Kázání biskupa Josefa Hrdličky při výročí kostela v Hluku
10.08.2011 11:32Jak už jsem na těchto stránkách psala, v Hluku si při nedělní bohoslužbě věřící připomněli 270 let od vysvěcení kostela. Slavnosti se zúčastnil nejen místní farář P. Jaroslav Kapuš, který má velkou zásluhu na opravě hlavního oltáře, ale třeba také rodák z Hluku, bývalý provinciál františkánského řádu P. Jan Maria Vianney Dohnal, P. Stojaspal a farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem byl olomoucký biskup Mons. Josef Hrdlička. Sláva to byla veliká. Do kostela přišla také spousta krojovanýcn. Pan biskup měl moc pěkné kázání, a tak jsem ho přepsala.
Kázání olomouckého biskupa Mons. Josefa Hrdličky při příležitosti 270. výročí vysvěcení kostela sv. Vavřince v Hluku a Svatovavřineckých hodů:
Všechny bohoslužby, které jsem zde za více než dvacet let mé biskupské služby sloužil, byly pro mne nezapomenutelné a zanechaly v mém srdci stopy. Dnes slavíme 270 let tohoto tak dobře udržovaného Božího domu. Uvědomujeme si, že domov je místo, kde jsme nejvíce milováni, a kde jsme všichni a za všech okolností bezvýhradně přijati. A ve vztahu Bůh a člověk toto platí dokonale. Zatímco v našem národě vidíme, kolik rodin se rozpadá, u Boha je dokonalé přijetí a láska naplněná až po okraj.
Říká se, že během jednoho století si zhruba čtyři pokolení lidského rodu předají život přirozenou cestou – početím a zrozením. Kromě toho ale dojde i k předání hodnot rodičovské lásky, péče, mnoha obětí, modliteb i osobního příkladu. I v tomto zástupu bychom určitě našli čtyři generace. Třeba malého vnoučka, mladého člověka, rodiče a prarodiče. Zkusme se zamyslet, kolik za těch 270 let tímto kostelem svatého Vavřince v Hluku postupně procházelo pokolení.
Deset generací
a ohlédnutí zpět
Možná deset i více. To už je kus historie. Tak daleko už naše paměť ani nedosáhne. Spousty předků už jste ani nemohli poznat a přesto cosi z nich nesete v sobě a právě kostel je duší obce. Je jejím středem a srdcem. Všechny tyto zdi jsou za těch 270 let už hodně promodlené těmi, kdo zde na vás mysleli dříve než jste se jim narodili. Opravdu by se člověk musel hodně zhluboka nadechnout, aby si dokázal představit, kolik se zde za tu dobu odehrálo jen křtů. Stovky? Tisíce? Zcela jistě… Co všechno se dělo v srdcích rodičů, kteří zde slibovali Bohu, že udělají vše, aby dětem předali to nejlepší a především víru.
Nebo si zkuste představit, kolik zde za tu dobu prošlo svatebních průvodů. Stovky lidských osudů tady Bůh spojil a oni si zde před ním slibovali lásku, úctu a věrnost, dokud je smrt nerozdělí. Ale kolik se zde odehrálo i smutných pohřebních loučení. Kolik zde Bůh setřel slzí z lidských očí. I v těchto smutných událostech ale pokaždé kostel zůstává místem naděje.
Nebo si můžeme při troše fantazie představit průvod všech dětí, které zde prožily své první svaté přijímání. Byl by to opravdu hodně dlouhý průvod. Nebo mládež v den biřmování. V tom všem se vlastně chvěly už příští osudy a dějiny tohoto vašeho města. Místa, kde máte své domovy a kořeny.
A teď si ještě můžeme představit, kolik zde bylo za tu dobu podáno svatých přijímání, kdy Kristus tady sytil denně a stále všechna ta pokolení svých dětí. Tam by už to šlo do statisíců a milionů podaných hostií nebeského chleba. Představme si, kolik zde bylo za tu dobu ve svaté zpovědi odpuštěno hříchů a uzdraveno lidských duší, kolik pokoje vstoupilo do kajících srdcí, kdo denně potřebujeme Boží milosrdenství a odpuštění.
Kolik do tohoto chrámu bylo doneseno břemen, bolestí, někdy i lidsky neúnosných, kolik zde bylo přijato útěchy, kdy Bůh tato břemena odňal, nebo alespoň hodně nadlehčil. Kolik zde zaznělo povzbuzení, ale i napomenutí, tak jako v každé lidské rodině. Kolik zde zaznělo krásných zpěvů. I dnes poznáváme, jak mohou sborové zpěvy mocně povznášet naše duše kamsi výš k Bohu.
Ano, člověk je plný úžasu a vděčnosti, jakým darem je přítomnost kostela uprostřed lidské rodiny. Úžasná skutečnost, že Bůh má svůj dům uprostřed našich domů, aby byl blízko svým dětem a ony aby měly blízko k němu. Ano, za to všechno chceme dnes děkovat. Proto jsme zpívali: „Radostně půjdeme – nyní a stále do domu Hospodinova.“ A připomeňme si, co říkají křesťané, že každý dík je nová prosba.
Patron svatý Vavřinec
Máte patrona svatého Vavřince. Je to jeden z největších hrdinů a mučedníků v dějinách církve. I když žil někdy ve třetím století, církev na něho nemůže zapomenout, protože on prošel nejkrutější zkouškou mučení a násilí. Nejenom, že se nedal zlomit, ale ukazoval obrovskou pravdu nad těmi, kdo ho chtěli připravit o život, protože on sám tento život toužil předat Ježíšovi. Víte, toto nás udivuje a nutí k zamyšlení položit si otázku, jakou výdrž má asi naše víra a láska. Do jaké míry dokážeme být statečnými křesťany, a kde je naše hranice, kdy máme sklon ochabovat a slevovat, nebo vzdávat určitá svá předsevzetí.
Svatý Vavřinec jakoby se díval na vás z nebe a říkal: „Moji přátelé, já o vás vím. Jste také z masa a kostí jako já, ale věřte, že je možné, aby se i slabý člověk stal hrdinou, pokud dovolí
Bohu, aby se ho zmocnil.“
Cena křesťana
Být křesťanem neznamená jen přijít do kostela a zachovávat jakési nejnutnější minimum určitých zásad. To by bylo moc málo. Cena křesťana nám dává jiné měřítko. Cena křesťana se pozná podle toho, kolik je schopen pro svou víru vytrpět a obětovat. V lásce neexistuje se ptát, kam až mohu zajít. Představte si, jak by dopadlo manželství, kdyby si ti dva řekli: „Ale to už stačí, nepotřebujeme už víc. Jakž-takž si rozumíme, jakž-takž nám to vychází. Víte, láska se nikdy takto neptá. Láska touží dávat víc a ještě víc a postupně dát i úplně všechno. A tak to je mé přání vám všem, kteří jste přáteli svatého Vavřince, abyste i vy byli těmi statečnými křesťany, kteří odmítají vlažnost, polovičatost a takové to balancování mezi podbízivými lákadly našeho konzumního a často i prázdného života a mezi tím, k čemu nás volá Ježíš. Dávat víc a ještě víc. Dávat třeba i všechno.
Nejen opravený oltář
Pohled na ten krásně opravený oltář, kde se zaskvěla barokní socha svatého Vavřince nám připomíná, že ta socha je nejen krásným uměleckým dílem, artefaktem, ale že je obrovskou výzvou i nám, kteří jsme z toho živého materiálu, a kteří jsme povoláni k tomu, abychom pracovali na obnově vlastního originálu, protože každý z nás je originálem Bohem stvořeným, který se má stále více podobat Kristu.
Cena originálu
Ovšem toto dílo dělá Duch svatý pouze se spoluúčastí každého z nás. Opět když se podíváte do našeho světa, často si kladu otázku, jaký je rozdíl mezi vzácným originálem a laciným kýčem. Naprosto zásadní. Originál má obrovskou cenu. Ten tvůj originál, Boží obraz vložený do tebe ve chvíli křtu, má dokonce cenu nekonečnou. Zatímco svět, když se tak díváme na všechny ty nálepky a billboardy, nám chce vnutit jakýsi kýč. Jakousi levnou napodobeninu čehosi, co rozhodně není obrazem Božím a co my máme odmítnout a hledět si Božího obrazu v sobě, který celoživotně a bez konce máme neustále v sobě obnovovat.
Pohled na kroje
V dnešním evangeliu jsme slyšeli Pánova slova, která zejména v tak proslulé vinařské oblasti, jako je Hluk, zní velmi důvěrně. Ježíš říká: Já jsem živý kmen a můj nebeský otec je vinař. Já jsem kmen a vy jste ratolesti. Ta větvička, která pevně drží na kmeni, ponese mnoho ovoce. Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Tato slova řekl Ježíš krátce před smrtí už ve večeřadle svým přátelům. Je to jeho poslední vůle. Jak by bylo hrozné, kdybychom tuto Ježíšovu závěť zanedbali nebo nenaplnili. A hned za tím Ježíš dodává: Chci, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstávalo. Také pohled na ty vaše nádherné kroje ukazují, nebo připomínají květenství a krásu, která je ukryta v člověku, do které má vaše duše rozkvést.
Benedit XVI.
Na závěr jsem si připravil citát papeže Benedikta XVI., který nedávno vyslovil v Římě, když slavil šedesát let svého kněžství. Říká, že Pán chce, aby naše ovoce bylo trvalé a zůstalo. Ptá se: „Jak to myslíš pane o tom ovoci našeho života?“ Víme přece, že běžně každé ovoce nějakou dobu vydrží, ale stejně se časem pokazí, nebo shnije.
Úvaha o vínu
A Svatý otec upozorňuje, že u vína je tomu jinak. Cituji: „Plodem vinné révy jsou hrozny, z nichž se připravuje víno. A u vína platí, že čím je starší, tím je lepší, aby mohly uzrát hrozny, je třeba slunce, ale i déšť, den i noc. Je třeba o hrozny pečovat na vinici v době zrání, a je třeba i trpělivosti při procesu kvašení. U kvalitního vína se cení nejen jeho sladkost, ale i rozmanitost různých příchutí, vůní, zabarvení. Také člověk a my všichni potřebujeme vláhu a slunce, období klidu i těžkostí, očisty, tříbení, zkoušek. Stejně jako onoho radostného prožitku v životě s Bohem, který právě teď zde společně prožíváme.
Děkovat za
těžkosti i radosti
Děkujme tedy za těžkosti i radosti. Za chvíle temnoty i Boží přízně. Všude a ve všem máme zakoušet blízkost Pána a tak dodávám: „Přijď pane Ježíši a buď stále s tímto lidem na přímluvu své matky Panny Marie i skvělého hrdiny svatého Vavřince. I z těchto svých dětí proměňuj to nejušlechtilejší, co jsi do nich vložil, aby to bylo dobrým chlebem a vínem pro živé obětní dary, ve kterých má růst budoucnost ke tvé větší cti a chvále i k našemu štěstí. Kéž se tak stane…
—————