Facebook, narozeniny a nečekaný dárek

Včera jsem měla narozeniny a díky jim poznala sílu facebooku... Jasně... Každým rokem mně přáli známí všechno nej..., ale tolik gratulací, kolik připlulo včera, jsem asi ještě nezažila... Dokud nebyly mobily, počítače a teď i facebook, tak mně obyčejně popřáli nejbližší a hodně dobří přátelé. S rozšiřováním komunikačních technologií se mnohé změnilo. V posledních letech proto v den narozenin pípaly s mnohem větší intenzitou "esemesky" a letos jsem poprvé zažila sílu facebooku, který známým a přátelům připomněl, že je včerejškem dnem, kdy jsem se narodila. Bylo milé, kolik lidí psalo...

S rodinou jsme se sešli už v sobotu. Udělali jsme pořádnou oslavu, protože měl Filip osmnáct. Bylo nás téměř dvacet a stálo to za to. Všechny jsme upozorňovali, že nám nejde o nějaké velkolepé dary, ale abychom se prostě zastavili, udělali si čas, sešli se a pokecali. Docela lehce a nečekaně se totiž může stát, že někdo z nás odejde tam, odkud už není návratu. Potom je na pohřbu zbytečné naříkat, proč jsme se nesešli při nějaké veselejší příležitosti. Nakonec byly i ty dary, za které ještě jednou všem moc děkujeme!

Další nečekaný dar jsem dostala včera. Patří do kategorie těch zážitkových. Na rozdíl od seskoku padákem či jiných šíleností dotyčného nic nestál. Jen jeho čas, o němž ovšem vím, že  je k nezaplacení. Žije totiž na Maltě a kromě toho cestuje po celém světě. Známe se osm let, ale mně to připadne jako věčnost. Vidíme se sice maximálně třikrát ročně, ale píšeme si maily, a tak o sobě víme. Mám ho moc ráda, vážím si ho. Byla doba, kdy mně nesmírně pomohl. Stal se mně tak blízkým, jak jen člověk může být. No a včera se události sešly tak, že jsme měli oba čas na vycházku. Obávala jsem se, že nastane trapné ticho, protože se mně zatím jaksi nepodařilo dostat angličtinu "do ucha" a navíc mám obrovské komplexy mluvit. Samozřejmě, že jen anglicky.Česky mně huba jede jako na kolovrátku...

Přestože anglicky psanému textu docela bez problémů rozumím, mluvit je pro mne velký problém. Prostě mám blok. No ale nakonec všechno dobře dopadlo. Nějak lámaně jsem dokázala říct, co jsem chtěla a dokonce jsem rozumněla, co mně dotyčný povídá. Pokud občas nastalo ticho, tak nebylo vůbec trapné. V korunách stromů zpívali ptáci a v dálce nás z pastvin bučením zdravily krávy. Když si k tomu člověk přičte nádherné barvy jarní přírody, kdy se oči mohly kochat hned několika odstíny ještě nezaprášené zelené, tak není co dodat. Necelé dvě hodiny, kdy jsme šli, povídali si, nebo jen prostě mlčeli, patřily mezi nejkrásnější dárky, které jsem kdy dostala.

Všem Vám přeji, abyste měli také někoho, koho si vážíte, máte ho rádi a on si udělá čas, aby s Vámi byl, i když zrovna nebydlí za Vašimi humny... Lenka