Tak takovou lásku bych chtěl mít...

Mailem mně teď přišel pěkný příběh, o který se ráda podělím. Tady je:

Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl mu, aby si sedl. Věděl jsem, že se na něj sotva kdo podívá dřív než za hodinu. Díval se však pořád na hodinky a já zrovna neměl pacienta, tak jsem se rozhodl na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena. Promluvil jsem s druhým lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány. Zatímco jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se ho, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou.
Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl mi, že tam už nějakou dobu je, a že má Alzheimera. Jak jsme si povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je a jeho již pět let nepoznává. To mne překvapilo a ptám se: „A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste?“
Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: „Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona!“
Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít. Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání všeho, co je, bylo, bude a nebude. Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho. Oni si udělají to nejlepší z toho, co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti. Všichni stárneme. Už zítra může dojít na vás. Užívejte si nyní života naplno. Má omezenou dobu platnosti.