici a neznámý strýček se mně zcela upřímně ptal, kde jsem zmizela, že mu chybím, že tak rád četl v novinách, které zanikly, moje články a hlavně miloval celé fotostrany… Přiznám se bez mučení, že mně tento strýček udělal radost, když si posteskl, že mu v novinách chybím. Tak jsem ho uklidňovala, že zhruba v polovině července začnou vycházet noviny Naše adresa, kde zase bude nacházet moje články a fotky…

S Královničkami jsem v Blatničce obcházela vesnici necelou hodinu a bylo to celé úžasné. Nejmladší holčičce bylo šest a nestarší dívce patnáct. Obchůzku absolvovala už podesáté, takže se neplánovaně ujala vedení. Bylo úžasné ty holky sledovat. Zatímco byla malá děvčata taková nejistá, nejstarší Liduška všechny suverénně vedla. Možná si to ani sama neuvědomovala, ale děvčata docela pěkně a mile dirigovala: „Tady ani nezvoňte! Tady neotvírajú! Jdeme dál! Zavelela u některých domů. Zcela jinak se ale chovala u varhaníka a dirigenta chrámového sboru pana Pančíka. „Holky, tady sa musíme snažit! Vezměme to o tóninu výš!“, nabádala své mladší kamarádky.

Před objektivem foťáku se zpočátku skrývala, ale nakonec si na mou přítomnost děvčata zvykla. Jen jsem litovala, že je musím už o půl šesté opustit, protože jsem zase spěchala do kaavárny ve Veselí nad Moravou, kde měli své vystoupení džezmení z New Yorku. Od jedné z maminek jsem se o den později dozvěděla, že Královničky domů dorazily až po osmé hodiny večer a mezi lidmi vybraly okolo čtyř tisícovek korun. „Část výtěžku půjde na kostel a za zbytek koupí lavičky,“ plánovala starostka Jarmila Hrušková.

V té době jsem už za sebou měla část koncertu ve Veselí nad Moravou a uháněla do Vizovic, kde jsem měla předat synkovi foťáky a také něco dobrého na zub. Vždyť ve středu slavili  svátek všichni Filipové…

Když jsem tak šlapala na plyn svého starého „Bavoráku“, tak jsem měla v myšlenkách ještě ony chlapíky z Ameriky, kteří se uměli tak krásně smát a předávali druhým skrze hudbu tolik energie… Ostatně celá návštěva veselské kavárny, kde dříve bývala zmrzlina Jadranka, byla úžasná. Bylo nádherné zase potkávat všechny ty staré známé lid, které znám roky, mám je ráda a kvůli krachu novin jsem se s nimi delší čas neviděla.

Přišli například úžasní manželé Jitka a František Pavlicovi z Hroznové Lhoty, kteří mají tolik aktivit, že je člověk ani nezvládne krátce všechny vyjmenovat. Nejvíce je ale asi v poslední době proslavilo ochotnické divadlo, které baví rok od roku více lidí, což je moc dobře.

Také jsem se v kavárně potkala s Bohunkou, majitelkou značkového butiku, kam chodí spousta lidí ráda, protože je za pultem nevítá žádná anorektická modelka, ale ženská se vším, co má mít. Bohunka si v kavárně pochutnávala na jahodovém dortíku s kafíčkem a později přišlo i na jahodový koktejl.

Ráda jsem viděla také knihovnici Vladku, která ten den byla v roli překladatelky, takže se nervovala, protože už dlouho anglicky nemluvila. Její nervy byly samozřejmě zcela zbytečné, protože vše zvládla naprosto v pohodě…

V kavárně se ostatně ten den kumulovala spousta osudů…Od provozovatelky jsem se dozvěděla, že u jednoho stolečku sedí manželský pár, který sem přišel oslavit pětadvacet let manželství. Moc jsem to těm lidem přála a myslela na své čtvrtstoletí manželství, které bude příští rok v březnu. Jen si ho ale připomenu, protože v té době už budu asi čtyři, nebo pět let sama…, i když nejsem rozvedená… Raději to nepočítá a neřeším…

V dalším rožku kavárny seděl ale ještě silnější životní příběh. Od kamarádky jsem se „šuškandou“ dozvěděla, že tam sedí pán pokročivšího věku, který se vyléčil z rakoviny a na koncert ho pozvalo trio pracovnic veselské charity. Připadlo mně to od těch žen milé, a tak jsem se vydala k jejich stolu s tím, že je na památku vyfotím. Holky jsem i s pánem sešikovala do určitého útvaru a udělala fotku. Až v závěru focení jsem zjistila, že je jedna z nich moje známá…

Psala jsem o ní vloni před Vánocemi. Tehdy jí jeden ožralec v autě zabil manžela, který se vracel na kole z práce domů…

Tato žena, která má v sobě určitě spoustu bolesti, přesto po pár měsících od tragédie, dokáže dávat svůj čas, a tím i lásku, druhým. Přestárlému muži, který se vyléčil z rakoviny…

Ano… Její pohled je na fotkách stále moc smutný, ale přes své obrovské utrpení se snaží dávat lásku a radost druhému. V tom okamžiku mně naskočila slova otce Eliase Velly z Malty, který mně při jednom z rozhovorů řekl: „Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji…

A věřte, že mě to dostalo.. Ta kavárna je zvláštní… Panovala tam včera nepopsatelná radost, kterou nelze koupit za žádné peníze. Věřícím přátelům bych řekla, že to bylo z Ducha Svatého… Fakt… Nádhera…Vůbec se mně od tam nechtělo jít pryč… Celé to pro mne byl velký zážitek. Třeba i z toho, že jsem se jednoho z muzikantů byla schopná anglicky zeptat, jestli mohu fotit. A on se mne pak zeptal, jak se jmenuji a já zjistila, že on je Joel. A Joel chtěl mou vizitku, aby si napsal o fotky, které jsem tam udělala…

No jo… Nechtělo se mně odejít, ale musela jsem, protože přede mnou ten den ještě byla cesta do Vizovic, abych Filipovi předala foťáky… Když jsem se těsně před uzávěrkou stavovala v Bille na nákup, tak jsem se dozvěděla, že úžasná akce byla i v sále základní umělecké školy. Tam prý zase hrál nějaký orchestr z Německa…

No a potom jsem nocí uháněla přes Uherský Brod, Luhačovice až do Vizovic, kde jsem Fildovi předala svou techniku, peníze a nějaké dobroty, aby přežil a mohl v Ostravě fotit Zlatou tretru… Včera jsem mu ještě zajišťovala ubytování, protože mu zpět až do Vizovic nic po ukončení závodu nejede…

V paměti jsem těžce lovila, koho v Ostravě znám, kdo by ho mohl ubytovat… Bydlí tam sice můj šéf Tomáš. Toho jsem ale nechtěla otravovat. Más svou rodinu a pokud vím, tak se kdysi zmínil, že bydlí až někde na okraji města, což už ani snad není ta klasická Ostrava. Potom mě napadli salesiáni. Těch znám docela dost. A přestavte si, že to fakt klaplo.. Kamarádka Hanka mně dala kontakt na bratra Fanka, který je „salošem“ ve Fryštáku. Zavolala jsem mu, jaký řeším problém a on zajistil ubytování u svých spolubratrů v Ostravě. A víte, co je největší gól? Filipa tam má ubytovat nějaký P. Oldřich Čáp, což je bratr mého moc dobrého kámoše Vaška Čápa, se kterým se znám už několik let. A tak si říkám, že má fakt Bůh smysl pro humor….

Všechny Vás zdravím a přeji Vám, abyste měli štěstí jako já a poznávali lidi s úžasnými životními příběhy, že člověk kolikrát ani nestačí vydechnout a jen údivem tají dech…. Lenka