Pat Collins hovořil v Želivi o tom, jak zvládat stres

Počtvrté přijel do Želivi katolický kněz P. Pat Collins. Ve svých přednáškách se od 13. do 15. března zaměřil na téma, jak zvládat stres. A tady je pár poznámek, co na víkendu zaznělo, pro ty kdo tam nebyli...

Příčiny stresu leží v nás samých. Stres ale může být spuštěný vnějšími okolnostmi. Člověk každých deset prochází krizí růstu. Obvykle tyto krize trvají tři roky. Mnozí krizí procházejí v době, kdy je jim šedesát let.

 

Tři fáze stresu:

1. Veliký neklid, úzkost, někdy i deprese

2. Střední fáze je delší období vyčerpání a temnoty. Člověk ztrácí sebedůvěru, lidé začínají zpochybňovat své náboženské   

    uvědomění, prožívají pocit beznaděje, prochází údolím temnoty

3. Chronický stres

Určitá úroveň stresu je v našem životě užitečná - například pro výkon ve sportu. Chronický stres je ale velmi zničující.

Mnoho fyzických problémů je způsobeno právě stresem. Patří sem například vysoký krevní tlak, který potichu zabíjí...

Je vědecky dokázané, že 85 % nemocí má nějaký vztah ke stresu. Kvůli stresu se v nás může probudit i rakovina.

Abychom žili kvalitní život, musíme snížit stres.

Při stresu se do těla vyplavuje kortizon, který oslabuje kosti, ovlivňuje mozek, oslabuje imunitu. Stres urychluje nemoci, jimiž už člověk trpí.

Velmi stresovaný člověk je náchylný k výbuchům hněvu. Stres ale působí i zapomětlivost. Pokud je člověk ve stresu, hodně zapomíná a dělá chyby. Kvůli stresu lidé utíkají k alkoholu, aby zklidnili svůj nervový systém. Někdo se zase uklidňuje jídlem a někdo zase pije hodně kávy a čaje, což stimuluje a podporuje stres. Někteří muži ve stresu sledují pornografii. 

Stres způsobuje panické strachy. Člověk není přemožen strachem, ale je terorizován pocitem naprosté ztráty kontroly, což provází bušení srdce, zrychlené dýchání, kdy má člověk pocit, že zemře. Někdo žije ovládán strachem.

Lidé, co prožili nějaké trauma, jsou náchylní k extrémnímu hněvu. Nemohou za to, je to nemoc.

Syndrom vyhoření je krizí emocionální únavy. Většinou toto prožívají lidé, kteří pomáhají nějakým způsobem druhým. Patří sem zdravotní personál, lékaři, sociální pracovníci, policisté, kněží... Při službě a pomoci druhým vydáváme emocionální energii. Naslouchání druhým bere mnoho emocionální energii, kterou je třeba někde čerpat. 

Při mírném vyhoření člověk cítí určitou míru emocionální únavy, kdy už není už schopen zvládat emocionální tlak. To se může rozvinout do chronického vyhoření. Takový člověk je potom apatický, vypne své emoce, nemá žádnou empatii, soucit. Jedná s lidmi velmi racionálně. Nemá energii, kterou by mohl dál dávat, proto je s druhými pouze ve funkčním vztahu. Tato fáze může pokračovat do hluboké deprese a vést k sebevraždě. Tito lidé potřebují poradenství, léky a cvičení.

Relaxační cvičení - Sevřeme ruce v pěst a vytrváme patnáct vteřin, opakujeme. Podobně můžeme použít i v jiných částech těla. Tímto vědomě uvolňujeme napětí. 

Břišní dýchání - vědci zjistili, že novorozenci dýchají břichem. Dospělí se ale snaží dýchat hrudníkem. Je dobré si dýchání břichem procvičovat v době, kdy jsme v pohodě, protože pokud jsme v akutním stresu, nejsme schopni toto cvičení provádět. Lehneme si na záda, na břicho si dáme knihu a hluboce se nadechujeme a vydechujeme až se kniha začne na břiše zvedat. 

Autogenní trénink - Zaměřím se například na nohy a představuji si, jak se zahřívají, jak teplo stoupá do lýtek a postupně se teplo rozlévá do celého těla. Totéž lze aplikovat i u rukou. Doopravdy to funguje. Toto cvičení snižuje krevní tlak a celkově tělo uvolňuje.

Dnešní generace, která žije v úzkém kontaktu se sociálními médii, je naprosto nesoustředěná. Většina lidí se neumí soustředit déle než pár sekund. Je to zcela antikontemplativní. Přitom jakmile se uklidňuje mysle, uklidňuje a uvolňuje také celé tělo. Pozornost je základním prvkem modlitby. Většina katolíků se neumí modlit. Jsme příliš rozptýleni. Čím máme větší úzkost, tím více se zužuje naše myšlení a vnímání. Zbavit se stresu pomáhá opakovat například první verš ze 70. žalmu: Bože, vysvoboď mě, Hospodine, na pomoc mi pospěš. Nebo: Ježíši, synu Boží, smiluj se nade mnou hříšníkem. 

Mnoho lidí dnes nemůže usnout, protože jsou plni napětí. Je třeba změnit životní styl.

Jak snížit stres?

Musíme se naučit rozlišovat mezi potřebami a prioritami. Potřeb má každý nekonečný seznam. Musíme z nich ale umět vybrat priority. Sepište si dvacet úkolů, které musíte udělat. Poté je podle důležitosti očíslujte od 1 do 20. Pokuste se nejdříve udělat ty dva nejdůležitější. Mohlo by se totiž stát, že byste udělali např. osm úkolů z konce seznamu, ale stále byste byli ve stresu a měli výčitky svědomí, protože dva nejdůležitější úkoly by stále nebyly hotové... Mnoho lidí totiž svůj čas využívá neefektivně.

I tímto sepsáním a plněním priorit poklesne vaše úroveň stresu. Stres dále snižuje tělesný pohyb. Je také dobré vyhýbat se jídlu a nápojů, které obsahují stimuly - kofein, cukr, alkohol..., které podporují stres.. 

Nedovolit, abychom kvůli stresu stále pracovali. Musíme odpočívat a mít volný čas jen pro sebe. Vždyť i Bůh sedmý den odpočíval.

Musíme si být vědomi svých emocí. Zatímco emoce jsou nevědomé, pocity jsou vědomé. Mé současné pocity mohou mít vazbu na hlubokou minulost.

Ke snížení stresu jsou velmi důležití přátelé - sdělená starost - poloviční starost.

Hlavně bychom se měli držet této zásady:

Změň věci, které můžeš změnit, přijmi věci, které změnit nemůžeš a pros o dar rozlišení, co změnit můžeš a co změnit

nemůžeš.

Velkým zdrojem napětí mohou být trvale negativně naladění lidé. V Anglii se jim říká "sousedé z pekla". Tito lidé jsou někde hluboce zraněni. Jejich chování má proto kořeny v hluboké ráně, se kterou se nevypořádali. Potřebují náš soucit a pomoc. Musíme být k těmto osobám trpěliví a modlit se za ně. 

Pokud chcete snížit svůj stres, musíte změnit myšlení o mnoha věcech. Židům 13, 5: Nedejte se vést láskou k penězům: buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: "Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu."

Lidé, kteří žijí nad své poměry, žijí pod velkým finančním tlakem. Půjčují si peníze a potom jsou ve stresu. To je problém dnešní doby, kdy všichni chtějí mít všechno, co mají sousedi anebo ještě spíš více... Učme se proto být spokojeni s tím, co máme a nebuďme příliš nároční. 

Je třeba kontrolovat a ovládat svou představivost a žít přítomnost

Svatý Pavel říká: "Ducha, kterého jsi přijal, není duchem strachu."

Bůh žije jen v přítomnosti. Pokušením je, abychom vzpomínali na svou minulost a představovali si budoucnost. Zatímco vzpomínky na minulost v nás vyvolávají vinu, představy budoucnosti v nás zase vyvolávají strach. Bůh je ale přítomný pouze dnes. Odevzdejte proto svou minulost do Božího milosrdenství a budoucnost do Boží prozřetelnosti. Potom budete prožívat Boží přítomnost. Jednoduše ovládejte svou představivost a žijte právě teď. 

Matkám P. Pat Collins doporučil, aby nepřemýšlely o tom, co bude s jejich dětmi. To kromě Boha totiž nikdo neví. 

Zvládání konfliktních situací

Pokud dojde k nějakému konfliktu a já nic neřeknu, potlačím v sobě hněv, tak se tento hněv usazuje v našem povědomí a proměňuje se v úzkost. Ta potom ovládá naše vztahy, ve kterých se stáváme pasivní. Toto je nezdravý způsob řešení konfliktu.

Vhodné ale nejsou ani nějaké výčitky, protože potom se ochladí vztah s dotyčným člověkem. Je vhodné být asertivní - neodsuzujte, nehněvejte se, ale ukažte druhým své zranění, kdy ten druhý nerespektoval naši důstojnost. Je ale pravda, že někoho nebude absolutně zajímat, že emocionálně krvácíte.

Nejlepší způsob proti stresu je důvěra v Boží prozřetelnost, kdy věříme, že Bůh má ten nejlepší plán pro každého z nás. Je proto důležité, abychom se Bohem nechali vést. Bůh se o nás stará, abychom mohli Jeho plán naplnit.

 

Rozhovor s P. Collinsem z roku 2013 naleznete zde

A tady je rozhovor s P. Patem Collinsem, který v roce 2012 vyšel v Katolickém týdeníku:

 

P. Pat Collins: V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po naději

 

V březnu do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivu vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace.  Kromě toho je také autorem dvaceti knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva je naplánována na září letošního roku.

 

Proč jste si v Želivu zvolil pro exercicie právě téma víry?

Papež Benedikt šestnáctý nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou evangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.

 

Co považujete vy osobně za největší problém Evropy?

Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů jakoby už Bůh neexistoval. Je tu takový světonázor, který je v celé historii jedinečný a to je sekulární náhled. Mnozí lidé nemají vůbec smysl pro nadpřirozeno, anebo jen málo. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale už většina Evropanů nemá smysl pro hřích. Buď vůbec nebo jen  velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog říkal, že největší lidskou potřebou je najít smysl života. Je vidět, že Evropané přestože nehledají odpuštění, hledají nějaký smysl.Když budeme s lidmi mluvit, vidíme, že odcizení, které se kryje s hříchem, dříve nebo později při hledání smyslu, vyplave na povrch. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu a naději. Věřím tomu, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a podívat se na to, jakým způsobem můžeme dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk můžeme použít, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože spousta z našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.

 

Máte představu, jakou cestu zvolit?

Mám takový příběh, který je k tomu dobrá ilustrace. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: „Už jste našli nový domov?“ A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále a rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.“ Jeden teolog říká, že toto je problém křesťanství. My máme svou víru, která je naším domovem, ale ještě jsme nenašli  dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsob vyjadřování, kterým bychom to mohli přenést. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Jeden z důvodů, proč píši články a knihy, kde kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.

 

V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro?

Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta o evangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: „A takhle to v praxi vypadá.“ To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo k evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství a je to těžká práce.

 

Kdy ve vás uzrála myšlenka nové společenství založit?

V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroidu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studiu a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co udělám všechno toto, jsem chtěl udělat korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.

 

To byly velké plány. Podařily se naplnit?

Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství s názvem Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem  o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali různé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký ambiciózní projekt.

 

Ve společenství Nové jaro žijete společně?

Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.

 

Kolik máte členů?

Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.

 

Uvažujete, že by někde vznikly pobočky?

Náš sen je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.

 

Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán…

Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství jako je to naše a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Hodně s nimi spolupracuji a oni mají hodně společných věcí s námi. Dělají evangelizaci na plný úvazek.

 

Už jste zmínil, že jste zdaleka nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil?

Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Mí kamarádi se mne ptají: „Proč tě tam zvou? A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Teď jsem byl před pár měsíci na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos ale pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.

 

Je náročné být pořád na cestách?

Je to velmi zajímavý život! Potkávám se se spoustou úžasných lidí. Kamkoliv přijdu, tak se setkám s těmi nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Myslí nadfarně. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.

 

V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé?

Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýnu. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivu a znovu přiletím v září.

 

Kde vás budou moct lidé potkat?

Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a jsem milovaným Božím dítětem.

 

Pokud by si vás někdo chtěl objednat, jak dlouho by čekal na termín?

Nevím přesně, ale asi zhruba dva roky.

 

Jaká jsou témata vašich přednášek?

Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení.  Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicie o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.

 

Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé?

V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych ale řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, tak jsme v tom měli hrozný zmatek, co je co¨, a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj ale velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu koupila firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou reputaci.

 

A jaké máte z naší země dojmy po  třech návštěvách?

Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk tady vidí všude velkou historii. I tady na Želivu. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.  

 

Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Nač hrajete?

Nejsem! Nevím, kde k tomu někdo došel. Když jsem byl ve spojených státech, tak jsem dělal rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se sám sebe ptal: „Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím ani pořádně zpívat.“ (smích)

 

Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem?

Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mně formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Učil jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji a v jiné koleji jsem učil psychologii náboženství a v jiné měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem tehdy psal.

 

Do češtiny zatím nebyla žádná z vašich knih přeložená, kterou považujete za nejlepší?

Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce, když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci.  Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla tak dobrá jako tahle a také jsem nenapsal.

 

Byly vaše některé knihy přeložené do jiných jazyků?

První tři tituly byly docela úspěšné. Ta o intimitě byla proto přeložená do italštiny, další do maďarštiny a jedna do polštiny. Vydavatelé, kteří mi knihy vydávali, vydali stovky knih. Letos slaví třicet let existence. Nyní mně říkali, že by rádi vydali některé knihy v edici „Naše klasika“. Mám radost, že do této edice zařadili i mou knihu o intimitě. V době, kdy jsem tuto knihu psal, se někteří lidé podivovali, proč by kněz měl psát knihu s takovým názvem. Já jsem jim na to odpovídal, proč ne? Vždyť lidský život se týká hlavně vztahů.

 

Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší?

Pro mne ty věci souvisí, takže je těžké si vybrat. Těžko si také dovedu představit, že byc dělal jen jednu věc, prototože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil a já to dělám rád.

 

Máte nyní na starosti nějakou farnost?

Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.

Lenka Fojtíková

Překlad Jana Ungerová

 

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM  se narodil 28. 2. 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.