František...

S Františkem jsem se neviděla určitě víc než rok. Před pár týdny jsem se dozvěděla, že se letos ocitnul na onkologii a prošel stejně jako spousta jiných lidí náročnou léčbou. Dnes jsem se za ním zastavila v ateliéru. Snad poprvé v životě mne nepřivítal sám, ale také se svou ženou Jasnou a pejskem.

Povídali jsme si, vzpomínali a já koukala na jeho krásné obrazy, na nichž převládá modrá. Na jednom z čerstvě namalovaných obrazů v té modré taky zářila žlutá. Připomínala mně světlo v temnotách. Krásný obraz. Vyzařuje z něho něco dobrého, pozitivního, možná naděje. Asi to bude to světlo v temnotách, které jsem tam viděla. Ta modrá přitom nebyla vůbec temná. Byla tmavá, ale prostě krásně modrá...

A František měl nějak víc vlasů než dřív. Byly hustší a taky se mu vlnily, což dřív nedělaly... Prý následek chemoterapie... Ukazoval mně krabičku léků, která vyjde bezmála na sto třicet tisíc korun. Krčila se spolu s dalšími léky mezi lahvičkami černé tuše. Prý je v nějakém evropském programu léčby. Ještě štěstí! Vždyť se teď nedávno objevila na internetu zpráva, že státu došly peníze na onkologické pacienty, takže budou na léčbu pořadníky.

Co jsme se neviděli, absolvoval operaci a poté dojížděl do Brna na chemoterapii. "Všichni lidi, kteří se mnou jezdili sanitkou, už nežijí," říká jen tak mimoděk. Chci něco říct, ale nezmůžu se na žádnou odpověď. Nenapadají mě žádná slova útěchy. Je mně jasné, že by to bylo stejně k ničemu. František přece ví své a nepotřebuje nějaké falešné kecy... Kámoš... Známe se roky... Kolik? Ani nevím.. Patří do kategorie lidí, které jako bychom znali od věčnosti...

Nějak se pak po té dlouhé době nemůžeme rozloučit. Povídáme si ještě před barákem i ve chvíli, kdy už sedím v autě.  "Lenko, řekni mně, proč umělci za svého života většinou žili na okraji společnosti?" ptá se mě najednou. "Víš, asi si museli projít těžkým vnitřním utrpením skrze něž pak vytvořili všechny ty krásný věci, který teď obdivujeme. Z toho jejich utrpení se zrodilo něco krásnýho. Bez toho to asi nejde. Dovedeš si představit, že by něco krásnýho udělal nějaký nabubřelý podnikatel, který si žije od rautu k rautu, jezdí po golfu, exkluzivních dovolených, luxusních obchodech a střídá milenky? Františku, to snad ani nejde," říkám mu. A on kývá zasněně hlavou na znamení souhlasu. 

A mě v duchu napadají slova z Písma: Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení. Drž na uzdě své srdce, buď vytrvalý a nejednej ukvapeně, když tě něco postihne. Přilni k Hospodinu, neodvracej se od něho, abys nakonec dosáhl vyvýšení. Přijímej všechno, co tě potká, a jsi-li znovu pokořován, buď trpělivý. Vždyť zlato se zkouší v ohni a lidé Bohu milí v peci pokoření...

Zamávám a odjíždím. Myslím na ten poslední obraz, na kterém teď  pracuje. Myslím na to, jak mně říkal, že hodinu a půl maluje a musí přestat, protože je totálně vyčerpaný. "V sobotu si pro ten obraz mají přijet zákazníci a já ani nevím, kolik si za něj říct. Čtyři, pět, nebo šest tisíc? Víš, já bych si ho nejraději nechal. Musím ale zaplatit složenky," přemýšlí nahlas....

František je mistr zkratky. Vezme štětec, namočí ho do tuše, udělá pár čtrtů a na bílé čtvrtce papíru je verbíř ve výskoku či roztančený pár divokých folkloristů plných síly a energie. "Takových obrázků ti udělám pět než se na záchodě vyseru," zlehčuje svůj um František.

Přesto vím, že se cítí nedoceněný. Učil v Hradišti na umprumce a poté šel dělat kariéru do Prahy. Věděl, že jedině tam tepe ten pravý umělecký život. Byl docentem na architektuře, ale vracel se pravidelně domů. Až v matičce stověžaté poznal, že bez Slovácka nedovede tvořit ani žít. Ale život na slováckém maloměstě, kde si všichni vidí téměř do talíře, je pro něj tak těžký... Má rozdělené srdce. Stýská se mu po Praze, ale kořeny ho drží tam, kde se narodil... František...