Něco mne táhlo ven...

Už delší dobu mne něco táhlo ven.. Poslední čtyři měsíce znám především cestu autem na úřad a potom většinou následuje jedna schůzka za druhou, vyřizování všeho potřebného, co prostě k úřadu patří a popřípadě přesun autem na jiná místa jednání, večer domů a druhý den vše znovu... Po tomto čtyřměsíčním koloběhu, kdy jsem v polovině ledna vše absolvovala s antibiotiky a od té doby kašlu, začalo tělo volat, že chce ven a chodit po dvou a ne se přesouvat na čtyřech kolech...

A tak jsem se rozhodla, že vyrazím. Kam ale? Věděla jsem, že chci jet na místo, okolo kterého jsem často jela, ale neměla čas zastavit a jít si jen tak, kam bych chtěla... Na mysl mi hned naskočila Pálava a vzápětí Hostětín a Žítková. Nakonec vyhrála Žítková. Už jsem tam jako novinář byla několikrát, ale vždy jsem jela s přesným účelem udělat reportáž.. Poprvé jsem na Žítkovou vyrazila hledat místo, kde se v utajení natáčela reality show s názvem Farma. Už to budou v létě tři roky... Tehdejší zážitky jsem popsala tady Potom jsem tam také jednou jela fotit volby a dělat reportáž s mladou rodinou, která odešla z města žít na samotu daleko od lidí, odkud musí v zimě, když napadne sníh, jezdit do civilizace jedině na lyžích či v sedle koně...  No a dnes jsem tam jela jen tak... Užít si pohyb a udělat třeba také nějaké fotky... 

Auto jsem nechala na parkovišti u obecního úřadu a dál šla po svých.. Chtěla jsem jít na Vlčí vrch, ale nejdříve jsem místo na Vlčí vrch špatně odbočila a mašírovala si to asi dva kilometry na Slovensko... Poté jsem zjistila (instinktivně, protože mapu jsem neměla a mobil se mně nechtělo vytahovat...), že jdu špatně, tak jsem se se vrátila na rozcestí, kde se vloudila chybička. Mně to ale vůbec nevadilo... Byla jsem sama, takže nebylo nikoho, kdo by mi nadával, že jdeme špatně a sama jsem si tedy rozhodně nadávat nemínila, jelikož vlastně o nic nešlo... Na Vlčí vrch jsem se ale nakonec stejně nevydala, protože modrá značka vedla přes potok, kde bylo dost vody, jak teď taje sníh... V létě se tam asi dá přejít suchou nohou... Já jsem měla pohorky sice dobré, ale zase tak teplo nebylo, abych s nimi prošla asi dvacet čísel vody v potoce... Tam se prostě vydám někdy jindy..

Od žítkovské přehrady jsem si proto vybrala jeden kopec, na který jsem se začala přes sníh, vodu a bahno drápat nahoru. dostala jsem se na louku nad údolím, kde byl sníh, tekoucí voda z tajícího sněhu i bláto a mně tam bylo dobře. Nikde ani živáčka a jediné živé bytosti, co jsem potkala, bylo stádo srnek.. A také pavouci! Nechápala jsem, kolik po sněhu běhá černých pavouků... Odhadují, že pokud jich na té louce nebyly tisíce, tak stovky zcela jistě... Já na ně ale kašlala a užívala si pohyb venku.

Všechny starosti a temné kouty lidských srdcí jsem nechala kdesi daleko dole v údolí... Přestože jsem nechtěla na nic myslet, hlavou se mně honila spousta myšlenek... Vzpomínala jsem na krásné setkání s novinářským kroužkem dětí ze Základní školy v Blatnici. Při jejich návštěvě se řeč stočila i na zlo... Jeden chlapec řekl velmi pravdivou věc "Proč lidé dělají tak často a rádi zlo? Asi je snadnější konat zlo než dobro...," uvažoval při našem setkání nahlas... Jak pravdivé! Za poslední měsíce jsem také poznala, že zlo více křičí, dává o sobě víc vědět, že je tady... Dobro se zjevuje se svými nositeli tiše, nemá zapotřebí na sebe upozorňovat. Povzbudivé SMS, zprávy na facebooku či e-mailem nemají zapotřebí, aby je vidělo co nejvíce lidí...

Jak jsem si tak kráčela nádhernou přírodou, najednou mi také naskočila myšlenka na rok 1991, kdy jsem čtvrt roku pobývala pod ledovcem v rakouském Hintertuxu. Tam totiž stejně jako dnes na Žítkové, také touto dobou ležel sníh a zároveň z pastvin a kopců tekly i proudy vody z tajícího sněhu.. To bylo hodně podobné... Sníh tam ale ležel ale ještě i v květnu. To už asi na Žítkové hrozit nebude :-)

Jak jsem si tak vyšlapovala, nastavovala jsem tvář slunečním paprskům a připadala si jako moje baterky z foťáku, když je strčím do nabíječky :-) Je to tak... Nabíjela jsem se ze slunce a přírody pro dny šedivé, kdy budu zase jen mezi zdmi a u počítače. Také jsem se ujišťovala, že musím takové dobíjení těla absolvovat častěji, tak uvidíme, kdy se mně zase podaří někam vyrazit :-) Jo a kdyby někdo chtěl vidět pár fotek, které se mně podařilo udělat než zalezlo sluníčko, může mrknout na facebooku tady Kdo tam není, tak má prostě smůlu...

Všechny Vás zdravím a přeji Vám, a také vřele doporučuji!!!, abyste si udělali čas a nějakým Vám milým způsobem alespoň občas dobíjeli své vlastní baterky, jak se to dnes podařilo mně :- )