Františkánské misie v Liberci - den druhý...

Všem, koho to tedy zajímá, se hlásím z konce druhého misijního dne v Liberci. Co říct? Všechno je jinak než původně vypadalo. Doma na Slovácku jsem si představovala, že jedu skutečně do misijního území. Ostatně jsem byla také upozorňována, že je Liberec duchovně těžce poznamenaný odsunem Němců po válce. Čím? Neodpuštěním, prokletím a spoustou bolesti mnoha lidí. Také jsem byla varována, že jsou zde lidé hodně uzavření.

Ze všech těchto zpráv jsem si tak nějak dala dohromady, že po misionářích tady budou lidé pomalu házet šutry a budou si před nimi odplivovat. Na konci druhého dne pobytu v tomto městě na severu Čech, to tak zatím nevidím. Ráno jsme dnes začínali mší svatou, kterou vedl litoměřický biskup Jan Baxant. Ten v promluvě mimo jiné řekl. "Misie je podaná ruka. Nabídka ze strany františkánů. Je to otevřená náruč. Milí misionáři, nebuďte propagátory, ale buďte těmi, kdo budou po Liberci chodit s otevřenou náručí i srdcem." Před požehnáním a vysláním misionáře upozornil, aby v modlitbách dnes zvlášť pamatovali na ty, kdo měli v růstu jejich víry zásadní význam. Také je poprosil, aby dále pamatovali také na ty, kdo misie připravovali. Spousta nemocných a přestárlých lidí totiž své utrpení a modlitby obětovali právě za tyto misie v Liberci. 
V rozhovoru do krátkého video dokumentu, který zde natáčím, mně pak na otázku, jestli Liberec potřebuje misie, odpověděl, že si myslí, že misie potřebuje každá obec a region. "V Liberci žije mnoho přemýšlivých lidí. Je tady vysoká škola se spoustou studentů. Možná všichni tito lidé ještě nepotkali nikoho, kdo by s nimi o křesťanství a víře promluvil," řekl biskup. Není to samozřejmě přesný přepis, protože na to tady nemám čas. Kdo ale vytrvá, tak se zde po mém návratu domů dočká krátkého videa a zveřejním zde i nějaké fotky. 

A teď k těm lidem, co jsem zde zatím potkala. Jedním slovem můžu říct, nevím tedy jestli jsem měla tolik štěstí, ale zatím jsou ÚŽASNÍ... Nikdo po nás neháže kamení ani jiné předměty. Usmívají se a jsou moc milí. Na faře nám dnes navařili vynikající oběd. Bylo to jak od maminky. Do kostela na adoraci přicházeli lidé průběžně celý den, takže jsem to tady vůbec neviděla jako nějakou totální katastrofu. Přiznejme si to, že ve "zbožné" Blatnici na Slovácku na adoraci také nechodí žádné davy... Já vím... Blatnice má dva tisíce obyvatel a Liberec sto tisíc, ale... Někdy má člověk dojem, že u mnohých na Slovácku přetrvává tradiční víra, která třeba není až tak živá. Přece kdyby byla živá, tak by byl i ve čtvrtek večer na adoraci plný kostel... V ten den, ale zřejmě mnohé ženy dají spíš přednost sledování "bezva" seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Ale zpátky do Liberce. Večer před chvilkou skončily v kostele ve městě chvály a bylo tam taky docela dost lidí. Krásné bylo, že se pak mnohým ani nechtělo jít domů. Zůstali sedět, zpívalo se, v sakristii byl čaj, káva, koláčky a hlavně atmosféra plná radosti... Stejně jako v Kavárně u Františka, ve kterou se proměnila jedna místnost liberecké fary. Také tam nás všichni přijali úžasně. Do kavárny chodí především lidé z ulice, kde je zvou misionáři. Mnozí se dnes nechali zlákat. V nabídce je káva, nebo čaj i s nějakou sladkostí za celou desetikorunu :)

Největší úspěch se zvaním do kavárny měla zřejmě školská řádová sestra Maxmiliána, která je jinak v Brně učitelkou základní školy. Vykřikovala na kolemjdoucí a oni se jejím pozváním nechali zlákat. Možná třeba i proto, že byli zvědaví, proč se stala mladá krásná holka řeholnicí a je ochotná kvůli tomu chodit třeba i v hábitu. Docela v šoku z ní byly studentky z nějaké střední školy od naproti. Křičely o přestávce z okna: "Máte tam i mnichy? A jsou pěkní?" A Maxmiliána odpovídala: "Máme! Jsou! Přijďte se podívat!"

No prostě zážitků je tu kotel. Já jsem jen vděčná, že jsem se sem dostala, že tady můžu těch pár dnů pobývat s těmi všemi úžasnými lidmi. Jo a biskup Baxant nás taky upozorňoval, že jsme svědky historické události, a tak si toho máme vážit. Misie se totiž v Liberci naposledy konaly před sedmašedesáti lety. Zcela jistě se na nich tehdy mluvilo německy...

Všechny Vás zdravím a přeji Vám taky bezva lidi okolo sebe na všech místech světa, odkud právě teď tyto řádky čtete... Lenka