Františkánské misie v Liberci 2010

Ještě se pár myšlenkami musím vrátit do Liberce. Když jsem se o den dříve než ostatní v sobotu odpoledne vracela domů, přemýšlela jsem, proč mne ty misie letos tak zasáhly. Jednoznačně to bylo tím, že se tam sešli úžasní lidé. Povzbuzující bylo, že byli mezi misionáři vesměs mladí a vzdělaní lidé. Převažovali studenti a ti, kdo měli do třiceti, nebo maximálně něco málo nad třicet. Ač nerada, musím přiznat, že jsem už byla docela veterán.

Vedle kněží a řeholníků tam byli učitelé, překladatelé i lékařka. Fascinovalo mne, jak všichni makali a nikdo se nesnažil někde zašít, jak to bývá ve větších kolektivech zvykem. Když se třeba připravovala snídaně, všichni běhali jako mravenci, aby bylo vše včas připravené. A tak to bylo se vším. Prostě neuvěřitelné.

Viděla jsem, že na lidi na ulici zabírá, když je osloví mladí lidé, kteří jsou v řeholním oblečení. Asi je překvapuje a zajímá, proč se vydali v životě právě touto cestou. Spousta lidí se proto nechala zlákat do kavárny, kde si nejen s řeholníky mohli povídat o jejich víře a hledání smyslu života. Ostatně i biskup Baxant jedné řeholnici řekl: "Sestřičko, kolik je vám let? Třináct?" Nebylo ji  třináct, ale třicet. Jen prostě tak mladě vypadala.

Pro mne osobně byl silný jeden večer. Už nevím, jak byl zaměřený, ale v kostele jsem přes uličku zaregistrovala muže a ženu ve středním věku. Byli pěkně oblečení a vypadali, že jsou oba v životě úspěšní. Muž se tvářil zbožně. Žena se mně ale zdála smutná, jakoby ji tam dotáhl násilím. A tak jsem se za ni celý ten večer v duchu modlila. Ke konci se jakoby uvolnila a občas se i něčemu, o čem šla právě řeč, usmála. Na závěr byla možnost přímluvné modlitby. Co to je? Ti, kdo měli odvahu, mohli dojít za lidmi, kteří tam byli od toho, aby se za ně pomodlili. Vesměs šlo o dvoučlenné skupinky přímluvců. Měla jsem radost, že této možnosti využila i ona žena. A nakonec šel na modlitbu i její muž.

Později jsem se dozvěděla, že všechno bylo jinak, než jsem si myslela. Jak už to občas bývá... Ona žena byla věřící, ale kdo hledal, byl její muž. Ten večer odevzdal svůj život Bohu. Potom jsem je vídala v kostele na večerním misijním programu každý večer. Byla to síla...

A další silný okamžik přišel asi o dva dny později. V ten den se část misionářů rozdělila do čtyř skupinek. Byl v ní vždy jeden kněz a dva laici. Kněží si na krk do zvláštního obalu zavěsili Ježíše proměněného v Eucharistii. Tuto schránku ovšem schovali pod bundu, takže nikdo z kolemjdoucích nemohl tušit, Koho na svých prsou nesou. A co se jedné skupince nestalo... Z ničeho nic se k nim vrhla neznámá žena a kněze rukou uhodila přímo na prsa do míst, kde byla ukrytá Eucharistie se slovy: "Dej mi požehnání!" Kněz se zmohl jen na odpověď: "A zač chceš, abych se modlil?" Žena pohotově odpověděla: "Abych už nebyla alkoholička!"

"Úplně nám zamrazilo. Připadala jsem si jako v době Ježíše Krista, kdy je v evangeliích popisováno, jak za ním chodili ti nejbídnější a volali: "Ježíši, uzdrav nás!", podělila se o nevšední zážitek účastnice misií Lucie Lešková, která je dětskou lékařkou.

Tak to jsou takové střípky z misií na severu Čech. Je to nepředatelná zkušenost. Jedno vím jistě. Velmi si vážím toho, že jsem ten týden v Liberci mohla být... Lenka

Tady je pár fotek: 

https://fojtikova.webnode.cz/fotogalerie/cirkevni-akce/frantiskanske-misie-v-liberci-2010/

a tady krátce mluví litoměřický biskup Jan Baxant mimo jiné i o tom, jestli Liberec potřebuje misie:

https://www.youtube.com/watch?v=-sbmMTMMdZ8