Proměna sebe i světa

Také se vám už v životě stalo, že vám šel někdo nesnesitelně na nervy? Čím? No prostě vším! Jak mluvil, hlasitostí projevu, slabostí, ukňouraností a já nevím, čím vším ještě. Prostě vám vadila pouhá jeho existence. Proč? Zranil vás? Ublížil nějak vám nebo někomu jinému? Udělal něco hrozného? Možná vůbec nic neudělal a přesto vám jde na nervy. Tak moc, že ho nemůžete ani cítit.

Co s tím? Můžete se takovému člověku vyhýbat či se s ním přestat úplně stýkat. Pokud už jste s tím člověkem ale měli nějaký vztah, který se pokazil, tak se ho zřejmě ale nezbavíte ani kdybyste se odstěhovali na druhý konec světa. Povlečete si ho s sebou. Když ne v srdci,tak v mysli zcela jistě.

Co s tím udělat? Můžete si s dotyčným dát schůzku pěkně si od srdce všechno vyříkat a na závěr mu třeba dát doporučení, že je jeho chování fakt nesnesitelné a absolutně nepřijatelné, že by se nad sebou ten nebožák měl zamyslet a od základu se změnit. Co? No  všechno! To, jak mluví, jaký má projev, jak se obléká atd., atd.... Aby byl konečně "dobrý", musí se změnit a přetvořit podle vašich představ.

No jo... Co když dá na vaše "dobré" rady, změní se podle vašich přání, ale zase se pak nebude líbit jiným lidem, kteří na něj začnou tlačit, že by se sebou měl něco dělat a změnit se... V tomto okamžiku mě napadají moudrá slova, která jsem kdesi četla. "Pokud chceš, aby se změnil svět, tak nejdřív začni měnit sám sebe..." Možná, že je řekla Matka Tereza. Nevím to ale jistě. To je jedno. Na tom zase až tak nezáleží. Jisté je, že je to velké moudro...

Ano... Pokud chci, aby se někdo z mých blízkých změnil, tak bych se nejdřív měl změnit já sám. Jak? No třeba tím, že dotyčného budu přijímat a milovat i s jeho omezeními. Vždyť i já jich mám kotel... Ano... To je mnohem těžší než někoho napomínat, jak na sobě má makat, aby byl lepší a konečně se posunul do vyššího levelu "svatosti".

Kdo o sobě může říct, že je svatý a ten vedle něj je pěkný darebák? Kdo vidí do srdcí a mysli druhých lidí? Nikdo jiný než Bůh... No vidíte.... Zajímavý je, že ON vidí do našeho nitra. Vidí tam všechnu tu špínu, co si třeba jen o druhých myslíme, co bychom jim třeba s chutí rádi udělali, ale nikdy to neuděláme, protože třeba nemáme odvahu. Bůh o tom všem ví a přesto nás miluje. Všechny stejně bez jakýchkoliv podmínek. Neříká: "Hele, já tě budu mít rád jen v případě, že už nebudeš chlastat, křičet tak nahlas, odsekávat, zahýbat své ženě, být drsný atd., atd... ON nás prostě miluje bez jakýchkoliv podmínek a zbytečných keců a buzerace. No není Borec? :) A jedna velmi podstatná věc na závěr, kterou řekl jeden velmi moudrý člověk: "Jsme to, co jsme před Bohem. Nejsme to, co jsme před lidmi..."

Všechny zdravím a přeji Vám, aby se Vám to alespoň trošku ve Vašich životech dařilo. Jo a ještě něco... Co s těmi, kteří nás přesto všechno nebudou přijímat takové, jací jsme? Ti, kdo jsou věřící, mohou utrpení, které přichází z jejich odsouzení, posuzování druhými lidmi, nabídnout Ježíši jako svůj kříž... No a ti, kdo Boha ještě nepoznali, se prostě musí nějak smířit s tím, že stále platí ono staré pořekadlo: "Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem...."

Lenka