Stávka na železnici

Dnes jsem zase po dlouhé době jela vlakem. Před cestováním Českými drahami předcházelo velké rozhodování, jestli raději nejet autem. Nakonec jsem dala přednost hromadné přepravě, protože jsem v Olomouci, kam jsem měla namířeno, neměla chuť platit těžké peníze za parkování ani komplikovaně hledat místo, kde se platit nemusí.

Už po pár desítkách kilometrů jsem si musela říct, že jsem si zase dala… a zároveň upřímně litovala lidi, kteří musí tyto super služby využívat pravidelně. Hned ve Veselí nad Moravou jsem zaregistrovala, že má vlak na Brno deset minut zpoždění. Děkovala jsem Bohu, že ten můj-na Staré Město, kde jsem měla stíhat přípoj do Olomouce, jede na čas. Mé radování bylo ale předčasné. Ze Starého Města měly zpoždění téměř všechny vlaky včetně mezinárodního EC, který mířil do Varšavy. Do Olomouce jsme sice zpočátku meškali jen pár minut, ale to se záhy změnilo. Uvízli jsme v jakési díře za Otrokovicemi (v Říkovicích), kde rozhodně žádný rychlík stavět neměl. Aniž by nám kdokoliv, cokoliv řekl, stáli jsme tam ještě v době, kdy jsme už dávno měli být v Olomouci. Ještě, že jsem jela se značným předstihem, jak už ostatně u mne bývá zvykem. Pokud bych si rozhovor s psychiatričkou, za kterou jsem mířila, domluvila o dvě hodinky dřív, tak bych zřejmě nestíhala. Není nad prozíravost. Na druhou stranu je pravda, že jsem se chtěla někde s kolegou v klidu naobědvat a povykládat, jak jde život. Také jsem si říkala, že něco určitě ještě zvládnu napsat v olomoucké redakci, když tam budu s předstihem téměř čtyř hodin. No tak to byl taky velký omyl.

Stání v Říkovicích nám „zpříjemňovaly“ nevychované, a možná také hyperaktivní, děti ve vedlejším kupé, kde je evidentně nezvládal jejich tatínek.

V těchto okamžicích nešlo nevzpomenout, že dopravci vyhrožují stávkou. Připadalo mně totiž, že stávkují už dnes. A závěr z této super zkušenosti? Pokud je člověk pracující a má se na místo dostavit včas, tak je lepší využít svého automobilu, protože na dráhy bohužel není vůbec žádný spoleh.

A ještě jeden postřeh. Ve Starém Městě jsem měla dvacet minut čas, tak jsem si říkala, že bych se v tamní nádražní restauraci či bufíku nasnídala. Tak to jsem se hodně spletla. Za skleněnou vitrínou, pamatující zřejmě ještě staré komunistické časy, se krčil jeden druh nevábných baget. Zbývající nabídku tvořily nějaké sladkosti a brambůrky. Jsem ale vytrvalec, tak jsem se nevzdala a vyrazila hledat dál. Před nádražím jsem objevila malý obchůdek. Tam měli ale sortiment ještě slabší. Připadala jsem si, jako bych se ocitla o třicet let zpět. Prostě dílo. Po dnešních zkušenostech mé doporučení zní: Pokud nemusíte, nejezděte vlakem! V případě, že vám nic jiného nezbývá, raději si přibalte do tašky svačinu, abyste z té hrůzy některých nabízených potravin v menších stanicích třeba nedostali salmonelózu…

Všechny zdravím a přejí příjemné cestování se šťastnými návraty domů Lenka