Pohádka o jednom ptáčkovi

Nikdy by mne nenapadlo, že bych někdy napsala nějakou pohádku. V posledních dnech se mně ale jedna nějak sama zrodila v hlavě. Tady je....

Byl jednou jeden pták, který si létal po světě a byl šťastný. Radoval se z toho, že svítí slunko, z rozkvetlé louky, vonícího lesa, kamarádů ptáčků a vlastně ze všeho, co pozoroval ze své ptačí perspektivy.

Jeho život přitom nebyl vůbec nijak idylický. Prošel si mnoha boji, v nichž utrpěl nejeden šrám nejen na těle, ale i na duši. Ty druhé byly horší než nějaký šťouchanec od dravce či pár vytrhaných pírek. Nejtěžší pro něj asi bylo, když si jeho partnerka začala před lety cvrlikat s jinými ptáky až s nimi nakonec odletěla kamsi do dalekých krajin.

Nejdřív si myslel, že umře žalem. Bolelo to víc než když si kdysi zlomil křídlo. V té době přestal dokonce zpívat a spíš si přál, aby se přikradla kočka a sežrala ho. Nakonec se tak ale nestalo. Časem pochopil, že ti, kdo chtějí umřít, neumírají. Smrt si vybírá ty, kdo se sveřepě drží života.

Jak čas běžel, začal zase víc létat a učit se radovat z drobností. Třeba z kapek deště a mrazu, po kterém přišlo oteplení. Prostě ze všeho. Po dalším čase poznal, že je dobře, že z toho žalu neumřel. Najednou viděl, kolik je kolem něj zvířátek, která různě trpí a potřebují jeho útěchu. Kdyby už nebyl, tak by je nemohl potěšit.

Neměl sice nic extra, ale když byl plný radosti, dokázal druhé těšit svým zpěvem, a tak létal nad lesem, polem, loukou a zpíval z plných plic. Jeho zpěv byl tak nádherný, že když ho někdo slyšel, zapomněl v té chvíli na všechny bolesti, které právě prožíval. Když to ptáček zjistil, měl obrovskou radost, že může druhé potěšit. A ta radost se ještě víc projevovala v jeho zpěvu, který byl o to krásnější a hojivější.

Ano… Jeho zpěv dokázal léčit i zraněná a zlomená srdce. Přesně tak… On totiž věděl, jak bolí zlomené srdce, a tak měl s těmi druhými, podobně postiženými, mimořádný soucit. Chápal jejich bolest, protože si ji také prožil. Všechno, co k nim cítil, vkládal do toho zpěvu, který měl léčivé účinky.

O této jeho schopnosti se po nějaké době dozvěděl jeden mocný člověk. Znáte to… Takový, který si myslí, že si za peníze může koupit vše. Že když má peníze, má také moc a patent na rozum, i když je třeba úplně hloupý. A tak si tento muž najal lovce, který mu měl ptáčka ulovit. Chtěl, aby svým zpěvem těšil a léčil jen jeho samotného a známé, které k němu přivede. Prostě jenom samé boháče. Zaplatil proto skutečně skvělého odborníka na odchyt živých ptáků, pro kterého nebyl problém onoho ptáčka chytit.

Náš ptáček ani nevěděl, jak se z krásného a radostného letu nad loukou, najednou ocitnul v síti, odkud putoval do auta, které ho převezlo do velikého města. Jeho putování skončilo v luxusním domě boháče, kde už na něj čekala krásná klec. V ní ale ptáček nemohl ani pořádně roztáhnout křídla. Natož aby létal! A on nedokázal zpívat bez toho, aby se radoval z letu a ze všeho, co vidí… Z toho, že může těšit druhé…

A tak se stalo to, co všichni očekáváte. Ano… Chřadl, přestal zpívat, začaly mu vypadávat pírka a nakonec ani nežral a nepil. Jen tak schlíple seděl v koutku a kdesi vzadu duše snil o časech svých svobodných letů nad krajinou. Z té bolesti se mu dokonce otevřela v srdci i ona stará rána, o níž si myslel, že je už dávno zcela zacelená. Ale nebyla. Začala znovu krvácet a zase se objevila ta neskutečná bolest ze samoty a opuštění. Když už si myslel, že z toho umře, tak se stal takový malý zázrak.

Boháč přikázal, aby ptáka, který pro něj nebyl nijak užitečný, vyhodili. Řidič ho proto vysypal u cesty, když jel na nákupy. Ptáček neměl síly, a tak se jen odbelhal od krajnice, aby ho nepřejelo nějaké auto, která zde uháněla šílenou rychlostí. Měl štěstí. Zrovna byla doba sklizně, a tak bylo v příkopu rozsypané obilí. Nazobal se ho a pomaličku sbíral síly. Ve škarpě byla také kaluž vody, takže se mohl i napít. Za pár dnů se vzpamatoval a zase mohl roztáhnout křídla a vzlétnout.

Zase začal brázdit nebe a zpívat. Ne. Nenechal se zlomit zlem, jak by si někdo mohl myslet. Naopak. Uvědomil si, že stojí za to žít a bojovat s nepřízní osudu. Vždyť možná ještě někde někdo čeká, kdo potřebuje jeho pomoc, aby ho potěšil…

A co z toho vyplývá? Není radno zavírat ptáčky do klecí a snažit se je učit, jak, kdy a pro koho budou zpívat. To totiž nefunguje… I když máme moc a peníze. Dříve než bychom je tomu naučili, mohli by umřít žalem…

Všechny Vás zdravím a přeji, abyste také vždy měli někoho při sobě, kdo Vás potěší, když Vám není zrovna do skoku....

Lenka