Přesně před pěti lety mně vyšel v tehdejším týdeníku Naše Slovácko rozhovor s tehdejším archimadritou Jáchymem z pravoslavného monastýru v Hrubé Vrbce. Bylo to tehdy při příležitosti jeho uvedení do funkce pravoslavného biskupa. Nyní byl jmenován pražským arcibiskupem a postavil se tak do čela pravoslavné církve v České republice. Dovoluji si zde proto znovu zveřejnit a připomenout onen rozhovor, který tuto osobnost Slovácka představil. Rozhovor byl tehdy autorizovaný, takže v něm není zveřejněné nic, o čem by tehdy nově jmenovaný biskup Jáchym nevěděl, s čím by nesouhlasil:

Budoucí biskup Jáchym: Skrze pokoru, pokání a učení se lásce k Bohu i k bližním duchovně rosteme

Nejen vynikajícími zpěváky, nádhernými písničkami a památkovým úřadem chráněnými stodolami se proslavila Hrubá Vrbka. Do povědomí celé země vešla také pravoslavným monastýrem. Pátým rokem zde působí archimadrita Jáchym, který bude 14. února v Olomouci vysvěcený na biskupa. Nejdříve se zdráhal, že by bylo lepší udělat rozhovor po vysvěcení, ale nakonec souhlasil a prozradil spoustu zajímavostí ze svého života a duchovní cesty.

Narodil jste se do pravoslavné rodiny?

S vírou jsem se poprvé v dětství setkal díky babičce. Ke křesťanství jsem konvertoval v době mých studií na gymnáziu, zpočátku to bylo o hledání.

Co vás nakonec přivedlo k pravoslaví?

Prošel jsem různá římskokatolická společenství a křesťanské protestantské církve. Už  na gymnáziu jsem se začal seznamovat s pravoslavím, četl jsem Dostojevského, hodně mne oslovili jeho „Bratři Karamazovi“. Při vysokoškolských studiích v Olomouci jsem pak na privátu bydlel s pravoslavným bohoslovcem. Díky němu jsem se seznámil s pravoslavnou obcí v Olomouci a poté přijal i tuto víru.

Překvapilo vaše rozhodnutí rodiče?

Zpočátku ano. Pravoslaví je v našem národě vnímáno jako něco exotického. Je to kvůli špatné informovanosti. Já jsem v pravoslaví poznal po stránce historické i věroučné především původní křesťanskou víru, a také původní víru našeho národa, kterou nám přinesli svatí Cyril s Metodějem. Západ naše věrozvěsty začal ctít až později,vždyť oni odmítali novoty, které tehdy na západě vznikaly. Pravoslavní je ctili vždy, zachovali nám jejich životopisy a celé dědictví. Začal jsem navštěvovat pravoslavná poutní místa. 

Kam jste zamířil?

 Už v době studií jsem navštěvoval monastýry v Řecku, Anglii a Rusku. Do Řecka jsem třeba jezdil na svatou horu Athos, kde je centrum mnišství. V Anglii jsem zase byl v Essexu. Je tam pravoslavný monastýr, který patří Řekům žijícím v Anglii.

Dočetla jsem se, že jste delší dobu také působil v Rusku.

To bylo až později. Po vystudování pedagogické fakulty jsem byl nejdříve místo vojenské základní služby dva roky ve Vilémově u Olomouce. V té době tam vladyka Kryštof zakládal ženský monastýr a já jsem pomáhal při jeho budování, tehdy jsem byl pomocným duchovním. Nějakou dobu jsem sloužil i v katedrálním chrámu v Olomouci, pak jsem nějaký čas pobýval v Hrubé Vrbce, když ještě žil zakladatel monastýru otec Cyril. V naší zemi bylo pravoslaví po mnoho staletí zakázanou vírou. Až ve dvacátém století rodák z Hrubé Vrbky biskup Gorazd, občanským jménem Matěj Pavlík, pravoslavnou víru v zemi obnovil. Je proto jasné, že je u nás tradice méně zakořeněná než v zemích, kde je pravoslaví tisíc let. Proto jsem odjel na zkušenou do Ruska.

Kdy jste poznal, že máte povolání k duchovnímu životu?

Během mého působení ve Vilémově a Vrbce jsem začal inklinovat k mnišskému životu.

Při odjezdu jste už věděl, že chcete být mnichem?

Ano. Odjížděl jsem tam s tím, že přijmu mnišství.

To bylo kdy?

V roce 1997. Tehdy jsem již ukončil pedagogickou fakultu a třetím rokem jsem dálkově studoval na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Olomouci. Potom jsem studium přerušil a odjel do Ruska do monastýru Trojicko-Sergejova lávra. Je ve městě Sergejev Posad, které leží zhruba osmdesát kilometrů severně od Moskvy. Je to největší ruský monastýr, žije v něm 300 mnichů.

Pojí se s přijetím mnišství nějaké sliby?

Mnich dává slib poslušnosti, chudoby a zdrženlivosti. Pro mne bylo křesťanství vždy vírou, kdy člověk poznává Boha, přibližuje se k němu a bojuje se svými vášněmi, které ho od Boha oddělují. To je úkol a smysl života všech křesťanů. Skrze pokání, pokoru a učení se lásce k Bohu i k bližním duchovně rosteme, což je tedy i hlavní úkol mnišství. Myslím, že v monastýru jsou k tomu, aby člověk tohoto cíle dosáhl, lepší podmínky než ve světě.

Odjížděl jste do Ruska s nějakými představami? Tušil jste, co vás čeká?

Rusko je tisíc let tradičně pravoslavnou zemí. Po Říjnové revoluci v roce 1917 se tam ale zhroutil systém. Bylo zabito několik desítek milionů lidí, třeba v jediném roce 1937 desetitisíce duchovních. Po pár letech vlády Lenina zůstalo z počtu sto tisíc jen asi pět tisíc mnichů. Všichni ostatní byli vyvražděni a odvezeni do koncentráků. Z tří set biskupů zůstalo jen pár. Ostatní byli zlikvidováni. Málokdy si dnes lidé uvědomí, co se tam dělo. Věřící tam zažili sedmdesát let tvrdého pronásledování, které nemá v historii lidstva obdoby. Komunisté zničili pět set  klášterů a třicet tisíc chrámů. Do Ruska jsem přijel v době, kdy prožívalo obnovu. Za posledních dvacet let se zbudovalo třicet tisíc chrámů. 

Co jste tam vlastně dělal?

V Rusku jsem dva roky studoval v Moskevské akademii teologii, v roce 1999 jsem byl vysvěcen na kněze. V monastýru jsem plnil pastorační funkci, kdy jsem sloužil bohoslužby, zpovídal a jezdil jsem sloužit také do okolních chrámů. Kromě toho má v monastýru každý mnich ještě další povinnosti. Já jsem většinou přijímal a ubytovával hosty. Také jsem jim připravoval pohoštění. Dále jsem pracoval v říznici, kde jsem se staral o  chod bohoslužeb, roucha, údržbu svatých ikon a ostatků světců.

Bylo těžké si zvyknout?

Po stránce národnostní mě Rusové přijali jako svého. Jsou to velmi otevření lidé. Žije tam sto národností, takže nemají žádné problémy s xenofobií. Berou nás jako své bratry, necítil jsem se proto mezi nimi nikdy jako cizinec. Zpočátku jsem ale měl problémy s bohoslužebnými a modlitebními návyky, protože jsem na ně nebyl zvyklý. Neměl jsem v sobě návyky každodenního mnohahodinového modlitebního života. Vedle svých povinností čte mnich ve své cele hodinu až hodinu a půl mnišské pravidlo. Je předem dané a spočívá ve čtení Písma svatého, modliteb svatých otců a v Ježíšově modlitbě, kdy se opakuje “Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“. Dále se všichni mniši ráno a večer scházejí v chrámu při bohoslužbách, na nichž tráví každý den okolo sedmi hodin. Zpočátku jsem měl problémy se soustředěností. Všechno je to o návyku a duchovní práci na sobě.

Proč jste se pak vrátil do republiky?

V roce 2003 mě  olomoucko-brněnský biskup Simeon požádal, abych se z Ruska vrátil do Vrbky, jelikož zemřel tehdejší představený monastýru otec Cyril. Od té doby jsem představeným já.

Jak často v Hrubé Vrbce míváte bohoslužby?

Svatou liturgii s přijímáním vysluhujeme o nedělích, velkých svátcích, a když přijíždějí poutníci. Jinak míváme pravidelně večerní bohoslužby. 

Prozradíte, jak vypadá váš běžný den?

Každý den by měl začít modlitbou a stejně tak by měl i končit. Pokud vznikne pravidelný modlitební režim, vzniká postupně návyk a člověk se pak modlí neustále. To by měl být ostatně cíl každého křesťana, aby se stále vnitřně modlil a stál před Boží tváří ať už dělá cokoliv. Když se člověk modlí, nemůže hřešit a mít hříšné myšlenky. I ty je totiž nutné v mysli odseknout. Pokud není myšlenka, není ani skutek. To je hlavní práce mnicha a potažmo i každého člověka. Kromě modliteb je samozřejmě spousta práce na budovách, protože jsou poměrně staré. Stále je nutné opravovat interiér i okolí.

Žijete tady sám?

Za pět let co zde působím, jsme tu byli někdy tři, dva a občas jsem i sám. Někteří čekatelé na mnišství si to rozmysleli a vrátili se do světa. Někteří jsou nyní v pravoslavném monastýru v Řecku na zkušenou. Věřím, že až získají zkušenosti, tak se vrátí a vznikne zde kvalitní bratrstvo. 

Momentálně jste knězem a mnichem. Jak je to u vás s celibátem?

U nás je tradice ženatého duchovenstva věrná prvním stoletím křesťanské éry, kdy kněz může být ženatý i mnichem. Kněz se před svěcením rozhoduje, jestli se ožení a potom působí jako farář někde ve farnosti nebo přijme mnišství a žije v monastýru jako mnich. Jakmile přijme mnišství, je to doživotní slib stejně jako v západní církvi. Pokud je kněz ženatý a ovdoví, tak pak může přijmout mnišství.

Co je na vaší duchovní službě nejtěžší?

Myslím, že hlavním úkolem kněze i biskupa je vést lidi ke spáse a ke Kristu, což je velmi těžká věc. Když člověk udělá nějakou chybu, má to z hlediska věčnosti nedozírné následky. Svatý Jan Zlatoústý často přirovnával kněžskou službu k lékařské. Tvrdil, že když udělá chybu lékař, může člověka zabít. Člověk by ale stejně jednou zemřel a odešel na věčnost. Pokud ale udělá pastorační chybu kněz, může člověka zahubit na celou věčnost. Z hlediska duchovního vedení jde proto o velkou odpovědnost. Žádný člověk totiž není dokonalý. Každý v sobě máme spoustu chyb a problémů, i my, kněží. Je proto důležité, aby naše vnitřní špatnosti neovlivnily duchovní růst ostatních lidí. Materiální či administrativní věci jsou z tohoto hlediska naprosto druhořadé.

Zvykl jste si na Horňácku? Líbí se vám tady?

Velmi rychle jsem se zde zabydlel a cítím se tu skutečně jako doma. To byl také hlavní důvod, proč jsem požádal biskupa, abych zde mohl i jako pomocný biskup zůstat.  Žijí tady velmi tolerantní, vstřícní a krásní lidé.

Kromě katolické a pravoslavné jsou zde i evangelíci. Nenarážíte na nějakou rivalitu napříč církvemi?

Vůbec ne! Evangelický pan farář je velmi tolerantní. 

V polovině února budete vysvěcený na biskupa. Změní se s novou funkcí nějak váš život?

Budu muset zřejmě více cestovat na různé vizitace do farností a časem asi budu možná přebírat další administrativní povinnosti. Momentálně jsem rád, že budu nejdříve veden zkušenějším biskupem. LENKA FOJTÍKOVÁ

Představený pravoslavného monastýru v Hrubé Vrbce archimadrita Jáchym, civilním jménem Roman Hrdý, se narodil 8. března 1973 v Hodoníně. Dětství a mládí prožil se svými rodiči v Kroměříži, kde vystudoval gymnázium. Poté promoval na Pedagogické fakultě v Olomouci v oboru matematika a biologie. Namísto povinné vojenské služby absolvoval civilní službu v pravoslavném klášteře. Poté dálkově studoval tři roky na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Olomouci. Následně přerušil studium a odcestoval do Ruska, kde v roce 1997 přijal mnišství. Po dvouletém studiu byl v roce 1999 vysvěcený na kněze. V roce 2003 se vrátil do Hrubé Vrbky a stal se zde představeným pravoslavného monastýru. V sobotu 14. února bude v 9.30 hod. v pravoslavném katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci vysvěcený na vikárního biskupa Olomoucko-brněnské eparchie.

Pravoslaví

Pravoslavná církev je křesťanská církev složená z vícero územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné společenství. Její počátky jsou v prvotní křesťanské obci v Jeruzalému a dále pak ve východní části římské říše, proto bývá někdy označována též jako východní církev zachovávající apoštolskou víru. Její učení bylo formulováno na církevních sněmech, koncilech, mezi nimiž má význačné místo sedm ekumenických koncilů v průběhu 4. až 8. století. Ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní a západní církví. Vedlo až k velkému schizmatu (1054), které  dodnes nebylo překonáno. Přesto je nauka pravoslavné církve v některých ohledech relativně blízká nauce římskokatolické a mezi oběma církvemi pokračuje dialog. Obě církve mají například stejné svátosti a také v pravoslaví dochází během svaté liturgie k proměnění chleba a vína na tělo a krev Ježíše Krista. Věřící přijímají podobojí a i u pravoslavných je individuální zpověď, která je podmínkou k pokání před přijímáním a dalšímu duchovnímu růstu. Pravoslavní mají před Vánocemi a Velikonocemi velmi přísné posty, kdy nesmí jíst žádné živočišné výrobky obsahující maso, mléko, vajíčka, sýry a ryby.Všechna nová dogmata přijatá na Západě po roce 1054 jsou neslučitelná s pravoslavnou věroukou a spolu s odlišnou římskokatolickou spiritualitou brání sjednocení římské církve s pravoslavnou církví. K pravoslavné církvi se hlásí nejvíce křesťanů po církvi římskokatolické. K pravoslaví se hlásí především obyvatelé Řecka, Ruska a dalších slovanských zemí. V České republice sem patří dvacet tisíc věřících. Podle odhadu ale stejný počet tvoří dále emigranti z Ukrajiny, Moldávie, Ruska a Rumunska.

Videa Antonína Vrby z uvedení nového arcibiskupa do funkce najdou zájemci zde