Nezaměstnaný workholik a pomoc dobrých lidí....

Dovedete si představit, jak se cítí nezaměstnaný workholik? Něco o tom vím, a tak se o to podělím... Ano, není se zrovna čím chlubit, ale vím o sobě, že jsem workholik. V práci jsem utápěla samotu a to, co se mně nedařilo v soukromém životě. Vždycky jsem si říkala, že člověk nemůže mít všechno a já mám šikovné děti a k tomu jako bonus práci, která mne baví. Jeden moudrý kněz mně také před časem říkal, že je pro mne moje práce svým způsobem terapií. No a teď tedy terapie skončila. 

Ocitla jsem se na dlažbě stejně jako mnozí lidé přede mnou. Každý ale všechno prožíváme jinak. Záleží, jak jsme nastavení, čím jsme si v životě prošli. Poté, co jsem se minulý týden zaregistrovala na úřadu práce, jsem se vrhla do malování baráku. Bylo mně jasné, že nemůžu zůstat nečinně sedět. Chtěla jsem na to všechno zapomenout a jak je u mne zvykem, pustila jsem se střemhlav do aktivity.  

Začala jsem schodištěm, což se mně celkem podařilo, i když tam bylo docela dost "much". Například nerovná linka u stropu a sem - tam taky nějaká šmouha. Po této "rozvičce" jsem už moc dobře věděla, že malování není žádná prdel - pardón! - legrace! Ruky mne bolely jako "sviňa"... Navíc mě malování nedostávalo z prapodivného stavu, kdy se mně chtělo průběžně brečet ze situace, do níž jsem se nechtě dostala...  Při závěrečných tazích válečkem po stropu haly, kdy se mně občas začala spolu s nanášenou barvou odlepovat také původní barva, jsem si říkala, že by každý měl dělat to, co umí. No a já si musela přiznat, že malovat prostě neumím.

Nicméně jsem hrdině pokračovala v započaté činnosti. V pátek jsem ještě stačila na zeleno vymalovat jednu stěnu v kuchyni. Potom přijel z internátu domů Filip, a tak jsme společnými silami uklidili všechen nepořádek s tím, že budu přes týden v malování pokračovat. Dnes jsem dopoledne sice musela vyřídit několik schůzek ve Veselí a Hodoníně, ale odpoledne jsem se směle vrhla do práce. Po pár tazích válečkem jsem ale záhy zjistila, že je malování nad mé síly. Spodní barva se loupala a nalepovala na váleček obalený barvou. Nepomohlo ani oškrábat omítku špachtlí, jak jsem to viděla u malířského mistra, když naši malovali byt a já jsem tehdy byla ješě malá holčička.

Chtělo se mně brečet na plný pecky. Uvědomila jsem si, že je tato práce nad mé síly a vyrazila na pomoc. Jen pár baráku od nás bydlí malíř Mírek Maňásek, a tak jsem ho šla poprosit, jestli by tu mou zmršenou práci nedokončil. Ať už to stojí, co to stojí, protože to prostě nezvládám...

Měla jsem štěstí! Byl doma. Právě přijel z nějaké fušky, takže jsem ho zastihla v trenkách. Když jsem mu začala vyprávět své peripetie, tak jsem se už neudržela a brečela. No řvala jsem jako debil nad vším, co mne postihlo. Byla tam taky malířova žena Mirka. Řekla mně, abych si z toho nic nedělala, že ona to má taky na prd. Po druhém přeléčení nádorového onemocnění jí lékaři udělali nějaké vyšetření, kdy jí zjistili, že má v těle jakýsi zmutovaný gen, který je původcem hned několika rakovinových nádorů. Čeká ji další operace a léčba.

Připadala jsem si trapně. Co jsou moje trampoty proti těmto problémům. Mezi slzami jsem se omlouvala, že je otravuji s takovými blbostmi. To už se mnou ale oba šli kouknout na tu hrůzu, co jsem v baráku vytvořila. Malířský mistr hned věděl, co je špatně: "Ty zdi se měly nejdřív napenetrovat. No a ta barva je moc hustá!," zhodnotil situaci jedním mrkem oka. Zatímco jsem si povídala s jeho ženou, skočil domů pro štafle, penetraci a škrabku. Oškrábal, co se loupalo, namíchal penetraci a mezitím vyprávěl: "V nouzi člověk pozná skutečné přátele... Mně umřela maminka, když mně byly tři roky, tak moc dobře vím, co to je, když člověk zůstane sám," vzpomínal a mezitím pochodoval na štaflích kuchyní a škrábal ze stropu, co jsem tam naplácala. "Vychovali mě cizí lidé a já jsem jim za to dodnes vděčný. Jiní do mne ale taky kopali," pokračoval ve vyprávění a stále napravoval, co jsem pokazila.

Pak si začal při práci taky pískat a já už najednou neměla potřebu brečet. Mirka se rozloučila a její manžel mně ještě vysvětlil, jak namíchat penentraci a jak ji štětkou nanášet na stěnu. "Musíš si to takhle oklepnout a potom dlouhými tahy nanášet. Vyzkoušej si to! Netlač a nedrhni to na sucho," radil. "Zítra ti ještě přijdu namíchat barvu. Uvidíš! to bude dobrý. Já ti to vymalovat nemůžu. Mám moc rozdělané práce a ještě musím vézt ženu k doktorovi a odpoledne jedu na pohřeb," vyjmenovával, co všechno musí stihnout.

Pokračovala jsem pak v penetrování stěn několik hodin. Jak odešli, tak se mně zase chtělo šíleně brečet. Z toho, jak jsou to dobří lidé. Do toho mně napsal kámoš Radek, že tu svou nezaměstnanost nemám tak prožívat a mám si užít volna a někam si zajet. Tak jsem mu psala, jak mně pomohli Maňáskovi a on na to odpověděl, že takový lidi by se měli platit zlatem. Já ale vím, že zlato je málo. Takoví lidi jsou totiž k nezaplacení.

Nekrmili mě jalovými kecy, že "to" zvládnu, že jsem šikovná, že o mne nemají strach. Žadný takový všeobecný řeči nevedli... Jen tak obyčejně si se mnou povídali o svých starostech a aniž to zřejmě tušili, nesmírně mně tím pomohli... Snad mnohem víc než kdyby měl pan Maňásek čas a vymaloval by mně celej barák. On mně totiž ukázal, jak na to a já při té práci mohla alespoň trochu zapomenout na všechno, co mne deptá. Jo a za tu pomoc si nevzal ani korunu.... A to mně tady nechal svoje štafle i štětku...