Klobouk dolů před těmi, kdo se starají o své blízké

Nedávno jsem navštívila stoletou jubilantku v Čejkovicích. Na taková setkání se vždy těším. Člověk se setká nejen s pamětníkem, který prožil kus historie, ale také s jeho blízkými. Většinou jsou to právě oni, kdo odpoví na celou řadu otázek, protože jubilant už většinou špatně slyší a pamatuje si spíš věci ze svého mládí než to, co dělal třeba včera.

Vždycky obdivuji rodinné příslušníky, jimž není jejich přestárlý rodinný příslušník lhostejný a s láskou se o něj starají. Tuto péči snad ani jinak než s láskou nelze dělat. Pamatuji, jak jsem před pár lety navštívila jednu stoletou jubilantku v Lipově anebo to bylo možná v Hroznové Lhotě. Na tom už ani tak nezáleží. Utkvěla mně v paměti žena, která se o stařenku starala. Popisovala mně, jak už nemůže přijímat pevnou stravu, a tak jí v lékárně kupovala speciální tekutou výživu. Další podobná „pečovatelka“ zase popisovala, jak ji babička několikrát za noc vzbudí, protože něco potřebuje. Mnozí z těchto přestárlých lidí nechtějí používat moderní vynálezy doby jako jsou třeba papírové pleny pro dospělé, a tak jejich domácím ošetřovatelům nezbývá nic jiného než převlékat každý den postele a neustále prát hromady prádla, protože v onom věku se mnozí svým způsobem zase proměňují v kojence. Nemusí to být pravidlem, ale v mnoha případech tomu tak je. Když jedné stařence daly děti na noc papírovou plenu, ráno vstaly a na posteli i okolo byla hotová spoušť. Babička se totiž v noci vzbudila, možná se tak trochu nudila, vytáhla si plenu a roztrhala ji na milimetrové kousíčky.

Ti, kdo se o přestárlé lidi starají, se musí obrnit obrovskou trpělivostí a láskou. Bez té to prostě nejde. Jsem ale přesvědčená, že pokud by staří lidé nezůstali v prostředí, kde prožili většinu svého života a blízcí je šoupli do nějakého pečováku či domova důchodců, rozhodně by se tam nedožili stovky. A tak znovu smekám před všemi, komu nejsou jejich rodiče lhostejní. Jejich děti už jsou totiž obyčejně také dávno v důchodovém věku, takže je trápí spousta neduhů stáří. Přesto se pro své rodiče obětují, stejně jako se oni obětovali, když přišli na svět, učili se dělat první krůčky, chodit na nočník, psát a počítat…

Že se někdo stará o své děti, to je v naší společností jakousi samozřejmostí. Už vůbec ale není samozřejmé, aby se někdo staral o své přestárlé a nemohoucí rodiče. Důvodů, proč je šoupnout do domova, se vždy najde dost. Jedním z nich může být, že jim to nedovoluje pracovní vytížení. To je ale blbost. V práci si přece každý může vzít neplacené volno a žít ze sociální dávky, kterou bude na bezmocného člověka pobírat. Navíc bude mít ještě důchod dotyčného, takže určitě hlady nezemřou….

17. října všechny zdraví Lenka