Setkání u hrobu

Přiznám se bez mučení, že nepatřím mezi ty, kdo chodí stále k hrobům svých zemřelých, oprašují náhrobky a popřípadě vysazují kytky do různých obrazců. Ne. Toto fakt není moje hobby. Nebyla jsem k tomu rodiči vedená, i když vím, že babička chodila ke konci svého života hrob upravovat každý den. Pokud jí tedy nohy sloužily.

Je zajímavé, že má matka šla dřív na hřbitov jednou za rok, jak se u nás doma říkalo "Na dušičky". No a teď v posledních letech přebrala po zemřelé babičce štafetu a "lítá" tam taky pravidelně. Uvidíme, co roky udělají se mnou. Každopádně jsem zatím různým úpravám hrobu nepropadla. Na hřbitovy se přitom ráda chodím podívat v cizích městech, vesničkách i v zahraničí. Všude to totiž vypadá jinak. Je to hodně zajímavá sonda. O tom jsem ale pravda dnes mluvit nechtěla.

Přestože tedy k hrobům předků nijak často nechodím, v tomto listopadovém čase se snažím si ten čas udělat. Jinak totiž vyznávám zásadu, že máme chodit potěšit živé. Až zemřou, tak už je naše lkaní, že jsme si na ně neudělali čas, zbytečné. Včera jsem tedy šla zapálit svíčky na hrob své tchýně a tchána. Jak jsem tak byla do toho zapalování zabraná, najednou se za mými zády zjevil jako duch bývalý kapelník blatnické dechovky pan Vyskočil.

Koukám na něj a říkám: "Dobrý den! Pamatujete si na mne? Dělali jsme spolu před pár lety rozhovor!" A on: "Od té doby jsme se ale neviděli." No měl pravdu... A pokračoval: "Josef Fojtík...." A následovalo ticho. Na náhrobku si i nezasvěcený návštěvník mohl přečíst, že zemřel v jedenácti letech. "Pamatujete si na něj? Jaký byl?," ptala jsem se a hned využila příležitosti.

Zároveň jsem v duchu litovala, že nemám diktafon ani foťák. Bylo totiž krásné světlo a pan Vyskočil byl oblečený tak ve stylu - nastrojený jako v neděli do baloňáku, na hlavě čepici "bekovku" a v ruce berlu. Za ním pak už jen spousta náhrobků lidí, které určitě znal. No a zcela vzadu kostel... Ach jo... Foťák si ležel v pohodě doma. Kdo by si ho taky bral, když šel jen zapalovat svíčky... Dušičkovou atmosféru hřbitova jsem totiž už fotila o den dřív... A stejně jsem si říkala, že kdybych na pana Vyskočila vytáhla foťáka a začala ho širokáčem fotit, tak by se možná ta atmosféra a kouzlo okamžiku vytratilo. Třeba by se začal cukat, že se fotit nechce, tvářit se nepřirozeně. A možná taky ne... Kdo ví? To všechno mně letělo hlavou, když jsem položila onu otázku, jaký jedenáctiletý Josef Fojtík byl.

"Pamatuju si, že s kluky honili žluvu. Jeho tata měli v humně velikou střešňu. Josef byl ročník 1920 a já 1923. Když zemřel, bylo mně osm. Bylo to v srpnu. Naproti jejich baráku u Vyskočilú měli elektrickú mlátičku a mlátili obilí. Tetička jim tehdá říkali: "Kluci, nesahejte na ty dráty! To by vás zabilo! No a on sáhl a byl na místě mrtvý. Když pak měl pohřeb, tak do kostela vlétla žluva. Nevím, jestli to byla ta, kterou honil, ale pamatuju si, jak tam vletěla a potom seděla na okně," vrátil se bývalý kapelník ve zpomínkách o sedmdesát devět let zpátky. Do doby, která byla úplně jiná než ta dnešní, kdy děti ještě pořádně neznaly elektriku a možná proto ani netušily, co může udělat. Jak dobrým může být služebníkem, ale zlým pánem...

Co jsme si povídali tak se u vedlejšího hrobu zastavila kapelníkova spolužačka. Jedno měli v tom okamžiku oba společné - berlu, o kterou se podpírali. Začali si spolu vykládat a já jsem se dozvěděla, že ze třídy, kterou společně navštěvovali, už žijí v Blatnici jen tři. A to jich prý bylo určitě čtyřicet. Rozloučili jsme se, protože oni dva si měli přece jen víc co povídat... Když jsem odcházela ze hřbitova, tak jsem si říkala, že to bylo pěkné setkání. Takové neplánované...

Zdravím a všem přeji pěkný den s možností spousty podobných překvapení a zajímavých setkání Lenka