Nemoc, Polsko, nestíhání...

Možná už se někteří návštěvníci těchto stránek diví, proč jsem sem tak dlouho nic nenapsala. Důvod je zcela jednoduchý: Nestíhala jsem. A přitom se fakt chystám napsat o svatbách, jaký je v nich rozdíl. Jak moc velký rozdíl je, když má svatbu pár, který spolu už nějaký ten rok žije, a když se berou dva mladí lidé, kteří jsou ještě stále zamilovaní až po uši.... O tom ale až někdy jindy. Dnes je mně skutečně móóóc špatně... Asi tři dny už se léčím Modafenem, ale bez jakéhokoliv výsledku. A to jsem přitom včera absolvovala poradu v Přerově, kam jsem jela vlakem a poté v dešti letěla pěkný kus městem... Možná to byla poslední kapka, která mne dorazila... No je pravda, že těch kapek z nebe padalo tedy hodně... A dnes to byly přímo provazy vody...

Proto jsem dnes zamířila k lékaři a beru antibiotika. Snad to brzy zabere, protože nemůžu vůbec polykat a krk dokonce bolí i zvenku a jde to až do uší :( No a proč přesto ještě sedím u počítače a cosi tady klovu? Protože se s přáteli chci podělit o radost :-) Můj syn Filip totiž poprvé v životě vyrazil na zahraniční reportáž. Od odpoledne je ve Varšavě, kde už něco nafotil. Je pravda, že jsem mu pomohla všechno nachystat - vytiskla mapy, našla, kde se co děje, vyhledala spoje tam i zpět, nakoupila sladkosti i lístek na vlak, směnila peníze, usmažila řízky, zjistila, kde je akreditace, vyplnila a poslala akreditační formulář a teď s napětím čekáme, jestli bude mít štěstí a akreditaci dostane. Jinak si myslím, že i když ji nedostane, bude to pro něj i tak obrovská zkušenost. Vždyť už teď udělal pár fakt dobrých fotek. On si to ale nemyslí. Psal, že to není nic-moc, že by chtěl mít fotky jako Šibík :) Tak jsem mu napsala, že vůbec není jisté, že Šibík v necelých osmnácti letech fotil jako on a měl odvahu sám takto vyrazit do zahraničí. Třeba jo a třeba taky ne... Fotky teď ale dělá fakt hodně dobrý...

Ale zpět do Varšavy. Filip tam musí těžce improvizovat. Kromě toho, že se musí orientovat v cizím městě, tak také musí vždy najít místo, odkud mně fotky pošle. Dnešní dvě várky snímků zmenšoval na ulici a potom dřepěl u KFC, kde chytal signál a vše posílal domů na Moravu :-) Když jsem si je uložila a prohlížela, tak jsem málem řvala jako kráva, že to tak zvládá, a že má krásný fotky. Mnohem lepší než já. Je vidět, že u focení přemýšlí, že chce každým snímkem něco říct. No a taky vše nastavuje manuálně, tak to je pak také iné kafe než když se fotí na "péčko". Pro nezasvěcené vysvětlím: Péčko není nic sprostého. Je to prostě "jen" plná automatika...

Vždy jsem tvrdila, že spoustu skvělých fotek by udělalo hodně lidí, ale problém je, že se na místo, kde se zajímavé události dějí, nikdy nedostanou. No a tak jsem teď dala Filipovi šanci, aby si udělal jednu zkušenost. Polsko není zase až tak daleko a ani řeč nám není zase až tak cizí...

Kdo máte zájem vidět, jak se s tím první den popral, tak můžete kouknout sem: www.naseadresa.cz/cz/s348/c908/n39330/dg28961

Měl velké štěstí, protože střechu nad hlavou a azyl mu poskytla má dlouholetá kamarádka, rodačka z Blatnice, Ivana Bílková. Čtyři roky totiž už ve Varšavě pracuje a žije. Je tam ředitelkou Czechtourismu. Co to je? Prostě se stará o to, aby Poláci věděli, kolik máme v naší zemi krásných koutů a začali sem více jezdit. Asi se jí to hodně daří, protože spolu s kolegyní se jim podařilo za poslední čtyři roky zvětšit databázi spolupracujících cestovních kanceláří z původních pětadvaceti na tři sta padesát. Zatímco se dříve v médiích měsíčně objevovala dvanáct až patnáct článků o možnostech turistiky v České republice, dnes jich je padesát. No myslím si, že jsou holky šikovné. Ivanka je ale hlavně hodná, že nám podala pomocnou ruku, když jsme potřebovali. Také zaslala kontakt, na koho se máme obrátit kvůli akreditaci. No prostě je zlatá, za což jí patří velký dík...

A já už valím do postele, protože je mně fakt hodně mizerně....

Všem přeji pohodový zbytek týdne a aby Vás nic nebolelo - na těle ani na duši...

Lenka