Kolo, práce, léto, relax a kukuřice...

Je to ostuda, ale včera jsem letos poprvé sedla na kolo a vyrazila na projížďku. Proč? No prostě to najednou přišlo. Vykašlala jsem se na to, že mám v diktafonu nahrané rozhovory, které bych měla zpracovávat a sedla na kolo. Jednoduše jsem potřebovala vypnout a zapomenout na práci a všechny starosti.

Šlapala jsem do pedálů, zase cítila vůni jednotlivých vesnic, kudy jsem projížděla. Musím přiznat, že mně to moc nešlo, protože nemám kvůli letošnímu nulovému tréninku žádnou kondičku. Jak říká má sestra Blanka, jsem tlustá jako prase (a má pravdu) a podle toho ta jízda také vypadala. Jakoby fakt posadili na kolo kulaťoučké růžové prasátko.

Do kopce jsem si to řítila "závratnou rychlostí" na nejlehčí převod a občas myslela, že je to moje poslední hodinka. Ale přežila jsem a došlapala až do konce předem zvoleného okruhu. Ono mně také nic jiného nezbývalo, když jsem se chtěla dostat domů, že? Kolo jsem do garáže uklízela už zatmy a připadala si jako zbitý pes. Když jsem tak šlapala okolo polí s pokoseným obilím, někde bylo dokonce už pooráno!!!!, tak jsem si říkala, že jsem to letošní léto nějak nechala protéct mezi prsty. Sama sebe jsem ptala, jestli to stálo zato, protože teď budu na další léto zase rok čekat...

Taky jsem jela okolo lánu s kukuřicí. Připomnělo mně to dětství, kdy jsme chodívali na pole na klásky a potom je opékali, nebo vařili... Dnes si klásky kupujeme v těch šílených hyper a supermarketech... Zrovna nedávno jsem neodolala a dva si koupila. Proč? Protože jsem nevěděla, kde rostou, jelikož jsem celé léto seděla většinu času u PC... A tak jsem si koupila dva vakuově balené klásky. Byly ze Španělska a stály tuším devětatřicet korun... Měly záruční dobu až do konce září, nebo října... Tak jsem si říkala, co s nimi udělali, že vydrží tolik měsíců... My, když jsme utrhli klásky na poli, jsme je museli sníst do týdne. Jinak by za nic nestály....

No jo... Divnej život žijeme... Virtuální... sedíme u blikajících obrazovek a píšeme si přes Skype s dětmi, které sedí o poschodí výš a v lepším (nebo horším???) případě hned vedle v pokoji... Je to na prd... Vypněme počítače a vyražme ven! Po svých i na kolech! Povídejme si s přáteli nad sklenkou vína, abychom jim přitom mohli koukat do očí a nekomunikujme s nimi přes mobily, e-maily, Skypy, ICQ a Facebooky... To je na nic! Jak říkám... To není opravdový život, ale virtuální... 

Všechny zdravím a přeji, abyste měli stále někoho, kdo si udělá čas, aby se s Vámi sešl, povídal si, popíjeli byste třeba víno, koukali si přitom z očí do očí a slyšeli, viděli toho druhého, jak se směje, nebo pláče.....

Lenka