Kámoši, Bavory, Klentnice, Cafe Fara a jiné....

Před pár dny jsem měla zase to štěstí, že jsem si vyšetřila v podvečer čas, vytáhla kolo z garáže a šlápla do pedálů. Jak tak šlapu, tak se mně v hlavě mele spousta věcí. Tentokrát to byla především velká vděčnost Bohu za lidi, který mně posílá v životě do cesty.

Na prvním místě jsem děkovala za různé hajzlíky, protože teprve po setkání s nimi si pak člověk váží těch fakt dobrých lidí, s nimiž měl (má) tu čest se potkat (potkávat). V poslední době jsem si musela přiznat, že mám fakt hodně známých, ale skutečných přátel, s nimiž by byl čas posedět, pokecat, prožít nějaký čas, moc není. Každý má svou práci, rodinu a starosti. Možná je to občas také tím, že už mně někdo ani neoslovuje, protože ví, jak jsem vytížený člověk.

Na druhé straně je fakt, že jsem si na přátele, pokud skutečně tloukli, vždy čas udělala. Nedávno mně jedni známí, které zase až tak dlouho neznám (o to to bylo podivuhodnější...), oslovili, jestli bych s nimi o víkendu nejela do Bavor. Přiznám se, že jsem do té doby vůbec neměla ani tušení, kde nějaké Bavory jsou. Zalovila jsem ve vyhledávači a zjistila, že je to malinkatá vesnička hned pod Pálavskými vrchy. Nabízený víkend zahrnoval posezení ve sklípku, ježdění na kole a pěší turistiku.

Jak říkám. Známých mám spoustu, i těch, kteří jezdí stejně jako já na kole, ale ještě za mnou nikdy nikdo s takovou nabídkou nepřišel. Teď jsem si vzpomněla, že jsem před pár lety často jezdila s jedním důchodcem a jeho kámošem. Byli to sice chlapíci důchodového věku, ale životním postojem byli mladíci. Jeden z nich pak ale nečekaně zemřel a s ním odešly i naše výjižďky na kole.

Jezdila jsem tedy sama. Když jsem pak jednou kámošce nadšeně vykládala, jak je to nádherné jet na kole přes Vojšické louky, tak mně řekla, že ví, že tam jeli před pár týdny s manželem. Když jsem se jí ptala, proč mně to neřekla, tak prý aby mně to nebylo líto. "Divná ohleduplnost....", říkala jsem si zpětně.

Nedivte se tedy, že mne tak překvapila nabídka od lidí, které neznám ani rok. Zkrátím to. Na jejich návrh jsem kývla a nelituji. Prožila jsem s nimi a dalšími třemi kámoši dva úžasné dny. V Bavorech jsem ochutnala ve sklepě úžasného člověka Pavla Křižana vynikající víno. Koštovali jsme do hluboké noci, když jsem mu pak chtěla druhý den zaplatit, tak chtěl stovku. Nějak jsem to nechápala. Dalšímu kolegovi řekl, že od něho nechce nic, protože dojel moc pozdě a nic nevypil.

Tím ovšem zážitky onoho nádherného víkendu nekončily. Druhý den jsme vyrazili pěšky do terénu. Už po prvních stovkách metrů jsem poznala, že Petra i její manžel Tomáš jsou na rozdíl ode mne trénovaní. Naštěstí se mnou na chvostu naší pidivýpravy funěl ještě další Tomáš. Úžasné na té společnosti bylo, že šli podle slabších jedinců aniž by ti nejpomalejší turisté měli dojem, že jsou brzdami podniku. Všechno bylo takové v pohodě bez zbytečného stresu a napětí ve vzduchu.

Cesta pěkně plynula a už tu byla Perná, kde byla také první zastávka na polévku, ale nakonec z toho byl celý oběd. V hospodě U Jessyho se jeden z Tomášů zaradoval, že je na jídelním lístku smažené kuřecí stehno. Jeho radost ale trvala jen do té doby než se poprvé do stehna zakrojil. Téměř okamžitě zjistil, že kuře kuchař nejdřív uvařil a poté obalil, aby ho zákazníkům předkládal jako smažené.

Docela mne překvapilo, že to Tomáš poznal, protože většina chlapů, které znám, zrovna neholdují vaření. Nakonec přinesené jídlo s několika komentáři snědl, ale byl zklamaný. "Dovedu si představit, že vyloupím banku, ale nedovedu si představit, že takto okrádám lidi, kteří se ke mně přišli najíst," pozvdechl si sám pro sebe nad talířem. Za přílohu jsme si zvolili brambory, které byly téměř studené a pár jsem jich měla také nedovařených.

Nešlo v tom okamžiku v duchu nevzpomenout na nedávnou hostinu, která následovala v jedné rakouské vesničce nedaleko hranic s Maďarskem po křtinách synka mé neteře. Každému nám donesli takové porce, že je téměř nikdo nemohl sníst. A jídlo? No bylo vynikající! Prostě kulinářský zážitek, na který se nezapomíná. Kdo nedojedl, tomu pohotová číšnice přinesla alobal, takže si mohl zbytek jídla odnést domů. A dělalo to tam hodně lidí... Nasopak hospoda v Perné, která vypadala jako dobrý podnik s pěkným koutkem včetně trampolíny pro neposedné děti, v nás nechala hořkou pachuť. Víme, že tam už asi nezamíříme.

Rozhodně jsme si ale nenechali pokazit náladu a vyrazili do nedaleké Klentnice, kde jsme měli avízo, že je úžasná kavárna. A byla! Pověst, která jí předcházela, nezklamala. Naopak! Daleko předčila všechna naše očekávání. Bylo pěkně, a tak jsme se usadili na zahradě. Přes vinohrady a ovocné stromy se nám otevřel výhled do údolí, kde se v dáli třpytila Mušovská jezera. Podlaha zahrádky byla vysypaná kamínky a kovový nábytek měl patinu starých, zašlých časů. Jakoby se člověk ocitl v jiné zemi. Co zemi! Najednou jsme se dostali do jiné dimenze. Pro cyklisty byly přichystané stojany, takže na své "poklady" mohli koukat přímo od stolečků, ale přesto byly bokem, takže nerušily pohled na okolní nádheru. Pohodovou atmosféru dotvářely kvetoucí oleandry a další kytky.

Aniž bychom cokoliv řekli, pozorná servírka, mimochodem mladé a velmi milé děvče, přinesla misku s vodou pro Joko - fenku, která nás doprovázela. Všechny druhy objednané kávy byly výborné a zmrzlinové poháry ještě lepší. Když jsem pak šla do kavárny na toaletu, tak i v interiéru bylo vše dotažené do posledního detailu. Na záchodě bylo porcelánové splachovadlo a třeba také různě ledabyle roztroušené sušené lístky levandulí. No prostě úžasné...

Kdo chtěl, mohl si koupit také památku na toto v naší zemi stále ještě výjimečné místo. Třeba bio džemy, farní kávu, různé druhy čajů, mapy, ale třeba také originální cyklistické dresy, zástěry, šátky a čepičky. Na všech nabízených upomínkových předmětech bylo logo Cafe Fara s mnichem, nebo nápis Krásná Pálava... A bylo to tam fakt krásné všechno. Jakoby se na onom místě zastavil čas a člověk mohl spočinout, absolutně vypustit všechny starosti života. Vůbec se nám nechtělo odejít a koukala jsem, že jsou na tom podobně i ostatní hosté. Najednou nikdo nikam nespěchal.

Jednou ale musí všechno skončit, a tak skončilo i toto spočinutí v neuvěřitelné kavárně kdesi na konci světa, kde by ji nikdo nečekal. Naše skupinka se pak rozdělila. Tomáš se ženou Petrou pokračovali pěšky do Mikulova a my s Tomášem okolo Kočičího kamene zpět do Bavor, kde jsme nasedli do auta a odfrčeli ke svým domovům. Na tento víkend ale asi budu ještě hodně dlouho vzpomínat a možná na něj nezapomenu až do smrti. Na úžasné setkání s perfektními lidmi, kteří mně vytáhli od počítače, dali mně svůj čas a přitom  jim na mně vůbec nemuselo záležet, protože se známe velmi krátce. Patří jim za to veliký dík. Moc si toho vážím...

Všechny Vás zdravím a přeji Vám, abyste měli  také alespoň občas někoho, kdo pro Vás něco nezištně udělá. Pozve Vás třeba na výlet prostě jen tak... V dnešní době se to už moc často nestává... Lenka