O jednom úžasném setkání a vlivu tatínků na jejich děti

V pondělí jsem měla náročný den. Budíček před šestou, o hodinu později už v redakci, uzávěrka týdeníku, poslední dolaďování a vychytávání všeho. Odpoledne jsem pak jela autem do Brna, kde jsem dělala rozhovor. A ne ledajaký. Na mou prosbu po přímluvě bratra Františka kývl první sbormistr Národního divadla v Brně Josef Pančík, který se před sedmdesáti roky narodil v Blatničce. Je neuvěřitelné, kolik úžasných lidí pochází ze Slovácka. Na rozhovor jsem se musela pečlivě připravit. Zároveň jsem na něj šla s malou duší. Člověk nikdy neví, jaký ten druhý bude. Zvlášť, když to tak daleko dotáhl. Vždyť je v Brně sbormistrem neuvěřitelných čtyřiačtyřicet let!

Opět jsem se ale přesvědčila o tom, že ti největší borci, kteří toho hodně dokázali, jsou absolutně skromní, nenamyšlení a navíc ještě skvělí společníci. Josef Pančík mezi ně rozhodně patří. Přijal mne v Janáčkově divadle ve své pracovně a hodina povídání uběhla jako mžik. Viděli jsme se poprvé, takže ke mně nemusel mít žádnou důvěru, ale přesto nenaléhal, že chce nějaké autorizace textu a neargumentoval tím, jak má špatné zkušenosti s novináři.

Když jsem z toho rozhovoru odcházela, nadnášelo mne cosi nedefinovatelného, kdy jsem si plně uvědomovala a prožívala ten krásný pocit, že je novinařina nádherná. Proč? Právě kvůli těmto setkáním, kdy se člověk dostane k tak skvělým a výjimečným lidem ve svém oboru. Nezasvěcení o nich ani neví. Neplní totiž stránky bulváru a přitom toho tolik dokázali a zůstali „normální“. Žijí poctivě svůj život bez jakýchkoliv hvězdných manýrů.

Podobná setkání jsou pohlazením po duši a vytržením od psaní, co se kde podařilo opravit, kde postavili čističku či položili nový chodník… Jsou to totiž příběhy lidí, které napsal sám život. A já jsem velmi vděčná všem, kdo mi dovolili, anebo v budoucnu ještě dovolí, nakouknout do jejich soukromí a odhalit něco z jejich neobyčejných životů. Kdo by měl zájem si rozhovor přečíst, nalezne ho příští týden v úterý v týdeníku NAŠE Slovácko nebo o týden později v archivu na webových stránkách www.naseslovacko.cz

Při psaní tohoto rozhovoru jsem si uvědomila ještě jednu věc. Pan Pančík hned v úvodu velmi krásně mluvil o svém tatínkovi, který byl varhaníkem a kapelníkem dechovky. Vzpomínal, jak ho nenásilně vedl a v vychovával k lásce k hudbě. Se stejnou láskou na svého tatínka nedávno vzpomínal také P. Josef Malár, který nyní žije v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. I on se ve vzpomínkách vracel do doby svého dětství a připomínal mně při jedné z návštěv, kolik bylo v tatínkovi životní moudrosti, dobroty a lásky. Přestože nebyl nijak studovaný, četl hromady knih a poznání předával svým dětem. P. Malár také vzpomínal, jak ho tatínek od třinácti let neuhodil. Pokud ale něco udělal špatně, vzal si ho bokem a mluvil s ním, vysvětloval, vedl…

A tak jsem si uvědomila, jak moc tito opravdoví tátové dnes v rodinách chybí. Buď proto, že z rodin odešli za mladší a reprezentativnější partnerkou anebo v rodinách jsou, ale vlastně jakoby nebyli. Chodí do práce, po návratu sedí u televize nebo počítače a svým potomkům ani neodpoví, když se jich něco zeptají. Žijí si prostě sobecky svůj život naplněný prací a koníčky. O své nejbližší nemají zájem, protože je to po těch letech už nuda a stereotyp. To, že odevzdají část své výplaty na chod domácnosti, ale přece ještě z nikoho dobrého člověka neudělalo. Jejich synové od nich nic dobrého nenačerpají a nebudou tedy moct ani nic předávat svým synům. Jen si říkám, kdo ten začarovaný kruh jednou rozbije?

13. října 2008 všechny zdraví Lenka