Malé a velké věci

V poslední době docela dost přemýšlím nad tím, jak se někdy lidé ženou za tím, aby vykonali nějaké "velké" věci. Velké jsem napsala záměrně v uvozovkách, protože s odstupem času se mohou ony "velké" věci jevit jako zcela zanedbatelné a naopak, co se člověku zdá v určité chvíli něčím malým, může být po letech něco obrovského.

Nedávno jsem viděla dva filmy o svatém Františkovi a v jednom z nich hlavní hrdina několikrát opakoval: "Jen vytrvat a dělat dobře malé věci." Má můj naprostý souhlas! Co z toho, když budeme rozjíždět óóóbrovskééééé projekty, nasadíme do toho spoustu sil a energie, ale po pár měsících, možná maximálně roce z toho vycouváme s rčením, že je přece každý nahraditelný a zase se pohrneme do něčeho dalšího, abychom i to po čase opustili a zase se vrhli do něčeho dalšího... 

Nejsou tyto všechny naše véééélikéééé aktivity vlastně jen honěním si svého trika, ega, pýchy, abychom sobě a hlavně druhým dokázali, jací jsme borci? A také honbou za novými zážitky, poznáváním lidí a zviditelňováním sama sebe? Ono je totiž mnohem těžší vytrvale pokračovat v nějaké drobné aktivitě, která druhým přináší systematicky užitek. Pravda, po čase se na nás může zapomenout, ale důležité je pokračovat a vytrvat v započatém díle.

A znovu musím vzpomenout film o sv. Františkovi. Poté, co vyjednal se sultánem, o němž všichni tvrdili, že mu usekne hlavu hned, jak tam vejde, smír a možnost vstupu křesťanů do Jeruzaléma, Betléma i Nazareta, tuto dohodu křižácká vojska nepřijala a chtěla bojovat. Když se pak vracel se sklopenou hlavou domů, do Itálie, tak svému spolubratru řekl: "Není třeba dlouhých cest... Betlém je v každé rodině..." A zase hluboká pravda... Nemusíme jezdit konat veliké věci za hranice naší vlasti... Stačí se rozhlédnout v naší zemi, anebo spíš v našich rodinách...

O tom ostatně řekla hlubokou pravdu i Matka Tereza. Dobrovolníky, kteří k ní chtěli přijít pomáhat do Indie, upozorňovala, aby se nejdříve rozhlédli kolem sebe doma. Zjistili, jestli někdo z jejich blízkých a známých v okolí nepotřebuje pomoc. A pokud někdo takový je, tak mají nejdříve pomoct jemu... Je fakt, že to nebude tak super vypadat, když řeknu, že se starám o přestárlou babičku, sousedku či někoho jiného, jako kdybych řekl, že jedu pomáhat sestrám Matky Terezy do Indie. To bych byl v očích světa přece mnohem větší borec! A o tom to všechno je... Nevyhlédávat nic atraktivního, abychom se před druhými blýskli, jak jsme skvělí... Ale dělat (a někdy i ve skrytosti) malé věci poctivě a s velkou láskou... z pohledu věčnosti potom budou tyto věci ty největší...

Všem čtenářům i sama sobě přeji, aby se ná to dařilo, protože to je vlastně podstata našeho života... Lenka