Máme doma magistra umění :-)

Je to tak :-) Máme doma magistra umění. Promoce má tedy až zítra, ale já se z této skutečnosti raduji ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že obhajobu diplomky zvládl za A :-) Normálně jsem brečela radostí, i když příliš často takové projevy nemám. No dalo by se říct, že vůbec ne :-) Ale tentokrát fakt nějaká slza ukápla... Hlavou mně totiž letěly ty roky studia než se k titulu můj syn Johny propracoval...

Vše to začalo už v předškolním věku, kdy snad ve dvou a půl letech namaloval vodovkami moc krásné kačenky na zelené louce. Nezapomněl ani na nebe. Ten výkres mám stále schovaný... Snad už tehdy jsem zavětřila, že má talent... Z toho důvodu jsem ho také v první třídě přivedla do Základní umělecké školy v Uherském Hradišti. Proč až tam, když jsme z Blatnice a tedy i z jiného kraje a okresu? Důvod byl jednoduchý... V sousedním Veselí nad Moravou ještě totiž výtvarný obor na základní umělecké škole nebyl. Možná byl, ale nevalné úrovně. Nová budova základní umělecké školy tam tehdy nestála a ani nebylo ono zapálení pro věc, které tam o mnoho let později přinesla výtvarnice Lenka Jurečková. To byl tedy hlavní důvod, proč jsem se synkem v jeho sedmi letech zamířila na talentové zkoušky do Uherského Hradiště. Bylo to na sklonku školního roku přesně před dvaadvaceti roky. Ano... Tolik let trvala cesta Johnyho k titulu magistra umění..

Při talentovkách mně tehdy řekli, že je náš Honzíček mimořádný talent. No já si to myslela neskromně už dříve, ale když to člověku řekne někdo cizí, nestranný, tak je to přece jen jiná věc. Osm let Honza, kamarády zvaný Johny, dojížděl na ZUŠ do Uherského Hradiště, kde kromě výtvarky absoloval i hru na klarinet. První roky jsem jezdila do Hradiště s ním. Přece jen se tehdy muselo do Veselí autobusem, odkud se jelo vlakem do Kunovic, kde se teprve přesedalo na Uherské Hradiště. Cesta prostě byla komplikovaná a od druhé třídy jsme ho tak nemohli samotného pouštět. Byla to z naší strany zcela jistě oběť, protože občas ho doprovázela i babička nebo tatínek. Když teď obhájil svou diplomku na téma veřejné osvětlení měst a obcí, tak mi letěly hlavou i vzpomínky, jak jsem na něj čekala v Hradišti, když byl ve škole. Za každého ročního období a za každého počasí... Ta námaha se ale vyplatila...

Paní učitelky ho na této základní škole výborně připravily na přijímačky na Umprumku v Hradišti. Vybral si tehdy obor průmyslový design. Ze studia na této škole byl naprosto nadšený... Po škole nebyl přijat na vysokou školu, proto nastoupil v jedné společnosti v Brně, kde za těch deset let, co tam pracuje, mohl dělat návrhy pro Coca-Colu, Bonaqu, různé pivovary a celou řadu dalších, známých firem... Umí ale navrhovat i interiéry. Navrhoval například jednu pizerii, kavárnu i bowling... Je to prostě náš šikula :-)

Po nějakém roku praxe vystudoval v oboru dálkově bakalářské studium a poté s roční pauzou, kdy se magisterské dálkové studium neotevřelo, se mu teď podařilo vystudovat i MgA.  :-) Při tom všem se stačil před pěti lety oženit, dnes má více než ročního syna a v roce, kdy školu dokončoval, zvládl přestavbu nového bytu a náročné stěhování. Je to fakt borec!!!

A toto vše mně letělo hlavou, když obhájil diplomku... Zítra bude mít promoce, kde kvůli práci nebudu moct být. Je to škoda, ale už jsme spolu jeho úspěch oslavili, tak budu alespoň v duchu s ním, jeho ženou a malým synkem, kteří ho budou na promocích doprovázet.. Znovu a znovu si říkám, že mělo smysl podporovat mého syna v jeho talentu. Jen talent ale nestačí. Je třeba ještě spousta dřiny, aby člověk skutečně uspěl... 

Vím, že jsem uchlubená matka, ale prostě úspěchy dětí potěší více než ty vlastní... Tak prosím za pochopení při čtení těchto řádků... Z mé strany je to spíš než chlouba a pýcha obrovská radost z úspěchu syna, který se na nelehkou cestu svého povolání svým způsobem vydal už před dvaadvaceti lety a já mohla být u toho...