Obrovská radost, hrdost i dojetí... Johny je bakalářem umění

Mám dojem, že se můj syn Johny teprve nedávno narodil... Už se přitom stačil oženit a dnes převzal titul bakaláře umění. A to všechno za pouhých pětadvacet let...

Když dnes stál na půdě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně ve slavnostním hábitu, tak mě to docela dostalo. Co dostalo! Úplně mne to odbouralo! Já si myslela, že budu muset z té auly odejít a řvát někde na záchodě na plný "kule"... Mozek ale velel, že bych tam měla zůstat... A tak jsem si jen říkala: "Hele, musíš to vydržet, jako jsi už vydržela v životě tolik věcí..." Ale ty slzy prostě nešlo zastavit....

Na mysli mně naskakovaly vzpomínky, jak jsem Johnyho vezla poprvé do hradišťské ZUŠky na talentovky, protože jsem viděla, že od dvou let krásně maluje a kreslí... Maloval tenkrát ze všech dětí nejdéle... A pak jsme se dozvěděli, že ho vzali... Chodil tam osm let a taky ve stejné škole absolvoval dva cykly hry na klarinet...

První roky jsem s ním každý týden do Hraditšě jezdila a nebylo to snadné... Neměli jsme auto, takže to byl vždy "výlet" na půl dne... Nejdřív autobusem do Veselí, odsud vlakem do Kunovic a zde přesednout na Hradiště. Stejná cesta pak zase zpět... Po dobu, co byl ve škole, jsem poznávala Hradiště, nebo když byla moc zima, seděla někde v kavárně a něco si četla... Matky jsou pro své děti ochotné hodně obětovat....

A potom se zase připravoval na zkoušky na hradišťskou Umprumku... A zase ho vzali... Umístil se dokonce ze všech uchazečů na druhém místě... A to bylo v době, kdy se ještě hlásily davy děcek, kdy se fakt do školy přijímali skutečně jen ti nejtalentovanější... To všechno a mnohem víc mi letělo hlavou ve chvílích, kdy jsme seděli v aule univerzity... 

No nic... Jsem na něj hrdá a jsem ráda, že ho máme...