Jak se z vysoké manažerky stala chovatelka slepic

Moje starší sestra Blanka chtěla být už od útlého věku vždy nějak výjimečná. A docela se jí to dařilo, čímž naši matku občas přiváděla k šílenství. Ta totiž byla pravý opak typu: Jen být nenápadná a nijak na sebe neupozorňovat a nevybočovat z šedého davu socialismu.

Nevím, po kom to má sestra zdědila, ale je jedno jisté: Na rozdíl od naší matky na sebe chtěla vždy a všude upozornit za každou cenu. Když jí matka ještě na střední škole koupila manšestrový kalhotový kostýmek, tak si mohla být zcela jistá, že až její dcera za čtrnáct dnů přijede z internátu domů, tak kostýmek nepozná. To se také stalo a naši matku málem trefil šlak. A potom ještě mnohokrát.

Když to zkrátím, tak se má sestra už tři roky po maturitě na Střední potravinářské škole v Pardubicích, ocitla s roční dcerkou v Rakousku. A za totality se jí tam podařilo dostat legálně. Mezitím se ale stačila rozvést s prvním mužem, který ji opustil ještě v době těhotenství. Záhy poté ale potkala Rakušáka, kterého si vzala a vyřídila pro sebe i dceru vystěhování. A kdo žil v době komunismu, tak dobře ví, že to nebyla žádná legrace. O dlouhatánských frontách, které kvůli vyřízení papírů musela vystát u policajtů na tehdejší Lenince v Brně, by mohla vyprávět jen ona sama. Většinu těchto „bezva“ návštěv přitom absolvovala se svou několikaměsíční dcerkou v náručí. Tehdy mně jednou řekla: "Když už to dlouho trvalo, tak jsem malou trošku zmáčkla, ona začala řvát a hned mne vzali, protože nechtěli poslouchat ten její řev." Nevím, jestli to byla pravda, protože její dcera docela dost řvala i bez mačkání...

Každopádně ale dokázala v docela rekorním čase vyřídit všechny potřebné papíry a legálně se vystěhovala do Vídně! Tím otevřela cestu na Západ i mně a zbytku přímé rodiny. Bylo to super. V době, kdy "normální" lidé mohli cestovat tak akorát do Polska, DDR (Německé demokratické republiky) a třeba do Maďarska, jsem já od patnácti let jezdila na prázdniny do Rakouska za mou sestrou a malou neteří. Švagr byl totiž velmi často někde v zahraničí na montáži, a tak jsme si to my holky užívaly. Dodnes pamatuji, jak mne poprvé vzala do zmrzlinového salónu Tichy a tam jsem si vybírala zmrzlinu z jídelního lístku! V tehdejší ČSSR to bylo něco nepředstavitelného!!! Dala jsem si meruňkové knedlíky! Dodnes na ně vzpomínám! Byly to koule z vanilkové zmrzliny a uvnitř byly čerstvé!!! meruňky. To vše posypáno oříšky. Dodnes na tu dobrotu vzpomínám a jednou bychom si tomohly po více než třiceti letech zopakovat a třeba bych mohla pozvat svou sestru tentokrát já, protože ona většinou všechno platila sama...

Se svou neskutečnou vůlí se sestra záhy prosadila i za hranicemi naší socialistické země. Našla si dokonce uplatnění v oboru, který vystudovala. Díky chemii, kterou ve škole tak nenáviděla, pracovala v Rakousku dlouhé roky nejdříve v potravinářské firmě a poté ve farmaceutickém průmyslu – vždy v laboratoři.

Když už viděla, že nebude dál růst, dala prostě výpověď a několik měsíců byla doma, nač bych já nikdy neměla odvahu. Ona se v té době vrhla na malování obrazů a za velice krátkou dobu uspořádala několik výstav. Záhy ale zjistila, že ji práce umělkyně neuživí, a tak hledala nové zaměstnání. A nakonec ho doopravdy našla! A nebylo to místo ledajaké! Získala post manažerky pro celou střední Evropu. Co to bylo za firmu vám ale neřeknu. Mne fascinovalo, jak si začala brát hodiny angličtiny a přešla kvůli novému zaměstnání plynule z němčiny na angličtinu, protože byla ve firmě úředním jazykem angličtina. Všechna setkání, konference i prezentace se odhrávaly v angličtině. A pro mou sestru to nebyl problém. Když jí byla přidělena východní část Evropy, tak zase oprášila ruštinu a valila i v ruštině, přestože při setkáních v Rusku byla oficiální řeč angličtina. Domorodce to ale potěšilo, když spustila bez problému rusky… A v Polsku zase polsky…

Má sestra je prostě neskutečná. Ještě než se stala manažerkou, tak dlouhé roky nejdříve jezdila závodně divokou vodu. Dokonce se za Rakousko kvalifikovali se švagrem na mistrovství světa! Na tento sport se totiž dala díky svému třetímu a poslednímu manželovi. Nakonec ale stejně oba skončili u vytrvalostního běhání. A opět. Nemohla běhat jen nějaké desítky, pětadvacítky, půlmaratóny a maratóny…  To ne! To by ani nebyla moje sestra! Po čase běžela i pár ultramaratónu, přičemž jeden byl snad v Alpách a běžel se přes noc. No moje nervy! Samozřejmě, že má doma z té doby hromady pohárů, medailí a diplomů… Je jich tolik, že už je schovala i do sklepa.

No a představte si, že tato hyperaktivní žena ztratila ve svých sedmapadesáti letech práci... Zapomeňte na to, že by se z této situace začala hroutit. Kdepak! Ví ale, že odpovídající práci v tomto věku už nesežene, a tak si začala vyřizovat předčasný důchod, protože v Rakousku to jde. Ostatně má odpracovaných bezmála čtyřicet let, protože doma se nikdy neválela…

Nyní ale doma zůstala. Její doma je ve Vídni i na jižní Moravě, kde má s manželem ve svém rodném městečku barák. Většinu času dnes tráví tady. Kromě onoho baráku má v kopcích také obří zahradu. Zatímco doposud tam s manželem jen v rychlosti vždy posekali trávu a posbírali ovoce, tak nyní se zde pustila do farmaření a chovu slepic.

Jo! Slyšíte dobře! Bývalá ultramaratónkyně a vysoká manažerka dnes okopává záhonky a honí po zahradě slepice. Musím ale uznat, že i tentokrát úročí vše, co se naučila a získala během svého celého života. Práce s internetem jí není cizí, takže si „vygooglila“, kde koupit slepice, jaký druh a jak se o ně starat. Prý už je dokonce v nějaké diskuzním fóru… O slepicích… Moje nervy!

A co mně k tomu nedávno řekla?

„Víš, já jsem byla zvyklá každé ráno vstát, jít k počítači, komunikovat s vedením firmy, se zákazníky, zajišťovat si letenky, hotely, plánovat vše na měsíce dopředu… A najednou nic z toho neplatí. Pustila jsem se proto do farmaření, protože budeme mít aspoň bio zeleninu i vajíčka. Navíc vím, že mám povinnost, musím za každého počasí vstát a jít nakrmit slepice, podívat se, co se stalo na zahradě. Je to docela daleko, tak tam jezdím autem, ale když je pěkné počasí, tak můžu i na kole, nebo tam běhat. Je to prostě každodenní starost. A mám tolik práce, že bývám večer fakt grogy a jako pravý důchodce nemám čas a nic nestíhám,“ smála se při vyprávění.

Svou vytrvalost a běžecký trénink zase využije, když nahání zaběhlé slepice. Kromě toho už byla také u veterináře, protože jedna indiánka (to je druh slepice... Říkám vám, že moje sestra nemůže mít ani jen tak obyčejné slepice! Pořídila si i tzv. indiánky, které mají zelená vajíčka, která jsou prý bez cholesterolu…) měla krev na vajíčku, takže se bála, co se s ní děje… Veterinář dal sestře pro její svěřenkyni jakousi mast.

A tady byl kámen úrazu. Musela dotyčnou slepici chytit a namazat jí mastí konečník. To prý byl nadlidský výkon. Honila ji se sítí v ruce z jedné strany zahrady na druhou a slepice ty závody údajně v jednom okamžiku vyhrávala. To by fakt chtěla vidět J No nakonec se jí podařilo indiánku chytit, namazat jí prdel a ona jí za odměnu snesla vajco už bez krve, ale zato kamsi do keře J Dovedete si představit, jak ještě nedávno vysoká manažerka pro celou střední Evropu nahání slepici, aby jí mohla namazat konečník?

A to se mně na mé sestře líbí ze všeho nejvíc! Když už něco dělá, tak na plné pecky. A když se stane něco nepředpokládaného, tak nezůstane sedět zvadle doma, ale je ženou činu.

Od veterináře se včera dozvěděla, že by jí slepice mohla zadávit kuna. Poté mně došel mail, v němž psala: „Tak jsem si přes internet objednala elektronický dvířka ke kurníku, která se zavírají s příchodem večera. Mají senzor! Teď bude ale ještě záhul naučit slepice chodit do kurníku před setměním dříve než se ta dvířka zavřou! Jo a Bernd (to je její manžel) mne asi zabije až zjistí, kolik ta dvířka stála!“

Nevím, jak ségra naučí ty slepice chodit do kurníku před setměním, ale věřím, že nějak ano. Ona prostě dosáhne všeho, co si umíní. A to je dobře! Jinak to sem píšu s jejím svolením, i když ona chudák neví, co všechno napíšu :-)

A ještě jedna poznámka na závěr. Těch slepic má snad dvacet, a když sadila rajčata, tak jich tam také nasázela bezmála dvacet. Není prostě žádný troškař. Dnes už naší matce dovlekla bednu salátu a první svoje brambory, což naši máti dojalo až k slzám. To není ironicky. Teď nedělám žádnou srandu. To je fakt! Pokud bude mít sestra se svým chovem a farmou nějaké další veselé příhody, tak se tady o ně určitě podělím J

Mějte se všichni krásně a dělejte také vše s takovou vervou a nadšením jako moje starší sestra J Lenka

P. s. Jedno sestřino vajíčko zatím s kompletními náklady včetně dojíždění vyjde asi na 50 Kč, ale takovými malichernostmi se Blanka nezabývá :-) :-) :-) Raduje se z každého vejce, co jí slépky snesou a údajně jich už bylo ke třem stovkám :-)