Jaro, běhání a endorfiny

K napsání těchto řádků mě na Facebooku vyprovokoval Miloš Čermák. Před pár dny tam zveřejnil anketu určenou běžcům, kde zjišťoval, jak si kdo měří uběhnutou vzdálenost, čas a další věci. Uvědomila jsem si, že co nezávodím, tak si neměřím nic a je to velká svoboda. Je super jen si tak běžet, nekoukat pořád na hodinky, jestli to náhodou není pomalý a jen si užívat toho, že ve svým věku vůbec ještě běžím a vidím všechnu tu nádheru kolem sebe.

Samozřejmě, že člověk nesmí běžet podél nějaké frekventované silnice. To by moc nádhery neviděl. Možná nějaký nádherný auto, ale to mne zase až tak moc nebere, když není moje:) V poslední době jsem měla to štěstí, že jsem se urvala a šla si párkrát klusnout. Výhodou života na vesnici je, že má za barákem polňačku, kde může narazit akorát tak na lidi ve vinohradu nebo nějakého traktoristu.

Když jsem před více než čtvrtstoletím běhala v okolí Židlochovic, které leží necelých dvacet kilometrů na jih od Brna, nebyl problém se i tam ztratit do přírody, kde člověk téměř na nikoho nenarazil. Je ale pravda, že v době, kdy jsem tam trénovala s kámoškou, jsme byly tak trochu (nebo moc???) za exoty. Běhajících šílenců příliš mnoho nebylo. Na kole pak trénovali hlavně brněnští závodníci. No a kolečkové brusle (in-line) byly jen na západ od našich hranic. Vůbec tedy nehrozilo, že by člověk venku příliš často narazil na nějakého sportujícího šílence. Svým způsobem jsme tedy byly exotky.

S odstupem téměř tří desítek let se ale situace dramaticky změnila. Když jsem nedávno pobývala pár týdnů v Brně a občas zamířila za mamkou do svého rodiště, neodolala jsem a vyběhla na své trasy, jako kdysi v pravěku. Nestačila jsem se ovšem divit. Tam, kde jsem dřív narazila tak akorát na myslivce a v zimě taky na hejna havranů, je dnes cyklostezka, po které se prohání spousta cyklistů a mašírují tam a zpátky davy lidí. Jejda! Nic na mne. Já jsem si chtěla odpočinout a ne si připadat jako kdesi v parku.

O to víc jsem si teď vážila dnů, kdy se oteplilo a šla si zaběhat tady na Slovácku. Ve vinohradech jsem narazila akorát na pár lidí, kteří makali na vinicích a pak jsem také jednou potkala dva traktory. Tím výčet končí. Byly to nádherný výklusy. Na rašícím obilí dováděli zajíci. Byli to asi mladí ušáci, protože blbli fakt jak malí kluci. No a jinak ve směru, kam běhám, se trvale pohybují stáda srnek. To je fakt nádhera. Člověk si připadá jak na safari.

Jednoho dne celá mez, okolo které vždy funím, zfialověla. Tolik kvetoucích fialek jsem snad ještě neviděla. Vůbec mne nelákalo si jich natrhat kytičku, jak jsme to dělávaly jako malé děti. Kdepak. Ať rostou na mezi, kde se z nich určitě budu moct těšit mnohem déle než kdyby byly ve vázičce.

A zpět k těm časům a uběhnutým vzdálenostem. No řekněte sami - mohl by člověk vnímat nádheru přírody, kdyby běžel jako šílenec, aby dosáhl stanoveného času, uběhl předem stanovený početk kilometrů a snažil by se, aby byl lepší a lepší? No určitě ne. A tak jsem ráda, že už se neženu za nějakými výkony, ale když si jdu zaběhat, tak si to prostě jen tak užívám. Potěším oko, mysl a námahou vyplavené endorfiny ještě víc prohloubí celkový prožitek. Vřele všem doporučuji!

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste si užili jara a udělali si čas na pozorování nádhery probouzející se přírody. Pro mne je to nejkrásnější období roku, které když prošvihnete, tak na ně bude zase muset rok čekat. Tak ten zázrak, kdy raší pupeny a derou se lístky i květy ven, nepromarněte!!!

Lenka

P. s. Občas ale také pracuji :) Tady je pár fotek ze včerejšní Noci s Andersenem v Boršicích: 

https://www.ostrozsko.cz/aktuality/18056/ a kdo je na Facebooku, může kouknout na vernisáž, která byla včera v Café Pierre ve Veselí nad Moravou: 

https://www.facebook.com/#!/pages/Caf%C3%A9-Pierre/112026245521994 Musím přiznat, že v Café Pierre to teď žije. Poté, co je zavřená kvůli opravě Panského domu Galerie Ve Dvoře, tak tato kavárna uzavřenou galerii úspěšně zastupuje. Kromě toho se tam pravidelně koná spousta zajímavých koncertů, besed a setkání... Na to, že má veškerou organizaci za hrbem pouze jeden člověk - provozovatelka Věra Břečková, tak klobouk dolů. Samozřejmě, že ji vypomáhá manžel a o obsluhu se stará tým kavárnic, ale přesto... Jestli jste tam ještě nebyli, tak neváhejte... Stojí to za to...